O pořádku, nepořádku a uklízení

Přesto vaše snahy o udržení pořádku nejsou vždycky korunovány úspěchem. Přimět dítě, aby po sobě uklízelo a mělo ve věcech pořádek, a přitom ho nezahltit spoustou povelů není jednoduché. Příkazy se mohou míjet účinkem a navíc narušují domácí pohodu. Jak na to, radí ve své útlé knížce s názvem Nepořádek francouzská psycholožka a psychoterapeutka Emmanuelle Rigon. Výklad je doplněn konkrétními příklady z praxe. Knihu jistě ocení rodiče a vychovatelé dětí mladších 8 let.

Pořádek není opakem nepořádku…

V rodině může panovat současně pořádek i nepořádek, aniž by si to vzájemně odporovalo.

Sledujeme-li počínání malého dítěte v dětském pokoji, zjistíme, že v prvním období života si libuje v rozhazování věcí a v nepořádku: Vytahuje hračky, manipuluje s nimi, odhazuje je a strká do nejrůznějších koutů místnosti… Zkrátka chce, aby byly v pohybu. Jeho chování odpovídá potřebě spontánní hry, ale souvisí také s potřebou uvolnění, která je pro období od 2 do 3 let věku charakteristická. Dítě cítí nutkání své věci ovládat a podle libosti s nimi manipulovat. Agresivita, kterou potřebuje hrou vybít, se navenek často projeví tím, že věci rozhází a ve svém pokoji udělá nepořádek.

Takto vzniklý pohyb lze zklidnit, pokud následuje návrat k pořádku. Je žádoucí, aby na sebe obě fáze navazovaly; po uspokojení z uvolňujícího "výbuchu" v pokoji má přijít úklid, který vy rodiče koncem dne navrhnete. Můžete například dítě vyzvat, aby vyklidilo určité místo a aby si trochu roztřídilo své hračky, protože je tak příště snáze najde.

Pobídka k úklidu musí být formulována citlivě, aby nevyzněla jako trest; jen tak se může uklízení pro dítě stát uklidňující aktivitou po stavu "chaosu", který je nevyhnutelně s atmosférou nepořádku spojen. Je-li totiž malé dítě ponecháno ve stálém nepořádku, může mu to bránit v prostorovém zorientování. Každé malé dítě potřebuje určité minimum strukturace nejenom proto, aby si našlo své věci, ale také aby našlo samo sebe.

Když rodiče konečně přemluvili Jakuba (7 let), aby si uklidil pokoj, v němž si hraje, chlapec se kupodivu zklidnil. Našel předměty, které považoval za ztracené, a své věci v místnosti si trochu přerovnal. V některých zákoutích si například udělal místo pro hry, které se složitě sestavují a které si chtěl nechat vytažené.

Pravidelný úklid pokoje pomáhá dítěti získat pocit vlastního prostoru a přispívá k rozvoji jeho samostatnosti. Dítě může přistupovat k této zdánlivě rutinní činnosti kreativně a při rovnání svých věcí uplatňovat vlastní vynalézavost.

Návod k udržování pořádku

Pojmy pořádek a uklízení mnohdy chápeme v jedné souvislosti. Tyto dva výrazy však nemají zcela totožný obsah.

Uklízení je soubor úkonů, které patří výhradně do oblasti praxe. Pořádek je pojem teoretičtější: Mít pořádek znamená řídit se určitým řádem, mít systém, chovat se na základě určité strukturace. Dítě, které udržuje pořádek, bývá i dobrým žákem. Umí si totiž uspořádat své věci i čas a řešit úkoly a problémy, s nimiž se setkává. Pořádnost je nicméně pojem subjektivní a je nutno přiznat, že i některé zdánlivě nepořádné děti mají vypracovaný svůj vlastní systém, ve kterém se dokážou, když na to přijde, výborně orientovat.

I když neočekáváme, že dítě bude mít před dosažením příslušného věku ve všem pořádek, většinou po něm poměrně záhy chceme, aby po sobě poklízelo. Uklízení rozházených věcí je činnost, k níž by se mělo přistupovat iniciativně a s konkrétním záměrem. U dítěte ovšem vlastní iniciativa přichází ke slovu jen zřídka, zvláště když je malé. Většinou uklidí své věci až na výslovné přání rodičů, když ho k této činnosti vybídnou. Účelnost, natož prospěšnost této činnosti, zatím nechápe. Poklízení pro něj většinou představuje přerušení hry, zásah nějakého vnějšího řádu, který narušuje jeho vlastní řád.

Patrik (6 let) se před odchodem do školy vždycky zeptá maminky, jestli přijde paní na úklid… Má-li paní přijít, srovná si věci v prostoru, kde si hraje, a pak vyžaduje, aby paní hlavně neuklízela tam! Při zevrubném úklidu, který tento malý chlapec považuje za příliš rázný, by totiž vzalo zasvé jeho vlastní uspořádání věcí a vlastnoruční "výzdoba" jeho herního koutu. Patrikova maminka synovu žádost respektuje, ale vyjednáváním dosáhne, že si sám své hračky napřed poklidí tak, aby nebránily v běžném úklidu místnosti.

Společné uklízení

Zapojit děti, včetně těch malých, do uklízení věcí je žádoucí hned z několika důvodů.

V první řadě, budete-li tuto činnost vykonávat spolu se svým dítětem, nebudete patrně čelit vzdorovitému odmítnutí, které může následovat po udělení příkazu "všechno si ukliď, a hned!", vyřčeného většinou dost rozčileným tónem. Vyhnete se rovněž uplatnění pozice silnějšího, na niž dítě zpravidla reaguje tak, že se k uklízení začne stavět kategoricky odmítavě.

Společné uklízení vám rovněž poskytne příležitost, abyste svému dítěti předvedli postupy, kterých bude moci později samostatně využít - začněte s úklidem větších předmětů, aby se prostor uvolnil, malé hračky dávejte do krabic, knihy skládejte na sebe… I když sami neradi uklízíte, jděte příkladem, protože ten je pro dítě vždy nejlepší pobídkou. Později bude schopno odpozorovaný příklad napodobit a ukázat vám, jak to samo hezky umí.

V dalším období bude mít dítě větší možnost stát se samostatnějším a bude při uklízení rozvíjet vlastní nápady, díky nimž se mu tato činnost nebude tolik protivit.

A v neposlední řadě zabráníte, aby dítě ztratilo o uklízení zájem. Malé dítě se totiž dokáže přinutit vykonávat jediný úkol pouze po krátkou dobu. Uklidit pokoj, v němž vládne velký nepořádek, mu může připadat jako nezvládnutelný úkol. Jeho zájem opadne, a je-li na takovou práci, kterou navíc neprovádí metodicky, samo, brzy to vzdá.

O pořádku, nepořádku a uklízení

Není dobré zablokovat dítě tím, že uklízení povýšíte do prestižní roviny "tady rozhoduji já". Lepší je jasně vyložit důvody, popřípadě uplatnit metodu vyjednávání a odměňování. Také to však vyžaduje fantazii a nabídnutí pomoci.

• Praktické argumenty

Ve věku 3 až 4 let si dítě jen zřídka uvědomuje, co v sociálním životě může být těm druhým na obtíž. Reaguje jen na to, co je konkrétní a praktické. Dokáže tedy pochopit, že uklízet se musí, protože ten či onen předmět znemožňuje průchod místností, mohl by se rozbít nebo by ho mohla spolknout sestřička apod.

Navrhněte dítěti, aby překážející věc dalo na jiné místo. Vysvětlete mu, že snáze najde své oblíbené hračky, když je má pohromadě v jedné krabici, a že se nebude při jejich hledání zbytečně zlobit, když ví, kam si je uklidilo.

• Vyjednávání

Při uklízení je vhodnější určité postupy navrhovat než k nim dítě nutit. Sledovaný cíl je sice bezprostřední (uklidit pokoj), výchovný záměr je však dlouhodobější. Jedná se o to, aby dítě získalo určité reflexy, jak si věci uspořádat, což mu později pomůže snáze se adaptovat v sociálním životě, například ve škole.

Proto je vhodné se s dítětem na určitých věcech dohodnout: "Půjdeme ven (na hřiště…), jakmile posbíráš lego." Nebo také: "Za deset minut začíná v televizi tvůj oblíbený kreslený film, to máš právě čas na to, abys uložil do krabice všechny svoje plyšáky"… Takový způsob prezentace požadavku nebrání v tom, abychom netrvali na splnění úkolu, ale dává naší žádosti jiný nádech, díky němuž se tato práce stane pro malé dítě přijatelnější.

• Odměny

S odměnami musíme šetřit, nechceme-li, aby se staly předmětem ustavičného "handlování", protože dítě pak nemusí chtít uklízet, pokud za to něco nedostane.

Uklízení nebývá pro dítě o nic zábavnější činností než pro dospělého, a proto projevy zvýšeného úsilí a důslednosti u dítěte vás mohou oprávnit k mimořádným projevům uznání (svolení vyběhnout ven za kamarády, povolení ke sledování televize apod.). S podobnými praktikami se to však ve vztazích s dítětem nesmí přehánět.

• Využívání fantazie

Povyšte úklid na hru, vymyslete spolu s dítětem nějaký vtipný scénář úklidu, do něhož se zapojí; tuto práci mu tím velmi zpříjemníte. Navrhněte například uložit ke spánku všechna malá autíčka do modré plastikové krabice, která bude jejich pokojíčkem; oddělte hodná zvířátka od neposlušných (jedna například do zelené krabice, druhá do bedny na hračky…); vsaďte se, kdo rychleji naplní část bedny na hračky - maminka, nebo ty? Možností je nepřeberně, hlavně se neostýchejte postupovat kreativně. To však předpokládá, že rodič není ve stresu, unavený a že při úklidu nespěchá. Splnění všech těchto podmínek najednou ovšem není vůbec snadné…

• vzájemná pomoc

Dítě ve věku 3 až 4 let si jen zřídka uklízí samo. Obvykle je nutné, aby rodič s úkonem začal sám, a i pak je vhodné, aby v úklidu pokračoval spolu s dítětem, anebo ho alespoň stimuloval tím, že mu co chvíli pomáhá. Starší sourozenci, kteří si mnohdy stěžují na nepořádek, který malý bratr nebo malá sestřička "nadělali", se mohou stát spojenci rodičů a uplatnit se v roli toho "velkého", který ví a může mladšímu vysvětlit, jak na to.

Nesmíme nikdy ztrácet ze zřetele, že uklízení úzce souvisí s rodičovskou autoritou a s domácími pravidly. Je považováno za "věc" dospělých, o jejichž potřebách mívají malé děti jen mlhavou představu. Jedno je však dětem jasné - uklidit znamená udělat rodičům radost a zároveň přispět k naplnění obrazu, jemuž se podle rodičů mají podobat. Tento prostor se proto logicky stane častým místem vzájemných střetů po přechodu do stadia odmítání a vzdoru…

Když už naše očekávání musí být vyřčena, bývá vhodnější nelpět křečovitě na svém. Někdy je lepší své požadavky na úklid odložit na později než s dítětem bojovat.

Knihu, ze které je tato ukázka si koupíte tady.