| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Jak se žije mladým vdovám a jejich dětem v Čechách - díl 1.

 Celkem 53 názorů.
 Tvoje horší já 


Brečím tady 

(1.4.2010 8:03:26)
Je to strašně smutné, nikdo nevíme dne ani hodiny. Jsi obdivuhodná, jak to všechno zvládáš a ještě dokážeš napsat článek a podpořit druhé.
 Horama 


Re: Brečím tady 

(1.4.2010 9:58:33)
"Přesto jsem věděla, že čeká, až ho ujistím o tom, jak je vše v pořádku, o všechno se postarám a vše zvládnu, ať už nebojuje a spí a spí a spí. Usnul navždy."

Taky tu brečím nad touhle větou. Takhle přesně umírala babička. Já vím, že to není zdaleka totéž jako smrt parnera, ale vybavila se mi její bolest a přesně ten pocit, ať už se o nás nebojí, že my se postaráme a ona ať už tiše bezbolestně spí.
 Ecim 


Re: Brečím tady 

(1.4.2010 10:50:40)
Také tu nad článkem slzím. Moje maminka měla také před lety rakovinu, byla v tu dobu s námi několik let sama a diagnózu před námi tajila. Bála se, co s námi bude, protože táta si nás k sobě nechtěl vzít. Operace sice dopadla dobře, ale následky má dodnes. Přesto na mě občas padá smutek, zvlášť v době výročí její operace. Často myslím na to, jak jí tehdy muselo být, když se ze všech sil ovládala a urputně se nám snažila vybojovat každou minutu šťastného dětství.
 Zuzka 
  • 

Bože.... 

(1.4.2010 8:08:15)
...vždycky, když něco takového čtu, tak je mi to vždycky i za ty lidi tak strašně líto....
Upřímnou soustrast. Modlím se, aby nás nic tak strašného nepotkalo!!
 florka+zuzaňák 


Re: Bože.... 

(1.4.2010 9:10:05)
Martino, jsi silna zenska! Vim dobre, o cem pises, nezazila jsem to jako partnerka, ale jako dcera. Na nador tlusteho streva s naslednymi metastazemi na jatrech mi odesel uz pred deseti lety tatinek, bylo mu 47 let, vzdy sportoval, byl to skvely clovek, co rozdaval radost a bylo moc smutne sledovat, jak se nam vytraci pred ocima, jeste po deseti letech mam ty obrazky zive pred ocima. Nakonec usnul, v klidu, u nas doma v posteli. A moje mama se vzdy take drzela, byla vyborna a ja ji za to miluju, urcite i ty se s tim jednou vyrovnas a najdes znova lasku, moji mamce se to podarilo i v 50 letech...Preji ti hodne sily a je super, ze chces ostatni podporit~R^
 Evka13 


umět si vážit štěstí 

(1.4.2010 9:09:57)
Až když člověk čte, co všechno mu osud může nachystat, váží si víc toho, co má. Bojím se někdy toho krutého osudu a o to štěstí, co máme. Další slova mi připadají malicherná a nicotná.
 Anerri 


Re: umět si vážit štěstí 

(1.4.2010 11:19:17)
~;((~s~~;((~s~~;((~s~~;((~s~, omlouvám se, ale dokážu reagovat slovy.
 denisa 
  • 

jak se žije... 

(1.4.2010 10:49:26)
Martino,jen tolik -drž se,dá se to přežít když se člověk nepoddá.Ano,samota je velice zlá.Nejsi sama s tímto údělem jen to nemáme napsaný na čele,jen v očích.Sama jsem vdova od 25 let 2 děti,manželovi bylo 26,5,skrytá srdeční vada.Nemám ani rodiče,příbuzné ,jsem z dětského domova.Musíme žít,ty, já i ostatní vdovy.Zvedni hlavu a drž ji statečně vzhůru,je nás víc.
 Binturongg 


Díky za článek! 

(1.4.2010 11:18:54)
Vzpomněla jsem si na svou prababičku, která tajila dlouho rakovinu v pokročilém stádiu, aby se mohla starat o pradědečka, ochrnutého na půl těla (následek koncentráku).
Vzpomněla jsem si na otce mé maminky, který odešel, když bylo mámě 12 let a její sestře 8. Babička se od svých 34 let už nikdy neprovdala, ani s nikým nechodila.
Vzpomněla jsem si na otce mého tatínka, který odešel náhle ve svých 63 letech, a ačkoli je to už 22 let, babička pro něj stále pláče a bolest není o moc mírnější.
A vzpomněla jsem si také na nejlepšího přítele, spolužáka mého partnera, který marně bojoval s rakovinou téměř 2 roky a nechal tu tehdy 10 a 11tileté děti a nešťastnou manželku, která podobně jako autorka, našla díky tomuto skvělému chlapovi štěstí a spokojenost po nevydařeném manželství...

Tu bolest nad ztrátou milované bytosti si neumím a nechci představovat. Jako každý zavírám oči a odvracím hlavu od neštěstí. Je to snad podvědomá pověrčivost... Ale obdivuji všechny, kdo dokázali/dokázaly zatnout zuby a poprat se s osudem...

Moc držím palce, ať brzy vysvitne sluníčko a bolest se zmírní... ~x~ ~;((
 samyce 


Jsem vdova 7 let 

(3.4.2010 22:14:08)
Jsem vdova už 7 let,muž tragicky zahynul,prac.úraz.Nebylo to lehke,synovi byly 4 mes.Dům nedostaveny,ale sebrala jsem sily a sla dal,musela jsem,syn me potreboval.Pevne verim,že nase životy řidi nekdo jiny,touto zkusenosti se nebojim smrti,verim v život po živote.Zdalo se mi o mem manželovi,jak je spokojeny tam,kde je a řika:Konecne žiju tak,jak jsem si vždycky přal.Vypadal při tom rozzařene.Nebyt toho vseho zleho,nebyla bych dusevne tam,kde jsem.Dokazu pomahat druhym a zpřijemnit den.Vim,že vždycky může byt hůř, jsem jedna z tech,ktere se dokaži radovat z malickosti a nezaviram oci když můžu pomoct,jen tak,nezistn.Držte se holky vdovy,i kluci vdovci,život je dar a po každe noci vyjde nove slunce.Opatrujte se.~6~
 X E N A 


Snad přijdou lepší časy... 

(1.4.2010 13:43:04)
~;((
 kreditka 


Dotaz na autorku 

(1.4.2010 13:57:19)
Je mi moc líto co se vám stalo a obdivuju že to vše takto zvládáte. Jen mi nedá se nezeptat z čeho vlastně žijete? Jste závislá na rodičovském příspěvku nebo pracujete. Máte nárok na nějaké sociální dávky? Přeci jen platit hypotéku k tomu 3 děti....pokud nechce te nemusíte odpovídat, mě by to jen zajímalo z toho důvodu že jsme taky zadluženi a neumím si představit kdyby se s manželem něco stalo jak bychom s dcerkou vyžily. Jinak přeji hodně sil do dalšího života~;((
 X E N A 


Re: Dotaz na autorku 

(1.4.2010 14:19:06)
Po maželovi má důchod jak ona, tak děti, ne?
Akorát nemám představu, kolik to tak může být...
 MartinaV 
  • 

Re: Dotaz na autorku 

(1.4.2010 14:33:35)
Děkuji za všechny komentáře......Všem!
Vše bude popsáno v dalších dílech celkem jsou asi 3 části do jedné se to nevešlo. Je to psané tak,aby to bylo i jako pomocná rada , samozřejmě že jsou to tak individuální stavy a životní sytuace, že na ně není návod ani rada.
S dětma žiju nejen z duchodů (který je vypočítáván z odpracovaných let manžela), ale mám ještě 2 zaměstnání. Až to už nepůjde a nebudu moci zvládnout vše , začnu přemýšlet nad prodejem domu .... ale člověk nikdy neví co bude ...... M
 kreditka 


Re: Dotaz na autorku 

(2.4.2010 13:39:45)
Máte moji hlubokou poklonu za to jak vše zvládáte ~g~ Děkuji za odpověď pro mě je to nepředstavitelná situace, kterou jak doufám nikdy nezažiju
 Jája 
  • 

Re: Dotaz na autorku 

(1.4.2010 15:18:32)
Nedá mi se nezeptat? Manžel neměl životní pojistku? My jsme šli do rekonstrukce a bez životní pojistky bych si na to netroufla (byla jsem v té době hlavní živitel rodiny). Kdyby se se mnou cokoli stalo včetně smrti, mělo by dítě potřebné zdroje na dokončení školy i na zaplacení úvěru.
 Kristain 


Re: Dotaz na autorku 

(1.4.2010 15:25:27)
přesně tak, hypotéka by měla být takto pojištěná, aspoň vím o stejném případu, kdy hyp. doplatí pojišťovna místo zesnulého manžela...
 Margot+1 


Re: Dotaz na autorku 

(1.4.2010 20:01:35)
Hm, tak tohle si banky umějí pojistit... V našem případě byl manžel nepojistitelný, takže k "zajištění" hypotéky pojistili mě, tj. umřít musím já, protože jsem z nás dvou ten zdravý.
 MartinaV 
  • 

Re: Dotaz na autorku 

(2.4.2010 9:02:12)
I to bude popsáno v dalším díle. Bohužel jsme pojistěnou hypo. neměli ještě to nebylo povinné a ani ve snu nás to nenapadlo, že bych to mohli využít.... dnes už bych vše udělala jinak, životní pojistka byla, ale velmi mala a stačila na pokrytí nejnutnějších věcí , které bylo potřeba financovat. Ale obávám se, že finance není ten největší problém v této životné situací je velký ale ne největší. Zatím to zvladám .-)
 veverkaa 
  • 

Re: Dotaz na autorku 

(3.4.2010 17:41:17)
paní má nárok na vdovský a sirotčí důchod. z toho by se snad hypotéka dala pokrýt.
 Insula 


Závěr 

(1.4.2010 17:30:48)
Závěr článku mi připomněl jednu větu, kterou jsem kdysi slyšela: "neutápějte svůj smutek v alkoholu, umí totiž plavat".
Přeji autorce hodně sil a v dalším životě už jen štěstí. ~;((~x~
 Amaaly 


Re: Závěr 

(1.4.2010 19:20:11)
Silný příběh krásně napsaný. Za cenu bolesti, kterou si většina z nás neumí a ani nechce představit. Přeju hodně moc síly a hlavně nové radosti a štěstí ~s~
 Margot+1 


Strašně se bojím 

(1.4.2010 19:58:32)
Vím, že manžel je nevyléčitelně chronicky nemocný, věděla jsem to po roce naší známosti. Když zjistil, jak na tom je, chtěl se se mnou rozejít, aby "mi nezkazil život". Odmítla jsem s tím, že tohle už není jen na něm.
Jsme na tom podobně, jako autorka článku - bojujeme už dvanáct let, máme dítě, teď čerstvě i tu hypotéku.
Přesto se bojím, protože vím, že mě to všechno čeká taky, jen nevím přesně, jestli za pět let, za deset nebo za patnáct, nebo snad už za rok. Bojím se a nemám už na výběr.
 Wendy 
  • 

Život jde dál ..... 

(1.4.2010 21:27:13)
Málem jsem tento článek nedočetla, jak mi tekly slzy. Loni v únoru mi zemřel otec, na rakovinu. Po dvouletém boji s ní. Ke konci to bylo hrozný mu tvrdit, že to zvládne, že se vše v dobré obrátí a zárověň zakrývat slzy a vědět, že to už lepší nebude .... Je to strašný pocit zoufalství a beznaděje když milovanému člověku nemůžete pomoci.
Přeji Vám hodně pevných sil, zdraví a ať to vše zvládnete.
 Betina 


jak to tady čtu 

(2.4.2010 12:18:46)
všichni se bojíme, ale skoro všechny nás už něco potkalo a potká, tomu se nedá
v životě vyhnout
znovu si uvědomuju, jak je život křehký a jak rychle se zdánlivě pevné hodnoty můžou rozplynout
a jak moc to bolí a jsme proti tomu bezmocní
snad když si člověk připustí tu konečnost a omezenost všeho a smíří se s tím, že jsme
jen součástí koloběhu, jen částečka vesmíru, tak to trošku osvobodí
vím, jak moc to bolí a vím, že pořád bolí i staré jizvy
nezbývá než se s tím naučit existovat dál
 Adina,kluk 08 
  • 

obdivuji Vás 

(2.4.2010 14:16:08)
Martino,velmi tě obdivuji.!!
já bych byla asi v blázinci nebo bych šla za manželem,neumím být takhle silná.
jen doufám,že mě tohle nepotká,ten nahoře ví,že já bych tu situaci nikdy nevzládla.
Člověk si opravdu musí vážit toho co má,protože během sekundy je život uplně někde jinde.Takže lidi nestěžujte si na věci,které jsou prkotiny !!!
 Elsa 40, Tom 10 


Bude líp 

(2.4.2010 16:46:11)
Milá Martino,
i já ovdověla, ve svých 34 letech. Manžel měl nádor na mozku, trápil se 3 roky. Zůstala jsem sama se čtyřletým synem, naštěstí bez dluhů.

Ta bolest je strašná, ale je to obrovská životní zkušenost, která Tě posílí.

Já jsem dnes znovu šťastá, spokojená a zamilovaná. Budeš i Ty. Přeju Ti hodně síly!!!
Elsa
 Adina,kluk 08 
  • 

Re: Bude líp 

(2.4.2010 20:28:18)
takhle mladý manžel,no to je opravdu hruza.
svět je nespravedlivý !!!!
je dobře,že se na tebe opět usmálo štestíčko.
 Eva-Anna 


Re: Bude líp 

(3.4.2010 15:55:06)
Podobných osudů bude jistě mnoho. Já jsem ovdověla v r. 1981, kdy manželovi bylo 41 let, měli jsme 3 malé děti, rod. domek v rekonstrukci a půjčku na její provedení. Taky měl nádorek jako hrášek v mozku, ale v dýchacím centru, takže dlouho se netrápil a byl do 14 dnů po smrti. Musela jsem se rozhodnout, jestli naši vizi dotáhnu do konce nebo se vzdám démonu alkoholu. Odpovědnost za děti vyhrála, za pomoci důchodů, pojistky a mého platu jsem to zvládla tak, jak to bylo v mé moci. Dnes jsou děti už rodiči a jsou šťastné, že domeček nám zůstal i za cenz toho, že neměly vše, co by si byly přály. Já žiju sama jen s jejich štěstím a vzpomínkami na muže.
 petra 
  • 

hodně síly 

(4.4.2010 17:35:47)
dobry den dočetla jsem vaš příběh taky mam manžela nemocného čekame každym dnem zpravu z nemocnice že zemřel.je to 2 roky co onemocněl rakovinou a ted již pomalu prohravá rakovina vyhrála.je mě 38 a mam 2 dcery 6 a 10let.dluhy nemame ale taky nikoho kdo mě nějak pomuže s dětmi rodiče nemam a s tchyní se nestykame několik let.mužete mě prosím trochu popsat jak se žádá o duchody dá se snima vyžít mam jen praci na zkraceny uvazek děkuji vam a přeji silu do dalších let.
 MartinaV 
  • 

Re: hodně síly 

(5.4.2010 13:37:52)
Napište mi na mail , vše vvám ráda napíšu! Martina
 Klára s Matějem 


Re: hodně síly 

(5.4.2010 16:26:19)
Martino, ani nevíš jak ti rozumím. Věř, že bude líp i když to teď tak možná nevypadá. ~x~ Dětičky jsou ten správný pohon a díky nim se dokáže člověk držet na nohou (musí). Zůstala jsem sama s prckem, ze dne na den, když mu byli necelé 3 roky a mě 28 ... příští týden to budou 3 roky co se to stalo. Nikdy bych nevěřila jak člověk dokáže přehodnotit život a má najednou uplně jiné priority. Přeju hodně sil a ať ti dělají dítka jen samou radost ~6~
 petulka 76 


Re: hodně síly 

(5.4.2010 16:45:48)
napište mě vaš imejl
 Petra,dcera 5 let 
  • 

Právě mě to čeká 

(6.4.2010 7:34:27)
Dobrý den, to co čtu na vašich řádcích mě právě čeká.Můj partner také umírá na rakovinu.Doktor mi řekl, že je to otázka týdnů..... Dcera to ještě stále neví a já netuším,jak jí to mám vůbec říci a jak vše mám a budu vůbec zvládat.Děkuji za Váš článek.Pro mne je právě velmi důležitý.......
 MartinaV 
  • 

Re: Právě mě to čeká 

(6.4.2010 9:20:50)
Petro jestli chcete napište mi na mail. je schovany pod jmenem v hlavičce. Je to opravdu těžké a složité.....napište! M
 Lída+2 


Re: Právě mě to čeká 

(6.4.2010 11:01:32)
Martino ~;((~x~

ten příběh mi připomněl, že před 1/4 rokme zemřel manželovi v práci kolega na rakovinu kosti...~n~ mladej kluk....doma dvě děti přesně ve věku našich kluků......

Pak jsem si vzpomněla jak skoro před 9lety ovdověla moje nejlepší kamarádka.....manžel se jí zřítil s letadlem~n~ a na tu těžkou dobu, která už je pryč a ona má nyní s jiným manželem 3letou dcerušku
 ervik 


rodina????? 

(6.4.2010 18:37:39)
Kde jsou ty doby, kdy se děti vychovávaly v úplné rodině??? A víte vy vůbec, jak se žije těžce nemocné matce,která musí vychovávat dvě malé dcerky úplně sama a bez práce???
Nepřeji nikomu mou situaci, ale stejně to nikoho nezajímá. Nejsem vdova...
 Maty + 5-ti letý ďáblík 


hodně sil! 

(6.4.2010 21:50:20)
Milá Martino, zažila jsem přesně takové chvíle, o kterých píšete. Můj muž umíral 3/4 roku na rakovinu. Našemu synovi byly 2 roky když nás manžel opustil navždy. Troufám si říct, že si dokážu představit co prožíváte,ale věřte, že bude líp. Čas ostrou bolest otupí a děti jsou nejlepší motor a důvod proč to nevzdávat... Přeju Vám hodně sil!~;((
 Sabrina 
  • 

Re: hodně sil! 

(10.4.2010 20:03:13)
Martino, četla jsem i 2.díl a smekám před Vámi, myslím si, že bych tak silná nebyla, ale asi jo, kvůli své dceři bych musela......

Přeji vám hodně síly a těm, které prošly touto životní etapou, představit si tu bolest dokážu, ale vždy je rychle vypudím..jak tu někdo psal, užívejte si společného života na maximum, nikdy nevíte co se stane za vteřinu, já sama sem si toho vědoma a proto neřešíme starosti a problémy na 100%, vzdy se vše nějak vyřeší, ale nerozčiluji si kvůli tomu a co mám dítě, více si vážím manžela co pro nás děla a sama se to snažím "odvděčit". ŽIvot je opravdu krátký a nevyzpytatelný. Co mám dcerku, si říkám, že škoda, když se narodíme zdravý, že už takhle nezůstaneme až do smrti. Bohužel.

Je krásné Martino jak nabízíte pomoc i Petře?...at vás opravdu kontaktuje, a snad už jo, .....já nevím jak to napsat....tak aspon hodně energie
 MartinaV 
  • 

Re: hodně sil! 

(10.4.2010 22:34:02)
Děkuji......někdy i jen hezké přívětivé slovo je silnější než cokoliv jiného.
 Lucous1 


vdova 

(7.4.2010 11:15:19)
Lidské osudy jsou mnohdy až neskutečné.Myslím si,že kdo to nezažil, nikdy nemůže pochopit tu strašnou bolest a bezmoc, která se už nikdy neztratí..jen s ní musíte žít a bojovat, protože když máte děti, nic jiného Vám nezbývá. Pokud je chcete vychovat šťastné a bezstarostné.
Sama jsem ovdověla před třemi lety, po třech nezdařených těhotenstvích se nám narodil syn a když mu byl měsíc, manžel měl tragickou autonehodu, kterou nezavinil. Byla jsem ještě v šestinedělí, rozestavěný dům a malého kloučka. Dnes jsem silná a zocelená. Se spostou věcí jsem se poprala, čekám miminko. Jsem šťastná, mám zdravého, krásného a hodného syna...ale ta bolest pořád zůstává. Jen já se jí nechci poddat aby nade mnou zvítězila.
 Lenka a dva kluci 


Re: vdova 

(14.4.2010 8:49:38)
Drž se mamino víc nevím co bych dodala veškera slova marná jen slzy vydrž a at je určo líp mom moc ti to přeji Lenka
 Aňa 


beznadej 

(15.4.2010 15:52:43)
Milá Martinka!
Pochádzam zo Slovenska. Náhodou som sa dostala na uvedenú stránku. So slzami v očiach som si prečítala Tvoj smutný životný príbeh, lebo v mnohom sa podobal tomu môjmu. Pred rokom ma tiež navždy opustil môj manžel. Diagnóza bola rakovina hrubého čreva. Príznaky, ako zvýšená únava, vyčerpanosť, tiež krátkodobé črevné problémy, sme pripisovali jeho veku 50 rokov a vysokému pracovnému nasadeniu, ktoré si vyžadovala jeho riadiaca pracovná pozícia. Až na moje naliehanie, sa rozhodol navštíviť svoju lekárku. Aj pani doktorka mu na tieto uvedené príznaky povedala, aby sa naučil relaxovať a znížil svoje pracovné tempo a zmenil životosprávu, že už nie je najmladší. Neposlala ho na žiadne odborné vyšetrenie, len mu predpísala vitamíny a prírodný prípravok na obnovenie črevnej fĺóry. Všetko bolo v pohode, ale po mesiaci sa jeho ťažkosti začali prejavovať ešte viac, až som ho bola nútená doviesť na urgent. Okamžite ho museli operovať. Po operácii sa manžel veľmi rýchlo zotavoval, chutilo mu jesť, mal veľkú chuť bojovať aj napriek diagnóze. Navštívili sme špičkové onkologické pracoviská v BA, kde nám odborní lekári potvrdili jeho šancu na úplné uzdravenie. Hoci bol nádor zhubný vo veľkosti hrášku, metastázy v tele sa nepotvrdili. Po polročnej liečbe sa mal vrátiť naspäť do zamestnania. Predpísanú ambulantnú chemoterapiu neznášal hneď od začiatku, no lekárka na onkológii jeho sťažnosti ignorovala s tým, že také príznaky majú všetci onkologickí pacienti, veď bol o nich poučený. Obaja sme si povedali, že musíme bojovať a vydržať. Snažila som sa mu pomáhať zo všetkých síl a vytvárať mu spokojné rodinné prostredie. Veľmi som sa trápila a nespávala celé noci. No pred ním som sa tvárila že všetko zvládam. Vedľajšie účinky chemoterapie sa zhoršovali ešte viac, až som ho znovu vyčerpaná, musela odviesť do nemocnice, kde ho hospitalizovali na onkológii. Robili mu rôzne vyšetrenia s tým, že v chemoterapii sa musí pokračovať, aby nenastala recidíva. Mali sme o neho neprekonateľný strach, čo sa bude diať. Lekárka ma uistila, že všetko je v poriadku, ale že sa nevie zmieriť s liečbou, tak mu zavolali doktorku psychiatrie, aby ho presvedčila o nutnom pokračovaní v liečbe. Po dvoch dňoch sa mal vrátiť domov. Všetci sme sa tomu tešili, lenže po opätovných ťažkostiach brucha môjho manžela, na röntgene zistili, že má na črevách malé uzlíky, ale že všetko sa vyrieši konzervatívnou liečbou. Lekárom sme verili, no ja som na manželovi videla, ako nám pred očami odchádza a prestáva bojovať, hoci sa snažil byť pred nami vtipný a pripomínal mi čo všetko mám zariadiť a vybaviť. Dennodenne som sa informovala o zdravotnom stave môjho manžela, dodnes som presvedčená, že mi nepodávali pravdivé informácie o jeho veľmi vážnom zdravotnom stave. Jeho zdravotný stav sa zhoršil ešte viac a ja som bola bezradná. Po dvoch dňoch sa manžel musel znovu podrobiť ďalšej veľmi vážnej operácii na zamotanie čriev, čo je veľmi nebezpečné. Polhodinu pred operáciou som s ním hovorila a to naposledy. Ten rozhovor bol rozlúčkový. Obaja sme už vedeli a aj cítili, že sa blíži koniec všetkému. No aj tak ma upokojoval, že bude všetko dobre, len aby som sa za neho modlila a pozdravila naše deti. Bolo to niečo hrozné. Nedokázala som súvisle hovoriť. Nervovo som sa zrútila. Po operácii sa na chvíľu prebral, ale postupne upadal do kómy. Každý deň som aj s deťmi chodila za ním a rozprávala mu, hoci som nemala síl a bola pod silnými antidepresívami. Lekári nás uistili, že on všetko vníma a že ešte nie je všetko stratené. Po dvoch týždňoch sa z kómy prebral a začali sme veriť v jeho postupné uzdravenie, čo nám dalo strašnú nádej do života. Ale stalo sa to čoho som sa celý čas obávala. O týždeň mi primár z ARO oznámil krutú pravdu, že je všetkému koniec a že robili čo bolo v ich silách. Myslela som si, že mi pukne od žiaľu srdce. Bol to pre mňa obrovský šok. Z jedného dňa na druhý som zrazu ostala sama. To čo som v tom momente cítila sa ani nedá opísať. Beznádej, zúfalstvo a utrpenie. Nechcela som žiť. Musela som navštíviť odbornú pomoc. Na srdci mi ostala boľavá jazva. S náhlym odchodom môjho milovaného manžela, sa zmenil život v celej rodine. Svokrovci, ani manželova sestra, prestali s nami komunikovať. Boli na jeho úspechy veľmi pyšní. Za jeho ochorenie obvinili mňa, čo sa ešte viac odzrkadlilo na mojom zdraví. Ostala som na všetko úplne sama a bez psychickej opory. Stále si kladiem s deťmi otázku, že prečo práve on, prečo nás takto kruto Pán Boh potrestal. Uzavreli sme sa do seba a nevieme ako to všetko zvládneme. Všetci štyria sme boli na seba hrozne naviazaní. Prestali sme sa tešiť zo života, stratili sme najvzácnejšieho človeka. Môj manžel bol úžasný človek, otec, kamarát, priateľ aj kolega. Ostali nám len kruté spomienky. Tiež sme obviňovali všetkých okolo seba a najmä lekárov, že mu neskytli v pravú chvíľu to čo mali, že ignorovali jeho sťažnosti. Môj manžel mohol žiť! Obdivujem Tvoju energiu a pozitívny pohľad na život. Prajem Ti všetko dobré a hlavne veľa zdravia a potešenia z detičiek. Aňa.
 MartinaV 
  • 

Re: beznadej 

(15.4.2010 20:03:27)
Kdyby jste chtěla písněte mi na mail, je pod jménem v rohu.
Jste take vemi statečná a silná žena!!!!každý kdo se s něčím takovým utká je tím posílen! Lidské osudy jsou zamotané,těžké a utrpení někdy nezná mezí. Ale vždy se najdou i krásné a hezké chvíle v životě a pro ty má cenu být!
 Aňa 


Re: beznadej 

(16.4.2010 8:26:30)
Milá Martinka! Ani nevieš, ako veľmi ma potešila Tvoja reakcia. Tvoje rady, aj napriek prekonanej osobnej tragédii, sú naozaj veľmi cenné a verím, že pomôžu mnohým ľudom, ktorým Pán Boh nadelil podobný osud. Rada by som sa s mojim trápením podelila aj s Tebou, ale bohužiaľ, nemôžem sa dostať na Tvoju e-mailovú adresu. Ak budeš mať čas a chuť, prosím píš. Moja adresa je: anna.krutkova@conti.sk
Prajem Ti, aby si nestratila tú vnútornú energiu ktorú máš a napriek všetkému ju dokážeš rozdávať aj iným. Veľa šťastia! Aňa
 Petra, dcera 5 let 
  • 

Re: beznadej 

(16.4.2010 14:47:30)
Ahoj Anno,

moc vám držím palečky a doufám, že se to bude vše do budoucna měnit k lepšímu. Ještě že ty děti máme.:-)
Já to mám právě před sebou a mám obavu z toho momentu až to přijde a já toho svého blázínka opravdu obejmu, uvídím, ucítím naposledy.......
Doufám jen,že to zvládneme tak jako všichni ostatní před námi. Nezapomenout na to krásné, ale zároveň doufám, že se naztratím v minulosti a v té bolesti....protože do budoucna tu musí být zase ta usměvavá máma pro svou dceru a i nadále jí bude muset brát na výlety a dávat jí do života to nej co dokáže..... Snad to obě tak zvládneme jako to zvládla Martina. Nic jiného nezbývá.......
 Aňa 


Re: beznadej 

(19.4.2010 9:43:46)
Milá Petra! Ďakujem za povzbudivé slová. Veľmi mi pomáha keď sa môžem porozprávať s niekym, kto prežil, alebo prežíva na vlastnej koži podobný osud. Moje deti sú už dospelé, syn má 24 rokov a dcéra 22. Obaja študujú. Majú svoje povinnosti a ja ich nechcem neustále zaťažovať mojim trápením, lebo viem, že ani oni sa so stratou svojho otca, ešte nevysporiadali. Keď sú doma cez víkend, tak im vidím slzy v očiach. Keď sa o niečom radíme, tak nezabudnú pripomenúť čo by nato povedal tatinko, alebo ako by regoval on. Ich srdiečka sú tiež veľmi citlivé. Cítime strašnú bolesť na duši a vnutornú samotu. Nikto z rodiny sme neočakávali takýto rýchli koniec. Všetko to malo veľmi rýchli sled udalostí. Môj manžel nedobral ani prvú dávku chemoterapie, keď nastal takýto strašný koniec. Stratila som všetku silu a chuť bojovať. Videla som na vlastné oči, ako manžel pomaly od nás odchádza a zomiera. Tie strašné dni, mám stále pred sebou. Stratila som najbližšieho človeka, s ktorým som budovala rodinu a plánovala si ďalšiu budúcnosť. Mám pocit, že nemám pre koho a prečo žiť.Stále sa zaoberám minulosťou a tými hroznými dňami, kedy som bola úplne bezmocná. Začala som trpieť silnými depresiami a nespavosťou. Trýznia ma myšlienky, čo všetko sa dalo spraviť a nespravilo. Zvykne sa hovoriť, že čas je najlepší liek. No ja mám pocit, že čím ďalej, tým ešte viac si uvedomujem, akého vzácneho človeka sme stratili. Najhoršie je, že nemám oporu ani v rodine. Moji rodičia už nežijú a súrodenci, tí majú tieť veľké zdavotné problémy a tak im nechcem pridávať aj tie moje.Moji svokrovci boli u nás naposledy pred rokom, hoci to majú k nám kúsok. Povedali, že už nemajú prečo k nám prísť, lebo tam už nie je ich syn. Nečakala som od nich takúto reakciu, lebo moje deti sú ich jediné vnúčatá.Jedine čo chceli, aby som im vrátila peniaze, ktoré nám požičali na dostavbu domu, alebo aby som spísala Zmluvu o pôžičke s tým, že až tu raz nebudú, tie peniaze musím vrátiť ich dcére.To bol ďalší úder pod pás lebo vedia, že musím splácať ešte 2 roky úver, ktorý nie je malý a náklady na chalupu sú na môj príjem vysoké. Okrem toho mám študujúce deti. Možno, až deti doštudujú a nájdu si zamestnanie úplne inde, rozhodnem sa túto pre nás zúfalú situáciu riešiť predajom rodinného domu. Obdivujem všetky ženy,ale aj mužov, ktorí sa dokážu s hrdosťou vysporiadať s takýmto neľahkým životným osudom a ísť ďalej. Prajem Vám Peťka veľa sily,chuti do života,veľa dobrých priateľov a silné rodinné zázemie. S pozdravom Aňa
 Aňa 


Re: beznadej 

(29.4.2010 9:39:28)
Martinka, patrí Vám môj veľký obdiv a vďaka. Napriek tomu, že si osud s Vami tiež kruto zahral, dokážete s nadhľadom o tom všetkom rozprávať a dokonca podávať cenné rady. Máte skutočne veľké srdce plné lásky, citu, pochopenia aj pre ľudí s podobným osudom. Prajem Vám, aby Ste na svojej ceste života stretli takých krásnych ľudí, ako Ste Vy. Veľa šťastia!
Veľmi by ma potešilo, pár riadkov od Vás.
S pozdravom, Aňa
 MartinaV 
  • 

Re: beznadej 

(29.4.2010 12:17:56)
Děkuji a i Vám přeji mnoho sil a už jen a jen lepší časy vyplněné sluníčkem a láskou. M
 scarlet 


obdiv 

(21.5.2010 14:08:33)
dobrý den. Skláním před vámi, jak jste statečná a silná. Obdivuji vaši sílu a energii i to, že vůbec jste našla sílu k napsání tohoto článku. Bez dechu jsem si přečetla všechny tři díly. Vím dobře o čem píšete. První muž mi zemřel po pěti letech manželství, doma dvě děti 3,5 a 4,5 let. Jenomže bylo to snad o to horší, že do ěpitálu jsem odvezla "zdravého" chlapa jen na vyšetření, bylo to v pátek a v úterý už mi řekli, že stav manžela se zhoršil a že to vypadá na nádor na mozku. Ještě ve středu s ním jel takový mladý pan doktor do Brna, prosil je ať tu operaci zkusí a oni odmítli. Prý by jim zůstal na stole. Ten den mi řekli - maximálně čtrnáct dnů. Nespletli se. Po desíti dnech zemřel. Pak následovalo to, co sama dobře bohužel znáte. Po pěti letech mně maminka donutila si najít partnera. Nechtěla jsem. S bídou jsem se z toho teprve dostávala a navíc jsem měla strach, že mně to potká zas. Zase se zamiluji, zvyknu si na něj a zase mi umře. Všichni mi říkali nebuď blbá, to ne a já poslechla. Potkala jsem člověka o kterém se dá říct, že to byl anděl. Před rokem mi zemřela maminka a já se s tím doteď nevypořádala. Už několik let jsme byli pořád spolu, protože jsme i společně pracovali a já se navíc od něj na krok nehla.Byla jsem a stále jsem na něm strašně závislá. V březnu začal chraptět, bolelo ho v krku, špatně jedl, chudnul, dostal dvakrát antibiotika a nic.17. dubna začal špatně dýchat, prosila jsem ho, ať jde do špitálu. Nechtěl.Že to tu sama nezvládnu, že nemůže. Nakonec šel v pátek ráno k obvodní lékařce, to bylo 23. dubna a vrátil se pro věci, že pro něj dojede sanitka, že musí do špitálu. Udělali mu trachektomii a dali ho na normální pokoj, kde ležel naprosto sám. Já když jsem tam dojela odpoledne, tak na mně vybafla doktorka tu příšernou diagnozu - rakovina hrtanu. Jenomže vůbec nemluvila o nějakém léčení prognoze, ničem, jen že je po operaci a musí se čekat na výsledky. Já byla v tu chvíli tak ochromená a to si taky vyčítám, že jsem vůbec nezareagovala proč je na pokoji sám, bez přístrojů, bez dohledu, nic. A to bylo naposledy, co jsem s ním mluvila normálně. Byl v pohodě, unavený, omámený po narkoze ale usměvavý. Jenže za chvilku usnul a já ho nechtěla budit, říkala jsem si, že lepší bude, když tu čerstvou ránu prospí, že v sobotu bude líp. Ráno mi volali a oznámili, že leží na ARU v umělém spánku. Dodnes nevím co se stalo. Oni samozřejmě tvrdí, že nemohl dýchat pravděpodobně, zavadiln o kanilu, snažili se mu ji nasadit, upadl do bezvědomí a došlo k zástavě srdce.Tak ho resuscitovali a dali do umělého spánku. Po třech dnech vysadili utlumující léky a za další tři dny to uzavřeli jako koma. Bohužel, jak píšete. Láska nezvítězila. 9. května zemřel. A mé srdce odešlo s ním. Sedím, brečím, mám před sebou parte a snažím se to aspoň pochopit. Zatím to nejde. Mám jen jedinou touhu - umřít. Skočit pod vlak, spolknout léky, cokoliv, ale zemřít.
 MarkétaP + 4 dcerky 


Re: obdiv 

(21.5.2010 16:51:30)
scarlett ... to je mi moc líto ... piš mluv s kým to půjde, tady, s přáteli, popros někoho, ať ti pomůže k nějakému dobrému psychlologovi nebo asi i psychiatrovi, který by ti pomohl. Posílám hodně sil!
 Aňa 


Re: obdiv 

(3.6.2010 11:27:18)
Milá Scarlet!
Viem ako sa cítiš a je mi to strašne ľúto. Strata najbližšieho, milovaného človeka veľmi dlho bolí. V pomerne krátkom čase, jedna bolesť vystriedala druhú. Podobnú situáciu som prežila na vlastnej koži aj ja. Jeden z príspevkov v tomto článku je aj môj, takže nechcem sa znovu ku všetkému vracať. V marci tohto roku uplynul rok, čo ma navždy opustil môj milovaný manžel. Diagnóza bola rakovina hrubého čreva. Pri chemoterapii nastali ďalšie obrovské problémy ako zauzlenie čriev, ďalšia operácia, kóma a úmrtie. Vtedy sa mi zrútil celý svet.Dodnes som sa s tým nevyrovnala i keď sa snažím. Všetko prebehlo vo veľmi krátkom čase -mesiac. Nestihol vybrať ani 1. dávku chemoterapie. Dnes žijem zo dňa na deň. Úmrtím môjho manžela, akoby všetko skončilo. Stále si dávam otázku: “PREČO PRÁVE ON?“, „ČO ZLÉ SME NA TOMTO SVETE SPRAVILI, KEĎ NÁS PÁN BOH TAKTO POTRESTAL?". Môj manžel žil veľmi zdravo. Bol športovec, nepil, nefajčil a predsa .... Tiež mám pocit, že život bez neho je prázdny a zbytočný. Prenasledujú ma hrozné myšlienky. Začala som trpieť depresiami a nespavosťou. Navštívila som aj odbornú pomoc, ale stále je to veľmi zlé. Všetci mi hovoria, že to ťažké životné obdobie už mám za sebou a už bude len dobre. No ja tomu neverím. Trápim sa čím ďalej, tým viac. Najhoršie sú príchody z práce domov. To ticho a prázdno ma ubíja. Všade ho vidím a nechcem tomu všetkému uveriť. Utiahla som sa do seba a v mysli sa mi premieta celý náš spoločne prežitý život. Prezerám si fotky a spomínam.... Už nevládzem ani plakať. Kdekoľvek sa pohnem z domu, očami ho stále hľadám. Ešte horšie bolo, že keď som očakávala a veľmi potrebovala psychickú oporu od najbližších,manželovi svokrovci moji svokrovci ma obvinili z manželovho ochorenia a následne úmrtia. Od pohrebu u nás neboli, hoci to majú k nám kúsok. V tom najhoršom životnom období, som ostala na všetko úplne sama.Chalupa, úver, deti... Strašne to bolí a trápim sa. Túto hroznú situáciu som prežívala veľmi zle, až tak, že som tomu obvineniu začala sama veriť. Prestala som vychádzať z domu a stránila sa ľudí. Neskôr, na presvedčenie mojich detí, som sa znovu postupne začala začleňovať do spoločnosti, aj keď to bolo veľmi ťažké. Kamarátky v mojom okolí síce mám, ale pri stretnutí s nimi mám pocit, že nevedia o čom by sa mali so mnou rozprávať, aby ma ešte viac nerozľútostili. Hovorí sa, že čas všetko vylieči. No ja mám pocit, že len si postupne na to všetko zvykneme. Prepáč mi Scarlet, že som sa rozpísala o mojom životnom príbehu, keď pomoc a radu v tomto momente potrebuješ Ty. Prosím Ťa, vydrž to! Uchovaj siv srdiečku svojho manžela len v tých najkrajších spomienkach a to Ťa bude postupne posúvať dopredu. Musíš dokázať nielen svetu, ale aj sama sebe a svojim deťom, že to dokážeš! Pán Boh Ti k tomu pomôže a obdarí Ťa neuveriteľnou vnútornou silou i keď tomu teraz neveríš. Prajem Ti veľa lásky, životnej energie a radosť z Tvojich detí. Zapamätaj si, že deti Ťa budú vždy potrebovať. Či teraz, keď sú ešte malé, alebo keď raz budú dospelé! O všetkom sa spolu rozprávajte! O svojom manželovi, o prežitých krásnych dňoch o plánoch ..... Stále si ho pripomínajte. Mne, keď sa nedarí večer zaspať a prenasledujú ma hrozné myšlienky, vtedy sa začnem „rozprávať so svojim manželom“ a prosím ho, aby dával na nás pozor a pýtam si od neho rady.... Skús to, možno to pomôže aj Tebe. Drž sa!
Praje Ti veľa vnútorného pokoja a silu, aby si to všetko prekonala a zvládla. Skrátka musíš, nič iné Ti neostáva.
Aňa
 MartinaV 
  • 

Síla a život dál  

(11.6.2010 11:01:02)
Děvčátka moje....budu muset udělat nějaký "sjezd":-))) s maruškou už jsme domluvené:-) přibereme další a promluvit vám do dušiček oživit mysl a smysl a prostě ........ kdo se chce přidat může :-) pište na mail jsem tu od toho Myslím na vás MartinaV

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.