Expedice Svišť - Kapitola třetí

3.den - 3.8.1998

Probuzení na "kozí farmě" bylo opravdu prima. Spali jsme celou noc v klidu a jen velmi vzdáleně zaznamenali vítr a hřmění. Další bouřka šla mimo nás, ale i kdyby se vrátila, tak jsme byli předem ujištěni, že můžeme kdykoliv zabouchat na chalupu a jít se schovat do sucha. Posnídali jsme opět mléko a sýr a potom užasle sledovali kozí stádo, pasoucí se opodál, které se na písknutí svého majitele způsobně seřadilo do zástupu a napochodovalo do stáje na ranní dojení. Mít s sebou kameru, byl by to záběr na první cenu. Tak jsme si to aspoň vyfotili a pomalu vyrazili na další cestu.

Přes rozmočené lesy a louky až k Mladé Vožici a po obědě dál na Sudoměřice. Počasí už zdaleka není tak skvělé, je pod mrakem a docela chladno. Cesta příliš neubíhá, takže na dojezd až do Tábora, což byla původní představa, není ani pomyšlení. Nemáme chuť na noční etapy. V Sudoměřicích zkoušíme vlak, ale žádný zavazadlový už do večera nejede. Ochotný výpravčí nás poslal za starostou, prý nám určitě dovolí bivakovat na obecní louce. Taťka se vrací s pozitivní zprávou, takže už se chystáme odebrat na louku, když vybíhá výpravčí z budky:"Chcete jet do toho Tábora?! Za minutu je tu osobák, sice kola nebere, ale já jsem vám to dojednal, tak se tam musíte nějak dostat!!!" Osobák vyjíždí ze zatáčky a nastává chaos. Překotně se snažíme dodrncat kola na druhé nástupiště. Vlak je to ten klasický, se stupačkami až do nebes a nástupiště snížené. Problém vydrápat se nahoru i pro zdatného jedince. Vystrkujeme nahoru děti a za pomoci ochotných lidí tam taháme i kola. Dodnes nechápu, jak se nám to podařilo. Ale do Tábora jsme dojeli. Ani jsme nestačili tomu hodnému výpravčímu poděkovat, tak mu tedy děkuji teď zpětně. V Táboře nás čekalo podvečerní sluníčko a my popojeli ještě pár kilometrů do kempu u Jordánu. Uvítala nás civilizace. Plno lidí a aut, nabitá hospoda, kravál a chaos. Překvapeně si uvědomuji, že mi to vadí. Zlatá farma u lesa! Usínáme ztěžka a v noci se stále budím, protože nejdřív někdo huláká, potom zase chrápe, navíc mám stále obavy o naše opuštěná kola vedle stanu.

Délka 3.etapy: 32 km 470 m
Čistý čas jízdy: 4 hodiny 9 minut (vlak do toho samozřejmě nepočítám)

4.den - 4.8.1998

Když už jsme v té civilizaci, tak taky civilizovaně snídáme. Hezky s novinami, čerstvé koláčky a rohlíky, mléko z krabice a dětem jogurt. Od Jordánu vyrážíme až v deset a rovnou zpět do Tábora. Procházíme se po náměstí a já s dětmi vylézám na věž. Je to pěkná štreka na naše namožené nohy. Nahoře je nádherný výhled, vidíme i mrňavého taťku, jak pojídá preclíky a zapíjí je medovinou. Já ale nemám nervy na stále se vyklánějící děti, tak je brzy ženu zase dolů. V obchodech nakoupíme chybějící věci a zásoby a míříme okolo Knížecího rybníku na Chýnov. Když už jsme vylezli nahoru, tak teď se zase chystáme dolů. U jeskyní je značně nabito, skoro jako na pouti, taťka je rázem otráven a dobrovolně se prohlídky vzdává. V klidu si čte na sluníčku noviny, popíjí Regenta a my tři se vrháme do chladného podzemí. Je to tam zajímavé, ale čím víc jsme dole, tím méně se mi exkurze líbí a začínám trpět klaustrofobií. S úlevou se vracím na denní světlo a opět sedáme na kola. Máme před sebou ještě docela velký kus cesty, po silničkách a polních cestách až do Černovic. Jezdila jsem tam jako malá holka s babičkou a dědou, tak si to chci připomenout. Navíc mlhavě tuším, že tam byl u rybníka kemp. Tentokrát jsem se náhodou nemýlila, kemp tam je pořád, spíš takový kempíček, ale to se nám líbí. Rychle stavíme stan, zamykáme kola a vyrážíme na vycházku po městečku. Musíme navštívit paní Matyáškovou, to je naše bývalá známá, už jsem ji neviděla skoro 20 let. Potom se procházíme po mých známých místech a já nostalgicky zjišťuji, že si všechno pamatuji úplně přesně. Děti nejvíc nadchnula úzkokolejná železnice, tak musíme ještě před večeří na nádraží zjistit vlaky. Necháme si na koleji přejet desetníček, tak jako já kdysi, a domlouváme na zítřek volný den. Pojedeme vláčkem!

Délka 4.etapy: 36 km 780 m
Čistý čas jízdy: 4 hodiny 10 minut

5.den - 5.8.1998

Dnešní den je tedy odpočinkový! Máme k tomu víc důvodů. Jednak už tedy sotva pleteme nohama, tělo si žádá oddych, ale navíc taťka má dneska narozeniny! Žádná zvláštní oslava se sice nekoná, k tomu nejsou podmínky, ale aspoň se nebudeme nikam honit a trochu víc se užijeme. Snídáme v klidu a pohodě v kempu, děti nadšeně vybíhají za každým houkajícím vláčkem. Jezdí totiž okolo, koleje tvoří táhlou smyčku nejdřív tam a pak zase zpět kolem rybníka a dál do polí, takže je vlak dlouho vidět a ještě déle slyšet, jak houká před přejezdy a polními cestami. Po poledni vyrážíme k nádraží a kupujeme si lístky do hlubokého lesa Chválkova. Co jsem se tam jako malá najezdila! Je to úžasná cesta! Vláček jede černovickou oborou, potom přes louky a pole a náhle vjede do lesa a pak dlouho nic a nic než les. Na malém chválkovickém nádraží už čeká spoj v protisměru. Trať je nejen úzkokolejná, ale taky jednokolejná, a já v duchu velebím partu nadšenců, kteří dokázali chátrající železnici převzít do soukromých rukou a začít znova provozovat. Vláčky nám zahoukaly na pozdrav a mizejí v hlubokém lese, každý jiným směrem. Zůstáváme v pustině sami. Další spoj s civilizací jede za dvě hodiny. Vyrážíme do lesa, máme v úmyslu hledat houby. Vždycky jich tu byly plné koše! Dneska se ale někam ukryly. Zato jsou všude koberce borůvek. Chvíli váháme, protože nedávno proběhla tiskem zpráva o podivné tasemnici, jejíž zárodky ulpívají na lesních plodech. Potom konstatujeme, že na něco zkrátka umřít musíme a že by byl hřích tady ty borůvky nechat, a začínáme se nezřízeně popásat. Ruce a jazyky nám rychle modrají, modré stopy jsou i na oblečení. A hele - taťka našel v borůvčí ukrytého výstavního křemenáče! Náš čas v pustině se rychle krátí, brzy musíme zpátky na nádraží a náš vláček už je tu! Znovu nás čeká cesta romantickou krajinou. V kempu se nic nezměnilo, naše kola stojí zamčená u stanu. Správce kempu měl pravdu, když říkal, že se tady ještě nikdy nikomu nic neztratilo. Děti si berou plavky a cachtají se ještě na koupališti, my s taťkou jsme podstatně méně otužilí a tak si radši načínáme krabici vína, aspoň něco trochu na oslavu. Večeříme zase v restauraci na náměstí a ten flákací den nám docela rychle uběhl.

6.den - 6.8.1998

Z Černovic jsme vyrazili pohodovou silničkou směr zámek Červená Lhota. Auta tady skoro žádná nejezdila, takže to prima šlapalo a jelo se docela rychle. V Deštné jsme si dali svačinu a zapili ji Deštěnkou. V místním kraji je Deštěnka něco podobného jako v Plzni pivo. Brzy jsme dojeli až k zámku. Vyslala jsem tentokrát taťku s dětmi na prohlídku, protože sama jsem zde byla v minulosti mnohokrát. Navíc hezky hřálo sluníčko a chystala jsem se v klidu si pročíst čerstvé tiskoviny. Pohoda mi vydržela velmi krátce, moji miláčci se po 10 minutách vracejí přes most. Bylo tam prý plno a draho nebo co. Cedím skrz zuby poznámky o kulturních barbarech a usedáme alespoň k obědu v zahradní restauraci. Když už nic jiného, můžeme pozorovat čápy, jak krmí v hnízdě mladé. Klasický jihočeský komín s čápy, to přesně tady mají. Taťku bodá do břicha podivná vosa, skoro to vypadá jako sršeň, takže nám málem zkolaboval. Mažu mu napuchlé bříško jódem a pomalu jedeme dál. Čeká nás dost nepříjemné stoupání, táhlý kopec se zdá být bez konce, ale odměnou za výkon nám je bleskurychlý sjezd dolů do Jindřichova Hradce. Město projíždíme dost svižně, protože už nás zase tlačí náš obvyklý problém - kde je kemp?! Nechápu, jak takové krásné a historicky zajímavé město obklopené rybníky může nemít vlastní kemp! Domorodci nás navigují do jakési Pěny, kde prý kemp zcela určitě bude. Dost neochotně opouštím brány města, protože jsem se těšila na noční prohlídku hradu a vůbec mi to tu je sympatické. Místo toho funíme po celkem frekventované silnici až do Pěny, kde samozřejmě žádný kemp není. Kdysi tu prý byl atd., však to už znáte. V Pěně je pouze krásný rybník téhož jména, skoro jako jezero. Dáváme si večeři v zahradní restauraci a jako již tradičně vyrážíme za starostou. Dostáváme povolení stanovat na hřišti u rybníka, takže se tam odsouváme, ale raději čekáme se stavěním stanu, až odjedou všichni výletníci. Je to dost problém, protože koupající se rodinky rychle střídá dovádějící omladina a ruku v ruce milenci a rybáři. Nakonec nás tak urputně kouše hmyz, že kašleme na turistický ruch a rychle se zabydlujeme. V noci se, jako již tradičně, bojím. Představuji si úchyly a zloděje a opilce v autech, případně i sexuální vrahy, jak si všichni hromadně dávají spicha u našeho stanu. Nemůžu se dočkat rozednění.

Délka 5.etapy: 45 km 220 m
Čistý čas jízdy: 4 hodiny 2 minuty