Projevy agresivity u nejmenších dětí

Semináře “Jak začít” pro ty, kteří chtějí založit MC, pravidelně začínáme přednáškou, která je určena širšímu publiku. Společenství v mateřském centru bývá často vystaveno potyčkám mezi dětmi, které občas končí i konfliktem mezi maminkami. Každá máme na výchovu svůj názor a občas se neshodneme, jak vzniklou situaci řešit a co máme považovat za projev odpovídající věku a co už není tak zvaně normální. Proto jsme pozvaly profesora Matějčka. Původně jsem chtěla přednášku nahrát, ale zmatky způsobené požárem v YMCA zavinily to, že magnetofon zůstal doma. Pokusím se vám zprostředkovat vyslovené myšlenky alespoň podle mých poznámek.

Nejprve vyslovil profesor Matějček několik úvodů:

1. Agresivitu klasifikujeme jako vnitřní pohotovost jednat útočně. Je to přirozená a nutná vlastnost živočichů, aby přežili v přírodních podmínkách.Z lidského hlediska ji považujeme za dobrou vlastnost proto, aby dokázala matka ochránit dítě a aby otec dokázal ochránit matku a dítě. Zároveň je to vlastnost zlá a pokud bychom se chovali jenom agresivně, už bychom se asi vyvraždili.

2. Paleontopsychologie předkládá úvahy o životě na základě nálezů z pohřebišť. Člověk přežil jedině díky pomoci jiných. V plánu lidského rodu převažuje to dobré, ale my to nevíme, my tím žijeme. Civilizace to nezkazí.

3. Biologie chování zase zkoumá instinkty. U zvířecího mláděte byly zjištěny tři typy obranných mechanizmů přežití. V případě nebezpečí se mládě schovává, nebo utíká, anebo vysílá signál svému chráněnci. Úzkost vyvolává agresi, pohotovost chránit dítě. K tomu je stejně vybaven muž i žena. Chlapci asi od devíti a děvčata od osmi let. U matek můžeme navíc pozorovat další přirozené chování. Dítě si například posadí na levý kyčel k srdci a pravou ruku má volnou, odtud pravděpodobně pochází naše praváctví.

4. Vývoj dítěte - při narození je připraveno pro život v lidském světě víc, než se myslelo. Hned po narození je schopno komunikace, která se od instinktivních projevů postupně zdokonaluje po schopnost ovládat svět a rozlišovat mezi vlastním, tudíž bezpečným, a cizím proto nebezpečným (kolem 7. měsíce). Kolem druhého roku přichází období vzdoru, kterému málokdo ujde. Dítě si uvědomuje vlastní identitu. V předškolním věku dítě opouští rodinu, aby se dostalo do svého sociálního prostoru - do rodiny vrstevníků. Tam poznává konkurenci, souhru, soucit, součinnost, předvádění se .... Dobrá agresivita se projevuje v souhře, soucitu, umění vyjít spolu. Tady vznikají základy dobrého přátelství, na které se dnes kvůli přebujelé sexualitě zapomíná. K proměně dochází u dětí kolem devátého roku. Říká se, že na vině je televize, ale pravděpodobně tomu tak není, alespoň nenese tolik vinu obsah, ale délka pobytu u televize. Vinu nese i školní systém, kdy se děti učí právě to, co je nebaví, a způsobem, který je nebaví. Chybu děláme i my, když je nutíme být nejlepší. Dnes chybí Sokol a podobné organizace, které harmonicky rozvíjely osobnost.

Po několika úvodech kratičká stať: Agresivita sama o sobě není špatná. Nezvládneme ji tím, že ji budeme potlačovat, ale musíme ji kultivovat. To znamená budovat sílu, schopnost, pohotovost nedat ublížit. Začít musíme v předškolním věku.

Po úvodním slově nastal prostor pro dotazy:

1. Co máme pro kultivování agresivity dělat konkrétně?

Podporovat přátelství mezi dětmi, dopřát dětem, aby porozuměly jiným. Být jim oporou při životních změnách, aby nabyly jistotu. Umožnit, aby s jinými prožívaly něco dobrého.

2. Jak se zachovat, když dítě přijde : “Oni si se mnou nechtějí hrát”?

Nejprve vyjádřit soucit (plakat s plačícími), teprve později v klidu hledat chybu a pomoci překonat bolest (trápení patří k životu).

3. Jak reagovat, když dojde ke střetu zájmů a dítě se přestane ovládat, má záchvat?

Projevuje se navenek agresivně, ale je to jen záchvat. Bývá to projev nevyspělé osobnosti, “vypadne z role” a po přejití o tom neví. Nejlepší je neudělat nic jiného než stav rychle zastavit - vařečka nestačí, nejlepší je ticho: nereagovat, je-li možno zanechat dítě samotné. Je možné použít studenou vodu nebo pevně uchopit (nepustím tě dokud...). Některé děti si časem zvyknou samy například odcházet do koupelny, aby se zklidnily.

4. Zajímalo nás, jak se zachovat, nastane-li podobná situace v MC?

Bylo by dobré se dohodnout, že matka řeší problém svého dítěte sama, aniž jí do toho kdokoli zasahuje.

5. Jak dát dítěti nesouhlas s tím, že dělá něco špatného?

Děti si na fyzické tresty rodičů moc nestěžují, někdy nám to uletí, ale k vyjádření nesouhlasu netřeba facky.

6. Jak vychovávat dvojčata?

Především v nich pěstovat identitu.

7. Co dělat, když mezi rodiči vzniknou patologické vztahy?

Otevřené projevy (hádky) mají své místo v rodině, pokud se manželé dokážou znovu smířit. Dojde-li však na zradu a podrazy, ubližujeme tím dětem. Rozvod není za každou cenu jen špatný. Žijí-li děti bez dobrých vzorů od 8. - 9. let, promítá se to do jejich budoucího života: u chlapců dříve (v pubertě), většinou dosáhnou nižšího vzdělání, děvčata mají potíže většinou teprve po 25. roku.

8. Jak se bránit, když nás partner po rozvodu pomlouvá před dítětem?

Nebránit se a neříkat nikdy nic špatného na toho druhého. Je to často bolestivé, ale až bude dítě starší přinese takové jednání své ovoce: dítě pochopí pravdu a vás za to ocení.

Závěrem diskuse profesor Matějček poznamenal, že druhá manželství bývají nejvíce ohrožena nevlastními dětmi, ty musíme přijímat takové, jaké jsou, protože jsme neměli podíl na jejich výchově. Pan profesor Matějček vyzval politické strany, aby se podílely na potlačování agresivity tím, že nebudou chodit do televizních pořadů typu Aréna nebo Kotel. Lída Langrová pravila, že stačí už jen úsměv a zářivé oči pana profesora, abychom byli povzbuzeni ve výchově našich dětí. To vám zprostředkovat nemohu, ale doporučuji přečíst si některou z jeho mnoha knih.