V nebi budeme hrát na babu

Rok po svatbě viděl Vladimír jedinou možnost: rozvod. Oba se shodují na tom, že tehdy byli příliš zaměřeni každý sám na sebe a nevěděli, co by měli od vzájemného vztahu očekávat, ani co by bylo třeba do něj investovat. V té době se nezávisle na sobě seznámili s věřícími lidmi. „Museli jsme začít náš vztah budovat znova, na principech, které pro manželství určil Bůh. Nebylo to vůbec jednoduché, protože před tím jsme se navzájem odcizili a dokázali jsme se i zraňovat. Kdybychom tak pokračovali i dál, nikdy bychom k pěstounské péči nedošli, to se stalo prostřednictvím víry,“ vzpomíná Vladimír. „Teď vidím, že naše rozhodnutí zůstat spolu bylo nejlepší řešení.“

Manželství se stmelilo a Jana změnila svůj postoj k mateřství. Zanedlouho se narodila Káťa a rok po ní Terezka. Tehdy o pěstounské péči ještě vůbec nepřemýšleli, měli spoustu práce s vlastními dětmi. Navíc bydleli v malém bytě v paneláku, v osmém patře, což jim situaci nikterak neulehčovalo. Až později se jim naskytla možnost koupit rodinný domek v Písku, a tak se rozšířily i jejich obzory, co se týče počtu dětí.

Rozhodnutí

„V roce 1994 jsem se na křesťanském shromáždění poznala s paní Peckovou, která měla zrovna čtyři děti v pěstounské péči, a s ní jsem začala o této otázce mluvit,“ vypráví paní Jana. Když začala vážně uvažovat, zda by si nevzali nějaké dítě z dětského domova, její muž se nějakou dobu bránil. „Záleželo mi na tom, aby se nejednalo o aktivitu, kterou bych dělal jen proto, abychom vypadali hezky před lidmi. Přemýšlel jsem o tom, jestli je to vhodné zrovna pro nás. Nakonec jsme usoudili, že právě pěstounská péče je úkolem, kterým nás Bůh pověřil,“ svěřuje se Vladimír. A bylo rozhodnuto. Vyplnili žádosti a zbývalo jen ujasnit si, jaké dítě vlastně chtějí. Kladli si otázky po barvě pleti a také po tom, jestli se má jednat o miminko a nebo už o děcko trochu větší. Jana to měla vyřešeno hned, Vláďa musel přemýšlet déle. V té době uvažovali pouze o zdravých dětech. Úřední průtahy se prodloužily na rok a půl, a tak se Morozovi mezitím rozhodli mít třetí dítě. Když bylo malé Šárce pět měsíců, ozvali se jim ze sociální péče a nabídli jim Marka. Původně se sice dvouletý romský chlapeček jmenoval Marian, ale jeho noví rodiče se mu rozhodli změnit jméno.

Marek a Kačka

„Trošku jsme zaváhali, jestli ho neodmítnout, Šárka byla malá, měli jsme další dvě děti, ale nakonec jsme se do dětského domova v Mostě rozjeli. Marek moc nemluvil, uměl jen asi tři slova. Strávili jsme s ním pouhé dvě hodiny a hned jsme ho oblékli a odvezli si ho domů. Začátky nebyly snadné, neměli jsme žádné zkušenosti s cizími dětmi. Dělali jsme různé přehmaty, mysleli jsme si, že musí spát s námi v ložnici, aby se nebál, ale on pořád brečel. Prvních čtrnáct dní bylo šílených. Měnili jsme mu postýlky, ale on vždycky vylezl a nechtěl tam spát. Pak jsme ho jednou nechali večer s ostatními dětmi v pokoji a on tam usnul. Uklidnil se, protože byl prostě zvyklý na děti,“ líčí Vladimír.

Mareček si pomalu zvykl a v rodinném domku bylo stále ještě dost místa. A tak do rodiny přibyla druhá Kačenka. „Objednali jsme si časopis o pěstounství (Náhradní rodinná péče), a jak jsem jím listovala, tak mi Katka padla do oka. Studovala jsem pořád to její postižení, jestli vůbec může používat ruce, ale pak jsem si řekla, že je to hloupost. Když jsem Láďovi předestřela nápad, že bychom si mohli Kačku vzít, váhal. O dalším dítěti jsme se do té doby vlastně vůbec nebavili. Děti ale byly nadšené. Byly do toho od začátku zatažené, a kdybychom cítili nějaké problémy, jednali bychom asi jinak. Vysvětlila jsem jim, že Kačenka nechodí, takže začaly uvažovat, jak si s ní budou hrát, zkoušely stavět nohama kostky, a tak podobně,“ vzpomíná paní Jana.

Zvládneme dítě s postižením?

Skutečnost byla ale horší, než si představovali. Když přijeli do dětského domova, zjistili, že Kačenka ani neudrží rovnováhu a ruce vůbec nepoužívá. Nastoupily úvahy, jestli se takové postižení dá vůbec zvládnout. Báli se každodenní rehabilitace, při tolika dětech by ji zvládali jen velmi těžko. „Ta její vitalita a chuť do života mě ale odzbrojila, nic pro ni nebyl problém. Jana říkala, že se rozhodneme až podle situace, ale mě bylo hned jasné, že když člověk přemýšlí o konkrétním dítěti, couvnout prostě nejde,“ říká Vladimír.

Káťa se ze začátku všeho bála. Rodiče okolo ní museli stavět zástěny, protože nesnášela sluníčko, měla panický strach z větru a deště, děsila se zkrátka všech docela přirozených věcí. Ty doby už jsou ale dávno pryč. Stala se z ní bezprostřední holčička, která rychle navazuje kontakty. Má neustále úsměv na tváři, je to její dar. „Výborné je, že je otevřená. Rozbíjí takové ty nepříjemné pocity jak se chovat k postiženému dítěti. Řekne: já jsem postižená a nemůžu chodit …a je to venku, a tím jsou všechny nejistoty pryč,“ vysvětluje Vladimír.

Nyní se Morozovi snaží, aby své postižení pociťovala co nejméně. Nechtějí, aby Katčin handicap byl něčím výjimečným.

Známí někdy Morozovům tvrdí, že by jí bylo lépe v ústavu „mezi svými“. Že mezi zdravými to má tvrdé. Každý den vidí, co nemůže. Veškeré hračky bere do pusy, a když mají starší sestry nějakou osobní panenku, okouše jim ji a ony se pak zlobí. Je spousta věcí, se kterými musí bojovat. „Kdyby ale byla v ústavu a pak odtamtud v dospělosti odešla, těžko říct, co by to s ní udělalo psychicky. Dítě si snadno přivyká světu. Kačka s námi jezdí na tábory, chodí do sboru, slaňuje po skále, plave... Pokud není takhle postižené dítě v rodině, nikdo k něm nepřistupuje individuálně. Rodič má vždycky na dítěti maximální zájem,“ shodují se oba manželé.

Všechno souvisí se vším

S příchodem Kačenky se v rodině přesto něco změnilo. Morozovým s ní pomáhá asistentka, která ji vodí do školky. Vladimír si našel nové zaměstnání – z programátora se stal „misionář mezi dětmi“. Má na starosti připravovat dětské kluby, tábory, organizuje využití volného času dětí. Pracuje pod křesťanským sdružením Elim, které má vytýčené dva hlavní cíle. Jeden je péče o potřebné lidi, o drogově závislé a o jejich resocializaci, a druhý cíl je přinášet biblickou zvěst. Spadá sem samozřejmě i práce s postiženými dětmi.

Přes všechnu křesťanskou lásku, kterou v sobě Morozovi mají, ale nebylo jejich hledání vztahů k novým členům rodiny úplně automatické. „Když jsme si přivezli Marečka, Jana se mě ptala, jestli ho mám rád. A já jsem říkal, že ne, že ho nemám rád jako svoje vlastní děti. Prostě jsem ho neznal. Nemůžu mít rád někoho jen proto, že je u mě doma. Vztah k Markovi jsem si vytvářel postupně. A u Kačky to bylo stejné,“ říká Vladimír.

Kupodivu větší problém než s těžce postiženou Kačenkou byl s Markem. Jeho opoždění bylo znatelné, dlouho nechápal sociální vazby. Nedávno se rodiče rozhodli, že jeho rodné jméno Marian nechají změnit na Marka úřední cestou. Paní Jana se proto rozjela do Chomutova, kde vyhledala jeho biologickou matku. „Pochopila jsem, proč je tak pomalý a proč mě někdy tak vytáčí. Seděla jsem s jeho matkou na kávě a viděla jsem, že je jí velmi podobný. Najednou mi došlo, že mě jeho chování nemůže provokovat, protože je v něm zafixované geneticky.“ „Rodiče se často vidí ve svých dětech, touží po tom, aby dělaly to co oni. Děti, které nejsou vaše pokrevní, tohle nemohou splnit. Nebudou mít nikdy stejná gesta jako já, budou se jim dařit úplně jiné věci než mě. Je dobré osvobodit se od touhy, aby to dítě bylo stejné jako já,“ dodává Vladimír.

Rozvíjet se jako osobnosti

Většinu času tráví děti pohromadě, ale mají i příležitost být chvíli s rodiči samy. Chodí do cukrárny, na plavečák… Večer je Jana s velkýma holkama, Vláďa tráví čas s menšími dětmi.

Protože mají doma čtyři dívky a jen jednoho kluka, začínají pomalu uvažovat o dalším přírůstku.

Jde to ale ještě zvládnout? Morozovi mají plno aktivit ve sboru, nesoustřeďují se jen na své děti. Díky asistentům ale není jejich zátěž nezvladatelná. „Jde to zařídit tak, že to tu rodinu neomezuje. Dřív jsem myslela, že když má někdo postižené dítě, je uvázaný doma, teď vím, že to není pravda,“ tvrdí Jana.

„Nám ale nejde jen o to, ty děti nakrmit, dávat jim další a další hračky – v tomto ohledu by se možná měly v dětském domově lépe. Chceme, aby se mohly rozvíjet jako osobnosti, aby mohly žít kvalitní život, život křesťana, aby věděly o Bohu, aby mohly přijímat principy, které máme my. Rozhodně naši úlohu nevidíme jenom v materiálním zabezpečení. Jsme přesvědčeni, že v Ráji nebude nikdo nemocný, a tak Kačce slibujeme, že v nebi bude jednou chodit. Holky jí také říkají, hele neboj se, tady to vydrž, a pak to bude dobrý, tam budeme spolu hrát na tu babu.“