Osud dítěte a psa

Každé ráno nám rodiče svěřují svoje děti.

Dávají nám plnou důvěru, že se o jejich ratolesti dobře postaráme a ve zdraví je předáme odpoledne do jejich náruče. Vštěpujeme dětem nové poznatky, učíme je neubližovat kamarádům, vážit si rodičů. Jedno je ale učit nemusíme. Je to láska ke zvířatům. Můžou být velká i malá, slizká nebo okřídlená, chlupatá nebo holá. Děti si prostě se zvířátky rozumí, důvěřují jim a nedokáží rozlišit, kdy už s nimi zvířátko nechce skotačit a brání se tak, jak ho to naučila příroda.

Naše mateřská škola je sídlištní, ale možností, kam jít s dětmi na procházku, máme mnoho. U školky je rybník, kam chodíme pozorovat vodní ptactvo, delší procházkou dojdeme i k řece. Nejraději vyrazíme do přírody, prostě do polí. Děti chtějí volnost, mohou se proběhnout, vyskotačit, hrát si s míčem. Proč bychom je měli nutit chodit ve dvojicích mezi paneláky sice po chodnících se zámeckou dlažbou, ale přece často poznamenanými psími exkrementy?

Není to jediné nebezpečí, kterému musíme čelit při pobytech venku. Asi tím největším jsou volně pobíhající psi. Když potkáme s dětmi venku psa, který není na vodítku a nemá náhubek, upozorňujeme je, aby na psa nesahaly, nevšímaly si ho a pokračovaly v cestě. Často voláme na majitele, který stojí opodál, aby si psa přivolal k sobě, protože by mohl dětem ublížit. Co myslíte, že majitel odpoví? „Ale, paní učitelko, ten pes nic neudělá, má děti rád, nemusíte se ho bát!“ Tón, jakým tuto skutečnost sděluje, bývá nepříjemný, majitel se cítí uražen. Ale jen do té doby, než se pes dětského křiku poleká a ožene se po nich. Pak takový člověk řekne: „Máte si na ty děti dát pozor.“

Tak tedy jdeme do přírody. Jenže potkáme dva německé ovčáky, jak kráčí proti nám po polní cestě. Pánové jdou v úctyhodné vzdálenosti za nimi a vůbec je nenapadne, že děti chytnou pejska za ocas, sáhnou mu na oko, pohladí ho, a to třeba jenom proto, že jedno z dětí psa zná z paneláku. A já musím říci: Protřete si oči, vy, kdo litujete psa, který připravil o život dítě, že bude utracen, a vzpomeňte na rodiče, kteří přišli o syna. Buďte citliví více k lidskému osudu než k osudu psa.