Expedice Svišť - Kapitola druhá

EPIZODA 4 - EXPEDICE SVIŠŤ

Tak předně - ten název vymyslely děti. Nevím, proč zrovna svišť. Ale nám se to líbí. Koneckonců naše dovolená se může jmenovat, jak chce, ne? Jednu krásnou letní sobotu, první den měsíce srpna 1998, jsme vynosili všechna naše zavazadla před dům. Pro lepší orientaci upřesním: 4 kola, z toho 2 horská dospělá, 1 dvoutřetinové junior a 1 rádoby horské dětské. Na každém kole nosič, na něm cyklistický vak. Na každém vaku ve značné výšce (způsobené objemem zavazadla) spacák mumie s vysokou výhřevností, na jednom z kol navíc ještě stan (hádejte, na kterém?). To vše omotané množstvím gumicuků, aby to vůbec drželo pohromadě. Zmiňované taštičky nad rám, pod rám, na řidítka a kdoví kam ještě ani neupřesňuji. Tachometr umístěn na kole junior, neboť náš junior se cítí být tím jediným správným k sledování kilometrů. Dvě helmy. Není to správné, já vím. Dva týdny v pohybu a ještě navíc s kýblem na hlavě bych ale už nesnesla. Taťka smýšlí podobně a tak dbáme jen o bezpečnost dětí. Bohužel to neoceňují. Helmy se stávají velkou přítěží, musím ale zdůraznit, že až na vzácné výjimky (travnaté lučiny) trváme na jejich umístění na lebce. Pak bych měla ještě zmínit foťák, nezbytný to dokumentující předmět. Možná se s vámi časem o nějaký obzvlášť zdařilý snímek podělím. No a mapy. Pro úplnou orientaci uvádím přesná čísla map Edice klubu českých turistů: 40 - Benešovsko, 41 - Česká Sibiř a Táborsko sever, 76 - Táborsko jih a Střední Lužnice, 75 - Třeboňsko a Horní Lužnice. V plánu máme ještě 74 - Novohradské Hory, ovšem dnes jsme ještě ani nevyjeli, a tudíž netušíme, že si sedmdesátčtyřku budeme muset schovat na příští rok. Ale dojde na ni, nebojte se, pokud se chcete předzásobit, tak začněte skupovat i všechny mapy naší jihozápadní hranice - specielně Šumavu. Ale to jsem odbočila - jsme v roce 1998, je prvního srpna a my jsme se právě vypakovali před barák. Zamykám byt a před vchodem doplňuji naši čtyřčlennou skupinu…

1. den - 1.8.1998

Vyjeli jsme v 10.30, doprovázeni nechápavými pohledy sousedů, jimž jsme na otázku "kam jedete?" odpověděli po pravdě "do Třeboně!". Je krásný letní den, teploučko, vzhledem k váze zavazadel až příliš. Učíme se s kolem zacházet. Pokud jste už někdy jeli se zátěží cca 30 kg, umístěnou na zadním nosiči, jistě víte, o čem mluvím. Není radno při stoupání příliš zabírat a vypomáhat si řidítky. Než se vzpamatujete, jste na zadních, opouštíte kolo ne příliš elegantně a leckdy i bolestivě a kolo i zavazadla se poroučejí k zemi. Moc fajn se to všechno zase zvedá. Zdolali jsme první největší stoupání, jsme v lese, vzhledem k okolní krajině poměrně vysoko. Máme poslední možnost si to rozmyslet a vrátit se. Zdá se, že o tom nikdo neuvažuje, takže se přehoupneme přes vrcholek a za chvíli už jsme v Týnci u Sázavy. Dál se drápeme přes pole až na Konopiště, kde je první zastávka. Až potud cestu známe, už jsme ji nanečisto absolvovali, ovšem tenkrát bez zátěže. Zámek nás příliš neláká, spíš občerstvovací stanice v podzámčí. Ceny lidové, pivo za dvacku, no ale tekutiny se musí doplnit. Projíždíme Benešovem, jsou už tři odpoledne, náš cíl je však ještě dál. Okolo zámku Jemniště do Chotýšan. Vyčetla jsem v mapě, že je tam kemp. Dorážíme do Chotýšan okolo sedmé, v roztomilé hospůdce se zahrádkou si dáme prima večeři. Sluníčko nám zlehka zapadá, nohy po dalším pivu ztěžkly a tak usoudíme, že by bylo fajn ten kemp najít. Zkoušíme domorodce. "Kdepak, tady nic neni!" "Kemp? O tom jsem v životě neslyšel!" "Jo kemp? Vy asi myslíte ten ranč, že jo?" Začínám být mírně nervózní a tak horlivě přikyvuji. Nechali jsme se nasměrovat asi dva kilometry za vesnici, kde prý byl dřív pionýrský tábor. Cestou se od přátelských kolemjdoucích dozvídáme, že už tam ale pionýři nejezdí. Kdepak! Teď tam jezdí pan Mach. Jo, ten co má Spartu, vy to nevíte? (nezapomeňte, jsme v roce 1998!) A je to soukromý pozemek, maj tam psy, tak pozor! Pozvolna obracíme. Rázem jsem černá ovce rodiny. Chmurně přemýšlím, kam sebou plácnem, jelikož se začíná stmívat. První den se nám fakt vydařil. Jezdíme kolem obce sem a tam a hledáme. Když už je skoro tma, jsem mírně hysterická a je mi to už jedno. V dálce zahřmělo a zvedá se vítr. Zastavili jsme na louce pod hrází rybníka a kvapně stavíme stan. Víceméně po paměti, naštěstí jsme si to jednou prubli u babičky na zahradě. Krápe a hřmí už blíž. Taky se zablesklo. Rozhodli jsme, že nebudeme vybalovat nic víc než spacáky. Kola ale nemůžou zmoknout a tak nejdřív nacpeme děti do stanu a potom presujeme kola do předsíňky. Divili byste se, kolik taková předsíň od stanu pojme. Ta naše zrovna 4 kola. I s veškerou bagáží na nich. Nebyl čas ji sundat, jelikož leje. Roztrhlo se nebe. Takovou bouřku jsem snad ještě nezažila! Jeden blesk za druhým, v jednom kuse hřmí a z nebe padají proudy vody. Cítím, jak se valí i přes louku kolem nás. Děti se bojí a já taky. Na spánek tedy rozhodně ani pomyšlení. Spíš mě napadá, co bude, až se protrhne hráz od rybníka. Klepu se strachy a podařilo se mi usnout až za svítání…

Délka 1.etapy: 48 km 490 m
Čistý čas jízdy: 5 hodin 41 minut

2.den - 2.8.1998

Probudila jsem se po krátkém nervózním spánku. Jsem úplně zbitá. Venku je nádherné ráno, sice mokro po dešti, ale sluníčko už vykukuje. I když je sotva šest, taťka už vyváží kola z předsíně a chystá se balit. "Radši vypadnem, než nás tu někdo načapá." No, musím uznat, že stan zvládnul svoji premiéru na jedničku. Přežili jsme! Vyrážíme na cestu, snídat budem až potom. Nejdřív musíme vyžebrat vodu. Hodní lidé jsou všude, paní v domku ve vesničce Městečko byla sice překvapená, kde se tam tak brzy ráno bereme, ale vodu dala. Můžeme snídat! Zásob z domova je zatím dost (vešly se i do skromných zavazadel) a tak jsme se vydrápali na místní kopec Stráž a uvařili si kávičku a kapučínko a taťka polívku a k tomu rohlíčky a salám a sušenky a taky banán a bylo nám prima. Dál vedla cesta zvlněnou krajinou až k Blaníku. Náš další cíl byl kemp, tentokrát už ověřený, dokonce předem telefonem objednaný. Ale přece nemůžeme přijet k Blaníku, aniž bychom se tam nepodívali! Vzápětí zjišťujeme nepatrný problém. Nahoru vede červená a vrstevnice dost nahusto. Lidé chodí spíš jak po žebříku. Koukají na nás dost shovívavě. Kolo se staví na zadní a tak vzdáváme po prvních deseti metrech. Ale nehodláme se vzdát docela. Na mapě je ještě zelená trasa, sice zajížďka, ale vede k vrcholu víceméně po vrstevnicích. Příjemná cesta v chládku v lese. Je tu skoro pusto, všichni volili raději tu kratší a prudší. Nicméně další zádrhel se dostavil pod vrcholem. Vrstevnice opět zhoustly a navíc přibyly kameny. Spíš balvany. Drkocáme přes ně s plně naloženými koly, musíme pěšky, jet se už nedá. Dostavují se první deprese. Taťka pomáhá nejmenším a nejslabším, vrchol jsme nakonec dobyli. Na střídačku lezeme i na rozhlednu, působí sice nesmírně křehce a vratce, ale výhled odtud je nádherný, rozhodně doporučuji absolvovat. Napadla mě při pohledu na krajinu slova písničky "Čechy krásné, Čechy mé…" a byť jsem byla fyzicky na dně svých sil, duše má se pnula až k nebi a bylo to fajn. Povzbuzovala mě i představa, že dál už pojedeme rozhodně jen z kopce. V tom jsem se téměř nemýlila. Dolů do Louňovic a dál podél říčky Blanice to pořád jelo samo. Akorát potom jsme museli trochu stoupat, až do vesničky Hrajovice. A tam byl náš cíl. Soukromý kemp pana Vosátky. V podstatě to není kemp. Je to soukromá rodinná farma. Dozvěděla jsem se o ní náhodou a rozhodně nelituji, že jsme tam jeli. Nejdříve jsou velká vrata, dvorek, chalupa, za ní chlévy a pak velká louka a pastviny. Na pastvině krávy a kozy. Na louce stojí jeden stan. "To jsou Holanďani, jsou fajn. Postavte si stan, kde se vám bude líbit!…" Je pozdní odpoledne, my jsme unavení jak koťata a tak ochotně poslechneme. Dozvídáme se, kde je sprcha a záchod, civilizační vymoženosti. A pak přichází zlatý hřeb večera. Dostáváme chleba, vajíčka, vychlazené kozí mléko a hroudu kozího sýra. Pokud vám někdo tvrdil, že kozí mlíko smrdí, tak si ho jeďte koupit sem. Není to pravda! Je vynikající! Za chvíli jsme běželi pro další láhev. Dozvídáme se i o trablích soukromého zemědělce. Jeho farma patří mezi ekologické, což znamená, že krmí jen přírodními zdroji, zvířata jsou co nejdéle na pastvinách, plodiny nepřihnojuje. Je ale problém sehnat odbyt za cenu, která alespoň pokryje náklady. Je to škoda, co? Doufám, že za ty dva roky farma vydržela a že to prima kozí mlíko a sýr tam pořád mají. Pokud byste to chtěli zkusit, tak telefon je 0303/852380. No a co my? My jsme se umyli, napucli a usnuli tvrdým a zaslouženým spánkem. Dobrou!

Délka 2.etapy: 32 km 450 m
Čistý čas jízdy: 4 hodiny 25 minut