Pár slov o naději

Začíná nové období, které nějak uzavírá minulost. Vyhlížím k věcem příštím, přemýšlím o naději.

Na věnec si připravím slaměný korpus, který mi připomíná křehkost a pomíjivost života. Všechny moje pošetilé myšlenky a činy, všechno, co někdy mívá lesk zlata a drahokamů, ale jednou se ukáže, že je to sláma, nic než sláma.

Na korpus začnu vázat voňavé jedlové větvičky. Je to zvláštní vůně, taková jasná, svěží. Nebudu si potom chtít umýt ruce, aby ta vzácná vůně nevyprchala. Větvičky mluví o životě jinak než sláma. Jsou živé, nepoddajné, musím s nimi chvilku zápasit, než se přizpůsobí mým záměrům. Spousta životní energie, kterou je třeba občas trochu zkrotit. Přizpůsobit potřebám druhých tak, jak se snažím větvičky přizpůsobit tvaru věnce. Jak se mi v tomto roce dařilo hledat ten správný tvar pro svůj život?

Konečně je sláma přikryta zelení. Teď přijdou na řadu svíčky. Každou neděli přibude jeden malý plamínek. Plamínek naděje, světlo na cestu novým rokem. Věnec pak ozdobím sušenými kolečky pomeranče, skořicí, oříšky, badyánem a hřebíčky. Vůně jedlových větví se smísí s vůní koření a výsledek přinese do našeho domu vánoční atmosféru. Kéž by vůně Vánoc byla letos vůní pohody, vůní lásky a naděje, která se kdysi zrodila v betlémském chlévě.

Naděje pro každého, kdo o Vánocích nemá koho obdarovat. Naděje pro každého, kdo pro se pro samý shon nemá čas zastavit. Naděje pro každého, kdo k nám zavítá, ale i pro ty neznámé tváře, které potkáváme na ulici. Komu můžu letos o adventu přinést aspoň jiskřičku naděje?