| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Rakovina duše

 Celkem 98 názorů.
 trefa 


trefa 

(3.8.2010 7:32:11)
Ja Vas chapu.Take jsem si tim prosla a az uz jsem stala primo pred otazkou smrt,nebo zit,vybrala jsem si zivot.Vzala jsem si svuj zivot pevne do svych rukou.Teprve tehdy jsem pochopila,ze je to jen muj zivot a ze mi do nej nikdo nebude mluvit a rikat co smim,nesmim,mela bych,nemela bych.Ja sama si rozhodnu co a jak.Zadny clovek pod sluncem neni nic vic ani min,nez co jsem ja.At uz je to ucitel,doktor,reditel,uklizecka,bezdomovec.Zacala jsem se zajimat o psychologii.Smirila se se svym detstvim,odpustila sve matce(pochopila jsem ze to jinak neumela a neumi),ale nezapomela.Muzu se sni videt a bavit,ale rady do zivota od ni nehledam.Uplne jsem zmenila svuj pohled na svet.Beru jej,takovy jaky prichazi,stim ze mam sve cile.Po malych kruckach si za nimi jdu.Co bude v budoucnu nevim a nevi to nikdo.Resim pritomnost.
Odsouzeni druhych lidi beru tak,ze je to jejich problem.Nezapadam do jejich tabulek,tudis me neberou.Ani moji vlastni rodice.Poznala jsem jaci opravdu jsou mi znami.Odsouzeni druheho cloveka je tak jednoduche,ale pochopeni cloveka,to chce silu osobnosti.
 ilona a lucinka 


Re: trefa 

(3.8.2010 12:02:04)
Prosím, jak je podle vašich zkušeností důležité dětství pro pozdější psychické zdraví?.Asi hodně.Nemáte nějaké rady pro nás? Jde o vnučku, kterou vychováváme,dcera ji nechtěla, nepřijala, skoro se o ni nezajímá, otec nejistý.Otěhotněla nechtěně na vysoké škole, zjistila to až ve 4.měsíci. Malé je 5 let,je skvělá a v pohodě, ještě jí to nedochází. Zatím se neptá, ale otázka : proč mě maminka nechce a nestará se o mě, kdo je můj táta... na sebe nenechá dlouho čekat.Když jsme si ji brali z porodnice, psychologové to moc nedoporučovali,taky jsme se rozhodovali, jak nám bude říkat, jsme babička a děda, myslím, že je to tak snažší, nelžeme. Ale nevím, jak se smíří s tím faktem, že všechny děti maminka miluje a ji ne, zatím si myslí, že to tak je, že ona je doma u nás a máma bydlí jinde. Můžu jí nějakou dobu říkat, že byla maminka nemocná a nemohla se o ni starat,proto je u nás, ale stejně to jednou zjistí, jak bude brát rozum.Moc dík za nějaké rady a postřehy...
 Táník 


Re: trefa 

(3.8.2010 12:13:28)
Ilono, určitě se obraťte na dětského psychologa, mají zkušenosti a poradí Vám. Jinak já bych se toho až tak moc nebála - hlavní je, že vnučka ví, ke komu patří a že ji někdo dobře vychovává (tímto Vám děkuji, není to žádná samozřejmost), pak už je skoro jedno, jestli se jedná o rodiče, prarodiče, příp. pěstouny atd. Když bude mít zázemí, zvládne to.
 Natanela 


Re: trefa 

(3.8.2010 12:45:22)
Ilono,
je to stejné téma, jaké si prožíváme s našimi dětmi v PP. Naše dcera s tím hodně bojovala asi od pěti let. Když jsme si jí dovezli domů, tak jí bylo 4,5 roku. Byla to pro ní ta zlá paní, u který být nikdy nechtěla, ale chtěla být u mně v bříšku. Hodně jsme vysvětlovali, postupem česu jsme se dostali k "ta první máma, co jí porodila". Minulý rok to už byla ta nejlepší máma a nejidealizovanější matka pod sluncem. Podotýkám, že malá mámu nikdy neviděla. Téměř nás přestala poslouchat, protože si vysnila, že její máma pro ní přijede a všechno jí dovolí, né jako u nás, kde musí poslouchat, učit se (1.třída), atd.
Pak máme holčičku, která zná své rodiče a je to nesrovnatelné plus. Má možnost porovnávat a má reálnou představu, kdo jsou její rodiče. Je ráda, že je u nás, doma měla hlad, žila ve špíně, byla jí zima... O rodičích mluvíme normálně. Někdo se může starat a jiný ne, pak je tu jiná maminka a jiný tatínek, kteří mohou děti vychovávat a mají je rádi.
Moje doporučení, nic dětem nezamlčovat. Tvoje maminka se o tebe strat nemůže, ale my tě moc milujeme. Jsi skvělá a úžasná holčička. Ten pocit odmítnutí v nic asi vždy bude, ale láska zmůže mnoho. Věřím, že vaše malá žije v prostředí bezpodmínečné lásky a vše dobře zvládne.
Doporučuji si přečíst knihu Děti a pět jazyků lásky, Gary Chapman a Ross Campbell.

Možná by pro vás bylo i přínosem kouknout se www.adopce.com, poradna - kde si lidé, kteří vychovávají děti v NRP vyměňují zkušenosti s výchovou dětí.
 ilona a lucinka 


Re: trefa 

(23.8.2010 9:14:29)
Hezký den, omlouvám se, píšu až teď, byli jsme i s malou v Chorvatsku ( je to má srdeční záležitost, miluju tamější moře a úžasnou přírodu, letos jsme byli po osmé, s Lucinkou už po čtvrté)
Možná už se nepodíváte na tuto diskuzi, ale stejně jsem Vám chtěla moc poděkovat za Vaše sdělené zkušenosti a rady.Máte můj obdiv, že se máte dvě dětičky a taky díky za doporučenou knihu, ráda bych si ji přečetla. Na www stránky se určitě podívám.Přeji vše hezké Vaší rodince.
Zdraví Ilona
 Petra  
  • 

Re: trefa 

(3.8.2010 13:53:38)
Hezký den, na začátku přizpěvku bych chtěla vyslovit obdiv, každopádně má vaše vnučka velké štěstí, že vás má. A teď má vlastní zkušenost. I když já sama mám oba dva rodiče, tak ani jeden vlastně nikdy jako rodič nefungoval, bylo těžké se smířit s tím, jaké mám rodiče, ale naštěstí jsem měla skvělé prarodiče, kteří mi dávali ten správný vzor a směr a za to jim děkuji, malá rada pro vás, opatrně zdělujte citlivě své vnučce pravdu o mamince, samozřejmě přiměřeně jejímu věku, hlavně ji nelžete v pubertě může být pro dítě velmi těžké pochopit pravdu, že jí maminka nechtěla navíc pokud jí to řeknou cizí lidé. Mě absence rodičovské lásky snad moc nepoznamenala, spíš naopak hodně mě to posílilo a já sama jsem mnohem lepší matkou, snažim se chyby neopakovat. Dětský psycholog není špatná rada, ale toho bych povolala až pokud to vy sami nezvládnete a to si nemyslím, přeji hodně štěstí Vám i vnučce Petra
 ilona a lucinka 


Re: trefa 

(23.8.2010 9:38:28)
Hezký den Petro, moc děkuji za Vaše zkušenosti, tím víc, že jsou z vlastního života. A mám velkou radost,že píšete, že Vás naštěstí absence rodičovské lásky nepoznamenala, to je pro mě povzbuzení.
Přeji Vám všechno hezké v životě
Ilona
 trefa 


Re: trefa 

(3.8.2010 17:45:43)
Dobry den,
Vase vnucka potrebuje hlavne prarodice,kteri jsou smireni stim,jaka je situace.Pokud Vas to netrapi a berete to tak jak to je,v realite,vnucka to bude brat jako fakt.Proste je jeji mama takova jaka je,bylo to jeji rozhodnuti.

Jen bych v zadnem pripade holcicku nelitovala,to by ji jen ublizilo.Az se zacne sama ptat,rici ji to tak jak to opravdu je,jen v detske reci a bez litostiveho tonu.Ona potrebuje hlavne citit jistotu.
Pokud se vnucka v noci nebudi krikem, nepocurava, nebo neprojevuje nejakym zpusobem nepohodu, nevodila bych ji k doktorum.To by pak mohla zacit premyslet o tom,ze to nejspis neni normalni.
 ilona a lucinka 


Re: trefa 

(23.8.2010 10:05:19)
Hezký den, reaguji až dnes, včera jsme se totiž vrátili z dovolené.
Moc díky za vaše rady, jsou pro mě cenné a takříkajíc vámi zažité.Těší mě, že nemáte problém s tím, že vás nevychovali biologičtí rodiče, dává to šanci i naší malé. Naše situace mě netrápí, i když jsme čekali, že dcera časem změní názor a k malé bude mít nějaký vztah. To se ale nestalo a už se, myslím, nestane. Malá k ní vzhlíží a má ji ráda,dcera se snaží, ale je to jako když přijde nějaká návštěva ze slušnosti se baví s dítětem. Přitom je malá chytrá a bezvadná, jsou si podobné jako vejce vejci.Jenže nikdy ji nepochovala, když byla malá, hlídala ji jednou v 8 měsících, s kočárkem nikdy nejela, na návštěvu přijde jen občas.Snažila jsem se opatrně ty dvě dávat dohromady, ale.. Možná to chtělo bouchnout do stolu a říct, buď zodpovědná, máš dítě, starej se o něj, možná jsme příliš demokratičtí rodiče.
My jsme veselá trojka, všechno zvládáme, i když (my dva s mužem, je nám 53,55) někdy padáme únavou:-)
Přeji vám hodně štěstí
Zdraví Ilona
 Dobra1 


Hlavně nemlžit 

(3.8.2010 18:11:34)
Nemyslím si, že by bylo dobré vnučce říkat, že maminka je nemocná a proto se o ni nemůže starat. Až přijde na to, jaká je pravda, ztratila by jistotu tam, kde ji ted má- u vás. Ta jistota, že ji někdo přijímá a miluje, je nejdůležitější, je jedno, jestli jste to vy nebo maminka, ale lhaním byste to jen pokazily.
 trefa 


Re: trefa 

(3.8.2010 18:46:15)
Jeste odpoved na Vasi prvni otazku-ano detstvi ovlivnuje cely zivot dospeleho cloveka.Pokud se dite pohybuje v rodine,kde se vychovava mocenskym zpusobem,je prirozene,ze si dite pozdeji bude vybirat partnera,vychovavaneho podobnym zpusobem.Pak je jeden vzdy ten mocnejsi a druhy ten poslusnejsi.
Uz tim,ze dospely rekne diteti ze zlobi,co mu tim vlastne rika?Co znamena zlobit?A kdo ma pravo rikat to druhemu cloveku?Dite vetsinou nejak jedna,projevuje nejaky svuj neklid,zkratka neco konkretniho a to potrebuje zrovna v te situaci vyresit.Rodic je tu od toho,aby mu v pripade ze to dite potrebuje,pomohl a ne ho soudil.
Nebo co znamena,kdyz nekdo rekne diteti ze je sikovne?Co znamena byt sikovny?Neco se diteti podari a chce to dat dospelemu najevo a ten mu rekne-jsi sikovny.Shrne konkretni snahu a uspech ditete do tohoto slova.Tim diteti jen projevi nezajem.Pritom je tak jednoduche popsat co vidim,popsat co dite zvladlo.Prece kdyz dite ji samo lzickou,neznamena ze je sikovne,ale znamena to,ze uz zvlada jist samo lzickou.
Toho shrnovani a souzeni je mezi lidmi hodne a pritom je to tak jednoduche,brat lidi takove jaci jsou.
 mati.h 


Re: trefa 

(8.8.2010 20:14:34)
Znám pár dětí, které vyrůstají s babičkou a dědou a věřte mně, že je jim u nich/Vás mnohem líp než v děckých domovech-ÚSTAVECH. Ústavy je nazývá opravdu i pár mýc známých, kteří tam pracují či pracovali. Já sama jsem do svého jednoho roku žila v kojeneckém ústavu - tady je to přímo v názvu, tak se to potvrzuje. Je to JEN ÚSTAV, žádný domov. Domov mně přichystali až mí adoptivní rodiče. I když vše nebylo úplně OK, bylo mně zde mnohem, mnohem lépe než v ústavu a mnoho jsem se také v rodině naučila.~x~
 mati.h 


Re: trefa 

(8.8.2010 20:24:15)
Pokračuji, nechtěně jsem se smajlíkem klikla na Přidat.
...
No a jak to holčičce vysvětlit? Přesně tak, jak mně to museli vysvětlit mí rodiče v mých třech letech, když jedna "dobrá duše" z adoptivní rodiny venku na procházce s mojí, jen mojí mamkou, jak ji beru dodnes, řekla: "Ty nejsi stejně jejich!" Já byla v šoku, mamka rychle telefonovala do kojeňáku, co mně má říct. A tam jí primářka řekla, že vše vysvětlit FORMOU POHÁDKY.

Tak že jsem se jako by dostala z jednoho domečku, kde mě jiná, ne moc hodná maminka porodila, ale nechtěla vychovávat, tak mně dala k jiné mamince a tatínkovi, kteří mě vychovávat a vše dobré mně dávat chtěli. Je mně téměř 40 let a dodnes jsem neměla jediný problém, že mě nevychovávali biologičtí rodiče. Nevím o nich nic a ani vědět nechci. Žila jsem vždy v úctě ke SVÝM rodičům, o kterých ani moc adoptivní říkat nemůžu, jsou prostě mí. Když holčička bude z Vás cítit opravdovou lásku, neměla by chtít pátrat po někom, kdo ji odkopl. Možná ze zvědavosti. Ale vězte, znám holku, která tak svou biologic. matku ve svých 15 letech našla, ale rychle odtamtud prchala, když viděla ty podmínky, ve kterých doslova přežívala kupa jiných dětí.~:(~;((~k~
 Ronga 


Re: trefa 

(16.8.2010 15:30:37)
myslim, ze vase vnucka ma velke stesti,ze ma milujici babicku a dedecka. Myslim, ze v detstvi neni nejdulezitejsi mit u sebe konkretne matku, ale je moc dulezite mit milujici osobu, vzor, se kterym dite vyrusta. A to ma. Osobne bych ji rekla pravdu, az se zacne ptat, treba, ze jste moc radi, ze ji muzete vychovavat, a ze jeji maminka proste nemohla a tatinka neznate. A ze je vase velke zlaticko, a ze jste radi, ze nemusi byt v detskem domove.
 mamča + 3 dětičky 


Re: trefa 

(8.8.2010 7:35:30)
já to můžu posoudit z pozice dítěte. Můj táta spáchal sebevraždu ( skočil pod vlak) a mě to poznamenalo na celej život. Jsem na něj naštvaná že nás tady se sestrou nechal a vykašlal se na život !!!!~o~
 Pegggy+Jan(11/03)+Káča(3.7.08) 


Re: trefa 

(9.8.2010 9:23:23)
Mamčo a víš, proč to tvůj táta udělal?....můj si vzal taky život, protože trpěl takovými depresemi, že nepomáhaly ani léky...ale nezlobím se na něj, jen je mi hrozně smutno a líto, že jsem mu nemohla nějak pomoct...
 Nika89 


Chápu 

(3.8.2010 8:15:23)
Léto před čtvrťákem na střední jsem byla v psych. léčebně, na vlastní žádost. Bylo mi jasné že buď tohle a nebo žádnej čtvrťák už nebude. Pro spolužáky jsem byla cvok, pro většinu rodiny simulant. Když pak viděli tu změnu, pochopili. Odmaturoval jsem, vdala se, před dvěma týdny se nám narodil druh syn. Přeju Ti, ať se z toho dostaneš a je Ti líp.~;((
 Džejna + Thomas *04 
  • 

Naprosto rozumím 

(3.8.2010 8:39:11)
Naprosto rozumím, sama jsem tyhle pocity zažívala několik let. Deprese se mi plíživě rozjela už po porodu, ale to se projevovala "jen" úzkostnými stavy a přehnanou péčí o syna. Naplno udeřila poté, co se provalila manželova "multinevěra", přišlo neplánované těhotenství a spontánní potrat. Pak jsem pochopila, že pokud se nezačnu léčit, zůstane synek bez maminky. Začala jsem brát antidepresiva, která díky Bohu zabrala (Trittico, Argofan)! Byla to neskutečná úleva!! Terapie u psychologa mi příliš nepomáhala, pak jsem ale začala chodit na rodinné konstelace, po kterých se mi vždycky výrazně ulevilo. Teď je mi - ťukám na zuby - dobře. Znovu jsem objevila chuť do života a moc si to užívám. Přeju Ti hodně sil a nevzdávej ten boj!!! Pokud máš pocit, že se nic nelepší, změň psychiatra, prober s ním dosavadní medikaci a zkus jinou kombinaci. Kdybys mi chtěla napsat, piš na xjgirl@gmail.com. A drž se!!!
 Táník 


Re: Naprosto rozumím 

(3.8.2010 8:52:33)
Rodinné konstelace mohou opravdu hodně pomoci, sama se jich taky účastním a vyřešila jsem si díky této metodě a samozřejmě i díky terapii dva velké problémy s bývalým partnerem a otcem mých dětí ~z~ Ale byly to jen "běžné" problémy, které má asi téměř každý. V případě psych. onemocnění je třeba u rodinných konstelací postupovat velmi opatrně, navíc na to musí být člověk v poměrně dobré kondici.
 KKarolina 


Re: Naprosto rozumím 

(3.8.2010 16:45:26)
co to je rodinne konstelace?A jak poznám,že trpím depresí a ne jen smutkem nebo něčím jiným-už dva roky si často připadám jak magor-nikdy jsem tak nereagovala a ani jsem neřešila to co mě ted tak rozhazuje-sebemenší pitomosti a já pak nevím proč?
 Veveruše 


Nemůže pomoci víra v cokoliv? 

(4.8.2010 1:23:12)
Mívám občas depresivní nálady a stavy (někdy to trvá třeba i týden), poslední roky je to ale lepší (ani nevím, kdy se mi to stalo naposled). Řekla bych, že mi pomáhá život s malými dětmi - nemám čas lámat si hlavu s věcmi, které nastanou později než zítra, ani těmi, které se staly dříve než včera. Prošla jsem ale obdobími nadšení pro něco - zdravá vyživa, kytara, sport, tanec, homeopatie. Pomáhá mi číst knížky týkající se lidské psychiky (třeba od paní Jordánové, která praktikuje kineziologii; momentálně pak Koncept kontinua, který je sice chápán jako kniha o výchově dětí, aleje v něm mimo jiné vysvětlena hlavní příčina depresí - odklon od přirozeného způsobu života). Je mi jasné, že deprese jako nemoc je mnohem silnější než moje stavy (zabít jsem se nikdy nechtěla, jen jsem třeba několik dní za sebou částečně probrečela, měla pocit kamene na srdci a byl pro mě problém normálně fungovat v práci), ale přesto bych autorce poradila najít si něco, co jí aspoň malinko působí radost, a to rozvíjet. A pracovat na sobě, věřím, že i v dospělosti se může člověk změnit (tedy i své prožívání), pokud sám chce. A dávat si malé cíle a radovat se z jejich dosažení. Rozhodně bych nespoléhala jen na léky, myslím, že člověk by se měl v podstatě pokusit se sám přeprogramovat. Moje maminka se na deprese léčí (od té doby, co ji opustil manžel), takže vím trochu, o čem mluvím. Sice bere léky, ale k životu přistupuje stále velmi negativně - žije v nenávisti k bývalému manželovi, mému otci, dští síru na něj i na jeho matku (mou babičku) a obecně skoro na všem vidí spíš to negativní (co se může stát apod.). Jedbnou mi sama řekla, že kdyby si připustila, že chyba je v ní (v jejím chybném prožívání), tak by to v ní vyvolalo ještě větší pocit viny a ještě větší deprese~d~ Před 3 lety absolvovala měsíční terapii, která jí docela pozvedla, ale bohužel od té doby to s ní jde zas mírně z kopce...
 agatkach 


Re: Nemůže pomoci víra v cokoliv? 

(9.8.2010 13:53:40)
Myslím, že pomoc trvalá existuje.~g~
 Táník 


Dnes už to není tabu 

(3.8.2010 8:44:18)
Myslím, že dnes už spousta lidí ví, co znamená psychiatrické onemocnění, do nichž spadají i deprese se sebevražednými sklony a většina z nich to nepodceňuje. Ještě před dvaceti lety byla situace jiná, ale s rozmachem zájmu o psychologii a psychiatrii se tohle přeci jen hodně zlepšilo. Tím, že ses začala léčit jsi udělala velký krok, jak sama píšeš, už jen to rozhodnutí není žádná legrace. Zajímá mě, zda máš třeba nějakou pomoc k dceři nebo zda o tom vědí lidé v práci atd. Léčba deprese není vůbec jednoduchá a je to na dlouhou trať, navíc v určitých fázích není člověk schopen fungovat prakticky vůbec a bez pomoci se neobejde. Nicméně šance na vyléčení jsou velké a věřím, že Ty to dokážeš. Hlavně o tom co nejvíce mluv s lidmi v okolí, aby věděli, kdy tu pomoc potřebuješ nejvíce, i když se Ti do toho třeba vůbec nechce. Je to moc těžké, držím palce..
 Tizi 


Neodsuzuji 

(3.8.2010 9:08:47)
Nepřošla jsem tím, ale nikdy neodsuzovala. Myslím, že člověk má právo skončit s vlastním životem. Ale pokud máš dcerku, držím palce ať se vyléčíš kvůli ní.
 mati.h 


Re: Neodsuzuji 

(8.8.2010 20:49:29)
Nemá právo to udělat, život si sám nedal. Pokud existuje něco jako minulé životy, kdo ví, a kdyby i neexistovaly, určitě ta duše po takové smrti si to odtrpí. Nemusí ani v pekle, ale prostě odtrpí jakýmsi sebetrýzněním. Fyzickou srmtí totiž člověk nekončí.~s~
 babi_ 


Chápu 

(3.8.2010 9:46:21)
Znám tu úlevu z myšlenky, že tu přeci nemusím být. A to ačkoli žádnou konkrétní spouštěcí událost depresí nemám. Žádný hrůzný zážitek. Prostě jsou (byly). Vypadá to, že jsem se z chuti se zabít dostala díky dobrému psychoterapeutovi (z Prahy) - má webové stránky, v případě zájmu mohu poskytnout odkaz.

Držím palce, ať je brzo lépe. Vydrž.
 Lapii 


Re: Chápu 

(3.8.2010 11:31:34)
Martino-N, poskytla bys odkaz na toho psychoterapeuta? Mám občas podobné myšlenky, chtěla bych s tím něco dělat. Autorko, myslím na tebe, ať je líp.
 babi_ 


Re: Chápu 

(3.8.2010 11:41:06)
http://psychoterapie-jura.cz/
 Miguelka 


Ano, ano 

(3.8.2010 10:10:47)
Rakovina duše je velmi trefný název. Trpím jí asi od 13 let. Léčím se. Někdy je to dobré, někdy ne. Někdy je dost uvěřitelné že druhý den už prožívat nebudu. Někdy jsem šťastná, ale radovat se neumím. Někdy žiju uplně normálně, někdy je pro mne těžké vyjít z baráku pro rohlíky. Bohužel nemám podporu rodiny, zvlášt jako mladší jsem jí potřebovala, i ze zákona byla nutná účast rodičů na mém léčení, ale naši tomu nevěří. A podpora je potřeba.
Držím palce, at je lépe. Mne se stalo, že to jeden čas uplně odeznělo samo, prostě jsem měla najednou silný životní elán a skoro tři roky jsem byla bez problému...
Chce to také dobrého lékaře. Jeden čas jsem se svěřila do péče psychiatrů v obvodní nemocnici, po druhém sezení jsem si podřezala žíly- daly mi letáček do YMCY abych se nenudila a smály se mi.
Asi nejsem moc schopná na toto téma napsat něco konstruktivního a tak svou troškou do mlýna končím a radši mlčím.
 Petra 
  • 

Re: Ano, ano 

(4.8.2010 12:29:30)
Taky mě zaujal ten název, je naprosto přesný. Je to velká zátěž a je celoživotní. Už 9 let beru antidepresiva, mám za sebou dlouholetou terapii... a stejně je někdy strašně zle. Zvlášť letošní dlouhá zima byla naprosto úmorná, měla jsem dojem, že "jedu" jen ze setrvačnosti, naprosto bez energie. Strašně jsem chtěla umřít.
A mimochodem, ta událost v rodině bylo zneužití, ne?
Matka by měla poskytovat bazální důvěru a pokud tohle nefunguje, jdete do života se strašným deficitem. Já zažila "jen" incestní atmosféru a náznaky a nejspíš to ve mně zůstane napořád.
 luca 
  • 

zase napiste,jo? 

(3.8.2010 10:51:20)
chtela jsem jeste poprosit, aby ste za cas treba zase napsala, jak se vam dari bojovat.jo?napisete jeste ...treba se vam ulevi...
 mati.h 


Re: zase napiste,jo? 

(8.8.2010 20:56:12)
Vynikající nápad!~R^~g~
 Natanela 


Úleva 

(3.8.2010 10:57:07)
Adajdo, víš možná, že jsi uvěřila lži a držíš se jí. Víš "pak", není žádná nicota, úleva. To co prožíváš je peklo na zemi. Tvoji duši to drtí a tělu bere všechnu sílu. Chápu, že ta touha po úlevě je tak velká, že ani tvá dcerka není 100% zárukou na další život. Ona totiž trápená duše je bolest nesnesitelnější, než bolest tělesná.

Adajdo a přesto je tu někdo, kdo tě miluje a touží ti dát do duše pokoj, který převyšuje všeliké lidské chápání, touží uzdravit tvoji duši i tělo a zahrnout tě láskou.
Dej mu šanci a pozvi ho do svého života a on ti dokáže, že je živý Bůh, který tě moc miluje ~6~
Modlím se, aby ti Bůh dal nadpřirozeně prožít Jeho lásku, abys už nikdy nemusela procházet tím, čím procházíš nyní ~s~
 Zdena 
  • 

Re: Úleva 

(3.8.2010 11:23:13)
Doufám, že ti rozumím špatně - to má přestat bojovat o svůj život a vzdát to, aby se dostala do toho tvého lepšího života? To snad nemůžeš myslet vážně! Něco tak odporného snad nikdo nemůže myslet vážně.
 Jana, 2/07+10/08+5/11 


Re: Úleva 

(3.8.2010 11:51:18)
Zdeni, ne, Natanaela to myslela jinak. Adajda žije se smrtí, já jí rozumím, taky jsem si prošla malým peklem, ale je jediná cesta, ne se zabít, ale jít k Dárci života a to je jedině Bůh skrze Ježíše, jeho Syna. Já vím, že to zní pitomně, ale jedině On mně zachránil, dal mi život a dva krásné kluky a já už nemusím myslet na smrt, ani když mně manžel nebo jiní lidé psychicky týrají, vím, že mám Zastánce a každému přeju, aby ho taky mohl přijmout do svého života. Stačí jen zavolat. ~x~
 Natanela 


Re: Úleva 

(3.8.2010 12:19:03)
Ne Zdeno, opravdu tím nemyslím, aby si vzala život a odešla. Kdo pozve do svého srdce Ježíše, stane se novým stvořením a dostane nový život, nesrovnatelný s tím strarým. Je přenesen ze smrti (duchovní) do života, ze tmy do světla. Je to taková změna, že se tomu říká obrácení, obrátíš se od temnoty a hledíš na světlo, které ti dá vše nové, bez trápení.
Je to jediná cesta, která dokáže vysvobodit z temnoty.

Je to rozhodnutí každého člověka, který uvěří ve svém srdci, že potřebuje Boha a porosí Ho svými ústy o pomoc.
Bůh přijde a pomůže a dá ti zažít do konce tvého života nebe na zemi.

Je to pro každého.

Jani, to je super svědectví - jsi požehnaná ~x~
 Táník 


Re: Úleva 

(3.8.2010 12:44:30)
Duchovní cesta je opravdu léčivá, to ano, podstatou je nalézt smysl života uvnitř sebe a ne hledat stále něco okolo, ale chce to velkou motivaci a vnitřní sílu pracovat na sobě a v případě duševní nemoci je to téměř utopie. Navíc spousta směrů zavání fanatismem, což je špatný. Jedná se o vnitřní víru, je pak prakticky jedno, jak tomu kdo říká. Všeho s mírou ~t~
 Natanela 


Re: Úleva 

(3.8.2010 12:50:58)
Ano Trepiku ~R^, naprostý souhlas, hledat se musí uvnitř sebe, ale abys něco našla musí to tam být. Když pozveš Boha do svého strdce, je uvnitř tebe a můžeš Ho poznávat, žít s ním, může tě naplňovat a uzdravovat.
Takže přesně, teprve až bude Bůh uvnitř tebe je to ten pravý a živý Bůh, který dokáže pomoc. Vše ostatní jsou jen bezmocné atrapy ~Rv
 Zdena 
  • 

Re: Úleva 

(3.8.2010 15:29:48)
Tak nějak to vidím taky. Když člověk trpí depresí, tak nemá dost duševní síly a radit mu, aby ji měl, je stejné, jako radit někomu, kdo má zlomenou nohu, aby si šel zaběhat, protože to je nejlepší cesta, jak zocelit organismus. Lidé si pořád pletou špatnou náladu a depresi. Proti špatné náladě, smutku, splínu, nepohodě lze bojovat ledačím, proti depresi toho je málo. Jsem šťastná, že existují antidepresiva. To ale ten, kdo tím neprošel, nemůže pochopit. Dobré rady mě vedly spíš k tomu, že jsem to chtěla ukončit rychleji. A nejblbější rady mi dávali ti, co nabízejí Strážnou věž. Po rozhovoru s nimi jsem se jen s největším vypětím všech sil držela, abych nevstoupila pod tramvaj.
 Natanela 


Re: Úleva 

(3.8.2010 17:45:49)
Jo, jo Zdeno, to jsou přesně ty bezmocné atrapy, které tě v depresi posunou o stupýnek níž.
 Saille 


Re: Úleva 

(13.8.2010 13:22:53)
Natanelo,

opravdu nevíš o čem mluvíš. Ani já nevěděla, dokud mně to také nepotkalo. Až se stydím za svou pýchu, když jsem kamarádce v depresi říkala podobné věci, jaké radíš zde.

Deprese je opravdu nebezpečná nemoc. Padlo tu srovnání s rakovinou, které bylo velmi trefné. Úmrtnost na toto onemocnění je dokonce vyšší než na rakovinu, pokud není farmaceuticky léčeno.

Bylo by lépe, kdyby bylo o jednoho diskutujícího méně, protože tématu nerozumíš a bez urážky, rozumět nemůžeš, než kdybys porozuměla. Ze srdce Ti přeji, aby Tě takhle nemoc nikdy nepotkala.
 zaclonka 


Re: Úleva 

(20.8.2010 22:53:11)
Myslim, ze kazda mate trochu pravdu. Deprese jsou slozita zalezitost. Je rakovina kuze, tlusteho streva, nadory na mozku... Kazda ma ruznou pricinu, zavaznost, lecbu a o vsech se vi celkem malo. S depresema se mi to zda podobne. Ruzne priciny, vcetne fyzickych (hormonalnich). Proto je nejlepsi kombinovat i lecbu (antidepresanty, psychoterapie - ktere taky maji ruzne pristupy). Vira dava cloveku jakysi zakladni pocit jistoty, smysl zivota, prijeti, lasky, obrovskou nadeji. Na tom pak lze lepe budovat a davat do poradku to ostatni (zraneni z detsvi, zneuziti, tzv. syndrom nechtenych deti apod). Vira neni automaticky "vselek", ale ani antidepresanty nedaji cloveku pocit lasky, prijeti, jistoty. Clovek je ale bytost nejen dusevni a fyzicka, ale i duchovni, proto i psychoterapie ma sve meze a spravny psychoterapeut si jich je vedom.
A autorce clanku moc preju, aby to nevzdavala, aby nasla smysl zit, ktery ji pomuze a doda sil, kdyz uz nebude moc jit dal. Preju ji, aby nasla nekoho, kdo ji bude moci pomoct najit uzdraveni, aby zase mohla videt slunce na obloze, i kdyz urcite prijdou i mraky... Je tu nadeje!
 hlavička 
  • 

Re: Úleva 

(4.8.2010 9:58:48)
Vystihla jsi to přesně
 agatkach 


Re: Úleva 

(9.8.2010 13:58:50)
Nevíš o čem diskutuješ.....není v tom osobní zkušenost, jen odposlouchaný názor!
 luca 
  • 

tak tu bulim jako zelva 

(3.8.2010 11:02:46)
tak tu bulim jako zelva nad vasim clankem.neznam podobny stavy,ale verim,ze je to nemoc jako kazda jina...prijde a bud cloveka premuze nebo premuze on ji.uz sem psala jednu odpoved, ale nekam mi pred odeslanim zmizela a tak kdyby se objevila dvakrat-tak se omlouvam.chtela sem napsat, ze si dovedu predstavit, jak to boli a jak to vycerpava, svadet takovy boj treba kazdy den. ale boli prece tolik veci-boli porod, boli kdyz deti jdou z domu do sveta uz rodice nepotrebuji, boli kdyz jsou nemocne a clovek jim nemuze pomoci...je toho hodne a jako mama musite hodne vydrzet. mate dceru a to znamena, ze vas alespon jeden clovek bezmezne miluje, obdivuje, vzhlizi k vam,potrebuje vas. jiste,ta zodpovednost tizi a svazuje...ale zaroven je to neco, co zadnym jinym zpusobem neziskate-to se nada precist, zazit v kine nebo v nejake agenture na zazitky...to vam muze dat jen ona.zkousejte to porad dokola hlavne kvuli ni...preju, abyste pri pohledu do tech jejich ocich, o kterejch ste psala nasla dost sily na to, vydrzet to,ikdyz to boli a ikdyz to spousta lidi kolem nechape.
 mati.h 


Re: tak tu bulim jako zelva 

(8.8.2010 20:50:48)
Úžasná empatie!~x~
 Zenska 
  • 

"Muzu se zabit" uklidnuje! 

(3.8.2010 11:10:31)
Chapu.
Byla jsem divna odmala.
V sedmnacti jsme stala s praskama v ruce - a dala je zpet, bojovala jak diva proti.....
vsem, rodicum, sobe....
Dostavala se z toho a do toho...
Ve 29 zkolabovala nervove...
Tydny JENOM brecela...
Hledala pomoc v therapii...
nic moc ale podrzelo to...
pak mela "nehodu" kdy jsem cekala na smrt (v mori, vlny, skala...)
Dva vedle me zemreli, ja se udrzela protoze to mlaceni o skalu strasne bolelo...
A pak jsem najednou byla zpet na svete.
Ten pocit - ja jsem jeste tady a ten svet je nadhernej...!!!!
Jsem bojovnik a vitez!

Od te doby je to lepsi.
Obcas si tenhle pocit musim pripomenout.
Vedomi, ze se "vzdycky muzu zabit" - mam to jedno "vychodisko" ....
Mam to porad v sobe ale...:
Ale ja ted VIM, ze to vychodisko neni, pri mym cekani na ten konec jsem citila i "jiny", nehmatatelny "veci"...."bytosti"....

Treba to chce jit az na hranici a pak ma clovek moznost volby protoze VI....
 mati.h 


Re: "Muzu se zabit" uklidnuje! 

(8.8.2010 20:54:00)
Ano, psychologové říkají, že někoho "vyléčí" až konfrontace se smrtí - přímé zažití.
Ovšem, každému se nemusí podařit vrátit se na zpět.

Tobě gratuluji, ale příště žádné "nehody"!~o~~x~~6~
 Binturongg 


Kvůli dceři zůstaň! 

(3.8.2010 11:17:59)
Chápu - sama jsem neprožila, takže si to peklo umím jen těžko představit, ale dobře znám dva lidi, kteří se snaží překlepat a přežít ze dne na den.
Jedna je z toho snad venku (ač se to nikdy nedá říct s jistotou) ~d~

Jedno vím - lze se z toho vyhrabat, ale chce to spoustu sil, což je problém, protože musíš být strašně vyčerpaná.
Neuvažovalas o léčebně? Netvrdím, že je to 100% pomoc, ale vypadneš z "běžného" života, bude jiný režim, jiní lidé..nevím...

Každopádně už kvůli té malé zůstaň na světě. Nemyslím, že Pánbůh neodpouští sebevrahům, ale s tím dítětem se to povleče celý jeho život.
Je to strašnější trauma než rozvod nebo "normální" úmrtí maminky a je jedno, kdy se dozví úplnou pravdu.
Sousedovic děti jsou sirotci - máma se jim zastřelila, když jim bylo 4 a 5 let - musí s tím žít, doposud se jim občas posmívají děti, litují je dospělí, jejich táta a babička jsou pod drobnohledem, protože lidem nikdo nevysvětlí, že tu mámu před 12 lety neutejrali...
Ze sousedního městečka znám holku, jejíž se máma oběsila, a která trpí depresemi a nezná své místo v životě - 24let a stále neví, co by chtěla dělat, střídá kluky, upíná se na podivné kamarády, dost pije...má zlaté srdce, je fajn, hezká, chytrá...., ale pořád jakoby něco hledala ve tmě...mámu???

Moc držím palce, ať to nějak přežiješ do lepších časů!!! ~6~ ~3~ ~;((
 olga liška ( kluci, 3/01 a 6/05) 
  • 

Re: Kvůli dceři zůstaň! 

(3.8.2010 12:46:32)
Adajdo, pochopí asi jen ten, kdo sám osobně nebo zprostředkovaně prožil. proto neodsuzuji.

ale píšete, že jste sama jako dospívající něco prožila a vaše máme vás zklamala. nedělejte totéž vaší dceři, rozeběhnete koloběh, který nebude mít konce, když to uděláte, je dost pravděpodobné, že vaše dcera bude jednou "řešit" totéž. zabraňte tomu, zastavte ten koloběh!!!

přeji uzdravení vaší nemocné duši!!!
 japolka 


jaké bude pokračování 

(3.8.2010 11:18:01)
Myslím, že tě chápu, kdybys byla sama, tak bych pochopila a neodsoudila, kdybys TO udělala. Ale pokud máš dcerku a uděláš TO, potom stejně nenajdeš klid (nikdo neví, kam se jde potom a co tam vlastně je). Protože za sebou budeš i na druhý břeh vléct tu hroznou vinu, že tentokrát jsi to ty, kdo své dcerce předá tu hrůzu v mysli. Budeš to ty, kdo jí vyrobí tu ,,rakovinu", která teď žere tebe. Svého trápení se zbavíš ale předáš ho dál, malému nevinnému dítěti, SVÉMU dítěti. Protože ona nikdy nepochopí, proč jsi to udělala, ale bude pořád cítit vinu a zmatek v duši.
 Eva 
  • 

Znám to, i když trošku jinak 

(3.8.2010 11:40:00)
Mívala jsem podobné období. Bývalý manžel mi sebral děti u rozvodu, udělal ze mne tu nejhnusnější manželku a matku. Když jsem se rozešla i s pozdějším přítelem, se kterým mám dceru, začal vytahovat to, že mi udělá to samé, že mi malou sebere. Byla jsem na dně a stála a čekala dvě hodiny na vlak, který nejel.
Nakonec jsem se z toho nějak prostě dostala, ale ... nad totálním zblázněním se ze strachu, že přijdu i o malou, jsem večer usínala s myšlenkami na dokonalou vraždu.

Jsem silná žena, říkala jsem si, nejsem troska a nepoddám se tomu, není moje vina, že mi je tak, jak mi je. On je vinen a bývalý manžel s ním.

Zvládla jsem to, i když i sebevražda byla občas společníkem mých nocí, kdy jsem nemohla spát.

Vše se uklidnilo, zvládla jsem ten roční boj a když jsem si myslela, že mám vyhráno, umřel mi pod rukama muž, o kterém jsem si myslela, že mne miluje a přitom o něm věděla tak moc málo.

Až jeho smrt mi otevřela oči a uzavřela srdce.

A psychoterapeutka, která mi řekla jednu větu.

Jste silná a proto vás lidé nemají rádi. Jste jejich zrcadlo, které jim ukazuje, jak slabí jsou, když se dokáží trápit věcmi, které jsou malicherné.

Sice jsem teď v pohodě, ale věřím už jen a jen sama sobě. Sebevražda je pasé, není jen a jen má vina, že se mi v životě občas nedaří a proč trestat sebe a děti.

Trestám okolí tím, že je deptám svojí výdrží, že mi pořád stojí za to, dokazovat jim, jak moc jsou hnusní a podlí, když si myslí, že mě jejich podrazy a zloba dokáží srazit na kolena.

Jediného se opravdu děsím. Vím, že kdyby se cokoliv hrozného stalo některému z mých dětí a zvlášť malé, neustojím to. Mám tři ... tři pokusy nevzdat to.

I to je plán. Vím, mám v hlavě, co udělám, když se stane ... to, nebo to a nebo to. Je to neskutečně únavné a vysilující, ale nikdo nic nepozná.

Na povrchu jsem hluboce nad všemi podlostmi, zlobou a nějakou depkou.

Lidé mne znají jako pohodovou, ale co se děje se mnou za dveřmi bytu, když jsem sama, nikdo neví. Tedy, krom přítelkyně, která je na tom podobně. Mám komu říct, co se mi honí v hlavě.

Píši knihu, nevím, jestli kdy uvidí světlo světa, ale mně se ohromně ulevuje, když ze sebe můžu dostat celých svých podělaných dvacet let života, které svatba v 19 letech začala.

Tobě radím, vydrž ... jedině děti nás tu drží.

Nesmíš to vzdát!!!
 Kačislava 


Jen u psychologa? 

(3.8.2010 12:19:52)
Milá Adajdo, možná že jsem to špatně pochopila, ale pokud docházíte pouze k psychologovi, tak to rozhodně nestačí. Ve svém blízkém okolí postižené s depresí mám (a ne jednoho) a bez léků se to podle mě zvládnout nedá - stejně jako ta rakovina, o které mluvíte. Ideální stav sice asi nenastane, ale u většiny pacientů se dá deprese udržet v udržitelných mezích (a nemluvím jen o reaktivních depresích, ale i o těžkých depresích vrozených). Znám dokonce i případ s happyendem, který byl ve stádiu, kdy mu rodina v sebevraždě tak tak zabránila (byl to mmch lékař a měl dvě malé děti) a pomocí léčby se během několika let dostal zpět do normálního aktivního života - tj. pracuje, cestuje, žije jako dřív a antidepresiva již má na nejnižší dávce... Pokud však léky berete a stále tyto pocity máte, možná byste psychiatra měla změnit a s ním i medikaci...
 Věrka 
  • 

Gratuluji vám! 

(3.8.2010 12:50:12)
Gratuluji vám všem, které se léčíte, dáváte šanci nejen sobě, ale i svému okolí.

Můj přítel má tyto pocity, pořád, jenže si nepřipadá nemocný, je to jeho "životní postoj". Občas to proloží agresí, aby mi následně vysvětlil, že mě chtěl od sebe odehnat, aby se mohl v klidu a bez výčitek zabít. Mluví o tom jen se mnou. Občas na mě křičí, že tu depresi vyvolávám já, druhý den mi vysvětlí, že měl plnou hlavu toho zla, které je v něm a já jsem jediná blízko, tak to vyleje na mě, že to není moje vina.

K doktorovi zkrátka nikdy nepůjde a já vím, že ho nemůžu nechávat samotného doma. Miluju ho, miluje mě, ale život s ním je někdy těžký. Občas si říkám: "tak už to udělej, vždyť už to nejde vydržet" sálá z něj taková životní únava, deprese, beznaděj, že nevím jak žít a já sama ztrácím smysl života.

Ještě jednou, gratuluji vám!

 Niski 


Potřeba pomoci 

(3.8.2010 14:03:57)
Obdivuji za Vás za odvahu, s jakou svoje pocity popisujete. Článek může pomoct všem, kteří někoho takového kolem sebe mají a přiblížit prožívání těchto těžkých chvil. Určitě potřebujete pomoc, nejen lékařskou, ale hlavně lidskou. Mít někoho, na koho se můžete obrátit kdykoliv, i v noci (to je to vždycky horší - ticho, tma, samota a spoustu vlastních tíživých myšlenek), kdo s Vámi probere Vaše pocity a nebude Vás odsuzovat a pomůže Vám uspořádat budoucí den. Využijte nějaké světlejší chvíle, aby jste zkusila někoho takového okolo sebe najít.
Prožila jsem tyto chvíle s manželem, který přemýšlel o tom samém, je to už 5 let. Podařilo se nám to společnými silami spolu s psycholožkou a léky překonat. Teď můžu říci, že nás to oba změnilo a také obohatilo o společně prožité a zvládnuté těžké chvíle. Pokud nemáte partnera, zkuste nějakou dobrou přítelkyni nebo někoho jiného z rodiny.
Budu Vám držet palce.
 Panímáma 
  • 

Milá Adajdo, 

(3.8.2010 15:49:17)
krásně a přesně jsi popsala co cítíš, a to taky uzdravuje. Tvoje nemoc je zlá a je mi to moc líto, ale nikdo z nás si nemoc nevybere. A ještě víc mi je líto, že tě tvé okolí nechápe, ale když nad tím tak přemýšlím, tak si myslím, že si to spíš ze strachu o tebe nechtějí připustit. Je to jejich obranný mechanismus. Bagatelizují tvůj problém a myslí si, že ti tím pomáhají. Opravdu jim nechej přečíst to, co jsi tu napsala. Nevysvětluj, neobhajuj se, jen je to nechej přečíst.
A bojuj s nemocí kvůli dceři. Manžel má bratrance, jehož maminka spáchala sebevraždu, když mu byl rok. A nese si to s sebou životem jako cejch a dodnes je tím poznamenaný, i když už mu přešla čtyřicítka. Nepamatuje si máminu lásku, otec ho dal na výchovu k babičce, bohužel značně přísné, a ve čtrnácti na vojenské gymnázium, aby z něho vyrostl tvrdý chlap. Měl těžké dětství i proto, že všichni "věděli" a přitom nikdo o tom nechtěl, nemohl mluvit. Dodnes je to největší rodinné tabu. Z bratrance vyrostl správný chlap, ale někdy z něho jde cítit ten smutek.
Adajdo, drž se a ať se tvoje duše zahojí a vrátí se ti zpátky radost ze života. Ty za nic nemůžeš, není to tvoje vina, že tě tohle potkalo.
 KKarolina 


Někdy.... 

(3.8.2010 16:37:46)
někdy mám pocit,že prožívám to samé-kdy se bojím zítřku a nesnáším svůj život tady a ted,chci utéct a nemám kam...ještě jsem nikdy nepomýšlela o tom tento svět opustit,ale jako bych hledala něco a nevím co...plácám pátý přes devátý-občas to přijde a také jen čekám kdy to přejde-vím,že ano,ale vím,že se to zase vrátí.Připadám si taky jak magor a říkám si jak jsem silná holka,že všechno zvládnu...ale pak jen brečím jak želva...jako zrovna ted při přečtení tohohle článku....jo život je zatraceně těžká cesta...a vy ji zvládnete,věřím vám...!!!!!~6~
 lklasinka 


je to těžké 

(3.8.2010 16:46:25)
Prosím Vás bojujte s tím, pokud se váš stav nelepší, vyměňte lékaře ,léky..... Vím o tom že na tyhle Dg jsou lázně v Jeseníkách ( plně hrazené pojišťovnou) kdybyste chtěla zjistím podrobnosti, ale jsou hodně chválené.
je perfektní že s tím bojujete, ale obě vy i dcerka byste si zasloužili abyste se mohli spolu smát, užívat si, ani pro ni není jednoduché mít smutnou maminku, je malinká nechápe to. Proto prosím bojujte s tohle hnusnou nemocí ze všech sil~;((~;((~;((~;((~;((~;((~;((~;((~;((~;((
 saravaka 


zdravá duše 

(3.8.2010 17:20:50)
Je až neuvěřitelné kolik lidí se trápí a mají poškozenou duši. To jsem poznala, až když jsem si hrábla úplně na dno. V tu chvíli jsem pochopila, že každý musí hledat pomoc co nejdříve a není to nic neobvyklého. Vždyť vyslovené trápení = POLOVIČNÍ TRÁPENÍ.Já vím o čem mluvím, narodila jsem se vlastně už 3x. Poprvé své mamince, podruhé po úspěšné léčené rakovině a potřetí po pokusu o sebevraždu. Píšu stručně, věcně, protože to co jsem zažila se musí jedině vyprávět, a taky už jsem získala potřebný nadhled díky psychiatrům, lékům ( bez nich zatím neumím sama fungovat ) a mé výborné psycholožce.
 Kateřina M. 


psychoanalýza 

(3.8.2010 21:17:35)
Nečetla jsem příspěvky výše, možná už to v nich zaznělo... Mě vytáhla z neurózy, úzkostných stavů a myšlenek na sebevraždu psychoanalýza. Pokud se dělá poctivě, spolehlivě hojí zranění na duši z dětství. Ovšem je náročná na čas i peníze.
 Anezka73 


Re: psychoanalýza 

(5.8.2010 12:05:25)
Také mohu na sobě potvrdit účinnost Psychoanalýzy. Byly to nejlépe vynaložené peníze v mém životě.~R^
 adajda 
  • 

dík 

(3.8.2010 22:29:09)
Dík všem za názory i podporu.
 j a tři 
  • 

Re: dík 

(3.8.2010 23:01:19)
adajdo, ani nevíš, jak ti rozumím....četla jsem příspěvky přede mnou a zírám-poprvé jsem nečetla slova plná jízlivosti, slova těch, co si myslí, že mají patent na rozum, ale četla jsem slova plná podpory a pochopení, děkuju i já, kolegyně v nemoci...i mě vaše slova trochu pomohla, jsem ted ve složité situaci, ale mám proč bojovat...držte se všechny!
 adajda 
  • 

Re: dík 

(3.8.2010 23:41:22)
Na rovinu....bála jsem se na reakce podívat, ani jsem se na ně původně dívat nechtěla. Právě kvůli těm očekávaným jízlivostem a patentům na rozum. Asi jsem se potřebovala vypsat, vědět, že v tom člověk není sám. jinak o tom nemám příležitost mluvit. Možná je to i tím, že mám teď pár dobrých dnů, a že jsem schopná říct, že s tím mrchou životem třeba uhraju aspoň slušnou remízu. A možná tím změním názor lidí, kteří se k otevřenému vyjádření myšlenky na sebevraždu staví nekompromisně odmítavě.
 Eva 


Re: dík 

(7.8.2010 11:15:35)
Také mám zkušensti s myšlenkami na sebevraždu, ale dostala jsem se z nich. Mám svůj život ráda. Jestli bych mohla někomu z vás být prospěšná, tak se mi ozvěte
na mou adresu : eva@domus-solaris.cz

Přeji Všem hodně síly, ale zkuste věřit tomu, že každý život je krásný, i když nás někdy přepadnou nějaké ty nehody a neštěstí. Dokud žijeme, máme možnost leccos změnit.
 JankaP 


Co homeopatie? 

(6.8.2010 23:57:24)
Adajdo,
jedna z mých velmi dobrých kamarádek byla v podobné situaci. Pomohla jí homeopatická léčba. Ne, že by se už problémů úplně zbavila, ale cítí se mnohem lépe. Chce to ale klasického homeopata, o homeo. směrech více tady: http://www.klasickahomeopatie.cz/
Držím palce ~s~
 agatkach 


Re: dík 

(9.8.2010 13:57:36)
Pokud chceš, tak mi napiš na agatkach@seznam.cz a já se pokusím poradit, co ti může zaručeně pomoci! Přeji hodně štěstí a pokoje do srdíčka~s~
 hlavička 
  • 

rakjovina duše 

(4.8.2010 9:53:10)
Chápu a srdce se svírá,kdo nezažil nemůže pochopit co úsilí člověka stojí jen žít a přemýšlet.Boj je každý přežitý den a nic člověka před chutí to ukončit nezastaví ani milované osoby.Máte pocit že právě pro ně je lepší neexistovat.Pomocí léků a lékařů bojujete den za dnem a pak se začíná vyjasňovat a zas jste schopní začít uvažovat racionálně a začnete bojovat pro ty které milujete a pak si zas začnete vážit sami sebe.Ta svíravá bolest duše pomalu odezní a budete mít zas svůj život pod kontrolou.Jsem už dva roky bez léků.Mám svůj život zpátky a ani nevím proč a kde se nemoc vzala.
 Maryl 


pro Adajdu 

(5.8.2010 6:57:13)
Moc ti držím palečky,ať je líp a moc ti rozumím.~;((
 8.5Yettynkaa12 


dotaz 

(5.8.2010 14:06:22)
Nezlobte se na mne za možná troufalý dotaz, ale: Proč jste se doposud teda nezabila?
 babi_ 


Re: dotaz 

(5.8.2010 21:19:16)
Protože je statečná, a zatím to vždy vybojovala.
 8.5Yettynkaa12 


Re: dotaz 

(6.8.2010 7:35:41)
Možná právě důvody proč nespáchat sebevraždu jsou ty důvody, proč žít...třeba má smysl podívat se na to takhle naopak...kvůli rodině, atd...
 babi_ 


Re: dotaz 

(6.8.2010 10:20:50)
Ano, pokud člověk dokáže smysluplně uvažovat, není to samozřejmě problém.
 nikolicka 


Není to lehké.  

(5.8.2010 14:11:13)
Dobrý den , po přečtení článku mi bylo trochu smutno, ale také trochu veselo, že nejsem sama kdo má podobné myšlenky ač má malé děti. Držím paní palečky , aby hlavně nikdy nedokončila to co v těžkých chvílích plánuje. Držím jí palečky , aby se našlo něco krásného co podobné myšlenky úplně vymaže a nahradí je myšlenky na něco krásného na co se člověk těší a svět mu připadá hned krásný. ~;((Přeji hodně sil a štěstí.!!!~6~

Já jsem rozvedená a mám dva syny , 9 a 7.Mladší je autista nemluví, nezná nebezpečí , křičí doma a raději někde kde jsou lidi. Když máme lepší období cítím se nádherně, zvládáme spoustu situací nákupy, poštu,atd., které jsou pro ostatní lidi úplnou samozřejmostí. Pak příjde to horší, děti jsou nemocné , pár dalších nepříjemných událostí, pár vážnějších problémů, které vás dorazí, protože vás připraví o poslední síly .A pak už se budím se strachem co bude . Co se zase stane . Se strachem , že už to dál nezvládnu, že už nemůžu. Bojím se kam budu muset jít , že tam bude syn křičet a zase se najde někdo kdo mi bude ještě nadávat jak si dovoluji jít s ním mezi lidi. Někdo kdo nemusí každý den řešit naše problémy, někdo kdo může normálně žít , jít si kam chce a nebo se jen tak odpoledne natahnout a odpočinout si. To u nás však nejde protože autistu nemůžete nechat bez dohledu, protože by si buď ublížil a nebo podpálil či vytopil byt. Takže neustálý stres a strach . A najednou se zdá život nesnesitelný, problémy neúnosné, jen úzkost a strach. Všechno je černé a smutné a já už nechci nic řešit , chci mít klid od všeho a nechci nic vědět. Ale když mě napadnou myšlenky všechno ukončit je mi líto těch dětí, které by tu zůstaly ybez mámy. Představuji si jejich pocity , smutek ... zůstat bez mámy musí být hrozné a to jim nemůžu udělat. Musím to vydržet , kvůli nim a doufat a čekat , že zase příjde to období , kdy jsem nahoře vše mi připadá krásné , vše se daří a člověk má pocit , že opravdu stojí za to žít. A hlavně až to období příjde tak ať trvá co nejdéle . Přeji hezký den a hodně síly a radosti všem. ~;)
 Brusinka14 


Chápu jen něco 

(5.8.2010 18:12:20)
Musíš být velice unavená. To chápu. Musíš chtít na nic nemyslet. To taky chápu. Mně v životě napadla spousta věcí. I to, že bych se zabila. To bylo v době, kdy jsem musela řešit jednu nepříjemnou situaci. Ale byl to jen takový záblesk, hned jsem to zapudila. Možná proto, že jsem v děctví slyšela od členů své rodiny na sebevrahy nadávat. Nadávat v tom smyslu, že se vždycky na situaci dívají jen ze svého hlediska a nezajímá je, co by si přáli jiní lidé. Přesně řečeno komu tím udělám radost a komu ne. Byla jsem vychována tak, že dobrovolná smrt je zbytečná ztráta. Tam počítám i smrt Jana Palacha a dalších podobných lidí.
Co se dá od dalšího života čekat? Díky blbým řečem některých jedinců, kteří nic pěkného nečekají a neustále s tím otravují už ani takové myšlenky nemám, protože jsem na ně alergická.
 babi_ 


Re: Chápu jen něco 

(5.8.2010 21:24:47)
Brusinko, člověk v depresi může mít například pocit, že jeho smrt je dobrá pro všechny, ve smyslu třeba že jako živý nadělá víc škody, než užitku. Takže vidí sebevraždu jako dobrý čin i pro okolí. Zní to tomu kdo neprožil asi nepochopitelně, ale mozek, duše jsou prostě nemocné.
 Myss 


je život výhra nebo trest? 

(6.8.2010 20:14:23)
Nevím.Když jsem měla tyto myšlenky,neuklidnilo mě vůbec nic,ani povzbuzující řeči druhých,ani to,že mám děti.Děti byly zrovna tehdy v období puberty a miminkovském,takže nic moc.Dnes má ten pubeťák 23 a miminko 7 let.Mladší chlapeček je úžasný,strašně mě miluje a potřebuje,neumím si představit,že bych ho teď opustila,denně mi říká,jak mě má rád.Starší mě má celkem na háku,ale to je asi normální.Nevím,jak se to tehdy překulilo,ale čas běžel a miminko rychle rostlo a jeho láska ke mně byla vlastně vysvobozením.Přitom mám super manžela,ale ani to tehdy nepomohlo,vždycky jsem si řekla,že by to beze mně zvládli.Dnes vím,že mladší syn by to beze mně nedal.Už jsem vyléčena.Určitě souhlasím s tím,že si člověk nese své jizvy z dětství celý život.Ty jsou prapůvodcem všech těchto nevyrovnaných stavů.K tomu přibudou nějaké nepříznivé-byť pro zdatné a silné jedince řešitělné-situace a je to tady.Zkus si ještě pár dní udělat čárku....
 First 
  • 

Pro Adajdu 

(7.8.2010 11:34:29)
Zkuste, pokud budete mit chut, tyhle stranky

http://www.empatia.cz/

Zda se, ze jim muzete i napsat.
Mozna je to trochu jiny pristup nez klasicke lekarstvi,
kazdopadne se treba budete moci na sve trapeni podivat z jineho uhlu.

Preji hodne sily a optimismu.
Nevzdavejte to.

Iva
 Kris 
  • 

Znám to moc dobře. 

(7.8.2010 16:33:17)
A víte co? Chápu vás! Je mi teprve sedmnáct, ale život se se mnou zrovna nepatlal. Nebyly to žádné galeje, ale byly. Otec se zabil, když jsem byla malá a rodinná situace, postavení v kolektivu a umělecká povaha ze mě udělala solitéra. Psychicky labilní, mladá, původně perspektivní, najednou vedla každodenní bitvu sama se sebou. Naštěstí autosugesce funguje, takže teď se mi povedlo najít absolutní štěstí a funguje to několik měsíců (konečně za celé ty roky sebeponižování), bojím se ale, abych do toho zase nespadla, až přijde podzim (obvykle se to koncem léta zhorší a jarem přichází optimismus, jak kdy). Přeju vám hodně štěstí a doporučuju písničku "Ion At An - V lisu rozpolcenosti", dost mi pomohla a popisuje tuhle situaci skvěle.
 aaadka 


drzim palce 

(7.8.2010 19:10:56)
Drzim vam palce a dufam, ze vasa dcerka vas bude vidat kazde rano...:)))
 Terezka 07/05 s maminou 


jiná možnost léčby?? 

(7.8.2010 20:58:00)
Je mi po přečtení řádků smutno a moc lituji všechny co něco podobného prožívají.
Sama podobné zkušenosti naštěstí nemám, ale znám z okolí "podobné" příběhy. Nechci psát rozumné řeči - neumím to a nebylo by to stejně k ničemu.
Jen bych Vám chtěla poradit zda nebude úspěšnější léčba nějakou alternativní metodou místo klasické "tabletkové" medicíny. Dnes je možností hodně. Sama se ničemu z toho nevěnuji, ale mám vyzkoušené, že léčba energií, reiky... skutečně funguje a věřím, že by se tyto metody dokázaly poprat i s podobným problém.

Přeji hodně štěstí a hlavně hodně síly!!
A prosím - zkuste to nevzdávat!! Dcerka Vás miluje, snad to společně překonáte a zvítězíte. M.
 agatkach 


Re: jiná možnost léčby?? 

(9.8.2010 13:51:07)
Nedoporučujte věci,které na chvíli pomohou, ale pak udeří ještě větší silou!!!~o~
 Terezka 07/05 s maminou 


Re: jiná možnost léčby?? 

(9.8.2010 21:47:47)
Nevím jaké máte zkušenosti vy, ale metody o kterých jsem psala pomohly mému blízkému členy rodiny od depresí.
Netuším zda jsou pro úspěch 4 roky moc krátká doba, ale řekla bych, že 4 roky každodenního trápení je až až.
 scarlet 


stejný pocit 

(7.8.2010 22:36:24)
Dobrý večer.
Slušelo by se asi napsat, jak moc s vámi soucítím a jak moc vám přeji, aby tento stav z vaší duše vymizel.
Ale popravdě, i když to asi bude znít hodně sobecky, nemám na slova útěchy moc sílu. I když samozřejmě, že bych vám přála, aby bylo líp a vy našla aspoň nějaký malý důvod, proč se zase smát. I když, ten důvod, je vlastně vaše holčička a snad vás tady z té vaší beznaděje vyvede.
Mimo tohoto přání, jsem vám chtěla poděkovat za to, že konečně někdo napsal otevřeně pocity člověka, který je stravován myšlenkou na sebevraždu.Prožívám momentálně a už napořád totéž co vy a ani se z toho nemíním nijak dostat. Odešel mi anděl, který mi byl moc blízký a já bez něj nechci a ani nedokážu dál žít.A ani to bez něj vlastně neumím. Byl celým mým životem, mým druhým já.
A když mi bylo opravdu moc nejhůř, můj syn mi řek, že mi vlastně nic není a že lidé kteří o sebevraždě mluví ji nespáchají. Neměla jsem v tu chvíli ani slova, abych mu řekla, že zatím to jediné, co mně tu jakž takž drží s vypětím mých psychických sil, je on a můj druhý syn. A tak vlastně ani není, komu to své trápení říct a léky nepomáhají.
Moc vám děkuji a přeji vám, aby bylo líp.~;((
 mati.h 


Adajdě 

(8.8.2010 20:42:56)
Adajdo, těžce jsem onemocněla, byla jsem velmi mladá, krátce vdaná s malých synkem. Bylo to šílené, nemohla jsem pár let ani pořádně vstát z postele, trpěla jsem nesnesitelnými fyzickými bolestmi. Po pěti letech mě už opustitly síly a také jsem si chtěla sáhnout na život. Manžel mě z toho ale vyléčil větami: "Život sis nedala, nemáš právo si ho brát. Co bychom tu my bez tebe dělali?" Jako čarovným proutkem mě tato slava z ničeho nic vyléčila i z myšlnky na ukončení života. Ještě dalších pět let jsem krutě zápasila se zdravím, ovšem už bez zlých myšlenek. Pak přišla léta, kdy jsem se začala hl. svépomocí, protože dr. to nedokázali, uzdravovat. Vše je o síle vydržet, makat na sobě a věřit, že jednou přijde doba, kdy se na vše budu dívat jen jako ne krutou minulost, ale už s úsměvěm z překonání.

Vynikající na psychiku jsou bachovy homeopatické kapky viz. www.bachovky.cz. Tam si vyber v SEZNAMU ESENCÍ nahoře až 6 bylin, napiš na kontaktní e-mail a domů ti přijde namíchaná tinktura. Nebo si kup přímo tinkturu Krizovou. Všechny bachovky se kapou následovně - 4 kapky pod jazyk při každém psychickém problému, i třeba 10 x za den.

Každý lidský život je zázrak. Když překonáš útrapy tvrdou prací na sobě, dostaneš velkou odměnu, ale nebude to hned!~x~~s~~;((
 klarissa 


a zkusilas to? 

(8.8.2010 22:27:54)
nerada bych aby to vyznělo cynicky, ale zkusila jsi to, zprovodit se ze světa? protože já ano a ne jednou a jak vidno, nikoli úspěšně. Naposledy před asi pěti lety...... Pak jsem pochopila, že ani to není řešení - že se to nepovede zřejmě nikdy a já pokaždé skončím na JIpu a pak na psychiatrii a že to nechci...... že to, co jsem považovala za řešení, vlastně řešením není...... neříkám, že se mi ty myšlenky nevracejí, ale je to lepší.... znám ty noci, o nichž píšeš, a vlastně už je to docela dlouho, co jsem to zažila naposledy
jo, jasně, mám léky. těch se asi nezbavím. ale učím se žít "jinak"
protože o tom to je, žít jinak, tak, aby ses nevystavovala podobným situacím, které tě stresují
a prosím tě, to neměl být návod abys to zkoušela! stačí vědět, že jinému se to x krát nepovedlo
 Roxana 
  • 

Re: a zkusilas to? 

(9.8.2010 15:09:29)
Mně to taky párkrát nevyšlo a řekla jsem si,že bych manželovi a dětem strašně zkomplikovala život,takže to táhnu dál.Občas je mi i hezky,ale vím,že deprese mám už na doživotí.
 mati.h 


Re: a zkusilas to? 

(10.8.2010 9:30:24)
www.bachovky.cz

viz. Seznam esencí
- vybrat si až 6 bylin dle psych. trablů
- napsat na kontakt. e-mail, přijde domů namíchaná tinktura
- při psyhic. potížích 4 kapky pod jazyk i několkrát denně

Dokáží velmi pomoct, i když úplně chronic. nemoc nevyléčí.~R^
 mati.h 


Re: a zkusilas to? 

(10.8.2010 9:28:11)
Ano, ano, i toto jsou neblahé následky,
možná ty Tě z opakování sebevr...už odradí. Nebo ne?~3~
 agatkach 


Ráda bych pomohla 

(9.8.2010 13:47:20)
Kdyby jsem měla kontakt, ráda bych pomohla. Je hrozné, že je někdo tak necitlivý, že místo aby pomohl, tak ještě víc ubíjí. Nepochopím, že tohle může umocnit ještě vlastní matka.
Přeju, aby pisatelka měla v životě už jen štěstí, aby poznala i jinou stránku života!!!!~R^
 Pimprdle 


Krůček po krůčku 

(10.8.2010 18:02:43)
Máte úplnou pravdu, že tento stav je nemoc jako každá jiná. Taky se léčím. Sice to jsou slabé deprese a spíš mám skony k vzteku a moc velkého řešení všeho okolo, ale život mi to rozhodně moc neobohacovalo. K doktoru jsem šla, aby mi bylo líp a chtěla jsem víc pro děti. Prostě aby byla máma v pohodě. Poslední rok taky hodně moc čtu a zajímám se o osobní růst. Moc mi pomohly knihy české autorky Zdeňky Jordánové. Doporučuji titul Spratek. Přes tyto knihy jsem se začetla do knihy TAJEMSTVÍ. Úplně mi to změnilo pohled na život. Ale nic se nezmění ze dne na den. Je to dlouhá cesta. Nikdo nemá právo Vás soudit, ale nikdo nenapíše Váš příběh. Nikdo nežije Váš život a VŽDYCKY se to dá zlepšit. Myslím, že myšlenky na smrt Vás pronásledují, ale umřít nechcete. Co pak tedy chcete? Chcete ŽÍT. Chcete, protože jinak byste tady už nebyla. Zkuste z toho prosím vycházet. Zkuste si každou minutu opakovat. Chci žít, chci se zase radovat, chci aby bylo líp ... je líp a věřím tomu. Napište si to na lepící papírky a vyvěste po celém bytě. Co můžete ztratit? Zkusite to měsíc. Zkuste tím vytlačit myslenky na smrt a určitě se začne dít něco ve Váš prospěch. Moc bych si to přála a budu na Vás myslet.
 Petra 
  • 

Přivtělené duše 

(10.8.2010 21:59:40)
Zkuste si sehnat knížku od paní léčitelky Boženy Koubové - o přivtělených duších. Podle její praxe je problém s přivtělenou duší, která se na paní nalepila a nutí ji s tomuto sebevražednému chování.
 Petra 
  • 

Volání tvé duše 

(12.8.2010 18:34:23)
Ahoj,

dovol mi napsat pár slov.

Každá nemoc, ať na duševní nebo fyzické úrovni, je volání o pomoc. Volání tvé duše, aby jsi se s ní spojila. Ona Ti pomůže všechny situace ve Tvém životě vidět v pozitivním světle. To co prožíváš, jsou silné emoce, které Tě zevnitř sžírají. Ale jsou to jen emoce, které nikdy nemohou nic změnit na Tvé krásné duši, na tvé podstatě. Každý z nás touží po lásce a jednotě (s partnerem, se svou rodinou, s přírodou...), bohužel nám svět zasazuje rány, které nás bolí. My však vždycky máme na výběr jestli ty rány budeme vracet (SOBĚ nebo ostatním), nebo ODPUSTÍME a naplníme své srdce a každou buňku svého těla (a mysli) láskou a smírem. Buď k sobě milosrdná. Teď se asi cítíš jako lapená v temnotě a nevidíš ani malé světýlko, kterého byses chytila a mohla jít dál. Ale je to právě ta Tvá duše, světlo které hledáš. Pro ni stojí za to žít, když jí dáš šanci, dá Ti pocit bezpodmínečné lásky k sobě samé, ať se děje cokoli. I z toho nejhlubšího bahna může vykvést nádherný lotos:-)

Přeju Ti vše dobré!
 linhiva,dcera 3 roky 
  • 

Chápu 

(18.8.2010 21:57:49)
Deprese, úzkost, strach, pocit beznaděje jsem si také prožila. Myslím, že těmito problémy trpí mnoho lidí v dnešní době. Je to nemoc jako každá jiná. Nemůžete za ní.Také jsem se setkala s nepochopením, ale nemůžeme se zlobit na ty co tohle nikdy neprožili. Ve většině případů to myslí dobře jen o Vás mají tak velký strach a bojí se toho, že Vám neumějí pomoc a zkouší to po zlém. Myslí si, že se deprese dá zvládnout a musíte se prostě přes všechno přenést. To však takhle není.
Hodně mi pomohla internetová adresa help24.cz, ale nerýpala jsem se ve všem. Dělala jsem si psychotesty a hodnotila jsem si stupeň deprese ( Beckova stupnice). Zapisovala jsem si každý den jak jsem se cítila a pročítala jsem stále dokola dny, kdy mi bylo lépe, protože jsem ty lepší dny pak vůbec neviděla.Základ všeho je odpustit sama sobě a přijmout ten strach a uvědomit si, že za to nemůžete.
A hlavně, i když máte pocit, že už nemáte sílu dále, nevzdávejte to. Bude milion vzestupů a pádů, ale zvládnete to. Důležité je také brát správné a Vám naprosto vyhovující léky.Mít dobrého lékaře, který má na vás opravdu čas a netlačí vás plná čekárna lidí. Děti, to je to nejlepší, co máme a milují nás takové jaké jsme. Vím, že někdy láska těch druhých prohlubuje ještě větší strach a obavy jak je člověk nemožnej, ale to také přejde.
Přeji hodně sil a trpělivosti. Pokuste se nebýt sama pokud vás přemůžou myšlenky na sebevraždu, vždy to někomu sdělte. Neříkejte si, co pořád musíte, ale že to chcete zvládnout. Pokud se dají vnutit negativní myšlenky, dají se vnutit i pozitivní.Zvládnete to věřím Vám.
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Adajdo 

(23.8.2010 15:26:13)
Nechci, aby moje rada vyzněla tak nějak lacině. Ale zkusila jsi volat k Bohu? Nebo se nakontaktovat na nějakého duchovního, který by Ti pomohl ukázat cestu k Bohu? Protože při setkání s Ním spousta věcí dává smysl, zapadne do mozaiky, a člověk vidí, že tu není sám, že tu není zbytečně, že ho někdo miluje a počítá s ním... A začne všechno vnímat z jiného úhlu pohledu.

Já jsem to takhle prožila. Svůj názor nikomu nevnucuji, ale předkládám jako další možnost (podle mých zkušeností ta nejlepší). K psychologovi určitě choď, to se s vírou nevylučuje. Ale můžeš zkusit hledat i Boha. Konečně, On nás stvořil (alespoň tak tomu věřím), tak kdo jiný než On by měl umět dát zase člověka "dohromady"? ;-)
 29.5Dana12 


souhlasím 

(25.8.2010 16:17:08)
vím přesně jak ti je.. jen se s ničím neléčím! nemám nikoho komu byhc to mohla takhle říct ~n~ a tak to v sobě trošičku dusím.. popsala jsi to krásně, ale já nemám ani ty oči, co by mě zvedly ze dna..
Vím, že ti to moc nepřidá, ale mě ten článek pomohl, alespoň na chvíli..
 Petra 


? 

(2.1.2011 8:49:25)
Jak je Vám, Adajdo? Často si na Vás vzpomenu. Jak jste zvládla Vánoce?
 Nux 


Adaido 

(4.9.2011 12:38:35)
Jsi tu ještě?
Je to už rok, co jsi sem psala.
Máchám se v tom tak nějak přes rok taky.

Naprosto rozumím.

Vždy mě trochu namíchnou jistě dobře míněné rady typu-máš dítě, nesmíš...

Ale člověk tu má být kvůli sobě. ne kvůli dětem, partnerovi, mamince, atd.

je to pro ně jistě hrozné, ale být tu jen proto, že tu jsem, abych ti byla, beze smyslu, jen abych přežívala...komu to co přinese?

Znám rakovinu duše. A říkám si, že ti, co ji mají, mají mnohem méně pochopení, než ti, co mají rakovinu čehokoliv jiného. jako by to snad méně bolelo, nebo bylo méně smrtelné.
Často se jim dostane spíše odsouzení.
Takového, které by si třeba k nemocnému rakovinou prsa nikdo nedovolil napsat...

Jestli tu jsi, ozvi se.
Tady nebo na mail.
Prosím

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.