| Jana, 24 let, skoro dvouletý Stáník | •
 |
(14.6.2001 23:21:00)
Takže pro všechny maminky, které se rozhodují pro Vojenskou porodnici a chtějí se taky dozvědět něco od toho, kdo porodem už prošel (doufám, že to nebude moc zdlouhavé a nudné) - hlavně pro Marušku, Petru a Annu:
Ve Vojenské jsem rodila v noci z 29.7. na 30.7.1999. Celý porod trval 18 hodin, takže žádný med, ale díky tomu, že tam se mnou byl manžel, jsem to nakonec zvládla. Od devíti do jedenácti večer jsem měla stahy pravidelně po 3 - 5 minutách, tak jsme se rozhodli, že radši pojedeme do porodnice, abych nakonec neporodila někde mezi dveřma;-) - jo, kdybych věděla, co mně čeká!
V jedenáct večer jsme dorazili, sestry a doktoři zrovna měli hrozně naspěch, protože letěli k císařskému řezu, tak jsme chvilku čekali. Absolvovala jsem klasiku - holení, klystýr, monitor, vyplnění dotazníku apod., což mi ani nevadilo, dá se to přežít. Spíš mi vadilo to, že při celé té proceduře se mnou nemohl být manžel (poslali ho na chodbu), ale je pravda, že jsem proti tomu neprotestovala, protože jsem byla ze všeho děsně vykulená, možná kdybych se ozvala, že by ho tam nechali. Nepříliš příjemné bylo taky to, že na vyplňování všech těch veledůležitých údajů sestry na příjmu dost spěchaly a nenechaly mně ani moc přemýšlet, byly hned nervózní. Ale to asi záleží taky na tom, na koho člověk zrovna natrefí. Koneckonců, na tom porodu a tom, co se děje okolo něj zas až tak nesejde (myslím si já), důležitější je pobyt na oddělení šestinedělí a ten byl ve Vojenské porodnici na jedničku!!!
Dál. Doktorka mě vyšetřila, konstatovala, že ještě moc otevřená nejsem a pokud všechno bude probíhat hladce, mohla bych porodit nejdřív tak v 8 hodin ráno. Celou noc jsem strávila na "hekárně" (velmi pohodlné a příjemné), kde jsem měla 2 gumové míče, žebřiny, sprchu a postel, takže jsem si ulevovala jak se dalo, dokonce se mi někdy podařilo mezi stahy i na pár vteřin usnout (!).Ráno okolo 5. hodiny doktorka navrhla, že mi píchnou plodovou vodu, to prý porod urychlí a snad taky zesílí stahy. Kupodivu se jí to nepodařilo - byla jsem moc stažená, ale asi za půl hodiny nato mi voda praskla samovolně.
Dalších pár chvilek probíhalo ve znamení stěhování se z hekárny na porodní sál a zpět, protože mezitím přišly asi dvě maminky po mně a rodily skoro hned. Ten pocit byl pro mně osobně dost deprimující - říkala jsem si "a kdy už to konečně budu mít za sebou i já?". Pak (asi od 7 hodin ráno) jsem už zůstala s manželem pořád na porodním sále. Doktorka se totiž rozhodla, že mi píchne kapačky (předpokládám, že oxytocin) na zesílení stahů. Měla jsem sice stahy po 3 minutách, ale slabé. Taky mně připojili na monitor.
Do té doby jsem si říkala, že všechno probíhá tak, jak má a jak to píšou i v knížkách - i rozdýchávat bolesti se mi dařilo docela dobře, takže nebyly tak nesnesitelné. Ovšem to, co jsem si užila při těch kapačkách, to se absolutně nedalo vydržet. Začala jsem omdlívat, tak mi museli dát kyslík a pak mi sami navrhli epidurál (ten jsem dostala asi v 9 ráno). Byl perfektní, protože mně asi tak na 3 hodiny téměř úplně zbavil bolestí a po úplném dokapání ještě chvíli účinkoval. Cítila jsem víceméně jenom tlaky a slabou bolest a doufala jsem, že mi to pomůže i v tom otevírání. Ve Vojenské hradí epidurál plně VZP, takže i v tom je to plus (doufám teda, že tomu tak je i teď, možná by nebylo od věci se zeptat).
No, zkrátím to na (snad) únosnou míru - ty půllitrové kapačky, z nichž každá kape asi 3 hodiny, do mně nalili ještě dvě. Při té poslední jsem se už modlila, abych porodila včas a začala dokonce uvažovat i nad císařským řezem, protože za celou tu dobu jsem se otevřela snad jenom o dva centimetry. Na ten císařský řez jsme se ptali a doktor, který měl zrovna službu, říkal, že oni dělají císařské řezy jenom ve skutečně urgentních případech, např. když klesá tepová frekvence dítěte nebo kdybych se začala zase nějak výrazně zavírat, a že mně tudíž v podstatě nezbývá nic jiného, než abych porodila normálně, ať se děje co se děje. Mezitím tam ve vedlejším sále porodily další 2 maminy, co přišly po mně (a za celou dobu mého porodu se tam vystřídaly 3 směny sester a doktorů).
Permanentně jsem byla napojená na monitor, ale naštěstí jsem nemusela ležet, seděla jsem na míči, hopsala jsem (což prý pomáhá při otevírání) a občas jsem si stoupla a v mezích možností se prošla, kam až mi to hadičky od kapačky dovolily, abych úplně nezdřevěněla. Dost dobře nechápu, jak můžou v knížkách psát, že se dá při bolestech procházet (je ale fakt, že když jsem byla ještě na hekárně, tak jsem se procházela poměrně v pohodě, asi to platí pro normální bolesti a ne ty "oxytocinové"). Malý Stáníček měl pořád k mé velké radosti srdíčko jak zvon, evidentně se na něm ta dlouhá doba nijak výrazně nepodepsala.
Pak se porod najednou rozjel a hned se seběhla skupina doktorů a sestřiček a počínali si jako naprosto dokonale sehraný tým. Pomáhali, jak se dalo a snad ani ne za 20 minut byl malý na světě (3750 g, 53 cm). Polohu při porodu jsem si sice tak úplně diktovat nemohla, ale v tom pololeže je možné si nechat trochu zvednout lehátko, takže člověk v podstatě rodí skoro v sedě. Opravdu nepříjemné byly nohy ve třmenech - alespoň zkušenost pro příště, že se musím ozvat. Můj celkový dojem z porodu a všeho okolo něj je ten, že sestry a doktoři dost věcí dělají rutinně, jako v jiných porodnicích, ale když má člověk nějaké konkrétní přání, tak ho respektují, pokud to jen trochu jde.
Sestra otočila malého bříškem dolů a plácla ho přes zadeček, protože patrně neřval (on se na ní podíval těma obrovskýma tmavýma očičkama - doteďka si to pamatuju - a šíleně se zamračil, pak řvát začal). Utřeli ho a přiložili mi ho k prsu. Ani ťuk. Ani pusinku neotevřel, jen se na mně pořád koukal (zvídavé dítko:-)). Tak tam na mně chvíli ležel a pak ho odnesli vykoupat a ošetřit. Dvě hodiny jsem ještě ležela na sále a pak mě odvezli na pokoj.
Věřte mi, že jsem byla upřímně ráda, že si Stáníka sestry nechaly tu první noc na novorozeneckém oddělení a daly mi ho až druhý den k polednímu - nemohla jsem se totiž ani hnout. Nosily mi ho jenom na kojení. Já to vůbec jako nějakou ztrátu nevnímala, věděla jsem, že se tam o něj postarají a aspoň jsem se trochu vyspala. Jestli nějaká maminka píše, že jí bylo líto, že jí nedali dítě hned od začátku na pokoj, pak asi ten porod probíhal trochu jinak než u mně, jinak si to vysvětlit neumím.
Za pobyt ve Vojenské porodnici se platí 2000,- Kč, ale určitě to stojí za to. Pokoje jsou po dvou, s televizí a telefonem, přebalovacím pultem pro miminka a takovou malinkatou vaničkou (dřezem) na koupání. Erárního prádla je dost, dětské kosmetiky taky, i vložek (klasické buničinové, každému prý nevyhovují, já osobně jsem si nestěžovala). Záchod a sprcha jsou pro dva pokoje společné, pěkně čisté. Všechno je moc hezké, barevně laděné do růžova, postýlky pro miminka jsou prosklené. Jediné, co mi trochu vadilo, byly poměrně vysoké postele (to je ale asi ve všech nemocnicích a pravděpodobně i v porodnicích) - jak jsem byla sešívaná, nemohla jsem se pořádně hýbat a vylézání na postel mi trvalo někdy i 5 minut. Další věc, kterou bych si dovolila Vojenské porodnici vytknout, jsou světla. Na noční kojení by se bývalo hodilo malé tlumené světýlko nebo lampička, což tam bohužel v době, kdy já jsem rodila, neměli - jenom poměrně ostrou zářivku nad postelí. Ale možná už je to jinak, přece jen - jsou to skoro dva roky... A navíc jsou to skutečně jen drobnosti, které můj celkový dojem rozhodně nekazí.
Co se mi naopak zamlouvalo moc, to bylo jídlo. Tedy záležitost, na kterou si stěžují beze zbytku snad všechny maminky, které rodí v jiných porodnicích. Žádné nemocniční blafy, pěkně možnost, vybrat si každý den ze 4 jídel - a přestože jsem hrozný "žrout", někdy byly ty porce tak veliké, že jsem je málem nemohla sníst! Sestřičky jsou báječné, vždycky ochotně poradí s kojením, mohla jsem na ně zazvonit třeba ve 2 v noci a pomohli mi malého přiložit k prsu - a to to ze začátku vypadalo, že se vůbec pít nenaučí, měl plné bříško plodové vody a zapadlou bradičku, takže se dlouho neuměl správně přisát! Navíc jsou všude na pokojích elektrické kompresorové odsávačky na mléko (se kterými sestřičky taky ochotně naučí zacházet), takže podle potřeby se může odsát, prsa netvrdnou a mléko se vesele tvoří, takže maminka i miminko odchází domů kompletně "rozkojení". S koupáním miminka pomáhá první noc sestra, pak už koupe maminka sama. Průběžně se sestřičky chodí ptát, jestli někdo něco nepotřebuje, prostě prvotřídní servis. Já měla snad jenom smůlu na spolubydlící, ale to by byla jiná kapitola... 10 kritérií pro porodnice se statutem BFH prostě Vojenská splňuje beze zbytku.
Co se týče porodnice na Slovanech,slyšela jsem, že tam jsou pokoje po 3, takže maminky ani miminka si tam spánku moc neužijou. Ale nevím, co je na tom pravdy. Každopádně já jsem ani necítila potřebu si to ověřovat a hned jsem se rozhodla pro Vojenskou.
Snad jen ještě poznámka pro Marušku - z porodu vůbec nemusíš mít nějakou panickou hrůzu. Příroda je milosrdná a každá maminka na ty bolesti a problémy nakonec zapomene a je ráda, že má krásné a zdravé miminko a dělá všechno jenom pro něj. I já už teď pomalu plánuju pro Stáníka sourozence:o)
|
| Dáša a Honzík, 2,5 roku | •
|
(30.3.2003 21:31:54)
Chtěla bych se také podělit o své zážitky s pobytem ve Vojenské nemocnici v Plzni, i když Honzíkovi v červenci budou už 3 roky a ne všechno si už tak dobře pamatuji. Po přečtení zážitků Jany s jejím porodem Stáníka se mi ale spousta věcí vybavuje... Samotný porod od chvíle kdy mi praskla voda (předtím to byla "brnkačka") trval 16 hodin, stejně jako Jana jsem měla slabé stahy, dostala jsem 3 kapačky a byla vděčná za epidurál. A taky stejně jako ona nemůžu říct nic jiného,než že jsem byla jen a jen spokojená, jak se všechny setřičky i lékaři ke mně chovali!!
Manžel byl také u porodu a byla jsem moc ráda, že ho tam mám, protože jsem byla ze všeho vyjukaná a že porod (hlavně to, že se malému nechtělo ven)nebyl žádný med, to si pamatuji stále. Také se mi líbil názor Jany, že byla vděčná, když jí malého nedali hned, že si mohla odpočinout. Honzík se narodil o půlnoci a byla jsem také ráda, že mi ho přinesli až ráno. Vím, že je spousta maminek, které tento názor nesdílejí, ale já jsem si alespoň odpočatá mohla další chvilky s ním plně užít!
Pokud jde o následnou péči, nevzpomínám si na nic, co bych mohla "pohanit", protože se všichni opravdu chovali mile a domů jsme odcházeli s tím, že už jsem se nebála přebalování, koupání a ani kojení!!!! Pokud jde o další příspěvek (myslím, že Eva B.) ke kojení, tak já jsem Honzíka úspěšně kojila až do 19měsíců, takže u nás problém nebyl.
V červenci se těšíme, že k Honzíčkovi přibyde další miminko a já jen doufám, že ve Vojenské nemocnici budou mít místo a i naše druhé dítě se narodí právě tam.
|
| Vendy,Maty5/04Jony5/07 | 
|
(13.11.2004 19:23:37)
je to 6 měsíců co jsme ve vojenské nemocnici porodila dcerku.Musím, říct,že personál byl profesionální a prostředí nádherné.Všichni byli velice ochotní a vstřícní.Vřele doporučuji všem
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)