Boj o moc mezi rodiči a dětmi

Někdy to musejí rodiče udělat, jsou však situace, při kterých to není nezbytně nutné. Děti se cítí bezmocně a tento stav je přivádí až ke vzteku.

Někdy mají pro změnu moc ve svých rukou zase děti. Vydírají svým křikem či odmítáním jídla. Vyvíjejí na rodiče nátlak tím způsobem, že v nesprávném okamžiku vědomě dělají nesprávné či nežádoucí. Rodiče se cítí v takových situacích bezmocní a stejně tak i je může ovládnout vztek.

Malé děti mohou rodiče při těchto bojích o moc jednoduše pevně držet nebo odnést pryč. S většími už to tak lehce nejde. Stačily se naučit, jak se bránit svou vlastní mocí a brzy se stávají obratnější a především méně rozpačitější při výběru bojového arzenálu než rodiče.

Tříletý Martin a dvouletý Lukáš jsou typickým dokladem extrémní živosti. Neustále v akci a neustálý bengál. A obzvláště atraktivní jsou pro ně věci, které se nemají dělat. Otec prostírá k večeři a Lukáš, který si chce vzít jedno kolečko salámu, právě zdolává poslední stupínek na samotný vrchol stolu. „Lukáši, nelez na ten stůl,“ napomíná ho táta a táhne synka od salámu a sýru zpět na židli. Vzápětí však Lukáš podniká stejnou cestu znovu. V té chvíli i Martina zláká tato nová hra a začne se šplhat na stůl podobně jako jeho mladší bratr a pozorně sleduje svého otce. Ten však bere salám i sýr ze stolu a společně s talířky a hrnečky odnáší vše zpět do kuchyně se slovy, že se teď jíst tedy nebude. Oba chlapci jsou ohromeni. Mají přece hlad a chtějí jíst. Společně pak přinášejí vše zpátky na stůl.

Někdy je opravdu těžké zvládnout situaci a nebít se o svou nadvládu. Děti jsou úžasně vynalézavé a mnohdy záměrně přihazují polínka, jen aby nás vtáhly do hry a přinutily k reakci. Roční Simonka umí již dobře lézt a všechny své hračky si dokáže podat sama – i ty, které jsou postavené na poličce. Když je ale maminka poblíž, zdá se jí pohodlnější, nechat si podat, co potřebuje. Také dnes sedí ve svém pokojíku a žalostně natahuje své ručky po medvídkovi ležícím o kus dál. Téměř automaticky chce maminka reagovat, pak si to ale rozmýšlí a snaží se holčičku povzbudit, aby to zkusila sama. Simonka to však odmítá a začíná dupat a ukrutně pištět.

Maminka se rozhoduje, zda má zůstat neoblomná či, jak se říká, vyměknout. Obojí je stejně nerozumné, proto odchází na toaletu. Když se vrátí do dětského pokoje, malá sedí na bobku a hraje si s kostkami. Medvídek leží poblíž na koberci bez povšimnutí.

Simončina matka ví, že kdyby zůstala v pokoji, dlouho by bez reakce nevydržela. Vzdálenostní odstup pomáhá udržet si chladnou hlavu. Dětský vztek dokáže totiž poměrně rychle probudit i ten rodičovský a hra kdo z koho je jinými slovy bojem o moc. Když zůstaneme v klidu, můžeme si celou situaci znovu zrekapitulovat a zamyslet se například nad tím: V jaké situaci se právě nachází mé dítě? Co sleduje tím, co právě dělá?

Když se chcete najít a zjistit, zda se vám jedná o věc či o postavení v první linii, ptejte se: Co je pro mě důležitější – aby celá záležitost byla uspokojivě vyřešena, nebo aby dítě udělalo to, co chci já? Proč jsem tak rozzlobený a podrážděný? Cítím se ve své rodičovské pozici ohrožen? Když se vám nepodaří zůstat v klidu, když začnete křičet a nasadíte komandantský tón, je dosti pravděpodobné, že právě bojujete o svoji moc.