tisk-hlavicka

Úplně normální rodina

Komínkovi mají v pěstounské péči sedmiletého Radka, devítiletou Marušku, osmiletou Kristýnku, šestiletou Ivetu a pětiletou Romanku.

Karlu Komínkovi je čtyřicet let a pracuje jako vedoucí posunu v brněnském lokomotivním depu. O dva roky mladší žena Ludmila se vyučila jako dámská krejčová. Před osmnácti lety se vzali. Karel se tehdy právě vrátil z vojny a Ludmila se zotavovala po těžké nemoci - čtyřikrát přechodila zápal plic.

Karel vyrostl jako jedináček, byl adoptované dítě. Ludmila je nejstarší ze tří dětí, sourozenci jsou ale o mnoho let mladší. Oba měli hezké dětství a co jim bylo kdysi dáno, to se snaží předávat dál. Pět let po svatbě se jim narodil syn Martin. V pěstounské péči mají ještě sedmiletého Radka, devítiletou Marušku, osmiletou Kristýnku, šestiletou Ivetu a pětiletou Romanku.

Pro paní Ludmilu nebylo první a jediné těhotenství nic snadného - i lékaři se obávali velkého zatížení organismu. Přesto si těhotenství přála a také prosadila. Pak následovalo dalších sedm let čekání a léčení, paní Ludmile už bylo přes třicet. Sama musela uznat, že další těhotenství by bylo opravdu příliš rizikové. Jenže malý syn Martin se stále ptal: „proč jsem sám, proč nemám bráchu?“ Takže vlastně první podnět dal on.

Podali si žádost o pěstounskou péči. Nekladli si podmínky - romské dítě by jim nevadilo, chtěli však co nejmenší, do tří let. A holčičku, protože kluka už měli. Navíc Karel měl o své rodině jasnou představu: jednoho kluka a sedm holek. Na okresním úřadě jim moc neporadili, přesněji řečeno, sdělili jim, že pro ně žádné dítě nemají. Mezitím našli v novinách inzerát Fondu ohrožených dětí. Zatelefonovali tam a za pět dní nastupovali na rekreaci pro pěstounské rodiny a děti z dětských domovů. V takovém spěchu ještě nikdy na dovolenou neodjížděli.

Zpočátku se jen rozhlíželi, chtěli se dozvědět o pěstounských rodinách co nejvíce. Jednoho dne přišel do tábora dopis z nedalekého dětského domova, zda by se nenašla rodina pro devítiměsíčního Radka. Chlapce již ze dvou pěstounských rodin vrátili.

V té chvíli jim bylo jedno, že chtěli holčičku. Cestou domů se zastavili v dětském domově, kde žil malý Radek. Po rozhovoru s pracovníky domova jim sestřička přinesla ukázat zrovna probuzeného chlapce. Oběma bylo zřejmé, že nemají dál o čem přemýšlet a syn Martin je v jejich rozhodnutí podpořil.

RadekDohodli se s vedením domova, že si Radka odvezou na návštěvu domů. Byli seznámeni s tím, co chlapec nutně potřebuje, Radek měl totiž bezlepkovou dietu (právě kvůli té ho předešlé rodiny odmítly). Sestřičky jim na cestu zabalily sojovou mouku, dětskou výživu, glukasol, láhve a plínky. Cestou domů se ještě zastavili u Ludmiliny sestry pro postýlku a oblečení pro Radka.

Když přijížděli domů, bylo už hodně pozdě. Karlovi rodiče, kteří bydleli s Komínkovými v domku, už usínali, ale děda vstal, šel otevřít a jeho první slova zněla: „Babi, Komínci přijeli čtyři!"

Babička s dědou nebyli ani tak moc překvapeni, možná i právě proto, že syna Karla si vzali z dětského domova, když mu byly tři měsíce. Dozvěděl se o tom až jako třináctiletý mezi kluky a nepřikládal tomu nijak zvláštní význam. Své rodiče měl, tak jakýpak problém? Po pokrevních rodičích nepátral a nikdy ho to ani nenapadlo. Od svých rodičů se o tom, že je osvojený, dozvěděl až při svatbě. Nevěděli, jak mu to mají říci, takže se jim značně ulevilo, když je novomanželé ujistili, že už o tom dávno vědí. Paní Ludmile a jejím rodičům Karlův původ a osud nevadily. Pravděpodobně tato zkušenost a zároveň i to, že Karel vyrůstal sám, ukázala manželům Komínkovým další cestu. Shodli se na početnější rodině, na sedmi dětech.

Soužití Martina s malým bratříčkem proběhlo bez problémů. Ani v provozu rodiny se mnoho nezměnilo - paní Ludmila už od Martinova narození pracovala doma. Po přijetí Radka nastoupila na mateřskou dovolenou. Výrazné obtíže nastaly s legalizací mateřské dovolené a soudním řízením o opatrovnictví, protože Radkova biologická matka nebyla k nalezení a v době porodu dítěte jí bylo 14 let (nebyla proto ani zodpovědná rozhodovat o dítěti). Tak se stalo, že až po roce se podařilo administrativně vyřešit postavení Radka v nové rodině. Chlapec byl svěřen do pěstounské péče a rodině Komínkových byly vypláceny veškeré dávky. Ke slíbenému zpětnému poskytnutí dávek od doby přijetí chlapce však už nedošlo.

Pár měsíců po Radkově příchodu do rodiny zemřel děda. Babička jim dosud hodně pomáhá, když je potřeba, hlídá děti a stará se o zahrádku. Jako v každé jiné rodině je takové zázemí moc důležité. Uplynul rok a všechno klapalo. Komínkovi si začali věřit a usoudili, že by se mohli pokusit o přijetí dalšího dítěte.

Dozvěděli se o romském chlapci Honzíkovi. V té době právě začala jednání o právní úpravě poměrů slovenských dětí, umístěných v českých dětských domovech, protože se nesměly dávat do českých rodin. Honzík byl jedním z nich. Paní Ludmila telefonovala snad rok na všechny instituce, aby jí poradily. Honzíka mezitím přemístili do jiného dětského domova. Protože nebyla naděje na vyřešení tohoto problému, sociální pracovnice z původního domova jim nabídla místo Honzíka dvě malé romské holčičky. Ředitelka dětského domova si přála, aby u nich Komínkovi strávili několik dnů, protože osvědčenou praxí tohoto domova bylo, aby vždy poznali dobře novou rodinu. Pan Karel si vzal dovolenou a odjeli i s dvouletým Radkem, který bez mámy nevydržel déle než půl dne.

V pondělí dorazili do dětského domova. Holčičky - Ivetka

s Romankou - však nebyly na stejném oddělení, vůbec nevěděly, že jsou sestry. Po odpoledním spánku je Komínkovi viděli poprvé. Tříletá Ivetka seděla schoulená v koutě herny, schovaná za vychovatelkou. Paní Ludmila si s děvčátkem začala hrát s pískací včeličkou a podařilo se jí překonat prvotní strach a rozpaky dítěte. Dvouletá Romanka však neváhala ani okamžik. Bylo jí jedno, kdo ji chová. Byla maličká, vážila sedm kilo, vypadala jako devítiměsíční. Nechodila, batolila se jenom v postýlce a když na ni někdo promluvil, zakřiknutě se choulila. Skoro nejedla, stačilo jí večer vypít láhev mléka a do příštího večera už nemusela mít nic.

Personál domova obě holčičky Komínkovým předal, vyhradil jim pokoj a nechal je, ať si na sebe zvykají. Paní Ludmila děti nakrmila, vykoupala a uložila do postýlek, ale blízko sebe. Ráno přišla lékařka na vizitu; holčičky se chytly nové mámy kolem krku a nechtěly se nechat ani prohlédnout. Ve středu po snídani jeli všichni domů. Nad Ivetkou stáli všichni zaměstnanci domova v úžasu, protože až do té doby téměř s nikým nekomunikovala.

Doma Romanka začala normálně jíst. Sociální pracovnice se obávala, že děti jsou značně nedonošené a dosti retardované a celou rodinu si zavedla jako problémovou i přes to, že holčičky začaly dobře prospívat. Komínkovi s nimi museli pravidelně navštěvovat psychologickou poradnu, kde se sledovalo, jaké pokroky děti dělají.

Po dalším roce už bylo všem jasné, že děvčata zdárně dohánějí, co zameškala. Komínkovi se začali zajímat o další děti. V psychologické poradně se Komínkovi dozvěděli, že se hledá domov pro dvě holčičky. Pár dní uvažovali, pak si řekli, že to zkusí.

V rodině proběhlo všechno jako obvykle, babička zachovala klid, doprovázený pouze slovy: „Tak to riskneme." Ostatní děti přijaly zprávu s nadšením. Tak přišly do rodiny Kristýnka a Maruška.

Komínkovi se obávali přijetí dětí v mateřské školce. Přece jen, na vesnici... a nápadně snědá děcka... Žádná stížnost ale nikdy nepřišla, nikdo je nehuboval. Jednou přišla Maruška ze školky a hlásila: „V sobotu mě musíte nastrojit. My jdeme vítat miminka." Paní učitelka to potvrdila; Maruška opravdu půjde zpívat a ještě říkat básničku. Pro paní Ludmilu to byla jedna z nejkrásnějších chvilek, z dvaceti místních dětí vybrala paní učitelka zrovna Marušku!

Ve školce měli potom vánoční besídku: stromeček, dárky. A Ko-mínkovy holky zpívaly koledy a jak krásně! Jenže už se ozvalo: „Jak to, že Komínkovy děti zpívaly a naše ne?" Ozvalo by se to, i kdyby děvčata byly pihovaté blondýny? Možná taky. Možná ne.

Má výchova romských dětí nějaká specifika? Jsou temperamentnější, roztěkanější, povahově jiné? Komínkovi tvrdí, že ve výchově velké rozdíly nespatřují. Vysvětlují, pokárají, pochválí - v krajním případě plácnou přes zadek. Když těch šest (vlastně pět, protože Martin už je mladý muž) vidíte, je dojem jasný: jsou velice slušné, nikomu neubližují, chovají se ukázněně, nesáhnou na nic, co jim nepatří.

V čem je to kouzlo? V důslednosti a lásce - a taky tréninku: Komínkovi berou děti všude s sebou, takže ty mají dost příležitostí otrkat se mezi lidmi i v cizím prostředí. Vesnice si na ně zvykla a bere je za své. Paní Ludmila říká: „Děti jsou úplně normální." Jejich barva už v okolí nikoho nezarazí. Není proč jim ji zazlívat.

Bojí se rodiče něčeho? Bojí se zlých lidí - nejvíce těch, co dávají špatný příklad svým chováním; bojí se, aby se k nim jednou děti nepřidaly. Vysvětlují jim, z čeho si nemají brát vzor - ale strach, ten asi bude pořád.

Podstatou všeho je vztah Ludmily a Karla. Mají k sobě úctu, v první řadě hledí jeden druhému pomáhat. Když na jednoho přijde slabá chvíle, druhý ho podepře. Příště se to zas obrátí.

Největší sen? Aby z dětí vyrostli slušní lidé. Aby všechnu lásku a práci, která je do nich vložena, dokázaly předat dál. Aby si, až budou dospělé, dokázaly vybudovat takovou rodinu, v jaké nyní vyrůstají.

Komínkovi nepřemýšlejí předem o problémech, které by mohly přijít. Jako třeba - co kdyby se ozvali pokrevní rodiče jejich dětí, kteří nebyli dosud zbaveni rodičovských práv. Ne, to se jim nepodobá: Ludmila a Karel jdou celým svým životem klidně a směle, teprve když vyvstane problém, pak se mu postaví čelem a společně ho vyřeší.

I k budoucnosti dětí se staví věcně a klidně. Vlastní syn Martin se učí dobře, mohl by i studovat, jenže ho baví zemědělské stroje. V létě by celé dny vydržel jezdit s kamarádem na traktoru, ani jíst nemusí. Hrozně rád dělá cokoliv manuálně: nebudou ho do ničeho nutit. U ostatních dětí se zatím nic tak konkrétního neprojevuje, jsou ještě malé. Nechtěli by, aby děti bydlely na internátu. Přejí si co nejdéle je udržet pod svými křídly.

Vadí jim, jak dlouho se táhnou všechna soudní rozhodnutí, která jsou kolem dětí třeba učinit. Než byla například uzavřena pěstounská péče u Radka, trvalo to tři roky. A od toho se pak odvíjejí další problémy. Domnívají se, že zbytečné průtahy a administrativní překážky brání dětem z dětských domovů dostat se do rodiny včas, co nejdříve. Velké problémy jsou například s vyřizováním státního občanství. Komínkovi to u svých dětí stihli ještě včas a rychle, ale třeba u Kristýnky to její předchozí pěstouni vyřizovali víc než rok, museli kvůli tomu jet zvlášť na Slovensko a do Prahy.

Zamrzelo je, když se doslechli o názoru, že pěstounem se někdo stává pro peníze. Pro peníze! Jak tohle může někdo říci? Rychle se vzpamatovali a odpověděli: „Tak ať si to zkusí."

Názory k článku (0 názorů)
Žádné názory zatím nejsou. Vložte první!




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.