| Eva | •
 |
(18.1.2011 15:27:09)
Terezko, je mi moc lito, co prozivate a hlavne me nesmirne nadzvedava, ze pod tak smutny pribeh se nektere osoby s empatii domaci drubeze mohou dohadovat o vine ci nevine, jizde na koni v tehotenstvi nebo resit vyhody a nevyhody domacich porodu. Zajiste to neni to, co hledate a co by vam mohlo pomoci a to by ty pisatelky mely pochopit a najit si jinou diskusi.
Ja zazila neco podobneho, nikdo totiz nemuze napsat, ze zazil to same. Kazda to mame v necem snazsi a v necem horsi. To moje tezsi asi bylo, ze mi zemrelo me prvni dite a tak na me doma necekaly detske rucky, ketre by prekryly cast bolesti a povinnosti, ktere by daly trochu zapomenout, naopak, jsem ucitelka a byly prazdniny, nemohla jsem se ani vratit do prace, musela jsem stravit sestinedeli bez miminka v prazdnem byte plnem vzpominek a prazdnych mist po nachystane postylce a prebalovacim pultu, s kamaradkami na dovolenych a s rodici 300 km daleko. Manzel mel 14 dni dovolenou, pak uz musel zpatky do prace a ja byla ctyri tydny vetsinou sama. Moje snazsi bylo to, ze jsem asi od prirody znacne nezlomna natura a tak jsem to nejak zvladla bez medikace a odborne pomoci, jen prvni noc jeden lexaurin. Ale je mozne, ze kdybych nekoho vyhledala, zvladla bych to treba lepe, to nemuzu soudit, proste jsem to udelala, jak udelala.
Moje tehotenstvi bylo v poradku, jen mirne zmnozeni plodove vody bez nalezene priciny. Porod byl snesitelny, prirozeny, bez komplikaci a medikace. Syn se narodil trosku popelavejsi, ale dostala jsem ho na bricho, manzel strihal pupecni snuru, pak jsme si ho pomazlili a to bylo naposledy, co jsme ho meli v naruci ziveho. Jeho dychani se pediatrum nelibilo, pry ho radeji vezmou na podrobnejsi prohlidku, ale urcite se jedna jen o plodovou vodu v dychacich cestach, tak ho mame za chvili zpatky. My netuse nic hrozneho, jsme stastni davali do sveta vedet, ze jsme tri. Mezitimco nasemu stesti selhavaly plice, byl intubovan a napojen na dychaci pristroj a tim byl jeho stav stabilizovan. To jsme se vzapeti dozvedeli, ja opita endorfiny to ani nevnimala jako neco desiveho. Noc bez miminka a informaci o nem nebyla prijemna ale unavena jsem i tak usnula a stale si nic nepripoustela. Nasledujici den jsem za malym chodila na JIP, odstrikavala mlezivo. Byl v umelem spanku a lekari zjistovali, co se deje. Navecer prisla prvni dobra zprava, zacal lepe reagovat na lecbu, neni infekce, noc bude kriticka, ale je donoseny jinak zdravy. Za hodinu na to, ale prisla lekarka, jestli chci maleho jeste videt, ze lecba selhala, on umirá a jestli ho chce videt manzel, at hned prijede. Sama jsem pak stala nad inkubatorem s nasim malickym, hladila ho a cekala. Manzel to psychicky neunesl, jen co vstoupil do mistnosti, zhroutil se a ja se musela starat jeste o nej. Kdyz mi lekar rekl, ze malemu sice tluce srdicko, ale mozek uz nereaguje, nechala jsem ho odpojit od pristroju, aby neumrel s hadickami vsude v objeti inkubatoru, ale v mamine naruci. Chovala jsem ho, rikala, jak ho milujeme, vydrzela jsem to nez srdicko vynechalo, na to reaguje telo predsmrtnou kreci a to uz jsem psychicky neunesla, dala maleho do naruce sestre, polibila ho, popadla manzela a odesli jsme. Na sestinedeli jsem podepsala revers a o pulnoci jsem byli s dvema tabletami lexaurinu, ktere nam na cestu dali, doma. Njehorsi bylo rano, kdy jsem otevrela oci a vedle postele mela nacancanou postylku a pred ni prebalovaci pult s rozlozenym oblecenim, ktere mi mel manzel pro maleho privezt, az si ho nastrojeneho povezeme z porodnice. sedla jsem si na postel a kricela a kricela tou bolesti. MOje duse byla jeste prazdnejsi nez to povisle bricho, ve kterem se jeste pred dvema dny hybal nas syn, chtela jsem to zoufale vratit a byt tehotna treba az do konce zivota, jen aby zil. Ty dalsi dny byly jedna velka hruza, psat me to nuti jen to, ze vim, ze jsem tehdy take hledala podobne pribehy, nechtela jsem byt zoufale sama s takovou zkusenosti. V te dobe mi mozna i zvracene pomahalo, ze nekomu zemrelo i starsi dite, rikala jsem si, ze je to mnohem horsi a ze to ty maminky taky zvladly. Snazila jsem se o tom mluvit se svym okolim, citila jsem, jak nikdo nevi, jak se k nam chovat. Nejvic mi vyhovovalo, kdyz nekdo projevil ucast a nehrany zajem bez senzacechtivosti, vyslechl nas pribeh bez toho, ze by udilel rady ci se snazil srovnavat, jako nektere zeny kolem, co mi rikaly "vim, jak ti je, ve tretim mesici jsem potratila" a nebylo takovych spolutrpitelek malo. To me tehdy strasne vytacelo, nezpochybnuji jejich bolest, ale to prece ani necitily pohyby, vedely o diteti v sobe maximalne dva mesice, jak by mohly byť jen tusit, jak se citime my. Zadne jsem to ale nikdy nevycetla, proste jsem je objala, a ony mely pocit, ze mo pomohly.
Muj a tvuj pribeh si jsou podobnejsi, ale ani ja netusim, jak ti je a co mam napsat, abych ti pomohla. Mně nejvic pomohlo, o tom mluvit, práce, dvě blízké kamarádky, změna životního stylu směrem ke zdravějšímu (zila jsem ale celkem zdrave uz pred tim, kdyby chtel nekdo resit, ze v tom mohl byt zakopan pes meho nestesti). zacala jsem se ucit spanelsky a po doporucenem pulroce se snazit o dalsi mimi. Dlouho jsem se ale upinala k tomu, ze se mi tim vrati nas maly (nejsem buddhistka, ale nemohla jsem se vic nez rok smirit s tim, ze uz ho neuvidim), jen mimi neprichazelo a neprichazelo. Pak jsem cetla rozhovor s jednou zenou, co prozila obdobne i s tim neotehotnenim a ta tam psala, ze otehotnela, az kdyz si uvedomila, ze to je definitivni a ze to dalsi dite bude nekdo uplne jiny, ze se nevrati to , ketre pochovala. Za dva mesice po tom mi vysel tehotensky test.
Mame doma svehlavou nejmilovanejsi dceru, ktera me zamestnava na 100% a ted cekame nase treti, ale podle vsech kolem druhe dite, i tchyne o tom, tak mluvi, rychle zapomnela. Nejvic ze vseho mi pomohla mala, nez se narodila, nebyl den, abych nebrecela. Ted jsou to ctyri roky a ja na maleho myslim kazdy den, ale placu uz " jen " tak jednou tydne. I navstevu hrbitova zvladam bez potoka slz. Slz asi bude ubyvat i dal, ale ta rana a prazdne misto se podle me u normalne vnimajici bytosti proste nikdy nbzhoji, jen prekryjí dalsimi vrstvami. Psala jsi, ze hledas pribehy jinych, to je ten muj, jestli ti to v necem pomohlo, budu ze srdce rada. Pokud chces ty nebo nekdo jiny vedet neco blizsiho, nebudu se zlobit, rada odpovim. Jen prosim ty, ktere by se chtely z nedostatku jine seberealizace stourat v tom, zda jsem u porodu myslela dostatecne pozitivne, jakymi zpusoby jsem sportovala v tehotenstvi a zda v tom nemaji prsty Marťani, aby si sve rozumy nechaly do jinych diskusi. Na zaver se omlouvam, za mozne preklepy ci chyby, nemam silu to po sobe cist, vedle me lezi promaceny kapesnik a pali me oci.
|
| Klarisanek |
|
(18.1.2011 15:37:23)
Myslim, ze tohle je prispevek, ktery skutecne muze autorce pomoci.
|
|
| Panímáma | •
|
(18.1.2011 16:13:20)
Děkuji za Vaši zpověď, i když mě bíky Bohu takové neštěstí nepotkalo. Pro slzy jsem neviděla a když jsem to četla, tak jsem si uvědomila, jaký zázrak je zdravé dítě a jak si to musím častěji připomínat.
|
| Ufonka | 
|
(18.1.2011 23:37:59)
Je mi líto, co Vás potkalo, obě dvě, všechny maminky, kterým zemřelo miminko. Blíží se první narozeniny mojí nejmladší dcerky a já se přistihávám, že je mi často do pláče. Vybavuji si poslední dny před jejím narozením. Ony to vlastně nebyly dny, ale týdny či měsíce, kdy jsem vnitřně cítila paniku, že se "něco" děje, že se narodí moc brzy. Týden jsem si poležela na rizikovce pro rozbíhající se porod. Tři týdny před termínem jsem se ráno probudila a necítila jsem pohyby. Nakonec jsem odjela do nemocnice. Naštěstí malá opravdu ty tři hodiny "jen" spala, ale pro mě to byly ty nejdelší hodiny. Pak jsem si připadala jakoby vše plynulo kolem mne. V pondělí mi dr na rizikovce, kam jsem si došla pro podpis na záznam z monitoru sdělila, že hned druhý den nastupuji k porodu, dostala jsem přednášku o novorozenecké úmrtnosti a o tom, že být v tu neděli v nemocnici na příjmu ona, tak mne domů nepustila a porod okamžitě vyvolala.... Byla jsem k smrti vyděšená. Já jsem si svou holčičku domů odnesla, ale i tak mám vnitřní pocit, že to bylo opravdu jen o vlásek....
Přeji Vám hodně sil a Terezko, Vám plnou náruč, až příjde čas. 
|
|
|
| Sadora |
|
(18.1.2011 17:13:10)
Krásně napsáno,neuměla bych to líp.Je těžké popsat pocit nekonečné prázdnoty,bolest která vás až dusí,bezesné noci....Moje holčička zemřela pár hodin po narození.Kdo to neprožil ten nepochopí...Navždy cítíte její teplo když jste ji držela v náručí,pamatujete si každý její nádech....Moje manželství se rozpadlo několik týdnů po návratu z porodnice,"citlivé kolegyně" se mne po návratu do práce vyptávaly jak vypadala,kde má hrobeček atd...Následující měsíce jsem žila jak v jiném světě.Robot,co se snaží fungovat,ale nežije...nikdo mi nenabídl pomoc a já ani nevím,jestli jsem o to stála.Až po skoro roce jsem potkala mojí budoucí kamarádku která mne pomalu dostala opět do života.po čase jsem poznala fajn chlapa,vdala se a mám dva syny,vše je fajn,ale....nikdy nepřestane ta bolest,která je hluboko v mém srdci,každé výročí jejího narození cítím,že ve mne něco zemřelo,že nikdy ta bolest nepřestane i když se časem otupila.
|
|
| martina | •
|
(18.1.2011 17:24:04)
Dobrý den,
já mám potok slz i z Vašeho příspěvku. Přeji Vám hodně štěstí a zdraví.
|
|
| Zuuuza | 
|
(18.1.2011 17:58:49)
Evi, hodně štěstí s vašimi dětmi.. Je mi líto, že máte andílka v nebi. Pláču a pláču.. Opatrujte se!
|
|
| takere | 
|
(18.1.2011 18:38:58)
Jsi moc hodná, že jsi překonala svůj smutek, který Ti vzpomínky určitě vyvolávají. Jestli budeš mít zájem, napiš mi na takere@seznam.cz. Děkuju. Tereza
|
|
| Pawlla |
|
(18.1.2011 18:57:49)
Evo,jsi statečná,silná a nejlepší matka pro své děti
|
|
| Lenka P. | •
|
(18.1.2011 20:14:33)
Je mi to moc líto...
|
|
| SP Petra, M+M | •
|
(18.1.2011 23:10:59)
Terezko a Evi, jste velmi statečné.Máte můj obdiv. P
|
|
| Terinka4444 | 
|
(19.1.2011 19:45:54)
EvoTerezkosrdce mě pro vás všechny tolik bolí, kež byste už v životě zažily jen a jen štěstí, kéž by ta bolest otupěla a už navždy zmizela.Kéž jsou vaši andílci někde v krásném ráji šťastní a spokojení. Moje holčička svůj boj s infekcí vyhrála a z porodnice jsem si ji nakonec dovezla, tak si numím představit tu strašnou ztrátu, jen posílám
|
|
| PetS41 |
|
(20.1.2011 4:42:55)
Evi, máte můj obdiv a velký. Jen v jednom nesouhlasím. Jsem jedna z těch o nichž píšete, co o svoje dítě přišla ve 4 měsíci těhotenství. Ano, nebylo na mě ještě nic znát, necítila jsem jeho pohyby. Ale bylo to MOJE DÍTĚ. Nechci měřit, čí hrůza byla větší a kdo víc trpěl.(Neumím si a ani nechci představit, že bych držela v náručí umírající dítě.Ale umíte vy si představit, že po tom, co se 20 let snažíte otěhotnět, po x pokusech umělého oplodnění se to konečně poprvé téměř ve 40 letech povede a za 4 měsíce Vám někdo na UZ řekne "Bohužel, plod má vyhřezlý mozek, vada neslučitelná ze životem? Že noc proležíte v nemocniční posteli a kolíbete v sobě toho človíčka, kterého zítra "zabijí"? Že ještě na operačním sále křičíte, ať Vám ho neberou? Že nevíte, jestli bude ještě nějaké příště?) Ale věřte, že ta bolest je a byla pro mě ta největší v mém životě. I když do roka a téměř do dne se mi narodila holčička, nikdy to PRÁZDNO nic nenahradilo.
Neberte to jako navážení se do Vás, jen jsem Vám chtěla říct, že ztratit dítě bolí asi v jakékoliv věku a měsíci těhotenství.
Držím Vám palečky k dalšímu šťastnému životu a přeji Vám a Vašim dětem hodně zdravíčka.-)Máte můj obdiv jak jste se vrhla do dalšího života a bojovala jste s tím.
|
| Irena2 | 
|
(20.1.2011 11:45:54)
pravda. Já přišla o první miminko hned ve druhém měsíci těhotenství, a vlastně jsem si teprve zvykala, že jsem opravdu těhotná, ale zasáhlo nás to s manželem taky hluboce.
I když si tak jako vy nedokážu představit tu bolest, když už ho cítíte... a Držíte v náručí. Ani já na to první nezapomenu.
|
|
|
| Štěpa | •
|
(22.5.2013 13:23:16)
OOOUUUUU síla..... Mám 2 zdravé děti a děkuju za to. Milé maminky, těm co máte podobný zážitek přeji hodně sil. U tohoto příspěvku jsem brečela jako želva, nikdy bych to nechtěla zažít....
|
|
|
... trochu empatie by to chtělo, vážení!
Dlouhá cesta je dobrá volba, i nám moc pomohlo zúčastnit se setkání rodičů, kterým se stalo to co nám. Myslím na vás a doufám, že se vytouženého miminka dočkáme vy i my, jak jen to bude možné.
) -příznaky jsem z počátku neměla absolutně žádné. Později jsem se začala strašně drbat hlavně na nohách a taky mi na chvilku zežloutlo bělmo. Naštěstí vše dobře dopadlo, v 38. týdnu mi praskla voda a porodila jsem krásnou holčičku. Před 4-mi lety snad nebylo možné dohledat skoro žádné info v podobných diskuzích s maminkami. Našla jsem snad jen jedinou 
. 
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)