| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Jiný stav přináší i jiný svět

 Celkem 25 názorů.
 b. polakova 
  • 

:) 

(22.1.2004 21:03:36)
dobry den :) nesmirne mne potesilo ze polovina tehotnych trpi benigní těhotenskou encefalopatií, jak bylo receno ve vasem clanku, do teto chvile jsem si totiz pripadala jako menecenny idiot. jeste jednou dekuji. i za oznaceni ostatnich patologickych stavu :)). s nazory doktorky pecene se bohuzel neztotoznuji (nebo spis teoriemi) delam co citim, prilis o tom nepremyslim a mam pocit ze je to dobre
preji vsem rodickam co nejmene stresu a pokud mozno aspon trochu prijemny prubeh tehotenstvi
 Zuzka -17.týden 
  • 

Nejsem v tom sama 

(2.6.2005 9:18:59)
Díky za tyhle stránky,protože jsem si začínala připadat divná.Je mi 29 let a 2roky jsme se snažili o dítě.Po dlouhé léčbě se to najednou podařilo a mě to tak zaskočilo,že nevím co s tím.Dlouho a tvrdě jsem pracovala a od 3.měsíce jsem doma.PROBLÉM:NEJSEM V PRÁCI A TO MĚ STRESUJE.Manžel pracuje 3dny v týdnu mimo domov a já mám najednou pocit,že mu na mě nezáleží a hádáme se.Přitom se mi opravdu snížil plat a jeho potřebujeme.Ale přesto,že jsem byla vždycky samostatná a chlapa nepotřebující,TEĎ HO NUTNĚ POTŘEBUJU.Ale to jsou celí oni,změny nálad berou za histerii a tím mi opravdu nepomáhá.Takovéto stránky by měli být spíš pro muže než pro nás,my máme své matky.....ŽE ANO,DÁMY???? DRŽÍM VŠEM PALCE.ZUZKA
 Miťa,Max 1/00,Kačenka 4/05 


Re: Nejsem v tom sama 

(2.6.2005 9:31:01)
Ahoj Zuzi,
poradím ti jednu věc,najdi si nějaký koníček a snaž se vypadnout z baráku,kdy jen to bude možné a budeš se na to cítit.Dopřej si taky něco pěkného na sebe,i když jsi těhotná,prospěje to tvojí psychice.Chlapi jsou v tomto ohledu většinou nechápaví,ale moc na to nemysli.Jestli je v práci ten tvůj jenom 3 dny v týdnu,jak píšeš,tak bych to brala.Ten můj je od pondělí do pátku od 9-20h v práci(i s cestou) a já celé dny sama s dětmi.Našla jsem si přes takovéhle diskuse kamarádky přímo v místě bydliště a dost často se scházíme.Máme pořád o čem mluvit a je to fajn
 ZUZKA 
  • 

Re: Re: Nejsem v tom sama 

(3.6.2005 11:01:27)
Ahoj Míťo,děkuji za odpověď,píšu takhle poprvé a nikdy jsem na to neměla čas,najednou mám a jsem ráda,že jsou na tom lidé podobně.Můj manžel je ty ostatní dny v práci v HK do 6h,takže máme čas jen víkendy,protože večer když přijede,jsme už oba unavení a jen sedíme u televize.Až se mi to narodí,budu míz snad zase pro koho žít a o koho se starat,možná to mi chybí.Taky chodím občas s kamarádkami na oběd,pak chodím po městě,nebo jdu k rodičům co podnikají do firmy pomáhat s papíry,ale je to málo...samozřejmě práce je doma pořád dost,ale to je nutnost,tak alespoň všechno stíhám než on přijde,abych pak měla na manžela všechen čas.Pomáhá mi jen to,že si vždycky říkám,že jsou na tom jiné i hůř...Nejsi od někud poblíž Hradce Králové??
 Miťa,Max 1/00,Kačenka 4/05 


Re: Re: Re: Nejsem v tom sama 

(3.6.2005 12:59:19)
Ahoj Zuzi
bohužel,nejsem ani z okolí Hradce,jsem kousek od Ostravy,ale psát si můžem,budu ráda.Většinou sice bývám na Karvinské rodince,ale občas kokám i sem.
Věř tomu,že až se to narodí,změní ti to úplně život,už pro tebe nebudou tak důležité některé věci,které jdi za důležité pokládala aneb jak prohlásil nějaký chlap:
nikdo nemůže vědět,co znamená život,co znamená svět,nemůže znát význam čehokoli,dokud nemá dítě a nemiluje ho.A pak se celý jeho svět změní a nikdy se už nic nebude zdát úplně stejné jako dřív.

Jestli ti můžu doporučit,kup si takovou malou knížečku,kde jsou citáty různých lidí o miminkách.Je moc krásná a jsou v ní i nádherné fotky a jmenuje se Děťátko je požehnání

Kdybys měla zájem,můžem si psát i přes mail,nebo přes ICQ.
Hlavně hlavu vzhůru a neklesej na mysli.
 zazzu 


ZUZKA 

(3.6.2005 20:37:10)
Ahoj Míťo, jsem už zaregistrovaná jako ZAZZU,díky za odpověď i když mě mrzí,že jsi až z Ostravy,mailem mi můžeš psát.Dneska už je manžel doma,tak zas napíšu po víkendu.Měj krásný víkend a v pondělí se budu těšit.ZUZKA
 zazzu 


Ahoj po víkendu:o))) 

(7.6.2005 11:31:58)
Tak jaký byl víkend??Je to vážně balzám na nervy,když si můžu s manželem o víkendu někam vyrazit,protože pak je ten týden trochu snazší.Samozřejmě,zase odjíždí na 3 dny,ale to se fakt musí zvládnout.Poraďte mi prosím co se špatnými sny???Mám je už od 2.měsíce a skoro každou noc,většinou strašné blbosti,ale ráno nevím,jestli je to pravda nebo ne.Je to divný pocit.Dřív se mi zdálo jen o práci,ale jestli je to tím stavem,tak to vydržet musím,že??ZAZZU
 Alča, 34.tt 
  • 

Re: Nejsem v tom sama 

(28.6.2006 12:57:34)
Milá Zuzko a vůbec ostatní!
Je to již pár týdnů, co jsem měla úplně stejné pocity! Myslím, že je to úplně normální, tělo reaguje na změny. Měla jsem podobné stresy jako ty. Manžel sice neodjížděl za prací pryč, ale i tak jsem mu "vyčítala", že mě nechává samotnou, že mu asi na miminku tolik nezáleží a za každou cenu jsem mu tenkrát škodolibě dokazovala, jak si s miminkem vystačíme sami... Přitom vím, že i on těhotenství prožívá a že je důležité, aby nás zabezpečil. Nyní jsem ve 34.tt, uteklo to - ani nevím jak, a svým vrtochům se musím smát. Pořád je žena taková "jiná" a citlivá, pořád něco řeší a dumá nad něčím, ale ty věci se mění. Je dobré o tom manželovi říct, že je to normální. Držím pěsti tobě i miminku! papa Alča
 Amy 
  • 

Re: Re: Nejsem v tom sama 

(15.8.2006 17:17:51)
Ahoj všechny šťastné budoucí maminky!
Jen se chci vypovídat.Konečně jsem po umělém oplodnění těhotná a těžko se mi to píše, ale prožívám snad nejhorší chvíle svého života. Nějak nepociťuju radost,štěstí a pak z toho mám pocity viny,protože si říkám,že to miminko určitě vnímá.Jsem naštvaná i na partnera a nevím proč.Doufám,že mě neodsoudíte,je mi to vážně líto. Znáte to některá z vás? Amy
 farky 


Re: Re: Re: Nejsem v tom sama 

(15.8.2006 19:04:06)
ahojky,je teda zajimave ze mas takove pocity v tvoji situaci.ja se do tehotenstvi dostala nechtene,ale i presto jsme si malyho nechali.ovsem moje tehotenstvi neprobihalo zrovna radostne,proste jsem z toho zadne poteseni nemela,spis mi to prislo na obtiz,vubec jsem se na mimco netesila.vazne docela hruza.nemusis se bat,tvuj postoj se zmeni,nerikam ze hned nebo za rok,ale zmeni.me se ten zvrat nestal v porodnici,jak by kazdy predpokladal,ale az tak kolem druheho mesice co jsme meli mimco doma,a to s nim nebyli zadne problemy.proste to prijde samo,tak ze si z toho hlavu nedelej.cim vice se s tim budes zatezovat,tim te to bude vice trapit.proste to nech plavat,az to prijde tak to prijde,premyslenim nad tim nic neurychlis
 Artepa 


Re: Nejsem v tom sama 

(4.12.2008 10:56:49)
Ahojky Amy, docela by mě zajímalo, jak to u tebe dopadlo. O dítě jsem se snažili 3 roky a konečně jsme otěhotněli po 2. IVF. Jsem v 6tt. a uchytily se 2 embrya. Moc jsem se na těhotenství těšila, jak budu šťastná a budu si to užívat, ale nevím proč, jsem ze svého stavu spíše rozpačitá. Dost mě to mrzí. Pravda, po dvojčátkách jsem nikdy netoužila a Dr. se na dvojčetné těhotenství taky moc netvářil (mám za sebou operace dělohy a endometriozu). Tak jestli je to ze strachu z toho, jak to všechno dopadne, nevím. Doufám, že se to časem zlepší a já si budu těhotenství pěkně užívat, jak jsem si to kdysi vysnila.
 luca23 


Re: Nejsem v tom sama 

(4.1.2007 12:59:10)
Ahojky všichni, potřebovala bych radu. Jsem z toho zoufalá. Jsem teprve ve druhém týdnu těhotenství a už mi začali jakési deprese.Jsem ze všeho nervózní a bojím se. Mám už jedno dítě, rok a půl starou holčičku a moc jí miluji, ale po porodu jsem měla dost velké psychické problémy, tzv. laktační psychózu se kterou se vlastně léčím ambulentně dodnes. Teď čekám druhé mimi a moc si ho přeji, i manžel, ale hrozně se bojím že nastanou stejné problémy. Poraďte někdo prosím děkuji předem.
 Jana 
  • 

Re: Re: Nejsem v tom sama 

(4.1.2007 22:07:26)
Myslím, že tyhle pocity má asi každý někdy přijdou hned na začátku těhotenství,někdy v průběhu,ale před porodem je máme asi určitě každá a myslím, že je to normální a asi i trochu třeba.Neboj se a říkej si,že nikdy vše neprobíhá stejně.A jestli jsi měla při prvním porodu problém tak to nemusí znamenat,že na tebe zase něco čeká. Přeju krásné a ZDRAVÉ miminko a nemysli na žádné problémy. Ahojky
 Petra 
  • 

Re: Re: Nejsem v tom sama 

(5.1.2007 8:09:54)
Ahoj, nevím jestli budu umět reagovat zrovna na tvůj příspěvek, ale mám obdobnou zkušenost .Těsně po narození dcery té je už nyní 14 let jsem začala trpět panickou poruchou. Dodnes s tím žiji,ale už je to daleko lepší. Teď bych ráda druhé miminko, ale strašně se bojím, proto tě obdivuji, sama se vůbec neumím rozhodnout a taky nevím zda to ještě zvládnu.Snad nejhorší jsou články na internetu týkající se psychiky,díky kterým mám pocit, že vše už může být jen horší. Proto vydrž , snad bude líp.Ráda bych pokum má někdo nějakou zkušenost jestli by ji mohl také napsat.
 stáňa 
  • 

Re: Re: Re: Nejsem v tom sama 

(25.2.2007 22:47:46)
Ahoj všem, po prvním porodu(7/2004) jsem měla "laktačku" a po druhém (7/2006) to proběhlo naprosto v pohodě!Obě těhotenství byla chtěná, první plánované, druhé mírně neplánované(chtěla jsem až o rok dýl,ale ani trochu nelituji). Po prvním jsem měla obrovské úzkosti a skončilo to sebevražednými sklony a pobytem na psychiatrii, takže nic moc. Při druhém jsem se samozřejmě trochu bála, ale situace už je jiná, je to podruhé a člověk je zkušenější. Všem podobně "postiženým" držím pěsti!
 Monča,Tina 8 let 
  • 

Re: Re: Nejsi v tom sama 

(16.2.2007 13:01:30)
Ahoj jsem ráda ,že se našel i další blázen risknout další těhotenství po
předchozí psychické příhodě po porodu znovu ,já jsem se odhodlala po
skoro 8 letech.Tentokrát už bohužel musím počítat dopředu s tím, že situace
se může opakovat,protože je to padesát na padesát .Nemáte prosím někdo zkušenost s podobnou situací a s tím ,jak to proběhlo po2 ?
 Zuzka 
  • 

Re: Re: Re: Nejsi v tom sama 

(25.2.2007 23:03:58)
Hmmm, taky by mě to zajímalo - po porodu silné deprese, ve kterých se s pomocí psychiatra a psychologa plácám pořád dokola, tedy už je to lepší, ale pořád se mi to vrací, nyní mám lék, který by měl zastavit to opakování.
Mám 1 a půl ročního chlapečka a vůbec si netroufám na druhé mimčo. Mám panickou hrůzu z toho, že by se to mělo ještě někdy opakovat, stejně bych nemohla kojit atd. Takže bude s největší pravděpodobností jedináček.
 vevava,1.miminko 
  • 

ufff! 

(11.10.2004 13:33:11)
Konečně článek, který mě trochu ujistil, že nejsem obětí nějaké rodící se psychické poruchy. Už jsem si začínala dělat starosti. Trochu mě to i rozesmálo. Encefalopatie :-))!
Za něcosi můžu sama, podcenila jsem svůj strach z létání a mírnou klaustrofobii a absolvovala jsem let na dovolenou a zpátky cca ve 13.-14.týdnu(a že jsou charterová letadla mrňavá a těsná!!). Tam to ještě šlo, dlouho jsem se na to připravovala a jaksi se mi podařilo nastoupit klidná a jakš takš i zůstat. Ale noc před cestou zpátky jsem proklepala, let prožila ve strnulé poloze a příšerném soustředění na jeden časopis (četla jsem rychlostí řádek za minutu). Po příletu nenásledovala úleva, ale stav podivné úzkosti a neklidu, další proklepaná noc a pak asi týden rozházené psychiky, panických stavů, zmatenosti (encefalopatie :-)), přehnaného strachu z těhotenství a porodu, ale také občasné euforie. Už je to skoro dva týdny a ještě furt blbě spím, budím se, občas jsem nervózní, ale už se mi to vše alespoň podařilo dostat pod vědomou kontrolu. Soustředím se na miminko, sleduju, jestli začnou pohyby (i těch jsdem se bála), čtu si všechny možné knížky a texty o těhotenství, porodu, miminku a snažím se pozitivně stimulovat. Moc mi pomohl i můj manžel a lidi kolem mě. Tu hrůzu už nechci zažívat a když na mě jde, nechci myslet na to, že je něco špatně,ale že je to NORMÁLNÍ! Takže díky za podobné články. Vím, že mi to všechno ztížil stres z letadla, moje úzkostlivost i před těhotenstvím, to, že se ve všem moc babrám...Ale ty změny, co se v nás těhotných dějí s náma holt lomcují a já už začínám věřit, že normálně by mě to tak nerozhodilo. Klid a radost v duši a těšení na miminko je to, co si přeju nejvíc. A vy ostatní asi taky, žejo? Teď nezbývá než doufat, že se nepřidá podzimní deprese :-))
 matrix 


Výborný článek!  

(22.3.2005 1:14:01)
Děkuji velice za výborný článek... Prožila jsem si ve 2. a 3. měsíci odmítání od manžela,přestože jde o chtěné dítě. Otec se mnou těhotenství neprožíval, nepomohl mi v začátcích anémie a tudíž strašné únavy,a spoluzavinil, že jsem pak onemocněla. V 2. a 3. měsíci jsem proplakala noci. Dosud manžel nepochopil,že mne má brát jako rovnocennou,přestože jsem na něm závislá. Budu se asi muset rozvést protože jeho špatné chování pokračuje, přestože jsem se odstěhovala... kam jinam než (podobně jak se píše v článku) k matce. Vzhledem k tomu, že jsem byla manažerkou a nyní jsem hodnocena tolik co bezdomovec, opravdu se vnímám jako "oběť". Naštěstí příklad mateřské lásky mé mámy mě uklidňuje a na miminko se těším. Miminko je v mém slzavém těhotenství plném fyzické bolesti i psychického opuštění, jediný světlý bod.
 Plechajda 


Ach jo :)  

(9.4.2005 17:28:16)
Ahoj (?)

Brouzdám netem, až jsem se dostala k tvýmu neveselýmu příspěvku..
Není to zrovna povzbuzující, ale věřím, že to zvládneš, protože to ,že se těšíš na malý, je teď úplně nejpodstatnější a hlavně TO JE skvělý, čekat miminko,ne?
Mně je 29, podnikám, mám svojí (nevelkou) firmu a jsem čerstvě těhotná,asi 4 týdny :)) Miminko je taky chtěný (snažili jsme se 6 měsíců), všechno je zatim ok, přítel se těší, já Moooc!
No, ale mám někdy pocit, možná hloupej, že bych se bez toho občas protivnýho, nespolehlivýho chlapa taky obešla.Paradoxně před otěhotněním mi lezl děsně na nervy ..no, pak jsem zjistila, že jsem těhotná..
Taky mám bezva mámu, vím, že tam mám dveře otevřený :)) Držim palce, všechno zvládneš, manažerko, ahoj, měj se fajn,Ajda
 linnn, 6. týžden  
  • 

Re: Výborný článek!  

(14.4.2005 14:41:06)
Ahoj! Tak myslím, že tvoje bábo bude mať fajn maminu a veľmi ti držím palce. Môžete tešiť na vzájomný krásny vzťah. Dúfam, že manželovi sa skoro otvoria oči a zistí, že si - ste ten najdôležitejší poklad na svete. Ja som v 6. týždni a na baby sa s budúcim tatkom veľmi tešíme - naopak, veľmi zvláštne to prežíva moja mama, ktorú oveľa viac rozhodia správy v TV novinách ako moje tehotenstvo. Buďme teda vďačné za každú blízku dušu a nenechajme, aby nám ktokoľvek rušil radosť z bábätka. Drž sa! L.
 Míša 
  • 

Partner na vyhození 

(10.8.2005 9:49:50)
Ahoj, nechci být zlá, ale jsem ráda, že existuje na světě někdo, kdo zažívá to stejné jako já. Po 8 letech s přítelem a 2 letech USILOVNÉHO snažení se o miminko se můj přítel podle mě zbláznil! Chová se úplně stejně jako popisuješ. Těhotenství ho obtěžovalo, já jsem ho obtěžovala, on se najednou dostal do pozice, kdy jsem na něm závislá (což jsem doposavaď nebyla) a začal mě ponižovat a šlapat po mě. Sebral mi vše a nechal mě na holičkách. Hrozně by mě zajímalo jak to u Vás dopadlo, protože já nevím jak dál !!! Kdybych neměla tak úžasnou mámu, které bych nikdy neublížila, tak bych nejraději skončila toto trápení. Zhroutil se mi svět, který jsem vždy stavěla jen NA NÁS. Pokud můžeš a nebude ti to vadit, tak mi prosím napiš na email, případně děkuji za jakékoliv rady člověka, který se takhle zklamal jako já :-(
 Valkýra 


Re: Partner na vyhození 

(10.8.2005 10:56:04)
Holky,
zažila jsem něco podobného, ale u nás to nebylo tak dramatické, zato to trvalo několik let.
Otěhotněla jsem po pětiletém manželství, ale zrovna v době, kdy jsme začínali (vlastními silami) rekonstruovat barák. Manžel měl radost, ale brzy začal být rozmrzelý z toho, že jsem omezená v tom, že nemůžu zvedat těžké věci a taky, že jsem trochu přecitlivělá. Chtěl, abych požádala o pomoc matku, ale ta odmítla a měla jen jedinou starost - že moc přibírám a už to neshodím. Navíc brala celé těhotenství tak, že se na "to" nemám nijak citově vázat, co když to špatně dopadne, až se to narodí tak potom se uvidí. Těhotenství a mateřství je prý otrava a řehole, ale nedá se nic dělat, když ženská bez dětí není "úplná" a děti by mít měla - to byla její slova. Zřejmě tak prožívala těhotenství ona. Takže jsem neměla oporu ani v matce, ani v manželovi (v tom částečně - aspoň zdůrazňoval, že vydělá peníze).
Po narození dcery (dnes 8 let) jsem si taky připadala jako oběť. Manžel chtěl jediné - abych mu dala pokoj. Abych na něj moc nemluvila, nechtěla s ním nic řešit, protože názory ženské, zavřené doma s dítětem, ho absolutně nezajímaly. Začal zdůrazňovat, že mě živí a že by ho zajímalo, co bych dělala, kdyby se vykašlal na podnikání, že bych i s dcerou pošla hlady, protože rodiče by se na mě vykašlali. Rodiče mi radili jediné - rozvést se, ale zdůraznili, že pomoc čekat nemůžu, protože toho člověka jsem si sama vybrala a oni netouží po tom, mít mě znova na krku. Nerozvedla jsem se tehdy právě kvůli ekonomické závislosti a tomu, že jsem se neměla o koho jiného opřít.
Dnes má manžel s dcerou hezký vztah, ale první tři roky na ni kašlal a spíš mu lezla na nervy. Náš vztah už zdaleka není takový, jako dřív, ale rozhodně není úplně špatný, fungujeme jako manželé i jako rodiče, jen je v tom mnohem víc rozumu než citu. Má to jeden následek - odmítám to všechno prožít znovu - máme jedináčka. Při pomyšlení na další těhotenství, příp. ekonomickou závislost a pocit balvanu, který má manžel uvázaný na krku, se mi dělá zle. Já sama po druhém dítěti netoužím, manžel taky ne, ale až teď jsem si uvědomila, že tohle bude možná ten hlavní důvod.
Nemusí být všechno ztracené, chlap se taky potřebuje s těhotenstvím srovnat a někdy opravdu blbne. Pokud ale zneužívá pocitu, že se bez něj neobejdete, je to zlé. Všechno se ale může srovnat a většinou se to srovná, něco podobného zažily i některé kamarádky.
 Bublinka28 


Těhotenství - jak to ale snáší muži? 

(14.1.2008 13:13:32)
Článek je docela trefný, já to cícím taky tak - ze začátku stres, obavy, jak to budu zvládat.... život se mi obrátil vzhůru nohama, i když je miminko chtěné (teď 6.tt). Hodně se v diskusi probírá, jak se cítí těhulky. Ale co jejich partneři? Těhulky po nějakém čase svůj strach překonají, když třeba ucítí první pohyby a začne jim růst bříško... Ale co pomůže mužům? Můj přítel je z té zprávy, že čekáme miminko, úplně mimo. Je mu 34 let, do téhle doby byl zvyklý být pánem svého času a vše si řídit sám, a najednou má prý pocit, že tu je něco, co je mimo jeho kontrolu a co nemůže ovlivnit, a že už se navždy bude muset někomu jinému (rodina) podřizovat. A že prý si nedokáže představit, že by měl být otcem (na miminku jsme se sice dohodli, ale oba nás těhotenství hodně zaskočilo).
Máte s tím nějaké zkušenosti? Jak to snášeli vaši partneři/manželé? Kdy tahle fáze přejde? Je vůbec šance, že přejde - a že bude rád, že budeme mít/máme děťátko?
 káčarrr 


Re: Těhotenství - jak to ale snáší muži? 

(28.1.2008 13:45:47)
Ahoj, mám podobnou zkušenost..Jsem nyní v osmém týdnu,o miminko jsme se snažili rok a tři měsíce,ale teď když to přišlo,tak je z toho přítel úplně mimo...Musím říct,že spolu vychováváme moji pětiletou dceru,ale není jeho,takže se hrozně těšil na svoje..Teď je však úplně posedlý,hlídá mě,do všeho mluví,nejradši by asi byl těhotnej on sám..Docela mi to leze na nervy..

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.