Maminko, bylo ti po mně smutno?

Paní Marta Flejberková, jedenačtyřicetiletá zdravotní sestra, je nyní v domácnosti a o čtyři roky starší Václav Flejberk je technikem v Čokoládovnách, závod Opavia. V pěstounské péči mají dohromady pět dětí. V jejich početné rodině jsou sedmnáctiletá Blanka a třináctiletý Lubomír pokrevní sourozenci, kteří k Flejberkovým přišli přímo z dětského domova. Rodné sestry jsou i třináctiletá Anička s dvanáctiletou Veronikou, které ale už žily v jedné pěstounské rodině - pěstounka však péči o ně nezvládla. Desetiletá Jarmilka se narodila s alkoholovým syndromem, byla výrazně mentálně opožděná. Žila nejprve u matky, pak u příbuzných, kde byla týrána, odtud byla umístěna do dětského domova. Posléze se dostala k Flejberkovým, kde našla opravdový domov.

Paní Marta se s Václavem seznámila tak dávno, že už si to oba ani přesně nepamatují. Na svatbě bratra paní Marty s Václavovou sestrou se blíže poznali. Pak šli za kmotry jejich dětem - vlastně dvojnásobným synovcům a neteřím - a roku 1980 se vzali. Už před svatbou plánovali, kolik budou mít dětí, paní Marta byla sedmá z dvanácti dětí, pan Václav nejstarší ze tří. Oba poznali pouta a sílu početné, soudržné a láskyplné rodiny. Uznávali, že dvanáct dětí je moc - dohodli se na kompromisu - na osmi. Po svatbě nastalo toužebné očekávání. Marné. Tři nebo čtyři roky chodili po různých vyšetřeních, pak se vzdali naděje a zažádali si na okresním úřadě o adopci. Sociální pracovnice jim řekla, že budou čekat asi deset let. Spočítali si, že už jim bude čtyřicet, až dostanou - jestli všechno dobře dopadne - první dítě. Tak dlouho se jim nechtělo čekat. Zažádali si tedy o pěstounskou péči, aniž by přesně věděli, co to obnáší. Do žádosti napsali, že by chtěli sourozence. A zase čekali. Mezitím absolvovali testy, vyšetření v opavské psychologické poradně. Asi po půldruhém roce jim sociální pracovnice nabídla pětiletou Blanku a ročního Mirka. Holčička byla v dětském domově, chlapec v kojeneckém ústavu. Bylo jim doporučeno, aby si zpočátku vzali děti jen na procházku nebo na víkend. Zajeli nejdříve za Blankou. Dodnes se pamatují: „Taková milá, šikovná holčička s brejličkama," vzpomíná pan Václav. Vzali ji do cukrárny, chtěla dva želatinové řezy. Po první vycházce následovala druhá, pak si ji vzali na neděli. Potom byli také za Mirkem, vzali ho do kočárku a jeli ho ukázat Blance. Ta jej vůbec nepoznala - byla v domově od čtyř let - Mirek byl tehdy ještě miminko. Flejberkovi si nemohli odvézt obě děti najednou, protože Mirek měl angínu a musel ještě týden zůstat v ústavu. Děti neměly v novém prostředí žádné problémy, chovaly se bezprostředně, po týdnu Blanka pěstouny oslovovala mami a tati. Blanka nyní studuje ve třetím ročníku Střední zdravotnické školy v Olomouci, učí se poměrně dobře, dokonce uvažuje o pomaturitní nástavbě. Mirek chodí do šesté třídy a po ukončení školy chce být automechanikem. Do slohové práce pragmaticky napsal: „Můj strýc už jím je a daří se mu dobře."

Flejberkovi toužili po dalších dětech, nevadilo jim ani mírnější zdravotní postižení. Přesto je sociální pracovnice upozornila, že žádostí je hodně a dětí málo. Po čase si na návštěvu domů přivezli osmiletého Káju - měl mnoho fyzických i mentálních obtíží, byl agresivní, divoký, neuměl se sblížit s ostatními dětmi. Flejberkovi stáli před těžkou volbou - připravit dítě o naději získat domov, možná o jediný, který kdy pozná, anebo ohrozit dobře fungující rodinu? Rozhodnutí nebylo lehké, neradi zvolili první řešení.

V prosinci opět telefonovala sociální pracovnice z Opavy a nabídla jim Jarmilku, ať se na ni přijedou podívat do dětského domova, holčička má v září nastoupit do školy. Ředitel domova chtěl, aby se Jarmilka dostala do rodiny ještě před zahájením školního roku. Flejberkovi jeli. Vezli s sebou veškerá doporučení, včetně dopisu z okresního úřadu, že si mohou vzít další dítě do rodiny. Byli s Jarmilkou na procházce a protože se jim holčička moc líbila, dohodli se s vychovatelkou, že si ji vezmou domů na krátkou návštěvu. Pak si ji vzali na vánoce a prožili společně krásné svátky. Druhého ledna musela Jarmilka zpátky do domova, ale důvěřovala jim a cítila se jejich - vánoční dárky, i ty, které dostala v dětském domově, si nechala u Flejberků s tím, že se brzo vrátí.

Děti Jarušku přijaly spontánně, i když docela snadné to nebylo a dodnes se občas neshodnou, ale to je mezi dětmi normální. Problém nastal se školou. Jaruška měla doporučení na zvláštní školu, psycholožka však po testech usoudila, že by mohla zvládnout i základní školu. Navrhla dát Jarušku tedy nejdříve do zvláštní a bude-li tam výborná, ať příští rok nastoupí do první třídy základní školy. To by však znamenalo už dvouletý odklad. Zkusili tedy základní školu pro dyslektické děti, protože Jaruška má porušenou schopnost soustředění, nevydrží v klidu. Ve třídě je dvanáct dětí, paní učitelka je vlídná, má dost času věnovat se všem.

Všechno probíhalo relativně hladce, Flejberkovi se zase začali rozhlížet po dalším dítěti. Tentokrát se obrátili na Středisko náhradní rodinné péče. Na rozdíl od pesimistického ujištění, jehož se jim dostalo od sociální pracovnice poprvé, zaznělo tentokrát z telefonu: „Opuštěných dětí je mnoho, ale rodin pro ně je málo." Pracovnice Střediska jim nabídla dva chlapce, kteří se však nakonec dostali do jiné rodiny.

V červenci je navštívila sociální pracovnice z okresního úřadu a nabídla jim desetiletou Verunku, mladší ze dvou sester. Společně s jedenáctliletou Aničkou žily v problematické pěstounské rodině. Verunka odmítala komunikovat s pěstounkou, která se proto po psychologickém vyšetření rozhodla vrátit holčičku do dětského domova. Flejberkovi byli přesvědčeni, že by obě sestry měly zůstat pohromadě, protože obě už také leccos společně zažily - šest let v dětském domově, pak byly u pěstounky, vlastní rodiče byli přitom dávno zbaveni rodičovských práv. Několik rodin o ně projevilo zájem, ale vždy spíše jen o starší Aničku, protože si lépe uměla získat přízeň okolí. Sociální pracovnice je ale nechtěly rozdělit, takže zůstávaly v domově. Stále nebyla vyřešena otázka, zda mají obě sestry změnit pěstounskou rodinu společně, či zda k Flejberkovým půjde jen Verunka. Anička sama rozhodla, že chce jít s Verunkou.

Děti doma nové sestry uvítaly s radostí, nejvíc Jarmilka, protože se s oběma sestřičkami znala ještě z dětského domova. Jen Mirek s tátou trochu žehrali, protože chtěli kluka, ale Mirek už má kamarády ve Skautu a tatínek se ještě nevzdal myšlenky na dalšího syna. Mirek s Aničkou chodí do stejné třídy, což má nepochybně své výhody.

Flejberkovi o sobě hodně přemýšlejí; jsou věřící, takže všechno, co se s nimi a kolem nich děje, chápou jako vůli Boží. Co je a co není náhoda? Berou v životě všechno jak přichází a jednají tak, jak jim velí svědomí. Rodina je naplňuje mírem a spokojeností, v jejich ústech to není prázdné slovo. Staví se jeden k druhému i ke svým dětem zodpovědně, s bezmeznou trpělivostí a citlivostí. Rozdělují spravedlivě své city a chtějí, aby tak jako oni chápou a poznávají děti, aby i ony pochopily a poznaly důvody jejich jednání. Křesťané vědí, co znamená pojem „zpytování svědomí". Flejberkovi každý večer společně uvažují o tom, jak proběhl den, co bylo dobré, co špatné - jen krátká rekapitulace a smíření.

Nejkrásnější větu, kterou si paní Marta pamatuje, jí řekla Jaruška. Byla to otázka: „Maminko, bylo ti po mně smutno, když jsem byla ještě v domově?“