Suzuki není jen značka motorek

Jako holka jsem prošla osmi lety hodin klavíru. Rozhodně nešlo mluvit o hudebním nadání. Dodnes nejsem schopna "slyšet hudbu", když vidím před sebou jen noty, a i jednoduchou melodii si musím nejdřív "vyťukat", abych ji mohla zazpívat. Byla jsem zkrátka jen poslušné dítě - vlastně relativně poslušné dítě - s cvičením doma jsem to moc nepřeháněla.

Když jsem poznala Pavla, pochopila jsem, že na klavír jde hrát taky úplně jinak. Pavel měl všechno to, co chybělo mně, a navíc (nebo právě proto?) měl obrovskou výdrž. Svůj čas u klavíru nepočítal na minuty ale hodiny denně a podle toho měl i výsledky.

Klavír stál v obývacích pokojích obou prarodičů a o klavíru se u nás dost mluvilo, takže úplně logicky se o něj Honza začal zajímat taky. A my začali hledat učitele. Spíše než inzerátům v novinách jsem věřila osobnímu doporučení a tak jsem byla moc ráda, když jsem od kamarádky slyšela o paní učitelce, která je "dost dobrá". Jen jestli nám prý nevadí, že učí podle metody Suzuki. Ani já ani Pavel jsme Suzuki neznali, ale říkali jsme si, že moc veliký rozdíl mezi jednotlivými přístupy být nemůže. Jak jsme se pletli…

Šli jsme na dvě náslechové hodiny a oba jsme byli příjemně překvapení úrovní žáků, kteří teprve začínali druhý rok. Klukům se paní učitelka zamlouvala a protože Matýsek vždycky chtěl dělat všechno jako Honza, rozhodl se, že to zkusí úplně nezávazně taky. Přiznám se, že jsem o Matýskově hraní byla dost skeptická - právě to léto oslavil teprve páté narozeniny a navíc byl odjakživa neposeda.

Teď jsme o rok a půl zkušenější. Nechci tvrdit, že jsem za tu dobu pochopila všechno o Suzuki metodě, ale alespoň něco. Suzuki metoda přišla z Japonska, název získala podle svého zakladatele pana Shinichi Suzuki (mimochodem není jen pro hlavir, ale i pro smyčce a flétny). Pan Suzuki vycházel ze zjištění, že děti nemají problém naučit se dokonale rodný jazyk, dokonce zvládají i nářeční odchylky, zkrátka kopírují přesně to, co slyší. A zkusil to s výbornými výsledky aplikovat na hudbu. Říká, že každé dítě je schopné hrát na hudební nástroj, záleží jen na tom, jaké mu k tomu vytvoříme prostředí.

1. Metoda vyžaduje naprosto kamarádský vztah v trojúhelníku dítě - učitel - rodič (a to opravdu všemi směry). Rodič je součástí výuky - na hodinách sedí přímo vedle dítěte a speciálně u mladších dětí se učitel obrací s pokyny pro procvičování k rodičům. Pokládám to za velikou výhodu proti systému, kterým jsem prošla já, kdy jsem na hodiny chodila sama. Měla jsem pak sice v sešitě napsané CO mám hrát, ale nepamatovala jsem si JAK to hrát. Teď sama vidím přesně polohu jednotlivých prstů a slyším, jak to má znít, a mohu pak klukům doma pomoci.

2. Suzuki metoda je založená na poslechu precizního provedení a snažení se o co nejbližší napodobení. V praxi to vypadá tak, že student denně poslouchá kazetu skladeb za celý ročník, kterou nahrál profesionální klavírista. Ideálem je poslouchat několik hodin denně, takže mám jednu kazetu v autě a jednu doma a pouštím je jako zvukouvou kulisu během dne, třeba když si kluci staví z Lega, když chystáme snídani, kdykoliv.

3.Hudební teorie v prvních letech hodně pokulhává za praxí. Například naši kluci dodnes nemají tušení, že existují "křížky a béčka". Ví jen to, že když jim nestačí bílé klávesy, musejí hledat i na černých. Vlastně i se čtením not jsou oba na úplném začátku; skladby hrají zpaměti. Vypadá to nelogicky, že to stavím mezi výhody, ale je to tak. Když se dítě učí mluvit, opakuje slova a věty, které slyší, a nepotřebuje vědět rozdíl mezi slovesem a podstatným jménem, a už vůbec nepotřebuje vědět, jak slova vypadají v psané podobě. Suzuki metoda učí na stejném principu - poslouchej skladbu a pak ji zkus zahrát. Najdi si první tón. A přidej další. A další. Byla jsem "nevěřící Tomáš" a nechtěla jsem věřit tomu, že to tak bude fungovat. Po několika měsících jsem byla až šokovaná s jakou rychlostí a jak snadno se kluci učili nové skladby.

4. První rok se postupuje tak, že dítě nejprve zvládne pravé ruce všech skladeb a pak teprve se přidávají postupně ruce levé. Výsledkem je to, že dítě postupuje rychle dopředu a získává důvěru ve svoje schopnosti. Vzpomínám si, že Honza zvládl celou knížku pravou rukou do konce prosince a měl z toho obrovskou radost. Pak jsme se vrátili na začátek a téměř celý leden jsme stávili na první skladbě, kterou se měl naučit hrát dvojručně. Chvílemi to bylo frustrující. Umím si představit, že by to bylo mnohem težší, kdyby to byl jeho první měsíc hraní.

5. Nestačí naučit se skladbu, přejít na jinou a starou skladbu zapomenout. Cílem je umět skladby celého ročníku na stejně dokonalé úrovni. Znamená to tedy opakovat, opakovat a opakovat. Pak má žák závěrečný ročníkový konzert, kde zahraje všechny skladby, a pak teprve postoupí do dalšího ročníku.(S Honzou nás to čekalo právě teď v listopadu. Celý podzim jsme už jen vylepšovali a vylepšovali a Honza se nemohl dočkat, až začne hrát druhý díl - tam už se to hemží zvučnými jmény jako Bach a Beethoven, to je motivace sama o sobě).

6.Tohle může být jen naše specifikum, nevím, ale u obou kluků fungoval princip "zakázaného ovoce". Postupuje se stránka po stránce, nic se nevynechává. Jenže, oba kluci znali všechny skladby z poslechu a pochopitelně meli chuť hrát svoje oblíbené skladby z konce knížky a zatím nesměli. Takže oba trénovali "tajně" sami.

7. Poslední výhodu pokládám za nejdůležitější - pozitivní přístup. Pokud to dítě nebude bavit, nebude to dělat. Je to celkem logické. Naše paní učitelka by snad nemohla být pozitivnější. Částečně je to dané její povahou, částečně tak byla vyškolená Suzuki školou. Umí kluky motivovat a udělat z hraní zábavu. Navíc má klasický anglický smysl pro humor a oba kluky si tím jednoznačně získala. Všichni tři si s vážnou tváří mezi hraním vykládají vtipy. Já to nejprve nechápala, jak tohle může být součástí hodiny, pokládala jsem to naopak za vyrušování. Teď vím, že bez těch minutkových osvěžení by hodina klavíru byla pro děti méně atraktivní.

Dost jsem se od naší paní učitelky naučila. Přiznala jsem už na začátku, jak jsem byla skeptická o Matýskovi. A moje předpověď se vyplnila - postupoval pomaleji než Honza (osmnáct měsíců, které mezi nimi jsou, zkrátka nejde ignorovat) a já to pokládala za důkaz, že na klavír ještě není zralý. Jenže on hrát chtěl. Paní učitelka mi pomohla vidět, že rychlost není rozhodující. Navíc - Matthew bude sice končit první díl s půlročním zpozděním za Honzou, ale podle věku bude mít roční náskok.

Myslela jsem si, jaký jsem pozitivní rodič, a zatím až díky hodinám klavíru jsem se opravdu naučila chválit, chválit a chválit. Matýsek třeba začal hodinu tím, že klopýtavě zahrál skladbu, kterou hrál před paní učitelkou poprvé. Já si málem zacpávala uši, kolik v tom bylo chyb, a zatím ona začala svoje hodnocení větou:"No ten poslední akord, ten se Ti tedy povedl. Bylo to jemné a přitom všechny tóny zněly, prstoklad byl v pořádku, no perfektní." A Matýsek zářil. A pak se postupně dostávala na všechna místa, která byla téměř dobrá, a i na ta, která potřebovala hodně vylepšit, a Matýsek její rady přijímal a byl ochotný hrát obtížná místa znovu a znovu.

Pod pozitivním přístupem se neschovává zakrývání nedostatků; byla by chyba tvrdit dítěti, že celou skladbu zahrálo skvěle. Spíše se tím myslí oceňování i sebemenšího zlepšení a hlavně snahy. V knížkách o Suzuki metodě často najdete onu analogii s rodným jazykem. To také dítě chálíme za každou slabiku a máme radost z každého třeba i zkomoleného slova, protože je to začátek komunikace. Rozhodně netvrdíme dítěti, že je to hrůza, jak mluví, ať raději přestane a poví nám něco až za pár let, až to bude umět perfektně.Takhle napsané to vypadá šíleně, nikdo z rodičů by takové požadavky neměl, ale mám pocit, že u starších dětí to učitele i rodiče někdy svádí k požadování maxima a nic jiného než maximum si pak velikou pochvalu nezaslouží.

Myslím si, i když to nemusí být pravda, že právě díky pozitivnímu přístupu nemáme problémy s tím, že by kluci nechtěli cvičit. Často je najdu u klavíru hned ráno těsně po probuzení, a i několikrát během dne si hrají z vlastní iniciativy. To pak sice hrají to, co chtějí, a ne to, co mají, ale to nevadí. Máme dobu vyhraženou na hraní pod mým dohledem, právě aby se záměrně nezapomínalo na méně populární skladby a místa.

A nevýhody? Musela jsem se téměř vzdát poslouchání rádia, což mi docela chybí, býval to můj hlavní zdroj zpráv. Posloucháme méně jiných kazet a taky procvičování čestiny poslechem českých pohádek muselo ustoupit do pozadí. Kupodivu Suzuki kazeta se nám neoposlouchala, jako se to stalo třeba u Maxipsa Fíka nebo u dětských písniček, ta tichá hra na klavír někde v pozadí se tak nějak stala součástí rodiny. Jediný, kdo protestuje, je Pavel, a to tehdy, když pouštím Suzuki i v autě na nedělních výletech. Mám ale pocit, že si mě spíš jen dobírá…

K další relativní nevýhodě jsme se dostali teď v debatě s Pavlem. On říká, že u náročnějších skladeb neexistuje jen jedno dokonalé provedení, ale každý pianista se vyjádří jinak. S tím souhlasím, ale říkám si, že Suzuki poskytuje jen dobrou techniku, na které se v budoucnosti dá stavět. Alespoň pokud jsem slyšela hru starších Suzuki studentů, neměla jsem pocit, že jejich provedení stejných skladeb bylo naprosto stejné. Člověk není stroj a nemyslím si, že Suzuki se snaží o výchovu strojů. Použila bych analogii výuky psaní - dítě také nejdříve učíme techniku psaní a gramatiku, necháváme ho kopírovat celé věty a číst kvalitní texty, teprve mnohem později se může samo pouštět do slohových prací.

Mimochodem, už jen naši dva kluci jsou pro mě důkazem, že Suzuki nevychovává stroje. Při hře na klavír se totiž projevily jejich rozdílné povahy - Honza má tendenci hrát jemně a oblíbil si optimistické skladby v dur, na druhé straně Matthew se často opře do kláves plnou silou a miluje mollové skladby.

Jako nevýhoda může vypadat i čas, který musí rodič věnovat. Není to systém - dovézt dítě na hodinu, oběhnout si nákupy a pak si dítě vyzvednout, každou hodinu si rodič musí poctivě odsedět, odposlouchat a odkoukat a i cvičení doma prvních několit let vyžaduje maximální pozornost rodiče.

A poslední nevýhodu nerada přiznávám - někdy se cítím jak malá školačka, která nesplnila domácí úkol. To když nás paní učitelka nachytá na švestkách. Ať se snažíme během týdne sebevíc, vždycky se najde něco, co jsme cvičili s chybou a nebo necvičili vůbec. Kdyby na hodinu chodilo dítě samo, byla by to jen jeho věc, takhle se cítím spoluviníkem. Mluvila jsem o tomto pocitu s maminkou kamarádky kluků (holčička hraje na klavír u stejné paní učitelky). A ona mi říká, že má ten pocit taky. A se smíchem dodala:"Ale za to ji přece platíme, aby nám řekla, co děláme špatně, ne?"

A ještě jednu zajímavou zkušenost jsme měli - naše paní učitelka nám doporučila týdenní prázdninové Suzuki soustředění. Představa, že celý týden od rána do večera budou jen hrát na klavír, se klukům moc nelíbila, já jsem o tom měla pochybnosti taky, navíc se mi už vůbec nelíbila cena. Po dlouhém uvažování jsme přihlásili jen Honzu. Od první hodiny jsme ale nelitovali. Těžko ten týden popíšu v několika větách - dvě stovky dětí (plus jejich rodiče) z různých koutů Kanady i USA, méně vážné i serióznější hodiny klavíru, sborový zpěv, výuka hraní na africké bubny, hudení nauka zábavnou formou, přednášky pro rodiče, hra v komorních orchestrech (pro studenty smyčců), polední a večerní konzerty žáků i učitelů… Před začátkem soustředění jsem neměla pocit, že potřebujeme nějaký důvod, proč v klavíru pokračovat, zkrátka nás to bavilo, a zatím kdybych měla jedním slovem vyjádřit, co nám ten týden dal, tak by to byla právě MOTIVACE.

Ne, nesnažíme se s Pavlem vychovat budoucí profesionální klavíristy (skoro bych se smutkem řekla, že bych to ani vlastním dětem nepřála; mám pocit, že profesionální hudebníci mají hodně těžký život a jen zřídka mají takové ocenění, jaké si zaslouží). Myslíme si ale, že hudba tak nějak patří ke klasickému vzdělání. Kdyby to našim dětem dalo alespoň tolik co nám - pozitivní vztah k hudbě, úctu k těm, kteří hudbu provozují, a chuť čas od času si něco zahrát, nebyly by to ztracené roky.

Tentokrát jsem se nejen zase rozepsala, ale i (zase?) chlubila. Omlouvám se. Více než chlubení to je ale dělení o radost, berte to tak. Je to zkrátka moc hezký pocit, když ti dva kluci, kteří se ještě úplně nedávno učili první krůčky a první slabiky, sedí u klavíru a konzertují si. A těší je to. Tvořit hudbu je vlastně ještě hezčí pocit než ji jen poslouchat.