tisk-hlavicka

Malé ohlédnutí za létem

30.10.2002 Kateřina Chrobáková, Montreal, Kanada 4 názory

Léto pro nás vlastně skončilo až teď v říjnu. Jednak letní počasí překvapivě vydrželo až do prvních podzimních týdnů a jednak jsme až první říjnový den doprovodili na letiště naši poslední prázdninovou návstěvu – mojí maminku.

Moje dnešní povídání by se mohlo příhodněji jmenovat: Proč nemám ráda letiště, protože cestami na letiště a z letiště to všechno začíná a končí. Ten reflex – svíravý pocit v žaludku, knedlík v krku a slzy připravené v pozoru jen se vykutálet – kdykoliv vstoupim do letištní haly, jsem si vypěstovala vlastně ještě před svatbou: to během jednoho roku odlétal Pavel na jeden dlouhý a druhý nekonečně dlouhý studijní pobyt. Pak přišlo naše stěhování za moře, první prázdninová návštěva v Čechách, a druhá, třetí … a cesty rodičů k nám. A pokaždé to bylo stejné. I když jsem třeba věděla, že se tentokrát jedu na letiště s někým přivítat a ne loučit, ten pocit tu byl stejně, protože jsem věděla, že tomu loučení stejně neuniknu. Přijde jen o par týdnů později.

Abych to ale nezamluvila. V srpnu jsme tu měli babičku a dědečka z Hradce. Vzhledem k tomu, že babička strávila podstatnou část posledního roku v nemocnici a na první delší procházku se vydala až s námi, kvetla nám přímo před očima. No a hned v září přijela druhá babička.

Nepodnikali jsme sice žádné objevné výpravy z jednoho konce Kanady na druhý, ale přece jen jsme rodičům ukázali místa, kvůli kterým máme tenhle kousek země rádi. A navíc – to nejhezčí, o čem jsem chtěla psát, se odehrává nezávisle na zeměpisných souřadnicích. Mám na mysli ty desítky drobných událostí, které se udály tak rychle a vypadaly tak všedně, že si je pořádně vychutnávám až s odstupem času. Chichotání brzo ráno v ložnici, když se všechny děti šly přesvědčit, jestli už je babička vzhůru a tajně s ní metaly na posteli kotrmelce, večeře venku na zahradě, kdy si Terezka pokaždé pojišťovala místo vedle dědečka, aby ji mohl krmit jako malinkou holčičku, procházky jen tak, protože se nám chtělo, Honza a Matýsek jako učitelé angličtiny pro dědečka, Terezka zkoušející babiččin make-up a šperky, Matýsek tulící se ke komukoliv, kdo byl právě po ruce, babiččina radost z nálezů známých hub a neznámých dřevin… Dokonce i na komentáře mojí maminky o tom, že Terezka by měla víc malovat a pít méně mléka, Matýsek se trochu zklidnit a Honza se odnaučit loudat, vzpomínám s úsměvem. Vždyť ona to myslí dobře.

Utkvěl mi v paměti jeden odpolední piknik kousek za městem s hradeckými rodiči. Ten den se povedl se vším všudy. Večer jsme pak s maminkou seděly na velikém kameni na břehu řeky, Terezka vedle nás chroupala pravou českou tatranku, a pozorovaly jsme, jak tři generace „kluků Chrobáků“ soutěží v házení žabek. Lépe řečeno – byl to tvrdý a vyrovnaný boj hlavně mezi tatínkem a Pavlem, Honza s Matýskem se teprve učili překonat hranici tří odskoků. Nad řekou Sv.Vavřice zapadalo slunko a celý obzor byl zalitý sytou oranžovou barvou – nebe, voda, všechno. A maminka povídá: “To je nádhera. Kdyby to ale někdo zkusil namalovat, vypadalo by to jako obrovský kýč, jako něco neskutečného.“

A já si říkám, že nějak podobné je to i s mým povídáním. Neuměle se snažím psát o tom, co pro nás letní návštěvy znamenají, a zatím to navenek vypadá jako příšerný přislazený kýč.

Kdyby nás u té řeky ten podvečer někdo pozoroval, neuviděl by nic zvláštního. Tři děti zmáčené od chytání žab, házení oblázků a skákání po kluzkých kamenech, s tričkama od písku a jídla, a čtyři dospělí, kteří nevypadají o moc lépe. A zatím? Ten večer pro nás hodně znamenal. Hradečtí rodiče čekali neuveřitelných dvacet let na Pavlovo narození. Maminka nevěřila tomu, že se dožije jeho prvních narozenin, nevěřila, že ho uvidí jít do školy, že ho dokonce uvidí maturovat a ženit se. (Nerada o tom dlouhém čekání povídá a já se ani nechci ptát. Já, která několikaměsíční čekání na Honzíka považovala málem za věčnost, bych to stejně nikdy nepochopila.) Tak jak by maminka mohla věřit tomu, že jednou bude trávit léto s jeho dětmi?

Často to tak v životě je, že ty nejkrásnější chvíle nepotřebují svědky a navíc - vůbec nevypadají jako z filmového plátna. A je to tak dobře. Možná právě proto jich může být tolik…

Názory k článku (4 názorů)
Na letišti ? Simča, dcery *1988 a 1997 30.10.2002 15:30
Zastavit cas Vera S. Clarisska, USA 31.10.2002 18:18
Cítím to stejně gabina 1.11.2002 10:49
poděkování Marika, dva kluci 4 a 7 4.11.2002 18:51




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.