| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Nemoc zvaná bulimie

 Celkem 84 názorů.
 8.5Yettynkaa12 


ahoj Aleno 

(3.4.2009 8:52:27)
Taky mám velmi kritickou matku a nejez, budeš tlustá jsem v dětství taky poslouchávala. Jsem perfekcionistka a vypěstovala jsem si PPP, naštěstí už jsem (doufám)dávno za vodou, své problémy jsem řešila i s psycholožkou a dnes mám své tělo ráda. Nikdy jsem se teda nepřejídala, to ne, ale snažila jsem se udržovat si (pro mne) atraktivní váhu kolem 53kg. Dnes mám o 10kg víc a je mi jasné, že být štíhlá jako proutek něco stojí(pokud to nemáš v genech), a hlavně, že za to úsilí a energii to nestojí. Než den trávit v posilovně, je lepší se smířit s pár kily nad svojí vysněnou váhou a čas strávit třeba s dětmi v parku. Je fajn, že jsi to zvládla a že už nezvracíš, já už nezvracela 8let. Ale já byla spíš anorektička než bulimička. Dnes jsem zdravá, štastná maminka dvou kluků. To odhalení se(světu, že jsem měla PPP) je velmi citlivá otázka, ale dnes už to ustojím, brát se taková, jaká jsem, i s minulostí, a hlavně, takových holek je spousta, jen to spousta z nich tutlá a stydí se problémy přiznat. Těm pak může podobná diskuse pomoct. Minimálně se zamyslet, nebo nasměrovat k nějaké psychologické konzultaci.
 helena + veverčátka 


Re: ahoj Aleno 

(4.4.2009 8:41:42)
Co je PPP?
 Petul 
  • 

Re: ahoj Aleno 

(4.4.2009 9:03:36)
Myslim, ze porucha prijmu potravy.
 GLT 


Držím palce... 

(3.4.2009 9:01:58)
Milá Aleno,
s bulímií zkušenosti nemám, ale musela sis projít peklem. Držím palce, abys vydržela, ať ti holčička dělá jen samou radost
 Lizzie 


Aleno  

(3.4.2009 9:06:52)
Moc děkuji za článek. Odjakživa jsem byla větší než ostatní slečny mého věku, zhruba pak roky pěkně oplácaná, pak jsem najednou vyrostla, krásná holka - a tehdy to začalo. Nebyla jsem jako ostatní - váhově. Asi zakletých 62 kg mi přišlo strašně moc a začala jsem hubnout. Během pár měsíců deset kilo dole a já vypadala jak reklama na hlad, nepřestala jsem jíst ,,jedla jsem zdravě", ale tělu to nestačilo, vlastně jsem si ho trápila a jedla poměrně málo. Nakonec mě z toho dostala rodinná dovolená - rozjedla jsem se, jenže pak všechno nabrala o to víc, během hubnutí si zničila vlasy...Držím pěsti, ať seš v pohodě.
 Petra 
  • 

znam.... 

(3.4.2009 9:18:21)
Komentare od rodicu na verejnosti:

"Nejez to, je to skoda na vybliti!"

Delali si ze mne srandu.
Debilove.(mimochodem, oba vysokoskolaci)

Komentare od moji matky behem detstvi a puberty byly stejny, v tanecnich jeste zostreny...
Sportovala jsem, pri vysce 174cm asi 62kg...
Dostala jsem se z toho kolem 25ti ale "vymenou" za autoimmunni onemocneni...
Ted je mi 40, jsem stihla a ziju s permanentnim navstevou lekare, co mi sestavuje bylinkovy caje abych nemusela na kortikoidni lety - na dozivoti.

"Kdyby si deti mohly vybirat sve rodice, usetrili bychom - spoustu rodicu."
(Mark Twain?)
 Makůva 


Re: znam.... 

(3.4.2009 11:10:02)
Připadám si trochu zvláštně při čtení komentářů na téma váhy. ~d~ Mám 62kg na 168cm a NIKDY jsem si s touhle váhou nepřipadala tlustá. Vadit mi to začlo, když jsem to po ročním pobytu v zahraničí dotáhla až na 70 (zřejmě se tak tělo vyrovnávalo se stresem). Ale ponávratu to bylo během půl roku dole (a doktorka mi nadávala, že je to moc rychle ~d~).

Já jen nechápu. Co je normální váha na 170cm???? Vím, že bych mohla shodit tak maximálně 5 kg, pak už začnu vypadat divně. ~a~ Představa, že bych měla 50, je pro mě dost děsivá!
 Carlin 


Re: znam.... 

(3.4.2009 16:08:54)
Makůvo,
asi máš dobré rodiče, protože jak si člověk se 168 cm a 62 kg připadá je hlavně na nich. Můžeš jim za to někdy poděkovat. Ty kecy "necpi se" přivedly mou kamarádku stejně vysokou ne k anorexii, ale ke 105 kg. Pořád řešila diety a ne a ne se smířit s 68 kg.
 SendyWendy 


Re: znam.... 

(3.4.2009 17:00:37)
Myslím, že hlavní podíl na tvý bulimii měla opravdu matka. Ach jo, co někdy rodiče dokážou~;((
 Monika,1 dcera 
  • 

Re: znam.... 

(4.4.2009 7:53:31)
No ale co v případě, že má dítě tendence se přejídat? Když ukradnete jakékoliv jídlo, co čeká na hladového tátu? Pak se jí musí říkat ať nejí, že bude tlustá ne? Dokázala během 3 měsíců nabrat 5 kilo. Nasadila jsem ji lehkou dietu. Mám strach, aby to nebyla chyba, bojím se bulimie a podobně, ale nenechám ji přeci, aby ze sebe udělala kouli....
 Petra 
  • 

psycholog 

(5.4.2009 10:36:26)
Moniko, problémy s jídlem jsou v hlavě, ne v žaludku. To, že se vaše dcera takovým způsobem přejídá, může mít x psychických příčin... já bych ji rozhodně vzala k psychologovi nebo psychiatrovi. Najít dobrého není jednoduché... chce to hledat. Nevím, odkud jste, v Praze bych třeba uměla dát tipy (specialisty na poruchy příjmu p.)
 ivaxx 


Re: znam.... 

(4.4.2009 8:39:02)
Makůvko - já se ke 168-62 propracovala po dětech. Nakonec jsem s tím spokojená, jen by to chtělo trochu zpevnit :o). Nicméně i mě, maminka neustále předhazuje, že mám zhubnout na svou "původní" váhu (56 kg). Sice se tomu směju, ale mrzí mě to také. Tlustá rozhodně nejsem.
 Isabella 
  • 

Re: znam.... 

(23.9.2009 19:08:11)
no ja kdyz mam 50 kg tak jsem na prasky je mi 16 merim 160 cm a mam 49kg kdyz se to priblizi 50kg zacnu mit deprese prestanu jist atd. a taky trpim bulimii
 Petra 
  • 

Jo, rodiče... 

(4.4.2009 22:38:41)
Copak rodiče, to je někdy radost. S těmi svými už jsem srovnaná a spokojená, i když do 25 žádná sláva. Spoustu let jsem chodila na terapii. A kdybych dneska měla nějaké výhrady, stačí mi podívat se na matku mojí partnerky a hned námitky zase zapomenu. Protože to je Pekelná tchýně!!!
Pořád se jí na její dceři něco nezdá, stále remcá, neustále nám do všeho strká nos... posledně jí dokonce řekla, že JAKO MÁMA (5ti měsíčního báječného kluka) nestojí za nic! Ale to by bylo na dlouho, k tématu: samozřejmě neustále prudí moji partnerku i s váhou... není jediné jídlo, u kterého by jí neřekla, že by měla zhubnout, a jakou čerstvou - samozřejmě už zas krásně štíhlou maminku - ve vesnici potkala. Posledně upekla I. dort k narozeninám a pak jí ukrojila tenounký kousek a další už jí nedala. Darovala jsem partnerce k narozkám tandemový seskok padákem a tchýně jedovatě: "No, to by musí nejdřív zhubnout, jinak se to s ní utrhne." Někdy mám co dělat, aby nezačala vztekle řvát.
 Katka +3 


Re: znam.... 

(5.4.2009 10:32:42)
Celé dětství jsem od mámy poslouchala, že mám pořádně jíst, že jsem moc hubená- a podle fotek je vidět, že jsem opravdu byla kostřička- potom v pubertě se to zlomilo na "Nežer tolik, budeš tlustá." Při 164 cm jsem měla 58 kilo. Naštěstí jsem postrádala ctižádost a pevnou vůli, moje mladší sestra to odnesla anorexií.
Po druhém porodu jsem začala nezadržitelně přibírat, zastavilo se to až na 74 kilech, to už mi bylo nepříjemné, ale nedokázala jsem se nadbytečných kil zbavit. No a ve 33 letech jsem otěhotněla potřetí, s mým tělem se začaly dít zvláštní věci, doktoři mě prohnali kolotočem různých testů, a ejhle, ona to celou tu dobu byla celiakie.
Jako perličku přidávám, že moje máma je lékařka.
Mému prvnímu synovi je 9 let, zatím roste spíš do výšky než do šířky, ale váhu si drží v normě. Nejmladší holčička má necelé dva roky, kladný vztah k jídlu a figuru přiměřenou svému věku a výšce a s prostředním šestiletým synem právě procházíme druhým kolem testů na všechno možné celiakií počínaje a štítnou žlázou konče, protože po čtvrtém roze se výrazně zpomalil v růstu ,nemá chuť k jídlu a tlustý je jak drozd pod kolenem.
 ještě z toho nejsem venku 
  • 

... 

(3.4.2009 9:18:35)
Musela jsi projevit nesmírnou sílu a odhodlání. Plácám se v tom dlouhá léta, ne možná tak extrémně, nikdy na to nikdo nepřišel, ale mám velmi "špatná" období a pak období, kdy to mám pod kontrolou. Mezi tím jsem stihla dvě manželství a dvě děti. Nesnáším se za to, že jsem s tím nedokázala zcela zkoncovat. Dokážu nezvracet týden, dva, měsíc...i víc, ale zatím jsem k tomu vždycky znovu spadla. Takhle závislost je strašná. Jedinou útěchou mi je, že se mi podařilo přestat kouřit, a dokážu snad i tohle.
 8.5Yettynkaa12 


Re: ...Pro autorku příspěvku Ještě z toho nejsem venku 

(3.4.2009 9:36:00)
A proč zvracíš? Máš výčitky, že přibereš, když se víc najíš? Moc držím palečky, ať to zvládneš, život je moc krásný na to, abychom ho strávily ohnuté nad záchodovou mísou. Zkus jíst zdravě, přidat trochu sportu, a hlavně, trochu se rozmazlit! Udělej si něčím radost, a netrap se a své tělo! Já vím, to se lehce říká, já jsem si jakožto v uvozovkách řešení svých problémů pořídila psa a svou pozornost začala věnovat jemu, ne svému tělu. Jako hlídám se dodnes, ale už nemám nereálné představy, a netýrám své tělo. Chci být štíhlá, ale ne za každou cenu. Raději zdravá než štíhlá jako proutek. Kdykoli se Ti bude chtít zvracet, řekni si, stojí ti to za to? Jsi přece skvělá(doplň dle potřeby: matka, kamarádka, manželka, ...), máš svou hodnotu, a nezasloužíš si škaredé zacházení(od nikoho, o to víc ne od sebe). A přečti si třeba nějaký ten Cosmopolitan, pro mne to byl odjakživa obrovský zvedák sebevědomí!!!
 fisperanda 


Re: ...Pro autorku příspěvku Ještě z toho nejsem venku 

(3.4.2009 10:23:17)
Milko, no zrovna přečíst si Cosmopolitan nepovažuju za nejlepší radu ~;)
S bulimií zkušenosti nemám (bohudíky), ale řekla bych, že všechny rady, a logická zdůvodnění proč to nedělat, jsou k ničemu, protože jde o závislost, a zkreslený pohled na sebe. Tam logicky rozum musí selhat.
 8.5Yettynkaa12 


Fisperando 

(3.4.2009 11:55:20)
Já píšu z vlastní zkušenosti, pro mne i moji nej kámošku je Cosmopolitan opravdu zvedák sebevědomí, nemyslím pohledy na modelky, ale obsahově. Učí ženy se rozmazlovat, dělat si radost, zvedat si sebevědomí...Intelktuálky ho tu odsoudí coby škvár, ale já ho mám ráda:)
No a logické důvody - já nevím, já jsem asi logický člověk, na mne to zabíralo, chodila jsem k psycholožce a ta mi změnila úhel pohledu na svět.
Ale taky mne hodně změnila brigáda na onkologii, kde jsem si přivydělávala v době studií coby uklizečka, měla jsem strach, abych si vlastní pitomostí neublížila. Takže nejenom logické argumenty, ale i strach byl tím hnacím motorem přestat, to asi ano...
 Aignes +1 


Re: ...na povzbuzeni 

(4.4.2009 9:53:45)
Milá paní, slečno,
mam za sebou úspěšně vyléčenou bulimii, ráda bych Vás povzbudila, že to jde, napsala jsem už příspěvek jako odpověď jedné mamince, najdete jej, pokud budete mít zájem, v odpovědích na dopis "prošla jsem si tím" - pod mým jménem Agnais+1.

Pokud na Vás nezabere Cosmopolitan, netrapte se tím a nemejte pocit viny, ze to neumite "hodit" za hlavu. Mne ani dalsim napriklad taky neco takoveho nepomohlo, ale proste kazdy jsme jiny.
Moc držím palce!
Agnes
 Jíťa 
  • 

Držím palečky 

(6.4.2009 21:57:32)
Zkus si opakovat: "Komu se nelíbí moje postava, ten mi nestojí ani za to, abych si o něj opřela kolo!"

Máš určitě jiné přednosti než je super postava a kdo je nedokáže vidět, tak je hňup.

Spousta baculek (vč. mě) si s tím spokojeně žije a netrápí je to.
 barri + cervnova dvojcatka 


gratuluju a drzim palce 

(3.4.2009 9:45:50)
gratuluju a drzim palce:o) Ja jsem sice bulimicka nikdy nebyla, ale taky jsme s vahou bojovala. do 14-ti jsem byla hubena ikdyz jsem se snazila pribrat a spoluzaci ve tride se mi smali, ze jsem anorekticka, tak jsem jedla za dva. V dospivani jsem najednou zacala pribirat a vazila 64kg pri 170cm, prisla jsem si "tlusta jako prase" a nesnasela svoji postavu. rodice se mi "snazili pomoc" svymy hlaskami typu, nemela by jsi se snazit trosku zhubnout, abys vypadala lip v tech satech? tvoje sestra sice vazi stejne ale ji to slusi, apod..vim, ze to nemysleli zle, ale ja z toho mela depky..takze jsem porad drzela nejake diety abych vzapeti vyluxovala celou lednicku..ted je mi 26 let, vazim 60-62kg a pro meho muze jsem krasna.. Sladke, tucne a bile pecivo bych nemela moc jist ze zdravotnich duvodu protoze trpim na zanety zaludku a musim jist po mensich davkach casteji. takze se uz zadne diety nekonaji, sice si jednou za cas postesknu ze bych par kilo rada shodila ale s pribyvajicim vekem se ucim mit se rada takova jaka jsem
 malaa 


Aleno, jsi dobrá... 

(3.4.2009 10:31:34)
....a je mi líto, že místo, aby Ti mamka dodávala sebevědomí, že se máš mít ráda, i kdybys někdy přibrala (když už ho ona v mládí neměla)...tak tě ještě traumatizovala. A to, že Tě podporovala v dietě, kdys ještě nebyla "hotová ženská" a ani jsi vlastně nebyla tlustá,tak to je pěkná blbost. Moc Ti přeju, abys už nikdy do ničeho podobného nespadla,ať jsi silná a holčička ať Ti dělá jenom radost.
 petra 
  • 

Rz jineho soudku 

(3.4.2009 11:08:46)
Aleno,
máš můj obdiv, věřím, že teď už to zvládneš.
já to měla v dětství opačně - byla jsem odporně vychrtlá a zůstalo mně to dodnes.
Maminka do mě všechno cpala, horem dolem a sebevědomí mně zvedala slovy, takovou vychrtlinu si nikdo nevezme, dělej s tím něco. Nejde s tím nic, dcerka je stejně hubená a tak teď babička cpe moudra do ní, jez chudinko, papej a mně včítá, jak je ta moje chudinka hubená a chlapeček je baculatej...
(Mimochodem ten baculatej půlroční chlapeček má 7kg)
Prostě jsem geneticky hubení a nic s tím nejde. Naštěstí jsem se naučila brát se takovou jaká jsem - vychrtlou, bez prsou a s haldou dioptrií na očích.
 alena o. 
  • 

Re: Rz jineho soudku 

(3.4.2009 11:22:53)
Musim rict ze jsem tak odjakziva drobna, ale kdyz slysim slovo vychrtla, otrepe me ..cele skolni roky jsem tohle poslouchala od spoluzacek :-{.
Jinak, Aleno, gratuluji a my, maminky predevsim dcer, snazme se z deti vychovat predevsim sebevedome osobnosti, ktere vi, ze jsou dulezitejsi veci nez vzhled...
 Taodvedle 


Re: Rz jineho soudku 

(3.4.2009 11:42:56)
idelani vaha je ta s kterou se citis dobre a spokojene. takze nemuzes rict ze pri 170 cm je id. vaha 60kg, pro nekoho je to malo pro nekoho hodne.
Ja mam 174 cm, a super se citim na 59 kg, potom uz jsem moc hubena, tyhle kila mam v lete, a v zime o 3 vice. rada jim, nedrzim dietu, vychutnavam si jildo.
Ono kdo chcce zustat stihly, tak by nemel vubec pribrat, to je potom vzdy tezsi si urdzet svou idealni vahu. nase telo pracuje jako pred miliony lety, jakmile zacne hubnout, dostenou bunkdy alarm, a spotreba energie se spomali v mene se spaluje. bunkdy si to pamatuji, takze jakmile pridje dalsi potrava, tak to rychle dava do tuku a ne do sachridu, a to je ten zacarovany kruh diet.
 petru 


Jak zvednout sebevědomí 

(3.4.2009 12:04:30)
Děkuji za článek, i za tyto příspěvky, co radí maminkám, aby děti raději naučily žít s jejich postavou.
Ráda bych to udělala, ale sama mám problémy s váhou i sebevědomím, a i když se snažím, tak mi moc nejde dcery podpořit. Mám tři dcery, z toho jedna je hubeňoučká a z tou se musíme smát, jak si prohlíží "špeky" na břiše a přesvědčovat ji, že je to jen kůže. Další je zas mírně obézní a vzhledem k tomu, že už dost dlouho a máme k tomu i genetické předpoklady, se bojím, že to lepší nebude. Kromě jiných věcí, je i problém při nákupu oblečení. Přála bych ji, aby byla hubenější, ale netuším, jak to udělat.
Moje zkušenost je, že opravdu silnější lidi s tím mívají ve společnosti problémy. Opravdu nemyslím takové, co si to jen o sobě myslí.
 maja 
  • 

Re: Jak zvednout sebevědomí 

(3.4.2009 12:26:40)
Mám stejný problém: dcera ....obézní , syn ..."vychrtlina", mimino...macek 10 měsíců 12 kg. My s mužem taky nejsme žádný hubeňouři. Je to velice problematické, přistupovat k dítěti , které baští za 3 a jakkoli ho motivovat , aby to nedělalo. Už jsme mnohokrát nad tím přemýšleli, jak to udělat , aby jeden jedl víc ( už má problémy s chybějícími prvky železo atd) a druhý míň a nezpůsobit nikomu újmu na psychice. Myslím, že na naší rodině je vidět, že každý "to " má v sobě...všichni máme stejný přístup ( myslím možnost dostat se k tomu samému jídlu) , přesto někdo baští a někdo ne. To mě přivádí na myšlenku , že je to vrozené a pokud to člověk chce překonat musí mít celoživotní maxi vůli.

 Taodvedle 


Re: Jak zvednout sebevědomí 

(3.4.2009 13:28:20)
vsem detem stejnou porci( teda podle veku) kdyz maji jeste hlad, ale uz by to byla porce navic, dojest se zeleninou.
nedrzet dietu, ale zdrave jist a hlavne se hybat. to znamena ze rodice by nemeli delat deti taxiky, ale hodne chodit, a rodicem by meli byt prikladem. pohyb je velky problem. max. hodina tv, nebo pc. sladkosti ano ale ne kazdy den, a v mire. vypustit uplne sladke napoje. , sladke jorty michat s bilymi, tmave pecivo.
 Klára 
  • 

Vypěstovaná méněcennost od dětství 

(3.4.2009 12:09:46)
Jojo, bohužel se mne to taky týká. Už od dětství jsem byla "oplácanější", ale nic strašného, od ranné puberty i s docela objemnějším poprsím než mé vrstevnice, takže nic tragického. Sportovala jsem, tancovala a závodně plavala, mám i širší ramena na to, že jsem vcelku malá. Od mala u nás doma neexistovala čokoláda, bonbóny, nic sladkého, maximálně když to někdo přinesl jako dárek a to jsme pak chodila potají ujídat - prostě mi to chybělo, sladké jsem měla ráda. Ale hrozně jsem se pak za svoji slabost styděla.

Od mamky jsem neustále slýchala, že jsem tlustá, cítila jsem se kvůli tomu méněcenná, naštěstí jsem od přírody introvert, tak mi to zase tak nevadilo v tom, že by lidé poznali, že jsem plachá kvůli tomu, že si připadám moc tlustá - prostě mne brali jen jako uzavřenou. Skutečně bedlivě sledovat svoji váhu jsem začala poté, co jsem při sportovním zápřahu měla při výšce 163 cm 57 kg - dnes mi to připadá neskutečně směšné.

Párkrát mne napadlo i zvracet, naštěstí zdravý rozum vždycky zvítězil. Vždycky jsem jedla také spíš málo, až na tu slabost pro sladké jsem neměla moc z čeho přibrávat. Když to teď čtu, říkám si, že jsem byla pěkně blbá.....

Moje mamka je super ženská, bohužel tu buzeraci že jsem tlustá bez hledání příčiny ji stále ještě naplno nedovedu odpustit, zejména proto, že sama doktorka naznačovala, že se mnou nemusí být něco v pořádku a chtěla mne poslat na testy, nicméně nikdy na to nějak v reálu nedošlo. Mamka navíc léta pracovala ve zdravotnictví, tak mne tehdy fakt ani nenapadlo sama testy nějak prosazovat.

Už od 19 let jsem žila mimo domov, ale i pak jsem po vzoru výchovy a zejména díky své blbosti akceptovala že "jsem prostě tlustá" - no vážně nepoučitelná! A kilogramy si hezky narůstaly. Zkusila jsem pár diet bez valného úspěchu, dokonce i metodu "nejíst nic, jen pít" - a to byla kardinální kravina, vzhledem k problémům se žaludkem a žlučníkem.

Až v 25 letech ve mně červíček pochybnosti prohlodal konstatování "jsem tlustá" natolik, že prokouknul normální rozum a na ty testy jsem konečně zašla. No, výsledek tu byl hned: minimální funkce štítné žlázy, chronický zánět štítné žlázy, podvýživa. Zvlášť poslední bod mne při váze cca 85 kg téměř rozesmál, ale záhy jsem si musela přiznat, že skutečně jsem si za léta své naprosté hlouposti v domnění, že jím moc, vypěstovala zlozvyk jíst naopak velmi málo. Čím víc jsem přibírala, tím méně jsem časem jedla.

V mé zdravotní kartě stojí doslova: při ideální reakci na léčbu by nemuselo pokračovat narůstání váhy. A to naštve. Nechápu, kam jsem dala zdravý rozum, lékař se divil, že jsem na testy nešla dávno, navíc když se u nás v rodině podobné problémy vyskytly. Dnes vidím, že jsem byla naprosto hloupá, když jsem aspoň v těch 15 na ty testy prostě sama nešla, začít se to léčit dříve, mohl být dnešní stav taky jiný.

Vím, že do konce života budu jíst prášky. Vím, že si za to mohu sama, včetně současné váhy. Velmi pozdě, ale přece jsem se naučila normálně jíst. Ale v jednom mám jasno: nikdy svým dětem nebudu zakazovat veškeré sladkosti a hlavně nebudu přehlížet možné příznaky onemocnění štítné žlázy, ať včas víme, na čem jsme.
 Julie 
  • 

Nejsem sama 

(3.4.2009 14:14:21)
Tak s údivem čtu, že všechny maminky budou asi skorostejné. Na jednu stranu jsou to zlaté bytosti, na stranu druhou chtějí mít doma "dokonalou" dceru s "dokonalými" proporcemi. Moje mamka se taky o to snažila..."nejez,budeš tlustá"...parádní věta...výsledek? Někdy ve čtrnácti jsem se trucla a pár dní skoro nejedla..ve chvíli kdy jsem sebou práskla o zem a vzala hlavou dveře od koupelny (bez následků:-)),se mi v hlavě rozsvítilo..zdravý rozum zavelel-jsi jaká si-a já se smířila sama se sebou, teda spíš se obrnila proti mamčiným větám a brala je s nadhledem, neboť kupodivu ani tato příhoda ji nepřivedla k zamyšlení a příčině. Dnes je mi třicet,nejsem proutek,nejsem obézní..mamka stále trousí poznámky a já se usmívám :-). Sama vím, že se nepřecpávám, když mám chuť na sladké, dám si ho..pokud má někdo problém s mou váhou, je to jeho problém :-)
Krásný den všem :-)
 macerno 


Být sama sebou 

(3.4.2009 15:26:10)
Mám dvě holky. Obě byly baculatá miminka a batolata, větší a tlustější než ostatní děti, i když pily jen MM. Jedly zdravě, sladkosti ano, ale minimálně. Ta mladší má 19 měsíců a opravdu mě dokážou pobavit pohledy ostatních maminek, které vidí, že tomu mému nadměrečnému drobkovi dopřeju brumíka. Oni sice neví, že to je jediná sladkost za den, ale i tak bych jim ráda předala fotku jejich výrazu, který mi věnují. A těm, které to navíc komentují, to "ráda" vysvětluju. Nevím, proč mám trápit své děti tím, že neznají čokoládu nebo sušenku, když jinak jedí zdravě a přiměřeně. Starší (4 roky) už ví a vcelku i v mé nepřítomnosti dodržuje, že sladkost ano, ale po jídle a jenom trochu. Přesto se mě nedávno zeptala před obyčejným jídlem, zda to může snist, jestli nebude tlustá. Takže už brouka v hlavě má taky. Možná je to dobou.
 Adélka 
  • 

Re: Být sama sebou 

(3.4.2009 23:03:18)
Myslím, že by tě pobavil i můj pohled:-) Můj názor je totiž takový, že tak malé dítě vůbec nepotřebuje sladkosti. Navíc pokud mám dítě, které je oplácanější, tak ho asi trošku víc hlídám. Ono je to o tom, že do dětí nacpeme cukry, které tělo extrémně zatěžují a pak se divíme, že je furt nemocné (tím myslím i běžná nachlazení). Já vím, mě se to říká, když mám děti spíše "hubené", ale tu stravu jim hlídám dost (hubené by byly i kdyby jedly kdo ví co), hlavně z důvodu toho zatěžování tělíčka. Mám také 19 měsíční dítě, když máme napečené buchty, tak dostane, ale že bych mu dávala cíleně sladkost a ještě k tomu denně, tak to fakt ne. Já vím, pro některé v okolí jsem extrémistka:-)
 Veronika, školák a předškolačka 
  • 

Souhlasím 

(3.4.2009 23:41:13)
Také jsem možná pro své okolí extrémistka, ale přesto souhlasím a dělám to podobně :-) Sladkosti nejsou pro denní konzumaci, ale k občasným, výjimečným příležitostem. A to potom kvalitní a klidně drahé a bez výčitek vychutnat. Cpát se běžně bonbóny nebo lacinými sušenkami plnými nejen cukru, ale i chemie - to nepovažuji za šťastné ani pro silné děti, ani pro hubené.
 Zuuuza 


Re: Souhlasím 

(4.4.2009 11:13:58)
Souhlas. I s Adélkou. Synovi je 21 měsíců a bonbony nezná, sušenku občas ukradne (když je tu návštěva). Ale místo sladkého dostává ovoce, nesířené sušené bio meruňky, sem tam dětskou sušenku.. Nevím, proč bych mu cíleně měla sladkosti nabízet. Z.
 macerno 


Re: Souhlasím 

(4.4.2009 12:42:52)
To je přece v pořádku, že děti jedí takto zdravě. Ale nechápu, co maminky stejného založení jako máte Vy, vede k poučování mě matky méně "disciplinované". Taky jsem svoji první holčičku do dvou let cpala zdravými věcmi a nejsladší věc, co jedla byla rozinka (dodnes mi to obě babičky vyčítají). Nikdy mě však nenapadlo komentovat stravu cizího dítěte a to byly na písku obvzlášť "naducané" exempláře. Já jím zdravě, sladkosti minimálně, bílé pečivo ne apod. (takže příklad je). Moje děti jsou po manželovi na salámky, zeleninku dáví (starší se skutečně jídlo z donucení "vrátí" a na sladkosti vrhají šipku. Mě samotnou to mrzí, ale psala jsem to proto, že mi přijde lepší, aby moje děti jedly přiměřeně včetně sladkostí, než je stresovat tím, že dlabou špatně a vybudovat jim vůči jídlu blok.
 Veronika, školák a předškolačka 
  • 

"Pochutiny" 

(4.4.2009 14:54:59)
Já to uváděla obecně, na nikoho konkrétního. Za každé dítě je plně zodpovědný jeho rodič a ostatní mu mohou maximálně slušně říci svůj názor. Nikdo cizí samozřejmě nemůže znát všechny okolnosti. A pěstovat v dětech jakýkoliv blok vůči jídlu je pochopitelně nesmysl, žádný extrém nepřinese nic dobrého. Ale myslím si, že není na škodu děti od malička učit odolávat komerčním svodům všech možných "pochutin", které do běžného jídelníčku absolutně nepatří, ač se obchodníci snaží vyvolat dojem, že by pravidelně konzumovány být měly či že snad jsou dokonce zdraví prospěšné. To je manipulace, které bohužel hodně lidí podléhá.
 Adélka 
  • 

Re: Souhlasím 

(4.4.2009 21:10:30)
Tak že bych na písku přišla k mamince a začala ji přesvědčovat, že to co dělá je nevhodné, to fakt ne:-) Myslím si svoje, ale to je tak všechno. Ale věřím, že na tom pohledu to poznat je, protože už od malička mi lidi říkali, že se umím škaredě dívat:-) Teď se můžeme snažit jak chceme, ale jak děti přijdou do školy, bude už jen na nich, co si k jídlu vyberou. Spousta z nás pak zapláče a "nezdravě" budou jíst jak ty děti, které byly doma vedeny "přísně", tak ty děti, které doma mohli zobat cokoliv:-( Přesto se snažím ovlivnit to, co ovlivnit jde.
 :-) 
  • 

Prošla jsem si tím 

(3.4.2009 17:29:51)
Zpočátku anorexie a když to nešlo vydržet tak "spása"bulimie.Začala jsem hubnout kvůli gymnastice-podle trenérky jsem byla moc tlustá.
Je to asi stejné jako u alkoholiků.Přestala jsem až po 10 letech,když jsem otěhotněla,ale bohužel po narození druhého dítěte a nakupení rodinných problémů jsem zase začala.V podstatě takto doteď řeším stresové situace.
Ach jo,proč já tehdy s tím vůbec začala?!!!
 akin 


Re: Prošla jsem si tím 

(3.4.2009 20:14:12)
Právě dneska jsem řešila, jak jsem tlustá. Vážím 54 kg při výšce 163 cm a jsem z toho nešťastná. S problémem hubnutí a přibírání se potýkám už takových 16 let a je to opravdu vyčerpávající. Bohužel i já jsem často slýchala od svého táty, jak jsem tlustá, mám velikej zadek atd.Je to můj každodenní boj sama se sebou. Mám dvouletou holčičku a jen se modlím, aby nikdy nepoznala, co to je bojovat sama se sebou.
 Lída,3 kluci a holka 


Re: Prošla jsem si tím 

(3.4.2009 20:56:00)
Akin, a to si o sobě myslíš, že jsi tlustá??? Řekla bych, že tvoje váha je tak akorát. Neblbni, nesnaž se hubnout.
Skoro do 40 let jsem při stejné výšce vážila 47-48 kg, a nebylo to nic moc. To pak člověk nemá zásoby, chybí mu energie. Pak jsem skokem přibrala na něco kolem 53 kil a jsem spokojená.
 Hanka 75 


Re: Prošla jsem si tím 

(3.4.2009 21:00:00)
Já si taky myslím, že máš dobrou váhu a jestli ti to pomůže tak bych na tvém místě nic neřešila. Možná bys s 1kg lehčí vypadala ještě atraktivněji, ale sama také vím, že pak nemáš energii a sílu. Takže já takovéhle věci u sebe už neřeším. Podotýkám že nemám nadváhu, která by byla nezdravá.
 Bumbi&05,08,10 


Re: Prošla jsem si tím 

(4.4.2009 12:09:40)
Akin, kéž bych měla tvojí váhu, tvoji výšku mám ~;)

Moje ideální váha je při 163 cm 59 kg. Teď po dvou dětech mám 70 kg. Tlustá ještě nejsem, ale mám břicho a zadek, což holt musím spravit cvičením... Možná srazím časem i váhu alespoň na 65... Už mi holt není 20.
 Zdena 
  • 

Re: Prošla jsem si tím 

(4.4.2009 21:27:25)
Měřím stejně a takovou hmotnost považuji za optimální. Když jsem měla míň, remcal manžel, že se mu kostlivci nelíbí a že chce ženskou :-) Proboha, vždyť máš BMI ve spodní hranici normy. Někteří otcové by zasloužili vymáchat čumák v loužičce.
 Katla 


teda akin,  

(5.4.2009 19:25:00)
já mám při výšce 165 cm 63 kg a připadám si akorát! ~y~
 blbka 
  • 

Re: Prošla jsem si tím 

(3.4.2009 21:00:15)
Tak nejsi taková sama.Jsem naprosto stejný případ.Ale věřím a snažím se dělat pro to vše abych si začala konečně vážit sama sebe a kašlala na to jak vypadám.Ono už to není ani o hubenosti,ale řešení stresu.V těhotenství se mi podařilo zvítězit,teď do toho někdy spadnu.Občas se hodně nenávidím,obdivuji ženské co jsou při těle a nemají z toho žádný mindrák.Jsem alergická na soutěže tipu Miss s vyzáblými kostrami a ůžasnými modelkami,strašný vzor pro mladé holky.~o~
 mapa 
  • 

Re: Prošla jsem si tím 

(3.4.2009 21:04:39)
Tak já trpím bulimii cca 16 let,začalo to v 16 letech,kdy se mi začal můj bratr posmívat,že mám velký zadek.pak stačilo už jen málo,hodně jíst,wc atd...
první roky byly hrozné.Výčitky,deprese,hrůza.Někdy jsem nezvracela třeba půl roku,ale pak stačilo málo(narozeniny,svátky) a bylo to zase tady.myslela jsem si,že člověk po porodu trochu zmoudří,ale není to tak.
Chci se z toho dostat,začínám cvičit,mít se ráda,neřešit svojí postavu,která byla a je pěkná.jen jsem si to jaksi uvědomila pozdě.Kdybych to mohla vrátit zpět,nikdy bych s bulimií nezačínala.Chci se zeptat,dostal se z toho někdo úplně a sám????
 XXX 
  • 

Re: Prošla jsem si tím 

(3.4.2009 21:26:59)
Ahoj.Od svých sedmnácti let jsem trpěla anorexií, která trvala asi dva roky.Pak vše přešlo v bulimii, která trvala asi tak čtyři roky.Bulimie si za celou dobu nikdo nevšiml a to jsem zvracela někdy i několikrát denně.Doma.V práci.V restauraci.Venku.Kde to šlo.DOSTALA JSEM SE Z TOHO SAMA.Vše naráz skončilo prvním těhotenstvím a už asi pět let jsem bez záchvatů a ani mi nepřipadá, že by se to kdy mělo vrátit.Už mi tak nějak nevadí těch asi pět kilo navíc.Mám jiné starosti.
 Aignes +1 


Re: Prošla jsem si tím 

(3.4.2009 23:15:03)
Milá paní,
chtela bych Vas povzbudit. Clanky na "Rodine" casto nectu, neni cas na materske :-),ale tema bulimie mi nedalo si neprecist, i nektere prispevky, protoze jsem si bulimii prozila na vlastni kuzi. Je to strasne peklo!! Strasne,strasne. Je mi 40, ve dvaceti jsem zacala s anorexii a pak presla do bulimie se vsim vsudy, prejidani, zvraceni, deprese, psychicka izolace..nemusim popisovat, kdo zazil, zna prubeh. Natvrdo ta hruza trvala 10 let, jen s jednou skoro rocni pauzou, ale to bylo jen diky zahranicnimu prostredi, nikoli diky vnitrni zmene mysleni zavisleho cloveka. Skoncila jsem tak, ze jsem nemohla ani jiz snezene jidlo travit, i jsem se snazila ho udrzet. Po letech jsem prestala verit, ze je z toho cesta ven. Strasny stav.

JSEM z toho venku. Uplne. Uz 10 let je to pryc. Snim vsechno, celodenni reseni jidla a podrizovani se mu je nadobro pryc. Nejsem nejaky jedlik, spis jim casto a min, ale jidlo mam opravdu rada a dnes mam jidlo jako sveho pritele. Coz je zasadni obrat o 360 stupnu. Dnes se mi ma bulimie zda jako zly sen, zla hruza, a presto jsem to byla ja. 10 let zivota.
Moc Vam fandim, a nejenom Vam, ale vsem , kdo se pripojili i nepripojili do diskuze..Cesta? U kazdeho asi jina, ale ma-li dojit k uzdraveni, neni asi jednoducha pro nikoho. Na pocatku cesty vzhuru bylo me zhrouceni a PLNE pochopeni, ze sama uz si nepomuzu a ze uz nemuzu ani fungovat v praci, ve vztazich..ze jsem proste na konci.Takze opravdu odhodlani zacit s tim neco delat a jit s pravdou ven. Mela jsem obrovske stesti na vynikajici psychiatricku, se kterou jsem sla nekolik let krok za krokem. Bulimie neni jen o jidle, to je spicka ledovce. Je to porucha sebeprijeti, vztahu v rodine - muze byt, alespon v mem pripade hraly rodinne nevztahy velkou roli, ale to nikomu nevnucuji jako vzorec, je v tom i hledani smyslu zivota, neschopnost zvladat stres a dalsi. Toto vse jsme s psycholozkou prochazely a pracovaly na zmene. Dlouho, uporne, ale uspesne. Nezbytne byly leky - antidepresiva a leky na pomoc pri traveni. Nebojte se dobrych antidepresiv, jsou skvele, moc pomohou! Pomohl mi velice muj pritel a nynejsi manzel - tim, ze me mel moc rad a stal pri me a miloval me takovou, jaka jsem. Zazili jsme hodne zleho, i v nasem vztahu, ale i to jsme zvladli a jsem vdecna, ze mam vedle sebe do zivota prave jeho. Pomohla mi vira, ne v neco ve smyslu esoterickem, ale v Nekoho, tedy vira ve smyslu krestanskem, nechala jsem se pokrtit a nasla smysl i v tom, ze jsem milovana Bohem, ktery mi dal zivot. Toto neni lacina fraze, ale je to pro me zaklad, o ktery se mohu v hloubi duse oprit a se kterym mohu spolupracovat. Nechci tady kazat, odpovidam na otazku, co vse mi pomohlo z beznadejne bulimie a vira byla a je pro mne zasadni pomoci. Pomohl mi bratr, povzbuzoval me a mel velkou empatii, a par dobrych pratel a vericich, na ktere jsem mela stesti.Velkou radosti je ted i nase dvouleta holcicka, ale verim, ze kdybych nebyla z bulimie venku jeste pred ni, tak bych asi do toho spadla znovu, protoze bulimii jsem ve sve podstate resila stres a svoji nevyrovnanost, svoji nenavist k sobe samotne.

Co je hodne dulezite? Nezamerovat se jen na jidlo, ale na sebe jako osobu, osobnost, cloveka, na vztah s k sobe. Dulezita je pravdivost k sobe, pokora a ochota nechat si pomoct. Proto musim odpovedet - ne, nedostala jsem se z bulimie a depresi sama, ale nechala jsem si uspesne pomoct a jsem za to vsem nepopsatelne vdecna. Ano, jsem i nadale stresik, obcas jsem na antidepresivech, prozivam konflikty a smutky, ale uz neznam mentalitu bulimicky!! Vim, ze bezim pracnou zivotni trat, ale kdo nebezi??

Moc vam preji, abyste se z bulimie dostala,abyste se dostala k radosti ze zivota a k vnitrni svobode, po ktere touzite, a kterou urcite mate sanci ziskat.
Srdecne zdravim
Agnes
 :-) 
  • 

Antidepresiva-nepřiberu po nich? 

(4.4.2009 7:52:24)
Díky za povzbuzení.Souhlasím,že to není jen o jídle a o tom,že by mi někdo řekl,že bych měla zhubnout,protože jsem na gymnastku tlustá(v té době jsem měla při výšce 168 cm,50 kg).V rodině totiž byly neustálé hádky,otec alkoholik...Dotáhla jsem to na necelých 40 kg,ale to už se mi často točila hlava,výkonnost šla do háje.Až mi jedna holka z oddílu poradila to zvracení.Nebudeš se muset dohadovat s rodiči kvůli jídlu,je to vlastně strašně jednoduché,můžeš sníst co chceš a přitom nestloustneš.Po roce zvracení jsem stejně musela skončit-problémy s klouby(zákaz cvičení od lékaře),častá nemocnost,stálá únava.Jakmile jsem přestala cvičit,tak šla kila nahoru(když jsem s gymnastikou končila,tak jsem vážila 48 kg).A přestože jsem stále zvracela,dotáhla jsem váhu postupně na 62kg(to mi bylo kolem 17 let).Poznámky od otce a mých bratrů byly hrozné,nežer tolik,seš jak prase,nikdo s tebou nebude chtít chodit....V té době už o mém zvracení věděla má mamka,která mě od té chvíle hlídala,takže jsem nemohla jít hned zvracet a jídlo se mezitím stihlo častečně strávit.Možná jsem tak rychle přibírala i díky tomu,že jsem brala hormony,protože jsem stále nemenstruovala.Bohužel jsem však pomoc odborníka nevyhledala a začala jsem střídat období omezování se v jídle s bulímií.(Kromě tedy té doby,co jsem byla těhotná.)
Nejhorší je pro mne vždy období od února do konce března.

Tuším,že by mi v té době pomohla antidepresiva,ale bojím se,že po nich přiberu.Váhu si pořád hlídám a snažím se vypadat dobře.Je mi 33 let a teď měřím 172 cm a vážím kolem 58 kg(což jsem zjistila,že je pro mne optimum).Cvičím,jím menší porce a častěji,ale stejně mám období(hlavně tedy ta předjarní a když se nahromadí více starostí)kdy opět začnu se zvracením.
Přiberu po antidepresivech,anebo tomu tak není?
 Aignes +1 


Re: Antidepresiva-nepřiberu po nich? 

(4.4.2009 8:47:37)
Vubec zadny strach!! Jsou ruzna antidepresiva s ruznym zamerenim, ja jsem napr.uzivala Zoloft, byl uzasny. Latka, ktera v nem je a ktera pomaha, a jsou i dalsi leky podobneho typu, tak utlumi takovou tu desnou nutkavost k jidlu a nervozitu a touhu resit tenzi jidlem. Ale netlumi Vas celkove, naopak povzbudi k aktivite, proste Vas vytahne z deprese, ktera cloveka desne vycerpava. Zvedla se mi nalada, optimismus a mela jsem i vetsi chut do zivota i "do prace" na sobe. Osobne jsem po tomto leku vubec nepribrala, a i kdyby ano, tak mi pomohl dostat se nad vec. Ale nepribrala jsem, ani po nem nebyla otekla, nic takoveho.
Kdyz Vam ted reknu, ze s vasi vahou 58 kg pri 167 cm jste asi jako tycka, tak mi to v teto fazi nebudete verit. Znam to. Mam cca stejnou vysku a vazim uz roky plus minus 62 kg a jsem i tak dost hubena. Neni to cilene, je to diky fofru kolem ziveho ditete, vahu proste fakt vubec neresim, jim s radosti. Nejmin jsem mela pred 20 lety 48 kg.
Tak se opravdu leku nebojte! Zaroven Vas povzbuzuji i k terapii, ja mela maminku alkoholicku a tatinka perfekcionistu, takze kombinace zrala k zavareni si problemu. Ale jde to rozmotat, odpustit, odhalit sve nezdrave mechanismy mysleni a jednani a hlavne prijmout svuj zivot a svou velikou cenu, a tim i skoncit s bulimii.Stoji to za to !
Drzim palce a i nadale Vas kdykoliv rada povzbudim!
Agnes.
 :-) 
  • 

Re: Antidepresiva-nepřiberu po nich? 

(4.4.2009 9:01:31)
Díky,tak to zkusím už konečně rozumně řešit.I když teď to není aktuální,je krásně,jaro začíná,tak to se vše lépe zvládá i bez manipulace s jídlem.Ale jakmile začnou podzimní plískanice,tak se postupně začne vkrádat ta hnusná myšlenka...
Na Rodinu "chodím"zřídkakdy.Mám dvě děti,chodím do práce,není na to čas.Ale toto téma mě zaujalo a možná i Vaše rada mi pomůže s bulímií skoncovat.
Mějte se hezky a držte mi prosím pěsti!
 Aignes +1 


Re: Antidepresiva-nepřiberu po nich? 

(4.4.2009 9:58:16)
Presne tak, hodne odvahy a radostny rok Vam preji!
 Lucie+3 


bulimie?Znam! 

(3.4.2009 19:00:43)
Ahoj Aleno....pri cteni tvehu pribehu mi beha mraz po zadech,protoze to je jako bych cetla pribeh svuj vlastni,identicky vcetne casovych udaju.Vcetne happyendu,jsem na tom uz take nejakou dobu dobre.Muzes mi prosim napsat svuj e-mail nebo nejaky kontakt na muj e-mail apollobull@seznam.cz ?Predem moc diky Lucka
 Janule 
  • 

A jak na hubeňoura? 

(3.4.2009 19:21:02)
Moje sedmiletá dcera je až vychrtlá. Je mi skoro úzko, když jí vidím svléknutou. O názorech babiček se raději nešířím. Její doktorka se mě minulý týden ptala, jestli jí dávám dost najíst. Dávám. Sní toho podle mého názoru hodně. Skoro tolik jako já (jsem jedlík), jen nemá tak ráda sladké. My s mužem máme normální postavy, nikdy jsme diety držet nemuseli. Co myslíte, mám jí nutit, aby jedla více nebo nad tím mám mávnout rukou? Vím, že se postava mění, že dívky jejího věku bývají "samá ruka, samá noha", ale tohle je opravdu extrém.
 Radka + 2 
  • 

Re: A jak na hubeňoura? 

(3.4.2009 20:36:17)
Sleduješ skladbu jídla, ovoce, zelenina atd. takže na babičky kašli :))

Mé děti sní za den 4 litrový hrnec polévky, 2 kg, jablek (ovoce), 2 půlkilové bílé jogurty, několik krajíců chleba se sýrem atd. (a to nevím, co snědli ještě ve školce) Prokládám to někdy tvarohovou bábovkou, abych nasytila jejich věčně hladová těla a podle tabulek jsou pořád pod dolním percentilem mezi úplnými hubeňoury. Doktorka se na ně dívá s úsměvem a říká:"Jsou zdraví, aktivní a spokojení, co chcete víc:" A o tom to asi je :))
 Bumbi&05,08,10 


Re: A jak na hubeňoura? 

(4.4.2009 12:14:13)
polévka zrovna není na špici nutriční tabulky. Ve STOBU nám naopak polévky radili ke zhubnutí, protože zaplácnou žaludek, ale energetický příjem je malý... (jakože ošidíš mozek, že jsi "najedená")
 sára+3kulíšci 


Re: A jak na hubeňoura? 

(4.4.2009 19:34:33)
MOJE DCERA V7-8 LETECH HUBENA AZ VYCHRTLA. DNES MA 11 A ZACINA SE PEKNE KULATIT ,SNAZIM SE JI NENAPADNE HLIDAT V JIDLE. SYN BUDE MIT 9 A NA VYSKU 140 CM VAZI JENOM 25KG,KDYZ SE VYSLIKNE JAKO BY ODESEL:-) PORAD NECO JI,ALE VAHA NEJDE NAHORU,JENOM CM PRIBIVAJI.MAMKA MI VYCITA ZE DCERU NEMAM OMEZOVAT V JIDLE,ALE KDYZ JE U BABICKY NA PRAZDNINACH PRIJDE ZA TYDEN O 4 KILA TEZSI,COZ SI MYSLIM ZE V PORADKU NENI. DOMA MISTO 5 KNEDLIKU DOSTANE 2-3 A K TOMU JABLKO PO OBEDE,U BABICKY 4 A DALSI 2 SI PRIDA.TAK NEVIM.....KDYZ MAMCE REKNU SVUJ NAZOR,TAM MI ODPOVI ZE SI Z DCERY DELAM BUDOUCI ANOREKTICKU.~q~
 Adélka 
  • 

Re: A jak na hubeňoura? 

(3.4.2009 20:50:06)
Můžu ti poradit jako člověk, který se s váhou potýká celý život. Celé dětství jsem neslyšela nic jiného, než jen Jez! Myslím, že jsem jedla normální porce, ale s nechutí. Byla jsem už od miminka velmi hubená a zůstalo mi to dodnes. Bylo naprosto zbytečné do mě cpát horem dolem jídlo, naopak mi to jídlo ještě zošklivovalo. Krom toho, že jsem rychleji unavená, protože tělo nemá žádnou zásobu energie, jsem zdravotně v pořádku. Odnosila, porodila a kojila jsem 2 děti. Hubená jsem pořád stejně, trápí mě to, ale nějak to nedokážu změnit.
 alena o. 
  • 

Re: A jak na hubeňoura? 

(3.4.2009 21:05:59)
Prosim te hlavne ji nenut do jidla a zakaz lidem rikat ji, ze je hubena..jako dite jsem neslysela nic jineho, mam dve deti,167cm, 50kg a jina proste nebudu..vsichni se me snazili vycpavat, ale marne. proste ji nech byt, muj 8lety syn je stejny..minule mu ma kamradka rekla, ze vypada jako z koncentraku, myslim ze podobne kecy jsou hnusne.
 Adélka 
  • 

Re: A jak na hubeňoura? 

(3.4.2009 22:55:06)
Ano, podobné kecy jsou opravdu hnusné a nejhorší je, že spousta lidí se vůbec nestydí mi podobné věci říkat i teď. Mám dojem, že tohle si k "tlustým" nikdo nedovolí (tedy aspoň v dospělosti).
 sally 


Re: A jak na hubeňoura? 

(3.4.2009 21:34:18)
Janule,
doktorka by se měla zajímat o jiné věci než jen ručičku na váze... mám hodně vysokou hubenou dceru (při narození 4kg, v roce 8kg - haha, prej dítě váhu za první rok ztrojnásobí; ve dvou 10,5 ve třech letech 12kg - to měl syn v roce)... ale dr jí vždy prohlíží a říká že holt je holka hubená, že jinak je zdravá, roste, vyvíjí se a drží se na své (nízké) percentile.
Jí málo, takže se snažím aby to málo co sní měla dobře vyvážené, aby jedla v pravidelných intervalech a aby neuzobávala mezi jídly (čtvrtka jablka hodinu před obědem znamená, že z oběda sní dvě kávové lžičky). Dávám jí rybí tuk, zvyšuje apetit a navíc si myslím, že je to docela dobrý (moje děti jsou úchylové, co rybí tuk MILUJÍ, takže ten je u nás jen za odměnu ~k~)

Jinak jak tady čtu ty problémy typu "mám 170 centimetrů a potřebovala bych zhubnut, protože mám 59kg" - tak to mi přijde přesně ten problém o kterém píše autorka... hubnutí kvůli číslům a kilům... zdravý člověk (dle mého názoru) je člověk, který má taky trochu svaly - mám kámošku co má sice svou ideální váhu, ale protože zhubla někdy kolem čtyřicítky, tak vypadá děsivě... visí na ní kůže, nemá žádné svaly, fakt kostra, co vypadá jako že si půjčila spacák od staršího bráchy... takže hlavně s rozumem.... a lepší mít pár kilo navíc a mít svaly co drží páteř (můj problém - když přestanu sportovat, začnou mě bolet záda), než být kostra...
 Katla 


nemáme váhu  

(5.4.2009 19:39:38)
My doma nemáme váhu. Když u doktora nejsem s to říci, kolik kdo z dětí váží, tak na mě koukají jak na vraha. A když se ptala doktorka mě, říkám "nevím, asi tak 63 kg". "Jaký asi tak? Já to potřebuju přesně". "Já to ale přesně nevím" "Tak se nestyďte a řekněte mi, kolik vážíte! " ~t~~t~~t~ No, nevím, proč si mysela, že se stydím, připadám si akorát. A protože oblíknu kalhoty ze střední školy, kdy jsme měla 63 kg, tak si myslím, že mám stále 63 kg ~z~. Souhlasím, že otročit mírám a váhám je naprosté šílenství.
 Renata + 2 piskoti 
  • 

Re: A jak na hubeňoura? 

(6.4.2009 5:33:35)
Mam stejny problem. Dve deti 4 a 2 roky, oba hubenourci. Dcera za posledni pul rok "konecne" pribrala z 12 kg na necelych 14 kg. Syn ma ve 2 letech 10 kg. Oba ji bez problemu, miluji ovoce i zeleninu. Cokoladu a oplatky dostavaji, ale ne kazdy den. Nedavame jim ale bombony, chipsy, tycinky .....,nevi co jsou to sladka piti. Piji jen cistou vodu. Kdyz dcera na navsteve dostala nejakou limonadu, komentovala to slovy: "fuj to je hnusne, mohu dostat vodu?" Oba jsou porad v pohybu. Pokud je slusne pocasi jsme denne, od jara do podzimu, tak hodku v bazenu (vyhrivame si ho). Snad jedini kdo pernametne resi vahu mych deti jsou tchanovci. Komentare typu, "jezis to je chudinka!", "no ten/ta vypada!" "vzdy je jen kost a kuze" a dalsi, jsou na porad stale dokola. Kazdou stredu jsme u nich na veceri a to nasleduje komentar "on/ona vazne ji!, no to vazne nechapu proc je tak huubena/y". Nejlepsi ovsem je, kdyz decka jedi a chteji pridat tak tchyne to komentuje: "no ale tolik by snad nemeli jist, vzdyt to neni zdrave". Uz jsem to prestala resit, na otazky podobneho razeni neodpovidam i kdyz, kdyz je toho uz nekdy az moc odpovidam stylem: "ano detem davame jist". Byli jsme s obema na ockovani a pozadali jsme Dr. aby deti "zkotroloval". Prohlidnul, poslechnul, pobavil se nejdrive s dcerou, pote se nas zeptal co deti ji, jestli jsou spokojene a v pohode. Zaver byl: oba jsou zdravi jen nemaji vahu jako jejich vrstevnici. Jediny problem vidim v nakupovani kalhot :) Na to si musim davat pozor protoze s vetsiny v pase vypadavaji :)
 madlenka07 


Podvědomí 

(4.4.2009 7:52:52)
Aleno,moc držím palce!
Mně tohle sice neříkali rodiče,ale můj první tehdejší partner.Od rána do večera jsem neslyšela nic jiného,nže že jsem tlustá,oplácaná,obrovská a mám velký zadek...až jsem tomu ve své naivitě 18-ti let uvěřila.A tělo si poradilo po svém.Z holky štíhlé jako proutek se stala tlustá žena:).Nedávno jsem o tom mluvila s kamarádkou a při té příležitosti došlo na fotky...a až tehdy jsem si uvědomila,že jsem nebyla tlustá od malinka,ale až od té doby,co jsem si párkrát vyslechla tyhle kritiky.Bylo mi 18 let,měřila jsem 1701cm,vážila 55kg...
Jsem sice trochu víc při těle,ale naštěstí jsem se nedostala do podobných problémů...myslím,že více než kritika je lepší pozitivní příklad.Těžko jíst zeleninu,když se rodiče(prarodiče,partner...) cpou salámem a chipsama...
 bleděmodrý vamp 


alenko 

(4.4.2009 9:04:37)
Váš dopis mě potěšil, zažila jsme totéž. Babička byla snad nejtlustější žena na světě, byla úplně jako kulička. Můj otec měl hrůzu, že bych dopadla stejně (to jsem pochopila až později), a tak důsledně dbal na to, co jíme. Dědičnost je však velmi mocná, a já se právě vzhledem i povahou velmi podobám právě babičce.
Jsme hodně tlustá. Co se týká jídla, vím, že to nemám v hlavě v pořádku, snažím se na to přijít, proč "ulítávám" snad z chamtivosti.
Tloušťka mi vadí, bolí mě klouby. Co se týká zájmu mužů, ten se spíše zvýšil. Mně se vždycky libili velni hubení až vyzáblí muži s propadlým hrudníkem, a ti se kolem mě začali točit, až když jsem pořádně přibrala. Vzdala jsem už všechno, myslím si, že dokud si to nesrovnám v hlavě, například se přestanu bát, budu se dívat na svět s optimismem, začnu se považovat za člověka tak se budu chovat normálně i co se týká jídla.
 saxana26 


saxana 

(4.4.2009 19:20:05)
Ahoj, bulimie nebo anorexie jsou zavislosti jako každé jiné,je to hnus a nejhorší je - uvědomit si to!!jenže co dál??
Jsem taky vyléčená,jenže nechci na nikoho svalovat vinu -protože žádná neexistuje.
Kamarádka mě skoro dotáhla k nějaké své známé,která se věnuje metodě emoční svobody /zkratka eft/ a za 5 sezení jsem byla "vysvobozená". Kdo nezažil,neuvěří..je to děsně dobrá technika pro ty,kteří reagují tak jak reagují a jejich emoce jsou zraněné.Pokud se potýkáte s bulimií nebo anorexií, zkuste zajít za terapeutem který se věnuje metodě s touhle tajemnou zkratkou a uvidíte.Zázraky neslibuju,člověk musí chtít a vším se probojovat sám (ale zkušená terapeut má schopnosti vás protáhnout emočníma krizema a hlavně v klidu...),ale za klidný život s narovnanýma hodnotama bez výčitek sobě,okolí,všemu to rozhodně stojí.Rozhodně lepší než pobyt na JIPI,kde mě hlídali,abych nešla zvracet a já je stějně obelstila.Nikdy bych nevěřila,že se mi to podaří v hlavě urovnat,ale s pomocí eft mám pocit,že to jde...a dost úspěšně.
Zdraví Saxana
 saxana26 


saxana26 

(4.4.2009 19:22:55)
Ahoj, bulimie nebo anorexie jsou zavislosti jako každé jiné,je to hnus a nejhorší je - uvědomit si to!!jenže co dál??
Jsem taky vyléčená,jenže nechci na nikoho svalovat vinu -protože žádná neexistuje.
Kamarádka mě skoro dotáhla k nějaké své známé,která se věnuje metodě emoční svobody /zkratka eft/ a za 5 sezení jsem byla "vysvobozená". Kdo nezažil,neuvěří..je to děsně dobrá technika pro ty,kteří reagují tak jak reagují a jejich emoce jsou zraněné.Pokud se potýkáte s bulimií nebo anorexií, zkuste zajít za terapeutem který se věnuje metodě s touhle tajemnou zkratkou a uvidíte.Zázraky neslibuju,člověk musí chtít a vším se probojovat sám (ale zkušená terapeutka má schopnosti vás protáhnout emočníma krizema a hlavně v klidu...),ale za klidný život s narovnanýma hodnotama bez výčitek sobě,okolí,všemu to rozhodně stojí.Rozhodně lepší než pobyt na JIPu,kde mě hlídali,abych nešla zvracet a já je stejně obelstila.Nikdy bych nevěřila,že se mi to podaří v hlavě urovnat,ale s pomocí eft mám pocit,že to jde...a dost úspěšně.
Zdraví Saxana
 bromelie 


Slovo nežer 

(4.4.2009 21:03:00)
slyším celý život :-(. Byla jsem oplácané miminko, kojenec, holčička, normální dospívající dívka (174 sm a 62 kg) a teď jsem obézní žena. Doktorka asi neví kolik vážím, protože mě nechtěla poslat do obezitologické poradny :-)). To nežer, jsi tlustá nejvíc říkal můj otec, pak matka, teď bratr :-(, a to my je už 34, mám dvě děti a s manželem jsme skoro 14 let. Prostě bratr se potatil, je to v rodině :-(. Dcera je trochu oplácanější a manžel už taky začal s tím, aby tolik nejedla. Bojím se, aby na tom nebyla jak já :-(.
 Jana Malá + 2 
  • 

Re: Slovo nežer 

(4.4.2009 22:30:13)
Ahoj, já jsem naopak celé dětství slyšela od maminky a babičky, jen se dobře najez. Když jsem se dobře najedla, měla jsem pocit, že mě mají obě hned raději. A tak jsem celý život trpěla tím, že jsem byla ve třídě největší a nejsilnější. Nebyla jsem jako kulička, ale do svých 15 ti let jsem měla vždy tak 5 kg nadváhy a připadala jsem si tlustá. Bylo to i tím, že mám moc malá prsa, a tím si kila na břiše či na zadku stěží mohu dovolit. Nikdy jsem se neměla ráda, a tak jsem stále nedokázala přestat s bulimií. Zvracím už 22 let, je to hrozné a neuvěřitelné, přitom mám dvě děti a šťastné manželství. Ale trpím depresemi a nejsem šťastná. O bulimii ví jen moje matka, ale ta věří, že to již skončilo. Hledala jsem pomoc u psychologa, na psychiatrii, u kineziologa, v regresích,.., ale vše je marné. Nedokázala jsem to, a přestože mám ještě malé děti -7 a 4 roky, nejraději bych umřela. Zároveň ale hodně moc chci vychovat své děti, miluji je a nechci, aby vyrůstaly bez meminky. Tolik bych to chtěla zvládnout. Ale už jsem tomu přestala věřit.
 Aignes +1 


moje cesta ven ven  

(4.4.2009 23:57:10)
Preposilam Vam text, ktery jsem napsala jine pani se stejnym problemem,myslim ale , ze by se v nem nejake informace pro vas najit mohly...

Milá paní,
chtela bych Vas povzbudit. Clanky na "Rodine" casto nectu, neni cas na materske ,ale tema bulimie mi nedalo si neprecist, i nektere prispevky, protoze jsem si bulimii prozila na vlastni kuzi. Je to strasne peklo!! Strasne,strasne. Je mi 40, ve dvaceti jsem zacala s anorexii a pak presla do bulimie se vsim vsudy, prejidani, zvraceni, deprese, psychicka izolace..nemusim popisovat, kdo zazil, zna prubeh. Natvrdo ta hruza trvala 10 let, jen s jednou skoro rocni pauzou, ale to bylo jen diky zahranicnimu prostredi, nikoli diky vnitrni zmene mysleni zavisleho cloveka. Skoncila jsem tak, ze jsem nemohla ani jiz snezene jidlo travit, i jsem se snazila ho udrzet. Po letech jsem prestala verit, ze je z toho cesta ven. Strasny stav.

JSEM z toho venku. Uplne. Uz 10 let je to pryc. Snim vsechno, celodenni reseni jidla a podrizovani se mu je nadobro pryc. Nejsem nejaky jedlik, spis jim casto a min, ale jidlo mam opravdu rada a dnes mam jidlo jako sveho pritele. Coz je zasadni obrat o 360 stupnu. Dnes se mi ma bulimie zda jako zly sen, zla hruza, a presto jsem to byla ja. 10 let zivota.
Moc Vam fandim, a nejenom Vam, ale vsem , kdo se pripojili i nepripojili do diskuze..Cesta? U kazdeho asi jina, ale ma-li dojit k uzdraveni, neni asi jednoducha pro nikoho. Na pocatku cesty vzhuru bylo me zhrouceni a PLNE pochopeni, ze sama uz si nepomuzu a ze uz nemuzu ani fungovat v praci, ve vztazich..ze jsem proste na konci.Takze opravdu odhodlani zacit s tim neco delat a jit s pravdou ven. Mela jsem obrovske stesti na vynikajici psychiatricku, se kterou jsem sla nekolik let krok za krokem. Bulimie neni jen o jidle, to je spicka ledovce. Je to porucha sebeprijeti, vztahu v rodine - muze byt, alespon v mem pripade hraly rodinne nevztahy velkou roli, ale to nikomu nevnucuji jako vzorec, je v tom i hledani smyslu zivota, neschopnost zvladat stres a dalsi. Toto vse jsme s psycholozkou prochazely a pracovaly na zmene. Dlouho, uporne, ale uspesne. Nezbytne byly leky - antidepresiva a leky na pomoc pri traveni. Nebojte se dobrych antidepresiv, jsou skvele, moc pomohou! Pomohl mi velice muj pritel a nynejsi manzel - tim, ze me mel moc rad a stal pri me a miloval me takovou, jaka jsem. Zazili jsme hodne zleho, i v nasem vztahu, ale i to jsme zvladli a jsem vdecna, ze mam vedle sebe do zivota prave jeho. Pomohla mi vira, ne v neco ve smyslu esoterickem, ale v Nekoho, tedy vira ve smyslu krestanskem, nechala jsem se pokrtit a nasla smysl i v tom, ze jsem milovana Bohem, ktery mi dal zivot. Toto neni lacina fraze, ale je to pro me zaklad, o ktery se mohu v hloubi duse oprit a se kterym mohu spolupracovat. Nechci tady kazat, odpovidam na otazku, co vse mi pomohlo z beznadejne bulimie a vira byla a je pro mne zasadni pomoci. Pomohl mi bratr, povzbuzoval me a mel velkou empatii, a par dobrych pratel a vericich, na ktere jsem mela stesti.Velkou radosti je ted i nase dvouleta holcicka, ale verim, ze kdybych nebyla z bulimie venku jeste pred ni, tak bych asi do toho spadla znovu, protoze bulimii jsem ve sve podstate resila stres a svoji nevyrovnanost, svoji nenavist k sobe samotne.

Co je hodne dulezite? Nezamerovat se jen na jidlo, ale na sebe jako osobu, osobnost, cloveka, na vztah s k sobe. Dulezita je pravdivost k sobe, pokora a ochota nechat si pomoct. Proto musim odpovedet - ne, nedostala jsem se z bulimie a depresi sama, ale nechala jsem si uspesne pomoct a jsem za to vsem nepopsatelne vdecna. Ano, jsem i nadale stresik, obcas jsem na antidepresivech, prozivam konflikty a smutky, ale uz neznam mentalitu bulimicky!! Vim, ze bezim pracnou zivotni trat, ale kdo nebezi??

Moc vam preji, abyste se z bulimie dostala,abyste se dostala k radosti ze zivota a k vnitrni svobode, po ktere touzite, a kterou urcite mate sanci ziskat.
Srdecne zdravim
Agnes
 Jana Malá + 2 
  • 

Re: moje cesta ven ven  

(5.4.2009 8:54:12)
Děkuji Vám, musím plakat, když čtu Váš dopis. Díky.
 Aignes +1 


Drzim palce!! 

(5.4.2009 17:50:37)
Ani netusite, jak moc Vam drzim palce , protoze vim, v jakem dusevnim pekle a v jake dusevni bolesti se clovek s bulimii nachazi. Nebojte se ani antidepresiv, velmi mi pomohl Zoloft pri soubezne psychoterapii, leky mely velky vyznam a nemohu na ne nechat dopustit.
Drzte se, nevzdavejte se, budu na Vas, s dovolenim, myslet, jako verici uziju vyraz - modlitba za Janu:-).

Srdecne Agnes
 breburda71 


Re: Slovo nežer 

(5.4.2009 21:18:39)
Slovo NEŽER jsem slýchala v pubertě hooodně často ( 176 cm na 65 kg, na fotkách jsem jak z vyžebraných placek),do 25 jsem mohla sníst, co jsem chtěla, pak jsem začala studovat dálkově VŠ, starat se o babičku, začala jsem přibírat...bulimii jsem měla asi 3 roky,jednou jsem zahlédla v časopise fotografii vyhublého afrického dítěte a to mě najednou nakoplo...svěřila jsem se manželovi, který do té doby nic netušil, začal mě hlídat, dostala jsem se z toho, ale za cenu přibrání asi 30 kg...jsem sice obézní, ale šťastná, že už nezvracím, pořád doufám, že se mě podaří těch 30 kg shodit, ale pokud ne, tak se z toho nezhroutím...je to závislost jako každá jiná, jen bez možnosti abstinence, o to je to horší, po alkoholikovi by nikdo nechtěl, aby každý den míchal koktejly, ale bývalá bulimička musí vařit, nakupovat atd...mě taky hodně pomohla víra, spíš ale budhismus, příčina a následek...přeju Ti ať se dokážeš toho zbavit, pocity viny jsou hrozné...měj se dobře
 Luka 
  • 

Re: Slovo nežer 

(5.4.2009 21:23:37)
PROSÍM NEVZDÁVEJTE TO!!!!ZKUSTE ZNOVA PSYCHOLOGY, PSYCHIATRY A VĚŘTE JIM! PODLE TOHO CO PÍŠETE SOUDÍM, ŽE SE Z TOHO SAMA NEVYHRABETE! URČITĚ VÁM S POMOCÍ LÉKŮ POMOHOU. NEBOJTE SE TOHO!!!!DRŽÍM MOC MOC PĚSTI A UŽ TEĎ NA RODINĚ TU MÁTE MÁTE MÍSTO PRO VÁŠ HAPPYEND!
 naty_2007 


paradoxne, ale zavidim... :-((( 

(5.4.2009 22:26:01)
ja viem ze ten nazov prispevku znie ironicky ale zialbohu nie je... je sa s problemom bulimie potykam uz viac nez 13 rokov :-(((... a nepodarilo sa mi dostat ani do abstinencnej fazy. Co je odlisne na rozdiel od Teba - ja som vo vojich rokoch dospievania nikdy nepocula slovo "nejedz, budes tucna". Mala som milujucu mamu, ktora skor bola ten typ co detom dopraje a tesi ju ked sa z chuti najedia (dkoncoa ani s vahou a postavou som v podstate asi problem nemala). Ked tak nad tym premyslam neviem presne (ale za to teorii mam dost :-) ) co bolo spustacom mojich bulimickych zachvatov... (najdlhsie abstinencne obdobie ktore sa mi zadarilo bolo 2 tyzdne - nic moc, ze? teda nie ze by so bola dokonaly bulimik - ked, tak zvraciam raz za den a potom obcas 2-5 dni pauza... hmmmmm, teda to je vysledok mojich "odvykacich" snah, mala som aj podstatne horsie obdobia. Kvoli comu pisem je len to moje vnimanie, ze stale sa o tejto teme pise ako teme mladych dievcat a zien... ja mam uz 40, takze som zacala naozaj v neteenagerskom veku, mam 3 krasne deti (bohuzial ani tehotenstava a meterstva mi nepomohli, a preto zavidim babam pre ktore toto bol spustac absencie). Co je paradoxne - bulimnicky zachvat chyta ma ked nastaenie "chvilka kludu" - cas len pre mna, nikto nie je doma (pripadne deti spia), mikto ma nerusi a ja si "uzivam" - v preklade = zeriem (a potom v zachvate zleho svedomia zvraciam)... Stale dufam ze to snad nejako zvladnem (nuz, clovek je tvor naivny, vacsinou :-))) )... a tiez ze mi na to nikto nejpride skor skor :-))). Kazdopadne Ti velmi, ale velmi drzim palce. Ziadne chytrolinske rady nepomahaju (mozno trochu to moje empiricke poznanie: snazim sa aby som prilis nebola "mimo dozor"= v klude a uplne sama, s dostatkom uzasneho - zialbohu obcas aj neuzasneho- jedla nadostac. A tiez - vzdy sa potom poriem do zrkadla - vyzeram naozaj HROZNE (to ma zvycajne zastavi pred dalsim zachvatom aspon na par dni... ale toto prislo len s postupujucim vekom :-)))... takze tato rada asi nie je uplne dobra). Este raz, drzim Ti velmi palce - abstinuj kolko sa da!!! (este mam plno teorii a odpozorovanych dovodov takehoto nerozumneho spravania, ale si to nie je na tento prispevok)
 Liška s banem :) 


ideální váha :-) 

(6.4.2009 10:04:07)
Já furt od mamky slyším - "Jsi moc hubená, jíš vůbec?" (mám 167 cm a 52 kg) A měsíc po porodu svého druhého dítěte, kdy jsem měla ještě cca o 5 kilo víc než nyní, jsem slýchávala:"Nějak jsi se spravila, měla bys s tím něco dělat." Má odpověď: "Možná sis nevšimla, ale já před měsícem porodila." Tím chci říct, že názory některých lidí prostě vůbec neberu na vědomí, protože jsou zcela mimo mísu.
 Dáša II 


Mám takovou holčičku 

(6.4.2009 14:02:55)
Když čtu váš článek, připomíná mi to moje dítě. A pořád se bojím, jestli jí neškodím. Potřebovala bych radu, ale ta co mi dal doktor nám nepomohla.
Moje dcera, dnes jí je šest let, je také takové "pěkné dítě" od cca tří měsíců věku. Neříkám jí, že je tlustá, ale už jí to řekli ve školce tři kluci, takže jsme se dohodli, že sice není hubená, ale ani tlustá, ale na hranici a musíme to hlídat.
Nevím, jestli to také není cesta k bulimii nebo anorexii, protože ona sama zatím rozum nemá a strašně miluje sladké a nejradši by jedla jen to. Běžně odmítá jíst obědy a z nesladkých jídel jí jen špenát, brambory, a pizzu a těstoviny, ale jen určité druhy. Chléb a rohlíky jí, celozrnné jí nechutnají. Maso také nechce jíst. Sní mi zelený salát a rajčata. Udělaly jsme dohodu, že bude mít sladké snídaně ob jeden den, aby nějaké sladké měla a že další sladkosti během dne nebude, hlavně ne večer. Samozřejmě na jakékoli návštěvě se sladkým nacpe, jakmile má příležitost.
Ohromě snadno nabírá, stačí i jen když trochu víc jí. Byly jsme na vyšetření štítné žlázy a vše je v pořádku, prostě má jen úsporný organismus a ráda jí (to, co jí chutná).
Nemá jakousi záklopku, Když jí chutná, tak by se přejedla, už od kojení. (Musela jsem nakonec hlídat dobu kojení, protože když pila déle, samozřejmě to pak blinkala).
Když jí budu dávat vše, oč si řekne, bude buclatá až mírně tlustá i bez sladkého.
řeším to tak, že dostane k večeři jeden krajíc chleba a jestliže má ještě hlad, může mít zeleniny kolik chce. Pokud odmítá zeleninu, nemá podle mě hlad ale chuť.
Občas si tajně vezme sladkost, kterých se snažím mít doma dostupných co nejméně,
pak se jí váha samozřejmě zvýší, stejně jako po návštěvách.
Řekla jsem jí, že klukům se bude líbit i tlustá, ale že mnohem většímu počtu se bude líbit štíhlá. Také, že dneska jsou její kamarádky hubené, ale v pubertě se to srovná a pokud se bude hlídat jako teď, holky pak už tak hubené nebudou.
Nevím, jestli v ní nevyvolám bulimii nebo anorexii.
Vůbec nevím co je správné a moc se bojím, abch jí neuškodila. Ale také se bojím, aby se jí děti ve škole neposmívaly, že je tlustá. Ona je vysoká a i mohutná kostrou po manželovi, takže i když není úplně tlustá, je prostě celkově mnohem větší a ten dojem budí tím spíš.
Já sama jsem malá a drobná, ale také mi to dobře spaluje a moc jíst nemůžu. Také mi chutná sladké, jím špatně, místo obědů si občas dám jen jablko nebo salát, večer jím obvykle čerstvou zeleninu. Hřeším na zmrzlině, občas místo oběda nebo svačiny... (tajně, vím, že pro děti to není správný přístup)
Kdysi, ve čtyřiadvaceti letech, jsem asi prošla jakousi slabší bulimií, ale protože nedokážu zvracet, používala jsem projímadla. Nějak jsem se z toho sama dostala. Měřím 162 a vážím cca 50 kg, tak akorát, ale musím se opravdu hodně držet. Tím chci říct, že co se týká jídelního režimu, nejsem sama správný příklad.
Co mám tedy dělat? Co je správné? Nechat dítě jíst, aby se mu ostatní smáli, nebo ho hlídat a až bude samostatné, nacpe se samo? Nebo je nějaká další a lepší rada pro matku takového dítěte?
 Katla 


nejstarší dítě, jak to zatím řeším já  

(6.4.2009 15:03:42)
syn se hodně podobá vaší holčičce. HROOZNE rád jí, taky už od miminky, taky jsem musela kontrolovat kojení. Na rozdíl od vaší holčičky sní všechno, i ovoce, zeleninu, maso, cokoliv mu dám. Má rád sladké, slané ,kyselé.....všechno. jedl by pořád a dost a taky snadno přibírá. Dlouho jsem váhala, ale už jsem taky začala zasahovat. Vyřešila jsem to tak, že jsem mu vysvětlila, že nejde o to, JAK VYPADÁ, ale že chci, aby byl ZDRAVÝ. vysvětlila jsem mu, jaké nemoci a potíže se pojí s nadváhou a přecpáváním a takhle mu to vždycky připomínám. Snažím s emu neustále vysvětlovat, že člověk nesmí jíst ani málo ani moc, ale tak akorát a tak pestře , aby tělo dobře fungovalo . Taky jsem mu řekla, že nevadí, když bude mít pár kilo nadváhu, pokud bude pohyblivý. Opravdu si myslím, že to tak je. Lepší dítě s pár kily navíc, které se hýbe, než hubeňour, co toho moc nenasportuje. Takže se hýbe, plave, chodíme ven, turistika, kolo, brusle...baví ho to, sílu má a nestoná...Prostě bych nezdůrazňovala vzhled ale důležitost zdraví - jít přesně akorát. Vaše holčička nejvíc se totiž bude klukům líbit zdravá, spokojená, vyrovnaná a veselá - bez ohledu na to, jestli kulatější nebo hubená. ~x~
 Andy +3 
  • 

Re: Mám takovou holčičku 

(6.4.2009 15:17:54)
Také mám holčičku poněkud oplácanou, patnáctiletou, opravdu barokních proporcí. Měří 164 a váží 65. Po dohodě s lékařkou jídlo neřešíme, resp. snažím se nemít v lednici nic nezdravého. Někdy to nejde. Tři chlapy musím nějak nakrmit a zeleninka na to obvykle nestačí. Hovory o váze, tloušťce nebo hubenosti jsou u nás skoro tabu. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Uvědomuji si, že "blbýma kecama" bych mohla nadělat víc škody než užitku, na to má "kamarádky" ve škole. Jsem ve střehu, připravená podat pomocnou ruku, kdyby bylo třeba a doufám, že to nikdy potřeba nebude. Mě je 43, měřím 170 a vážím 69, porodila jsem tři děti, a to břicho mi zůstalo, neřešim. Asi neexistuje žádná univerzální rada, jak tomu předejít, případně jak z toho pak ven. Nám se osvědčilo brát jídlo stejně jako dýchání, jíst se musí k žití a není nutné to dál rozebírat. Nevytvářím žádné lákavé zásoby jídla.
 petru 


Re: Mám takovou holčičku 

(6.4.2009 17:36:25)
Mám dojem, že je nás víc, kdo by potřeboval opravdu odbornou radu,jak se 6-12 letými možná i staršími dětmi mluvit o tom, jak jíst, aby netloustly a přitom z nich nebyli bulimici a anorektici.
Sice se mi líbí ten názor, že jde hlavně o zdraví a pak až o vzhled, ale stejně se bojím, aby to časem nezklouzlo na špatnou cestu.
Nemám jen jednu obézní dceru /8let/, ale i další děti, kterým chce i babička dopřát nějaký koláč nebo sladkost.Těžko to pak odmítnout té silnější, která to zrovna miluje. A u oběda? Hubená dcera sní občas sotva jeden knedlík a ta silná by snědla i čtyři - a to se právě bojím, že když jí to zakazujeme, že jí zakládáme na bulimii apod. Třeba namítnete, že bychom neměli mít knedlíky vůbec, ale je to třeba jen jednou za 14 dní. Dokonce se nám ji povedlo přihlásit na sportovní kroužek, ale asi je to 1x týdně málo a nebo se tam dovede ulívat a navíc ji to moc nebavi.
PS. Když si vzpomenu na své mládí,kdy jsem měla 160 cm a 60-64 kg - považovala jsem se za tlustou. Dnes se svými 80 a více kg jsem pochopila, že to tak nebylo, i když v této diskuzi by mou dřívější váhu asi 80% diskutujících považovalo za obezitu, podle toho jak se popisují.
 Dáša II 


Re: Mám takovou holčičku 

(7.4.2009 22:17:35)
No, máme také ještě nebuclatícího chlapečka, 2 roky, a ten prostě nejí, když nemá hlad. Sladké nebo nesladké, nejí, třeba půl dne. A také s tím bojujeme, protože jemu občas dám i sladké jindy než ke snídani, když předtím dlouho nejedl a dcera je strašně rozčilená, že chce také.
Pak jí říkám, že pokud chce jíst to co on, musela by jíst všechno jako on, včetně ryb a masa (zvláště ryby striktně odmítá i bez ochutnání). K tomu samozřejmě nedojde. Také jsem jí vysvětlila, že někdo má lepší spalování a někdo horší a že ani já nemůžu moc jíst a mlsám alespoň jablka (většinou) a že je po mě... A že kluci obecně méně tloustnou při stejném množství jídla.
Knedlíky doma nepěstuji a babičky bohužel občas uniknou pozornosti. Tchyni "vykrmovačku" jsem musela nakonec značně eliminovat, protože dceru učila mlsat sladkosti za mými zády od cca roku (mamince to neřekneme) a podněcovala ji k jídlu (ač to nepotřebovala). Takže dnes, po té co se to provalilo a dceři byly už tři roky, ji vidí pouze za dohledu, protože domluvy a vysvětlování nefungovalo.
Ale ani tak, při všem opatrném (opravdu?) jednání si nejsem jistá účinkem. Bojím se i anorexie, takže se jí snažím vysvětlit, že kdyby nejedla vůbec, umřela by, jen všeho s mírou.
No jo, ale jestli jí neškodím, neponižuji, jak to mám vědět? Vůbec nevím, jestli šestileté dítě je schopné tohle všechno strávit a jestli ji to nepoznamená.
Osobně bych se navíc velmi těžko smiřovala s tím, mít tlustou dceru. Mám strach, že by se i moje jednání k ní zhoršilo, nemůžu si pomoct. To jí samozřejmě v žádném případě nemůžu říct. Jen se bojím sama sebe.
 Eduard Nud 
  • 

To je těžká nemoc. 

(6.4.2009 17:35:52)
Mám. Ale nezvracím.
 :-) 
  • 

Nahá jsi krásná 

(8.4.2009 11:19:27)
Tak jsem se dívala na ten díl,kdy si ta hezká ženská,co nemůže mít děti,připadala hrozně tlustá.Bylo zajímavé,že když jí moderátor řekl,aby se na fotku podívala jako na někoho jiného(umazat obličej),tak se jí postava líbila.
Zkusila jsem to taky.Řekla jsem dětem,ať mě vyfotí(oblečenou a pak v plavkách).Dala jsem to do počítače a umazala hlavu.Najednou jsem viděla pěknou postavu,která mi vůbec nepřipadala tlustá.
Vlastně jsem si uvědomila,že ostatní vnímám jinak než sebe.Mám hrozně nízké sebevědomí(manžel mi ke zvednutí sebevědomí rozhodně nepřidává,když si každý večer chatuje s cizími ženskými a prohlíží si jejich modelkovské fotky).
Tak jsem si řekla,končím se zvracením.Začnu jíst pravidelně v malých porcích.Jsem hezká ženská a pokud manžel raději tráví večer u počítače než aby mě třeba hladil,přitulil se ke mně,políbil mě-ó jak mi toto chybí,přece nemusí být hned jen sex,tak už nad tím nebudu brečet a snažit se vypadat jako modelka.Musím se mít ráda taková jaká jsem!!!Držte mi,prosím,palce,ať už to tentokrát konečně zvládnu!

Komerční sdělení

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.