Re: Vztekani a nesamostatnost

Dobrý den, přečetla jsem si Váš dotaz či problém a musím říci, že mám stejné zkušenosti s vlastní dcerou. Od malička se jí musel člověk věnovat a vyžadovala a vyžaduje neustálou pozornost. Je pravda, že s věkem se to upravilo.
Co se týče vztekání - pomohlo jediné - v okamžiku jejího vzteku či vzdoru přestat si jí všímat, nechat vyvztekat a vůbec na ní nereagovat. Někdy jsem i odešla do jiné místnosti. Samozřejmě, že přišla za mnou, ale pokud nebyla klidná, tak jsem odešla zas. Když byla menší, měla také tendence bouchat do mámy či táty, ale vždy nekompromisně dostala přes ručičku a pak se naučila praštit třeba do stolu, skříně či do země.
Co se týče neustálé pozornosti, kterou vyžadovala. Snažila jsem se jí zapojit do činností, které jsem sama potřebovala udělat, např. vaření, praní apod. Vyžadovala jsem od ní pomoc, např. přinést kolíčky, vyndat nádobí ze skříňky, zamést drobečky nebo jsem ji nechala něco zamýchat, aby měla pocit důležitosti. Toto pomohlo.
Okolo 2,5 let začala být samostatnější a vydržela si již s něčím hrát i sama, např. kostky, knížky, panenky, ale stále na mě musela vidět.
Tak držím palce a hlavně hodně trpělivosti. Je to totiž skutečně dosti náročné.
Zdraví Marta