Koktavost opanovala můj život na téměř čtyřicet let. A to přesto, že nekoktám, nikdy jsem nekoktala, ani nemám dítě, které koktá. Až do svých dvaceti let jsem se vlastně nesetkala s nikým, kdo by koktal.
O koktavosti jsem věděla, asi jako většina lidí, pouze z velmi komických situací a z žertů o této vadě. Koktavost jsem chápala jako formu neurózy a vzpomínám si na utajované zmínky o skutečnosti, že jedna z mých spolužaček každý pátek odpoledne ve škole chyběla, protože chodila k logopedovi. Neměla jsem žádnou představu o chronické koktavosti ani o tom, co s ní souvisí.
Koktavost vstoupila do mého života zcela nečekaně v roce 1960, kdy můj snoubenec Einer nepředvídatelně opakovaně upadal do kompletní neschopnosti vydat ze sebe slovo, když mi chtěl něco vysvětlit. První plynulou větu od něho má rodina slyšela o dva roky později, kdy pronášel manželský slib: „Já, Einer, beru si tě, Julie, za zákonnou manželku....“ Jak k tomu malému zázraku došlo, prozradím později.
První čtyři roky našeho manželství jsme se soustředili především na to, aby Einer dosáhl úrovně akceptovatelné koktavosti, aby byl schopen realizovat svou plánovanou kariéru profesora řečové patologie. Až mnohem později jsem si uvědomila, že jsme vždy mluvili a četli o tom, jak koktavost působí na lidi, které postihla, ale nikdy jsme se nezamysleli, jak tato porucha řeči ovlivňuje životy těch, kteří žijí s někým, kdo koktá. Stejně tak nebylo moc slyšet o interakci mezi těmi, kdo koktají, a těmi, co jsou s nimi důvěrněji spjati. Můj život v té době ovládala manželova koktavost. Vzdala jsem se slibného zaměstnání v Evropě, opustila svou rodinu a přátele, přeplula Atlantik, překonala strach a zvládla obstojně studia francouzštiny na univerzitě v Iowě. Přizpůsobila jsem svůj styl konverzace a sociálních vztahů manželovým potřebám a odložila narození dítěte na dobu, až se manžel bude cítit schopen zvládnout emocionálně, fyzicky i finančně požadavky plánované rodiny.
Překvapilo mě zjištění, že manželky jiných balbutiků mají podobné zkušenosti a prožitky. Tak začala série rozhovorů, které vedly k publikování prvního článku „o druhé straně balvanu“. Ráda bych se podělila o některé poznatky získané z rozhovorů a dotazníků rozdaných životním partnerům balbutiků.
Koktavost z pohledu partnera
Vzít si někoho, kdo koktá, bylo velmi těžké. Koktavost je značně zřejmý handicap. Prvním velkým překvapením při rozhovorech pro mě bylo, že mnozí buď partnerovu koktavost jako handicap nevnímají, nebo v ní spatřují pouze nepatrný problém. Je to tím zajímavější, že partneři většiny dotazovaných docházeli do specializovaného institutu na třítýdenní intenzívní terapii koktavosti a obětovali tomu mnoho času, energie i peněz. K dosažení znatelného pokroku v léčbě musí být klient silně motivovaný. Je podivné, proč to (většinou) manželky považovaly za nepodstatný problém, když jejich manželé-balbutici vynakládali tolik úsilí? Jedním z důvodů může být, že podstatná složka koktavosti zůstává utajena – spočívá v hlubokém a trvalém posilování strachu z řeči a z něho vycházejících vyhýbavých strategiích, praktikách.
| Mít, či nemít děti? Existuje sféra, kterou koktavost příliš neovlivňuje – rozhodnutí, zda mít děti. I tak někteří klienti našeho terapeutického institutu připouštěli, že v této otázce zaváhali nebo i možnost mít děti odmítali. Bylo tomu tak v případech, kdy se obávali, že by nebyli schopni děti ukáznit, předčítat jim nebo ve chvílích nezbytnosti zavolat lékařskou pomoc. Když se u dětí projevily nějaké náznaky neplynulosti řeči, plynule hovořící rodiče to nijak zvlášť neznepokojovalo. Rodiče s problematickou plynulostí řeči byli na podobné projevy v řeči dítěte mnohem citlivěji. |
Když těžcí balbutici vyprávějí o úzkosti, zápasení a strachu, kterému musí mnohokrát denně čelit, lze porozumět jejich přání ušetřit partnera sdílení těchto pocitů a vytvořit iluzi vlastní sebejistoty. Je to forma a způsob ochrany obou manželských partnerů. V mnoha případech však je neplynulost řeči velmi zjevná a partner je stísněný a chtěl by být schopen pomoci. Ve studii z roku 1997 jsme shledali, že většina partnerů si uvědomovala, nakolik koktavost postihuje jejich protějšky, a říkali, že tito partneři jim vyjevili alespoň něco o svém problému. Asi třetina partnerů přiznala, že se na koktavost značně soustředili, další třetina vůbec ne. Chtěli jsme zjistit, jak se tato tvrzení shodují s pocity druhé strany. Ve dvou případech se vzájemná tvrzení manželských partnerů rozcházela. Může to být obranný mechanismus, kdy si jeden z partnerů není schopen připustit, nakolik může koktavost ovlivnit toho plynule hovořícího. Někteří partneři balbutiků doznali, jak moc oceňují zjištění, co všechno musel jejich druh zakusit. Manželka těžkého balbutika mi řekla, že po celou dobu dvacetiletého manželství nepadlo o koktavosti ani slovo. Teprve po zapojení do svépomocné skupiny nabyl handicapovaný partner odvahu mluvit o svém řečovém problému. Padla obrovská bariéra tabuizovaných pocitů. Výsledné porozumění upevnilo jejich vzájemnou důvěru, a tím i manželství.
Plynulost řeči ovlivňuje všechny podstatné oblasti spolužití. Trhlina v komunikaci brání poznání, co pociťuje ten druhý. Pochopitelně bylo hodně těch, kteří si byli dobře vědomi rozsahu dopadu koktavosti na společný život.
Jak koktavost ovlivňuje vztah
Ve svém interview jsem se patnácti manželských párů dotazovala na vliv koktavosti v různých etapách jejich vztahu, počínaje námluvami. Většině koktavých se vybavovaly zábavné nebo i pohnuté vzpomínky spojené s žádostí o schůzku. Jeden z dotazovaných usiloval o dívku, která byla zmatena otázkou svého otce: „Co je to za šaška, který koktá, když ti telefonuje?“ Uvědomila si, jak úspěšně dovedl její přítel skrývat svou vadu řeči při jejich několika prvních schůzkách. Ženy hovořily spíše o vyhýbání se partám a společenskému styku v období schůzek, o stravování v samoobslužných restauracích apod. Některé z žen žily po provdání za balbutika mnohem uzavřenějším způsobem, než byly zvyklé před svatbou. Pokud byla koktavost jen mírná nebo jí byl balbutik dobře přizpůsoben, nebyl vliv vady řeči na manželské soužití ani patrný.
Když jsem já prvně potkala svého manžela, mluvil plynule v důsledku právě absolvované úspěšné terapie. Naše vztahy byly vystavěny na řeči. Trávili jsme hodně času v kavárnách nebo ve frontách čekáním na lístky na koncert či do opery, diskutovali jsme o všem možném, včetně koktavosti i toho, jak ji můj partner „překonal“. Nicméně potom u něj došlo k masivní recidivě právě v době, kdy jsme byli na tři měsíce odloučeni. Když jsme se při přípravách na svatbu opětovně setkali, nebyl schopen s nikým promluvit, mě nevyjímaje. Koktal tak silně, že jsme vůbec nebyli schopni nějakého slovního kontaktu. Byla jsem překvapena, co všechno může těžká koktavost ve vztazích zničit v samém zárodku.
Po námluvách přišla svatba. Mnoho manželských párů se zmiňuje o vlivu koktavosti na svatební obřad, kdy je tradičně veřejně pronášen svatební slib. Někteří se dlouhému svatebnímu ceremonielu vyhnuli nebo si nějakým způsobem zajistili při obřadu pomoc. V jednom případě ženich hodiny nacvičoval svůj slovní projev, až slib odříkával zcela automaticky. Můj manžel Einer požádal o pomoc psychiatra, který mu na celý předsvatební týden předepsal denní dávku medikamentů a silnější dávku na samotný svatební den. Jednalo se pravděpodobně o sedativa. Nakonec jsme se s celým problémem svěřili knězi, který nás sezdával. Navrhl, abychom svatební slib odříkávali společně. Einer celý obřad uspokojivě zvládl a svatební slib byl prvním plynulým řečovým projevem, který má rodina od Einera toho léta slyšela.
Mnoho manželských dvojic pociťuje vliv koktavosti ve společném životě nejrůznějším způsobem. Někteří při telefonovaní, jiní jako zásah do společenských akcí. Jedna manželka popisovala, jak její muž – ocitne-li se ve společnosti více lidí – okamžitě mizí v koupelně. Nemůže prostě říct své jméno a žádá po manželce, aby tak učinila za něho. Jiná žena vyprávěla, jak se snažila svému těžce koktavému manželovi pomáhat, aby se také zúčastnil rozhovoru. Když viděla, jak se dostává do řečové blokády, usilovně se pokoušela odvrátit od něho pozornost okolí a přimět je, aby ho přestali poslouchat.
Dost životních partnerů těžkých balbutiků se zmiňovalo o pocitu ostražitosti a pohotovosti zasáhnout v okamžiku nastalé řečové blokády. Mnozí přiznávali pocit bolesti, který prožívali, když jejich partner nebyl schopen ze sebe vypravit slovo nebo když se k němu lidé chovali hrubě a dávali mu najevo jistou netrpělivost.
Vliv koktavosti může být výraznější, když se balbutik zapojí do terapie. V mnoha případech pocit úspěšnosti, zvýšené sebedůvěry a osvobození se v důsledku proběhlé terapie působí velmi kladně na oba manžele. Někdy však může být rovnováha vztahu narušena. Je tomu tak v případech, kdy je vztah budován na pomoci a podpoře neplynule hovořícího partnera a kdy ten druhý přebírá vedoucí roli, zatímco balbutik zůstává tichý a pasivní. Druhdy mlčící člen rodiny, pouhý divák se stává aktivním, vstřícným, společenským člověkem, který tráví hodně času ve svépomocné skupině, a dřívější dominantní partner se začíná cítit zbytečným, zanedbávaným a odstaveným. Vyrovnat se s touto změnou vyžaduje značnou emocionální sílu.
Pomoc partnerovi
Skutečnost, že koktám nebo že žiju s někým, kdo má tyto problémy, neznamená, že pro tuto situaci existují obecně platná společná pravidla. Přesto jsou určité oblasti, ä ä ve kterých lze pomoci těm, kdo koktají. V dotazníku z roku 1997 jsme zjišťovali, jak se manželé snažili pomáhat si ještě předtím, než se rozhodli pro odborný zásah. Sepsali jsme, co se nejčastěji projevovalo v nejobtížnějších situacích, a vyvodili jsme z toho, jak manželé bez potíží v řeči svým partnerům pomáhali.
Pravděpodobně nejčastější pomoc spočívala v představování partnera, který se této aktivitě raději vyhýbal, v udržování přirozeného očního kontaktu s partnerem v průběhu řečové blokády, v zástupném vyřizování nezbytných telefonátů. Dva zásahy byly označovány jako zavrženíhodné: dokončování vět za balbutického partnera a vyřizování jeho nákupů. Překvapující byla srovnání odpovědí těch, kdo koktali, a jejich plynule hovořících partnerů. Na jedné straně si balbutici stěžovali, že jim jejich partneři pomáhají méně, než by bylo třeba, zejména při telefonování a při nákupech. Naopak považovali za nadbytečnou pomoc při představování a dokončování vět. Rozpor v odpovědích může ukazovat na nechuť určité části balbutiků přijímat pomoc, stejně jako fakt, že to, co plynule hovořící člověk za pomoc považuje, nemusí balbutik jako pomoc vnímat. Platí to hlavně při problému dokončování vět, což může být pro balbutika extrémně zraňující, protože může být řečeno něco úplně jiného, než měl mluvčí původně v úmyslu sdělit.
K různým „způsobům pomoci“ je třeba poznamenat, že je známá snaha balbutiků vyhnout se obtížným řečovým situacím. Avšak většina terapeutů učí své klienty řeči neuhýbat. Proto uváděné způsoby pomoci mohou koktavost jen vyživovat a posilovat a měly by být odnaučovány a odstraňovány, jakmile se partner – balbutik zapojí do terapie, kterou by chtěl svou koktavost zvládnout a překonat.
Mnohem lepším způsobem pomoci je dozvědět se o koktavosti co nejvíce, povzbuzovat a podporovat partnera v průběhu terapie. Snaha dovídat se hodně o záměrech, cílech a technikách terapeutického programu by neměla záviset na míře a síle projevů koktavosti, byt’ by byly zdánlivě nepatrné.
Úlevné rozhovory
Vyrůstat s možností plynule se domluvit pouze s domácím mazlíčkem – psem nebo kočkou – to může člověka změnit natolik, že se stane uzavřeným a svou koktavost chápe jako největší problém na světě. Když jsem se někdy ocitla v úzkých nebo v depresi, můj manžel žertem říkával: „Ale můžeš přece mluvit! Tak co je to za problém, když můžeš mluvit?!“ Po bolestně prožitém dětství a mládí měl pocit, že jeho možnosti by byly neomezené, jen kdyby mohl normálně mluvit. A skutečně – když získal kontrolu nad svou řečí, jeho úspěchy byly pozoruhodné. I tak bylo pro něho obtížné – podobně jako pro řadu jiných balbutiků – zbavit se pocitu, že je koktavý, a vnímat život jako ti plynule hovořící. Jako partneři balbutiků bychom měli být schopni tomu porozumět.
Lidé, kteří koktají, neradi mluví, mají proto málo zkušeností ze slovních kontaktů a mohou vyrůstat s pocitem, že koktavost je něco špatného a zahanbujícího. Není pro ně tedy jednoduché o svých potížích hovořit. A právě toto je oblast, kde mohou sami balbutici svým plynule hovořícím partnerům nejvíce pomoci. Mnozí zdůrazňovali prospěšnost otevřených rozhovorů o koktavosti, namísto aby se z řečových potíži vyvozoval až jakýsi pocit zavrženíhodného provinění. Jako životní partneři balbutiků potřebujeme porozumět tomu, co koktavost ve skutečnosti vlastně je, jak našeho partnera ovlivňuje, jak a čím mu můžeme nejvíce prospět.
Terapie je přínosem pro oba
Jednou z cest, jak usnadnit svému partnerovi komunikaci, je účastnit se jeho terapeutických sezení. Už z dotazníku rozšiřovaného v roce 1997 víme, že oba manželští partneři společnou účast v terapii hodnotili jako přínosnou, i když se jednalo jen o krátkodobé seance. Terapeuti uváděli některé příčiny, které takovou spoluúčast znemožňovaly. Stávalo se tak v případech, kdy řečové potíže byly směrovány spíše k emocionálním problémům manželského vztahu. Jeden z balbutiků uváděl, že přítomnost manželky na terapeutických sezeních pociťoval jako něco zahanbujícího a pro sebe zatěžujícího. Přesto je účast plynule hovořícího partnera považována obecně za velmi přínosnou, především pro toho nehandicapovaného.
Manželé, kteří sledovali terapeutické techniky nebo se jim i učili, byli mnohem schopnější vcítit se do problému a zapojit se do procesu zejména v pozdější fázi transferu, udržování navozené plynulosti řeči. Byli tolerantnější k účasti partnera – balbutika na schůzkách svépomocné skupiny, stejně jako v každodenním praktickém životě, protože pochopili, že terapie není léčba, ale dlouhodobý proces vyžadující neutuchající a neustálé úsilí a snahu. Spoluúčast obou manželských partnerů v terapii je prospěšná z pěti hlavních důvodů:
Manželé účastnící se s balbutickým partnerem jeho terapie jsou schopni pomáhat s upevňováním nových řečových mechanismů a dokáží přimět svého partnera k jejich užití v případě potřeby. Musíme však zdůraznit, že vždy zůstávají jen pomocníky. Nelze je zaměňovat za amatérské terapeuty, hlídací psy nebo dohlížející policisty. Pomohou jen tehdy, když budou respektovat přání a potřeby svého partnera, který koktá. V neposlední řadě je právě na něm, aby sám řekl, zda a jakým způsobem se má partner terapie zúčastnit. Znovu je třeba připomenout, že upřímná diskuse obou partnerů na téma koktavosti je základem. Jen tak budou schopni pochopit všechny pocity, touhy, snahy a zklamání toho druhého.
Podle materiálů Julie M. Bobergové, manželky prof. Einera Boberga z The Institute for Stuttering Treatment, Edmonton, Alberta, Canada (zemřel v roce 1996) zpracovala Alžběta Peutelschmiedová.
Skok