tady, tady, tady a tady! "/>
tisk-hlavicka

Expedice Svišť - Kapitola pátá a poslední

1.5.2000 Šárka Kunická

Poslední pokračování kroniky jedné báječné dovolené, jejíž předcházející části najdete tady, tady, tady a tady!

12.den - 12.8.1998

Ráno nás probudilo opět parno a značný kravál, protože v nabitém kempu bydlelo plno aktivních lidí, vstávajících už za svítání. Kromě toho taťka byl nesmírně natěšený, až odtamtud vypadneme, takže nám začal bourat stan prakticky nad hlavou. Než jsem promžourala obě oči, vrchní střecha i s předsíní už byla fuč. Nezbylo, než se bleskurychle obléct alespoň do plavek, protože taťka už škubal kolíky i z vnitřního stanu a hrozilo nebezpečí, že mi ho složí na hlavu. Posnídali jsme ve zmíněném bufetu, sortiment docela ušel, takže na cestu do vedra jsme se vydávali s plným bříškem. Vzali jsme to nejprve přes náměstí, naposledy se pokochali a zamířili směrem na Veselí nad Lužnicí.

Cesta vedla nejprve po frekventované silnici. Auťáky nás míjely dost těsně a já syčela na taťku, jakou to zas vybral trasu. Už se schylovalo k rodinné hádce, když se náhle před námi zjevila odbočka doprava s ukazatelem "Rožmberk". Radostně jsme opustili silnici a vyrazili opět klidně do terénu. Největší český rybník Rožmberk se nám ukázal zanedlouho v celé své kráse. Skoro 500 hektarů vodní plochy, proti slunci se leskne jako malé moře. Hráz, po které projíždíme, je dlouhá 2 a půl kilometru. Je naprosto nepochopitelné, že jej Jakub Krčín dokázal vymyslet a zbudovat v 16. století, tedy před 400 lety. Kocháme se tou nádherou a potom vyrážíme dál, abychom se mohli proplétat mezi dalšími a dalšími Krčínovy rybníky, které na sebe obdivuhodně navazují. Vzduch se ani nehne, štípe nás kdeco, kapříci lokají po kyslíku těsně pod hladinou. Takové vody kolem, ale namočit se nemůžeme! Až u malé hospůdky se od dalších cyklistů dovídáme, že těsně před Veselím je písečák, takže zvyšujeme tempo, aby byl čas i na koupání. Objekt našeho zájmu nemůžeme minout. Už zdálky je slyšet hlahol a jekot, parkující rozžhavené auťáky se začínají množit. U vody je takový nátřesk, že není skoro k hnutí. Bojíme se, že nám bouchnou na sluníčku duše od kol, takže hledáme aspoň malý stín. Vrháme se na střídačku do vody a pokoušíme se o pár temp. Je to dost problém, ze všech stran se mačkají lidé, takže po dvou minutách mám koupání tak akorát a vracím se radši na výheň. Nakonec i děti uznaly, že to není to pravé ořechové, takže osycháme a pokračujeme do Veselí. Vodácký kemp nacházíme dost snadno, ale připadáme si tam malinko nevhod. Všude samé "ahoj!!" a do toho my čtyři exoti s kolama. Vodácká sezóna vrcholí, ideální počasí, zatímco nějací blázni se tady honí v pedálech. Budujeme tedy rychle sídlo, abychom mohli popojet zpátky do města zjistit na nádraží vlak a něco zobnout.

Našli jsme malý snack bar se zahrádkou, kde čepují Velvet. Jelikož na večeři je zatím brzy, dáváme si tekutý předkrm. Pokud snad nevíte, co je to Velvet, tak to je velmi plnotučné (termín našeho taťky) pivo, které se lije do speciálních sklenic a když vám ho přinesou správně natočené, máte plnou číši pěny, ze které postupně lavinovým efektem vyvěrá pivo. Je to pastva pro oči a taky je to moc dobré. Pokud vám snad připadáme jako rodina alkoholiků, tak to zas teda ne, ale pivko si dáme rádi a po celodenní šichtě na kole to je vyloženě nutnost. Po Velvetku a po večeři jsme se vrátili do kempu, protože se dost zatáhlo a začal se zdvihat silný vítr. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit, protože vítr nabíral sílu vichřice a náš stan stál přímo pod vzrostlým stromem. Nerada bych v noci dostala větví, ale v kempu dost dobře nešlo stanovat jinde, jelikož tam stromy jsou úplně všude. Ve vzduchu byl cítit déšť, v dálce hřmělo a fučelo a my čekali noc s pořádnou bouřkou.

Délka 9.etapy: 40 km 810 m
Čistý čas jízdy: 4 hodiny 2 minuty

13.den - 13.8.1998

Tak bouřka nás v noci úspěšně minula. Akorát trošku kráplo, ale to nebylo ani znát. Vydatně jsme posnídali u malé pekárny, kde by to bylo úplně skvělé, nebýt skupiny vos, které neustále opruzovaly. Byly tak drzé, že nám lezly i do hrnku s kafem a sedaly si na koláče. Počasí je zase dusné a nás čeká poslední etapa. Trošku jsme si to ošvindlovali, protože se chystáme jet vlakem až do Benešova. Balíme v klidu a s představou, že to je naposledy. Pomalu se přesouváme na nádraží, kde musíme absolvovat šílenou kalvárii s odevzdáním kol k přepravě. Je to zážitek, který vás spolehlivě odradí od cestování s koly vlakem. Nejprve koupit jízdenky, samozřejmě i pro kola. Potom požádat o formulář k přepravě, který má několik částí, a to samozřejmě čtyřikrát. Vyplnit i takové věci, kolikrát je lepená duše nebo jakou barvu má sedlo. Sundat z kol veškeré odmontovatelné části, neboť za ty přepravce neručí, takže v tu ránu máme hromadu taštiček pod a nad a za a k tomu tachometry, vaky, gumicuky, láhve, spacáky a stan. Potom hledáme osobu, která od nás kola převezme, olepí je těmi vyplněnými formuláři, přičemž nás vybaví jakýmsi potvrzením. To vše musíme stihnout půl hodiny před odjezdem vlaku. Zbylou půlhodinu vyplňujeme lelkováním po nádraží a děti prolézají miniaturním hradem, který tu nějaký nadšenec zbudoval. Když se potom přifuní vlak, snažíme se posbírat všechna zavazadla (dost problém) a přitom sledujeme, jak nádražní zřízenci neobratně manipulují s našimi koly do zavazadlového vagónu. Jako by byl problém podat si kola přímo tam osobně! No ale už jedeme, ve vlaku je volno a docela to utíká, takže cesta do Benešova trvá ani ne dvě hodiny. Musíme znova absolvovat anabázi odebrání kol, nabalit na ně zpátky všechny věci a než to všechno zvládneme, dost slušně se zatáhlo. Odbíhám ještě do pekařství u nádraží koupit něco k svačině a taky pečivo domů, no a sotva vyjedeme směrem k nám, začíná hezký liják. Přečkali jsme ho pod viaduktem směrem na Týnec, ovšem nápad to nebyl až tak úplně nejchytřejší, protože projíždějící auta nás systematicky ocákávala špinavou vodou. Když už jenom mrholilo, vydali jsme se na cestu, protože touha po domově byla intenzívní. Rozhodli jsme se zkrátit si to okolo Konopišťského potoka přes Měsíční údolí do Poříčí. Obvykle to bývá moc příjemná cesta, ovšem ne po dešti, když tam navíc pravděpodobně pršelo už den předtím, protože jsme projížděli soutěskami bláta. Když jsme dorazili na kraj Poříčí, vypadali jsme velmi zbědovaně. Domů už to je sotva 10 kilometrů. Spíš ovšem do kopce. Proto jsem kousek za Nespekami zavelela pauzu a odskočili jsme si na večeři do hotelu Doly. Byl to dost hloupý nápad. Nohy nám opět ztěžkly jako olovo a navíc se venku jednak sešeřilo a hlavně pořádně rozpršelo, takže jsme vyjížděli s tím, že už nám nic jiného nezbývá. Morálka tomu taky odpovídala. Copak Davča, ten šlápnul do pedálů a vyrazil napřed. Míša, ta už sotva pletla nohama, takže ji taťka musel do kopce tlačit. No a já, já jsem na to hodila bodlo, slezla z kola a pochodovala pěšky. Mokré nohy v mokrých botách pěkně pleskaly o mokrou silnici a já rezignovaně tlačila kolo do kopce a pozorovala, jak po mně stéká voda. Nahoru na Ládví jsem dorazila se značným zpožděním. Teď už nás čekal jen sešup dolů a konečně cíl! Málokdy jsem se těšila domů tak jako teď. Nastrkali jsme kola do sklepa, sundali z nich nejnutnější věci a rychle do sucha! Na chodbě se za námi vinula mokrá pěšinka, doma se z ní udělala loužička, ale byli jsme tam! Po čtrnácti dnech horká vana a teplá suchá postýlka! Skvělý závěr dovolené!!!

Délka 10.etapy: 24 km 100 m
Čistý čas jízdy: 2 hodiny 4 minuty (samozřejmě bez vlaku!)

EPIZODA 5 - A CO DÁL?!

Tak a to by mohl být úplný konec. Domů jsme dorazili, nikomu se nic nestalo, nikdo nám nic neukradnul, kola se nerozbila, stan to přečkal. Jediná ztráta je můj pas, který se trochu promočil poslední den v ledvince, takže mi rozplizla všechna razítka. Když zaplatím pokutu 200,- korun (nevím za co), tak mi udělají novej. Ještě jsem to neudělala, zatím mi to žádný celník nevytknul. Zjistila jsem, že tolik obáváná dovolená se mi nakonec moc líbila. Bylo to fakt super. Celkem jsme ujeli 350 kilometrů, což jsem ani neočekávala. I když jsme se občas ňafli, drželi jsme jako rodina skvěle pohromadě. A to je asi ze všeho to nejdůležitější. V dnešním uspěchaném světě si na sebe najít čas a místo v srdci. Věřte mi, když jsme byli na dovolené letadlem v Řecku, neprožili jsme si jí tak skvěle a soudržně, jako vandr po jižních Čechách. A proto si myslím,že to chce občas se zastavit a zamyslet. A potom vymyslet třeba takovou koninu, co vymyslel náš taťka. Jestli máte děti aspoň školou povinné, stojí to za to. Budu moc ráda, když mi napíšete svůj názor, třeba na e-mail kunici@razdva.cz. A pokud chcete někdo radu nebo tip, ráda se s vámi podělím. A jestli se vám náš příběh líbil, můžu napsat pokračování. Protože hned v dalším roce, tedy 1999, jsme jeli podobný vandr znova. Tentokrát přejezd hřebenů Šumavy od západu na východ. A už jako ostřílení mazáci. Takže vás všechny moc zdravím a doufám, že se někdy na kolech potkáme.

Názory k článku (0 názorů)
Žádné názory zatím nejsou. Vložte první!




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.