Image Babička

Dříve byly naše matky ženy komunikující srozumitelným jazykem o literatuře, umění a pěstování rajčat. Všechno, do čeho se pustily, dělaly s důsledností a elánem. A s tím se také rozhodly pustit do své nové společenské role "Babička", která jim konečně dodá prostor pro uplatnění životní moudrosti, důležitosti a taky jim umožní , zase po letech ,se vyblbnout a vyhýkat dosytosti, aniž by je někdo považoval za senilní báby, neboť u babiček je vše dovoleno.

Jak může taková změna role vypadat v reálné situaci mi nikdo, během mých psychologických studií, neřekl. Snad to je dáno tím , že dnes je nutné vytvářet si image a tím, že naše matky jsou ženy veskrze vzdělané ,sečtělé a inteligentní. Rozhodly se vytvořit si image babičky.

Začalo to nenápadně tím, že v porodnici na svého vnuka mluvily řečí, kterou jsem od nich nikdy neslyšela .Jako například : " požehnej tě Pán Bůh na tom světě", což od zatvrzelé ateisky zní opravdu překvapivě. Poté se na mne moje matka obrátila s dotazem jestli jsem už koupila ten "štrůžoček". Když jsem se ohradila, že nevím co to je( je to slamník do postýlky), rozhořčeně se do mě pustila. S přesvědčením, že to musí vědět každý a s obavou v očích ,zda to mateřství vůbec zvládnu, odcházela z porodnice plná obav.

Následovaly debaty jako vystřižené z "Babičky" Boženy Němcové a možná ještě hlubší historie. Najednou u nás babička zapomínala "portmonku" - donedávna peněženku, kupovala "čekuládu" -dříve čokoládu, vyprávěla jak je to letošní jaro "vůkol" krásně, a kupovala v antikvariátech ty nejstarší knížky dětských říkanek, protože jen ta jejich letitost dostatečně potvrzovala její babičkovství.

A děly se i další podivuhodné věci, které se spájely s onou zvláštní změnou. Konečně si babička koupila brýle, jejichž potřebu donedávna ignorovala. Přestala slyšet na oslovení mami a Jano a slyší pouze na babičku. S radostí odkládá zuby do hrnečku a čekáme, kdy si přestane barvit vlasy. Když našemu synovi vyrostl jeho osmý zub, babička to uvítala s radostným výkřikem: "no vidíš, tak teď už máš víc zubů než já". Myslím ,že také nese těžce skutečnost, že dosud nepotřebuje žádnou hůl ani jinou ortopedickou pomůcku.

Také se významně změnil vztah babiček k nám. Z jejich dětí se rázem stali ti, kteří přivedli na svět JEJICH vnouče. Stal se z nás prostě, jakýsi otravný, vmezeřený článek, který zasahuje do věcí a je občas třeba ho respektovat, což je dost otrava. Jako bychom, my natvrdlí(k čemu jsme studovali ty vysoké) nechápali, že všechno to trápení a snažení, které s námi přežily, dělaly jen v naději, že se dočkají vysněného vnoučete. Fakt, že se jim do toho chceme plést, je evidentně zaskočil. Babičky, když přijedou, rozpřáhnou láskyplné náruče,odstrčí nás, nezajímavé rodiče, na stěny předsíně a vrhnou se na to "loztomilé" , božínku to jsme vyrostli ,stvoření na podlaze. Žvaní, hýkají, skáčou, dělají kotrmelce a schovávají se pod stolem. A to vše pod heslem "děti se mají vychovávat, vnoučata rozmazlovat". Nás si všimnou pouze v případě, že je potřeba přebalit, převléknout, nějak špatně ho živíme, pláče, nemá teplotu? A to s káravým výrazem lidí, kteří vědí, co jsme zač, ani k tomu nemusíme nic dodávat.

Nedávno jsem zjistila, že přijímání nové role zasáhne každého svým specifickým a neovladatelným způsobem. Než jsem porodila považovala jsem všechny matky hýkající nad svou ratolestí za duševně méněcenné. Před nějakou dobou byl náš syn přes noc u babičky. Poprvé. Těšila jsem se na příjemnou večeři u které si budeme číst a na ničím nerušenou erotiku. Celou noc jsem nedokázala myslet na nikoho jiného než na syna. Ráno jsem pro něj běžela, odstrčila jsem matku na stěnu předsíně a objímala a žvanila a ten můj celý svět seděl na zemi a měl ze mě srandu. Na babičku jsem se podívala s káravým pohledem matky, která ví, že její dítě pobyt přežilo jen shodou náhod.

Tak si říkám, jaká budu babička, pokud se mi ten můj malý odvděčí za to všechno snažení a přivede jednou na svět MOJE vnouče.