Jak by to ani James Herriot nenapsal

Píší to a každé malé dítě ví, že péče o zvíře není ani levná ani časově nenáročná. Přesto se občas stane, že i dospělý, relativně příčetný jedinec, nadhodnotí svoje schopnosti a neodhadne počet kusů ochlupenců, které si pořídí.

Stává se mi nezřídka, že se zahledím na osrstěnou skrumáž v našem obývacím pokoji, a že mi při tomto pohledu střídavě běhá mráz po zádech a žaludek páchá veletoče. V okamžicích střízlivého uvažování pochopitelně vidím, že zaplnit každý čtvereční metr bytu alespoň jedním zvířátkem, nebyl nejchytřejší počin. Obzvlášť od lidí, co mají rádi svůj klídek, pohodlíčko a kávu bez příměsi zvířecí srsti.

Ale i když často svým svěřencům vyhrožuji útulkem v Tróji (psu) či Dolních Měcholupech (kočkám), připouštím, že pravdu měla liška z Malého prince se svým známým výrokem o zodpovědnosti za toho, koho jsme k sobě připoutali. Proto (se skřípěním těch zubů, co dosud nepadly za oběť nucené extrakci) několikrát do roka naložíme s mužem zvěř do auta a vyrazíme k našemu veterináři.

Výprava začíná oblíbenou hrou „chyť si svou kočičku“, při které si krásně procvičím kardiovaskulární systém, stejně tak jako hbitost, lstivost a obratnost. A nejednou i odolnost vůči bolesti. Kočičí zuby a drápy jsou nebezpečná zbraň a kočičí nechuť nechat se uvěznit do plastové přepravky je zcela zásadní a nepotlačitelná.

Když konečně nacpeme mňoukající a vztekající se kočkovité šelmy do přenosných bedýnek, přetahujeme se chvíli se psem o obojek a vodítko a za hysterického hledání očkovacích průkazů, vlhčených ubrousků (ty se cestou vždycky hodí) a peněz (i ty se u veterináře užijí) oblékáme vzpouzející se potomstvo, jež se výpravy za vakcinací smečky účastní s námi.

Konečně nasedáme do auta a vyrážíme do vedlejší vsi, kde ordinuje náš zvěrolékař. Cesta trvá pouhých pět minut. Přesto se Anise stihne pozvracet, počůrat a pokálet. Olešák vyje jak stará hyena. Arwen, mající drápy potřísněné od mé zasychající krve (moje předloktí křižují šarlatové čáry škrábanců) temně vrčí. Mumík se snaží vystoupit za jízdy. Buffy kňučí, asi se mezi přepravkami s rozezlenými kočkami necítí bezpečně.

Před vstupem do čekárny ještě vlhčenými ubrousky očišťujeme Anisku, páchnoucí jako stoletá žumpa. Agáta vystupuje a snaží se nám asistovat. Karin zjišťuje, že má hlad, a rozpláče se.

Vyvalíme se do čekárny jak velká voda. V koutku sedí distingovaná dáma středního věku. Na klíně drží čínského naháče. Naháč má na hlavě legrační chocholku a je oděný do červeného svetříku s obrázkem Spidermana. Neubráním se infantilním představám, jak by naší černé kočce Arwence slušel kostým Batmana. Bohužel nemám čas se ani pořádně zasmát, děti a zvířata usilují o mou plnou pozornost.

Buffy pochopí, že ji za dveřmi ordinace čeká cosi nedobrého. Inspiruje se malým psíkem ve svetru a snaží se mi vlézt na klín. Prudce vydechnu, když mi její dvacetikilové tělo spočine na stehnech. Pes tiše kničí a olizuje mi obličej. Agáta se snaží milované zvíře uklidnit. Hladí ho po hlavě, strká mu prsty do očí (snad aby je rozptýlila) a vříská, že je Buffynka její miláček a kulíšek a zlatíčko. Nebohý čtyřnožec teskně vyje a třese se jak osika ve větru.

Kočky se unisono rozmňoukají, spolu s psím lkaním to vytváří nervydrásající disharmonii. Majitelka čínského naháče si od nás štítivě odsedne.

Otírám si vlhčenými dětskými ubrousky šrámy na rukou a snažím se sedět po větru, aby se pach, linoucí z Anisiny přepravky, nešířil po celé čekárně.

Karin nevydrží napětí, únavu a hlad a ječí tak, že se chvějí okenní tabulky. Paní s psíkem vypadá, že bude buď plakat nebo rovněž ječet.

Manžel se snaží zachránit situaci a krouží dětskou autosedačkou kol dokola, aby vřeštícího kojence pobavil. Kojenec tuto činnost neocení, ale Agáta, vždy připravená pomáhat a motat se pod nohama, se šťastně rozběhne za sedačkou, zpívajíc z plna hrdla: „Kolo kolo mlýnské.“

Přemýšlím, že se ani nebudu obtěžovat zajížďkou do Tróji či Dolních Měcholup a cestou domů všechny vyhodím do příkopu u pole.

Konečně se mezi dveřmi ordinace zjeví pan veterinář. Při pohledu na naši malebnou skupinku praví, že děti jsou radost. Mám toho bláhového muže sto chutí praštit přepravkou mezi oči. Pro jistotu si však před ním nestěžuji nahlas, neboť on má o jedno dítě a dvacet zvířat víc než my.

Samotné očkování už je vcelku rutina, výjimečně nám žádná z koček neuteče a není ji nutno honit po celé ordinaci. Také zranění jsou jen povrchová a život neohrožující. Agáta pomáhá, kde může, Karin se mění v oživlou cirkulárku. Odevzdáme zvěrolékaři poslední peníze (množstevní slevu jsme opět nedostali) a loučíme se, bohužel ne na dost dlouho, nejpozději za půl se zase uvidíme.

Domů se vracíme zpocení, poslinění, krvácející a k smrti unavení. Veterinář se nás zcela vážně ptal, zda bychom nechtěli jednoho až dva zakrslé králíčky. Případně kolii. Poněvadž nic nepotěší chodského psa tolik, jako když může životem kráčet tlapku v tlapce s kolií. Cestou se manžela žertem zeptám, kdy si pojedeme pro kolii. Podívá se na mě takovým pohledem, že ihned pochopím a mlčím. Nerada bych v útulku, potažmo v příkopě u pole skončila sama.