| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Prázdné dlaně

 Celkem 189 názorů.
 x x 


Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 8:36:52)
... takto po ránu ~n~~n~~n~~n~
Akorát bych vytkla tu jízdu na koni, která je vtěhotenství opravdu velmi nebezpečná. Sama jsem jezdila 8 let a v těhotenství bych na koně nikdy nevlezla. ~d~
 & 


Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 8:41:51)
Zabatko, co chces nekomu vytykat v tehle situaci??
 x x 


Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 9:08:38)
Spíš všeobecně, nečekala jsem, že se do mě obujete kvůli takové pitomosti. Ale jasně, do Žabátka je třeba rýt, i když to bylo myšleno naprosto nevinně. Možná blbě napsané, nebo co. Sorry, no. ~e~
 x x 


Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 9:33:25)
Terezce se omlouvám, nemyslela jsem to špatně. Přeji hodně síly do dalších dnů a jak jen to půjde, tak zdravé miminko. ~p~~s~
 Maryl 


Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 9:40:20)
Žabátko,já vím,že jsi to nemyslela špatně.~6~~6~
 Mrej 


Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 14:33:10)
taky jsem čekala hned při čtení, že se do toho nějakej blb obuje, ale že hned v prvním příspěvku ~o~... trochu empatie by to chtělo, vážení!
 Pawlla 


Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 8:46:07)
Žabátko,Ty nepřekvapíš...
 x x 


Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 9:03:26)
Co je špatnýho na tom, že jízda na koni je nebezpečná v těhotenství? Třeba to pomůže jiné mamince.
Vy moralistky.
 x x 


Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 9:04:28)
To samozřejmě nic nemění na tom, že je mi líto co se stalo, to určitě s jízdou na koni nesouviselo. Jen mě to prostě třísklo do očí. No.
 louda 


Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 9:40:38)
Jízda na koni není nebezpečná. Nebezpečný může být pád, ale až ve vyšším stádiu těhotenství. U nás doktoři radši varují, ale v podstatě mnoho neví.
 Maryl 


Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 9:44:48)
Loudo,doktoři dle tvého mnoho neví,ale následky jsou pak na nich a běda,když se něco zvrtne.Lékař je také jen člověk,a to že neví vše o jízdě na koni v těhotenství,z něho určitě špatného lékaře nedělá.
 MarkétaP + 4 dcerky 


Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 10:38:18)
Maryl, za následky pádu na koni jsitě není lékař odpovědný, pokud tomu koni nepodrazil nohy.
 x x 


Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 9:56:49)
No ona jízda na koni nese obrovské riziko pádu, vím, o čem mluvím. Koně jsou lekaví, je to v jejich naturelu, jsou to prostě zvířata, nevyzpytatelná. Jasně, že člověk může upadnout i na schodech, ale na koni je to pád z výšky v pohybu.
 kreditka 


Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 10:33:25)
No ono to nejsou jen pády, ale otřesy obecně...mmch i v cizině to doktoři často nedoporučují - zkušenost kamarádky co pracovala v cizině u koní. Je to zbytečný risk, to je jako kdyby těhotná řekla že může skákat padákem, hlavně když dobře dopadne....

To co se autorce stalo je tragédie. Moje matka přišla při porodu o mého bratra, díky liknavosti lékaře a jeho kafi co měl na stole, matka si nese následky dodnes...další děti už mít nemohla...
 Blanka+Adámek 


Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 10:56:14)
Moralistka jsi ty, ne? Prectes si takovyhle pribeh a nenapadne te nic jinyho, nez vytknout a "dobre poradit" ostatnim maminkam. :-©
 x x 


Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 12:19:47)
Di se bodnout, nevím, co už bych k tomu napsala. Co jsem chtěla, jsem s dělila i s patřičným zdůvodněním.
 kreditka 


Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 12:38:49)
Žabátko někomu to prostě nevysvětlíš ~6~
 x x 


Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 12:45:59)
~d~~5~
Ach jo. ~v~
 Blanka+Adámek 


Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 12:59:23)
Trochu sebereflexe by neuskodilo. Kazdy nekdy dela chyby, ale ne kazdy je ochoten to pripustit.

A bodnout se jdi ty, kdyz se chovas jako husa.
 x x 


Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 19:42:51)
Nevím cos myslela tím, že ne každý je ochoten připustut chybu. Jestli to bylo na mě, tak já jsem napsala, že to možná nebylo vhodně formulované a připustila svoji chybu.
Zajímalo by mě, proč vůbec reaguješ na mě, když o problematice jízdy na koni v těhotenství víš kulový. Dík, žes mě upozornila, že se chovám jako husa. Mám ovšem pocit, že spíš ta potrefená se ozvala. Myslím, že jsem autorce projevila dostatek empatie, ale mám v povaze nazývat věci pravými jmény. Že se tedy hned souhlasně plácáte po ramenou, jaká je to Žabátko nesoucitná husa, no tak to už není můj problém. Pořád mi uniká, co je špatného na tom napsat, že jízda na koni v těhotenství je hazard. Kdybych nejezdila kolik let, neměla za sebou závody a taky pár hodně ošklivých pádů, tak bych to vůbec nezmiňovala. Já jsem si při pádu z koně natrhla játra a doteď tam mám zapouzdřený hematom velikosti 5 cm, měla jsem otřes mozku a další věci. To se prostě při jízdě na koni stát může. Neumím si představit, co by se stalo, být při těch pádech těhotná. I poklidná vyjížďka v kroku se rázem může změnit v drama, stačí špatné našlápnutí koně třeba do krtince, nějaký pes, co zaštěká, nebo blbec, co kolem Tebe prosviští na motorce. Zažila jsem to x-krát.
Jak jsem psala, je mi jasné, že autorčin konkrétní případ s jízdou na koni nesouvisí a opakovaně píšu, že mě moc mrzí, co se stalo a to je opravdu to poslední, co k tomu napíšu. Pokud se ještě přidá další kravka, která tady bude pohoršeně kroutit hlavou, tak to už fakt není můj problém. ~d~
 & 


Re: Neměla jsem to číst... 

(19.1.2011 8:33:03)
Zabatko, dostatek empatie jsi neprojevila.. a obsolutne nejde o jizdu na koni, a je nevhodne to pod takovim clankem rozebirat..
 Pedona 


Re: Neměla jsem to číst... 

(19.1.2011 17:28:00)
a co se týče žabátka...díkybohu ji neznám, a takováto poznámka,byť nevinná, je nemístná a já sama nevidím na jízdě na koni při normálně probíhajícím fyziologickém těhotenství nic špatného.Nejprve uklidit před vlastním prahem,pak soudit ostatní, a ještě lépe...mlčky.~o~
 Blanka+Adámek 


Re: Neměla jsem to číst... 

(19.1.2011 13:54:42)
Devce devce, ty jsi vazne hloupoucka, az to triska dverma. Neni to vubec o tom, jestli je v tehotenstvi bezpecne nebo nebezpecne jezdit na koni, o tom clanek nebyl, to sis z neho vypichla jako prvni ty. Bezpecne to asi nebude, kdyz ty sis krome jater natrhla zrejme i mozek.

Nemusi byt "kravka" kazda, komu nepripada vhodne, kdyz jako prvni reakci na takhle smutny pribeh "vytknes" autorce, ze nemela jezdit na koni (kdyz to se situaci notabene nemelo nic spolecnyho).Vrchol ovsem je, ze kdyz te taktne nekdo upozorni, ze tvoje reakce nebyla vhodna, tak ho nazves moralistkou a kopes kolem sebe a meles si dokola svoje, ze jezdit na koni v tehotenstvi je nebezpecne. Jako by se te na to nekdo ptal.

A co mela znamenat ta potrefena husa, to fakt nevim, ja na koni nikdy nesedela, ani jsem se k jeho bezpecnosti nevyjadrovala, tak se prober.
 Niki 
  • 

Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 10:08:49)
Jízda na koni v těhotenství není nebezpečná.Ano,při pádu se můžete zranit,ale to můžete i z kola.Pokud však nepadáte,tak s tím není problém.Spíš naopak.Taková vyjížďka do přírody v kroku je pro vaše svalstvo hotový balzám.Mimochodem indiánky si to na koni cválaly,pak si odskočily do křoví porodit a hubky na koně a jelo se dál.Neexistuje výzkum,který by prokázal nebezpečnost jízdy na koni v těhotenství.No a popravdě,kdo by s velkým břichem třeba skákal.Já si to neumím ani přestavit.Mě se to břicho tam tak trochu pletlo.Tak jen klus a cval.A také jsem neobsedala mladé koně.S tak velkým břichem při jejich kreacích bych se brzy potácela k zemi.
 x x 


Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 12:21:07)
Nejsme indiánky, bohužel. Jezdila jsem fakt roky a myslím, že hodně dobře, ale myslím, že riziko je velké.
 x x 


Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 12:22:43)
Jinak myslím, že existuje dost sportů, které nejsou tak rizikové jako jízda na koni, kole, parašutismus, sjíždění řeky atd. atd. Dá se třeba plavat, běhat, dělat turistika a spousta dalších věcí.
 Saina 
  • 

jizda na koni 

(18.1.2011 11:00:27)
Ahoj, s tehotenstvim nemam zadnou osobni zkusenost zatim, zato s jezdenim ano a take s jezdicimi tehulkami (a nejen temi jezdicimi, ale take lonzujicimi kone, na kterem stoji tri deti...). Myslim, ze pokud je tehotna zena v dobrem fyzickem stavu a citi se na to, neni duvod, pro by nemohla na koni jezdit - opatrne, to samozrejme, a klidneji, ale proc ne, naopak si myslim, ze to muze pomoci jak telu (svaly, pater), tak psychickemu uvolneni.

P.S.:Zadna z tech tehotnych, ktere se kolem koni hodne aktivne motaly az do porodu, nemela zadne komplikace, naopak vcelku pohodovy porod.
 Saina 
  • 

Re: jizda na koni 

(18.1.2011 11:01:16)
Pardon, vypadlo mi v tom psku, ze zadna z tehc tehulek, co jsem ja znala!!
 Irena2 


Re: jizda na koni 

(18.1.2011 19:30:03)
Určitě je všechno o konkrétním člověku a momentální dispozici. Je to trochu z jiného soudku, ale já si při prvním těhotenství užívala i sexu s manželem snad každý den a možná svým způsobem líp, než před tím. A teď jsem těhotná podruhé, v 8měsíci a můžu říct, že jsem "na to" ani nepomyslela už dobře 4měsíce. Chci tím říct, že vlastně nic není v těhu zakázáno, jen to chce dělat vše s uvážením
 maw 


Re: jizda na koni 

(30.1.2011 9:19:31)
Jo, pokud z toho koně neslítne, a ta pravděpodobnost je dost vysoká.
Stačí se mrknout do historie.
 Panímáma 
  • 

Re: Neměla jsem to číst... 

(18.1.2011 16:14:39)
Žabátko, to jsi neměla psát.
 Věra, Elinka a Tom 


Milá a statečná maminko 

(20.1.2011 13:48:22)
Váš příspěvek jsem si přečetla se slzami v očích, jako asi většina z nás.
Život je prostě takový. Krutý i krásný - jak se Vám ukazuje. A Vy jste velmi moudrá a odvážná ženská, která dokáže o svých problémech napsat, jako jste napsala a ještě navíc - dokážete moc dobře analyzovat svoji situaci. Ano, v tom strašném smutku, ve kterém litujeme ztráty svých nejbližších, je vlastně nejvíc lítosti k nám, sobě samým. Ty, kteří od nás odešli, už nic nebolí - a Vaši malou holčičku nebolí ani smutek po životě, který neprožila. Čas vyléčí Vaši bolest a zůstane jen vzpomínka v srdíčku. Nezapomínejte na svoji holčičku, kterou máte doma. Ať ona není ta, která za Vás odnese Vaše trápení. Hodně sil Vám přeji z celého srdce.
 takere 


Re: Milá a statečná maminko 

(20.1.2011 17:12:04)
Děkuji za krásné věty, plné soucitu a porozumění. Přeji i Vám mnoho štěstí ve Vašem životě. Tereza
 Madlaaaa 


Re: Neměla jsem to číst... 

(24.1.2011 12:01:41)
Taky jsem to neměla číst.~n~~n~ Moje jediná holčička žila 20týdnů, pak jsem o ni přišla. Máme ještě 3 zdravé kluky, přesto na ni často myslím. Proč se to stalo? Proč odešla?
Je to už hodně dlouho, co umřela a těžké dodnes se tím vyrovnat. Pokud chcete jít dál, musíte to zvládnout. A taky vím, že žádné jiné dítě nenahradí to ztracené, protože každý človíček se jedinečný a žádné dítě si nazaslouží být náhražkou někoho, kdo odešel předčasně.
 & 


Terezo 

(18.1.2011 8:40:05)
Je mi vaseho miminka a Vas moc lito.. Uprimnou soustrast.. Tady na Rodine je diskuse kde se schazeji maminky s podobnym osudem.~x~~x~
 Pawlla 


Re: Terezo 

(18.1.2011 8:45:33)
Terezko je mi líto~;((Je dobře,že máš oporu v rodině ,věřím že bude líp.~x~
 Jiřule a 3 skřítkové 


terezo 

(18.1.2011 8:58:23)
Upřímnou soustrast.Je mi to moc líto. Přeju sílu na překonání té největší bolesti, kterou cítíte. ~6~~x~
 sivunka 


Re: terezo 

(1.8.2011 15:50:40)
JE MI MOC LÍTO CO SE STALO MÁM PODOBNOU SKUŠENOST TAKŽE MOC DOBŘE VÍM OČEM JE ŘEČ ALE NEBOJ BUDESMIT KRÁSNE MIMINKO I MY JEJ MÁME A TED UZ CEKAME ZAS DALSI HODNE SIL ~6~~;((
 helis78 


Terezo 

(18.1.2011 8:58:40)
chtěla jsem napsat spoustu slov, ale přijdou mi banální, nevím, jestli jsi věřící, ale já věřím, že Johanka je stále s Vámi, jen momentálně někde jinde, a že příjde čas, kdy vaše rodina bude kompletní.
 Hanka000 


Re: Terezo 

(18.1.2011 11:28:51)
Posílám pohlazení po duši ~6~,a přeju hodně moc sil....
U nás bude "výročí" za dva dny-budou to 4měs.co mi tragicky zahynul manžel a nechal tady mě a dvě malé děti ~n~~n~~n~
 Zuuuza 


Re: Terezo 

(18.1.2011 11:32:34)
Haninko ~6~
 Jiřule a 3 skřítkové 


Re: hani 

(18.1.2011 13:09:32)
~6~~x~ to mě mrzí~7~
 samyce 


Re:Haninko, 

(18.1.2011 16:23:14)
Také mám za sebou smutnou zkušenost,kdy mi tragicky odešel manžel.Zůstala jsem sama se 4měsíčním synem.po roce jsem si našla přítele,fungovalo to 7 let do doby,než jsem se dozvěděla,že má jinou,ale bohužel nenašel odvahu mi to říct.Dozvěděla jsem se to náhodou od kamarádky,která už se nemohla dívat na to,jak mu dělám vola.Tu noc jsem prožívala stejnou bolest v srdci jako při té tragické noci bez manžela.Připadá mi,že prima chlapi umírají a zůstává jen hrstka srdnatých férových mužů se smyslem pro rodinu,se vzájemnou úctou a upřímnosti,kteří už jsou většinou zadaní.Takže jsem opět na startu,s 8 letým hyperaktivním klukem,fenou,andulákem a bolavou duší.Ale musím jít dál,nevzdám to,oni mě potřebují.Ale večer,když sedím sama v křesle je mi hodně smutno,kéž už to přebolí,i vám všem,co jste zažili podobnou bolest posílám povzbuzení.Opatrujte se a myslete pozitivně,na každém dnu se dá něco malého najít!~6~~s~
 Irena2 


Re: Terezo 

(18.1.2011 18:16:09)
Jednou jsem četla od maminky s podobným příběhem, že si říkají matky andělů, a strašně mě to dojalo. Moc Vám přaju štěstí aspoň někdy později. A promiňte mi sobeckost, sobě přeju, aby se mi zhruba za měsíc nestalo nic podobného.
 Mirka+L+O 


Re: Terezo 

(30.1.2011 15:34:30)
Terezko, kukněte na dlouhacesta.cz, tam jsou příběhy maminek, kterým zemřelo dítě.. nejenom při porodu...a mají i poradenství..~6~
 Aal 
  • 

Jen.. 

(18.1.2011 9:17:07)
Jen by mě zajímalo,jak probíhalo Vaše první těhotenství.Měla jste císařský řez, byla také těhotenská hepatopatie? Je to geneticky podmíněné - a velmi nebezpečné onemocnění,takže císařský řez u Vašeho druhého těhotenství by byl ještě před termínem porodu na místě.Jak moc Vám stoupaly hodnoty jaterních testů, když se porod vyvolával dva dny?Monitory,které se při vyvolávání neustále opakují, již musely ukazovat patologii-i pohyby miminka musely být menší.Jak jste je cítila Vy?Nejde mi do hlavy spousta věcí, snad zanedbaných. Jen je mi líto zmařeného života a bolesti celé Vaší rodiny.Přeji Vám hodně štěstí při Vašem dalším plánovaném těhotenství.
 Venavella 


hepatopatie 

(18.1.2011 9:26:03)
Je mi to moc líto... Neumím si představit tu bolest v srdci... Snad jen Vám popřát sílu.
a uvědomila jsem si, že jsem mohla být v úplně stejné situaci. Vždyť já měla taky hepatopatii u obou těhotenství. To první jsem donosila do 38t a to druhé mi vyvolávali v 35.týdnu. jen mi neřekli, že je to nobezpečné i pro mimino, mluvili jen o mně. To mi naskočila husina. A je jasný, ž e to budu mít i u dalšího těhotenství?
 takere 


Re: hepatopatie 

(18.1.2011 11:00:55)
Dobrý den. Holčička se uškrtila, se žloutenkou to nemá nic společného. Tak můžete být klidná, byl to jen důvod, aby mě nechali v porodnici. Pro ženu je žloutenka nepříjemná, ale ne nebezpečná. Ale je pravda, že přes placentu k miminku škodlivé látky prochází. Ale určitě to není tak nebezpečné, aby to byl důvod k úmrtí. Já s první dcerkou žloutenku neměla. Tereza
 Robin* 


Re: hepatopatie 

(18.1.2011 12:44:40)
Terezko, je mi velice líto, co se Vám stalo.
Bohužel Vás musím vyvést z omylu, že těhotenská hepatitida není nebezpečná. Bohužel je pro miminko velmi nebezpečná a jak jsem zjistila u nás lékaři často podceňovaná. Jsem toho sama příkladem. Můj druhý syn kvůli této žloutence zemřel v 36.týdnu těhotenství. Nebudu tu rozepisovat souvislosti. Lékařka úplně podcenila příznaky této choroby a hlavně to považovala za naprosto banální. Při mém dalším těhotenství jsem rodila císařským řezem ve 34.týdnu těhotenství, protože jsem opět měla tuto diagnózu. A hodnoty jaterních testů byly opravdu hodně vážné (ALT, AST kolem 13 a má být do 1). Vyvolávání porodu nebylo doporučeno vzhledem k tomu, že je to další chemie do těla a další zátěž pro játra.
Pokud by jste chtěla vědět více, napište mi na email. Mám hodně materiálů o této diagnóze. Opravdu jsem studovala všechno možné a i sám můj gynekolog si ode mně bral některé materiály. Hodně dobré stránky jsou http://www.ocsupport.org.uk/. Ale najde se už snad i více na česých stránkách.

Jinak mi nejvíce pomohlo po úmrtí syna sdružení Dlouhá cesta, skupinka maminek Prázdná kolébka. Více zde www.dlouhácesta.cz



 takere 


Re: hepatopatie 

(18.1.2011 18:42:39)
Děkuji, napište mi prosím Váš mail, ráda bych se zaptala na pár informací. Tereza
 Robin* 


Re: hepatopatie 

(18.1.2011 21:34:55)
Terezko, můj email je tobika@seznam.cz
 Jáňa+tři sluníčka 


je mi to líto 

(21.1.2011 11:49:16)
Terezko jak moc vám rozumím, stalo se nám něco podobného, jen naši broučci byli dva. Zítra to bude už 5 měsíců a mě to připadá, jako by to bylo včera.~a~ Dlouhá cesta je dobrá volba, i nám moc pomohlo zúčastnit se setkání rodičů, kterým se stalo to co nám. Myslím na vás a doufám, že se vytouženého miminka dočkáme vy i my, jak jen to bude možné.~;((
 Jitka + Julinka 3,5 roku 
  • 

Re: hepatopatie 

(26.1.2011 13:08:14)
Také jsem měla tyto problémy. Naštěstí moje skvělá gynekoložka v poradně rozeznala, že něco není v pořádku na moči a poslala mě na testy krve. V nemocnici mě přijali od cca 28. týdně těhotenství a byla jsem tam s přestávkami až do porodu na pozorování. Pořád jsem nechápala proč jsem vlastně v nemocnici, když mi nic není :-)) -příznaky jsem z počátku neměla absolutně žádné. Později jsem se začala strašně drbat hlavně na nohách a taky mi na chvilku zežloutlo bělmo. Naštěstí vše dobře dopadlo, v 38. týdnu mi praskla voda a porodila jsem krásnou holčičku. Před 4-mi lety snad nebylo možné dohledat skoro žádné info v podobných diskuzích s maminkami. Našla jsem snad jen jedinou :-)).
 takere 


Re: hepatopatie 

(26.1.2011 18:04:24)
Dobrý den, díky za příspěvek. Můžete mi prosím napsat, kde jste rodila a kde se o Vás tak dobře postarali? Mé neštěstí souvisí s výše probíranou hepatopatií, nestalo se to, kvůli pupečníku, jak jsem vypátrala.. Díky. Tereza
 Jitka + Julinka 3,5 roku 
  • 

Re: hepatopatie 

(2.2.2011 13:35:36)
Moje gynekoložka je v Praze v Dejvicích a do nemocnice/porodnice jsem šla v Kladně. Před porodem mi v nemocnici dělali snad všechna možná i nemožná vyšetření proč že jsou zvýšené ty jaterní testy + držela jsem jaterní dietu. Nic nezjistili takže se jen sledoval stav (2x týdně odběr krve). V tom 38. týdnu by mi asi už bývali porod vyvolávali, ale voda mi nakonec praskla sama od sebe ... Po porodu mi jaterní hodnoty ihned klesly na normál......
 Klarisanek 


Re: Jen.. 

(18.1.2011 9:29:56)
Ja bych to teda rozhodne nerozpatlavala. Vyvolat v autorce pocit, ze neco zanedbala ci ze by mela hledat vinika u zdravotniku neni k nicemu. Pokud by doslo k jasnemu zanedbani, tak bych zdrav. zarizeni zalovala, ale toto asi neni ten pripad. Kdyz jsem ke konci malo citila pohyby, tak jsem taky byla vydesena, ale kazdy rika, ze uz se dite mene hybe, ze ma malo mista. Diteti zivot nikdo nevrati a neni potreba rany jitrit jeste vycitkami coby kdyby. Tohle se proste stava, je to smutne, ale je to tak a ne vzdy na tom nutne musi mit clovek vinu.
 pavla12345 


Re: Jen.. 

(18.1.2011 9:52:54)
Já myslím, že to nebylo myšleno jako rozpatlávání. Autorka nic nepíše o příčinách, proč tak jinak pohodové těhotenství dopadlo. Jasně že se důvod nemusí podařit najít, někdy to tak prostě je. Ale pokud už poprvé byl indikován císař, něco v nepořádku tam asi bylo
 čiči + Maty (21m) 
  • 

Hlavně to nerozpatlávat... 

(18.1.2011 10:07:32)
Ano, ano, hlavně to nerozpatlávejme, nikoho nežalujme. Ale patřičně se pohoršeme nad domácím porodem a nad ženou, kterou teď ženou ke zodpovědnosti.
To je naše společnost v kostce, v porodnici je člověk v bezpečí, lékaři poručí větru i dešti a poručí i porodu.
O nebezpečích vyvolávání se zapomenou zmínit...

Já bych to teda hergot rozpatlávala, chtěla bych vědět, zda v mém případě lékaři neudělali chybu a zda by za ni neměli nst zodpovědnost. Život dítěti to nevrátí, ale možná to jiný život zachrání, až se příště ten doktor setká se stejnou diagnozou, třeba bude volit menší riziko, než vyvolávaný porod.
 hanadam 


Re: Hlavně to nerozpatlávat... 

(18.1.2011 10:36:44)
Čiči,

hergot, paní je měsíc po porodu mrtvého dítěte, plná žalu a smutku, i v normálním šestinedělí si s náma hormony dělají, co chtějí, a ona to má takhle ještě stížené. Nejspíš není masochistka, aby se v tom utápěla víc, než musí. Až největší smutek a bolest odejdou, to bude ten pravý čas racionálně zhodnotit, kde se stala chyba...

Terezko, musíte si to odžít, odbrečet, odvztekat se, jinak to nejde. Přeji Vám hodně sil a štěstí, a věřte, že Vaše malá je s Váma
 hanadam 


Re: Hlavně to nerozpatlávat... 

(18.1.2011 10:36:44)
Čiči,

hergot, paní je měsíc po porodu mrtvého dítěte, plná žalu a smutku, i v normálním šestinedělí si s náma hormony dělají, co chtějí, a ona to má takhle ještě stížené. Nejspíš není masochistka, aby se v tom utápěla víc, než musí. Až největší smutek a bolest odejdou, to bude ten pravý čas racionálně zhodnotit, kde se stala chyba...

Terezko, musíte si to odžít, odbrečet, odvztekat se, jinak to nejde. Přeji Vám hodně sil a štěstí, a věřte, že Vaše malá je s Váma
 kreditka 


Re: Hlavně to nerozpatlávat... 

(18.1.2011 10:43:37)
To jsi ty, paní je třeba z jiného těsta víš. Ne každý hned hledá viníka. Paní se nemůže smířit s tím, že její dítě je mrtvé musí se dát nejdív dokupy sama a potom se rozhodnout co dál
 takere 


Re: Hlavně to nerozpatlávat... 

(18.1.2011 11:12:16)
Možná, kdyby jste byla v mé kůži, viděla byste to jinak. Neumím si představit, projít znovu, hodinu po hodině vším, co mám za sebou. Jitřit vzpomínky, které mi moji dcerku nevrátí. Nevrátí mi ji vůbec nic na světě a myslím, že v nemocnici to určitě nepřešli jen tak, tato událost byla ojedinělá a jistě to potom řešili.
Co tím získáte? Třeba se oni sami ponaučili, já nevím, těžko nad tím přemýšlet. Teď je čas dívat se dopředu, protože to jediné mi pomůže ŽÍT. Tereza
 Klarisanek 


Re: Hlavně to nerozpatlávat... 

(18.1.2011 13:19:25)
To jsem si mohla myslet, ze se tu zas budou vymocnovat domarodky. Trochu ucty k trapeni autorky.
 Bumbi&05,08,10 


Re: Hlavně to nerozpatlávat... 

(18.1.2011 16:11:51)
když jsem přišla o první dítě, rozpatlávala jsem to pořád dokolečka dokola. Už jen proto, aby PŘÍŠTĚ nedošlo k tragédii ze stejného důvodu... tak třeba proto.
 takere 


Re: Jen.. 

(18.1.2011 11:06:22)
Dobrý den. Těžko se mi vzpomíná..Na natáčení srdečních ozev miminka bylo vše v pořádku, i když se mi zdálo, že se dřív hýbala víc, přičítali jsme to tomu, že je ospalá. Je spousta důvodů, proč si myslet, že šlo o zanedbání ze strany lékařů. Například to, že porod nepostupoval-to byl důvod, proč se narodila první dcerka císařem. Přesto se doktoři rozhodli sekci ještě o den odložit. Bývali by to stihli. Ale je pravda, že já jsem pořád preferovala přirozený porod a stále jsem měla před termínem, ozvy byly v pořádku, tak nebylo kam spěchat..Tereza
 Anuška a 2♥ 


Upřímnou soustrast 

(18.1.2011 9:25:55)
Milá Terezo, je mi líto Vaší ztáty. Přeji Vám pokoj a mnoho síly~s~

Znám jedno sdružení, vzniklo z iniciativy maminek, které chvíle spojené s odchodem dítěte prožívaly společně. Nabízí tzv. první pomoc, laické i odborné poradenství, společné setkávání a podporu.

http://www.dlouhacesta.cz/
 Misena+2 


Drž se 

(18.1.2011 9:39:52)
Milá Terezo, tvojí ztráty je mi strašně líto, brečím tu na monitor a je mi jasné, že kdo něco takového nezažije, nikdy nepochopí. Snaž se držet se kvůli dceři, ona tě teď bude moc moc potřebovat. O sdružení Dlouhá cesta jsem také slyšela jen to nejlepší. Přeju co nejvíc síly.
 Vladka a Mishell 


Re: Drž se 

(18.1.2011 10:00:56)
Taky mi kapaly slzy pri cteni toho clanku,ale do Tveho pocitu se vzit neumim ~6~ Bud silna pro svou druhou dcerku,bud stastna,ze mas uz jednoho drobecka doma.Ona ti urcite taky dodava moc sily a teste se na druhe.Je to rana,ktera boli a vzdy zaboli kdyz si na to vzpomenes.Je to moc smutne,ale ber to tak,ze vse zle je k necemu dobre.Nekdy je tezke prijit na to,co na tomto muze byt dobre,ale vzdy to tak je.
Moc moc sily preji ~x~
 Maryl 


Mnoho sil 

(18.1.2011 9:42:36)
Mnoho sil Ti posílám,milá Terezko,hodně radosti ze starší dcerky,a i když toto nikdy nepřebolí,časem ta největší bolest přejde a nahradí ji radost z dalšího miminka.~s~
 Niki 
  • 

Následky si nese dodnes 

(18.1.2011 9:58:26)
Před 8 lety jsem prožívala něco podobného.V nemocnici jsem byla už 14 dní před porodem.Též jsem před těhotenstvím i během něho dělala vše.Co se také dá dělat.Jsem koňař i pejskař.Akční matka.Žádné problémy jsem neměla.A přesto mě v nemocnici nechali těch 14 dní.Dvakrát propustili na propustku na jeden den.Císař(vzhledem k tomu,že před tím už byly dva)naplánovali páni doktoři na 15. den.Pak ho odložili na 16,pak na 17 .den a to jen proto,že vždy přišel někdo z jejich kamarádů a chtěl hned rodit.Prostě císař pro kamarády na zakázku.18.den jsem začala mít tušení,že s dcerou není něco v pořádku.Po natočení monitoru mi sestřička sdělila,že ozvy jsou slabší a pan doktor,že je to O.K.,a že jako dcera spí a podobné bláboly.Nevěřila jsem a má intuice,že se něco děje se později ukázala jako správná.Přesto,že jsem měla bolesti,tak mi dali léky na zbrždění porodu,protože panu doktorovi končila služba a doma měl být na nějaké oslavě.Prášky na nervové uklidnění jsem spláchla do záchodu,bohužel injekci mi dali.V noci na 19.den se má holčička přestala hýbat.Budila jsem sestru,že se něco děje a ta nereagovala.Pak se mi podařiilo přinutit jednoho z pánů doktorů,že chci okamžitě monitor a nějakým zázrakem ho udělali.Vše už pak šlo ráz na ráz.V podstatě díky neorganizovanosti jsem se dozvěděla,že akce srdce dcery se rovná nule a doktor ječel,které že to prase zanedbalo.To ještě netušil,že právě nadává na svého šéfa.Vzhledem k tomu,že jak jsem pochopila nechtěl tenhle průšvih slíznout,tak povolal pana primáře z oslavy.Než pan primář dorazil,stihli mi udělat spinál.Dcera se narodila totálně modrá-vypadala jako by jí máčeli v inkoustu,nedýchala.Nezapomenu na to,když váš mozek perfektně funguje,ale vy se nemůžete hýbat.Nemůžete jí pohladit.Dceru se povedlo rozdýchat,ale tím začal její nový boj a ten trvá dodnes.Den byla napojená na kyslík.Pak nechtěla jíst a pořád jen spala.Další tři měsíce 24 hodin jen brečela.Co snědla to vyzvracela.Na první pohled jsem viděla,že má problémy s pohybem.Ani v půl roce se nedokázala přetočit na bříško.Prošla si Vojtovou metodou.Díky špatně posazeným kloubům měla třmínky.Další měsíc řevu,protože třmínky jí neumožnily,aby si mohla kopat nožičkama a tak měla šílené bolesti bříška.Po dalším měsíci jsem třmínky vyhodila do koše,protože dcera skončila s ucpaným střevem v nemocinici.Za jeden jediný rok skončila dcera 25 krát v nemocnici kvůli různým problémům-6 krát ucpané střevo,5 krát problémy s dýcháním,7 krát 40 horečka a dcera šla do křečí,3 krát ji zradilo srdce,4 krát rozsáhlý zánět v uších,přičemž 2 krát dcera chytila v nemocnici dvakrát infekci a dostala takový průjem,že jí nastačili ani zavodňovat.Do nemocnice přišla s 9kg a odešla 6,5 kg.K tomu atopický ekzém po celém těle,neštovice s dramatickým průběhem,že se při nich dcera dusila.Ve 4 letech mononukleóza.Ještě po roce měla špatné jaterní testy.Samozřejmě zdravotní komplikace pokračují dodnes.Dcera ani ve 4 letech nemluvila.Jediný s kým byla ochotná komunikovat byla naše zvířata.Komunikoval s nimi řečí těla a zvuky.Měla problémy s tím,že nelezla.Jednoho dne se postavila a šla.A tak to dělala do svých třech let.Když nebyla mezi zvířaty,tak neustále chodila sem a tam,dokud nepadla.Při chůzi i jedla.Prostě se ráno postavila a až do oběda chodila třeba o kolo stolu stále dokola.Bratr si jí jednou vzal na turistický pochod a ona ve třech letech vydržela celých 25 km jít bez zastavení.Strašně jí pomohli naši koníci.V chození jsme jí zabránili jedině tím,že jí můj muž posadil na koně.Ona si pak na něj lehla a kůň s ní na zádech chodil po pastvině a klidně se pásl.Ona na něm i kolikrát usnula.Díky koním se její stav o dost zlepšil.Začala komunikovat,trochu se rozmluvila a i když jsme jí v 6 letech rozuměli jen my,byla to po dlouhé době dobrá zpráva.Do školy šla dcera v 7 letech.Díky vývojové disfázii a lehčímu autizmu,má problémy určité věci chápat.Je velmi sociálně inteligentní.Spousta lidí jí považuje za velmi krásnou,vychovanou a chytrou holčičku.Na první pohled na ní její postižení není totiž vůbec poznat.Dcera má velký přehled,čte encyklopedie,hraje výborně na flétnu,cvičí psy,jezdí na koni,ale nedokáže pochopit jaký rozdíl je mezi stokorunou a korunou,nerozlišuje den a noc-čas je pro ni neznámý pojem.Nechápe,že v daném okamžiku musí udělat určité věci.Není průbojná,takže má problémy s vrstevníky.Už jsem se smířila s tím,že problémy,které má řeší se zvířaty.Vyzpovídává se jim ne mně.Je spousta problémů,které jsou a nestačil by ani den,abych je mohla napsat.Proč vám píši.Ano,má dcera žije.Je milována.Přesto,že v některých věcech vyniká a je skutečně nadaná,tak možná nevystuduje ani učiliště a skončí ve zvláštní škole.A to jen proto,že v tomto státě není umožněno,aby takové děti,byť jsou v určitém oboru nadané studovaly,protože určité věci nezvládnou ani v takzvaném základu.Má dcera žije.A víte co bylo ve zprávě o porodu novorozence?Narozena v termínu,skóre akbar 10,dýchá bez pomoci.Vše jako u zdravého dítěte.Nestačila jsem se divit.Papír toho unese.Dne je už pozdě žalovat za zanedbání péče.Dle neuroložky si dcera ponese následky celý život a její vývoj se může v určitém věku úplně zastavit(teď je její mozek rozvinutý,jako by byla o tři roky mladší) a to jen proto,že pan primář nedělal co měl a že se dcera narodila o 5 dní později než měla.Po dceři se nám narodil ještě syn-vše je v pořádku.Narodil se v jiné nemocnici a ten rozdíl je nesrovnatelný.Přesně tak si péči a porod představuji.Pro mě je nejhorší,když za mnou přijde dcera a řekne,že je blbá.Uvědomuje si svou odlišnost a neustále s tím bojuje.Za své postižení nemůže.Jako satisfakci beru to,byť se to může zdát někomu odporné a dceři to nepomůže,že jsem se před rokem dozvěděla,že má pan primář velký nádor na mozku a že se s tím nedá už nic dělat.Skutečně si přeji,aby hodně trpěl,byl odkázaný na cizí pomoc a přitom mu jeho mozek perfektně fungoval až dokonce.Zatímco on měl svůj život odžitý,tak má dcera do něj teprve vstupovala a on jí ho už na začátku vědomě a svou nezodpovědností skazil.Podotýkám,že jsem nikdy nekouřila,nepila nefetovala,nebrala žádné léky a naše rodina žije tak zdravě,jak to jen jde.A skutečně se mi nelíbí,že zdravotní dokumentace mé dcery byla sfalšována,tak aby to panu primáři neuškodilo.
 Pawlla 


Re: Následky si nese dodnes 

(18.1.2011 10:06:32)
Niki,to je strašné,jak to mohli tak hrozně zanedbat???Je mi z toho zle,škoda,že jste dotyčného primáře nežalovali,ten by rozhodně neměl dál léčit.Jinak Ti přeju,aby holčička prospívala i přes nepříznivou prognosu~x~
 Vladka a Mishell 


Re: Následky si nese dodnes 

(18.1.2011 10:11:05)
NIKI,
Na kazdou svini se voda vari,tomu ver a takove nezodpovedne svini bych jeste rada pritopila pod kotlem.Je to hnus!! a nejhorsi je,ze clovek se pomoci nedovola.Doktori jsou proto,aby naslochali prirodu ,,pocit rodici matky,, a smerovali se podle neho>Zadna rodici matka nepozastavi porod kvuli jeho oslave.No to jsem se zas rozcilila... ~o~
Ale tobe Niki i Tve drcerce prejeme do zivota hodne stesti a zdravi a hlavne at vas potka vse jen dobre. ~x~
 Zuuuza 


Re: Následky si nese dodnes 

(18.1.2011 11:13:27)
Niki, to je strašné, otřesné. Chce se mi zvracet.. Jak to všechno zvládáte? Moc vás obdivuju!Holčičce přeji jen to nejlepší a v rámci možností spokojený život. Držte se ~x~
 Koloběžka 1. 


Re: Bezpečný porod v porodnici 

(18.1.2011 12:40:16)
Tak tohle je obraz bezpečného porodu v porodnici. Dítě je postižené, ale nic se nestalo, nikdo nebyl potrestán. Kdyby se tohle stalo doma, tak hned je viník na světě.

Niky, vám a vaší holčičce přeji hodně sil a lásky.
 kreditka 


Re: Bezpečný porod v porodnici 

(18.1.2011 12:45:40)
Princezno koloběžko, je mi jasný že chceš zas řešit ten tolik propíraný případ u soudu co probíhá s PA. Tady autorka nešla k soudu, kdyby šla řešilo by se to tomu věř.
 Koloběžka 1. 


Re: Bezpečný porod v porodnici 

(18.1.2011 14:28:08)
Já nechci řešit proces s PA a tento případ s tím nemá žádnou souvislost. Jen jsem chtěla říct, že i ústavní péče nezaručuje, že se mi něčí nedbalostí narodí postižené dítě.
 Koloběžka 1. 


Re: Bezpečný porod v porodnici 

(18.1.2011 14:28:28)
Já nechci řešit proces s PA a tento případ s tím nemá žádnou souvislost. Jen jsem chtěla říct, že i ústavní péče nezaručuje, že se mi něčí nedbalostí nenarodí postižené dítě.
 kreditka 


Re: Bezpečný porod v porodnici 

(18.1.2011 15:27:14)
Tak ono když se ti dítě uškrtí na pupeční šňůře tak nepomůže ani doktor
 Bumbi&05,08,10 


Re: Bezpečný porod v porodnici 

(18.1.2011 16:22:55)
kreditko, ano - ale často matka už předtím, než to poznají přístroje, začne cítit, že něco je špatně. Je to jen pocit, bez ověřitelných dat, bohužel. A chápu lékaře, že pro ně je těžké dát jen na pocit jejich klientky... Bohužel, když mají ověřitelná data, bývá už namále, někdy i pozdě. Zažila jsem to u prvního porodu.
 kreditka 


Re: Bezpečný porod v porodnici 

(18.1.2011 20:24:05)
Bumbi to máš pravdu že občas zafunguje intuice a člověk cítí že vše není jak má být
 Bumbi&05,08,10 


Re: Bezpečný porod v porodnici 

(18.1.2011 16:21:18)
kreditko, ani u toho porodu nešli k soudu rodiče, trestní oznámení podalo ministerstvo zdravotnictí, podnět lékaři... to jen na okraj pro přesnost.
já sama jsem si vědomá toho, že dítě může zemřít kdekoli - doma i v porodnici, mezi spoustou přístrojů, lidskou chybou... Pro sebe jsem to vyhodnotila tak, že při způsobu, jakým rodím, je pro dítě bezečnější narodit se doma.
 Klarisanek 


Re: Bezpečný porod v porodnici 

(18.1.2011 17:13:54)
Fakt jsem si rikala, kdy se tady pod tim smutnym clankem nekdo vytasi s pripadem soudu s Koningsmarkovou a fakt jsem se nespletla. Pro me to fakt neni mucednice, ale blazniva baba, ktera poskytla par rozhovoru a z nich je to jasny, ze to nema v hlave v poradku. Tak jako by si ostatni mely zodpovedne a radne zjistovat do jakeho zarizeni a s jakym personalem jit rodit, tak toto by melo byt varovanim pro domarodky, ze i ony by si mely toto zjistovat. A naopak, tak jako si lekar u nove pacientky zada dosavadni anamnezu a vyzaduje kartu, tak jaktoze tato PA nevedela o sve zakaznici nic. Nevim proc se to omila i u clanku, ktere s tim nesouvisi, to ma byt snaha presvedcit autorku, ze udelala chybu a mela rodit doma?
 Bumbi&05,08,10 


Re: Bezpečný porod v porodnici 

(18.1.2011 18:50:05)
Ne Danielo, porod doma není o nic víc bezpečný, než v porodnici. A naopak. Nikdy ti nikdo nemůže řícti: to by se v porodnici nestalo / to by se doma nestalo. Může se cokoli stát prostě kdekoli. Nejsme bezchybní roboti.

Za asistence IK jsem porodila před 2 měsícema, takže mám představu o tom, jak pracuje.

To, že jsem jedno dítě přivedla na svět doma, další na příjmu ve vyhlášené pražské továrně a další v malé horské porodnici neznamená, že jsem propagátorka nějakého způsobu porodu. Jestli jsem propagátorka něčeho, tak svobodné volby místa a způsobu porodu, což zahrnuje i císařský řez na přání. A jestli mi něco vadí, tak nemocniční snaha o vaginální porod za každou cenu.

Nechápu, že jistá část nicků při zmínce porodu doma vždy vylítne, jakoby je píchlo do zadku šídlem (totéž u další části z opačného tábora při zmínce porodu v porodnici...). U kreditky příspěvku jsem považovala za důležité opravit, kdo podával žalobu, protože pro mě to má silnou vypovídací hodnotu o celém případu.
 Bumbi&05,08,10 


Re: Bezpečný porod v porodnici 

(18.1.2011 18:59:30)
mimochodem deniso, IK pro mě taky není mučednice. A kartu si od předchozího nevyžádal ani můj nový gynekolog. I v porodnici jsou odkázaní jen a jen na to, co jim o sobě a předchozích porodech řeknu a na papíry o průběhu z aktuálního těhotenství. Nevidím tu rozdíl. Ale nechci o tom diskutovat pod takovýmhle článkem plným bolesti.
 kreditka 


Re: Bezpečný porod v porodnici 

(18.1.2011 20:32:14)
Bumbi pravdu máš v tom že v porodnici měli k dispozici též jen moji průkazku a údaje co jsem jim já nahlásila - kdybych lhala nikdo to nepozná neb jsem do té porodnice prvně vkročila až na samotný porod (žádné předání v 36. týdnu se nekonalo měl mě do úplného konce v péči můj gynekolog, předporodní kurzy ani exkurzy jsem neabsolvovala) Těch papírů co jsem tam vyplňovala na místě bylo mraky, některé dost nesmyslné jako povolání matky dítěte a otce - jaký to má vliv na porod jsem dodnes nepochopila
 kreditka 


Re: Bezpečný porod v porodnici 

(18.1.2011 20:28:09)
Bumbi to já vím že to nepodali rodiče, ale pokud má někdo podezření na pochybení je jeho právem nechat to prošetřit. Mě spíš děsíí fakt, že o tom soudu dohromady nikdo nic neví, ale každý už předjímá jak soud dopadne apod. Nechme soud ať případ prošetří já jsem jen pro pokud má někdo podezření z pochybení. Moje matka tehdy za komunistů musela jen sklopit hlavu i když věděla dobře že za smrt mého bratra může lékař, tehdy ty možnosti nebyli, dnes jsou
 karma 


Re: Následky si nese dodnes 

(18.1.2011 14:13:19)
Tj děs!!!
Já Ti věřím každé slovo, byla jsem šííílená hysterka před porodem, moje dobrá kamarádka je gynekolog (,myslím, že velice zodpovědná osoba s velkou intuicí), když mi vykládá ty příběhy, jak nadřízený od rozjetého porodu si jde koupit bagetu, ona mu říká nechod, je to napnutý, on, že má hlad...pak fakt problémy, kdy jí tam chybí druhé ruce, dítě sice rozdýchají, vše ok, ale neví třeba za rok, za dva, jak se vyvíjí...etc etc
 Panímáma 
  • 

Re: Následky si nese dodnes 

(18.1.2011 16:47:18)
Je mi Vaší malé líto, je hrozné jak něčí nedbalost může někomu zkazit život. A je hrozné vědět, že stačilo tak málo a všechno mohlo být v pořádku. Dcerce přeji co nejhezčí dětství a Vám sílu.
 Rapiti 


Re: Následky si nese dodnes 

(18.1.2011 17:30:39)
Niki, to, co píšeš, je naprosto něco příšernýho, noční můra všech rodičů. Jsi úžasně statečná a tvoje dcera díky tomu prospívá tak dobře, že se to rovná zázraku. Díky tobě i tvé dceři bude naše společnost zase o něco bohatší, i když to možná nepociťuješ. Jsi pro mě ukázkou naděje, že se lze postavit osudu. Přeju ti jen samé štěstí.~x~
 Niki 
  • 

Re: Následky si nese dodnes 

(18.1.2011 18:28:06)
Vím,že kdyby se to stalo teď,tak bych toho doktora hnala před soud.Jenže v té době,jsem měla jen myšlenky,jak dceři co nejvíce pomoci.A díky tomu,že v nemocnici jsme byly častěji než doma mě v té době ta myšlenka napadla jen jednou.A to už jsem věděla,že ta zprává o porodu je podvrh.Problém je teď v tom,že dcera pro posudkového lékaře není dost postižená na to,aby jí uznaly alespoň první stupeň postižení a tak nemá nárok ani na korunu.Od nového roku nám vzali i ten sociální příplatek.Dcera do běžné školy nemůže chodit protože nestačí tempu a skončila by ve zvláštní.Jenže to není dítě ani pro zvláštní školu,protože jiné předměty jí docela jdou.A určitě víte jaké složení je ve zvláštních školách.A tak jsme první třídu úspěšně absolvovaly jako domácí vzdělávání-dcera je řádně zapsaná v kmenové škole.Druhou třídu prozatím učíme též doma.Značně nám ale klesají finance a naše úspory už jsou na nule.Tak nevím,jak to bude dál.Snažím se něco doma přividělat,ale při učení dcery a péči o ní je to na úkor toho,že spím jen tři hodiny denně.Budu se snažit učit dceru co nejdéle to půjde.Kdyby se podařilo dát to k soudu,mohla mít dcera přiznané odškodné a měla bych pro ni i na speciální pomůcky,které potřebuje.Snažím se je pro ni i vyrábět.Speciální pomůcky jsou neskonale drahé.Jenže pro nás je soud nemožný.S právníkem jsme to už probrali.Jeden z mála,který od nás za poradu nic nechtěl,i když patří mezi ty dobré a dražší.Prostě pro dceru jsme tu jen my a její sourozenci.
 Pawlla 


Pro Niki 

(18.1.2011 18:52:34)
Niki,ke kterým odborníkům s dcerkou chodíš?Posudkový lékař rozhoduje na základě odborných zpráv.Měřil někdo dceři IQ?Tohle je strašné,aby lidi jako Ty nedostali ani korunu,přitom děláš pro dceru první poslední a vinu na jejím zdravotním stavu mají doktoři.Kdybys chtěla napiš mi na email,poradila bych Ti konkrétněji ohledně příspěvku na péči.
 Irena 
  • 

Re: Následky si nese dodnes 

(19.1.2011 11:11:09)
Rozbila bych panu primáři hubu a zavolala Novu.
 tasipaldrem 


Re: Následky si nese dodnes 

(26.1.2011 22:51:28)
tak když čtu tohle tak děkuji Bohu za mého Honzíka,příběh jsem tu psala honzík byl z druhého těhoteství předtím jsme přišli o dvojčátka,porod začal ve 26 týdnu udrželi mě do 32 hého a pak rychlou převoz do plzně a ttam se honzík narodil-10 dní na Aru pak 4 týdny na jipu střeva infekce,vojtovkou tím vším jsme si prošli také ted mu je 15 měsíců a krásně leze po čtyrech jsem za to vděčná a čekáme druhé miminko
 Margot+1 


Dobří přátelé 

(18.1.2011 10:27:27)
Ahoj,
nám se v rodině stala hrozná tragédie na podzim. Topím se v tom doteď, ale zjistila jsem, že nemá cenu se vzájemně svěřovat s lidmi, kteří trpí jako já - je to zátěž, kterou nejde unést. Ani já nedokážu naslouchat. Nejvíc dokážou pomoct dobří přátelé, kteří tě mají rádi, ale kterých se ta tragédie osobně hluboko nedotýká a mají "odkud brát". Drž se.
 Ivory 


Re: Dobří přátelé 

(18.1.2011 11:21:04)
Poprosila bych autorku o informaci, ve které porodnici se vše odehrálo. Vůbec proč se tak bojíme, proč už tu nejsoui jména lékařů,kteří se o autorku starali? Mají přece čisté svědomí, tak o nic nejde. Pořád křičí ( i ve zprávách na ČT1)že v porodnici se nemůže nic stát, tam vše zachrní a jen když absolvujete všechny vaginální vyšetření, nejrůznější genetické a jiné testy a vlastně vše, co si vymyslí ( i ty Hamiltony v 38.týdnu a vyvolávání) tak bude vše v pořádku. Tak buď udělali někde chybu nebo nejsou Bozi a neměli by se za ně vydávat.
Každopádně bych na místě autorky žádala na právním oddělení nemocnice kopii porodopisu a prošetření případu.Kdyby jen pro jistotu.
 10.5Libik12 


Re: Dobří přátelé 

(18.1.2011 12:39:36)
Milá kompetentnější matko,
autorka snad jasně řekla, že se dítě uškrtilo pupečníkem. Zdá se ti pro koho dobré z toho dělat hon?

Je mi to moc líto.
 kreditka 


Re: Dobří přátelé 

(18.1.2011 12:40:12)
On někdo někde křičel že VŠE zachytí....prosím odkaz to by mě zajímalo
 Mili+5 


Kam se obrátit 

(18.1.2011 11:50:53)
Posílám objetí, chvíli bude trvat, než se bolest otupí, tohle není žádná nezdravá sebelítost, prožila jste ztrátu a musíte ji oplakat, tak to má být. Bolest je to hrozná. Psala jste, že jste hledala na netu a nic moc nenašla, tak posílám pár odkazů, kde se maminky se stejně smutným zážitkem scházejí a sdílejí.
http://www.modrykonik.cz/diskuse/tema/zemrelo-mi-dite/

http://www.mimiangel.cz/

http://www.anjeliky.sk/

http://www.dlouhacesta.cz/cz/leve-menu/projekty-a-akce/prazdna-kolebka/c301

Vybrala jsem ty, které jsou pro maminky, kterým zemřela především miminka při porodu.

Docela by mě zajímalo, zda Vám v porodnici byly poskytnuty nějaké informace, kam se obrátit o pomoc, třeba právě aspoň odkaz na sdružení Dlouhá cesta.
Připadá mi docela špatné, jak často to vypadá tak, že někomu zemře v nemocnici dítě a rodičům nejsou dány žádné informace, kam by se mohli obrátit pro podporu a pomoc. Prostě dítě zemřelo, tím to pro nás končí, odejte, sbohem. Tak jsem to zažila já a mnoho dalších. Zdravotníci často nemají žádné informace, kam takové rodiče odkázat a někteří o ně ani nestojí.
Pokud se zde objeví někdo, kdo pracuje v nemocnici nebo porodnici a měl by zájem, Dlouhá cesta vydala velmi hezké decentní letáčky pro rodiče, kterým se právě stala tato událost, na letáčcích je několik základních informací, co to pro ně znamená a co je čeká a také odkazy a kontakty, kam je možné se obrátit. Snažíme se je distribuovat do nemocnic a pokud napíšete na Dlouhou cestu http://www.dlouhacesta.cz/, určitě vám budou letáčky zaslány. Letáčky jsou jiné pro rodiče, kterým zemřelo miminko při porodu a jiné pro starší děti.
 takere 


Re: Kam se obrátit 

(18.1.2011 12:23:12)
Děkuji mockrát za soucit. Stránky dlouhé cesty jsem navštívila, jsou to opravdu skvělé, bezvadně vypracované stránky, kde každý, koho potkalo takové neštěstí, najde podporu. Článek prázdná kolébka, je to nejlepší, co jsem na netu vyšťourala. Četli ho všichni mí blízcí, protože je v něm osvětlení té hrozné situace pro prarodiče, kamarády, tatínky.. Vše velmi profesionálně zpracované.
V porodnici mi na útěchu podávali jen tišící prostředky a domů dali recept na lexaurin. Zpětně si uvědomuji, jak bych uvítala pomoc psychologa, v těch prvních chvílích, kdy jsem sama nevěřila a nerozuměla jsem tomu, co se stalo.
Žádná odborná pomoc v tomto směru mi poskytnuta nebyla. To až později doma, na popud mé kamarádky, která vše konzultovala se svojí matkou, která pracuje ve zdravotnictví a uznala mou situaci a potřebnou lékařského dohledu.
Děkuji moc, za to, co děláte. Nápad s letáčky je výborný. Tereza
 Škrábalka 


Re: Kam se obrátit 

(18.1.2011 13:07:24)
Milá Terezo, nedávno to bylo 10 let kdy moje dítě zemřelo dost podobně. Měla jsem kolem sebe hodně přátel, rodinu, staršího syna, ale strašně moc se mi chtělo...nebýt...neexistovat...utéct. Trvalo asi rok než jsem přestala plakat při pohledu na těhotnou, kočárek, miminko, dupačky... Můj život dnes je úplně jiný, ale jedna věc mně provází. Chybí mi jedno dítě. I když jsem před devíti lety porodila syna, který je báječný a moc ho miluju, jedno dítě mi prostě chybí. Chtěla jsem ho, milovala a bylo to moc málo času na to všecko. Asi mi bude chybět vždycky, ale dnes umím být ráda, že jsem, existuju, žiju. Přeju ti abys dokázala v sobě najít sílu a lásku.
 angrešt 


Re: Kam se obrátit 

(24.1.2011 16:34:57)
Mili, zažila jsem totéž před rokem a přístup porodnice byl výborný. Nabídli nám možnost pohřbu, dali nám informace a letáčky od Dlouhé cesty, manžela nechali celou dobu u mě (přinesli mu z rehabilitace žíněnku, aby neležel na zemi, byly to skoro dva dny), zajistili mi přednostně nadstandardní pokoj, abych nebyla na pokoji se ženami s miminky a aby mohl být manžel se mnou... a celkově byli vážně profesionální i laskaví zároveň. Ać jinak bylo všechno tak šílené, tak v porodnici si za ty dny nemůžu stěžovat na nikoho. A že to byla strašná doba - porod mi vyvolávali den a půl, přitom jsem v sobě cítila svou mrtvou holčičku ... mimochodem šlo o Podolí.
 NIka 
  • 

protahované porody 

(18.1.2011 12:06:27)
Normální porod netrvá 48 hodin, kdy už to ta bílá mafie pochopí. I porodní báby říkaly, že nad rodící ženou má slunce zapadat jen jednou. To je pořád, počkáme, aby si ušetřili práci s operací a peníze nemocnici pro protekční CS pro naše hvězdy a takhle to dopadá. Mojí známé se stalo něco podobného, bohužel o tom nechce mluvit a znovu to oživovat.
 kreditka 


Re: protahované porody 

(18.1.2011 12:52:45)
Ono je to těžký když doktor císaře udělá může být obviněn z toho že kdyby počkal porodila by žena normálně, když ho neudělá a dojde při porodu ke komplikacím je to taky špatně....
 Nika 
  • 

Re: protahované porody 

(18.1.2011 16:22:32)
OK, jenže je pořád lepší něco udělat. Matka se zdravým dítětem nikoho neobviní, že to bylo císařem. Prostě porod delší než 24 hodin je sadismus a risk a lenost a možná, že nemocnice může udělat jen určitý počet císařských řezů a zrovínka tam byla celebrita, která nechtěla trpět.
 Petra Neomi 
  • 

Re: protahované porody 

(18.1.2011 18:44:00)
Ale houby... jsou prostě porodnice, kde jsou k císaři ochotnější, jinde míň, proč hned taková hysterie?
 kreditka 


Re: protahované porody 

(18.1.2011 20:36:22)
Petro Noemi vidím to podobně je to jako s doktorama jeden napíše neschopenku za hovadinu, druhý váhá nad skomírajícím člověkem je to o tom kam hold člověk vleze. Kamarádka měla císaře na přání, měla dítě KP a chtěla raději císaře. V jednom špitále ji doktor hnal s tím že porod KP není důvod k císaři a v druhé ji ho sami nabídly
 snailik 


Re: protahované porody 

(24.1.2011 13:14:33)
Já teda nic nechci řikat,ale taky si myslím,že měli jednat. Zvláště,když maminka psala o vyrážce a zvětšených játrech. jenže oni dobře vědí, že ta rodina je z toho tak mimo,že je ani nenapadne,aby se ozvali a obvinili je ze zanedbábí péče a špatného postupu.
A to nejsou jen případy jako tenhle,ale i případy, kdy sice děťátko přežije,ale díky špatně vedenému porodu je do konce života postižené!!!
 Anna 
  • 

Vím, jak vám je 

(18.1.2011 13:03:10)
Taky jsme to zažili. Pilulky si rozhodně nevyčítejte (aspoň tak na mě ten konec článku působí), každý se s tím vyrovnává jinak, každému pomůže něco jiného..., ale věřte, že bude líp, ne hned, ale časem ano.
 Lenka P. 
  • 

Buďte silná 

(18.1.2011 14:00:59)
Když jsem četla Váš článek, plakala jsem. Plakala jsem pro Vaši nenarozenou holčičku a pro svého narozeného chlapečka. Váš příběh je tak podobný mému. Akorát já mám doma kluky a naštěstí skončil dobře pro mého chlapečka. Také jsem po prvním císaři a druhý porod mi vyvolávali. Také to trvalo necelé dva dny. Skončilo to také akutním císařem, když malý začal vynechávat. Naštěstí to nastalo v okamžiku, kdy už jsem byla ve fázi "za chvíli porodíte" a tak u mě byli všichni a stihlo se to. ALE....i tak čekali skoro hodinu, jestli "naskočí", protože "rodit normálně je nejlepší". Skončilo to tak, že malého páčili přes břicho kleštěmi, já mám zničené tělo (rozřezaný močový měchýř, totálně sešitý čípek díky neustálému krvácení...bylo toho víc). Manželovi neřekli vůbec co se děje,jen jim musel podepsat souhlas s odebráním dělohy....následovaly velké pooperační obtíže. Ještě dnes skoro po roce nejsem zdravá a jdu na další operaci.

Každý den děkuji Bohu, že jsem to odnesla já a ne můj chlapeček. Sice jsem 2x byla velmi blízko smrti, ale dospělý se s tím nějak popere. Už proto, že jsem měla doma (v té době) rok a třičtvrtě starého klučinu. Také mám skvělého manžela, který mi moc pomáhá.

Budete mít ještě další krásné miminko. Budete zase šťastná, ale asi to bude trvat dlouho. Máte můj obdiv. Já mám doma dva krásné kluky a nedovedu si představit Vaši bolest, ale díra v srdci mi také zůstala....za mé další nenarozené děti, které už díky druhému porodu mít nikdy nebudu a které jsme s manželem moc chtěli.

Buďte silná. Moc bych si přála, abych Vám mohla pomoci a ulehčit....
 Zuuuza 


Re: Buďte silná 

(18.1.2011 17:52:44)
Leni, opatrujte se a hodně zdraví! ~6~
 Lenka P. 
  • 

Re: Buďte silná 

(18.1.2011 20:02:23)
Děkuji, jste hodná, ale Tereza to potřebuje mnohem více....
 Zuuuza 


Re: Buďte silná 

(19.1.2011 10:06:55)
To jistě, ale také máte za sebou těžké chvíle..
 lenka P. 
  • 

Re: Buďte silná 

(20.1.2011 14:17:48)
:-) Ještě jednu Vám děkuji
 Petr 
  • 

Pomoc 

(18.1.2011 14:09:15)
Ahoj, jestli si potřebuješ o tomto s někým promluvit dej vědět, to stejné se nám stalo před 3-mi lety, je mi jasné co prožíváš. Na ty ostatní "odborné" řeči se vykašli, měj se pěkně, Petr
 takere 


Re: Pomoc 

(18.1.2011 18:40:09)
Můj mail takere@seznam.cz Děkuju! Tereza
 madlenka+2 


Terezko... 

(18.1.2011 14:31:18)
Jak mám napsat slzy a objetí??? Milá Terezko, moc ti přeju hodně síly a ať to brzy přebolí a příštího Ježíška ať máš v bříšku miminko znovu. ~;((~;((~;((
 myš 
  • 

Ach jo 

(18.1.2011 14:32:14)
Terezo

to je moc smutné čtení, noční můra každé mámy, upřímnou soustrast. Mrzí mě to, takové věci by se stávat neměly, život je někdy zlej a nemusí to být ani ničí vina.

Moc přeju, aby se ti co nejdříve to jen půjde podařilo znovu otěhotnět a po 9 měsících mít v náručí zdravé miminko, které ti alespoň částečně tu ránu zacelí. Držím pěsti!
 Manka, 1 syn 
  • 

Ach jo 

(18.1.2011 14:58:02)
Chce se mi brečet, vydrž, držím moc a moc palce.
 Panímáma 
  • 

Andílci v nebi 

(18.1.2011 15:09:14)
Terezo, je mi moc líto co se Vám stalo, to je hrozné. Pokud stále ještě hledáte příběhy maminek, které se ocitly ve Vaší situaci a mají v nebi svého andílka, navštivte tyto stránky:
http://www.emimino.cz/denicky/prazdna-naruc/
 Eva 
  • 

I ja odesla s parzdnou naruci 

(18.1.2011 15:27:09)
Terezko, je mi moc lito, co prozivate a hlavne me nesmirne nadzvedava, ze pod tak smutny pribeh se nektere osoby s empatii domaci drubeze mohou dohadovat o vine ci nevine, jizde na koni v tehotenstvi nebo resit vyhody a nevyhody domacich porodu. Zajiste to neni to, co hledate a co by vam mohlo pomoci a to by ty pisatelky mely pochopit a najit si jinou diskusi.
Ja zazila neco podobneho, nikdo totiz nemuze napsat, ze zazil to same. Kazda to mame v necem snazsi a v necem horsi. To moje tezsi asi bylo, ze mi zemrelo me prvni dite a tak na me doma necekaly detske rucky, ketre by prekryly cast bolesti a povinnosti, ktere by daly trochu zapomenout, naopak, jsem ucitelka a byly prazdniny, nemohla jsem se ani vratit do prace, musela jsem stravit sestinedeli bez miminka v prazdnem byte plnem vzpominek a prazdnych mist po nachystane postylce a prebalovacim pultu, s kamaradkami na dovolenych a s rodici 300 km daleko. Manzel mel 14 dni dovolenou, pak uz musel zpatky do prace a ja byla ctyri tydny vetsinou sama. Moje snazsi bylo to, ze jsem asi od prirody znacne nezlomna natura a tak jsem to nejak zvladla bez medikace a odborne pomoci, jen prvni noc jeden lexaurin. Ale je mozne, ze kdybych nekoho vyhledala, zvladla bych to treba lepe, to nemuzu soudit, proste jsem to udelala, jak udelala.
Moje tehotenstvi bylo v poradku, jen mirne zmnozeni plodove vody bez nalezene priciny. Porod byl snesitelny, prirozeny, bez komplikaci a medikace. Syn se narodil trosku popelavejsi, ale dostala jsem ho na bricho, manzel strihal pupecni snuru, pak jsme si ho pomazlili a to bylo naposledy, co jsme ho meli v naruci ziveho. Jeho dychani se pediatrum nelibilo, pry ho radeji vezmou na podrobnejsi prohlidku, ale urcite se jedna jen o plodovou vodu v dychacich cestach, tak ho mame za chvili zpatky. My netuse nic hrozneho, jsme stastni davali do sveta vedet, ze jsme tri. Mezitimco nasemu stesti selhavaly plice, byl intubovan a napojen na dychaci pristroj a tim byl jeho stav stabilizovan. To jsme se vzapeti dozvedeli, ja opita endorfiny to ani nevnimala jako neco desiveho. Noc bez miminka a informaci o nem nebyla prijemna ale unavena jsem i tak usnula a stale si nic nepripoustela. Nasledujici den jsem za malym chodila na JIP, odstrikavala mlezivo. Byl v umelem spanku a lekari zjistovali, co se deje. Navecer prisla prvni dobra zprava, zacal lepe reagovat na lecbu, neni infekce, noc bude kriticka, ale je donoseny jinak zdravy. Za hodinu na to, ale prisla lekarka, jestli chci maleho jeste videt, ze lecba selhala, on umirá a jestli ho chce videt manzel, at hned prijede. Sama jsem pak stala nad inkubatorem s nasim malickym, hladila ho a cekala. Manzel to psychicky neunesl, jen co vstoupil do mistnosti, zhroutil se a ja se musela starat jeste o nej. Kdyz mi lekar rekl, ze malemu sice tluce srdicko, ale mozek uz nereaguje, nechala jsem ho odpojit od pristroju, aby neumrel s hadickami vsude v objeti inkubatoru, ale v mamine naruci. Chovala jsem ho, rikala, jak ho milujeme, vydrzela jsem to nez srdicko vynechalo, na to reaguje telo predsmrtnou kreci a to uz jsem psychicky neunesla, dala maleho do naruce sestre, polibila ho, popadla manzela a odesli jsme. Na sestinedeli jsem podepsala revers a o pulnoci jsem byli s dvema tabletami lexaurinu, ktere nam na cestu dali, doma. Njehorsi bylo rano, kdy jsem otevrela oci a vedle postele mela nacancanou postylku a pred ni prebalovaci pult s rozlozenym oblecenim, ktere mi mel manzel pro maleho privezt, az si ho nastrojeneho povezeme z porodnice. sedla jsem si na postel a kricela a kricela tou bolesti. MOje duse byla jeste prazdnejsi nez to povisle bricho, ve kterem se jeste pred dvema dny hybal nas syn, chtela jsem to zoufale vratit a byt tehotna treba az do konce zivota, jen aby zil. Ty dalsi dny byly jedna velka hruza, psat me to nuti jen to, ze vim, ze jsem tehdy take hledala podobne pribehy, nechtela jsem byt zoufale sama s takovou zkusenosti. V te dobe mi mozna i zvracene pomahalo, ze nekomu zemrelo i starsi dite, rikala jsem si, ze je to mnohem horsi a ze to ty maminky taky zvladly. Snazila jsem se o tom mluvit se svym okolim, citila jsem, jak nikdo nevi, jak se k nam chovat. Nejvic mi vyhovovalo, kdyz nekdo projevil ucast a nehrany zajem bez senzacechtivosti, vyslechl nas pribeh bez toho, ze by udilel rady ci se snazil srovnavat, jako nektere zeny kolem, co mi rikaly "vim, jak ti je, ve tretim mesici jsem potratila" a nebylo takovych spolutrpitelek malo. To me tehdy strasne vytacelo, nezpochybnuji jejich bolest, ale to prece ani necitily pohyby, vedely o diteti v sobe maximalne dva mesice, jak by mohly byť jen tusit, jak se citime my. Zadne jsem to ale nikdy nevycetla, proste jsem je objala, a ony mely pocit, ze mo pomohly.
Muj a tvuj pribeh si jsou podobnejsi, ale ani ja netusim, jak ti je a co mam napsat, abych ti pomohla. Mně nejvic pomohlo, o tom mluvit, práce, dvě blízké kamarádky, změna životního stylu směrem ke zdravějšímu (zila jsem ale celkem zdrave uz pred tim, kdyby chtel nekdo resit, ze v tom mohl byt zakopan pes meho nestesti). zacala jsem se ucit spanelsky a po doporucenem pulroce se snazit o dalsi mimi. Dlouho jsem se ale upinala k tomu, ze se mi tim vrati nas maly (nejsem buddhistka, ale nemohla jsem se vic nez rok smirit s tim, ze uz ho neuvidim), jen mimi neprichazelo a neprichazelo. Pak jsem cetla rozhovor s jednou zenou, co prozila obdobne i s tim neotehotnenim a ta tam psala, ze otehotnela, az kdyz si uvedomila, ze to je definitivni a ze to dalsi dite bude nekdo uplne jiny, ze se nevrati to , ketre pochovala. Za dva mesice po tom mi vysel tehotensky test.
Mame doma svehlavou nejmilovanejsi dceru, ktera me zamestnava na 100% a ted cekame nase treti, ale podle vsech kolem druhe dite, i tchyne o tom, tak mluvi, rychle zapomnela. Nejvic ze vseho mi pomohla mala, nez se narodila, nebyl den, abych nebrecela. Ted jsou to ctyri roky a ja na maleho myslim kazdy den, ale placu uz " jen " tak jednou tydne. I navstevu hrbitova zvladam bez potoka slz. Slz asi bude ubyvat i dal, ale ta rana a prazdne misto se podle me u normalne vnimajici bytosti proste nikdy nbzhoji, jen prekryjí dalsimi vrstvami. Psala jsi, ze hledas pribehy jinych, to je ten muj, jestli ti to v necem pomohlo, budu ze srdce rada. Pokud chces ty nebo nekdo jiny vedet neco blizsiho, nebudu se zlobit, rada odpovim. Jen prosim ty, ktere by se chtely z nedostatku jine seberealizace stourat v tom, zda jsem u porodu myslela dostatecne pozitivne, jakymi zpusoby jsem sportovala v tehotenstvi a zda v tom nemaji prsty Marťani, aby si sve rozumy nechaly do jinych diskusi. Na zaver se omlouvam, za mozne preklepy ci chyby, nemam silu to po sobe cist, vedle me lezi promaceny kapesnik a pali me oci.
 Klarisanek 


Re: I ja odesla s parzdnou naruci 

(18.1.2011 15:37:23)
Myslim, ze tohle je prispevek, ktery skutecne muze autorce pomoci.
 Panímáma 
  • 

Re: I ja odesla s parzdnou naruci 

(18.1.2011 16:13:20)
Děkuji za Vaši zpověď, i když mě bíky Bohu takové neštěstí nepotkalo. Pro slzy jsem neviděla a když jsem to četla, tak jsem si uvědomila, jaký zázrak je zdravé dítě a jak si to musím častěji připomínat.
 Ufonka 


Re: I ja odesla s parzdnou naruci 

(18.1.2011 23:37:59)
Je mi líto, co Vás potkalo, obě dvě, všechny maminky, kterým zemřelo miminko. Blíží se první narozeniny mojí nejmladší dcerky a já se přistihávám, že je mi často do pláče. Vybavuji si poslední dny před jejím narozením. Ony to vlastně nebyly dny, ale týdny či měsíce, kdy jsem vnitřně cítila paniku, že se "něco" děje, že se narodí moc brzy. Týden jsem si poležela na rizikovce pro rozbíhající se porod. Tři týdny před termínem jsem se ráno probudila a necítila jsem pohyby. Nakonec jsem odjela do nemocnice. Naštěstí malá opravdu ty tři hodiny "jen" spala, ale pro mě to byly ty nejdelší hodiny. Pak jsem si připadala jakoby vše plynulo kolem mne. V pondělí mi dr na rizikovce, kam jsem si došla pro podpis na záznam z monitoru sdělila, že hned druhý den nastupuji k porodu, dostala jsem přednášku o novorozenecké úmrtnosti a o tom, že být v tu neděli v nemocnici na příjmu ona, tak mne domů nepustila a porod okamžitě vyvolala.... Byla jsem k smrti vyděšená. Já jsem si svou holčičku domů odnesla, ale i tak mám vnitřní pocit, že to bylo opravdu jen o vlásek....
Přeji Vám hodně sil a Terezko, Vám plnou náruč, až příjde čas.~6~~;((~;((~;((
 Sadora 


Re: I ja odesla s prázdnou naruci 

(18.1.2011 17:13:10)
Krásně napsáno,neuměla bych to líp.Je těžké popsat pocit nekonečné prázdnoty,bolest která vás až dusí,bezesné noci....Moje holčička zemřela pár hodin po narození.Kdo to neprožil ten nepochopí...Navždy cítíte její teplo když jste ji držela v náručí,pamatujete si každý její nádech....Moje manželství se rozpadlo několik týdnů po návratu z porodnice,"citlivé kolegyně" se mne po návratu do práce vyptávaly jak vypadala,kde má hrobeček atd...Následující měsíce jsem žila jak v jiném světě.Robot,co se snaží fungovat,ale nežije...nikdo mi nenabídl pomoc a já ani nevím,jestli jsem o to stála.Až po skoro roce jsem potkala mojí budoucí kamarádku která mne pomalu dostala opět do života.po čase jsem poznala fajn chlapa,vdala se a mám dva syny,vše je fajn,ale....nikdy nepřestane ta bolest,která je hluboko v mém srdci,každé výročí jejího narození cítím,že ve mne něco zemřelo,že nikdy ta bolest nepřestane i když se časem otupila.
 martina 
  • 

Re: I ja odesla s parzdnou naruci 

(18.1.2011 17:24:04)
Dobrý den,
já mám potok slz i z Vašeho příspěvku. Přeji Vám hodně štěstí a zdraví.
 Zuuuza 


Re: I ja odesla s parzdnou naruci 

(18.1.2011 17:58:49)
Evi, hodně štěstí s vašimi dětmi.. Je mi líto, že máte andílka v nebi. Pláču a pláču.. Opatrujte se!
 takere 


Re: I ja odesla s parzdnou naruci 

(18.1.2011 18:38:58)
Jsi moc hodná, že jsi překonala svůj smutek, který Ti vzpomínky určitě vyvolávají. Jestli budeš mít zájem, napiš mi na takere@seznam.cz. Děkuju. Tereza
 Pawlla 


Re: I ja odesla s parzdnou naruci 

(18.1.2011 18:57:49)
Evo,jsi statečná,silná a nejlepší matka pro své děti~;((~;((~;((
 Lenka P. 
  • 

Re: I ja odesla s parzdnou naruci 

(18.1.2011 20:14:33)
Je mi to moc líto...
 SP Petra, M+M 
  • 

Re: I ja odesla s parzdnou naruci 

(18.1.2011 23:10:59)
Terezko a Evi, jste velmi statečné.Máte můj obdiv. P
 Terinka4444 


Re: I ja odesla s parzdnou naruci 

(19.1.2011 19:45:54)
Evo~6~Terezko~6~srdce mě pro vás všechny tolik bolí, kež byste už v životě zažily jen a jen štěstí, kéž by ta bolest otupěla a už navždy zmizela.~;((~;((~;((Kéž jsou vaši andílci někde v krásném ráji šťastní a spokojení. Moje holčička svůj boj s infekcí vyhrála a z porodnice jsem si ji nakonec dovezla, tak si numím představit tu strašnou ztrátu, jen posílám ~6~~6~~6~~6~~6~~6~
 PetS41 


Re: I ja odesla s parzdnou naruci 

(20.1.2011 4:42:55)
Evi, máte můj obdiv a velký. Jen v jednom nesouhlasím. Jsem jedna z těch o nichž píšete, co o svoje dítě přišla ve 4 měsíci těhotenství. Ano, nebylo na mě ještě nic znát, necítila jsem jeho pohyby. Ale bylo to MOJE DÍTĚ. Nechci měřit, čí hrůza byla větší a kdo víc trpěl.(Neumím si a ani nechci představit, že bych držela v náručí umírající dítě.Ale umíte vy si představit, že po tom, co se 20 let snažíte otěhotnět, po x pokusech umělého oplodnění se to konečně poprvé téměř ve 40 letech povede a za 4 měsíce Vám někdo na UZ řekne "Bohužel, plod má vyhřezlý mozek, vada neslučitelná ze životem? Že noc proležíte v nemocniční posteli a kolíbete v sobě toho človíčka, kterého zítra "zabijí"? Že ještě na operačním sále křičíte, ať Vám ho neberou? Že nevíte, jestli bude ještě nějaké příště?) Ale věřte, že ta bolest je a byla pro mě ta největší v mém životě. I když do roka a téměř do dne se mi narodila holčička, nikdy to PRÁZDNO nic nenahradilo.
Neberte to jako navážení se do Vás, jen jsem Vám chtěla říct, že ztratit dítě bolí asi v jakékoliv věku a měsíci těhotenství.
Držím Vám palečky k dalšímu šťastnému životu a přeji Vám a Vašim dětem hodně zdravíčka.-)Máte můj obdiv jak jste se vrhla do dalšího života a bojovala jste s tím.
 Irena2 


Pravda 

(20.1.2011 11:45:54)
pravda. Já přišla o první miminko hned ve druhém měsíci těhotenství, a vlastně jsem si teprve zvykala, že jsem opravdu těhotná, ale zasáhlo nás to s manželem taky hluboce.
I když si tak jako vy nedokážu představit tu bolest, když už ho cítíte... a Držíte v náručí. Ani já na to první nezapomenu.
 Štěpa 
  • 

Re: I ja odesla s parzdnou naruci 

(22.5.2013 13:23:16)
OOOUUUUU síla..... Mám 2 zdravé děti a děkuju za to. Milé maminky, těm co máte podobný zážitek přeji hodně sil. U tohoto příspěvku jsem brečela jako želva, nikdy bych to nechtěla zažít....
 Iva S. 
  • 

Moc vam drzime palce,abyste mela brzy moc krasne miminko 

(18.1.2011 16:00:08)
Moc vam drzime palce,abyste mela brzy moc krasne miminko a verte tomu,ze brzy budete mit.To,co se vam stalo je asi tim nejhorsim,co se cloveku muze stat,ale verte tomu,ze brzy budete mit krasne mimi.Jste mlada a tu bolest nejspis asi nic nez dalsi miminko nezahoji.Moc vam drzime palce.Vsichni,co jsme si vas clanek precetli!
 Cherubínka 


Soucítím s Vámi 

(18.1.2011 16:19:15)
Terezko moc s Vámi soucítím,Vaše Johanka s Vámi prožila krásný život,milovali jste ji a ona to cítila a byla určitě velmi štastná.Byl jí ale vyměřen krutě krátký čas na tomto světě.Nezbývá než sebrat sílu a žít,Vaše holčička se dívá z nebe,kde je jí už dobře.Přeji Vám hodně sil a za rok pak i další dětátko.~s~
 vlad. 


Nepřenosná zkušenost 

(18.1.2011 17:06:05)
Terezko, Evi a všechny statečné maminky, kterým zůstala prázná náruč. Vaše zkušenost je pro nás ostatní nepřenosná. Ale děkuji, že jste se podělily o vaši bolest. Přeji vám v životě hodně radosti i když to bolavé místo zůstane navždy.
 acetom+Radek05/09+Matěj01/11 


Terezko 

(18.1.2011 17:22:52)
vím jak vám je, já jsem to zažila před 4léty. Musela jsme Tomáška normálně porodit. Je těžké poradit, co je nejlepší na zahojení této rány.... jizva zůstává a je moooc bolestivá.....

Přeji vám moc a moc síly a energie!
Pokud budete chtít, můžeme být v kontaktu. Možná ti pomůže...nevím.....mě pomohl hodně manžel...a ataky zaměstnat mozek....

~x~
 carlitos+Madlenka06+Jeníček09 


.... 

(18.1.2011 18:12:11)
Dobrý den,

Terezko je mi to moc líto....upřímnou soustrast.Tohle je asi vůbec to nejhorší co se mámě může přihodit.Přeju vám hodně sil vzchopit se,žít dál život a radovat se ze všeho kolem sebe.A v neposlední řadě přeju aby si miminko cestu k Vám našlo a udělalo Vaší rodinu zase šťastnou.

Terezko,Evi a další statečné maminky děkuji Vám,že jste mi připoměly jaký dar mám doma a který bereme všichni jako samozřejmost...že mám dvě zdravé děti.Protože TO je to nejdůležitější všechno ostatní jsou malichernosti.Přeju vám všem hodně sil.Jste statečné a obdivuhodné~x~~;((~x~!!!!!!!!!
 takere 


DĚKUJI VŠEM!! 

(18.1.2011 18:31:26)
Děkuji opravdu všem, kteří reagovali na můj článek!! Děkuji za váš soucit, krásná slova, plná pochopení, za pomoc, kteří mnozí z vás nabízí.. Ani jsem to nečekala, chtěla jsem si jen tak ulevit.. Některé, kteří mi to nabídli, budu kontaktovat, aby jsme podrobněji probrali tohle téma, které nás spojuje.
Přeju si, aby nás, kteří mají společné neštěstí, bylo co nejméně. Tereza
 Bumbi&05,08,10 


Re: DĚKUJI VŠEM!! 

(18.1.2011 18:54:51)
kéž by se tvé přání vyplnilo ~s~

Oceňuji tvůj článek, tvoji odvahu podělit se. Čas pomáhá, i když se zdá, že hrozně pomalinku. Mnoho síly tobě i tvým blízkým! ~x~
 Pawlí 


Re: DĚKUJI VŠEM!! 

(19.1.2011 0:11:20)
Terezko,
napsala jsem Ti mejlík.
 takere 


Re: DĚKUJI VŠEM!! 

(19.1.2011 8:32:45)
Nic nepřišlo? Zkus to ještě jednou. takere@seznam.cz
 Pawlí 


Re: DĚKUJI VŠEM!! 

(21.1.2011 12:30:12)
Další pokus.Přišlo Ti to?
 Pedona 


Re: DĚKUJI VŠEM!! 

(19.1.2011 17:26:36)
Milá Terezko, se slzami v očích jsem dočetla Váš příspěvek. Jak krutý dokáže být život, to spousta z nás ví, držím Vám palečky, ať to zvládnete s podporou Vaší skvělé rodiny a hlavně dcerušky a brzy ať pod srdíčkem nosíte další zdravé miminko. Johanka Vás bude celý život ochraňovat z nebe v podobě andílka.Přejeme hodně štěstí. Petra a Davídek~x~
 Ananta 


Přeju hodně sil 

(18.1.2011 18:52:39)
Terezko, Evo... já jsem sice poslední kdo k tomu může něco napsat, ale přeju hodně sil, taky mám slzy v očích... ~s~
 myskaMiska 


smutné..  

(18.1.2011 20:30:58)
mám slzy v očích...
 Jitka, 2 prťata 
  • 

Pláču s Tebou... 

(18.1.2011 20:51:16)
Je mi to moc líto, a doufám, že ta bolest bude brzy menší. Hodně štěstí.
 Osamělá 


..... 

(18.1.2011 21:52:17)
Co říci? Myslím, že žádná slova nedokáží utěšit ten obrovský smutek ve Vašem srdci a duši, který musíte prožívat. Upřimně před Vámi smekám! Stát se to mi, tak bych to asi neustála.... ~n~~n~ Přeji do budoucna již jen samé krásné chvíle a štěstí, které si plně zasloužíte!!! ~x~
 andu 


Milá Terezko, 

(18.1.2011 23:46:51)
už dlouho mě nic tak nezasáhlo jako Váš příběh.Přeju vám s celého srdce jak nejdřív to bude možné krásné zdravé miminko.
 Zuuuza 


Hodně sil 

(19.1.2011 10:09:32)
Terezko, váš příběh jsem četla už včera (plakala jsem jak želva), reaguji dnes. Moc se opatrujte pro vaši starší dceru a držím palce, ať k vám brzy přijde jiné miminko, které aspoň trošku pomůže zas o kousek překonat tu velkou ztrátu ~6~
 Štěpán 


Ač jsem ateista tak se modlím 

(19.1.2011 10:40:22)
~n~~n~~n~~n~~n~~n~~n~~n~

Máme s manželkou dvě zdravé krásné holčičky 3,5 a 1 rok. Před každým porodem prosím "boha" aby to bylo zdravé. Žádný doktor vám na vzdory testům a ultrazvuku neřekne jestli bude dítě na 100% OK.

Držím palce v těžké situaci ~x~~x~~x~~x~~x~
 Jiří 


Táta 

(19.1.2011 20:13:38)
Jsem táta asi 10měsíců a z tohoto článku mi jde mráz po zádech,byl jsem u porodu a nikdy jsem nezažil nic strašnějšího,a když to dobře dopadne,tak i nádherného zároveň,ten neustálý strach 6ti hodinového porodu,aby vše dobře dopadlo,se mnou zamávalo tak,že jsem si nebyl jistý vůbec ničím,soucítím s Terezkou a neumím si představit být v její kůži!!!
 Cindy (XI/06 + IX/10) 


Terezko, 

(20.1.2011 0:18:16)
cítím s vámi.
Jak jste psala o tom svědění, hned jsem byla "doma". Já měla to samé při dcerce. Pamatuji si, že jsem tehdy po nahlášení příznaků typických pro hepatopatii byla okamžitě odeslána na rizikové do nemocnice. To bylo ve středu a v pátek po zkoršujících se testech se rozhodli v 35. týdnu pro akutního císaře. I z toho důvodu, že hrozilo vykrvácení při normálním porodu.
Proto mě překvapilo, že vám chtěli nejdříve vyvolávat normální porod.
U syna jsem měla nedávno totéž, jen jsem už přece jen věděla, a jak se objevilo známé svědění, hned jsem šupajdila za doktorem. Tentokrát pomohly infuze, takže jsem malého donosila až do 37. týdne a poté mi udělali automaticky císaře. Nechtěli riskovat komplikace normálního porodu, které by mi mohly v tomto případě hrozit.
Moc vám držím palce, aby vám to vyšlo za rok. Jste ještě mladá, a také vaše dceruška vám pomůže se přes smutek překlenout.
Rozhodně bych ale - být vámi - příště šla rodit do jiné nemocnice.
 PetS41 


Terezko, držte se 

(20.1.2011 4:12:02)
Nebudu zdlouhavě psát. Je to zbytečné. Já svoje strašně vytoužené miminko, které se povedlo po několikaletém snažení musela vrátit Pánu Bohu, kvůli velké vadě neslučitelné se životem.To PRÁZDNO je nejstrašnější.
Dnes mi, ale vedle v postýlce sladce spinká malá Terezka, která měla nahradit svého bráchu. Nenahradila. On byl můj syn i když krátkou dobu a už navždy nebudu mít 3 děti, které můžu pohladit a umí mě pozlobit. Ale 4. Báru, Dana, andělíčka Matyáška a Terezku.Ale Pánu Bohu díky za ně a jejich zdraví. Terezko, bojujte. Vyhoďte léky(taky mi je cpali).Tu bolest nic neutěší. Jen se lety bude zmírňovat. A i smutek dělá náš život.Držím palečky i když vím, že žádná slova neutěší.
 jára 
  • 

Hodně síly 

(20.1.2011 11:39:03)
Terezko,
vím jak vám je, i když já byla v trochu jiné situaci.
Před rokem a půl mi tragicky zemřel syn. Jestli je s Vámi dětátko 9 měsíců nebo 20 let,pořád to bolí stejně. Máte ještě jednu dcerku, další děťátko určitě ještě přijde,hlavně vydržte. Mohu Vám popřát jen hodně síly,máte určitě skvělého manžela a rodiče,kteří vám pomohou. Držte se
 evik 


je to 25 let 

(21.1.2011 19:48:28)
Také mi zemřela holčička 2 dny po porodu.I když to je tak dlouho,přesto si moc dobře pamatuji jak strašně zle mi bylo.Ne fyzicky -psychicky... to bylo víc než strašné.Můžu vás ubezpečit ,že jsem rok nemohla slyšet dětský pláč ,nebo přejít okolo kočárku.Čas zahojí bolest ale nikdy na to nezapomenu.Terezko vím jak Vám je ..vydržte ,život není jen krásný.Někdy zatraceně bolí ,ale člověk přežije moc ,to mi věřte .Myslím na Vás a držím palce,v životě Vás čeká ještě moc hezkého Eva 50let~6~
 Magda, 5 dcera a 1 rok syn 


Držte se 

(22.1.2011 19:35:53)
Terezko, je mi moc líto co se Vám stalo. Přeju Vám a všem Vašim příbuzným co nejvíce sil k překonání tohoto zármutku. Jste velmi silní a to je moc důležité i pro početí dalšího človíčka, v tom Vám přeju co nejvíce štěstí. Život umí být krutý, ale věřím že pro Vás bude zase brzo krásný. Držte se Magda
 Irena S, Simona 12 l, Emma 2,5 
  • 

Přeju vám hodně vnitřní síly 

(22.1.2011 21:22:43)
Milá Terezko,
držím moc palce, aby to přebolelo a aby vše dobře dopadlo.
Stalo se nám něco podobného - těhotenství naprosto bez problémů, až do 38. týdne, kdy mi najednou začlo být v neděli ráno špatně (myslela jsem si, že jsem jen něco špatného snědla). Bylo to v 1995, nebyly ještě mobily, doma jsme telefon neměli, takže jsme ještě s manželem šli do tel. budky na sídlišti, zavolali doktorovi, že se něco děje. Před polednem nás přijali na Vinohradech, krátce po poledni se nám narodil syn Dominik, porod byl normální cestou, až by se chtělo říct, i hezký, všechno šlo rychle a relativně snadno. Jen poté nebylo něco v pořádku, Dominika nám sice ukázali, ale řekli, že potřebuje větší péči a že ho musí odvézt na vybavenější oddělení na Karlák. Žil jen tři hodiny.
Náš příběh teď není důležitý, chci Vám jenom říct, že jsem něco podobného zažila a že jsem se taky pak upínala na to, až budeme mít další miminko. Ne jako náhradu za to první, ale proto, že jsme děti chtěli. Museli jsme čekat tři roky, u syna šlo o genetickou vadu a vyšetření se tenkrát dělala jen v Německu, všechno trvalo hrozně dlouho. I když nám statisticky vycházelo, že další dítě bude stejně postižené, na 25 % (nezapomenu na doktorova slova - kdyby jela po silnici 4 auta, a vy byste věděla, že vás jedno z nich přejede, vlezla byste tam?). Vlezla jsem tam. :-) Simča přišla na svět o tři roky později jako naprosto zdravé dítě.
Je skvělé, že máte oporu ve svém okolí a rodině a že už jedno děťátko máte. A lidem, kteří zde diskutují o tom, co se mělo nebo nemělo stát, mělo nebo nemělo udělat - vždyť je to zbytečná debata. Tohle je Terezčina diskuse a napsala to sem zřejmě proto, aby se mohla vypovídat, najít pochopení a útěchu. Zdravím vás, Terezko, i celou Vaši rodinu a přeju vám to každodenní štěstí, radost, zdraví, které vám pomůže překonat toto nelehké období.
 unidor 


Moc mě to mrzí 

(22.1.2011 21:29:21)
Velmi s Vámi cítím, moc jsem Váš příběh obrečela.
 aaadka 


Drzim vam palce... 

(22.1.2011 23:30:05)
Dobry vecer...
Precitala som si vasu spoved...musi to byt pre vas strasne a ... nedokazem si to predstavit...ja mam dve deti, dievcatko a chlapceka...po porode druheho dietata som sa dozvedela, ze nie je ok a ze ma nieco s hlavickou...cakala nas narocna operacia v Prahe...uz je to vsetko za nami...a naozaj si neviem predstavit, ake to pre vas je a co musite prezivat...
Len jedno - venujte sa svojej dcerke, ona vas potrebuje a miluje vas...a vy to viete...
Dzrim vam place a celej vasej rodine...a prajem samozrejme dalsie krasne a zdrave babatko...:)
Myslim na vas...
Andrea z TN
 Jitousek 


Vím o čem píšete 

(22.1.2011 23:36:53)
Dobrý den. Vím přesně, o čem píšete. 15. prosince jsme náhle přišli o sedmitýdenního chlapečka (měl vrozenou vadu srdíčka, ale nikdo to nepoznal). Moc Vám přeji, abyste se s tou bolestí naučila žít. Je to moc těžké a bude to ještě dlouho trvat. Kdybyste měla zájem, ozvěte se mi na e-mail:jitka-novackova@seznam.cz. Sdílená bolest je o trochu menší.
 altoja V+V (3+6let) 


Pro žabátko  

(23.1.2011 9:23:17)
Při čtení článku mi vhrkly slzy do očí, nedovedu si představit, že bych tohle mohla zažít, posílám Terezce hodně síly. Samotnou mě taky překvapila taková aktivita okolo koní během těhotenství.
Já sama jezdila na koních od 10-ti let, od 20-ti jsem začala u koní pracovat, trávila jsem denně cca 3 hodiny v sedle a musím říct, že jsem si sebou byla na koni hodně jistá. Přesto když jsem zjistila, že jsem těhotná, jezdit jsem přestala, přestože jsem si vždycky myslela, že až to jednou přijde, do třech měsíců budu v pohodě jezdit. Takže jsem pokračovala jen lonžováním a poledním krmením. S tím jsem skončila někdy na začátku pátého měsíce, kdy mi začalo růst bříško. Osobně si myslím, že koně jsou úžasná zvířata, ale stát se může cokoliv a i ten nejhodněší kůň se může leknout a nechtěně vás přimáčknout, stejně tak při ježdění, atd.
Žabátko to určitě nemyslela špatně, nechtěla moralizovat, prostě jak jí to napadlo, tak to napsala ~;)
 Cindy (XI/06 + IX/10) 


Re: Pro žabátko  

(23.1.2011 14:37:02)
Podle mě to Žabátko nemyslela špatně. Možná to jen vyznělo divně hned pod tím smutným článkem. Ale také s jejím názorem souhlasím. V těhotenství bych se raději jízdy na koni vzdala. Je to otázka optiky pohledu.
Zdejší diskuse je o diskutování, proč tedy hned někoho pranýřovat za projevení názoru. Zvláště takového, který nebyl míněn ve zlém.
 Liza (dva kluci, jeden andílek, měsíční mimi) 
  • 

znám to... 

(23.1.2011 11:11:01)
Zdravím Vás a chci Vás podpořit v naději na další zdravé mimi. Prošla jsem si tímto asi před rokem a půl, naš chlapeček zemřel 15. den na infekci na dětské JIP. Čas je velký lékař, ale další mimi je jediným řešením, jak to svrbění v prázdných rukou odstranit. Věřte mi. Máme doma měsíční holčičku a přestože její příchod mezi nás byl opět trochu komplikovaný, je tady. V nejhorších chvílích mě pomáhalo myslet na to, co jste tak hezky napsala i do svého článku - že litujeme především sami sebe. A to je dobré si uvědomit a přestat s tím. Vzpomínejme na mimi s láskou, ale nemysleme na to, co kdyby ...jsou to jen lítostivé a srdcervoucí myšlenky, které rozvíří spirálu emocionální bitky. Zakažte si to. Udělejte za tím tlustou tečku... Já vím, chce to čas, neustále jsou chvíle, kdy při myšlence na našeho třetího syna propukám v pláč, ale je to pročištění, které si naše hlavy žádají, tomu se nebraňte. Děťátko nám už nikdo nevrátí,nesmyslnost takové smrti je velkým společenským tabu (se kterým vám podle mě nepomůže nikdo - musíte si to v sobě prostě znovu poskládat). Pro mě tato smrt byla velkou filozofickou výzvou, protože jsem si tak nějak hluboce uvědomila, jak většina lidí hloupě žije a kde je vlastně ta podstata života. Ale tím nechci říct, že jsem si v této věci udělala jasno. Velkým zklamání pro mě byl v těch nejhorších chvílích nedostatek odvážných a silních přátel, kteří o tom se mnou byli schopni mluvit. Všichni chodili po špičkách, všem jsem cítitla z očí, jak odezírají můj smutek a bojí se o tom mluvit. Ale měli by! Lidi nebojte se, není to jednoduché, ale pro nás "matky andělíčků" je to většinou ještě větší oříšek, začít vykládat o našem smutku. Buďte opatrní (možná ne všechny "postižené" maminky to cítí stejně), ale aspoň se o to pokuste!
Všem držím pěsti a přeji lepší zítřky!
 Alena 
  • 

Re: znám to... 

(23.1.2011 16:41:30)
Musím s tím souhlasit. Procházíme si něčím podobným. Na konci října v 38. t.t. jsme přišli o holčičku a taky máme 5,5 letého chlapečka. Nejhorší na celé situaci opravdu asi je to ticho kolem, kdy najednou nikdo nezavolá a nevystaví se riziku, že nezvednu telefon nebo že nebude se mnou příjemný pokec. Je pravda, že má první reakce byla nevolejte, nepište, ale nečekala jsem, že okolí to vezme tak, že už opravdu nezavolá a nenapíše a čeká až se ozvu... Člověk se pak najednou cítí tak nějak podruhé opuštěn. Přeji vám, abyste vždy měla někoho po ruce u koho se můžete vyplakat a popovídat si o tom. A.
 bagmat 


Prázdné dlaně 

(24.1.2011 1:17:29)
Brečím a děkuji za váš příběh, člověk si uvědomí co doma má, jste statečná, že o tom píšete, je dobře že se ví, že vaše holčička (vybrali jste ji nádherné jméno)na tomto světě byla i když jen chvilku, rozhodně za ní zapálím svíčku a držím palečky ať všechno zvládnete ~6~
 evka05 


Re: Prázdné dlaně 

(24.1.2011 8:05:21)
Terezko, Evi a bohužel mnoho dalších,

pláču za Vaše miminka ~6~, moc na vás myslím a strašně moc držím palce ať se dokážete přenést přes tu krutou ránu osudu. Moc Vám přeju, aby k Vám byl osud už jen milostivý a přátelský a přinesl již jen pozitivní zážitky, které vám dodají sílu vše zvládnout a jednou se na svět opět usmát i přes tu velkou jizvu na srdíčku.

Je mi až líto těch, které jsou schopné cokoli rozebírat, řešit co je správné v těhotenství apod.. Nečtěte tyto ubohé příspěvky. nestojí za váš čas.

Přeji vám do života hodně síly, na dálku vás moc objímám. A děkuju za otevření očí, za to, že si člověk uvědomí jaké má neuvěřitelné štěstí...

 Martina 
  • 

Prázdná náruč 

(23.1.2011 11:13:07)
Snad to není proti pravidlům, ale na www.emimino.cz funguje už téměř rok uzavřená skupina Prázdná náruč, kde se scházejí maminky, kterým zemřelo miminko. Odkaz je tu, stačí se zasegistrovat, napsat Potápce, co se vám stalo jste tam: http://www.emimino.cz/skupiny/prazdna-naruc/
 takere 


ROZLOUČENÍ 

(24.1.2011 8:44:27)
Ještě jednou děkuji všem za krásné příspěvky a slova plná podppory a porozumění. Včera jsme naší holčičku pochovali. Na náhrobku má jen datum 24,12 a své jméno. Už nikdy pro mě Vánoce nebudou, jako dřív. Snad kvůli dětem, ale své kouzlo už navždy ztratily..
Holky, udělaly jste mi velkou radost, že dokážete prožívat mé neštěstí, i když se vůbec neznáme. Přeju všem aby nikdy neprožívaly to, co já a těm, co to prožily, ať se brzy dokážou radovat.
Tereza.
 evka05 


Re: ROZLOUČENÍ 

(24.1.2011 8:53:43)
Terezko, jsi neuvěřitelně statečná. Klobouk dolů. Zapaluji za Johanku svíčku. Drž se a hodně síly do boje.
Snad se ti podaří se na svět brzy usmát. Eva
 Maťa. 


Re: ROZLOUČENÍ 

(24.1.2011 23:39:52)
Terezo, bečím tu... Neviem si vobec predstaviť, čo prežívaš, ale sdílím Tvoju bolesť~6~
 krokous 


myslím na Vás 

(24.1.2011 9:25:36)
To co se stalo je hrozná věc, bude to bolet ještě hodně dlouho a nikdy člověk nezapomene, ale naučí se s tím žít. Je mi Vás moc líto. Potkalo mne něco trochu podobného, ve 3 měsící těhotenství (bylo to mé první) jsem přišla o malé (zamlklé těhotenství). Teď by tomu malému bylo zhruba dva roky. No nezapomenu na něj nikdy. Ale život jde dál, mám teď holčičku rok a půl starou. Škoda jen, že další už nebude, ale to už je jiný příběh zvaný Parkinson. Velmi na vás myslím. Doporučuji Vám, vypovídejte se z toho, to je jediná možnost. A držím Vám palce, ať brzo řešíte jiné problémy, jako jaké jméno má mít to malé, co se má narodit ~:-D.
 Hričinka 


Nejsi v tom sama 

(24.1.2011 11:10:00)
Ahoj, přišla jsem o miminko také znenadání po bezproblémovém těhotenství. Najednou v 8. měsíci nežilo a už bylo i ve stádiu rozkladu. Kvůli hrozící sepsi jsem musela ten den porodit mrtvý plod vyvolaným porodem, což bylo pro mne ještě horší, než operace. Bylo to mé první těhotenství a doma prázdný byt, za stěnou obýváku jsem sama každý den poslouchala smějící se batole. Nikdy na to nezapomenu a je to stále bolavé. Po 4 letech neschopnosti otěhotnět bez zjištěných příčin jsem se připravovala hormonální cestou na IVF a do toho jsem spontánně otěhotněla a pak i císařem porodila zdravá dvojčata - pár. Najednou jsem nevěděla, co s těmi dětmi dělat dřív. Toto těhotenství bylo velmi hlídané a rizikové s těhotenskou cukrovkou, ale lékaři se snažili. Tak se drž, nejsi sama. Mimochodem, na koni jsem nikdy nejela.
 zuzuzana 


prázdné dlaňě 

(24.1.2011 11:33:58)
Dobrý den, chtěla jsem Vám říct že to co jste sem napsala pomůže určitě i jiným ženám kterým se bohužel stalo také něco podobného. Myslím si že jste velmi statečná a silná žena a že tuto hroznou zkoušku, která vás i vašeho muže postihla zvládnete... Moc vám přeju aby vám ten rok utekl co nejdříve a bez dlouhých okolků se vám povedlo další miminko. Přeju vám hodně síly a nejen vám ale i manželovi, i pro něj je to určitě velmi těžké. S pozdravem Zuzka
 snailik 


Nevím co říct..... 

(24.1.2011 12:56:52)
Je mi strašně smuitno, když čtu takovéhle příspěvky, ale zároveň jsem naštvaná, že v dnešní době he tohle ještě možné! Takhle se nechová špičkové zdravotnictví. Dva dny nebo víc není něco v pořádku a oni "jen" vyvolávají porod ? Já měla za to,že tohle je přímá indukce k cisařskému řezu. Myslím si,že mnohem méně by miminku ublížilo, kdyby se narodilo trochu dřív, než ho mučit.
Je mi to tak líto.....
A přeji,aby se zde v nejbližších letech objevil příspěvek o novém miminku, které si přejete. Hlavu vzhůru, máš skvělou rodinu.~R^
 angrešt 


podobná zkušenost 

(24.1.2011 20:00:41)
Terezko,
možná můj text nebude mít hlavu a patu, ale sama vím, jak jsem hledala příběhy podobné svému a že mi jejich čtení pomáhalo. Třeba jsi na tom podobně.
Obdivuju, žes dokázala svou bolest takhle vypsat. A žes to dokázala tak brzy. Moje Libuška zemřela už před rokem a já to hrozně dlouho nedokázala souvisle vyprávět, ať už osobně nebo písemně. Ale když se mi to poprvé podařilo - asi po třech měsících, kamarádce do dopisu, tak to byla překvapivě velká úleva. Veřejně to vlastně teď píšu poprvé. Můj příběh je sice podobný tvému, ale přitom vlastně vždycky jiný, protože ho každý prožíváme zcela jinak.
Také mi holčička zemřela na konci těhotenství. Probudila jsem se ráno a necítila pohyby. Což v tu chvíli nebylo nic divného, ale měla jsem prostě pocit, že něco není v pořádku. Vzbudila jsem manžela, zavolali jsme taxi a jeli do porodnice. Tam mi celkem rychle natočili monitor, na něm něco chytli, takže mě pořád sestry uklidňovaly, ať neblázním. Lékař, který ho viděl, mě okamžitě poslal na UZ o patro výš. A na UZ jsem sama dříve než vyšetřující lékařka uviděla nebijící srdíčko své dcery. Dál kus nevím, nějakou dobu jsem ztratila vědomí a znám jen manželovo vyprávění, pak mě vezli na porodní sál k vyvolání porodu. Nabídli mi sice možnost SC, ale silně doporučili vaginální porod. Vyvolávání trvalo strašně dlouho - jsem astmatička a vyvolávací tablety můžou spustit astmatický záchvat, takže jsem nejdřív musela absolvovat nějaké infuze kortikoidů. Trvalo to šíleně dlouho. Od toho hrozného rána až do večera. Manžel se ode mne nehnul. Večer jsem byla naprosto vyčerpaná. PA se se mnou přišla domluvit, co si přeju. Jestli vyvolávat dál a rodit v noci, nebo přerušit a rodit ráno. Rozhodla jsem se pro denní světlo, nějak mi to přišlo snesitelnější. I když noc, když jsem při každém pohybu cítila mrtvé tělíčko, byla šílená. Porod samotný byl vlastně jak nic, už jsem to hlavně strašně chtěla mít za sebou. Pak ty dny v porodnici byly takové snové, měla jsem pocit, že se to všechno děje někomu jinému. Probuzení přišlo doma - prázdno, prázdno, prázdno.. prázdná postýlka, prázdné oblečky, prázdná náruč ... strašně jsem potřebovala držet někoho v náručí. Držela jsem manžela, kdykoli to šlo. Jinak plyšového tuleně nebo polštář.. a až doma jsem dokázala brečet a křičet.
To následující je moje zkušenost, která je stejně nepřenosná. Ale třeba se potkáš s něčím podobným, pravděpodobně aspoň s něčím ano. A třeba Ti pak pomůže, že na to budeš připravená.
Dobře děláš, že chodíš na psychiatrii a bereš léky. Já taky šla k psychiatričce a chodím tam doteď, i když už jen tak občas, když se začnu trochu sypat. Nestyď se za to, prosímtě, budeš slýchat, že "máš být silná a zvládnout to bez prášků a psychoušů".. buď silná na to, abys tyhle řeči dokázala neposlouchat. Síla je naopak v tom, když si dokážeš přiznat, že potřebuješ pomoc. To je projev odvahy. Obdivuju, žes ji projevila tak brzo. Já sama se plácala asi 2 měsíce, než jsem se odvážila "jít na psychinu" - ona to spousta lidí bere jako stigmatizaci, předsudky jsou silné.

Budeš poslouchat, že "jiným se to stalo taky".. to sice ano, ale copak může člověku v jeho bolesti ulevit bolest někoho jiného? To je naopak leckdy horší, vědět, že takových hrozných věcí se na světě děje ještě víc.

Možná se ti budou vyhýbat někteří přátelé - hlavně ti, kteří jsou těhotní nebo mají malé děti. Já to nesla strašně těžce, ale zpětně jsem jim to dokázala odpustit. Ono je to cosi hluboko v člověku, snažit se vyhnout těm, které stíhá neštěstí, jako by se tím člověk sám mohl vyhnout neštěstí vlastnímu.

Kdekdo ti bude asi říkat, že se s tím nakonec smíříš. Ne, nesmíříš, protože smrt dítěte je něco, s čím se smířit nedá. Je to proti přirozenému koloběhu života a smrti. Mladí se rodí a staří umírají. Tohle je proti tomu všemu. To nejde přijmout jako přirozené. Ale časem se s tím dá naučit žít. Mně pomáhá představovat si svou dceru jako anděla. Inspiroval mě k tomu text na nějakém webu "andělských maminek" - "Když zemře dítě, narodí se anděl..." Ale třeba pro tebe bude zrovna tohle představa nepříjemná. Ale ať už si budeš představovat cokoli, myslet si cokoli, citit cokoli, tak to bude vždycky to správné a to nejlepší, co si můžeš myslet a cítit! Nedbej na řeči, že bys měla "cítit smutek, držet smutek, už se vzpamatovat, jít do práce, abys zapomněla..." těch keců a rad budou miliony. Často i dobře míněných. Ale často i vlastně špatně. Smrt dítěte je obrovské společenské tabu. Lidé nechtějí vidět utrpení rodiče zemřelého dítěte. Pro svůj vlastní klid se budou snažit přimět tě, aby ses chovala "normálně" a tím je zbavila nepříjemného pocitu v přítomnosti truchlícího člověka.

Všechno, co děláš, je vždy správné! Rodič, který ztratil milované dítě a který dále jedná ve vzpomínce na lásku k tomuhle dítěti, jedná vždycky správně.

Smrt dítěte vždycky ohrozí vzájemný vztah rodičů. Je to strašlivý nápor. Ale zvládnout se to dá. Když člověk ví, že sám má právo prožívat svůj žal svým vlastním jedinečným způsobem a že jedná vždy správně, ať už dělá cokoli. A zároveň si jasně uvědomuje, že prožívání a jednání toho druhého partnera je taky vždycky správné, správné zase pro něj. Ono se to může hrozně lišit. Vlastně strach o naše manželství mě leckdy dokázal držet nad vodou víc než jakákoli má vnitřní síla, která byla v té době naprosto zlomená. A ty máš navíc dcerušku, věřím, že podobně ti bude záležet na láskyplném vztahu k ní a to tě podrží ve chvílích beznaděje. Já bohužel žádné jiné dítě nemám. Libuška byla vymodlená, po poměrně dlouhém čekání. Takže o to to možná bylo horší, ve všem ještě hrůza, že třeba už žádné dítě nikdy mít nebudu... těžko říci.

Věř mi, že to vydržíš, přežiješ a i když to zní asi divně, staneš se hlubší a plnější zároveň. Ta přemíra lásky, která nedošla naplnění, naplní tebe samotnou.

Nakonec ještě verš, který mi nějak pořád zněl v hlavě a nějakým způsobem mě kdovíproč uklidňoval, třeba na tebe taky zapůsobí. Je to z Romance pro křídlovku, možná trochu nepřesně, už jsem ji četla před mnoha lety, ale tohle se mi prostě v porodnici vybavilo a pořád znělo v hlavě.

"Navždy mě bude víc o tu noc, kdy jsem tě vyvolával z měsíčních par
a popel na žhavém srdci chtěl držet tvar
něčeho, co už není.
...
Navždy mě bude víc o člověka, z něhož břímě lásky a smrti
vyrazí zpěv"

Kdybys sis chtěla se mnou třeba něco napsat, tak se ozvi, záleží, co třeba považuješ pro sebe za pomáhající a co nikoli.

K.
 angrešt 


Re: podobná zkušenost 

(24.1.2011 20:09:31)
omlouvám se, je to omylem dvakrát.
 takere 


Re: podobná zkušenost 

(26.1.2011 18:21:41)
Ahoj, díky moc..Napsala jsi to moc krásně. V mnoha Tvých větách jsem se našla. Je zajímavé, kolik ohlasů se tu na můj článek objevilo. Nechtěla jsem na sebe upozorňovat, jen jsem chtěla ostatním ženám připomenout, že člověk může mít plány jakékoliv, přání a představy..ale během okamžiku se mu může vše sesypat, jako domeček z karet. A potom jen stojí a nevěří, protože nechce věřit!!! Proč právě mě?! Samozřejmě.. Proč ne radči té těhotné mamince s cigaretou v puse, nebo té, co jich má doma pět a čtyři v dětském domově..?!

Vztek, výčitky, lítost, lítost.. Tuhle jsem byla s mou staší dcerkou venku. Řádila ve sněhu, smála se, tváře červené.. A mě najednou zalil pocit..smíření. Jako by mi najednou došlo, že všechno je tak, jak mělo být. Život jde dál, my musíme žít, protože pořád je kolem nás spousta těch, kteří nás potřebují a milují.

Já mám obrovské štěstí na mé kamarádky, které se mě nebály a od začátku mi byly na blízku, stále připravené mě podepřít.
Vlastně jsme tu taková komunita. Kolem mne jen lidi, o které stojím a kteří jsou kdykoliv schopní mě vyslechnout. Hlavně je to moje skvělá mamka.
Nepotřebuji další lidi, nejšťastnější(pokud to tak můžu napsat)jsem doma. S mými lidmi, zvířaty..

A pak taky pohyb. Chodit se psema na procházky, věnovat se koním, unavit se, že večer padám do peřin. Práce a pohyb mi opravdu pomáhají.

Ale samozřejmě nemám vyhráno. Ta obrovká tího na hrudníku tu je a jen tak mě neopustí. V noci se mi Johanka vrací ve snech, je to příjemné, alespoň tak být s ní.

Děkuju moc za Tvůj příspěvek a verše, které jsi připsala. Myslím, že si je budu už pořád pamatovat.. Tereza
 angrešt 


Re: podobná zkušenost 

(31.1.2011 17:01:18)
Terezko,

přesně rozumím tomu pocitu, proč já, proč my, proč ne tamta s tím cigárem... jenže prostě... byli jsme vybráni my, ať už z jakéhokoli důvodu. Nedá se to na nikoho přehodit. Záleží na Tvém světonázoru, zda za to budeš osud/Boha/přírodu proklínat, nebo naopak fatalisticky či téměř s pocitem zvláštního vyvolení přijímat "koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje"... to má každý jinak.
Cítila jsem někdy až nenávist k ženám, které si nevážily svého těhotenství či svých dětí, ale postupně to prostě nějak přešlo.

Jsi šťastná, že máš dcerku. A odvážná, že dokážeš kvůli její radosti zahnat aspoň na chvíli svůj pocit prázdnoty a uvědomit si, že i když Ti něco obrovského chybí, tak to neznamená, že nemáš vůbec nic, že jsi prázdná úplně jak pustina před stvořením světa. Protože i přes tu velikou díru v duši máš dceru, máš muže, máš širší rodinu, máš blízké přátele a především lásku k nim - to je tolik plnosti!

Je moc dobré, jestli máš kolem sebe lidi, kteří jsou Ti oporou. Jen bohužel, radši se připrav na to, že to tak nemusí pokračovat. Ono to pak trochu míň bolí, až to přijde. Ono totiž někteří lidé berou ztrátu dítěte sice jako velkou ztrátu, která potřebuje nějaký čas na truchlení, jenomže se v určitém okamžiku rozhodnou, že truchlení bylo dost. A že máš - musíš! už toho nechat, už žít normálně, nevzpomínat, že něco bylo, když už to stejně není... Bohužel, v mém případě to byla mimo jiné má vlastní máma, která mi dala "limit" šestinedělí. Pak se rozhodla, že prostě dost. Vyslechla jsem si (nejednou a nejen od ní, samozřejmě), že svým smutkem obtěžuji okolí, které pak neví, co mi má říkat a jak se ke mně chovat. Že se mám začít konečně chovat normálně. Že i jiným se stávají tragédie a nedělají z toho takové drama jako já. A bylo toho ještě spousty. A postupně podobný přístup zaujímali další lidé, kteří mi dali "limit" třeba 2 měsíce, 3 měsíce... prostě usoudili, že takový časový úsek musí každému stačit. A jakýkoli můj projev žalu po tomto "limitu" už byl pro ně obtěžující. A nebyli to lidé od přírody krutí, zlí, či vzdálení. Bylo to naprosto napříč všemi druhy vztahů. Prostě někteří nedokážou pochopit hloubku ztráty dítěte. Porovnají ji s nějakou svou zkušeností. Třeba "když mi umřel děda, kterého jsem strašně miloval, tak jsem za dva měsíce už byl schopen normálně fungovat a neotravoval okolí slzama, tak nebuď slaboch a koukej se sebou něco dělat, jsi nenormální, takhle dlouho tesknit po dítěti" Eventuálně zde nadchází ona doložka "které se vlastně ani nenarodilo živé, takže vlastně ani nebylo doopravdy". Ono to zní šíleně a bezcitně, ale spousta lidí Tě opravdu nikdy nepochopí. Teď chápou, že prožíváš akutní bolest, ale berou ji jako dočasnou. Jenže rána po ztrátě dítěte není dočasná. Člověk se s ní naučí žít, ale navždy v něm bude něco scházet. Ztráta potomka je opravdu jiná než ztráta předka. Ve smrti předků ztrácíme svou minulost, jenže ve smrti dětí svou budoucnost.

Třeba budeš opravdu zcela ušetřena a nic takového Tě nepotká, třeba budeš mít obrovské štěstí. Ale bohužel tomu příliš nevěřím, nemyslím si, že bych žila obklopena extrémně bezcitnou smečkou a byla tak v tomto směru výjimka. Nejhorší šok to byl napoprvé. Můj vlastní hrozný pocit provinění vůči okolí, jak já mu šíleně ubližuju a obtěžuju ho... vlastně hlavně v tom jsem potřebovala pomoc psychiatra. A především pomoc těch blízkých, kteří se ke mně takhle nezachovali a respektovali mé právo na mou osobní míru žalu. Teprve s pomocí jsem tomu dokázala čelit, uvědomovat si, že to pramení pouze z naprostého nepochopení a není to úmyslná krutost. Ale ať úmysl či ne, strašlivě to sype sůl do rány. Líp jsem to zvládala, když jsem to čekala a před různými setkáními se vnitřně obrňovala proti podobným slovům.

Píšeš, že tě zaujaly verše. Třeba Ti pomůže i knížka, která pomohla mně. Doporučila mi ji má lékařka - imunoložka, ke které chodím dlouhá léta a vlastně jsem od ní nečekala žádné speciální pochopení (šla jsem k ní po porodu a zejména asi po tom vyvolávání s trochu rozházeným astmatem) a neuvěřitelně mě překvapila a dojala svou citlivostí vůči mě. No a doporučila mi knížku C.P.Estes "Ženy, které běhaly s vlky". Ta knížka je bohužel velmi špatně přeložená, je v ní tuna stylistických chyb tak velkých, že znemožní pochopení některých úseků(chybějící slovesa, kusy vět...) Ale jako celek je na přečtení zajímavá a některé části rezonovaly s mým duševním rozpoložením a opravdu mi pomáhaly. Tak můžeš třeba zkusit.
K.
 angrešt 


podobná zkušenost 

(24.1.2011 20:04:06)
Terezko,
možná můj text nebude mít hlavu a patu, ale sama vím, jak jsem hledala příběhy podobné svému a že mi jejich čtení pomáhalo. Třeba jsi na tom podobně.
Obdivuju, žes dokázala svou bolest takhle vypsat. A žes to dokázala tak brzy. Moje Libuška zemřela už před rokem a já to hrozně dlouho nedokázala souvisle vyprávět, ať už osobně nebo písemně. Ale když se mi to poprvé podařilo - asi po třech měsících, kamarádce do dopisu, tak to byla překvapivě velká úleva. Veřejně to vlastně teď píšu poprvé. Můj příběh je sice podobný tvému, ale přitom vlastně vždycky jiný, protože ho každý prožíváme zcela jinak.
Také mi holčička zemřela na konci těhotenství. Probudila jsem se ráno a necítila pohyby. Což v tu chvíli nebylo nic divného, ale měla jsem prostě pocit, že něco není v pořádku. Vzbudila jsem manžela, zavolali jsme taxi a jeli do porodnice. Tam mi celkem rychle natočili monitor, na něm něco chytli, takže mě pořád sestry uklidňovaly, ať neblázním. Lékař, který ho viděl, mě okamžitě poslal na UZ o patro výš. A na UZ jsem sama dříve než vyšetřující lékařka uviděla nebijící srdíčko své dcery. Dál kus nevím, nějakou dobu jsem ztratila vědomí a znám jen manželovo vyprávění, pak mě vezli na porodní sál k vyvolání porodu. Nabídli mi sice možnost SC, ale silně doporučili vaginální porod. Vyvolávání trvalo strašně dlouho - jsem astmatička a vyvolávací tablety můžou spustit astmatický záchvat, takže jsem nejdřív musela absolvovat nějaké infuze kortikoidů. Trvalo to šíleně dlouho. Od toho hrozného rána až do večera. Manžel se ode mne nehnul. Večer jsem byla naprosto vyčerpaná. PA se se mnou přišla domluvit, co si přeju. Jestli vyvolávat dál a rodit v noci, nebo přerušit a rodit ráno. Rozhodla jsem se pro denní světlo, nějak mi to přišlo snesitelnější. I když noc, když jsem při každém pohybu cítila mrtvé tělíčko, byla šílená. Porod samotný byl vlastně jak nic, už jsem to hlavně strašně chtěla mít za sebou. Pak ty dny v porodnici byly takové snové, měla jsem pocit, že se to všechno děje někomu jinému. Probuzení přišlo doma - prázdno, prázdno, prázdno.. prázdná postýlka, prázdné oblečky, prázdná náruč ... strašně jsem potřebovala držet někoho v náručí. Držela jsem manžela, kdykoli to šlo. Jinak plyšového tuleně nebo polštář.. a až doma jsem dokázala brečet a křičet.
To následující je moje zkušenost, která je stejně nepřenosná. Ale třeba se potkáš s něčím podobným, pravděpodobně aspoň s něčím ano. A třeba Ti pak pomůže, že na to budeš připravená.
Dobře děláš, že chodíš na psychiatrii a bereš léky. Já taky šla k psychiatričce a chodím tam doteď, i když už jen tak občas, když se začnu trochu sypat. Nestyď se za to, prosímtě, budeš slýchat, že "máš být silná a zvládnout to bez prášků a psychoušů".. buď silná na to, abys tyhle řeči dokázala neposlouchat. Síla je naopak v tom, když si dokážeš přiznat, že potřebuješ pomoc. To je projev odvahy. Obdivuju, žes ji projevila tak brzo. Já sama se plácala asi 2 měsíce, než jsem se odvážila "jít na psychinu" - ona to spousta lidí bere jako stigmatizaci, předsudky jsou silné.

Budeš poslouchat, že "jiným se to stalo taky".. to sice ano, ale copak může člověku v jeho bolesti ulevit bolest někoho jiného? To je naopak leckdy horší, vědět, že takových hrozných věcí se na světě děje ještě víc.

Možná se ti budou vyhýbat někteří přátelé - hlavně ti, kteří jsou těhotní nebo mají malé děti. Já to nesla strašně těžce, ale zpětně jsem jim to dokázala odpustit. Ono je to cosi hluboko v člověku, snažit se vyhnout těm, které stíhá neštěstí, jako by se tím člověk sám mohl vyhnout neštěstí vlastnímu.

Kdekdo ti bude asi říkat, že se s tím nakonec smíříš. Ne, nesmíříš, protože smrt dítěte je něco, s čím se smířit nedá. Je to proti přirozenému koloběhu života a smrti. Mladí se rodí a staří umírají. Tohle je proti tomu všemu. To nejde přijmout jako přirozené. Ale časem se s tím dá naučit žít. Mně pomáhá představovat si svou dceru jako anděla. Inspiroval mě k tomu text na nějakém webu "andělských maminek" - "Když zemře dítě, narodí se anděl..." Ale třeba pro tebe bude zrovna tohle představa nepříjemná. Ale ať už si budeš představovat cokoli, myslet si cokoli, citit cokoli, tak to bude vždycky to správné a to nejlepší, co si můžeš myslet a cítit! Nedbej na řeči, že bys měla "cítit smutek, držet smutek, už se vzpamatovat, jít do práce, abys zapomněla..." těch keců a rad budou miliony. Často i dobře míněných. Ale často i vlastně špatně. Smrt dítěte je obrovské společenské tabu. Lidé nechtějí vidět utrpení rodiče zemřelého dítěte. Pro svůj vlastní klid se budou snažit přimět tě, aby ses chovala "normálně" a tím je zbavila nepříjemného pocitu v přítomnosti truchlícího člověka.

Všechno, co děláš, je vždy správné! Rodič, který ztratil milované dítě a který dále jedná ve vzpomínce na lásku k tomuhle dítěti, jedná vždycky správně.

Smrt dítěte vždycky ohrozí vzájemný vztah rodičů. Je to strašlivý nápor. Ale zvládnout se to dá. Když člověk ví, že sám má právo prožívat svůj žal svým vlastním jedinečným způsobem a že jedná vždy správně, ať už dělá cokoli. A zároveň si jasně uvědomuje, že prožívání a jednání toho druhého partnera je taky vždycky správné, správné zase pro něj. Ono se to může hrozně lišit. Vlastně strach o naše manželství mě leckdy dokázal držet nad vodou víc než jakákoli má vnitřní síla, která byla v té době naprosto zlomená. A ty máš navíc dcerušku, věřím, že podobně ti bude záležet na láskyplném vztahu k ní a to tě podrží ve chvílích beznaděje. Já bohužel žádné jiné dítě nemám. Libuška byla vymodlená, po poměrně dlouhém čekání. Takže o to to možná bylo horší, ve všem ještě hrůza, že třeba už žádné dítě nikdy mít nebudu... těžko říci.

Ještě jedna věc byla a je pro mě pořád hrozná. To, že okolí mou dceru bere "jako by vlastně ani nebyla, vždyť se vlastně narodila mrtvá, tak ani neexistovala..." To je příšerné a nikdo nechápe, že pro rodiče ten jediný den, den porodu, o který žila kratší dobu, nehraje vůbec žádnou roli! Těch téměř 9 měsíců, které tu byla, nejsou žádný sen! Ale vážně to nikdo slyšet nechce.

Věř mi, že to vydržíš, přežiješ a i když to zní asi divně, staneš se hlubší a plnější zároveň. Ta přemíra lásky, která nedošla naplnění, naplní tebe samotnou.

Nakonec ještě verš, který mi nějak pořád zněl v hlavě a nějakým způsobem mě kdovíproč uklidňoval, třeba na tebe taky zapůsobí. Je to z Romance pro křídlovku, možná trochu nepřesně, už jsem ji četla před mnoha lety, ale tohle se mi prostě v porodnici vybavilo a pořád znělo v hlavě.

"Navždy mě bude víc o tu noc, kdy jsem tě vyvolával z měsíčních par
a popel na žhavém srdci chtěl držet tvar
něčeho, co už není.
...
Navždy mě bude víc o člověka, z něhož břímě lásky a smrti
vyrazí zpěv"

Kdybys sis chtěla se mnou třeba něco napsat, tak se ozvi, záleží, co třeba považuješ pro sebe za pomáhající a co nikoli.

K.
 Ingres 


Hodně sil !!!!!! 

(25.1.2011 14:06:58)
Jediné,co mohu po přečtení říct ""Je mi moc moc líto"" !!! Držím palce,aby ta největší bolest co nejdříve přebolela...Myslím si,že psycholog je prozatím jedinou pomocí...
 katkaf79 


Buď silná!!! 

(25.1.2011 14:09:46)
Terko obdivuju Tvou statečnost a relativně optimistický postoj k Tvé situaci po pouhém měsíci!! Držím palce ať jsi brzy fit a ať Ti tvá 1.dcerka naplňuje prázné místo v srdíčku. Rána je to veliká, kdo neprožije, nemůže posuzovat...mám podobnou, ale zdánlivě né tak nešťastnou situaci už rok za sebou, kdy nám v 1.trimestru těhotenství umřelo jedno z dvojčátek ...TEREZKO DRŽ SE a přeji hodně ŠTĚSTÍ V ŽIVOTĚ!
 Veronika S. 


Jedna mala rada 

(26.1.2011 21:38:40)
Dobrý den,
každá ztráta blízkého je hrozná, ale takhle je asi nejhorší. Když jsem ztrátu blízkého zažila já, nepomohly mi ani různé psychologické konzultace. Až jedna úžasná paní, která opravdu chápe a ví - paní Naděžda Špatenková (http://www.osu.cz/fzs/index.php?idc=12665). Poradila mi směr, jak se z toho zoufalství aspoň trochu dostat. Pak samozřejmě čas. Můžete-li, přečtěte si nějakou její knihu nebo aspoň článek např. http://www.dlouhacesta.cz/cz/leve-menu/prvni-pomoc/prectete-si/tvari-v-tvar-smrti--phdr.-nadezda-spatenkova-ph.d./c323.
Jizva na dusi urcite zustane porad, ale drzim Vam palce, at prestane casem krvacet.
Veronika
 Iva+2dcerky+syn 


Dušičky, které se vrací do rodiny  

(28.1.2011 21:41:56)
Je to těžké zvládnout ztrátu milovaného a dítěte musí být ještě víc...slyšela jsem velmi povzbuzující myšlenku, že duše zemřelých dětí se rychle zregenerují a přicházejí zpět do své rodiny v podobě dalšího miminka. Několik rodičů s touto zkušeností s touto myšlenkou souhlasí, již než ji slyšeli měli pocit, že jejich další dítě je to zemřelé. Posílám alespoň trochu energie na zvládnutí a projití si emocema, vybrečením...to člověka postupně časem uvolní
 Štěpánka Bátrlová 


Klobouk dolů 

(29.1.2011 17:32:22)
Milá paní Terezko,
smekám před Vámi, že jste to vydržela aspoň do této části. Neumím si představit, že bych něco podobného zažila. U Vašeho článku mi vytryskly slzy. Jsem pár týdnů těhotná, budu se bát, aby vše bylo v pořádku.
Strašně Vám držím palce, abyste zase brzy byla v pohodě
 Albar 


Re: Klobouk dolů 

(1.2.2011 18:41:33)
Terezko~6~~6~~6~, je mi moc líto, čím jste si musela projít, posílám Vám alespoň malé pohlazení a přání, at´ k Vám brzy příjde zdravé miminko~;((~x~~;((
 paninkajaninka 


Doufám, že to překonáte. 

(6.2.2011 19:15:50)
16.11.2010 se mi narodila dcera Johanka. Jméno jsem měla vybrané již dávno před tim, než jsem zjistila, že jsem těhotná. Mám také syna (4 roky). S obouma jsem měla rizikovém těhotenství, ale nakonec se oba narodili jen týden před termínem.
Podobnost mě až mrazí.~f~
Nejen díky tomuto příběhu si člověk uvědomí, že přivézt dítě na svět neni jen tak a jak velké mám štěstí, že se můžu se svojí holčičkou pomazlit.
Mamince přeji, aby se jim miminko povedlo a ve zdraví to všechno zvládli.~s~
 Lenka 
  • 

prázdná kolébka - doporučuji 

(14.2.2011 0:29:46)
Milá Terezo,
moc Vám rozumím, mě se stalo něco podobného před rokem v 6. měsíci, kdy jsem přišla o dvojčata. Malá dcerka mi moc pomáhala. Bylo to moc těžké, byl to šok, to prázdno bylo hrozné, nevěděla jsem, kudy dál, ale čas pomáhá a teď už mi je dobře. Také mi pomohlo se vypsat, vypovídat, vyplakat. Truchlení a rozloučení s chlapečky. Modlitby a mše za ně.
Na webu www.dlouhacesta.cz existuje sekce Prázdná kolébka, kde se sdružují a pomáhají si rodiče s podobnou zkušeností. Byla jsem na setkání, kde jsme se vzájemně podpořili a sdíleli. Moc doporučuji.
Víc na:
http://www.dlouhacesta.cz/cz/leve-menu/projekty-a-akce/prazdna-kolebka/c301
Držím Vám palce
Lenka

Komerční sdělení

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.