| Klára, čerstvá rodička u Milosrdných | •
 |
(8.10.2003 12:48:01)
Moje miminko zůstalo i v posledním trimestru v obrácené poloze, takže jsem se s touto nemocnicí seznámila dřív, než bývá obvyklé.
Po měsíčním docházení k Milosrdným bratřím jsem nakonec na vlastní přání rodila císařským řezem, což znamenalo i delší pobyt v nemocnici, takže zkušeností a postřehů mám víc než maminka, která přijede na příjem, až když má bolesti, a po normálním porodu jde 4. den domů.
Pro ty, kterým se nechce číst dlouhé povídání jen v krátkosti:
Pro hodnocení používám škálu od 1 do 5, 1 je nejlepší.
Lékaři gynekologicko-porodnického oddělení: hodnoceny 4 osoby, známky 5, 4, 5, 3, průměr: 4,25. Velmi špatná komunikace o čemkoli, ať už se to týkalo dalšího postupu ve věci porodu, uzavřených dohod, popř. nabídky nadstandardních služeb. Lékaři sice mají tendenci „projevit zájem“, většinou formou žertování při vizitě popř. krátké návštěvy po porodu, ovšem na mě to, zvlášť v kontrastu s neřešenými nedostatky, působilo přesně opačně. Skutečný zájem o pacienta hodnotím jako velmi malý. Povědomí o právech pacienta ( např. braní ohledu na přirozený stud popř. dodržování toho, aby u vyšetření byly přítomny jen ty osoby, s jejichž přítomností pacient souhlasí) zde neexistuje.
Porodní asistentka: hodnocena 1 osoba, známka 1. Bohužel jsem neměla možnost poznat ji lépe. Když ležíte na operačním stole, ani to moc nejde.
Sestry gynekologicko-porodnického odděleni: hodnoceno pět osob, známky 1,1,1,1,1. Jednoznačně nejlepší sestry, jaké jsem kdy poznala. Ochotné, trpělivé. Ráda bych jim ještě jednou poděkovala za péči.
Lékaři dětského oddělení: hodnoceny tři osoby, známky 5,5,3, průměr 4,3.
Utrhují se na maminky. Nebyla jsem schopna kojit, neměla jsem mléko, a tak dítě bylo přikrmováno. Ačkoliv moje holčička v nemocnici týden křičela a měla stolici zbarvenou dozelena, takže zkušeného lékaře či sestru mohlo, na rozdíl ode mě, novopečené maminky, napadnout, že trpí hladem, dostávala stále jenom 50 ml při každém krmení, někdy i míň, když jsem předtím dítě přiložila. Lékařka konstatovala, že je to „takové neklidné miminko“ a doporučila, abych svoji dcerku svazovala do povijanu. Při propuštění jsem pouze částečně kojila, přesto jsem nedostala žádný návod, jak dítě krmit dál. „To je těžké, když nemáte váhu,“ řekla mi ta nejsympatičtější z lékařek. Nezeptat se přímo, ani nevím, jaký příkrm malé dávali. Ještě že hned druhý den po propuštění přišla na návštěvu „naše“ dětská lékařka, poradila s kojením a doporučila zvýšit dávku na dvojnásobek. Povijan jsme nakonec nepotřebovali.
Sestry dětského oddělení: běhají v takovém fofru, že jsem s nimi nakonec měla jen velmi málo co do činění, což ovšem taky o něčem vypovídá. Hodnocení: 2,5.
Vybavení pokojů je snad předválečné. Bez nočního stolku se každý pár dní obejde. Docela mě ale odbouraly matrace proležené do podoby hamaku. Jelikož bolesti zad jsou obecně známou těhotenskou a poporodní nepříjemností, nechápu, co na pokojích šestinedělek takové postele dělají. A to vůbec nemluvím o bolesti, kterou způsobuje vstávání z takové postele v každé jizvě. I v té malé po nastřižení.
Záchody společné vždy pro pět lůžek bez možnosti zamčení mě deptaly, sprchy se sice každý den čistily, přesto špatně odtékaly a působily poněkud zavlhlým a omšelým dojmem. Pulty pro přebalování a mytí miminek byly naštěstí čisté a vypadaly nově.
Velmi mi vadila skutečnost, že na pokoj dávají vedle sebe ženy s malým dítětem po normálním porodu, ženy po operaci, které mají bolesti, sténají a cítí se hrozně, protože z nich visí hadičky a moč teče do pytlíku, a ženy, které na vyvolání porodu nebo operaci teprve čekají.
Maminka s miminkem musí v přítomnosti ženy po operaci instinktivně cítit úzkost a strach o miminko. Její sténání jí rozhodně nemůže udělat dobře, stejně jako ženě před výkonem, jež má tak jasně před sebou, jak bude za pár hodin vypadat zuboženě a cítí úzkost, která rozhodně nemůže přispět k hladkému průběhu porodu, byť indukovaného. A žena po operaci potřebuje být sama, mít klid a spát. Ne aby ji každou chvíli rušil brekot miminka. Zkrátka chtělo by to lepší organizaci.
Velmi špatně hodnotím podporu kojení. Bohužel jsem při příchodu do porodnice nic nevěděla, protože jsem byla přesvědčena, že po normální porodu to půjde samo a po operativním porodu se o mě postarají. Chyba lávky!
Při prvním přiložení (30 hodin po porodu!) jsem dostala vyhladovělé miminko do ruky a byla ponechána sama sobě. Co jiného se dalo čekat, než poškozené bradavky a stop kojení skoro na celý další den? Později jsem se už nějaké té rady domohla, ale stejně mě nakonec doma zachraňovala telefonní linka laktační ligy.
Tištěné materiály o kojení jsem dostala až v balíčku při odchodu z nemocnice. Po jejich přečtení jsem pochopila, proč tomu tak bylo. Jasně se v nich totiž píše, že pokud je nutno dítě ze začátku přikrmovat, je vhodné zvolit jiný způsob než lahev z dudlíkem, jinak se dítě odstaví. Neměla jsem mlíko, a tak bylo moje miminko krmeno či přikrmováno z láhve celou dobu. (A v dudlíku byla pořádná díra, aby to rychleji odsejpalo.)
Nikdo se mi nepokusil dát žádnou radu pro podporu tvorby mléka, zřejmě proto, že i to by mohlo znamenat práci navíc - dítě by mi museli nosit na přikládání častěji než po standardních 3,5 hodinových intervalech - jinak než častým přikládáním to totiž nejde.
Za to, že dnes dítě kojím, mohu poděkovat jen lékařce z Laktační ligy a svým kamarádkám.
Velmi pozitivně hodnotím možnost návštěv na oddělení. Pokud se k vám nevalí polovina autobusu, nedělají s tím žádné problémy.
Obecně mohu tuto nemocnici doporučit pouze ženám, které bez problému porodí, bez problémů začnou kojit, a co nejrychleji odejdou domů. Tedy ženám, které by mohly klidně porodit i doma a "péči" lékařů v podstatě ani nepotřebují. Jenže která žena dopředu ví, jaký bude mít porod? Já sama bych po své zkušenosti šla jinam, kdyby pro nic jiného, tak proto, že moje dítě mělo v této nemocnici hlad.
Tolik ve stručnosti. Milovnice rozsáhlejších příběhů (vlastnící pevnou linku :-))) mohou číst dál.
Nepříjemnosti obvykle nechodí samy. K dovršení všech „radostí“ ne tak zcela hladkého a (hlavně zásluhou opakovaných „přehmatů“ lékařů) klidného průběhu těhotenství se moje holčička nějak zapomněla otočit hlavou dolů a já, protože jsem opravdu velmi stála o to, porodit svoje děťátko normálně, jsem se, po týdnech neúspěšného cvičení, polehávání na nakloněném žehlicím prkně a lezení po čtyřech, začala zajímat o možnost obrátit děťátko přes břišní stěnu.
Celých devět měsíců jsem si ani nepřipustila, že by můj porod neměl proběhnout normální cestou. Četla jsem literaturu, navštěvovala kurzy, pořizovala si nejrůznější voňavé olejíky, sháněla porodní asistentku, která by se mnou byla co nejdelší dobu porodu doma, připravovala se na to, jak budu případně řešit nejrůznější situace na porodním sále a rozčilovala se nad necitlivostí lékařů zasahujících do normálních porodů a činících z nich porody nenormální. Vzniklá situace mě poněkud... lépe řečeno značně vykolejila. I obrátila jsem se na svého muže, svého rytíře a ochránce, vysvětlila mu, že po tom všem nejsem schopna přijmout fakt porodu nenormálního a začít se na něj připravovat a požádala jsem ho, aby mi pomohl. Doprovázel mě po vyšetřeních a byl tou hlavou, která bude myslet. Já jsem veškerou svou energii totiž stále spotřebovávala na přemlouvání miminka, aby se otočilo a na to, abych den za dnem zvládala zklamání, že se to ještě pořád nestalo, a rostoucí úzkost, co s ním a se mnou bude, pokud se to nepodaří.
36.týden: Asketa
Přišli jsme, zazvonili. Ačkoliv jsem protestovala, že mě ten den už jednou vnitřně vyšetřovala moje lékařka, což je, včetně výsledku, zaznamenáno v mém těhotenském průkazu, doktor trval na tom, že to musí udělat sám. V malé místnosti vládl „šrumec“. Kromě mě, lékaře, sestry a mého manžela (což by byla ještě snesitelná sestava), tam byla další pacientka, sestra, co ji doprovázela a další tři mně neznámi lidé. Byla jsem vyzvána, ať si odložím. Poslechla jsem, byť nerada, a chvíli tam postávala, mezi všemi těmi lidmi, s holým zadkem. Když jsem ale byla vyzvána, abych vylezla na „kozu“ a roztáhla nohy, podívala jsem se dlouze na svého muže, kterého jsem sebou tahala jen proto, aby mě před podobnými situacemi bránil. Ten ale stál a hloupě koukal, a tak mi povolily nervy. „To tady budou všichni?“ zeptala jsem se ne zrovna příjemným tónem. Šedovlasý pan doktor (dále jen Asketa), vyhnal alespoň ty tři, co tam jen tak postávali. Byla jsem však upozorněna, že jsou to zdravotničtí pracovníci (zřejmě tím mělo být zdůvodněno, že tam být mohou). O právech pacienta schválených ministerstvem zdravotnictví už před deseti lety, kde je mimo jiné deklarován nárok pacienta na soukromí a diskrétnost, v této nemocnici zřejmě ještě neslyšeli.
Pak jsme „natočili monitor“ a odebrali se do docela příjemně působícího porodního boxu (v tu chvíli jsem byla ochotna, pokud se obrat podaří, sem přijet i rodit) a asi hodinku jsme se marně pokoušeli otočit miminko. Z Askety pot jen lil, až mi ho bylo líto. Podle jeho poznámek jsem pochopila, že s tím zřejmě moc zkušeností nemá – maminky postižené podobně jako já se zřejmě obvykle odevzdají osudu. No, nepodařilo se, a tak jsme si chvíli povídali, co dál. Byli jsme opakovaně ujištěni, že porod koncem pánevním je úplně normální porod že s tímto typem porodu mají zrovna v jejich nemocnici velké zkušenosti a že rodí děti od 2,5 do 3,5 kg odhadované váhy. (Toto je důležité zaklínadlo, prosím, zapamatujte si jej.)
Já jsem ovšem měla o normálnosti takovéhoto porodu své pochybnosti. Už jen skutečnost, že v literatuře pro „normální“ maminky v něm najdete jen letmé zmínky s poznámkou „tato záležitost patří do rukou lékařů“ a fakt, že v pražském CAPu maminku na porod koncem pánevním nepřijmou, byla víc než podezřelá. A tak jsem začala pátrat po informacích na vlastní pěst, zejména prostřednictvím ženských sester a porodních asistentek. Vyhlídka na desítky hodin porodních bolestí strávených na porodnickém „křesle“ (alternativní polohy nejsou možné), posílených infuzemi oxytocinu, to vše za vědomí jistoty velkého nástřihu, vysoké pravděpodobnosti natržení pochvy a tak jako tak poměrně dost vysoké pravděpodobnosti, že porod stejně skončí operativně, mě jako prvorodičku nijak nelákala. A kromě toho tady byl stále důvod, pro který jsem, bez ohledu na vzniklou komplikaci v nemocnici rodit nechtěla: nemocniční prostředí ve mně vzbuzuje takovou úzkost, že mám až závratě. Nedovedla jsem si představit, že by u mě, konec pánevní nekonec pánevní, za takových okolností proběhla první doba porodní a otvírání porodních cest bez problémů.
Já i můj manžel, kterého Asketa oslovil, jsme tedy vyjádřili přání řešit situaci císařským řezem. Na můj dotaz, co by pro mě znamenal porod císařským řezem znamenal, pokrčil Asketa rameny. „Budete mít jizvu,“ řekl, což byla zrovna jedna z mála skutečností, kterou jsem – světe div se – věděla. Asketa tedy prohlásil, že by v tom případě bylo vhodné objednat se na výkon čtrnáct dní před termínem porodu, dřív než se porod rozběhne. V tu chvíli jsem ale byla natolik zklamaná, že se miminko nepodařilo otočit, že jsem nedokázala vzít kalendář, píchnout do něj prstem a říct: bude to tehdy a tehdy. Už měsíc jsem věnovala většinu své fyzické a mentální energie na to, abych cvičením a přemlouváním přiměla své děťátko zaujmout normální polohu. Prostě jsem to nezvládla a kromě toho – pořád jsem doufala, že se miminko, hemžící se mi každý večer v břiše jako pytel blech, obrátí. Chtěla jsem mu dát šanci. Souhlasila jsem s nabídkou, abych chodila měsíc zbývající do porodu na kontroly do nemocnice. Říkala jsem si, že bude dobře lépe poznat lékaře, který bude u porodu. Objednali jsme se tedy na další návštěvu za týden s tím, že se dohodneme. To jsem ještě netušila, jak naivní je má představa, že by za mě v nemocnici měl nést zodpovědnost jeden konkrétní lékař.
37.týden – Optimista
Opět jsme „natočili monitor“ a chvíli čekali. K mému překvapení však na vyšetřovně nebyl Asketa, ale mladý lékař, jehož tvář by se docela dobře ztratila na kterémkoliv gymnaziálním maturitním tablu. Příjemně mě překvapil, že mě nevyšetřoval. Laicky řečeno, že se do mě nepokoušel strkat prsty. Utěšil mě, že se miminko ještě pořád může otočit a přidal ujištění, že nemocnice U milosrdných bratří má s porody koncem pánevním VELKÉ zkušenosti a přidal mantru o rození takto uložených dětí od 2,5 do 3,5 kila. Dodal ovšem, že měřící technika je nepřesná a že miminko může být ve skutečnosti mnohem menší, než jak se zdá podle ultrazvuku. (To, že může být taky o dost větší, taktně zamlčel.) Před odchodem se ještě podíval na mou kartu. „Vy chcete císařský řez? Proč?“ zeptal se. Na to jsem odvětila, že to je hlavní důvod, proč jsme ten den přišli. Musíme se přece domluvit na termín. A vyjádřila jsem údiv nad tím, že jsem se v ordinaci nesetkala s Asketou, se kterým jsem se ostatně týden předtím na návštěvě domlouvala. „Pan doktor se omlouvá, má ambulanci,“ usekl Optimista rozhovor rázně. Byla to nejspíš bílá lež, ale nechtěla jsem se hádat s tak sympatickým člověkem. S Asketou se domluvím příště. A možná toho ani nebude zapotřebí – moje miminko se přece URČITĚ ještě otočí.
Kromě toho – mantra mě nalomila. Pomalu jsem byla ochotna i přistoupit na to, že dokud bude miminko tak říkajíc „v limitu“, tak se přece jen pokusím o ten propagovaný „normální“ porod.
38.týden – Miminko jako hrášek
Přišli jsme a opět, jak jinak, v místnosti dekorované polámanou umělou květinou a starým psacím strojem, natočili monitor. Odkudsi z vedlejší místnosti se ozýval bolestný, drásavý ženský řev.
Panebože, snad nebudu rodit tady. Tohle přece není možný, říkala jsem si v duchu. Už mi pomalu docházely síly. Miminko jsem přemlouvala každou hodinu dne i noci už celých pět týdnů. Polehávala jsem na prkně, dělala kočičí hřbety, lezla po čtyřech (po podlaze, na které jsou jenom parkety), pouštěla miminku muziku, svítila mu baterkou, studila ho ledem. A nic.
Na chodbě jsme čekali déle než obvykle. Když jsem vešla do ordinace, k mému překvapení jsem nespatřila Asketu, ale Optimistu. Omluvil se mi za dlouhé čekání, prý měli těžký porod. Docela to na mě udělalo dojem. To bylo poprvé v mém životě, co se mi doktor omluvil za to, že jsem na ně musela čekat, zvlášť za situace, když se věnoval akutnímu pacientovi, a ne známému, jak bývá bohužel zvykem. Vyšetřil mě a konstatoval, že miminko má necelé tři kila. Opět mi zopakoval říkanku o rození dětí koncem pánevním od – do a zmínil se o možnosti indukovaného porodu už v 38. týdnu, „dokud miminko není moc velké“. Nevím proč, ale připadá mi to jako poněkud násilný a šílený nápad. Bližší výhody a nevýhody takovéhoto postupu jsem se ovšem, stejně jako při mém dotazu na rizika a výhody porodu císařským řezem, nedozvěděla a návrh zapadl stejně hluše, jako zazněl.
A tak jsem opět odjela domů, aniž jsem věděla, co se mnou teda vlastně bude, a začínala jsem mít ošklivé podezření, že nic. Že bez ohledu na mé přání mě prostě nechají tak, a budou čekat, dokud nezačnu rodit. Pak zase neudělají nic. Zkrátka počkají, až se miminko začne dusit a pak, po x hodinách pokusu o „normální“ porod začnou „zachraňovat životy“. Dny ubíhaly a dítě jako by nic. Přestávala jsem být schopna v noci usnout a ve dne jíst. A brečela jsem ve dne v noci.
39.týden – Hrášek? Spíš melounek
Zatímco sestra byla na příjmu pořád stejná, lékaři se tam střídali jako svatí na orloji. Po obligátním „natočení monitoru“ na mě místo Optimisty či Askety čekala Blondýna. Změřila mi bříško ultrazvukem, konstatovala, že „zázrak se nestal“ (to jako že se miminko neotočilo), chvíli nechápavě koukala do papírů a pak mi sdělila, že naměřila 3,45kg a že to podle prvního Asketova měření docela sedí. Ani ona zřejmě nepovažovala za pravděpodobné, že by miminko vyrostlo za týden o půl kila. Optimista holt dostál své přezdívce. Zopakovala mi mantru o rození dětí od-do. „Ale vy taky ještě nerodíte...“ dodala. Nebýt tak vyčerpaná, její bystrý postřeh by mě snad i pobavil. Méně mě už pobavila skutečnost, že jsem zase nedostala žádný konkrétní návrh řešení, byť jsem se začala pomalu ale jistě vymykat podmínkám, které mi byly pro „normální“ porod koncem pánevním neustále opakovány.
A můj muž, má domnělá opora, kterého jsem tahala po vyšetřeních sebou jen proto, abych měla jedny další oči, co vidí, uši, co slyší a mozek, který, na rozdíl od mé hlavy vyčerpané nevyspáním a úzkostí, myslí, jen stál a koukal. A do termínu porodu zbývalo už jen pár dní. Jak nerada dělám z lidí hlupáky, už jsem to nevydržela. „Nepotřebuješ se na něco zeptat?“ otázala jsem se ho přímo v ordinaci. Nepotřeboval.
V nemocničním bufetu jsem mu vyjmenovala, co všechno by bylo dobré zjistit. (Kdy teda budeme rodit, jak, jakou budu mít narkózu a proč, jestli může být u porodu se mnou, kde budu po případné operaci umístěna, jestli je možnost zamluvit si nadstandard a tak dál a tak podobně.) Odešel zpátky do ordinace a vrátil se celý rozjařený, že prý nic není problém a na všechno se konkrétně domluvíme příště. Ani ho nenapadlo, že příště už nebude na čem se domlouvat, protože mezitím můžu začít rodit. Můj muž, má opora, otec našeho dítěte, byl zkrátka odbyt jako malý kluk lékařkou, které se zjevně nechtělo se celou věcí zabývat.
A tak jsme jeli domů a já už nevěřila nikomu. Ani doktorům, ani svému muži.
A nervíky pracovaly o sto šest. Představa, že mé těhotenství mě nakonec vydá na milost a nemilost lidem, kterým jsem dokonale lhostejná, kterým nevěřím, a kteří se mnou (o mně!) odmítají komunikovat, mi nedělala dobře ani trochu. Brečela jsem v jednom kuse, nespala jsem víc než 3 hodiny denně, jedla někdy jednou za den, jindy vůbec.
40.týden – Rozhodnutí
Víkend nestál za nic. Tak duševně vyčerpaná jsem se necítila ještě nikdy. A to jsem chodila kilometry a kilometry po kopcích, abych se unavila a přišla na jiné myšlenky. K tomu těhotenství v nejvyšším stupni a minimální přísun kalorií.
Začínala jsem se cítit zoufalá. Vytočila jsem číslo na nemocnici a zalhala jsem, že mám bolesti. Sestra mě nejdřív sjela, že jsem se nepředstavila. (Možná jsem opravdu svoje jméno neřekla, to už vážně nevím.) Popsala jsem jí, že mám těsně před termínem a miminko je koncem pánevním. Řekla ať přijedu, že prý lékař rozhodne o vedení porodu, čímž dokonale potvrdila moje podezření, že se se mnou v nemocnici nikdo bavit nebude, jak tomu ostatně bylo doposud.
V pondělí, dva dny před termínem, jsem měla opravdu dost. Můj muž, byť těhotný nebyl, zřejmě taky. Když jsem ho viděla, jak si, s klíčkama od auta v ruce, sedá na okraj postele, měla jsem pocit, že do práce není schopen dojet, že se, pokud ho pustím z bytu, někde vybourá. A tak jsem mu klíčky vzala, naházela bez ladu a skladu věci do tašky, přibalila lahvičku analgetika a skleničku hypnotik, a zavelela, že teda jedeme. Zatímco jiné ženy dovezou do porodnice jejich muži, u nás to bylo naopak. Hotová ruská žena.
Byla jsem pevně rozhodnuta, že nedovolím, aby o mně rozhodoval někdo jiný. A pokud se mnou nikdo z lékařů nebyl ochoten probrat situaci, vysvětlit mi rozumně všechna rizika a výhody možných řešení a získat můj souhlas s další postupem, nezbylo mi, než provést rozhodnutí na základě svých pocitů a kusých informací získaných jinde. Rozhodla jsem, že porodím císařským řezem a porodím ten den. Už jsem to zkrátka nehodlala dál snášet a dál čekat.
Od chvíle, kdy jsme zazvonili u příjmu, si vybavuju věci jen mlhavě. V paměti mi chybí nejen detaily, ale celé kusy rozhovorů. Myslím, že jsem chvílemi ztrácela vědomí. Některé věci si pamatuju přesně, jiné jsou mlhavé jako vzpomínka na sen. Vyčerpání a adrenalin udělaly své.
Kupodivu měl službu Asketa. Tak jsme se po měsíci přece jen shledali. Dutým hlasem média jsem mu vysvětlila, že mi „to“ v břiše roste, že „to“ tam už nechci, že si přeji operaci a to tak, že hned.
Navrhl mi, aby se na mě podíval psychiatr. „Co na mě uvidí?“ otázala jsem se mechanicky. „On se na vás nebude koukat, on na to má své metody,“ dozvěděla jsem se. „To já znám,“ odvětila jsem rezignovaně. Tak nějak jsem měla pocit, že mě už vidělo lékařů dost a výsledek žádný. Navíc, když se nad tím zpětně zamyslím, nedovedu si představit, co by se mnou psychiatr mohl za dané situace udělat. Byla jsem těhotná a mohla jsem začít každou chvíli rodit, takže medikace nepřicházela v úvahu a hospitalizace jakbysmet. Pokoušel se mě snad Asketa postrašit, abych se „vzpamatovala“? Kdo ví?
Strčil mi do pochvy prsty, zavrčel, že je to už nachystaný a poznamenal, že jsem stejně měla snídani, takže se nedá nic dělat. Vyvedla jsem ho z omylu. Naposledy jsem jedla o půlnoci – jedno sousto chlebové kůrky a lžíci hořčice. „Ale jedla jste,“ odsekl. Až později jsem zjistila, že i při hospitalizaci se nesmí jíst až od půlnoci, takže ta poznámka byla úplně zbytečné. Pak řekl, že je zapotřebí klystýr. Namítla jsem, že je zbytečný. Ona chlebová kůrka byla první jídlo po dvou dnech, a i předtím jsem jedla velmi střídmě. Zavrčel něco o tom, že střeva jsou plná a je to cítil na pohmat.
Ptáme se na nadstandardní pokoj, ale nic bližšího se nedozvíme. Prý asi ne, ale nikdo neví.
Nechali mě, abych se svlékla, natáhla na sebe nemocniční hadr zvaný župan. Zřízenec mě pak vezl chodbou do běžné ambulantní části nemocnice na EKG. Důchodci v čekárně na mě čumí a já jsem si intenzivně uvědomuju, že jsem pod tenoučkou, sepranou modrou látkou nahá.
Pak mě dovezli zpátky. „Klystýr odmítáte...“ poznamenala sestra. Odvětila jsem, že o tom nic nevím. „Stejně to už nemá cenu, to bychom nestihli,“ zavrčel Asketa. Začínala jsem chápat. Házení návrhů jen tak do větru zřejmě bylo jeho koníčkem. Škoda, že jsem to nevěděla před měsícem.
Vycévkovali, mě, oholili. Pak, ani nevím jak, jsem se ocitla na sále. Chvíli jsme se dohadovali o tom, jakou použijí anestezii (nemohlo se to vyřešit už týden předem?). Sympatická anestezioložka mi vysvětlila, že je pro mě lepší částečná anestezie, aby děťátko nebylo utlumené. Moc se mi to nelíbilo, původně jsem byla přesvědčena, že si nepřeju vidět, jak kolem mě pobíhají s kudlama. Jelikož ale vím, že po normální anestezii zvracím, nakonec jsem se nechala přesvědčit. Představa zvracení s rozřezaným břichem mě nijak nelákala. Rozřízli mi břicho a plesk! Vypadla elektřina, zhasly přístroje, světla a rozsvítilo se náhradní osvětlení. Docela jako v M.A.S.H-i, když to tam má být jako za plné palby. Doktoři a sestry ani nehli brvou. K budově nemocnice se dodělává přístavba, na které po celý měsíc, co jsem tam chodila, vládl čilý ruch, takže je docela možné, že jim tam proud vypadával každou chvíli.
Miminko vytáhli. Opravdu nebylo utlumené. Trochu si zakřičelo. Přinesli mi ho ukázat v povijanu... A pak jsem ho viděla až za 5 hodin. Proč vlastně bylo tak důležité, aby miminko nebylo utlumené, to zpětně nechápu. Poprvé mi ho dali k přiložení stejně až za 30 hodin, což se samozřejmě podepsalo na laktaci.
Převezli mě na třílůžkový pokoj, kde už byla jedna maminka s dítětem. Cítila jsem se docela fajn a tak jsem poslala manžela, který byl během operace se mnou, aby mi přivezl z domu ještě nějaké věci.
I když byl den a muselo být světlo, v mých vzpomínkách je následujících několik hodin temných jako uprostřed noci. Z černého pozadí vystupují osvětlené tváře, aby v něm vzápětí zmizely...
Začala jsem mít bolesti. Analgetikum, které mi dali, sice utlumilo moje vnímání – ocitla jsem se v jakémsi polospánku, ze kterého jsem se nedokázala zcela probrat, bolest jsem však cítila dál. Matně si vzpomínám, jak se mě ta druhá maminka ptá, jestli mi má někoho zavolat. Pak mi kdosi, asi sestra, říká, že mi sténání nepomůže. To už se pomalu probírám k vědomí. Objevil se Asketa, aby mi řekl, že jsem dostala analgetika dost. Na můj dotaz, kdy teda zabere, mi řekl, že za čtyřicet minut. I v mém stavu jsem si uvědomila, že to je nejspíš lež. Injekčně aplikovaná analgetika přece účinkují nejrychleji. Požádala jsem, ať mě aspoň dají na pokoj, kde budu sama, ať neruším ostatní. „Však oni to vydrží,“ mávl rukou a odešel.
O několik dní později mi maminka z vedlejšího pokoje řekla, že tam zrovna ležela po příjmu a čekala na druhý den na vyvolání porodu. Prý měla chuť sbalit si věci a utéct, když mě slyšela.
Zvláštní. Jak je možné, že ženská po operaci, které je zle, je schopná myslet na druhé víc, než člověk, kterému je dobře, a který tam od toho vlastně je? Jak je možné, že i dnes, kdy i lékaři uznávají, že porod je z velké části psychická záležitost, je personálu v nemocnici jedno, zda žena před porodem zažívá úzkost?
V noci (nebo to byl jen můj „černý“ den?) dostávám další injekci a usínám.
Den první poté – Zrzule
Ráno při vizitě se Asketa diví, že ještě ležím. Odcházejí a já zaslechnu útržek hovoru se sestrou – ona namítá, že anestezioložka nařídila 24 hodin, on oponuje, že jinde se vstává po 12. Svůj návrh se naštěstí nerozhodl zrealizovat, stejně jako den předtím. Zřejmě jsem ho odhadla dobře – má to ve zvyku.
Přichází dětský doktor. Vypadá jako sup. Sdělí mi, že miminko má šelest na srdci, ale že se to asi spraví. Ta druhá maminka se balí, loučí se a mizí.
Dopoledne přichází už od pohledu protivná rehabilitační sestra – Zrzule v doprovodu sestry z oddělení šestinedělí. Prý mě jdou postavit. Rehabilitační sestra je netrpělivá, pořád jí něco vadí. Kromě mnoha jiných věcí i to, že jsem si dovolila, už ve stoje, zavřít oči. „Otevřete oči!“ volá na mě. Zní to jako: „Nemysli si, že utečeš. Přede mnou se neschováš, ani do sebe ne.“ Přichází můj manžel, který je vzápětí vyhozen z pokoje. Zrzule si přece nenechá do svých postupů kecat. A moje životní opora poslušně jde...
Konečně mě milostivě propustí, mého muže laskavě vpustí a sestry z dětského nám donesou miminko. Vstávám a zvolna přecházím po pokoji sem a tam. Bez nervního pošťuchování Zrzule mi to jde daleko lépe.
Můj muž si jde ještě promluvit s lékaři, zda bych mohla mít nadstandardní pokoj. Prý nemohla. Je obsazený.
Ještě dopoledne mi donesou jídlo – dneska mám prý dietu, jen kašovitou stravu. Sním několik lžiček špenátové polévky. Není špatná, ale je hodně slaná. Potřebovala bych cukr na doplnění energie. Po třídenní hladovce není divu.
Odpoledne mi přinášejí miminko k nakojení. Po třicet hodinách od porodu. Sestra příjde, vrazí mi dítě do náruče a odběhne. Co s ním? Bezradně na něj koukám. Informace jsem žádné nedostala. Zkouším to. Prostě strčím miminku prs do pusy. Hrozně to bolí.
Večer to zkoušíme znova, tentokrát už s asistencí sestry, kterou požádám o pomoc. Bolí to pořád. „No, no, mamko...“ prohodí a jde pryč. Výsledek se dostavil – bradavky mi okamžitě rozpraskaly.
Jdu se zeptat, jestli bych nemohla dostat něco k jídlu. Dozvídám se, že ano – špenátovou polévku. Namítám, jestli to není nějaký divný. Jsou přece zrovna ta nejhorší vedra. Ani v restauracích se hotová jídla nesmí skladovat déle než 3 hodiny a v nemocnici ano? 12 hodin za takového horka? Strava určená pro ženu po operaci? Prý je to normální polívka od oběda. Dostávám záchvat lehce hysterického smíchu. Ostatně – tři dny bez jídla nebo čtyři, co na tom záleží?
Průběžně dostávám injekce analgetik, takže zbytek dne a celou noc strávím mezi spánkem a bděním.
Den druhý poté – špatná zpráva
Ráno se procházím po chodbě. Při vizitě mi řekli, že mám kvůli rehabilitaci chodit a tak chodím. Míjím Asketu, který míří do mého pokoje. Teprve když vejdu za ním a sundám si brýle, pozná mě. „Vždyť vy chodíte rovně. Vy už jste zdravá,“ vtipkuje. Dostala jsem snídani a tak se až na ty popraskané bradavky cítím docela fajn.
Sestra mi přinese miminko k nakojení. Zase to zkouším. Do pokoje vstoupí pan doktor Sup z dětského. Mých zaťatých zubů a bolestí zkřiveného obličeje si nevšímá, jen mi zopakuje to o tom šelestu na srdci, zeptá se, zda jsem ho slyšela (takže přece jen si všiml, že se mnou není všechno tak úplně OK) a odchází, aniž by měl potřebu řešit to, že u kojení zřejmě dělám něco špatně, když mě to zjevně tak bolí.
Pak přijde Optimista a se zkormouceným obličejem říká, že má pro mě špatnou zprávu. Zapomněla jsem dýchat. Naštěstí se ukazuje, že jeho špatná zpráva se netýká mého miminka, ale sdělení, že nadstandard, o který jsem se opakovaně zajímala, není a nebude. Prý je zamluvený další skoro tři týdny dopředu. Že by se naplnil tak náhle? Vždyť právě dneska jsme měli podle Blondýny přijít na kontrolu a „bez problémů“ se na všem domluvit. Nebo se před týdnem paní doktorce nechtělo zjišťovat, jak se věci mají? Dostávám slib, že pokud to půjde, zůstanu na pokoji sama. Potěšil mě. Začínám věci vidět v daleko příznivějším světle. Snad to všechno nebude tak zlé.
Na chodbě nám uspořádají kino – pouští film o kojení. Hezký, ale když ho hodnotím zpětně z pohledu problémů, které jsem musela zvládat, poněkud nepraktický. Rada, že je při kojení důležitý oční kontakt, je sice moc hezká, ale když nevíte, jak si k tomu sednout a záběr na paní, která drží děťátko v boční, fotbalové, poloze vám připadá jako eskamontérská ukázka, poněkud nepraktická.
Den třetí poté - černoška
Ranní kojení jsem už nezvládla. Hned při příchodu sestry s miminkem si vyslechnu výtku, že "nejsem připravená".To jako že nesedím na posteli a nečekám, nejspíš s prsem připraveným k akci. Ukazuju sestře, jak moje bradavky vypadají. „Tak já vám ji nakrmím,“ odvětí rázně a než stihnu zaprotestovat, vezme mi miminko z náručí. Drží ho na zátylku za dupačky jako koťátko a miminko bezvládně visí. Jako by nemělo smysl, abych ho měla aspoň chvíli u sebe, když už nemůžu kojit. Brečím jako blázen. Na radu ženské sestry, které se svěřím s tím, co se stalo, jdu na dětské s tím, že chci mít přes den miminko o sebe. Prý to záleží jen na mě. Krmit z flašky ji přece můžu i sama. Jen aby mi ji dali, když jsem dle mínění pana doktora byla před čtyřmi dny zralá na psychiatrii.
Kupodivu dali a ani jim to nepřipadalo nijak divné. Dostala jsem košilky, dupačky a jakousi tabulku, kde jsem měla zapisovat o miminku úplně všechno, od každé počurané a pokakané plínky po každé přiložení, a, hlavně, váhu miminka před a po kojení.
Dopoledne se otevřely dveře a do místnosti vstoupila - těhotná černoška. Ukázalo se, že je to paní, která byla přijata na operaci - porod císařským řezem. Česky nemluvila, anglicky jen trošinku. Nejsem rasista a ta paní byla moc milá, hezké, krásně voněla (kde asi koupila ten úžasný parfém). Jenže když jste po operativním porodu, s malým, řvoucím miminkem, nevíte si rady s kojením, každou chvíli si zakrvácíte košili a tak-tak slezete z postele, protože vás bolí jizva, moc vám nepřidá, když je s vámi v pokoji druhý člověk, se kterým nemůžete komunikovat a který jen sedí na posteli a kouká na vás. Kromě toho - Optimista mi přece něco slíbil a na oddělení BYLA jiná volná lůžka.
Odpoledne jsem Optimistu potkala a tak jsem mu to připomněla. "Ta paní jde zítra pryč," odsekl nebývale příkře. Jako by mu něco nebylo po chuti.
Jdu zpátky a učím se, jak zacházet s miminkem. Kamenem úrazu se brzy ukáže být vážení. Na rozdíl od ostatních, odevzdaně ležících miminek, se moje holčička mrská na váze jako kapr a ručička divoce lítá sem a tam, plus mínus deset deka. Když po kojení navážím míň, než před ním, zmocní se mě rezignace. Tabulka vyplňovaná vysokoškolsky vzdělanou maminkou brzy začne vypadat, jako by ji do ruky dostal poloviční analfabet. Blíží se večer, miminko ožívá a dává se do urputného křiku. Nechci rušit ženu před operací a tak jdu na chodbu. Na rozbolavělých rukou plných modřin po injekcích proti srážlivosti krve nosím své ječící miminko šest hodin. Je už po půlnoci a kolem mě se vystřídalo několik dětských sestřiček. "Že se neunaví," podivují se. Miminko křičí a křičí bez ohledu na to, že na něj vyzkoušely i trik našich maminek - dudlík do pusy a položit na bříško. Dudlík skončí po pěti minutách ticha vyplivnut v koutku postýlky a miminko ječí dál.
Sestřičky mě přemlouvají, abych jim miminko dala a šla si odpočinout. Namítám, že doma ho taky nebudu mít kam dát. Nakonec se nechám přesvědčit. Slyším miminko ječet i za dveřmi, sama sedím na chodbě a brečím. Tak ráda bych někam zalezla, někam do koutku, do samoty. Někde, kde budu mít aspoň trochu soukromí. Bohužel, taková místnost se na tomto oddělení vyskytuje jenom jediná. Nadstandard. A ten je prý obsazený nadlouho dopředu.
Den čtvrtý poté - Naďa
"Maminky, sundejte si kalhotky a připravte se na vizitu." Tahle věta mě odstřelila hned poránu. To jako že máme se zakrvácenými rozkroky ležet na zádech na posteli a čekat? To snad nemyslí vážně! Zeptala jsem se maminky z vedlejšího pokoje. Myslí. Prý to takhle hlásí každý den. Musela jsem být hodně unavená, když jsem si toho nevšimla.
Kalhotky jsem si nechala. Vizita kupodivu proběhla bez komplikací - mně se ostatně koukali stejně jenom na břicho. Jen Asketa ze zajímal, jestli se "střeva dala do pohybu" a když jsem mu řekla, že ne (Bodejť by ano. Na záchodě se zamykám i doma a pokud se nemůžu zavřít, tak si na velkou prostě nezajdu.), zase doporučil klystýr. Když jsem se pak ptala sestry, co a jak, udiveně se na mě podívala. "Tohle už neděláme, teď se tomu nechává přirozená cesta," usmála se mile. Že jsem ty Asketovy řeči vůbec brala vážně.
Náladu mi spravilo i to, že se mi na košili objevily dvě mokré skvrny a prsy byly kulaté a lehce nalité. Konečně mám mlíko! Miminko jsem se pokusila nakojit a dokrmila z láhve. Libyjce jsem v angličtině vysvětlila nějaké věci, které jí sestry potřebovaly říct, a těšila se na kousek soukromí. Uklízečka, co přišla uklidit místnost, mi ale při práci uštěpačně prozradila: "Hned vám sem dáme kolegyni, nebojte!"
A opravdu. Do pokoje vstoupila statná maminka s prsy jako dvě mlíkárny se stejně statnou holčičkou v náručí.
Z Nadi, tak se ta mladá paní jmenovala, se vzápětí vyklubala normální, komunikativní čerstvá prvomaminka a já jsem celá pookřála. S povídáním a žertováním ubíhal čas a společný úděl krmení, přebalování a vážení rychleji a ani mi nevadilo, že za mnou manžel nemůže na pokoj.
Všechno se zase zdálo být o něco hezčí. Dokonce jsem sebrala odvahu podívat se na svou jizvu. Pohled na mé břicho mě značně zchladil. Místo jedné jizvy slibované Asketou jsem jich na podbřišku napočítala aspoň dvacet. Jistě, byly to "jen" pajizévky - strije, ale před příchodem do nemocnice jsem je neměla. A to jsem se v těhotenství tolik držela, abych moc nepřibrala a kůže mi nepopraskala… Ach jo…
Procházka po nemocniční chodbě kolem cedule s rozpisem rozmístění pacientek na pokojích mě dorazila. Moje spolunocležnice z Libye měla samostatný pokoj, troják, ten, ze kterého vystěhovali Naďu. Ne že bych jí soukromí nepřála, sama jsem dobře věděla jak jí musí po operaci být. Ale já jsem přece měla o samostatný pokoj taky zájem a Optimista mi něco slíbil! Jaké asi ta paní z Libye či její manžel použili argumenty, že jim lékaři od Milosrdných bratří tak ochotně vyšli vstříc?
Přiblížil se večer a moje holčička se dala do neutišitelného řevu. Opět jsme se přestěhovali na chodbu, abychom nerušily a noční pochůzka začala.
Asi kolem jedné jsem na chodbě uviděla jakousi černovlasou ženu v doprovodu sestry - zřejmě maminku po porodu. Nelíbí se mi na první pohled, vypadá jaksi ztrhaně, ale přesvědčím sama sebe, že je to jistě následek těžkého porodu. Míří přímo k dveřím "mého" pokoje. To snad ne! Vždyť je volné ještě jedno místo na dvojáku vedle! Tam je maminka, co taky nedávno porodila… Bohužel ano.
Fajn. Takže pokud se teď s se svou řvoucí ratolestí nastěhuju zpátky do svého pokoje, nebudu rušit jen Naďu, která byla těsně před propuštěním a tedy v docela fit stavu, ale taky ženskou, co si po porodu potřebuje evidentně odpočinout.
Zůstávám tedy i s dítětem na chodbě. Asi kolem půlnoci si zaskočím k sestře, aby mi zatřela jizvu desinfekcí. Otevřenými dveřmi se mihne jakýsi hororový zjev - starý chlap v plášti, co na jednu nohu kulhá. Vypadá tak děsivě, že vybíhám ven, abych se podívala, co je to zač. Sestra mě uklidnila, prý doktor z dětského oddělení. O čtvrthodinu později jsem si od ječícího děcka musela odskočit na záchod. Co čert nechtěl, onen hororový zjev zrovna kráčí zpátky. Dostávám pěkný kartáč za to, co prý dělá samo řvoucí děcko chodbě a ať ho teda dám sestrám. Vyštěknu na něj, že mám snad taky své fyzické potřeby. Jde pryč a já brečím a brečím a brečím.
Kolem druhé dávám děcko sestrám. Pořád řve a já nejdu spát. Brečím sama nad sebou a nad svou hloupou ohleduplností vůči druhým na místě, kde nikdo nebere ohledy na nikoho a zvlášť ne na mě.
Den pátý poté - Alkoholička
Ráno mě dětská sestra probouzí o půl hodiny dřív, po třech hodinách spánku. Prý to dítě strašně řve, ať ho zkusím nakojit. V rozespalosti malou přiložím… Sakra - zapomněla jsem ji zvážit! Docházím k názoru, že je důležitější dítě nakrmené než dítě zvážené, a tak už k váze nejdu. Můj záznamový list dostává další trhlinu.
Rozednívá se, začíná den a nemocnice ožívá. Bohužel se ukazuje, že pár hodin odpočinku oné paní co nám ji přidali na pokoj, na strhanosti neubralo. Nemůžu si pomoct, ale připadá mi jako alkoholička. Snažím se v sobě negativní pocity vůči ní mírnit. Nabízím jí bonbóny, věnuju jí svoji stoličku, aby se šitím mohla snadněji slízat z té šílené postele. Nic mi to není platné. Příliš nekomunikuje, kouká do stropu… a já z ní začínám mít strach.
Košilaté hlášení o sundaných kalhotkách a ležení na posteli se opakuje i dnes, velká vizita se blíží.
Zastavují se u Nadi a žertují s ní na téma jejího porodu. Nadina holčička totiž po narození vážila dobře přes čtyři kila a chudák Naďa je zašitá po celé délce rozkroku. Asketa poznamenává, že se nedávno někde narodilo šestikilové dítě. "Normálně?" vyhrkne Optimista a oči mu zajiskří. Nevím proč, ale vybaví se mi v tu chvíli stařičký pan profesor z filmu Adéla ještě nevečeřela, a jeho napůl nábožný výkřik "Mocná přírodo!", to když se od profesora Kratzmara dozví, že šupatka se na český palouk dostává na rarohově obrveném zobanu. Ještě že jsem si vyřvala ten porod císařským řezem. Tady by nejraději rodili "normálně" i děti těsně před zahájením školní docházky. Maminku by pak zespoda hezky nařízli pilou…Ani se nedivím, že se Asketa tvářil tak kysele, když jsem trvala na operaci. V téhle nemocnici si zkrátka hrají na "normální" porod. Konečně dojdou ke mně. Asketa se jako vždy zajímá o moje střeva a když se dozví, že bych ráda odešla už šestý den po porodu, rozšafně prohlásí, že bych s tím měla ještě počkat. Prý je lepší nic neuspěchat. Péče až dojemná.
Já jeho názor nesdílím. Jsem z toho všeho kolem unavená tak, že mlíko, co se mi den předtím vytvořilo, stačilo tak na jednu dávku. Další se nějak zapomnělo udělat, a tak dítě sice přikládám, ale i tak dostává plné dávky příkrmu - 50 ml. Jsem vyčerpaná fyzicky i psychicky, všechno v nemocnici se mi hnusí už jen na pohled či na dotek. Lihovou desinfekcí jsem si začala dokonce umývat i skleničku na čaj a místo místního jídla raději žvýkám musli tyčinky z domova. Naštěstí už Asketovy řeči znám a tak mlčím a doufám, že z nic bude to, co vždycky - tedy nic. Chci jít domů.
Dětská vizita mě v tom ještě utvrdí. Miminko je po prokřičené noci a ránu unavené, a tak konečně usnulo. Probudím je až v poslední chvíli, kdy lékařka odbaví Nadino miminko a obrací se ke mně. Holčička se okamžitě dává do křiku. Ptám se na ten šelest na srdci, ale moc se nedozvím. Prý když takhle řve, tak nic není slyšet. Slovo dá slovo a já, ani už nevím jak, dostávám vynadáno za to, že dítě "zneklidňuju" (míněna tím je skutečnost, že miminko, ve snaze je utišit, pohupuju v náručí) a že děcko řve hladem a já ho nenakojím. Během pár vteřin ze mě udělá naprosto neschopnou matku, které by dítě měli snad raději odebrat a umístit do ústavu. Kdyby se paní doktorka podívala do oné karty, co mi dali k vyplňování, musela by pochopit, že se to snadno řekne, ale hůř udělá. Kde nic není, ani miminko nebere. Oněmělou a v slzách mě "dětská"vizita zanechává v pokoji, kde se Naďa už balí. Ta se má.
Děťátko pokračuje v řevu a Alkoholička na vedlejší posteli začíná kašlat. Ještě pořád si říkám, že to nic není, pak ale odpoledne uvidím její rodinu a je mi to jasné.
S pláčem vezu i s postýlkou svoje miminko sestrám, protože o něj mám strach. Nebude se mnou, ale aspoň se nenakazí…Kdo ví, co ta ženská má. Možná virózu, možná tuberkulózu. Kuřačka prý, podle údajů, co mají k dispozici sestry, není…V duchu se ještě omlouvám té mamince s miminkem, co se mnou v pokoji strávila mou první noc po operaci. Jak se asi musela cítit ona vedle sténající bytosti, do které teče seshora kapačkou roztok a zespoda hadičkou vytéká moč?
Odpoledne přichází lékař, co má mít službu další den - Novák. Prý mě může propustit, ale to, jestli propustí miminko, záleží na dětských lékařích. Milý pan doktor ještě netuší, že se nacházím ve stavu, kdy jsem odhodlána odejít z nemocnice stůj co stůj, i bez děcka. Co můžu ztratit? Kojit ji nemůžu, protože po mlíku samým stresem není ani památky, na pokoji ji "díky" své spolubydlící mít nechci.
K večeru uteču na oddělení gynekologie. Mají tam přepych - zamykatelný záchod pro veřejnost - a pár křesílek se stolečkem na chodbě, místo, kam se dá utéct a na chvíli se schoulit. Sedím tam, koukám do prázdna a vychutnávám si zvuky místa, kde v pozadí nezní dětský pláč a kde se nevznáší "podivný, nasládlý pach krve z očistků, mléka a vlhkého tepla rozkydlých lidských samic rozvalujících se na postelích a živících své mladé…" Fajn, dekadence, to je ta správná nálada pro čerstvou maminku. Vlastně mám pocit, že by bylo nejlepší na všechno zapomenout jako na zlý sen, odejít a tvářit se, že žádné těhotenství, žádný porod, žádné dítě a žádná nemocnice nikdy nebyly. Dekadence a deprese k tomu. Kolem několikrát projde Novák, ale moje značně povadlá přítomnost na jiném oddělení mu zřejmě nepřipadne nijak divná. Ani se nezastaví. No, zřejmě je na rozdíl od Askety přesvědčen, že psychiatra nepotřebuju.
Mezitím mi na pokoj přidali ještě jednu mladou ženu, čeká na indukci, leží a mlčí. Spolu s Alkoholičkou tam tak leží a mlčí dvě. Představa, že na tomhle pokoji mám své miminko, mi připadá nesmyslná. S kyselým úsměvem chodím kolem plakátků s usměvavými robátky, nabádajícími maminky, aby to nepřeháněly s návštěvami a dopřály sobě a svému miminku klid a intimitu. Za šest dní se na mém pokoji vystřídalo (kromě mě) šest ženských. Větší intimitu bych měla snad i v nádražní hale.
Je horko, okna jsou dokořán, a tak se k mravencům (podezřele připomínají faraony) lezoucím po podlaze přidává další armáda nejrůznějšího hmyzu, vábená dovnitř nočním osvětlením, co nejde vypnout.
Jdu zpátky na chodbu.Noc opět probdím, tentokrát už bez miminka. Nemůžu spát, z očí mi tečou slzy a nejdou zastavit. Potlačuju téměř neodolatelnou touhu začít bušit hlavou do zdi. Povídám si se sestrou, co má noční službu. Kupodivu mi to pomůže. Hodně pomůže, takže se dám dokupy natolik, abych byla schopna usnout. Kolem třetí jdu spát.
Den šestý poté - domů
Probudím se, ani nevím jak, začnu skládat věci. Vizitu má Novák, který mě opět upozorní, že MĚ pustí, ale o děcku nerozhoduje. Nakonec je tak hodný, že se dojde na dětské oddělení zeptat a za chvíli přijde s dobrou zprávou. Pustí i malou. Následuje dětská vizita, kterou má ta nejhodnější z lékařek. Ptám se, jak svou holčičku krmit. Přikládám ji, ale pokud váha nelže (za což bych ruku do ohně nedala, protože chvíli klidně nepoleží), moc toho nenakojím. "To je těžký, když nemáte váhu," řekne mi. To jako že bez váhy nemůžu vědět, kolik mám dokrmovat. Legrace byla, že se váhou neřídily ani sestry v nemocnici - přímou souvislost mezi nahlášenou hodnotou "nakojeno" a množstvím příkrmu jsem nevypozorovala. Téměř vždycky jsem dostala 50 ml. Nějaká doporučení o množství a značce příkrmu, častosti dávek, tipy, jak se rozkojit - ani náhodou. Nezeptat se den předem sester, ani nevím, že malé dávají Nutrilon.
Přijde Novák - než mě pustí, ještě mě čeká jedno vylezení na gynekologické křeslo. Jen v téhle nemocnici mi do pochvy šahali čtyři lidi. Mám oholený rozkrok, 24 hodin jsem měla v močáku strčenou hadičku, doktor měl v mojí děloze ruce až po lokty a já nevím, jestli bych raději dala někomu do zubů, nebo skočila z okna. Připadám si, jako dobře natlakovaný papiňák. Nebýt toho, že chci co nejrychleji vypadnout, pošlu ho do háje.
Sundám si kalhotky a ptám se, kam mám položit zakrvácené síťové kalhotky. Prý si je můžu podržet. Vyšetří mě a podá mi ruku. Hádejte, ve které ty kalhotky držím. Jistěže v pravé. Jdu kalhotky vyhodit, umyju si pořádně ruce desinfekcí a pak mu tu ruku podám. Asi bych se měla cítit trapně, ale pomyslím si jen to, že Novák je hlupák. Snad už propustil dost ženských na to, aby je nepřiváděl do trapných situací. Připadám si jako ve filmu Obecná škola, kdy žáci nejdříve dostali od učitele rákoskou, a pak mu museli podat ruku a poděkovat.
Vracím se na pokoj, nahážu zbytek věcí do tašek, pošlu s nimi manžela do auta, beru malou a odcházím.
Noční můra snad skončila. Konečně se zavřou dveře, do kterých jsem měsíc týden co týden vcházela s nadějí, že se všechno ještě spraví a já budu mít pohodový porod. Doufám, že už nikdy jimi neprojdu opačným směrem.
Epilog
Hned druhý den nás navštívila "naše" dětská lékařka. Vyptala se mě, jak miminko krmím, a když jsem jí to popsala - dopřávala jsem miminku plnou nemocniční dávku 50 ml ve stejných intervalech jako v nemocnici- divně se na mě podívala a prohlásila, že tak velké dítě musí dostávat dvakrát tolik. Nad tím mi už zůstal rozum stát. Ano, moje miminko opečovávané vysoce kvalifikovaným zdravotnickým personálem křičelo celý týden hlady.
Co k tomu všemu říct? Myslela jsem, že v Brně, kde existují dvě velké nemocnice fungující jako perinatologická centra, se malá porodnice, která tuto péči nabídnout nemůže, zaměří alespoň na individuální přístup a pohodové zacházení. Chyba lávky. Pacientek mají stále dost, a tak je ke změně nic nenutí.
No, nezbývá než doufat, že už brzy i u nás začnou vznikat porodní domy, kam budou ženy docházet na těhotenský tělocvik i na porod, takže do nemocnice se soustředí jen rizikové případy, kterým se pak dostane péče, jakou si zaslouží. Zatím jsou české porodnice pořád oživlou noční můrou.
|
| pabakuku | 
|
(8.10.2003 15:11:03)
Klárko, smutné. Je rok 2003, proč musí maminky mít takové zážitky?
První děťátko jsem porodila v roce 1991. Bez přítomnosti manžela - ochránce, podpory. Porod hrůza, komplikace, špatné zážitky, chování personálu otřesné. Mám krásnou zdravou 12 letou dceru, ale vzpomínky se ani časem neotupily.Mostecká porodnice.
Druhého máme chlapečka, narozený v roce 2000.Zdravý. Sestry na porodnici skvělé, lékař porodník fantastický, komplikace u porodu byly, ale celkový přístup na mě zanechal ten nejlepší dojem.Manžel u porodu byl a pomohl.Psychicky.Sestry na šestinedělí už nebyly tak profesionální, ale šla jsem po třech dnech domů, raději nebudu hodnotit.Ústecká porodnice
Závěrem bych chtěla říci, že u porodu je velmi důležitý přístup personálu, maminka musí mít důvěru v lékaře a sestry.Po prvním porodu jsem se dalšího až hystericky bála. O sebe o miminko o všechno.Nejdříve mě uklidnil můj gynekolog, byl a je skvělý. Když jsem přenášela, předal mě do péče nemocnice. Tam jsem měla možnost na měření srdíčka setkávat se se svým budoucím porodníkem. Byl vždy vlídný a ačkoliv mladý, důvěryhodný. Já se začala na porod těšit.
Prostě je to o přístupu k maminkám.
|
| Radka, dva kluci | •
|
(28.11.2003 9:04:08)
Poprvé jsem rodila na Polní v roce 1988. Z porodu jsem měla takové trauma, že podruhé jsem se odhodlala až po třinácti letech.
Dřív bylo zcela běžné, že na pokoji bylo kolem deseti maminek. Protože jsem přenášela, byla jsem přijata do nemocnice už před porodem. Protože nebylo místo ( na Veveří se malovalo) ležela jsem půl dne na chodbě. Po týdnu jsem uprosila lékaře, aby konečně vyvolali porod ( přenášela jsem už třetí týden). Od pondělí vyvolávali porod. V úterý jsem byla přikurtována na hekárně a na kapačkách. Bolesti byly pravidelně po pěti minutách. Nemohla jsem jít ani na záchod, neustále poloha na zádech. Ve čtvrtek ve dvě odpoledne se konečně lékařům nezdály ozvy dítěte a tak fofrem udělali císařský řez.V té době jsem již byla napůl v bezvědomí, a probrala jsem se až v sobotu. Chování sester na porodním otřesné.
Uklízečka Růženka nám při úklidu s chutí vykládala, jak se narodilo na sále dítě s otevřenou břišní dutinou - přitom na našem pokoji ležela ta zoufalá maminka, která do té chvíle nevěděla, co je s její holčikou. Dalo by se pokračovat dále - o dvou záchodech pro celé porodní, o sprchách atd.O zástupu mediků, kteří jeden po druhém zkoušeli, jak jsou porodní cesty nachystané. Maminy, to co je v porodnicích dnes je luxus proti dřívějšku. Mohu to směle tvrdit, protože po třinácti letech jsem konečně získala odvahu pořídit si druhé dítě a zkušenost se nedá srovnat. ( Starší syn má bohužel dodnes zdravotní následky ).
|
| Jana, dva synové | •
|
(28.11.2003 12:04:28)
Sice to není komentář k porodní tématice, ale k domácímu násilí (vyšlo dnes v MF DNEs), má to však mnoho společných rysů.
......... také proto ženy leccos vydrží, v podstatě lze konstatovat, že jsou k tomu nabádány společností, v níž stále platí právo silnějšího. A tak se násilí v temnu jeskyně pořád jeví jako přirozená věc - a to je třetí možnost rány, další pokorně nastavená tvář. Dokud nebudou mít všechny matky (tedy nejen hrdinky) stejné možnosti jako všichni otcové (tedy ne ti dobrovolně slušní, ale ti, kterým je umožněno chovat se neslušně), dokud bude tato společnost vnímat tendenci žen ochránit děti, a tedy ochotu trpět jako slabost, budou ženy mláceny a ponižovány, takový je přece zákon džungle.
Autorka je spisovatelka
Autor: IRENA OBERMANNOVÁ
|
|
| alka, 3 děti | 
|
(28.11.2003 20:35:21)
Ahoj Radko!
Taky jsem si vyzkoušela, jaké to bylo rodit za totáče, já ještě o rok dříve, 1987 a mé zkušenosti velmi odpovídají těm tvým. jen bych dodala chování k matce jako k nesvéprávnému tvoru, kterému se nemusí odpovídat na otázky a když, tak stačí odbýt ji nějakou frází (např. co mi to jdete píchnout? To vás nemusí zajímat, to je pro vaše dobro! ap.) Podruhé jsem rodila v roce 1993 a už byly, hlavně v přístupu personálu znát nějaké změny k lepšímu. A při posledním porodu v září 2002 už jsem si opravdu nemohla na nic stěžovat. I když je pravda, že jsem si porodnici pečlivě vybrala (díky za tu možnost!)
Takže s tebou souhlasím, sice pomalu, ale přece jen se situace v porodnictví lepší. Věřím, že až bude jednou rodit moje dcera (14 měsíců), bude už vše OK. Přeji hezký den. Alka
|
|
|
|
| Anna sedm dětí - chlapců | •
|
(23.10.2003 11:26:35)
Milá Kláro, přečetla jsem si tvoji opravdu krátkou anabázi s Tvojím těhotenstvím.Moje děti se narodily v podstatě ve třech porodnicích.porodní asistenstky byly, musím říct rok od roku milejší a vstřícnější / poslednímu synovi je rok/.
Nemohu si vůbe stěžovat a to se moje tři děti narodily právě u Milosrdných bratří.
Můžeš mi prosím vysvětlit, jak Tě mohlo napadnou ledovat své břiško a tudíž studit i své dítě jenom proto, že se obrátilo zadečkem?/ a to nekomentuji ostatní pokusy/
Promiň, ale to mi příjde opravdu přinejmenším podivné.Jistě tušíš, že vím o čem píši, protože dva moji synové se v této poloze narodily/ spontáně/.
A co se týče sociálního zařízení nevím co bys dělala kdybys ležela na pokoji v pěti a na WC a do sprchy bys musela na chodbu/ a to ještě společné pro ostatní pokoje/
Myslím, že kdybys přijala polohu svého dítěte, určitě bys své těhotenství i porod vnímala lépe.
|
|
| Anna sedm dětí - chlapců | •
|
(23.10.2003 11:26:44)
Milá Kláro, přečetla jsem si tvoji opravdu krátkou anabázi s Tvojím těhotenstvím.Moje děti se narodily v podstatě ve třech porodnicích.porodní asistenstky byly, musím říct rok od roku milejší a vstřícnější / poslednímu synovi je rok/.
Nemohu si vůbe stěžovat a to se moje tři děti narodily právě u Milosrdných bratří.
Můžeš mi prosím vysvětlit, jak Tě mohlo napadnou ledovat své břiško a tudíž studit i své dítě jenom proto, že se obrátilo zadečkem?/ a to nekomentuji ostatní pokusy/
Promiň, ale to mi příjde opravdu přinejmenším podivné.Jistě tušíš, že vím o čem píši, protože dva moji synové se v této poloze narodily/ spontáně/.
A co se týče sociálního zařízení nevím co bys dělala kdybys ležela na pokoji v pěti a na WC a do sprchy bys musela na chodbu/ a to ještě společné pro ostatní pokoje/
Myslím, že kdybys přijala polohu svého dítěte, určitě bys své těhotenství i porod vnímala lépe.
|
|
| Svatava | •
|
(26.10.2003 14:56:53)
Kláro!
Z Tvého příspěvku je cítit tolik egoismu a narcismu, že je mi až líto Tvojí holčičky, v jakém prostředí bude vychovávána. To, co každá normální ženská vnímá jako samozřejmosti spojené s těhotenstvím, porodem a poporodním průběhem, ty popisuješ jako dramatický příběh románové postavy. Jsi prostě mistr psaného slova. Přečte-li Tvoji slohovku psycholog, řekne: „zlá ženská prožívá poporodní blues!“ Přečte-li ji právník, řekne si: to by byly žaloby, přinejmenším dvě! Primář MUDr.Jimramovský, který má na svém kontě tisíce uzdravených dětí, jistě nezaslouží taková hanlivá slova na adresu jeho zdraví (copak víš, Kláro, jestli i Tebe nepotká nějaký handicap?) A Tvoje spolupacientka, kterou jsi nazvala „Alkoholičkou“…? Snad se alespoň za některé své výroky zastydíš.
Myslím, že rady pro Tebe zní:
1. zamysli se sama nad sebou, t. j. buď stejně kritická k sobě jako jsi byla ke všem, se kterými ses setkala v porodnici.
2. poděkuj Bohu, že se Ti narodilo zdravé dítě, pokud jsi za to nepoděkovala všem zdravotníkům, kteří si to zasloužili.
Doufám, že vedle svého dítěte dospěješ a poznáš, že na celém porodu je ze všeho nejdůležitější, že se dítě narodilo zdravé a nijak nepoškozené.
|
| klára | •
|
(22.5.2004 10:47:28)
Deset měsíců uteklo jako voda a já jsem si konečně našla chvilku, abych reagovala na roztomilé příspěvky, které, byť umístěné na auditoriu týkající se kvalit nemocnice U milosrdných bratří byly určeny osobně mně.
Po zralé úvaze jsem se rozhodla, že netřeba spěchat. Když se Anna, která rodila děti vrchem spodem a za největší hrdinství svého mateřství považuje navštěvování záchodu umístěného na chodbě, nezajímala o rizika porodu koncem pánevním, ani když šlo o zdraví a život jejích dětí, nemyslím, že by nějak zvlášť spěchala na vysvětlení, pokud jde o dítě někoho jiného. Každopádně, kdyby ji přece jen zajímalo, jak viděla celou situaci žena, která má (mimochodem stejně jako já) zkušenost, že ne vše, u čeho jsou doktoři, musí dopadnout dobře (bohužel, často i s jejich přispěním), a která nepovažuje lhostejnost k osudu vlastního dítěte za ctnost, mohu ji odkázat na stránku na tomto serveru: http://www.rodina.cz/clanek3317.htm
Zatímco Anna je pouze neinformovaná, naivní a – s prominutím – primitivní, protože jen primitivní člověk je neochvějně přesvědčen, že jeho postoje a názory jsou ty jediné správné, Svatava se již zcela vzdaluje realitě.
Maluje jakýsi bipolární svět, ve kterém je dokonalé zlo, narcistní a sobecké – já, a dokonalé dobro zachraňující životy dětí – nemocnice. Zlu pak spílá, kárá ho a mravoučně nabádá, dobro vynáší do nebe. V zájmu zachování tohoto obrazu přehlíží pozitivní rysy „zla“ i negativní rysy „dobra“. Nevadí jí, že lékař se chová jako hulvát, zcela se soustředí na fakt, že je „zdravotně postižený“.
„Děkuj Bohu, když jsi nepoděkovala lidem!“ volá dramaticky. Fakt, že mé hodnocení obsahuje i poděkování těm, kdo si to dle mého názoru zaslouží, již ve své selektivní slepotě není schopna vidět.
Je naprosto zřejmé, že člověku takto ponořenému do vlastního bludu už ani nemá smysl vysvětlovat, že opravdu nebylo lehké vzdát se toho, na co jsem se měsíce připravovala – přirozeného porodu. A že operativní řešení není žádný luxus, ale zákrok, který ženu zatíží víc než normální porod a znamená pro ni riziko trvalého zdravotního postižení a vyšší riziko úmrtí, na druhou stranu je výrazně bezpečnější pro dítě, pro které porod v obrácené poloze může skončit mentálním či fyzickým postižením, nebo taky smrtí.
Je zbytečné jej upozornit, že jakkoliv slovo „já“ evokuje narcismus, šlo především o moje tělo a můj život, a nebyla by to Anna, Svatava ani lékaři, ale já, kdo by s postiženým dítětem žil, staral se o něj a den co den si říkal, že kdybych byla rozhodnější, mohlo být zdravé.
Ostatně, pokud se nemýlím, o to tady ani nejde. Problém je totiž zřejmě někde jinde. Stačí se zamyslet:
1) Proč se Anna, které, podle jízlivých poznámek soudě, bylo už tak zatěžko přečíst můj příspěvek, vůbec namáhala sepisováním nějaké stati?
2) Kde Svatava vzala jméno lékaře Jimramovského, když já ho neuvádím? (Onen lékař-gentleman, který se ve dvě hodiny ráno obořil na šestinedělku se zašitým břichem a řvoucím děckem, místo aby se jako každý normální člověk nejprve zeptal, zda něco nepotřebuje, se mi totiž nepředstavil, ani si nenamáhal připnout jmenovku.)
3) Proč maminka, které nestála péče u Milosrdných za to, aby poděkovala hned, sleduje bedlivě rubriku o této porodnici, aby jí mohla „dodatečně“ hbitě přispěchat na pomoc?
4) Docela podivný mi přijde i příspěvek maminky, která se tak zastává zdravotníků, kteří to, chudáčci, dneska nemají lehké, protože ženy se opovažují mít individuální přání ohledně svého porodu. (Na druhou stranu, zase se rodí o dost míň dětí, ne?)
Celé to ve mně vzbuzuje dojem, že někdo z nemocnice požádal své známé o „vylepšení“ obrazu tohoto zařízení, popřípadě přispěl sám, což je ostatně písnička, která se na tomto auditoriu už objevila, tuším loni v dubnu.
Já osobně proto uveřejněné reakce beru velmi pozitivně. Pokud se nemýlím a někomu skutečně stál můj příspěvek za to, aby oslovil druhé lidí a požádal je o takovouto „podporu“, pak je tady naděje, že se snad něco změní i v nemocnici samotné.
|
|
| Klára | •
|
(22.5.2004 10:51:05)
Jak jsem už uvedla, od mého pobytu u Milosrdných uběhlo už skoro deset měsíců. Upřímně, přemýšlela jsem, jestli ještě vůbec reagovat a ztrácet psaním čas, který bych mohla věnovat děcku.
Ale pak jsem potkala jednu známou. Podělila jsem se s ní o své zkušenosti z nemocnice a ona jen konstatovala, že se v lecčem podobají jejím. Jenže ona si prý řekla, že hlavní je zdravé děcko a na všechno raději zapomněla. Správný přístup k věci? Může se to tak zdát. Jenže ona známá rodila před více než deseti lety.
Došlo mi, že pokud budou ženy tak ochotně zapomínat, bude za dvacet, třicet let rodit ve stejných podmínkách i moje dcera.
Bohužel, každý má jen ty práva a výhody, které si sám vybojuje. Řekněme si to upřímně – ve chvíli, kdy žena rodí, si toho už moc nevymůže. I kdyby se nenechala zdeptat bolestmi, úzkostí z neznámého prostředí a sama měla dostatek kvalitních informací, i kdyby byla natolik silná osobnost a dokázala se v případě potřeby vyslovit nesouhlas s rozhodnutím muže, před kterým leží s roztaženýma nohama na zádech a který jí strká prsty do vaginy (a můžu vám zaručit, že psychologický efekt této situace je velmi mocný), stejně jí to nebude nic platné. Na rozdíl od ní totiž může lékař odejít a veškeré žádosti, protesty či námitky smést stranou jako projevy hysterie (to během porodu) či poporodní deprese (v šestinedělí).
Jediným způsobem, jak na porodnice vyvíjet tlak, je hlasovat nohama. Prostě jít jinam. Jediné, co porodnici donutí ke změně, jsou totiž její vlastní ekonomické zájmy. Přesun rodiček ke konkurenci. Což ovšem mohou realizovat jen maminky před porodem, a proto si myslím, že sdílení zkušeností žen, které v dané nemocnici rodily, je nanejvýš užitečná a důležitá věc.
Proto ještě jednou, přehledně a jasně v osmi bodech říkám: TOTO JSOU KONKRÉTNÍ PROBLÉMY, SE KTERÝMI JSEM SE SETKALA. VŠECHNY MÉ NÁMITKY MAJÍ OPORU V HYGIENICKÝCH NORMÁCH, DOPORUČENÍCH ETICKÉ KOMISE MINISTERSTVA ZDRAVOTNICTVÍ, ZÁSADÁCH PRO ÚSPĚŠNÉ KOJENÍ, NORMÁCH PRO VÝŽIVU KOJENCŮ NEBO PŘINEJMENŠÍM PRAVIDLECH SLUŠNÉHO CHOVÁNÍ. KAŽDÁ ŽENA AŤ SE ROZHODNE SAMA, ZDA BY VADILY I JÍ, A PODLE TOHO AŤ SE ZAŘÍDÍ.
1. ŠPATNÝ TECHNICKÝ STAV ZAŘÍZENÍ
Elektřina vypadávající během operace (dítě vytáhli za svitu nouzových lamp a břicho mi šili za šera)či neodtékající odpady sprch plné vody smíšené s krví – to bych čekala možná v Pákistánu, ale v brněnské porodnici mě to skutečně zarazilo. Postele jsou proleželé tak, že by pro už tak namáhané páteře šestinedělek bylo lepší, kdyby maminky spaly na zemi.
2. ŠPATNÉ HYGIENICKÉ PODMÍNKY
Rozumný člověk, který má alespoň rámcovou představu o možných rizicích, naskakuje z výše jmenovaných sprch husí kůže, zvlášť když ví, že s ním na pokoji leží ženy (jedna z nich původem z exotické země), které na rozdíl od něj neprošly početnými testy na nejrůznější choroby. Plísně jsou v tomto případě opravdu to nejmenší.
Zcela neuvěřitelné je podávání stravy neodpovídající hygienickým předpisům. Hrozba průjmového onemocnění či přímo salmonelózy u šestinedělek tady nikoho nezajímá. Mravenci lezoucí po podlaze byli už jen malým bonbónkem navrch.
3. CELKOVÉ USPOŘÁDÁNÍ PORODNICE A NEÚCTA K PACIENTŮM
Porodnice je uspořádána ne jako místo, kam přijde žena porodit, ale jako pracoviště lékařů, kteří přijímají rodičky ve svém hájemství.
Že mám jako pacient a člověk právo na to, aby byly brány ohledy na můj stud? Že mám právo na to, aby informace o mém zdravotním stavu byly důvěrné? Bohužel, u „Milosrdných“ pouze na papíře. Váš případ může být rozebírán před jinými pacientkami, vyšetřována jste v místnosti, kde se dveře otvírají přímo do chodby a kde jsou další dveře, neustále otevřené, vedoucí k porodním boxům a oddělení šestinedělí. Lékaři a různí neznámí lidé volně vcházejí a vycházejí, aniž by jakkoliv brali ohled, že ležíte s roztaženýma nohama na gynekologickém křesle. Zkusila jsem se proti přítomnosti neznámých lidí ohradit. Bylo mi řečeno, že jsou to zdravotničtí pracovníci a ti mi nemají co vadit, přesto je lékař poslal pryč. Další pacientka doprovázená svou porodní asistentkou v místnosti zůstala. „Ta vám SNAD nevadí, ne?“ poznamenal vyšetřující lékař. Výsledek: lékaři mi mají co vadit a pacienti mi snad nevadí. Krátce řečeno – roztáhni nohy a drž hubu. Pohlaví se zde stává veřejnou věcí, kterou mohou očumovat všichni přítomní bez omezení.
Stejně to funguje i na oddělení šestinedělí. Jistě, závěsy z IKEA, které by při revizi zaštupovaných, krvácejících rozkroků poskytly ženám alespoň špetku soukromí, by stály pár korun a já osobně bych na ně ráda a ochotně přispěla. Bohužel nikdo u „Milosrdných“ zřejmě nevidí důvod, proč je pořizovat.
Zatímco výše popsané lze ještě nějak odůvodnit praktickou potřebou či nutností, zcela nepochopitelné již je, proč u příjmu nejprve nechají ženu svléknout a obléknout do nemocničních hadrů, pak ji doslova s holým zadkem vezou přes celou nemocnici čekárnami plnými ambulantních pacientů na EKG, aby ji pak stejnou cestou dovezli zpátky na vyšetřovnu. Je zřejmé, že by se nic nestalo, kdyby ji poslali na vyšetření v civilních šatech a převlékla se pak. Těžko říct, zda je za tím pouhá lhostejnost nebo vědomá či podvědomá snaha pacientku ponížit a dostat do podřízeného postavení. Celé to až příliš připomíná Zimbardův experiment.
Vztah lékařů k pacientkám ilustruje nepatrný, nicméně výmluvný detail – bez ohledu na věk jsou to muži – lékaři, kdo podává ruku ženám, nikoliv naopak.
4. VELMI ŠPATNÁ KOMUNIKACE LÉKAŘ-PACIENT I LÉKAŘ-LÉKAŘ
Lékař se vyhýbal odpovědím na přímé otázky, odbýval mě banálními odpověďmi, podával mi neúplné či zkreslené informace. Pokud jsem si dovolila přijít s informacemi získanými jinde, lékař reagoval přinejmenším nerudně. (Nevím, kde to ta vaše paní doktorka vzala!“)
Že vám dávají kapačku s oxitocinem, po které začnete mít stahy? Proč by vám to měli říkat?
Při bolestivých stazích jsem další anestetika nedostala, a tak jsem aspoň prosila o trochu soukromí, ale byla jsem odbyta. Soukromí při stazích je U milosrdných možná pro ženy, co mají dítě ještě v břiše. Já měla smůlu.
A pak mi lékař, který mě osobně operoval, začal třetí den po operaci (zrovna když mi bylo nejlíp) blábolit cosi o poporodní depresi způsobené poklesem hladiny endorfinů vyvolané porodem. Kde by se u mě endorfiny vzaly? Po vzoru c. k. doktora Grünsteina mi následně nabídl klystýr.
Na důvěře v „odborníky“ vám moc nepřidá ani to, když slyšíte, jak se za dveřmi vašeho pokoje dohaduje lékař se sestrou, proč jste dvanáct hodin po operaci ještě nevstala, když přece VŠICHNI vstávají dvanáct hodin po operaci. Té rezolutní sestřičce, která debatu ukončila rázným „anestezioložka řekla čtyřiadvacet“ možná vděčím za to, že dnes chodím. To, že jsem dostala jiný typ anestezie, panu doktorovi zřejmě ani nepřišlo na mysl.
5. PODIVNÁ PRAVIDLA PRO NADSTANDARDNÍ SLUŽBY
Předem jsem se ptala na možnost zamluvit nadstandardní pokoj. Prý to nejde, až při porodu. I přijeli jsme, ale zase to nešlo – prý jedna maminka právě projevila zájem. Po třech dnech, kdy můj zájem stále trval, jsem se dozvěděla, že nadstandard nemohu dostat, protože je zamluvený (!) na dalších čtrnáct dní. Lékař mi ale slíbil, že pokud to půjde, nechá mě na pokoji samotnou. Hned druhý den jsem mi tam dali maminku, i pokrčila jsem rameny – když je plno, je plno. Ona maminka se však druhý den odstěhovala do samostatného pokoje, a do mého přistěhovali jinou, kterou vystěhovali proto, aby tam ta nová paní mohla být sama. A pointa? Maminky se na chodbách setkávají a povídají si, a tak jsem zjistila, že ta paní na nadstandardu je manželka lékaře, a ta paní na samostatném pokoji nabídla lékařům peníze. V tu chvíli jsem pochopila, jak jsem blbá, když jsem si myslela, že za dobrou péči se děkuje při odchodu z nemocnice. „Poděkovat“ předem, mohla jsem mít míň o pár problémů a jedno pořádné trauma, ze kterého jsem se nevzpamatovala dodnes.
6. VELMI ŠPATNÁ PODPORA KOJENÍ
Díte po porodu odnesli pryč. Sestra ho s úsměvem přinesla za 3 nebo 4 hodiny, bohužel mi nikdo neřekl, že ho mám přiložit k prsu, ani neporadil jak. K prvnímu přiložení došlo až po 30 hodinách, což je HODNĚ pozdě. Nácvik kojení za přítomnosti sestry sice krátce proběhl, bohužel soudě dle výsledku ne dost kvalitně. Maminky ke kojení nikdo nepovzbuzuje. Máte problém? Dítě odnesem a dáme mu láhev. O alternativních metodách krmení, aby se dítě neodstavilo, se vám nikdo ani nezmíní, i když byste je byla ochotna je takto krmit třeba sama.
Ačkoliv je všeobecně známo, že pro úspěšné kojení potřebuje žena především klid, intimitu a pocit bezpečí, na mém pokoji se neustále střídaly pacientky. Částečně i z důvodů popsaných v předcházejícím bodě, což považuji za přinejmenším neetické. Pět žen za šest dní. Ve chvíli, kdy vedle mě uložili nekomunikující a kašlající ženu, se moje úzkost vystupňovala natolik, že jsem dítě raději nechala na dětském oddělení.
Následkem stresu a oddělení od dítěte se mi zastavila tvorba mléka.
Mé nespavé dítě, které se křikem dožadovalo jídla a mělo zájem sát, skončilo u „Milošů“ na flašce. Po dvou týdnech doma byla malá kojena plně a je kojená dodnes. Srdečné díky posílám telefonní lince Laktační ligy. Bez ní bych to nezvládla
7. AROGANTNÍ A HRUBÉ CHOVÁNÍ DĚTSKÝCH LÉKAŘŮ
k Milosrdným jsem šla mimo jiné také na doporučení „naší“ dětské lékařky, která velmi chválila primářku doktorku Brázdovou. Ta bohužel během mého pobytu měla dovolenou. A tak jsem „měla tu čest“ s lékařem, který mě, šestinedělku začal ve dvě hodiny ráno začal stavět do latě za to, že po chodbě chodím se řvoucím děckem (na pokoj mi právě uložili ženu po porodu a mně bylo trapné ji rušit).
Seznámila jsem se taky s paní doktorkou, která mi při vizitě nejdřív děcko probudila, takže začalo řvát, protože právě usnulo po probrečené noci. Když jsem se jí ptala, jak je to se šelestem na srdci, který miminko při předcházejících vyšetřeních mělo, utrhla se na mně, že prý nic neslyší, protože děcko řve. Pak sjela mě, co prý to dítě zneklidňuju. (Plačící holčičku jsem pohupovala v náručí, abych ji aspoň trochu ukonejšila.) Následně mě arogantně poučila, že to je JASNĚ hladový řev a proč prý ho nenakojím. Když jsem namítla, že jsem dítě kojila před třiceti minutami a že bylo přisáté čtyřicet minut (na což jsem byla patřičně hrdá, že jsem to vydržela, protože to docela fest bolelo), sjela mě, že takhle si zničím bradavky, a celá nafouklá opustila pokoj, aniž se dále zajímala o důvod dětského pláče. Že mi pak sestra pošeptala, co prý doktorka ví, když to děcko vidí jednou za čas, že ony ho tam mají pořád a ví, jaké je, mi bylo jen malou útěchou. Co s malou je, jsem se stejně nedozvěděla. Velmi ráda bych uveřejnila jméno oné „paní“ doktorky, bohužel stejně jako většina dětských lékařů u Milosrdných (s jedinou výjimkou) si neráčila připnout jmenovku.
8. NEDOSTATEČNÁ PÉČE O DÍTĚ
O tom, že mě propustili nekojící a zcela bez jakýchkoliv informací o tom, jak dítě krmit, ačkoliv jsem se na to dvakrát výslovně ptala jak sester tak propouštějící lékařky, se rozepisovat nebudu. Ale co mě opravdu šokovalo, bylo zjištění, že i umělého mlíka dostávalo dítě nedostatečné množství. Dítě ustavičně brečelo, proplakalo desítky hodin. Netušila jsem, co s ním je. Pochopila jsem to až doma, když mi „naše“ dětská lékařka řekla, že přiměřené dávky umělého krmení jsou téměř dvojnásobné, než kolik malá dostávala v nemocnici. Se zvýšením dávek řev přestal a já můžu říct, že mně dva dny trvalo, než jsem si byla ochotna připustit, že opravdu je možné, aby v české porodnici nenakrmili dítě, které se křikem hlásí o jídlo. Docela by mě zajímalo, kolika dětem musel onen bájný primář Jimramovský, „zdravotně postižený“ hulvátstvím „zachraňovat život“, protože si hlady vyřvaly kýlu. Upřímně, kdybych neměla s Polní žádnou jinou negativní zkušenost, tento jediný důvod by stál za zveřejnění.
Podtrženo a sečteno – dneska si opravdu může každá rodička vybrat, do které porodnice vleze. Jediným problémem zůstává množství a kvalita informací, na jejichž základě se rozhoduje. Nemocnice nejsou povinny poskytovat data o své činnosti a pokud jde o placené prohlídky – přece se nebudou prezentovat tak, aby maminky odradily.
A tak díky za servery, jako je tento. A pokud vás napadá něco o o ženských, kterým není nic dobré a které si pořád jen stěžují, popřípadě si říkáte, že dneska je to už v porodnicích jiné, mohu vás ujistit, že před desíti měsíci jsem si to myslela taky. Ostatně jinak bych nešla do nemocnice, která, řekněme si to upřímně, má v Brně zdaleka nejhorší pověst. Dobře mi tak. Chytrému napověz, říká se. Já jsem holt asi potřebovala trkanec.
Na závěr bych ráda vyjádřila upřímný obdiv všem zaměstnancům nemocnice U milosrdných bratří, kteří to ještě nevzdali, chovají se k pacientům slušně a citlivě a dělají dobře svou práci. V stávajících podmínkách to rozhodně nemají lehké a já upřímně věřím, že tento můj příspěvek může pomoci i jim.
|
|
|
| Markéta | •
|
(28.12.2003 16:47:23)
Kláro,
po přečtení Tvého příspěvku mám husí kůži....
Je mi jasné, že v dnešní době to už není o tom, podřídit se lékařskému personálu a jejich rozhodnutí. Na druhou stranu to ale taky chce pozitivní přístup ze strany maminky, která je ochotná s nimi spolupracovat. Věř mi, že vím, o čem mluvím. Jsem dětská sestra.
Jistě je pěkné zajímat se o to, jak bude porod probíhat a snažit se na tu kterou konkrétní eventualitu připravit. Uznej ale, že chtít po porodnících měsíc dopředu vědět, a teď Tě cituji:"KDY budu rodit, JAK budu rodit, JAKOU BUDU MIT NARKOZU A PROC"....to je značně vypovídající o Tobě a Tvém smýšlení.
Co se týká zamluvení si nadstandartního pokoje, je to vždy problém, protože je jistě nefér, aby ho jiní nedostali jen kvůli tomu, že ho má jiná maminka zamluvený, a co když přijede rodit už teď?
Zkrátka-Tvé výroky "Rozhodla jsem se, že porodím císařským řezem a ten den"...to je vážně silný kafe. Jak si myslíš, že by chudáci zdravotníci dopadli, kdyby se každám maminka chovala tak, jako Ty? Myslím, že to není nejen normální,ale ani slušné. Vůbec se nedivím "Asketovi", že Ti navrhl vyšetření psychiatrem.
Další věc-nemohla jsi kojit malou /mimochodem vůbec jsi nezmínila její jméno, stále jen ozn. "miminko"/, protože jsi měla málo mléka. A co takhle zamyslet se nad svou životosprávou po dobu hositalizace? Každý druhý den jsi chodila spát těsně nad ránem, /a to že Tě sestřičky budily po Tvém 3-hod. spánku ke krmení malé, to jim asi nemůžeš vyčítat/, stále jsi jen brečela, měla negativní myšlenky, odsuzovala dopředu každou matku, co Ti dali na pokoj, /ozn. "Alkoholička" je vážně síla!/, nejedla jsi místní stravu /i když není dvakrát chutná, věř, že je určená k tomu,aby spustila laktaci/....ono by to chtělo zamyslet se především sama nad sebou, jak již zmínila jedna kolegyně předemnou /v reakci na Tvůj článek/.
Chápu, že Ti nebylo do skoku, ale už Tvůj přístup před porodem mě přesvědčil o tom, že ten větší podíl viny nebyl v nemocnici a přístupu jejího personálu, ale v Tobě samé. Myslím si, že kdyby jsi rodila v kterékoliv jiné porodnici, napsala by jsi sem úplně stejný srdcervoucí poznatek ze svého porodu..
A teď to myslím úplně vážně. Přeji Ti, aby jsi se z toho brzy vzpamatovala, /protože Ty to všechno jako křivdu asi opravdu bereš/, Tvé dítě potřebuje psychicky a fyzicky zralou matku, co se o něj postará, a nebude se utápět ve vzpomínkách, které jí tolik bolí. Doporučovala bych Ti nějakou formu meditace, či relaxace, která Tě naučí přijímat život lépe a radostněji.
Hodně zdraví Tobě i miminku přeje Markéta.
|
| Jeanne | •
|
(30.12.2003 16:42:28)
Tak větší kravinu jsem dlouho nečetla a docel mě pobavil výrok od zdravotní sestry:
/strava v porodnici i když není dvakrát chutná, věř, že je určená k tomu,aby spustila laktaci/,
to byl snad opravdu vtip :))
|
|
| Aksalka | •
|
(2.1.2004 0:15:19)
Nevim z ceho jsi usoudila,ze chovani maminky je divne.Chovala se areagovala na vse jao klasicka prvorodicka.Kazda zena chce porodit bez problemu a chce mit ve vsem jasno a plne chapu,ze ji nerozhodnost a zmatene vytupovani rozhodilo a vystresovalo.Zda se me,ze jediny kdo je tu divny jsi Ty.Ano,jsi sice sestra takze se v tomto prostredi pohybujes kazdy den,ale zkus se na to aspon nekdy podivat ocima ustrasene prvorodicky,ktera nevi co se bude dit s ni a s ditetem.Obycejni smrtelnici nezasveceni do taju mediciny proste nejsme vsevedouci aby nam hned byly jasne treba pro vas asi tak primitivni veci jako kojeni.A personal nemocnice je tu od toho aby pomahal!Plati to jako v obchode-nas zakaznik,nas pan.Na prvnim miste by vzdy mel byt pacient a jeho pohodly a pak az sestra nebo doktor.To ze ji maminka vola,kdyz ji treba stydne kafe je jeji problem,ne maminky!
Vubec nechapu doktora,ktery dokaze prvorodicce rici,ze potrebuje psichyatra!Toho by potreboval on nebo asi vubec nevi co je lekarska etika.Lekar,ale i sestra by se meli snazit vzit do pocitu pacienta a snazit se o utisit a pokud jde o rodicku tak to plati dvojnasob!
Preji ti aby jsi si tohle brzy uvedomila a zamyslela se nad tim jak se treba chovas ty k rodicum deti o ktere se staras-oni nejsou odbornici v oboru a ver,ze oni nevedi to co ty povazujes ve sve praci za samozrejmost.Preji ti mnoho spokojenych deti a rodicu v tve peci :o)
|
|
| Veronika 24, dvojčátka v bříšku | •
|
(5.1.2004 15:06:26)
Vážená Markéto,
předpokládám, že jste jedna ze sester od Milosrdných bratří, hm? No, jestli je vás tam takových víc, tak si to ani nechci představovat, jak to tam vůbec chodí. Nezdá se Vám, že jste tak trochu MIMO? Máte vůbec vlastní děti, že jste takovou odbornicí na psychiku a pocity prvorodičky? Pokud máte děti, porodila jste je vy sama nebo spadly z nebe? A pokud jste řádová sestra a děti nemáte, nezaškodila by trocha empatie a pochopení bližního z Vaší strany, jelikož víceméně nevíte, o co jde. Dnes je medicína naštěstí jinde, než byla před staletími. A taky člověk jako bytost má naštěstí v naší dnešní společnosti jiné postavení než měl tenkrát. Tak proč zůstávat v zahalení mysli a neodstoupit dál. Díky dnešním možnostem porodnictví má člověk (a zvláště pak rodící žena) možnosti nebýt jen pokorným a hloupým chudákem, který jen nečinně čeká, jak se to teda všechno vyvine. Tak se trochu vzpamatujte a nenavážejte se do matky, která pro své dítě jistě chtěla jen to nejlepší. Váš příspěvek... (a teď budu citovat Vaši větu, o které jistě netušíte, jak moc je pravdivá, jenže o Vás, ne o jiných): "....to je značně vypovídající o Tobě a Tvém smýšlení."
U doporučení zamyslet se nad sebou, bychom vždy měli začít u sebe...
|
| Markéta | •
|
(24.1.2004 18:13:54)
Milé maminky stávající i ty budoucí,
je mi s podivem, jakou strašnou lavinu odsuzujících reakcí jsem dostala na svůj článek.. Musím říct, že mě to vážně mrzí. Nejsem totiž žádná stvůra, které činí potěšení trápit své okolí, děti, o které se v práci starám a ponižovat či šikanovat jejich rodiče. To mi prosím věřte. Jen jsem se snažila podat Vám obrázek o tom, jak to mohou cítit zdravotníci. /Myslím chování oné maminky/.
Nechci se omlouvat. Zkuste ale taky brát prosím Vás zdravotníky jako lidi, kteří tento svůj nelehký pkol mají denně před sebou. Možná by jste po půl roce práce v nemocnici změnily názory, které tady tak obhajujete. Ale to bohužel nemáte šanci pochopit, pokud to v reálu nevyzkoušíte.
I tak ale zdůrazňuji, že souhlasím s tím co jste psaly-nejsme ve středověku, pacienti mají svá práva, nastávající maminky /resp.rodičky/ si jistě zaslouží o to více pozornosti a nemohou za momentální špatnou náladu personálu, či za momentální hroznou konstelaci hvězd atd., atd., atd.
Berte ale prosím i Vy nás jen jako lidi.
Děkuji za pochopení. M-
|
| Soňa | •
|
(25.1.2004 19:05:36)
Pakliže jdu dělat práci lékaře nebo sestry, musím počítat s tím, že budu jednat s lidmi. Kdo neumí ve zdravotnictví jednat s lidmi, tak tam nemá co dělat. Od zdravotníků tedy hlavně čekám profesionalitu.
|
| Markéta | •
|
(30.1.2004 5:20:35)
Nezbývá mi nic jiného, než se smířit s tím, že dokážete všichni strašně rychle soudit, aniž by jste měli zkušenost s tím, co tahle práce obnáší. Asi ale nemá smysl se Vám snažit něco vysvětlit, je to jen plýtvání energií..
|
|
|
|
|
| Klára | •
|
(22.5.2004 11:41:08)
Ahoj Markéto!
když už mi takhle pěkně radíš, napadlo tě třeba, že při celkové anestezi dostává dítě do těla vyšší množství drogy, na druhou stranu žena je schopna dříve vstát a o dítě se starat? Je tudíž docela vhodné zvážit i tento aspekt a rozhodnout se, co je pro mě důležitější a pokud si řeknu, že raději budu déle ležet, ale dítě ať není utlumené, pak je vhodné si zjistit, zda daná nemocnice má anesteziologa s danou atestací.
Kdybys dostala v rozmezí dvanácti hodin dvakrát stejné jídlo a sestra ti potvrdila, že jde o totéž jídlo, tobě by nevadilo, že jsou tropická vedra a to jídlo může být zdravotně závadné? (A mimochodem, neodpovídá hygienickým normám, podle kterých může být hotové jídlo skladováno nejdéle čtyři hodiny) Tady nejde o chuť, tady jde o zdravotní riziko.
A radit mi, kdy, jak a proč mám spát, když usnout zkrátka nemůžu, to je docela drzost. Jo, sestry mi nabízely injekci proti bolesti, po které bych usnula, ale proč si brát další drogy, když mě nic zas tak nebolelo, a které by navíc šly do mlíka? Ostaně, mé dítě v noci nespalo, proč bych měla spát já? Spalo přes den, ale to jsem spát s ním nemohla protože to nepasovalo do nemocniční rutiny, která je samozřejmě důležitější než rodička.
A vyčítat mi, že jsem se bála ženy, která vypadala divně, kašlala a nekomunikovala, přestože jsem se s ní snažila navázat kontakt, nabídla jí bonbóny na doplnění cukru, věnovala jí svoji stoličku na slízání z postele, a kromě toho, divně vypadala i její rodina, to už je trochu moc. Uvědomuješ si, že dneska se začina zase šiřit tuberkuloza?
Díky za rady, ale ty bys zas mohla méně relaxovat a meditovat a smířit se s existencí normálního života mezi normálníma lidma.
|
|
| Klára | •
|
(5.6.2004 10:43:19)
PS:
dodatečně bych ti ráda za tvůj příspěvek poděkovala. Když jsem psala o své zkušenosti, říkala jsem si, jestli nejsem vůči zdravotníkům nespravedlivá – i když mám s nedbalostí zdravotníků docela pestré zkušenosti, člověku se pořád nechce věřit, že by lidé, kteří rozhodují o životě a zdraví druhých lidí, byli tak lhostejní. Kromě toho jsem v nemocnici potkala pár bezvadných sester, vůči kterým mě mrzelo, že tohle zařízení kritizuju. Pořád jsem si říkala, třeba existují nějaká preventivní hygienická opatření, o kterých já nevím, třeba to všechno, včetně nejrůznějších ponižujících procedur, omezení přídělů mlíka pro mimina, nebo jejich oddělení od matky má nějaký smysl.
Po přečtení tvého příspěvku moje pochybnosti zmizely a já jsem definitivně pochopila, že je za tím opravdu jenom lhostejnost, lenost, nedbalost, neochota přemýšlet, opojení mocí a snaha o upevnění nadřazenosti nad pacienty.
Tvůj udiv a rozhořčení nad tím, že se pacient snaží dopředu zjistit, co se bude s ním a jeho dítětem dít, jsou tak upřímné, až jsem se pousmála. Vždyť přece pacient je tady od toho, aby se mlčky, slepě a bez protestů podřizoval.
Dovolím si odcitovat jeden bod z oficiální verze práv pacientů schválených ministerstvem zdravotnictví před dvanácti lety(!):
„pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před zahájením každého dalšího nového diagnostického či terapeutického postupu zasvěceně rozhodnout, zda s ním souhlasí. Vyjma případů akutního ohrožení má být náležitě informován o případných rizicích, která jsou s takovýmto postupem spojena. Pokud existuje více alternativních postupů nebo pokud pacient vyžaduje informace o léčebných alternativách, má na seznámení s nimi právo.“
Jak vidno dle tvé reakce, povědomí o něčem takovém k tobě ještě nedorazilo, viď?
Vážně, díky za Tvou reflexi. Jasně z ní čiší postoj: když je pacient v nemocnici spokojen, je to zásluha nemocnice, pokud ne, je to chyba pacienta. Legrační.
Nejsi vůbec schopna vidět, že můj příspěvek není černobílý. Chválím? Ale to je samozřejmé. Kritizuji? Co jsem si to dovolila!
Je zajímavé pozorovat, jak se v tvém myšlení a vnímání odráží mé líčení. Pokud tomu dobře rozumím, vidíš hysterickou, sobeckou a rozmazlenou nánu, která by nebyla spokojená nikde. A kdo by se zabýval názorem někoho takového, že?
Pak už na mně jenom hledáš chyby. Je špatně, že jsem nejmenovala dítě. (Když už jsem nejmenovala nikoho, proč bych měla jmenovat zrovna jej?) Za útlum laktace si můžu sama, protože mám špatnou životosprávu. Jídlo totiž nejím ne kvůli opodstatněným obavám ze zdravotní závadnosti, jak tvrdím, ale proto, že mi nechutná. Můj denní režim – spánek od 3 ráno do 10 dopoledne, je výrazem mé zlovolnosti či zhýralosti, nikoliv přirozeným rytmem, který se u mě ustálil v posledních dvou měsících těhotenství a který mimochodem přesně kopíroval denní rytmus mého dítěte. Jediný správný denní režim je přece jednoznačně ten nemocniční. Ano, já chápu, že nemocnice má určitý řád a musí nějak fungovat a chápu, že je zapotřebí se podřídit. Na druhou stranu bych byla ráda, kdyby lékaři pochopili, že něco na befél zkrátka nejde, a nenadávali mi po nocích za nespavost a ve dne za viditelnou únavu a nesoustředěnost.
A že jsem „si dovolila“ mít strach ze spolupacientky? Jistě, není hezké říct, že někdo vypadá jako alkoholik, bezdomovec... Bohužel, skutečnost, že určité choroby jsou v určitých sociálních skupinách výrazně častější, je statisticky podložený fakt, stejně jako skutečnost, že čím víc lidí se na mém pokoji vystřídalo, tím pestřejší byla škála bacilů, které si přinesli s sebou. A divit se, že jsem se za této situace na pokoji cítila ohrožena, a to dokonce natolik, že jsem nechtěla mít novorozence u sebe, to už svědčí o opravdovém ignorantství.
A pak mě ještě pokáráš, když se zmíním o tom, že jsem si nemohla zamluvit nadstandardní pokoj. Jenže, milá zlatá, problém, o kterém mluvím, je právě v tom, že Někdo si ho zamluvit mohl, takže já jsem se do něj, když už na mě přišla řada, nedostala. A v tom jediném s tebou musím souhlasit. Takový postup opravdu není férový vůči ostatním maminkám a tedy také vůči mně.
Připadá mi docela neuvěřitelné, o čem se tady vůbec vede debata. Otázka totiž není, zda je pro šestinedělku lepší stará polévka nebo suchý rohlík, ale jak se vůbec mohlo stát, že šestinedělka tu starou polívku dostane, protože podle hygienických předpisů ji zkrátka dostat nesmí. Otázka není, zda jsou lepší sprchy na chodbě nebo u pokoje, ale jak je možné, že odpady sprch, kam odtéká krev, tedy infekční materiál, neodtékají. Jistě, elektřina občas vypadne, je smůla, když se to stane zrovna uprostřed operace a je pravda, že po jedné operaci nemohu posoudit, zda na Polní vypadává častěji než jinde, na druhou stranu – toto jsem tam opravdu zažila. No a ti mravenci byli na šestinedělí doma už nejspíš nějaký ten týden. Přitom toto všechno jsou pořád jenom hmotné věci. Na řešení etických otázek nejspíš dojde až za padesát let. A to pořád mluvím o záležitostech, které jsou někde psány a dány, takže by o nich vůbec neměly vznikat pochybnosti. Opět si dovolím odcitovat kodex práv pacientů:„V průběhu ambulantního i nemocničního vyšetření, ošetření a léčby má nemocný právo na to, aby byly v souvislosti s programem léčby brány maximální ohledy na jeho soukromí a stud. Rozbory jeho případu, konzultace a léčba jsou věcí důvěrnou a musí být provedeny diskrétně. Přítomnost osob, které nejsou na vyšetření přímo zúčastněny, musí odsouhlasit nemocný.“
Když jsem s něčím takovým přišla k Milosrdným, bylo to, jako bych spadla z Marsu. Tam se pacient v očích některých zdravotníků dostává na úroveň hospodářského zvířete z velkochovu. S domácími mazlíčky se totiž zachází líp.
Víš, Markétko, nejsem malicherná a zas mě tak moc nebaví hrabat se v sobě. Kdyby šlo jenom o mě, mávnu nad vším rukou. Ostatně, nakonec jsem se, částečně díky šťastné náhodě, částečně díky vlastní opatrnosti ničím nenakazila, pár dní hladovky ještě nikomu neuškodilo a o tom traumatu z pocitu špíny, ohrožení, bezmoci a ponížení, bych pomlčela. Ostatně nebyla bych první a bohužel zřejmě ani poslední žena, která má po návratu z porodnice tyto problémy. Po tom všem bych už neměla dost energie na nějaké výstupy a řekla bych si přesně to, co si řekne většina žen: hlavně že je děcko zdravé. Ale když jsem pak doma přišla ještě na to, že mi dceru málo krmili, tak jsem se docela nasrala a došla k názoru, že mlčet by byla chyba.
Zatímco já jsem si nechala rozřezat břicho, aby děcko nebylo polámané, přidušené nebo dokonce mrtvé, na dětském pak hlady vřískalo hodiny a hodiny, takže si div nevyřvalo kýlu, kterou by bylo nutno operovat.
Dovedu si, byť mi to dá dost práce, představit, že sestra, která má v každou chvíli na starosti všechny svěřené děti, se prostě nemá čas zamyslet nad tím, v čem je asi chyba, když děcko, které právě během minuty zhltlo příděl potravy, jež ho měl nasytit na tři a půl hodiny, řve dál. Od individuální péče o děti jsou tady lékaři a proto se ostatně dělají vizity. Ale lékař, které se po nemocnici pohybuje vyzbrojen názorem, že oddělení šestinedělí je dokonale fungující mechanismus, kterému v hladkém chodu brání pouze zlotřilost a nedbalost pacientek, by udělal lépe, kdyby vůbec nepřišel do práce a místo toho si doma prostudoval informační brožurky o kojení, aby pak mezi maminkami nešířil bludy a zbytečně je nedeptal.
Milá Markéto, tvůj postoj a vnímání pacientů nezměním. Jsem přesvědčena, že některé věci nejdou na befél, a dokud budeš v pacientech vidět problém, překážku v práci a stádní zvíře, pak ke změně postoje ani nebudeš mít důvod. Řekla bych, že je na vedení nemocnice, aby jasně stanovilo pravidla, která budou v souladu s obecně platnými předpisy, a jejich dodržování pak po svých zaměstnancích vyžadovala a kontrolovala, nejsnadněji s pomocí těch, jichž se péče zdravotníků týká, tedy samotných pacientů (například formou dotazníků, které by mohli posílat pacientkám domů místo roztomilých, leč poněkud nesmyslných oznámení o narození dítěte). Opravdu věřím, že když se z pacientek oblečených do ponižující nemocniční „uniformy“ z hadrů, majících právo jen mlčet a trpně vše snášet, stanou rovnocenní partneři , jejichž názor je „nahoře“ brán v úvahu a může případně i ovlivnit (negativně či pozitivně) osobní příplatek vyplácený ke mzdě, u mnohých zdravotníků to přispěje k výrazné změně postoje k lepšímu.
Vydělají na tom všichni – pacienti kvalitnější péči, dobré sestry a lékaři víc peněz nebo aspoň lepší pracovní atmosféru a nemocnice lepší pověst.
|
|
|
| Honza | •
|
(13.4.2004 8:55:36)
Přeji pěkný a příjemný den
příspěvkem jsem se prokousal a po několika dnech jsem dospěl k tomuto názoru, snad vás neurazí:
NEJVÍCE SOBĚ I SVÉMU DÍTĚTI UBLÍŽILA SAMA AUTORKA SVOU NEZODPOVĚDNOSTÍ. Proč?
* Tři dny před porodem nejíst a takřka nespat - co to má znamenat??? Co chudák dítě?
* Ví, že má nervy nadranc, a přesto odmítne psychologickou pomoc? Osobně si myslím, že ji naopak sama měla vyhledat :-| Navíc tuto nabídku přijímá (a podává) jako osobní útok.
* A naopak si stěžuje, když ji po několika dnech nabídnuta není. Tak co vlastně chce? Je něco, co jí vyhovuje?
* Pokud se ji již od začátku něco nelíbilo - proč nešla jinam (myslím před porodem). V Brně jsou ještě dvě porodnice.
Personál nemocnice jistě udělal mnohé chyby. Možná měl opakovat nabídku psychologické/psychiatrické pomoci. Ovšem chápu, že pokud někdo už z principu zlehčuje a znevažuje jejich práci, tak se prostě nezajímal. Osobně by se mě také dotklo, pokud místo "děkuji" slyším "to jídlo je určitě staré" :-(
Zajímavá je také poznámka výše, že nelze věřit příspěvkům, kde autor(ka) mluví o "miminku" a nezmíní jeho jméno. Asi situaci vystihuje to, že v tomto článku také není zmíněno. Velmi se obávám, že některým lidem se prostě nelze zavděčit. Je to bolestné pro ně i pro okolí.
** Honza
|
| simona | •
|
(16.4.2004 16:47:37)
K psychickemu problemu v tehotenstvi:
Je to mozna jiny problem, ale ja mela obrovsky strach z porodu a vsech tech veci okolo, nedokazala jsem na nic jineho myslet, ve dne v noci, nekolik mesicu (i kdyz dite jsem chtela). Nakonec jsem vyhledala odbornika - psychologa, pry velmi dobreho. On po nekolika sezenich konstatoval, ze nemam strach z bolesti a porodu jako takoveho, ale ze se stydim, kdyz na me tolik lidi bude koukat, ze se bojim doktoru, nastrihu, klistýru apod, je zvlastni ze pred tim nez jsem k nemu prisla jsem si tohle neuvedomovala. Rikal neco o tom, ze bych jim mela verit, ale vice, ze mi nelze pomoct. Z uvedeneho plyne, ze psycholog mi vubec nepomohl, nakonec mi trochu zvladla pomoct moje doktorka. Odjela jsem rodit az do Vrchlabi, byl tam nadhery pristup, nepremlouvali me k nicemu co jsem nechtela a dnes mam 2 leteho chlapecka. Porod sice trval neco pres 16 hodin, ale delala jsem co jsem chtela, treba jsem potrebovala chodit, byla jsem tak nejak zabrana do sebe, nikdo me z toho stavu nevytrhoval nasilim. Manzela jsem vnimala tak nejak okrajove. Ne ze bych to musela mit kazdy den, ale dalo se to zvladnout. Ale po precteni nekterych prispevku o porodnicich vim, ze jinde bych to tak dobre nezvladla, ze by mozna i byly vetsi komplikace a vetsi poporodoni deprese.
|
|
| Kamila B+ Honzík10/04 | 
|
(22.5.2004 22:20:31)
Vzal jste mi slova z úst:-)))Mám stejný názor jako vy:-)Líp bych to nenapsala
|
|
| marygold | 
|
(8.1.2005 19:00:12)
díky za tento článek. Budu mít mimonko až v létě, ale už teď jistě přemýšlím, kterou porodnici si vybrat. Tyto diskusní články mě celkem vyděsily, protože jsem byla rozhodnuta jít k Milosrdným a tyto články mě děsí. Na tomto článku vidím, že vše nemusí být tak černé a že hodně závisí na samém člověku a jeho přístupu. Takže díky za to a už to budu brát s nadhledem. Hezký den. M
|
|
| tina, 1 syn (7/04) | •
|
(21.10.2005 12:26:37)
osobně víš, jaké to je rodit, osobně jsi rodil na Polní... v tom případě díky za názor - nejsi dětský lékař nebo gynekolog? to by sedělo...
|
|
|
| Lucie | •
|
(13.4.2004 16:15:22)
Tak jsem si (jsouce vybavena pevnou linkou :-) ) take precetla dlouhy prispevek i celou diskusi.
Musim rict, ze prispevek se mi libil. A to obsahove i literarne, bylo to docela ctive a dlouhe to bylo proto, ze autorka zminovala vsechna mozna hnuti sve mysli. Na to vetsinou neni cas a prostor. Asi kazda maminka by mohla o svem porodu a vecech kolem napsat tak rozsahle povidani a kazde by bylo trochu jine. A myslim, ze i kdyz pro vetsinu lidi by to nebylo zas az nejak zavratne zabavne cteni, bylo by uzitecne si sbirku takovych historek precist pro vsechny zacinajici lekare, porodni asistentky a zdravotni sestry. Predevsim pro ty zacinajici, kteri jeste nejsou ponoreni do rutiny a reseni odbornych problemu a maji pred sebou nutnost zaujmout ke sve profesi a klientum/pacientum nejaky postoj.
Autorka urcite udelala par blbosti, ale cenim si, jak autenticky vse popsala. Dokazu se do jejich pocitu naprosto vzit. Chovani personalu, ktere ji tak iritovalo, take vnimam jako necitlive. Nikoliv snad zle, proste necitlive, mozna chvilemi neomalene.
Problem nas vsech je, ze nabidku na pomoc psychiatra slysime (a casto i myslime) jako urazku. To, ze autorka clanku pred porodem skoro nejedla a nespala, ze nejedla a nespala ani po porodu, natoz to, ze brecela a dokonce mela negativni myslenky, jiste nebylo proto, ze by se k tomu sama svobodne a vedome rozhodla, i kdyz nic z toho urcite nebylo vubec dobre. Spis to bylo priznakem toho, ze neni psychicky v poradku. A zase, nemyslim to v nejmensim jako urazku. Zalezitosti kolem narozeni ditete (a asi taky kolem zavaznych zdravotnich problemu) jsou naplneny takovou objektivni nejistotou (zive organismy se chovaji ne zcela predvidatelne), ze by ji lekari svym uvidime, jak se to vyvine, nemeli zbytecne posilovat, meli by radeji navrhnout nejaky jasny jednoznacny postup (samozrejme sami vedi, ze pravdepodobne bude leccos jinak, ale od toho tam jsou, aby to pak resili). Kazda zena je asi ze zalezitosti kolem porodu rozrusena a autorka jiste nebude jedina, ktera neuvazovala a nejednala uplne normalne. Me napriklad behem porodu rozhodila kazda malickost, kterou jsem necekala, nebo ktera nebyla v poradku. Na sestinedeli jsem potom dokazala smutne koukat na popraskane rucicky sveho miminka a cekat na dobu ke koupani, abych ji mohla namazat. Nastesti pribehla sestricka, ktera - protoze nebyla sestinedelka - uvazovala normalne, vykrikla To ji prece musi bolet, proc ji nenamazete a rucicky miminku namazala.
Normalne jsem pomerne racionalne uvazujici clovek.
Clovek v abnormalnim psychickem stavu si neuvedomi, ze potrebuje pomoc zvnejsku. Ja jsem si az zpetne uvedomila, ze kdyz me poporodni psychicke problemy po nekolika mesicich narostly tak, ze jsem zacala ztracet pamet, mela jsem mozna psychiatra vyhledat. Az kdyz byl male asi rok a ja jsem dospela k nazoru, ze me manzel sleduje, doslo mi, ze to neni OK a hledela jsem se rychle vratit do prace.
V MASH je otec Mulcahy (nebo jak se pise). Je to knez, ale hlavne je to clovek, ktery nema na starosti operace, leceni ani osetrovani, ani administrativu, uklizeni, organizaci, nic. Ma proto prostor starat se o dusevni stav personalu i pacientu. Vsimnete si, ze neresi jen zalezitosti viry, ale hlavne psychicke problemy, problemy moralni, rodinne a tak. Samozrejme nestaci to, ze ma cas, hlavne k tomu musi byt osobne zpusobily, ale kdyby byl zatizeny jeste jinymi ukoly, nemohl by to delat. Neskodilo by, kdyby v porodnicich (a asi i jinych nemocnicich) byly takove matky Mulcahyove, ktere by se staraly jen o psychiku rodicek. Popovidat si, uklidnit, uvest mysleni do normalnich koleji.
Chapu, ze se sestram s rodickami a nedelkami dost tezko pracuje, jiste by jim to take pomohlo. Ale kde na to vzit, ze?
Samozrejme, ze vseho nejdulezitejsi je, ze se narodilo zdrave dite. Ale kdyby se jen na to nejdulezitejsi soustredili treba stavari, chodili bychom dodnes pro vodu ke kasne a na zachod na dvorecek, protoze na baraku je ze vseho nejdulezitejsi, aby do nej neprselo a nefoukalo. A kdyz se v nem da i zatopit, tak co bysme jeste chteli.
|
| hela | •
|
(13.4.2004 20:48:42)
Já si prostě myslím, že způsob, jakým má být někomu ve špatném psych. stavu nabídnuta pomoc odborníka by měl být maximálně citlivý. Zeptat se někoho: "a nechcete psychiatra?" se nemůže nikdy setkat s úspěchem. Já sama jsem byla v dost špatném psych stavu, když mne ve vážném zdravotním stavu hospitalizovali v nemocnici a já se bála o své nenarozené miminko. úplně jsem se zhroutila, ale sestřičky se mi snažily všemožně pomoci a pochopily, jak mi je. psychologa někdo zavolal sám od sebe. Nemusela jsem říci: "Ano, potřebuju psychiatra." Prostě přišel psycholog, dokonce v perfektním čase, když právě byla spoluležící pacientka někde na vyšetření, představil se mi pouze jménem a klidně se mnou mluvil. Moc mi to pomohlo. Vysvětlil mi, že na mém psychickém stavu hodně záleží a musím být v pohodě kvůli dítěti. Chápal, že je mi zle a proč navrhl nějaká řešení. Shodli jsme se, že léky nechceme. Já jsem se vyvztekala, vybrečela, uklidnila a ten ubožák s rancem mým trablů na zádech zase odešel. Bylo mi líp. Jak to, že tam mohl být, když jsem ho potřabovala a přesto jsem si o něj nemusela říkat? Není právě tohle ta pomoc, kterou by měl psycholog poskytovat? Opravdu jste udělali pro tu maminku to, co bylo potřeba?
|
|
|
| monika + 3 | •
|
(31.5.2004 21:54:06)
Nedokázala jsem tvůj elaborát přečíst slovo od slova, protože máš zážitků na telenovelu. Přesně v tom duchu se tvé zkušenosti totiž odvíjí. Asi jsem přehlédla, jak se tvé děťátko jmenuje, jakéhože je to vůbec pohlaví? Ty jsi ve svém článku středem a nikdo jiný. Doufám, že to bylo jen v šestinedělí. Nebo jsi měla opravdu tu smůlu a narazila na nesnesitelný personál, lékaře, sestru? Já si to u Milosrdných "užila", bylo mi tam příjemně, nikdo se ke mně nechoval nevhodně. A to jsem na svoji osobu hodně náročná. A mé třetí miminko se tam, na rozdíl od předchozích dvou, mělo jako v bavlnce. A to byla porodnice narvaná k prasknutí, nějak se moc rodilo, či co. Zdrželi jsme se tam s Tomem déle než je obvyklé, ale bylo to fajn. Tak ať se ti příště lépe daří.
|
|
| Jena B.,1 syn | •
|
(15.7.2004 22:43:00)
Moc mě mrzí, že se u Milosdných fakt nic nezměnilo, rodila jsem tam v říjnu 2002 a jak tak čtu tak je to pořád stejně hrozné. Přirovnala bych to k !rumunské nemocnici". Dodnes, když si na to vzpomenu, běhá mi mráz po zádech. Doktoři byli většinou fajn, ale jednání těch sester, ta bezradnost maminek, neochota a nezájem sester, nezájem o kojení...Při čtení článku shledávám úplně to stejné, co jsem tam zažila. Na místo radosti ze zdravého miminka:stres, bezmoc a pocit ať jsem rychle pryč.
Mám jen obavy, zda je to v jiných porodnicích lepší..a proto největším dilematem zda si pořídit druhé dítě je: kam jít rodit?
Budoucí a¨maminky, vybírejte velmi pečlivě porodnici, nedejte na nějaké pěkné články v tisku apod.Radši se informujte od ostatních maminek jak to kde chodí.
Není nic horšího než utíkat z porodnice honem domů-jako já(po "císaři" už 5.den!)a nechat si tak zkazit ty nejkrásnější dny....
A dle mě- k Milosrdným za žádnou cenu!!!
|
| Míla,1 syn | •
|
(17.12.2004 23:05:50)
Rodila jsem u Mil. roku 2002 a byl to děs. Kromě ponižování,ukazování medikům, vyšetřování během vytírání podlahy uklizečkou, nekomunikace asistentky,vyhrožování císařským řezem pokud nebudu ležet, mi bylo přikázáno rodit na koze, protože jsem prvorodička a odnesla jsem si parádní nástřih / proti mé vůli, dítě 3,2kg, 2.doba porodní 5 minut,3 měsíce poctivých masáží hráze/- odůvodnění:-opět- jsem prvorodička. Nevím, proč taková porodnice ještě vůbec existuje. Hodně štěstí těm, které se pro ni rozhodly, pochybuji, že se něco změnilo.
|
|
|
|
souhlasila. Nakonec jsem byla rada za veskerou odbornou pomoc kterou mi poskyli, ja i mimisek. I kdyz jsem si to predstavovala uplne jinak - pod vlivem vsech tech prirucek a clanku na netu ...
Jinak vám odhrkají teorii a peláší za další mamčou.
*26. ledna 09*
23. ledna 2009 
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)