| Dagmar, dcera 4 roky | •
 |
(4.8.2000 10:15:16)
Je mi 24 let, mám 4letou dceru a nyní se po 5 letech manželství rozvádím. Když jsem se vdávala, myslela jsem si, že budu šťastná, spokojená a budu mít rodinu, na kterou se budu moci spolehnout. Bohužel, ale vzhledem k rozdílným názorům, neschopnosti komunikace mého manžela a dalším problémům, které nastali, jsem došla k názoru od manžela odejít. Sebrala jsem mu vše co miloval, dceru, jistotu, že když se vrátí z práce, že tam někdo bude a mnoho jiných věcí. Dceři jsem sebrala výborného tátu, kterého bude nyní vídat parkrát do týdne a jednou za čtrnáct dní na výkend. Bydlím nyní s dcerou sama a jsme v pohodě. Nežiji už vedle člověka, ke kterému nic necítím, pouze z toho důvodu, že máme dceru. Zkoušela jsem to. Nějak to nefungovalo. A hlavně nechci, aby moje dcera zažila to co já. Rodiče se rozvedli v mých 19 a bratrových 22 letech. Zůstali spolu tak dlouho kvůli mě a bratrovi. Museli jsme se koukat na dva lidi, kteří se hádali, uráželi, dělali si naschváli a podváděli se. Nyní vím, že kdyby matka s námi odešla od otce mnohem dřív, mohlo to být o něčem trochu jiném. Není hrdinství udržet manželství za každou cenu. Dle mého názoru je lepší zajistit dítěti klidné dětsví i když s každým rodičem v jiném bytě.
Vše však závisí na zkušenostech z dětství. Má nejlepší přítelkyně prodělala rozvod rodičů v 9 letech a do této doby jim to vyčítá, stejně jako já těm svým, že spolu zůstali.
Tak co, lidé, co je lepší, být hrdina a vydržet, co to jde? Nebo být zbabělec, utéct, a snažit si zařídit život pohodový život pro sebe i dceru?
|
| Lucie (23) | •
|
(4.8.2000 10:47:11)
Dagmar, z tveho dopisu se mi zda, ze to pro co jsi se rozhodla tezko neses, ze nejsi vyrovnana a presvedcena, ze jsi udelala to spravne. Myslim, ze pokud se jedna o dulezita zivotni rozhodnuti, musi se vse peclive zvazit, zkusit treba dat si sanci, pro a proti nejen pro tebe, ale i pro tvou dceru. Deti nemam, asi si nedokazu plne predstavit, jak bych se v takove situaci zachovala. Kazdy ma pravo byt stasten a pokud ty budes stastna, jiste to budes prenaset i na dceru, ale otazka je, jak to vezme tvuj manzel, aby tvoje dcera neprozivala napeti, ktere by mezi vami panovalo. Pises, ze ztrati dobreho otce, proc tedy nemuze dceru vidat casteji? Proc se nerozvest po dobru a nechat ho sdilet dceriny radosti i starosti casteji?
Kazdopadne bych byla rada, kdyby jsi se z toho vypsala, myslim, ze to potrebujes a treba nazory ostatnich ti pomuzou se na to kouknout zase trosku z jineho hlediska.
lucie
|
| Dagmar, dcera 4 roky | •
|
(4.8.2000 11:44:32)
Lucie,
k rozvodu jsem se odhodlávala více než dva roky a jsem přesvědčená, že to co dělám je dobré nejenom pro mě, ale i pro mou dceru. Ale jak píšeš, nerozvádím se s úsměvem. Myslím si, že to snad ani nejde. Vím velmi dobře jak moc jsem ublížila manželovi, který miluje jak dceru, tak i mne. A právě proto, že velmi dobře vím jak moc jsem někomu ublížila mi není nejlépe. O to víc, že já sama jsem teď v pohodě. Vím, jak se manžel trápí a já mu nemůžu pomoct. Dávala jsem našemu manželství šanci, ale bohužel, nic se nezměnilo. Manžel nemínil nic němit, zato já bych musela změnit všechno.
Chtěla jsem se rozvést v klidu a s rozumem. Bohužel, ale manžel se rozhodl mi co nejvíce ublížit aspoň tak, že mi to pořádně znepříjemní. Mám veliký zájem na tom, aby se dcera s otcem vídala co nejčastěji, protože vím, jak je pro ni důležitý. Nechci tím, že se rozvedu dceru připravit o jednoho z rodičů. A lidé, kteří se snaží po rozvodu "ukrást" dítě pouze pro sebe, nechápu.
|
| Lucie | •
|
(4.8.2000 11:51:00)
Jaktoze manzel nevyuzil te sance, kterou jsi mu dala, kdyz te tak miluje? Treba ceka jeste na jednu a posledni sanci, pokud te miluje a tohle je pro neho dost velka lekce, ze to myslis s tim rozchodem vazne, tak treba se bude snazit neco zmenit. Je ale tezke citit neco k nekomu, kdo u tebe diky svemu chovani znacne klesl na bod mrazu. Pokud necitis vubec nic a ze soucitu proste laska nevznikne, tak je asi fakt lepsi od neho odejit, zkratka bydlet kazdy zvlast a zit svuj zivot, i kdyz navzdy spojen vasi dcerou. Mozna ze nejdulezitejsi by bylo se zamerit na zivot tve dcery, co nejlepe ji situaci vysvetlit, aby ji to nepoznamenalo.
drzim palce!!
lucka
|
|
| Radka, 2 dětičky | •
|
(8.8.2000 22:50:29)
Mám stejnou zkušenost. Držet manželství "jen" kvůli dítěti, nemá smysl. Můj bývalý manžel v takové rodině vyrostl. Myslím, že když má dítě jako vzor nefungující rodinu, tak má v dospělosti značné problémy (nebo lépe řečeno zkreslené představy) o normálním rodinném životě. Letos je tomu 8 let, co jsem se rozvedla. A udělala jsem tu nejlepší věc ve svém životě - dala jsem šanci novému vztahu, nové rodině. Má 10letá dcera má již 5 let nového a můžu říci báječného tatínka, 2letou sestřičku a šťastnou maminku.
|
|
| Martin, jednoletá dcerka | •
|
(4.10.2000 16:13:07)
S dovolením budu reagovat i když jsem ještě neprošel celý strom názorů, tedy jen k tomuto příspěvku.
Píšete, že nechápete lidi, kteří chtějí dítě ukrást jen pro sebe.
Ale chápete, až moc dobře. Sama píšete cituji z předchozího příspěvku "Sebrala jsem mu vše co miloval, dceru, jistotu, že když se vrátí z práce, že tam někdo bude a mnoho jiných věcí". Chtěla jste mu ublížit. Nevím, co udělal on Vám, ale vím co jste udělala vy jemu. Muži strádají citově víc, než si ženy mnohdy myslí. Jen nejsou ten typ, který o tom mluví.
Věřte mi, já to vím. Jsem muž a zrovna včera má přítelkyně sebrala mou dceru a bez jediného slova odjela 100km k rodičům. Moje dcera má dnes své první narozeniny.
Budu dělat dort, tvářit se, jako že si někde hraje a večer se snažit rychle usnout ať je to za mnou. Přítelkyně mi taky dávala různé šance typu "..až se polepšíš". Alibismus.
Ještě jednou, opravdu nevím, co bylo mezi vámi (ať už je to kdokoliv) jen se prosím, zkuste vcítit do kůže toho druhého a poznejte trápení, které zakouší díky tomu, že přilnul k dítěti které miluje a které jste mu vzaly.
|
| Táňa, 2 děti | •
|
(4.10.2000 17:10:10)
Milý pane Martine,
myslím, že Dagmar křivdíte. Píše přece, že dcerka má možnost vídat tátu několikrát za týden a jednou za čtrnáct dní na víkend. Co by za to mnozí rozvedení muži dali! Bohužel, člověk se v životě dostává do situací, kdy musí volit mezi dvěma možnostmi, z nichž ani jedna není opravdu dobrá, a to se asi stalo paní Dagmar. A to, že ji muž miluje, není všechno. Bohužel to není dost pro manželství. Manželství je o soužití, vzájemném přizpůsobování. A když vás partner ubezpečuje o tom, že vás miluje, ale není ochoten změnit své zavedené zvyky, které nemůžete snést? Jistě, nelze chtít změnit všechno, ale vstříc si musejí jít oba, a to činy a ne řečmi o lásce.
Doufám, že svou dcerku brzy uvidíte a budete ji vídat co nejčastěji. Považuju totiž za velmi nefér otce ničit odpíráním styku s dítětem - není-li to psychopat, což většina rozvedených mužů opravdu není.
|
|
| Anna | •
|
(6.10.2000 15:04:24)
Milý Martine, z Vašich slov je cíti velká bolest a zármutek nad tím ,že jste byl odtržen od dcery. Vím ,že je to moc zoufalá chvíle, a moc Vám přeju, aby jste dokázal se svou partnerkou najít rozumný kompromis,a vy od dcery nemusel natrvalo a úplně.Vím, že některé matky dokážou s otci neuvěřitelné věci. Když má totiž otec o děti opravdu zájem, jde s ním snadno cvičit a vydírat ho.
Ale chci se trochu zastat Dagmar, Píše, že se po dvou letech odhodlala k rozvodu a že to pro ní bylo velmi těžké, právě proto, že si uvědomuje, jak tím manželovi ublížila.
Ona se přece nerozváděla proto, aby mu ublížila, ale PŘESTOŽE mu to ublíží !!!!A věřte, že to bylo o to horší rozhodování. Kdyby měla doma alkoholika , co děti jen tříská, pokud je zahlédne, a jinak mu to je srdečně jedno, jestli žijí, měla by to snažší. Rozhodovala by se jen za sebe. Takhle musela zvládnout i vědomí, že někomu, koho si přinejmenším vážila a koho kdysi milovala, ublíží. Ale nikdo se nemůže přizpůsobovat všemu a donekonečna.
Nejdůležitější pro rodinu jsou šťastní manželé , a obětovat svůj spokojený život tomu,že by rozvod ublížil manželovi , dlouhodobě nepřinese nic dobrého. V něšťastném manželství nemůžou dost dobře vyrůst šťastné děti. A každý smutek se někde v člověku projeví. Buď jste nemocní, nebo si svou bezmoc a neštěstí vyléváte na těch, co se nemohou bránit. Na dětech.
A nešťastná máma má smutné a plaché děti , co si nikdy nejsou jisti, kdy jim máma zase vynadá.Jsou to vaše děti ,i když s nimi nežijete,a na prvním místě by mělo být pro oba rozvedené jejich klid a pokoj . A myslím, že kdyby všechny rozvedené mámy smýšlely se svými bývalými manželi tak taktně a vstřícně, jako o tom píše paní Dagmar, ubylo by nešťastných tátů,a určitě i nešťastných dětí , co to vlastně odnesou v každém případě.
|
| Martin, jednoletá dcerka | •
|
(8.10.2000 16:09:55)
I mne vedla potřeba zastat se té menšiny, která jednak nepřispívá do diskuze a jednak jsou to oni, kterým zbývají většinou jen oči pro pláč.
Nemůžu posoudit a nechci být kritikem (jsem jednak zaujatý a neznám výklad druhé strany) vycházím pouze z toho, co bylo napsáno. Podle toho, jak jsem to pochopil já, máme zde jednoho osamělého otce, jednu čtyřletou dceru bez táty a jednu mámu s výčitkami svědomí. A to vše díky rozdílným názorům a neschopnosti komunikace. Jistě bylo v tom možná i víc (poházené ponožky, nádobí v dřezu nebo účet za telefon, co já vím).
Ale protože toto není debata o jednom konkrétním případu myslím, že bychom měli hledat odpovědi na otázku typu "Kde je hranice?". Hozený talíř, facka, závislost nebo nevěra. A taky, co všechno lidi dokážou v okamžiku, kdy zjistí, že jim bylo ublíženo. Utečou, argumentují, oplácí. A co děti?
|
|
|
| Zřejmě zarytá feministka | •
|
(10.10.2000 8:58:49)
Milý Martine,
po x letém manželství jsem se stala zřejmě natolik zarytou feministkou, že jsem po přečtení Vašeho příspěvku neodolala, sedla a pouštím se do odpovědi.
Tak muži jsou citlivá stvoření, kterým se po dětech stýská. To je mi novina. Tak ať pro to laskavě něco udělají. Bohužel znám jen málo mužů, kteří jsou ochotni vzít na vědomí, že rodičovství je o něčem úplně jiném, než když byli bez dětí. Na prvním místě jsou oni a jejich koníčky, záliby a zvyky, se kterými nehodlají v žádném případě nic dělat. Proč taky?
Proč JÁ bych měl něco měnit? Za všechno přeci může ženská, ve vašem případě ona je ta ošklivá, co se sbalila a odjela. Zamyslel jste se VY někdy nad pocity druhé strany anebo si jen hrajete na ublíženého?
|
| Martin, jednoroční dcerka | •
|
(10.10.2000 17:59:17)
Milý paní,
tedy po pořádku.
Nevím co ve Vašem pojetí znamená feminismus. Já se za feministu také považoval, když jsem se snažil pochopit jak se chová k ženám islám (a že například Turecko jako silná islámská země je členem NATO), a kolik je asi na světě rabínek apod. Tedy pokud chcete jako feministka bojovat proti mužům, prosím, pomožte raději ostatním ženám.
Píšete "Bohužel znám jen málo mužů, kteří jsou ochotni vzít na vědomí, že rodičovství je o něčem úplně jiném, než když byli bez dětí". Tak
to je kus od kusu, osobně mám zkušenosti spíše lepší.
Co se týče koníčků mohu i já argumentovat vztahem, kdy se žena nebyla
schopna vzdát svých koníčků což bylo příčinou rozpadu a vyvodit z toho
nesprávné závěry.
Co se týče sdělení "Za všechno přeci může ženská, ve vašem případě ona je ta ošklivá, co se sbalila a odjela". Věřte nebo ne, kdybych o tom
byl přesvědčen, asi bych o tom nepsal. A Internet byl pro mne cestou,
jak to někomu sdělit.
Co se týče hraní na ublíženého, pak máte asi pravdu.
|
|
|
|
|
|
| Petra, 2 synové | •
|
(22.8.2000 17:42:38)
Dagmar,
ač je to paradoxní, Vaše zpověď mě potěšila. Prožívám totiž úplně stejnou věc a s úplně stejnými pocity nejistoty, smutku, radosti.Udělalo mi smutnou radost, že je na světě někdo, kdo by mi mohl rozumět.V takovýchto osudových chvílích se cítí člověk strašně sám a neví skutečně,jak se rozhodout, aby to bylo to nejsprávnější, aby nikomu neublížil, aby zvolil správně. Zůstávat ve vztahu, který je o ničem a který se možná změnil v noční můru nebo zvolit cestu nejisté budoucnosti? Mohla b být ještě horší než právě ten strašidelný vztah... Moc ráda bych se s Vámi setkala někdy osobně.Držím palce, ať se Vám daří a sobecky si přeju totéž i pro sebe.
Ahoj, Petra
|
|
| radka | •
|
(18.8.2003 13:26:58)
Snazim se odejit od manzela nekolik let, ale stale to nemohu dotahnout do konce. Mam skoro 8letou dceru a je to presne, jak pisete. Rozdilne nazory,neschopnost se dohodnout, ale spis proto, ze manzel neni nikdy ochotny uznat, ze chyba by mohla byt na jeho strane. Nasla jsem si pritele, a tak jsem ja "ta spatna". Ja rozbijim rodinu, ja beru dceri stastne detstvi. Jsem z rozvedene rodiny, takze to mam "na taliri". Jsem stejny sobec jako nasi, kdyz se rozvedli, znicim domov jen kvuli svemu stesti. Tak mam dal drzet rodinu a trpet depresi, nebo to proste udelat bez ohledu na nasledky? Jak zpusobit, aby se manzel zamyslel i sam nad sebou a svym vztahem ke mne?
|
| Leona | •
|
(29.3.2004 17:52:49)
Taky jsem se několik let snažila odejít od manžela. Žili jsme několik let prakticky bez jakékoliv komunikace, intimního života, nakonec jsme se doma sotva pozdravili, každý žil svůj život. Přesto se manžel nechtěl rozvést a podle něho bylo vše v pořádku. Musíme přece zůstat spolu kvůli synovi. Když jsem viděla, že už je doma jen hrozné dusno, které už zcela jasně vnímá i syn, který raději začíná mizet do svého pokoje, aby tu atmosféru nemusel snášet, podala jsem žádost o rozvod. Nakonec jsme se dohodli na rozstěhování, nerozvedli jsme se - synovi tehdy bylo necelých 18 let. Taky jsem dlouho bojovala s tím,že já jsem ta špatná, která všechno ničí. Je to rok a čtvrt co s manželem žijeme odděleně. Manžel běžně dochází za synem, kdykoliv chce, jsme spolu schopni alespoň mluvit o obecných věcech bez negativních emocí,což dříve nebylo možné. Nejsem vůbec šťastná, že moje manželství takto dopadlo, ale jsem spokojenější než dřív a myslím, že i pro syna je lepší, když vidí, že rodiče spolu mluví bez hádek a nenávisti. Bohužel už nevidí a nemá příklad vztahu, kde se lidé mají rádi a společně řeší každodenní problémy. To ale předtím také neměl.
|
|
|
| maminka 5leteho syna | •
|
(17.3.2004 12:36:50)
Udelala jsem pred tremi lety to same, take mi prislo lepsi zit oddelene nez v rodine plne hadek. Dnes jsme s byvalym manzelem kamaradi, kteri si dokazou ve vsem vyjit vstric. Muj problem je ted jinde - po dvou letech samoty jsem se pred rokem seznamila s uzasnym chlapem, miloval me i syna a po pul roce se k nam nastehoval - neprala jsem si to tak brzy, ale jeho jistota nasim vztahem me presvedcila. Bohuzel za dalsi pul rok si jiz tak jisty nebyl, i kdyz jsme se temer nehadali, a vztah nedavno skoncil. Vlastne jsem ho skoncila ja pote, co jsem videla, ze pritel je s nami uz jen z povinnosti, ze me a synovi nechce ublizit. A ja ted resim, jak moc dalsi rozchod ublizil memu synovi. Samozrejme nechci, aby si z detstvi pamatoval nekolik mamincinych pritelu. Neumim si predstavit, ze bych v budoucnu riskla bydleni s dalsim muzem, ale sama taky zustat nechci. Nevim, jestli ten krasny rok, kdy jsme byli harmonicka trojice, prevazi to spatne z rozchodu. Pro me urcite, ale co pro syna? Podeli se nekdo o zkusenosti s prozivanim dalsich vztahu po rozvodu? Predem diky.
|
| Martin 2 | •
|
(1.6.2004 14:01:48)
Je to velice zaludna otazka, kde je lip?
Pro ty co neradi ctou dlouhe pribehy at tohle radeji preskoci.
Take resim problem s rozvodem, manzelkou a dvemi detmi a rikam si varianty, ktera asi bude lepsi. Na mysli mam sve rodice. Mamince vubec nezavidim, ze s tatou zustala. Muselo to byt kvuli detem. Nezapomenu na chvile dusna, kdy se nedalo doma ani dychat. Kdyz jsme byli s brachou uz dospeli odstehoval se tata 35km od domova aby pecoval o babicku, svou maminku a nakonec tam zustal. Mama musela resit problemy kolem privatizace bydleni, operaci obou svych oci na zeleny zakal a to vse sama. Bez sveho partnera, bez jakehokoli zabezpeceni, psychyckeho ani financniho. A najednou ouje. Tatovi se pritizilo, musel na nejake operace a bylo mu dobre se vratit k mame. Mama z nej lame kazdou korunu prispevku na domacnost. Jak trapne, ale nutne. Mama si musi chodit privydelavat do obchodu aby mohla obcas uskutecnit svuj sen a jet na nejaky vylet do zemi kam se nikdy nepodivala i kdyz tata jezdil sluzebne. Nekonec tata rekl, ze dokud je ziv, ze si nepreje aby nekam jezdila. Ze az umre tak bude mit dedictvi. Jenze leta bezi a co s tim dedictvim pak bude delat to nevim. Takze bych rekl, ze ji nejsem za nic vdecen.
Sam ted mam podobne problemy. Mam chtit aby me deti vyrustaly v uplne ale nestastne rodine, kde se nemohu na sveho partnera spolehnout. Kdyz neco nevim proc udelala, hned mam na taliri, ze jsem ji serval. Kdyz dostanou deti atb tak zjistim, ze je nedostavaji, protoze takove sajrajty jim davat nebude. Kdyz spolecne s detma jsme pripravovali veceri a po veceri uklidili, tak jsem jim tim kazil detstvi, protoze ona chce aby jeji holcicky (7a10let) si mohli stale hrat a koukat na televizi. Sama jim zatim uklizi pokojicek jako sluzka.
Kdyz moje mama chtela aby holky prijeli na vikend, ze pojedou na vylet aj. tak se nespravne zeptala a nepoprosila. Kdyz se zeptala me a ja jito rekl, tak jsem se take spatne zeptal a ze nevi proc se pta me kdyz deti jsou jeji a ja jsem asi jen do poctu. Kdyz jsem mel neco delat tak ona nevedela jak by si to predstavovala a nakonec rekla, ze si myslela, ze to udelam takhle a takhle a ja jen cucel.
O intimnim zivote s ni se mluvit nedalo. Vzdy rekla jak v pohadce neptej se. Nekolikrate mi rekla, ze jestlimi to nestaci at si najdu jinou. Ja blbec si nehledal. Po nekolika letech mi rekla, ze ji to bylo odporne a pojem hlazeni zmenila na osahavani. Cokoli ji clovek jen naznacil otocila proti sobe. Na vse mela ihned vymluvu at to melo hlavu a patu melo nebo nemelo. Kdyz si chtela ulevit tak mi zacala vycitat to co uz bylo davno vyresene. Takze nektere veci i nekolik let stare.
Takze i takove jsou nektere zenske. A to jen skromny vycet toho co cloveka mucilo a musel snaset. Nerikam, ze bych byl svatej, ale nikdy jsem nemel v umyslu ji podvadet a tak nevim cim jsem si tohle zaslouzil to snaset. Takze jsem dva roky uvazoval o rozvodu a ted do toho slapl. Jejim nejvetsim broukem je abych az se odstehuju nemel byt 1+1 ale jenom garzonku. Asi abych mohl trpet zato jak mi sprijemnovala posledni leta spolecneho rodinneho zivota.
Kazdy muze mit svuj nazor, sve zkusenosti a sve pocity jak tohle proziva. Nikdo vsak nema pravo nekoho odsuzovat za nektere jeho pocity. Nikdo si nemuze umet predstavit jak velka bolest druheho muze byt a jak tomu dotycnemu asi je.
Preji vsem to spravne stesti a spravneho partnera. Martin2
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)