Vypěstovaná méněcennost od dětství

Jojo, bohužel se mne to taky týká. Už od dětství jsem byla "oplácanější", ale nic strašného, od ranné puberty i s docela objemnějším poprsím než mé vrstevnice, takže nic tragického. Sportovala jsem, tancovala a závodně plavala, mám i širší ramena na to, že jsem vcelku malá. Od mala u nás doma neexistovala čokoláda, bonbóny, nic sladkého, maximálně když to někdo přinesl jako dárek a to jsme pak chodila potají ujídat - prostě mi to chybělo, sladké jsem měla ráda. Ale hrozně jsem se pak za svoji slabost styděla.

Od mamky jsem neustále slýchala, že jsem tlustá, cítila jsem se kvůli tomu méněcenná, naštěstí jsem od přírody introvert, tak mi to zase tak nevadilo v tom, že by lidé poznali, že jsem plachá kvůli tomu, že si připadám moc tlustá - prostě mne brali jen jako uzavřenou. Skutečně bedlivě sledovat svoji váhu jsem začala poté, co jsem při sportovním zápřahu měla při výšce 163 cm 57 kg - dnes mi to připadá neskutečně směšné.

Párkrát mne napadlo i zvracet, naštěstí zdravý rozum vždycky zvítězil. Vždycky jsem jedla také spíš málo, až na tu slabost pro sladké jsem neměla moc z čeho přibrávat. Když to teď čtu, říkám si, že jsem byla pěkně blbá.....

Moje mamka je super ženská, bohužel tu buzeraci že jsem tlustá bez hledání příčiny ji stále ještě naplno nedovedu odpustit, zejména proto, že sama doktorka naznačovala, že se mnou nemusí být něco v pořádku a chtěla mne poslat na testy, nicméně nikdy na to nějak v reálu nedošlo. Mamka navíc léta pracovala ve zdravotnictví, tak mne tehdy fakt ani nenapadlo sama testy nějak prosazovat.

Už od 19 let jsem žila mimo domov, ale i pak jsem po vzoru výchovy a zejména díky své blbosti akceptovala že "jsem prostě tlustá" - no vážně nepoučitelná! A kilogramy si hezky narůstaly. Zkusila jsem pár diet bez valného úspěchu, dokonce i metodu "nejíst nic, jen pít" - a to byla kardinální kravina, vzhledem k problémům se žaludkem a žlučníkem.

Až v 25 letech ve mně červíček pochybnosti prohlodal konstatování "jsem tlustá" natolik, že prokouknul normální rozum a na ty testy jsem konečně zašla. No, výsledek tu byl hned: minimální funkce štítné žlázy, chronický zánět štítné žlázy, podvýživa. Zvlášť poslední bod mne při váze cca 85 kg téměř rozesmál, ale záhy jsem si musela přiznat, že skutečně jsem si za léta své naprosté hlouposti v domnění, že jím moc, vypěstovala zlozvyk jíst naopak velmi málo. Čím víc jsem přibírala, tím méně jsem časem jedla.

V mé zdravotní kartě stojí doslova: při ideální reakci na léčbu by nemuselo pokračovat narůstání váhy. A to naštve. Nechápu, kam jsem dala zdravý rozum, lékař se divil, že jsem na testy nešla dávno, navíc když se u nás v rodině podobné problémy vyskytly. Dnes vidím, že jsem byla naprosto hloupá, když jsem aspoň v těch 15 na ty testy prostě sama nešla, začít se to léčit dříve, mohl být dnešní stav taky jiný.

Vím, že do konce života budu jíst prášky. Vím, že si za to mohu sama, včetně současné váhy. Velmi pozdě, ale přece jsem se naučila normálně jíst. Ale v jednom mám jasno: nikdy svým dětem nebudu zakazovat veškeré sladkosti a hlavně nebudu přehlížet možné příznaky onemocnění štítné žlázy, ať včas víme, na čem jsme.