Proč děti potřebují prarodiče

Někdy tyto vztahy vznikají zcela spontánně, jednoduše, jindy jsou předmětem dlouhodobých rodinných problémů. Čím to? Právě tím, že se vztahu dítě - babička (či dědeček) účastní více než jenom dvě osoby.

Do vztahu dítěte a jeho prarodičů vždy vstupují - ať již pozitivně nebo negativně - jeho rodiče. Je to tedy vztah zprostředkovaný. V případě, že se to některému z jeho účastníků takto nejeví, je to zpravidla zcela ideální, tj. babička či dědeček se mohou se svým vnoučkem (vnučkou) "kamarádit" tak, jak chtějí.

Někdy je to "složité"

Jiná situace nastává, když dochází v rodině k různým pnutím, tenzím, a to v jakémkoli z možných vztahů - ať už se jedná o nejcitovanější vztah mezi tchýní a snachou, či mezi otcem dítěte a jeho matkou atd. Znám děti, které si, protože jim nebylo umožněno stýkat se s vlastními prarodiči, našli sousedku, které sice důvěrně říkaly křestním jménem, ale byla to vlastně taková "adoptivní babička". Té totiž jejich maminka "babičkování" jednoduše povolila, protože jí věří a váží si jí (narozdíl od vlastní matky nebo tchyně).

Ne vždy však bývá vina na straně rodičů. Jsou rodiče, kteří, i kdyby se snažili sebevíc, babičku ani dědečka k vnoučkovi nepřilákají. Nebo přilákají, ale "jen tak na skok". Mezi takové prarodiče patří např. "babičky - tanečnice" či "dědové - pracanti". "Babička - tanečnice" přijde, usměje se, zavtipkuje, a jak se bleskově zjevila, tak i zmizí. Vnuci sice vědí, jak vypadá, ale to je asi všechno. Nemají čas s ní něco prožít, popovídat si, pobýt. Totéž platí pro "dědečky - pracanty". Stále nemají čas. Pracují a pracují, a tak s nimi nemůže být žádná zábava.

"Prima prarodiče"

Vraťme se však k těm prima babičkám a dědečkům. Co je tedy na jejich vztahu k vnoučkům tak cenné? Asi bychom to nazvali - jiné chápání času. Když si dítě povídá s rodičem, o tom, jaké to bylo, když byl malý, je to pro něj cosi, co se odehrálo "už dávno". Povídá-li si o životě s babičkou či dědou, je to již historie (a to často i v případech velmi mladých prarodičů). Pro dítě je takový příběh tím, co se odehrálo "víc než dávno".

A protože malé dítě nechápe, co historie vlastně je, je pro ně takové vyprávění jakousi pohádkou. Jen si představte, když děda vnoučkovi vypráví, jaké to bylo, když byl malý kluk a chodil se svým tátou a dědou na dříví do lesa... co se tam všechno událo.... a když vidí vnoučkova dokořán otevřená kukadla, často mu to nedá a ještě vyprávění obohatí o lesní víly a skřítky, které si jako malý kluk v lese představoval... a vnouček jen sedí, poslouchá ani nedutá, protože tohle je lepší než nějaká obyčejná pohádka, "protože tohle jeho děda opravdu, ale skutečně opravdu, prožil!".

Jsou to často babičky a dědové, kteří spoluvytvářejí dítěti to, co se nazývá "poezie dětství". Mají totiž čas. A to čas nejen na povídání příběhů z dětství, ale čas obecně, tj. nespěchají, bývají trpělivější a klidnější, protože vědí, že čas je třeba prožívat teď. V tomto si se svými vnuky dobře rozumějí, protože ti, na rozdíl od svých rodičů, žijí a vnímají čas právě tímto způsobem.

Čas prarodičů je "limitován"

K jinosti chápání času prarodičů ve vztahu k vnukům patří i to, že tento čas, ať už si to prarodiče chtějí či nechtějí připustit, je pro ně limitován. A s tím souvisí nejen fakt blížící se přirozené vlastní smrti, ale konfrontace svého života s někým, kdo již odešel.

Malé dítě není schopno přímo chápat zážitek zármutku nad smrtí někoho z blízkých. Vysvětluje si to představou, jako když někdo odejde a už se z nepochopitelných důvodů nevrátí. Někdy smrt některého z blízkých komentuje velmi jednoznačně až lakonicky, což může vyvolat pohoršení určitých členů rodiny. Mezi takové výroky patří např.: "To nebylo hezký, že babička umřela, protože dědeček je teď moc smutnej." Znám i situaci, kdy se vnučka pokouší před zraky své zděšené babičky vykopat z hrobu dědečka se slovy: "Babičko, už neplač, já ti dědečka vykopu, ale nesmí ti vadit, že bude špinavej!"

Někteří rodiče se velice trápí otázkou, jak dítěti sdělit, že některý z prarodičů zemřel. Smrt blízkého člověka, je však zpravidla smutnější pro rodiče než pro dítě. Dítě totiž má určitý ochranný mechanismus, který bychom mohli nazvat "iracionální poetické chápání světa". Ten mu pomůže lecos vysvětlit a hlavně překonat mnohem jednodušeji než si my dospělí dovedeme představit.

Vzpomínám si na jeden z nejhezčích vztahů babičky a vnuků, který jsem měla možnost poznat. Zajímavé na něm bylo to, že matka těchto dětí byla Francouzska a babička Polka. Přesto si tyto dvě ženy báječně rozuměly. Ani jedna neměla pocit, že by se ta druhá měla změnit... Když babička zemřela, rodiče se dlouho obávali, jak se s tím jejich děti vyrovnají. Zpočátku to opravdu nebylo snadé. Ale pak si děti začaly mezi sebou povídat a rodičům klást různé metafyzické otázky a především začaly kreslit ... A jednoho dne nejstarší pětiletý synek nakreslil obrázek s vysvětlením: "Babička je teď v nebi. Peče tam Ježíškovi koláčky. On je ještě miminko, a tak je potřebuje víc než my!" Pro ostatní děti to bylo zcela jasné a pro dospělé... ne tak úplně, ale ti to mají vždycky o krůček složitější.