Blízké setkání (s porodníkem)

Mimochodem, na námitky některých žen, jak to, že o porodech chtějí diskutovat zase jen muži, jsem jim odpověděl, že to byli muži, kteří se ženám do porodů vnutili, a že to jsou muži, kteří cele a dominantně ovládají (nejen) české porodnictví, a kdo jim to "kazí", takže by to měli být muži, kteří si uvědomí a přiznají chybu a pokusí se ji napravit.

Průběh diskuse a některé detaily ale snad stojí za hlubší zamyšlení.

Pan docent vypadal (dohola) a také byl až neskutečně niterně (mužsky) sebevědomý. Hovořil rozvláčně, pomalu, zásadně nereagoval na úvodní pokyny (mluvit stručně a k věci) a posléze až zoufalá gesta moderátora, který ho nemohl zastavit. Sebejistě, s jistou až elegantní arogancí (kterou jistě jeho pacientky, tedy nejisté ženy obdivují) argumentoval tím, čím porodníci všeobecně argumentují, a jako obvykle odmítal uznat argumenty strany druhé.

Vzpomněl jsem si na klasika, který v jiné souvislosti (římského císaře) Césara okomentoval verši "…nejnebezpečnější z jedů všech, tkví v jeho vavřínech". Sebejistota, s jakou tento pán vnucoval posluchačkám (a samozřejmě asi vnucuje i svým pacientkám, protože podle něho a jemu podobných, a takových je u nás, bohu a ženám žel, naprostá většina, je těhotenství nemoc a porod tedy nevyhnutelná operace) svůj téměř božsky vševědoucí, mužsky dominantní názor, ho na jednu stranu ctí, na druhou je nebezpečnější než jeho odborné názory.

V průběhu diskuse mohly posluchačky posílat své e-maily (až na jeden mne všechny, včetně jednoho osobního, potěšily) a odpověď na anketní otázku "Jak by podle vás měl vypadat ideální porod?" (jedna, která poslala velmi obsáhlé vyznání, pak "vyhrála" mou knihu Nová doba porodní). Já byl ale postupně až zoufalý z toho, že jsem se nemohl dostat ke slovu, a vždy, když jsem chtěl argumenty pana docenta vyvrátit, pan redaktor pustil hudební předěl. A tak vzhledem k tomu, že se diskuse vysílala na zcela jiné stanici, než na kterou jsem den předem upozorňoval případné zájemkyně (z řad těch, které jsou na seznamu e-mailových adres mé ženy) jsem pak doma zareagoval tímto hromadným e-mailem:

Vážené dámy, ne vl. vinou jsem vás dezinformoval, protože diskusní hodinový pořad Nová doba porodní se nekonal na ČR 1, Radiožurnálu, ale na ČR2, Praze. Pan redaktor si asi myslel, že mi to říkal. Takže pro ty, které nebyly tak duchapřítomné a vytrvalé a nehledaly a nenašly tu správnou stanici: debata dopadla tak, jak se dalo očekávat. Pan docent, porodník od Apolináře, tvrdil, že oni přece umožňují ženám veškerý komfort, ale že na zlepšení situace nejsou peníze. Že mají moc porodů (a to je přece důkaz, že jim ženy důvěřují) a že existují porodníci (ale i asistentky a duly) dobří a špatní. Mimochodem, knihu Nová doba porodní neznal, prolistoval a (dříve, než jsme se dostali do křížku) pochválil. Redaktor ve studie se pak o knihu málem popral a ještě než ji odešle výherkyni, půjčil si ji na přečtení. Naštěstí měl pan redaktor připraven osmiminutový rozhovor s primářem porodnice ve Vrchlabí dr. Kavanem, který vše řekl tak, jak bych to já nesvedl (a opět se ženám, kterým pomáhal rodit dřív, než před lety zjistil, že vše je jinak, omluvil).

Obratem mi přišel např. tento mail:

Milý Vlasto,

já jsem byla z těch vytrvalých a pohotových a proto jsem ten rozhovor na ČR2 odchytila. Mám ho i nahraný a skutečně to dopadlo tak, jak se dalo čekat. Díky za to, že jsi zase "poslal do éteru" pár hezkých informací pro maminky a také díky za Tvou "Novou dobu porodní". Máme ji v Brandýse v Mateřském centru v knihovně a je neustále půjčená. Každá maminka, která ji četla je vysloveně nadšená a neustále si ji navzájem doporučují. Držím palce v další práci! Zdraví V. Müllerová.

S panem docentem jsme pak pokračovali ve při i cestou výtahem a před budovou rozhlasu, ale stanoviska byla nesmiřitelná. On ne a ne pochopit, že nebojuji proti němu osobně, a že mi vadí jeho (a jejich) neschopnost a neochota vůbec přiznat chybu. Vůbec netušil, o čem mluvím, když jsem se mu snažil naznačit, že když říká, že ženy si u Apolináře již dnes mohou zvolit (např. mezi lůžkem a porodní stoličkou), tak se nejedná o svobodu ženy, ale o situaci, jako kdyby vegetariánovi nabídli svobodu volby mezi párkem a klobásou - je to zase muž, kdo určuje, z čeho a v jak mužském a neútulném prostředí si nejistá a neinformovaná žena (a 70% českých rodiček je oficiálně a dle mne až fatálně neinformováno) může zvolit. Já ne a ne pochopit, že on mi (a věci) tím, že mi vyčítá mou zaťatost ("Vy jste tak prudký a úporný, až si z nás děláte nepřátele, ale vždyť nám přece jde o tu samou věc..."), chce pomoci. Jenže o to přece vůbec nejde.

Tak jako každý mocipán (a úředník, viz také televizní debaty na ekologická témata Nedej se), pan docent dokázal, podobně jako jiní čeští porodníci v jiných případech, jakékoliv téma zamlžit sáhodlouhým výčtem nebezpečí, která by mohla rodičku potkat. Z jeho pozice je to jasné (a i já tohle dobře chápu): on se přece nemůže, sám od sebe, vzdát absolutní moci, kterou jako lékař, gynekolog a porodník, svým povoláním získal. Z toho vyplývá, že žádný argument typu "žena ví nejlépe, jak má rodit" z principu své profese nemůže uznat. On, studovaný muž, to ví líp.

Jenže jsou tady statistiky a běžně z internetu stažitelné příklady, a také vývoj posledních dvaceti let, a stovky "vědeckých" studií, dokazujících přímo opak (a nebezpečnost) toho, co se dnes a denně děje v českých porodnicích (viz otřesně pádná kniha Henci Goerové Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k přirozenému porodu, One Woman Press 2002).

A jsou tu také již příklady mužů, porodníků, kteří, ať už ve světě (Michel Odent, Thomas Verny, Peter Fedor-Freyberg, Marsden Wagner), nebo u nás (zmíněný dr. Kavan) chyby uznali a začali ženám u porodu pomáhat, ne překážet. A protože jsem se s oněmi muži setkal osobně, přidávám jeden postřeh: ani jeden z nich nebyl tak niterně a dominantně sebejistý, jako pan docent (a ti čeští porodníci, které jsem zažil na různých těch konferencích) při rozhlasové besedě.

Když se mne pak pan redaktor (už mimo vysílání) ptal na můj názor, řekl jsem, že se jednak těším, až za deset patnáct let i tihle sebejistí páni docenti budou na dotazy neinformovaných žen rodiček, proč ji nenutí lehnout si naznak a nezakazují pití a přítomnost muže atd., sebejistě odpovídat: "Ale to se přece již dlouho nedělá! To je již překonané, to byly pověry a iluze!", a jednak že porodnice v nemocnicích (a porody na běžícím pásu) již nebudou existovat a v malých porodních centrech a při porodech doma budou ženám u porodu asistovat jen ženy (duly, asistentky a nebo lékařky), které již nějaké to dítě úspěšně přirozeně porodily.

Pokusím se to shrnout: pan docent (a naprostá většina českých porodníků) nemá čas na to, věnovat se ženám rodičkám víc (nebo si alespoň jednou za rok zjistit, co je v jeho oboru nového - když už ne na světovém, tak alespoň českém knižním trhu, nebo alespoň na internetu), protože se přece musí věnovat svým pacientkám (rozuměj, operacím, ale ve skutečnosti výši svého platu). O přednáškách M. Wagnera (který měl zásadní příspěvek na toto téma v ČR již v roce 1999) nic nevěděl. Neustále zdůrazňoval peníze (za jeden porod mu pojišťovna zaplatí "jen" 2500 korun), a také mi např. řekl: "Když mi zaručíte, že si vydělám, klidně založím soukromé porodní centrum…" Nic nepochopil.

Mé argumenty, že přirozených porodů je tam, kde jsou preferovány, a mělo by být i u nás (a to prosím uvádějí sami porodníci) více jak 80% (přitom v některých českých porodnicích donedávna bývalo až 80% císařských řezů, a v některých porodnicích u nás jsou dodnes císařské řezy nabízeny rodičkám jako jakýsi nadstandard - no přece protože za tuhle operaci má porodník a celý lékařský tým daleko víc peněz), nebo že porody jen s porodními asistentkami (které jsou navíc prokazatelně bezpečnější, plynulejší, tedy přirozenější - se všemi dalšími výhodami z toho vyplývajícími) by jen v ČR ušetřily každý rok 300 milionů korun, odmítal i jen slyšet.

Pan porodník se choval typicky mužsky. Jako každý macho typ, neslyšel na argumenty oponenta (uznat je by pro něho bylo téměř na životě či alespoň kariéře jej ohrožující prohrou) nebo to, že jako muž by prostě ze zásady neměl vnucovat ženám, jak (kdy, jakým tempem, v jakém prostředí) by měly rodit. Jako každý macho typ nějaké ty ženské psychické stavy prostě neuznává a o svých rozhodnutích a pravdách nikdy nepochybuje. Přitom dnes už víme, jak subjektivně a emotivně se mozek i toho nejmužštějšího muže rozhoduje a jak hodně záleží na způsobu nazírání toho, co je řešeno. A to se týká nejen mužů: při jednom pokusu jedna skupina porodních asistentek absolvovala odborné školení o patologii porodů.V následné praxi se u porodů, které vedly, vyskytlo daleko více komplikací, než u skupiny porodních asistentek, které ono školení neabsolvovaly.

Co z toho všeho vyplývá prakticky? Možná by se jak ze zmíněné rozhlasové diskuse, tak ze současné situace v našem porodnictví dala odvodit rada pro české těhotné ženy: pokud je porodník, u kterého byste měly rodit, dokonale sebejistý a přímo vyzařuje (testosteronové) mužství, asi to pro tak veskrze ženskou záležitost, jako je porod, nebude ta pravá osoba.