| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Chudáci lháři

Jako stromPodle času
 Celkem 35 názorů.
 Katka +3 


poučení 

(19.8.2011 10:38:43)
Jako dítě jsem lhala poměrně často donucena k tomu okolnostmi. Ono to dá takovou fušku, že málokdo to dělá jen tak z plezíru. Dodnes si pamatuju tu hrůzu vědomí, že se na to stejně dřív nebo později přijde, ale snaha urvat ještě pár okamžiků klidu byla silnější.
Dnes když mi děti zalžou, snažím se zjistit, proč cítily tu potřebu a kde jsem asi něco nezvládla. Naštěstí se to stává jen velmi zřídka a týká se to podružností, jako je zmiňovaná svačina nebo zapomenutý sešit.
Odpovědět
 Katka, kluci 12 a 8 
  • 

Re: poučení 

(19.8.2011 11:03:57)
Moji kluci si teda ani tu práci s vyhozením svačiny nedají. Nalézám ji často netknutou či 1 x nakousnutou při přípravě svačiny na další den....Holky jsou v tomhle možná citlivější na tu maminčinu naštvanost či zklamní, což může vést k té v podstatě "milosrdné" lži.Já byla v dětství to samé, mrzela mě každá dvojka, zatímco mí hoši mi své občasné koule či poznámky zvesela hlásí hned - pokud si tedy vůbec vzpomenou....
Odpovědět
 Barča 
  • 

Kalhoty zahrabané v hnoji 

(19.8.2011 11:39:19)
Je fakt, že jsem jako dítě lhalo děsně, ale bylo to vinou mé neskutečně přísné matky, která dělala z komára velblouda a velmi tvrdě nás trestala. Bála jsem se tak moc, že jsem raději lhala. Byla přece jen šance, že lež projde a já nebudu trestána. Pamatuji si, že jsem si jednou na obědě udělala skvrnu na kalhotech od rajské omáčky. Kamarádky tvrdili, že se to nevypere.Tak jsem kalhoty ze strachu zahrabala na hnoji a když je matka hledala, tvářila jsem se jakoby nic. Když se šla na jaře hnojit zahrada a kalhoty byly objeveny, umíte si představit ten cirkus Humberto, který nastal :-) držela jsem Plzákovo pravidlo o zatloukání, ale bylo to prd platné, bylo jasné, kdo to udělal. Když si představím, že by něco takového udělal můj syn, asi bych se smíchy neudržela a následně přemýšlela, proč to udělal. Jsme už někde jinde než naši rodiče, kteří byli taky jiní než jejich rodiče a tak dál....
Odpovědět
 Tante Ema 


Re: Kalhoty zahrabané v hnoji 

(24.8.2011 10:42:10)
Přitom každý ví, že prase je k sežrání ~t~.
Odpovědět
 Katka, kluci 12 a 8 
  • 

Re: Kalhoty zahrabané v hnoji 

(19.8.2011 13:01:00)
Ježiži jak já tohle nesnáším. K nám chodí klukův kamarád, jednou spadl na kolena do bláta a brečel jak želva...povídám, co je, bolí tě to, neodřel ses ? A on že máma bude hrozně nadávat...Pro jedny pitomé kalhoty od bláta, které pustí v pračce...není to jen věc z minulosti, stále jsou matinky, co na tom bazírují.
Odpovědět
 bajoska 


Re: Kalhoty zahrabané v hnoji 

(19.8.2011 14:18:54)
Nezlob se, ale nevím, co je na tom k smíchu. Tu dobu jsem zažila a v málo majetných rodinách to tak opravdu chodí. Automatické pračky jsou záležitost moderní doby a spousta rodin na to neměla. Moje máma prala na valše. Na mateřské byla minimum, chodila na noční a nás nechávala přes noc doma, otec byl ve světě, vůbec jí nepomohl. K tomu zahrada a ve 40 rakovina. Neměla to lehké a my jí to neulehčovali.
Odpovědět
 Katka, kluci 12 a 8 
  • 

Re: Kalhoty zahrabané v hnoji 

(19.8.2011 15:19:42)
No právě, já ze svéo dětství spíš znám takový ten postoj : "ježiši co řeknou lidi, že lítáš venku a jsi jak prase" - čili nešlo ani tak primárně o zaprasené kalhoty, ale o "ty lidi". S tím jsem se setkávala dosti často, v různých variacích, a to je myslím dnes už lepší...
Odpovědět
 Gabriella, 2 děti 


Re: Kalhoty zahrabané v hnoji 

(19.8.2011 22:12:10)
...Pro jedny pitomé kalhoty od bláta, které pustí v pračce.
No nevím v čem pereš Ty, ale naše dcerka si letos zamazala koleno na červených teplákách/elasťákách od hlíny a trávy, já to následně zkoušela odmočit namydlené mýdlem, odmočit v Arielu, odmočit ve žlučovém mýdle, ve všem víc jak dva dny a následně po tom všem odmáčení a odepírání vyprat a stejně mi tam zbyl flek.
Jsou to jen tepláčky, tam flek přežiju a kvůli tomu je ostatně na sebe dostala, aby neničila slušnější kalhoty, takže nevidím důvod ji za to tepat, ale řeči o tom jak "se to vypere" mi přijdou poněkud nadnesené.
Odpovědět
 Petra Neomi 
  • 

Re: Kalhoty zahrabané v hnoji 

(20.8.2011 14:13:10)
No, ovšem spoustu lidí, například mě, by ani nenapadlo nechat tepláky odmočit a něčím to drbat, tak je tam prostě flek, a co? Tohle je třeba problém naprosto mimo mou rozlišovací schopnost. Každý jsme prostě jiný.
Odpovědět
 Gabriella, 2 děti 


Re: Kalhoty zahrabané v hnoji 

(20.8.2011 14:40:22)
No jo, jenže Ty si spokojeně žiješ s flekem na koleni a evidentně nemáš potřebu se ofrňovat nad těmi, kdo fleky odpírají, zrovna tak jako já nemám žádnou potřebu se ofrňovat nad Tebou. Ten můj komentář patřil Katce, která do maminek, co mají jiný názor než ona, ryje stylem "stále jsou matinky, co na tom bazírují".
Mimochodem, když naposledy dcerka umazala a potrhala školní kalhoty, tak přišla smutná, ale ne ubrečená. Kalhoty jsem dala do pořádku a na koleni maj docela hezkej obrázek/záplatu.
Odpovědět
 Katka, kluci 12 a 8 
  • 

Re: Kalhoty zahrabané v hnoji 

(20.8.2011 21:44:53)
Ale já neryju do maminek, co odpírají fleky,. Odpírejte si co chcete, pro mě za mě :)
Mě vadí, že někdo kvůli z blbého fleku dělá konec světa (to není tvůj případ,jak sama píšeš)
Mám prostě jiné priority a dítě budu peskovat kvůli spoustě věcí, ale určitě mezi nimi nebudou špinavá kolena. A jestli to někdo má tak, že jeho dítě bulí strachy před návratem domů se zablácenými gatěmi poté co upadlo, tak je pro něj termín "bazírující matinka" ještě velmi mírný.A to byl případ kluka u nás na návštěvě.
Odpovědět
 Gabriella, 2 děti 


Re: Kalhoty zahrabané v hnoji 

(21.8.2011 12:15:42)
To je těžký soudit. Možná ona maminka jenom nechce, aby její dítě chodilo domů pravidelně jako čuně a možná je to skutečně semetrika, která dítě nepřiměřeně dusí, případně skutečně bije.
Já osobně mám pocit, že děti vedu zlatou střední cestou, aby chápaly, že vyžehlené prádlo neroste zadarmo na stromě, ale zas aby neměly psotník, když se jednou za uherák stane nehoda. Ovšem jestli i ony to cítí jako zlatou střední cestu, to fakt neodhadnu, dokud dítě s dírou na zablácených kalhotách nepřijde. Jestli při úplně stejné výchově a přístupu přijde jedno dítě domů vysmáté, že nějaká ďoura ho nerozhodí a druhé dítě s depresí a hrůzou, že bude bito (byť mě by bít ho za to nenapadlo), to fakt úplně pod kontrolou mít nemůžu.
To, že dcerka přišla s podle mě přiměřenou reakcí - tedy smutná, ale ne hystericky ubrečená, to si nejsem úplně jistá, jestli je víc můj výchovný úspěch nebo víc klika, že ji spolužáci cestou domů nevynervovali strašením, jak určitě dostane šíleně nařezáno.
Ony jsou ty děti ještě takoví malí trumbelíni a kolikrát neumí objektivně vyhodnotit situaci.
Odpovědět
 Gabriella, 2 děti 


Re: Kalhoty zahrabané v hnoji 

(21.8.2011 12:31:13)
Ještě mě tak napadlo, že ty zvyky a vzorce chování se skutečně v rodinách asi dost dědí. Když jsem v předškolním věku hluboko za komunistů, kdy hezké oblečení bylo skutečně drahocenná a běžně nesehnatelná záležitost, jednou na sebe dostala krásný žlutobíle kostičkovaný načančaný komplet trička a kraťásků... a jaksi v něm upadla na rozpáleném chodníku a umazala ho od rozteklých asfaltových bublin... tak mě maminka taky neuškrtila ani neseřezala jako národního zločince, ale nastoupila ke škopíku a asfalt trpělivě vyčistila snad benzínem nebo čím.
Odpovědět
 Jája 
  • 

Re: Kalhoty zahrabané v hnoji 

(23.8.2011 8:23:02)
Za komunistů bylo "lepší" oblečení prakticky nesehnatelné, případně stálo tolik, že na něj běžné rodiny neměly peníze. Ale mámy měly zvyk ještě z války (a navíc byly vychované generací, která válku zažila), kdy taky nebyly věci, aby si spoustu věcí udělaly samy. A tak po večerech šily, přešívaly, háčkovaly a štrykovaly, aby jejich děti chodily alespoň jakž takž hezky oblečené. Proto se třeba zlobily, když dítko oblečení poničilo. Nedivím se, dalo jim hodně práce ho pořídit. Ostatně i za první republiky se oblečení rozlišovalo na "nedělní", popř. "školní" a "obyčejné na doma".

Když jsem měla dítě já, už se dalo starší oblečení koupit na burzách, které pořádaly školy, školy nebo svazy žen, kdy bylo ženským líto ještě pěkné oblečení vyhodit, ale zase ho nechtěly jen tak darovat, když třeba v rodině nebyly menší děti. Tam se dalo koupit oblečení za pár švesťáků. To tzv. "oblečení na ven" jsem tam nakupovala ráda a nebylo mi líto, když ho dítko umatlalo. Jednou za námi dělali přeložku železniční trati. Dítko přišlo ze školky, převléklo se do staršího a šlo si hrát s ostatními na složené pražce. Když se večer vrátilo domů, tak montér Tolja po dvanáctihodinové šichtě byl čistší! Ošacení skončilo v kotli, ten thér byl nevypratelný. Dítko jsem drbala solvínou po celém těle. A světe div se, moje dítko bylo jediné, které doma za to neskutečné umatlání nedostalo sekec.
Odpovědět
 Ivulle 


Re: Kalhoty zahrabané v hnoji 

(25.8.2011 19:54:14)
No jo, "co řeknou lidi" bylo oblíbené i u nás. Šmankote, vždyž já jsem tohle slyšela i když jsem poslala z tábora domů nadrápaný pohled. "Co řekně pošťačka?".. Co by asi měla říkat.. má dělat svoji práci a nečíst cizí pohledy..
Odpovědět
 Ivulle 


Re: Kalhoty zahrabané v hnoji 

(25.8.2011 19:51:55)
Mě teda za špinavé oblečení také netrestali (aspoň ne blbými kecy), ale děsně se rzlišovalo oblečení "na ven", oblečení "do školy" a "na doma". Když jsem přišla ze školy domů, musela jsem se z jedněch hadrů převlíknout do druhých.. To naštěstí moje dítě může lozit doma v tom, v čem před tím lozilo po koberci ve školce.. Děsně mě to převlíkání jako malou prudilo.
Odpovědět
 Manka, 1 syn 
  • 

Re: Kalhoty zahrabané v hnoji 

(19.8.2011 13:50:35)
Já měla dvš velké lži. První - ve třeti třídě jsme chodili se školou na plavání, jako asi všichni. Já měla panickou hrůzu z vody, nic se mnou nenadělala instruktorka ani učitelka. Tak napsaly do notýsku mojí mamce, že se bojím a bylo by dobré, kdyby na pár hodin mohla jít se mnou, že bych se možná tolik nebála. Já (nevím poč, mamka mě nebila) jsem se to strašně bála doma ukázat. Takže jsem to neukázala. Jenže, bohužel, po 14 dnech mamka potkala mou učitelku, která se jí ptala, jestli tedy někdy pojede s námi. Máma o ničem nevěděla, evidentně si připadala jako naprostý idiot, že nic neví. Tudíž - přišla domů a prvně v životě jsem dostala šílený výprask páskem. Ke všemu, protože naši byli rozvedení, mi máma řekla, ať si sbalím věci, že půjdu ke svému prvnímu tátovi a jeho ženě (bydleli na stejném sídlišti). Brečela jsem šíleně, už jsem v předsíni stála s batohem na zádech a plyšákem v podpaží. Pak přišla domů má starší sestra a řekla, že když půjdu já, půjde i ona. Takže jsem zůstala doma. Nevím, jak daleko by máma tenkrát zašla, ale už při tom pláči jsem si umínila, že až půjdu druhý den ze školy, k tátovi se nevrátím a někam uteču.Z mého dnešního pohledu - já bych to svému synovi neudělala, myslím, že by to pro něj byl dost velký otřes. Já sice nepociťuji žádnou újmu, i o tom někdy normálně mluvíme a děláme si z toho legraci, ale jak říkám - já bych to svému dítěti neudělala.
Druhá lež - měla jsem několik dost špatných známek v žákovské knížce. Dlouho jsem ji neukázala, s tím, že učitelka ji má u sebe, pak jsem ji zase nemohla najít. Nakonec mě insiprovala spolužačka - v tašce ji praskl igelitový sáček s mlékem a všechno zničil. Dostala novou žákajdu, kam se samozřejmě staré známky nedopisovaly. Tak jsem to udělala taky - ne abych ji normálně třeba roztrhala a někde dál od domu vyhodila. Já sem si jí dala na kuchyňskou linku a polila jsem ji mlékem. Teprve potom jsem ji šla vyhodit :-)). Stejně se na ty známky přišlo a nic moc z toho nebylo, ale máma na tu moji "originální ztrátu" nikdy nepřišla. Až asi ve 20 letech jsem jí to řekla.
Sama lež samozřejmě nesnáším :-).,Naposled mi lhal syn (aspoň co vím), asi v 9 letech (teď je mu 12). Měl brát antibiotika na středoušní zánět. Pro děti se, bohužel, dělala i jako sirup. Syn od mala léky v sirupech nesnáší. Ale brát je musel. Tak si vymínil, že mu to nalejeme do odměrky a on to potom vypije sám v kuchyňském koutu, protože "se u toho hrozně šklebí". Bylo mi divné, že po sobě odměrku i vyplachuje. Tak jsem ho jednou pozorovala. Samozřejmě, každou dávku vylil do dřezu. Tak jsem mu řekla, že je mi to líto, že mi lhal. Měl to říct, třeba by nám lékař napsal něco v tabletách. Sem tam (po nějakou dobu - asi 14dnů) jsem mu to ve vhodném okamžiku připomněla. Hodně ho to mrzelo, je dost cíťa. Takže doufám, že si z toho vzal ponaučení. I když samozřejmě, nejsem zase takový idealista, abych si myslela, že mi nikdy už nezalže. Ale tajně doufám, že ne. Zvlášť kdyby šlo o nějakou vážnou věc.
Jejda, nějak jsem se rozepsala :-))
Odpovědět
 Manka, 1 syn 
  • 

Re: Kalhoty zahrabané v hnoji 

(19.8.2011 14:22:34)
Fakt nevím, jinak mám na dětství idylické vzpomínky...možná jsem ji jen nechtěla zklamat. S mamkou mám bezvadný vztah...Jo, nakonec mě naučila plavat právě ona, o tři roky později na Orlíku.
Odpovědět
 Gabriella, 2 děti 


Re: Kalhoty zahrabané v hnoji 

(19.8.2011 22:22:22)
Valkýro, tak tohle je teda superhnusný chování k dítěti.
U nás (tedy od mojí maminky) by to proběhlo ve stylu: A Ty jsi ale trdlo, vždyť je to jenom voda, v sobotu zajdeme do bazénu a budem trénovat na mělčině, já Tě budu držet a Ty to budeš zkoušet, uvidíš, že to nic není."
Odpovědět
 Ivulle 


Re: Kalhoty zahrabané v hnoji 

(25.8.2011 20:07:23)
Tak přesně tohle dělala moje máma také - pomlouvat mě před ostatními tak, abych to slyšela. Vesměs historky pro pobavení ostatních. A nejhorší je, že mi to udělala dokonce ještě asi před 4 roky - pomlouvala mě před tchýní mojí ségry, aby se jako tchýně mohla zasmát, jak jsem blbá.~o~ To jsou fakt někdy poměry mezi tou starší generací, to by jeden nevěřil.
Odpovědět
 Tizi 


Souhlasím 

(19.8.2011 12:02:44)
Zajímavé, také mě už napadlo proč někteří rodiče tak trvají na :"cokoliv, jenom ne lež." Prostě kontrola či převaha nad dítětem za každou cenu? Taky si pamatuji okamžiky, kdy jsem zalhala, i přesto, že moji rodiče nijak přísní nebyli. Z dnešního pohledu kvůli blbostem, nějaký konflikt s učitelkou ve škole, lajdáctví a tak. Sama přesně nevím proč, nechtěla jsem to s rodiči řešit, nechtěla poslouchat jejich výčitky,nechtěla se cítit před ními trapně, hloupě, neschopně atd. Takže se dodnes dokážu do takového dítěte vcítit a chápu, že pro něj to může být mnohem větší a hůře řešitelný problém, než pro dospělého. A netlačím, aby přiznalo, že lže, situaci řeším v rovině obecné a nechávám únikové cesty ~:-D
Odpovědět
 Zazi (1+1+1) 


Re: Souhlasím 

(19.8.2011 21:44:28)
Valkýro,
můj syn už od školky používá: "Nepamatuju se." Takže jsem mu na to říkala: "Ty o tom nechceš mluvit? Fajn." Ve výsledku nevím, že by lhal, ale některé věci mi prostě neříká. Teď už mi přímo řekne (devět let), že o tom nechce mluvit.
Já lhala jako malá imrvére (bála jsem se mámy, přitom zpětně vím, že mi nic hrozného nedělala, ale holt se sešla úzkostná dcera s drsnější matkou) a pamatuju si, jaká to pro mě byla hrůza. Nerada bych své děti vedla do podobných situací, tak se snažím přijmout to, že o něčem prostě nechtějí a nebudou mluvit.
Odpovědět
 Gabriella, 2 děti 


Re: Souhlasím 

(19.8.2011 22:33:56)
Promiň, není to rytí a neber to ve zlém... ale není to trochu výchova k utíkání od problému? Nebylo by lepší, kdyby syn pochopil, že ho neuškrtíš, když přijde a řekne na rovinu:" Honili jsme se s klukama, spadl jsem a mám velikou díru na koleni, mrzí mě, že jsem je potrhal, nechtěl jsem je ničit, ale nějak se mi roztrhly... půjde to spravit?" Normálně říct, že udělal chybu, že to nebylo schválně a že hledá řešení jak to napravit.
Odpovědět
 Xantipa. 


Re: Souhlasím 

(19.8.2011 15:44:26)
Já se přiznám - taky jsem ta, která žádá svoje děti, ať nelžou. A lžou a kolikrát jsem se jich ptala - proč lžete, potřebuju znát pravdu, abych vás mohla chránit. Nelžou kvůli nesnědené svačině, kvůli oblečení. Třeba jsem zjistila, že lžou, resp. zamlčí horší známku. Ne že by se kluci báli trestu a výčitek, ale protože máme pravidlo - špatná známka znamená pravidelná příprava /ne mnohahodinová, ale poctivá/, a tak si chtějí ty dny bez přípravy asi užít. A je zajímavý, že jakmile špatnou známku zjistím, tak hned hlásí - já vím, budeme cvičit.
Tak někdy lžou, někdy něco zamlčí a někdy něco upraví - protože to je třeba jednodušší, protože znají důsledky, protože si myslí, že jim to projde.
Je to těžký - ale nemůžu jim říct - vždyť jo, klidně lžete, já mlžila a mlžím taky, někdy se to prostě musí. Říkám jim, že nemusí každýmu říkat vždy pravdu, ale lhát by neměli, spíš mohou něco zamlčet.
Takže vlastně s těmi známkama - oni nelžou, jen mlčí. A neříct všechno je lepší, než lhát - podle mě.
Odpovědět
 Xantipa. 


Re: Souhlasím 

(19.8.2011 16:25:10)
Rozčiluje mě to děsně, ale pak si vždycky řeknu /až s odstupem/, že to nedělají, aby nám ubližovali, jen to zaobalení neumějí udělat a jsou nemotorní.
Ale hodně v tom mají prsty kamarádi a jejich zkušenosti - dost často mi oba kluci říkají - a co bys udělala, když bych udělal to a to....... Vždycky nadskočím, co provedli a když pak s nimi mluvím, tak zjistím, že někdo z kamarádů to udělal a byl hodně bit, ale protože to oni nezažili, tak chtějí vědět, co by mě vyprovokovalo k fyz. trestu. Nebo když starší syn poprvé dostal čtyřku, bál se jít domů, stál u dveří a pořád říkal - co mi provedeš za tu čtyřku, asi mě nařežeš, že jo. Já říkala - ježiši, proč, copak jsem Tě někdy seřezala? A on - to ne, ale já taky nikdy nedostal čtyřku a kluci říkali, že teď už určitě dostanu.
Odpovědět
 Xantipa. 


Re: Souhlasím 

(19.8.2011 16:52:20)
Naši neříkali nic extra shazujícího, spíš že stejně nic nedokážu a tak. Ale já byla taková nesebevědomá puťka a jeden můj učitel mi řekl - asi to na mně bylo vidět a štvalo ho to, nebo co - že nechápe, proč si nikdy nevěřím, že když budu chtít, tak dokážu hodně, ale že musím chtít a nesmím se bát.
Asi každý dítě se bojí bití, já si na strach nepamatuju, pamatuju si na to ponížení, potupení, nebo jak bych to napsala. Od tý doby bych se rvala do krve, kdyby mě někdo uhodil a ponížil.
Odpovědět
 Petra Neomi 
  • 

Re: Souhlasím 

(20.8.2011 14:10:33)
Bití jsem se nebála, nikdy mě nikdo nebil, ale někdy pro mě bylo těžké mluvit s kýmkoli o něčem, co se mě dotklo. V tomhle se děti neliší od dospělých, když dostanete v práci padáka, taky máte zábranu o tom mluvit. Je to neúspěch, něco, co člověk musí vnitřně zpracovat. Považovat tohle za lež je opravdu spíš příznak nerovného vztahu mezi dospělým a dítětem, než nějaká zhůvěřilost ze strany dítěte.
Odpovědět
 Karel 
  • 

Lež je určitě blbá, protože komplikuje vztahy 

(19.8.2011 19:42:35)
Ale k jejímu odvrácení je lepší, pokud míra naštvanosti na pravdu je radikálně menší, než na lež. Pokud opravdu hloupá známka ze školy spíš znamená jenom zašklebení rodiče a otázku, zda by to nešlo líp a pak už normální hovor o něčem jiném. Ale úplně to odvrátit nejde, může jít o sitauce, kdy lež kryje přirozené negativní důsledky, např.potřebu zaplatit škody, nebo potřebu se více učit apod. Ale i zde bych měl postupovat co možná nejvíce pozitivně.

Ale zase třeba v souvislosti s událostmi v Británii mne napadlo, že bych nikdy neudělal, abych odvrhl dítě, vypovídal proti němu (v jakékoliv situaci) a to ani kvůli sousedům, ani kvůli sociálním dávkám apod. Snad jediný konflikt by mohl nastat v případě ohrožení existence rodiny přímo činností dítěte. Jinak bych se za něj rval se systémem všemi prostředky.

Jinak se lží souvisí i případ, kdy jakýsi šestnáctietý klučina dostal na ulici pokutu od měšťáka za chůzi přes trávník (?), blok na nezaplacenou pokutu zahodil a rodičům nic neřekl. No a za 2 roky dům rodičů (jakožto bydliště klučiny) vybral exekutor. Mělo to dohru až před nejvyšším správním soudem a ten potvrdil že chlapec měl nejen přestupkovou deliktní, ale i procesní způsobilost, že tedy mohl a měl řádně postupovat ve svém správním řízení o přestupku (nevyhodit lístek), že nemusel být zastupován rodiči.
Odpovědět
 bleděmodrý vamp 


lhaní 

(20.8.2011 20:17:04)
Jsem stará, tak už nelžu.
Jako dítě jsem lhala. Zjistila jsem jednou, že rodiče si mou odpověď na otázku, s kým jsem byla venku, šli ke kamarádce ověřit. Strašně mě to urazilo. Od té doby jsem jim začala lhát s naprosto čistým svědomím, i když o nic nešlo a neměla jsme co skrývat. Byla jsme totiž přesvědčena, že jim po tom nic není, ře je čistě moje věc, o čem je budu informovat. To mi bylo asi 6 let, nebylo to v pubertě. Uvádím to jako další příklad, proč děti lžou.
Někdo může přestat být dítětem velmi brzy a cítí se jako dospělý, a v podstatě dospělý je.
Odpovědět
 Lenka 
  • 

Re: lhaní 

(20.8.2011 22:35:44)
Taky jsem jako dítě lhala... Teď už nelžu... musela bych si pamatovat, co jsem komu řekla...~d~
Odpovědět
 Spiklenec slasti 
  • 

Jsou lži a lži 

(21.8.2011 0:01:40)
Snažím se vést děti k tomu, aby mi v zásadních věcech říkaly pravdu (za zásadní věc považuji třeba i to, kdo to a to rozbil). Ovšem snažím se jim vysvětlovat, že je to v jejich vlastním zájmu. Že když se budu moci spolehnout, že mi v takových případech říkají pravdu, budu se za ně moci třeba postavit při nějakém průšvihu a tak... ovšem úspěšnost je zatím diskutabilní...
Odpovědět
 foxina 


také jsem lhala 

(21.8.2011 8:31:48)
také jsem jako malá lhala! v první třídě jsem za den dostal 3 poznámky a to už i na mě bylo moc! (bohužel jsem nebyla oblíbenou žákyní své soudružky učitelky) poznámky se dávaly i za pozdní položení sešitu s úkolem na stůl soudružky učitelky. takže shromáždit tři poznámky za den nebyl až takový problém. no rozhodla jsem se to rodičům ulehčit a poznámek se zbavit! a to slepením dvou stránek v notýsku klovatinou. domnívala jsem se, že na to opravdu nikdo nemůže přijít. trochu jsem se zmýlila a průšvih jak hrom byl na světě. mamina sice zuřila, ale v dobré víře se rozhodla notýsek odnést soudružce učitelce. do dnes toho lituje - sama říká, že ho měla spálit a říct ve skole, že se ztratil, neb od té doby se na mně soudružka vozila ještě víc. byla jsem za rebela a ze školy se mi dělalo zle. obrovským štěstím bylo, že ve třetí třídě nás dostala jiná soudružka učitelka a já se konečně začala do školy těšit!
Odpovědět
 Tante Ema 


Nojo, 

(24.8.2011 10:39:15)
tohleto "nesnesu lež" je klasická zbraň hyperprotektivních, manipulativních, vyděračských rodičů, kteří věří, že alespoň nad krví své krve si lze podržet stoprocentní kontrolu. Blbé je, že tihle milovníci pravdy lžou na profi úrovni sami sobě.
Odpovědět
 Ces 
  • 

Re: Nojo, 

(5.8.2012 17:00:17)
Jsem pevně přesvědčená o tom, že mi syn ještě nikdy nelhal. Bohužel, s enemám čím chlubit, dovedla jsem to do opačného extrému.
Od narození ho učím, že mamince se říká všechno. Vycházela jsem z toho, že kolikrát dítě udělá klukovinu, bojí se to říst a praskne tona něho až v okamžiku, kdy už jde o opravdu veliký problém. Tomu jsem chtěla zabránit. Docílila jsem ale jen toho, že mě má syn za zpovědnici. Něco udělá, řekne mi to a má čisté svědomí. Docela s tím teď bojuju a vysvětluju mu, že má mít svou 13. komnatu. Snad časem pochopí. Je mu 8 let.
Odpovědět
 Elzina 


Nekritizujte! 

(29.8.2011 19:04:03)
Článek v pořádku - až ten závěr mě nadzvedl ze židle. Co vy, proboha, víte o tom, s čím se musí potýkat adoptivní rodiče??? Na souzení druhých jsem opravdu silně alergická!
Odpovědět
Máme rádi miminka

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2023 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.