Rodinné večeře

Proč se nejlepší obchody dohadují na "pracovních obědech", proč si zveme přátele na večeři, proč vrcholem většiny oslav je zasednutí ke společnému stolu? Jídlo je pro velikou většinu z nás příjemný zážitek a navíc s plným žaludkem vypadá svět veseleji.

Na obranu našich musím říct, že tuhle větu používali, až když se konverzace u stolu začínala měnit v cirkus... A vlastně za stejných okolností různé variace této věty používám dneska sama.

U nás se tedy při jídle mluví a to dost. (Snažíme se jen naučit děti, že se nemluví s plnou pusou, a zatím to pochopil asi jen Honza.)

Večeře u nás obyčejné začíná tím, že zašramotí klíč v zámku a Honza, Matýsek a Terezka se vrhnou k dveřím a skočí na Pavla. Já skoro žárlím - kde jsou ty doby, kdy první pusa patřila mne? Teď je to většinou až ta čtvrtá.... No a za neustálého brebentění děti jdeme ke stolu. Ne všichni jíme stejně rychle - než si Honza stačí vzít příbor do ruky tak Matýsek má téměř prázdný talíř. Honza se svým přístupem k životu - "všechno má svůj čas"- je schopny nabírat hrášek po hrášku. Možná díky tomu se naše večeře protahují na dobrou půlhodinu i déle. Když už vyčerpáme všechny novinky dne, začne Matýsek vykládat vtipy. Nevím, co je "lepší" - slyšet snad stokrát originál a nebo Matýskův vlastní vtip. Nicméně smějeme se, třeba už jen pro ten jeho kukuč, který při vykládání vtipu má. A nebo hrajeme "otázky a odpovědi" - kdy má každý právo zeptat se na cokoliv. Tahle hra obyčejné konci tím, že Matýsek začne zkoumat, kolik toho doopravdy o těch dinosaurech vím. Terezka přidává svoje rozumy jak jen může, a nebo lépe řečeno - jak jen jí to kluci dovolí...

Večeře je doba, kdy nehraje ani rádio ani televize a kdy nezvedáme telefony. Je to i doba "příjemných zpráv". Pokud se stala nějaká jobovka, s velikou pravděpodobností její řešení hodinu počká, až nebudou v doslechu "malé hrnky s velkýma ušima". Večeře je zkrátka na hezké povídání. I když jsem prakticky celý den s dětmi, večeře a ukládání ke spaní jsou často jediné chvíle, kdy se může zastavit čas. Co se během dne stihlo, se stihlo, to ostatní počká do zítra. Teď se zkrátka nemusí nic.

Nedávno jsem narazila na zajímavou studii. (Já vím, taky nemám statistické údaje a výsledky sociologických průzkumu příliš ráda, protože pokaždé záleží na velikosti souboru, výběru dat, kladení otázek a spoustě jiných faktorů. Ale přece jen...) Někdo se snažil určit, co byl společný faktor pro studenty, kteří měli výborně výsledky v SAT (test středoškolských znalosti, jehož výsledky jsou důležitým kritériem pro přijetí na vysokou školu). A došli k závěru, že to nebylo ani vzdělání rodičů, ani jejich příjem, ale společně pro všechny tyto úspěšně studenty bylo to, že doma pravidelně večeřeli pohromadě jako rodina. Zní to jako prima nesmysl? Možná tak úplně ne. Jestliže opravdu jedli společně, znamená to, že tam musely dobře fungovat rodinné vztahy (nesednu si za stůl s někým, na koho jsem pořádně naštvaný), určitě padly otázky typu: "Tak jaká byla škola?" a "Co je nového?" a "Co si o tom myslíš?". Dítě vidí zájem rodičů, roste mu sebedůvěra, učí se správnému vyjadřování, formuluje si svůj vlastní názor a snaží se ho obhájit, bude se pravděpodobně snažit o maximum zase příští školní den, protože chce někomu udělat radost...... Nakonec to zase tak nelogické není.

Ne, opravdu si nemyslím, že naše děti jednou vystudují Harvard jen díky tomu, že jsme společně večeřeli. Ale Terezka i kluci jsou teď zatím ve věku, kdy jsou s námi rádi, těší se na společně chvíle a chtějí se s námi rozdělit o všechny svoje zážitky. A tak jsem za to ráda; vím, že to tak nebude věčně. A zavřu oči před tím, že Matýsek považuje nůž za přežitek a pomáhá si rukou, nebudu si všímat nadrobené rýže, která je určitě pod Terezčinou židlí, a nebudu dělat velikou vědu z toho, až někdo rozlije pití. Ten čas u stolu patří jen nám a nepůjde nikdy vrátit.