O sezení na dvou židlích

Přece to je právě naopak! Jsme dva Češi a tři Američané s kanadskou adresou. Já sama jsem ještě neskončila hledání té pravé národní identity s vědomím, že je to nikdy nekončící úkol, a Honzovi naopak naše situace připadá úplně normální.

Fakt je, že jsme vždycky měli štěstí na „stěhovavé“ přátele; moje nejlepší kamarádka pochází z Polska, Pavlův tenisový partner se narodil v Číně, naše “adoptivní babička“ přišla z Irska, nejbližší kamarádi kluků mají italské a filipínské prarodiče, známe několik amerických rodin žijících v Kanadě, Pavlovi spolupracovníci jsou doslova ze všech konců světa a náš nejbližší soused má prarodiče dokonce ze čtyř zemí (Japonsko, Čína, Ukrajina a Itálie). A když to člověk vezme do důsledku, tak každý Severoameričan (kromě původního idiánského obyvatelstva) odněkud přišel. A do jake míry cítí v sobě „neseveroamerické kořeny“ záleží asi jen na tom, kolik generací dozadu se přestěhování do Severní Ameriky datuje a jak moc se jeho rodina o zachování tradic snažila.

Já sama jsem si první rok ve Spojených státech neuměla představit, že se nikdy nevrátím domů do Čech. Druhý rok jsem říkala, že si připadám jako na moc hezké a dlouhé dovolené, že to ale nikdy nebude ten pocit - tady jsem doma, sem patřím. Po třech letech jsem si neuměla představit, že někdy Spojené Státy budu muset opustit….. A podobným vývojem jsem prošla i tady v Kanadě. Nevím, jestli je tohle pocit všech imigrantů, že ty první měsíce dělí svět na my (moje rodina) a oni (občané země), a teprve později se ten rozdíl pomalu ztrácí a ztrácí a člověk se stává součástí komunity; možná to tak vnímám jen já. Každopádně v obou případech mi to nějaký čas trvalo. Vinou ale rozhodně nebylo okolí, spíš ten zbytečný ostych ve mně.

Nemyslím si, že k úspěšnému zařazení se je nutné zahodit všechno české. Byla by to veliká škoda a navíc – bylo by to i nemožné. Ani nejde bezhlavě přijmout všechno místní, protože každá země má nejen svoje pozitiva ale i svoje nešvary. Možná bohatství imigrantů spočívá právě v tom, když dokáží skloubit to pozitivní z obou kultur. Můj muž říká, že důležitým aspektem je být vnitřně vyrovnaný se změnami, které je člověk novou zemí donucen udělat, a zároveň mít dostatečnou svobodu ponechat si to, co si ponechat chce.

Asi před půl rokem přinesl Pavel domů s velikým nadšením knížku Third Culture Kids (TCK) – Děti třetí kultury. Byla o lidech, kteří v dětství strávili řadu let v cizích zemích a pak se vraceli do země svých rodičů – děti misionářů, diplomatů, odborniků vyslaných na stáže. Mluvilo se tam o pocitu „nepatření nikam“. Když třeba holčička misionářské rodiny prožila celé dětsví v Africe a měla se přestěhovat s americkými rodiči zpět do USA, nechápala, proč Americe rodiče říkají „doma“. Doma pro ni bylo v Africe . A nedokázala se úplně identifikovat s novými americkými spolužáky; některé jejich starosti jí připadaly banální. Pokud vyprávěla o Africe, viděli v tom ostatní snobství a snahu dělat se vyjímečnou, a ona zatím povídala o tom, co jí připadalo přirozené a co měla ráda. Sami TCK tuto zkušenost nepovažují za negativní, naopak si myslí, že poznáni více než jedné kultury je obohatilo. Ale žijí s pocitem, že úplně stoprocentně nepatří ani do jedné ani do druhé země. Proto ten výstižný název - děti třetí kultury.

Můj muž se sám za TCK považuje, šest let jako dítě strávil mimo Československo a nezažil třeba „céčkovou mánii“ a spoustu jiných věcí. Nechci to bagatelizovat. Na jedné straně přes neznalost nejpopulárnějších zpěváků a módních výstřelků se jde v pohodě přenést. Na druhé straně si umím představit, že pokud se nová země liší od té mateřské podstatně a pokud k návratu dojde až za řadu let, může to s malým člověkem zamávat. Ono stěhování mezi zeměmi dá zabrat i dospělému….

Připadám si, že tak trochu sedím na třech židlích, nebo někde uprostřed nich. Nestíhám sledovat politickou a kulturní situaci v Čechách, Kanadě i ve Spojených státech do takové hloubky, jako domácí. A přitom mám všechny tři země ráda, všechny tři vlajky a všechny tři hymny pro mě hodně znamenají. A vím, že už vždycky budu cítit, že všechny tři země jsou „naše doma“, a barva našich pasů nebo adresa bydlistě to neovlivní a nezmění. Všechy tři země mám totiž spojné s hezkými vzpomínkami a hlavně s lidmi, které mám ráda a na kterých mi záleží.

Zajímavě to charakterizovala jedna australská Kanaďanka. Když jsem se jí ptala, jestli se po tolika letech v Kanadě cítí být víc Kanaďankou a nebo stále ještě Australankou, řekla mi:“Někde uprostřed. Když jsem v Kanadě, cítím se být trošku víc Australankou, a když jsem v Austrálii, připadám si trochu víc jako Kanaďanka.

Nejsem si jistá, jestli jsem se tentokrát vyjádřila dost přesně. Sezení na dvou (třech) židlích není něco, co mi leží v žaludku, a s čím se každý den trápím. Ale tu a tam se vyskytnou situace, kdy si to zkrátka nejde neuvědomit. A ono nakonec to sezení uprostřed má taky něco do sebe…

Vzpomínám si na první léto, kdy jsem měla odvahu letět na návštěvu do Čech sama bez Pavla. Matýskovi byl právě rok, Honzovi dva a půl a já si na zpáteční cestě přála, aby byl ten Atlantik mnohem menší….. A pak stojím ve frontě na pasové odbavení a hlavou se mi honí úplně zbytečné starosti - jak zvládnu pobrat kufry a děti, jak najdu Pavla, a hlavně – co bych dělala, kdyby mě nepustili do země (přitom jsem věděla, že držím všechny důležité dokumenty v ruce……) a už stojím před imigračním uředníkem. On se tak hezky usmál, dal mi razítko do českého pasu a říká: „Vítejte doma!”. Lidé jako on dělají to balancování mezi zeměmi mnohem snazší.