Na dámy nebo na pány?

Celé dvacáté století bojovaly žena za svá práva. A zatím se zdá, že úspěšně. Díky emancipačnímu úsilí našich babiček už můžeme nejen vychovávat děti a vést domácnost, ale k tomu ještě i studovat, pracovat, cestovat, volit a vůbec dělat spoustu věcí, na které bychom se, pravda, někdy nejraději vykašlaly, protože nás péče o rodinu vytěžuje víc než dost. Ale tu možnost máme. Svobodu. Kupodivu, ačkoliv jsou naše možnosti nepřeberné, do jedné základní oblasti lidského konání emancipace pořád ještě nepronikla. Na rozdíl od mužů nemáme právo svobodně čůrat. No počkejte, nesmějte se. Já to myslím zcela vážně.

Která dáma by tu situaci neznala: jste v restauraci, povídáte si, dáte si víno, kafe, šťávu, a pak příroda zavolá. Omluvíte se, vstanete, propletete se až ke kýženým dveřím, jež často bývají umně skryty až kdesi vzadu nebo dokonce v podzemí - jen abyste narazila na tvrdou kliku, v lepší případě plakátek oznamující, že klíč je u obsluhy. Hned vedle přitom jízlivě zívají dveře záchodků pánských, otevřených, zvoucích, někdy s cedulí - zjevně lživou - nebo i bez. A vám nezbývá, než se vrátit, ulovit číšníka v lokále, potupně se doznat a křížit přitom nohy v naději, že klíč k úlevě bude vydán rychle. Nebo to risknout a vniknout do mužského hájemství, zamknout se na záchodku a pak zase tajně vyklouznout. Lze to i ono, řešení každá z nás volí podle své odvahy a naléhavosti situace.

Ale napadlo vás někdy, proč to tak je? Proč jsou muži podporování v močení na místě k tomu určeném, kdežto ženám jsou kladeny překážky? Já svou tezi mám - mužům jejich anatomie umožňuje močit daleko diskrétněji a majitelé restaurace vědí, že muž, nepodporován v žádoucím chování, prostě vyjde ven a uleví si u nejbližšího stromu, což jistě není vhodné, zvlášť v horkých dnech. Můj manžel také měl svou tezi. Dokonce tři. Muži konzumují pivo, močí proto častěji a obsluha by se zbláznila, kdyby jim měla klíče vydávat. Dámské záchodky se zamykají ve snaze zajistit ženám v restauraci bezpečí před případným přepadením. A nakonec: dámské záchodky se zamykají proto, aby do nich nevnikli opilí muži, neschopni již rozeznat příslušný symbol, a neznečistili je.

Jako debata nad sklenicí piva to bylo fajn, ale nosné životní téma to není, jak jistě uznáte, a tak jsem si řekla, že zřejmě jde o jeden z těch nevysvětlitelných společenských fenoménů, a na všechno jsem zapomněla. Až do chvíle, než jsem se vypravila na finančák - náš nově a krásně zrekonstruovaný finančák - zaplatit zálohu na silniční daň.

Vystála jsem frontu u pokladny, právě probíhala transakce, když v tom má dcerka, která mě doprovázela, vyřkla větu, kterou všechny maminky tak dobře znají. "Mami, chci čůrat!" A co teď? Pokladna právě zavírala, ostatně jako celé oddělení, měli polední pauzu. V jediném záblesku jsem si vybavila dveře se spásnými symboly umístěné v centrální hale se schodištěm. Ano, tam půjdem! Popadla jsem dcerku za ruku, vleču ji tam - a ouha! Ne, nečekala mě tvrdá klika. Ale koule. Byla moc pěkná, její design ladil s kováním na ostatních dveřích a já jsem jasně viděla, že takto to bylo navrhnuto už přímo v projektu. Stála jsem před designově zpracovanou, institucionalizovanou, státem posvěcenou (vždyť co jiného je ztělesněním státu než místo, kde stát vybírá daně) formou onoho zvláštního restauračního fenoménu, zde dovedeného do naprostého důsledku. Vedle se na nás totiž opět smál pánský záchodek s klikou, krásný, čistý, otevřený. V tu chvíli bylo jasné, že se všechny dosavadní teorie o smyslu zamykání dámských záchodků obracejí v prach. Ale nebyl čas na plané úvahy. Vstoupily jsme, kam jsme vstoupit mohly. Na pány.

A já si můžu dál lámat hlavu - proč vlastně? A nebo se zařídit jako má dcerka. Ta je totiž upřímně přesvědčena, že se na dané zařízení nechodí podle pohlaví, ale podle oblečení, a tak má coby klučičí typ věčně lezoucí po prolízačkách vlastně vystaráno. Ona má kalhoty skoro vždycky. :-)