Názory k článku Jak se žije mladým vdovám a jejich dětem v Čechách - díl 1.

Milá Scarlet!
Viem ako sa cítiš a je mi to strašne ľúto. Strata najbližšieho, milovaného človeka veľmi dlho bolí. V pomerne krátkom čase, jedna bolesť vystriedala druhú. Podobnú situáciu som prežila na vlastnej koži aj ja. Jeden z príspevkov v tomto článku je aj môj, takže nechcem sa znovu ku všetkému vracať. V marci tohto roku uplynul rok, čo ma navždy opustil môj milovaný manžel. Diagnóza bola rakovina hrubého čreva. Pri chemoterapii nastali ďalšie obrovské problémy ako zauzlenie čriev, ďalšia operácia, kóma a úmrtie. Vtedy sa mi zrútil celý svet.Dodnes som sa s tým nevyrovnala i keď sa snažím. Všetko prebehlo vo veľmi krátkom čase -mesiac. Nestihol vybrať ani 1. dávku chemoterapie. Dnes žijem zo dňa na deň. Úmrtím môjho manžela, akoby všetko skončilo. Stále si dávam otázku: “PREČO PRÁVE ON?“, „ČO ZLÉ SME NA TOMTO SVETE SPRAVILI, KEĎ NÁS PÁN BOH TAKTO POTRESTAL?". Môj manžel žil veľmi zdravo. Bol športovec, nepil, nefajčil a predsa .... Tiež mám pocit, že život bez neho je prázdny a zbytočný. Prenasledujú ma hrozné myšlienky. Začala som trpieť depresiami a nespavosťou. Navštívila som aj odbornú pomoc, ale stále je to veľmi zlé. Všetci mi hovoria, že to ťažké životné obdobie už mám za sebou a už bude len dobre. No ja tomu neverím. Trápim sa čím ďalej, tým viac. Najhoršie sú príchody z práce domov. To ticho a prázdno ma ubíja. Všade ho vidím a nechcem tomu všetkému uveriť. Utiahla som sa do seba a v mysli sa mi premieta celý náš spoločne prežitý život. Prezerám si fotky a spomínam.... Už nevládzem ani plakať. Kdekoľvek sa pohnem z domu, očami ho stále hľadám. Ešte horšie bolo, že keď som očakávala a veľmi potrebovala psychickú oporu od najbližších,manželovi svokrovci moji svokrovci ma obvinili z manželovho ochorenia a následne úmrtia. Od pohrebu u nás neboli, hoci to majú k nám kúsok. V tom najhoršom životnom období, som ostala na všetko úplne sama.Chalupa, úver, deti... Strašne to bolí a trápim sa. Túto hroznú situáciu som prežívala veľmi zle, až tak, že som tomu obvineniu začala sama veriť. Prestala som vychádzať z domu a stránila sa ľudí. Neskôr, na presvedčenie mojich detí, som sa znovu postupne začala začleňovať do spoločnosti, aj keď to bolo veľmi ťažké. Kamarátky v mojom okolí síce mám, ale pri stretnutí s nimi mám pocit, že nevedia o čom by sa mali so mnou rozprávať, aby ma ešte viac nerozľútostili. Hovorí sa, že čas všetko vylieči. No ja mám pocit, že len si postupne na to všetko zvykneme. Prepáč mi Scarlet, že som sa rozpísala o mojom životnom príbehu, keď pomoc a radu v tomto momente potrebuješ Ty. Prosím Ťa, vydrž to! Uchovaj siv srdiečku svojho manžela len v tých najkrajších spomienkach a to Ťa bude postupne posúvať dopredu. Musíš dokázať nielen svetu, ale aj sama sebe a svojim deťom, že to dokážeš! Pán Boh Ti k tomu pomôže a obdarí Ťa neuveriteľnou vnútornou silou i keď tomu teraz neveríš. Prajem Ti veľa lásky, životnej energie a radosť z Tvojich detí. Zapamätaj si, že deti Ťa budú vždy potrebovať. Či teraz, keď sú ešte malé, alebo keď raz budú dospelé! O všetkom sa spolu rozprávajte! O svojom manželovi, o prežitých krásnych dňoch o plánoch ..... Stále si ho pripomínajte. Mne, keď sa nedarí večer zaspať a prenasledujú ma hrozné myšlienky, vtedy sa začnem „rozprávať so svojim manželom“ a prosím ho, aby dával na nás pozor a pýtam si od neho rady.... Skús to, možno to pomôže aj Tebe. Drž sa!
Praje Ti veľa vnútorného pokoja a silu, aby si to všetko prekonala a zvládla. Skrátka musíš, nič iné Ti neostáva.
Aňa

dobrý den. Skláním před vámi, jak jste statečná a silná. Obdivuji vaši sílu a energii i to, že vůbec jste našla sílu k napsání tohoto článku. Bez dechu jsem si přečetla všechny tři díly. Vím dobře o čem píšete. První muž mi zemřel po pěti letech manželství, doma dvě děti 3,5 a 4,5 let. Jenomže bylo to snad o to horší, že do ěpitálu jsem odvezla "zdravého" chlapa jen na vyšetření, bylo to v pátek a v úterý už mi řekli, že stav manžela se zhoršil a že to vypadá na nádor na mozku. Ještě ve středu s ním jel takový mladý pan doktor do Brna, prosil je ať tu operaci zkusí a oni odmítli. Prý by jim zůstal na stole. Ten den mi řekli - maximálně čtrnáct dnů. Nespletli se. Po desíti dnech zemřel. Pak následovalo to, co sama dobře bohužel znáte. Po pěti letech mně maminka donutila si najít partnera. Nechtěla jsem. S bídou jsem se z toho teprve dostávala a navíc jsem měla strach, že mně to potká zas. Zase se zamiluji, zvyknu si na něj a zase mi umře. Všichni mi říkali nebuď blbá, to ne a já poslechla. Potkala jsem člověka o kterém se dá říct, že to byl anděl. Před rokem mi zemřela maminka a já se s tím doteď nevypořádala. Už několik let jsme byli pořád spolu, protože jsme i společně pracovali a já se navíc od něj na krok nehla.Byla jsem a stále jsem na něm strašně závislá. V březnu začal chraptět, bolelo ho v krku, špatně jedl, chudnul, dostal dvakrát antibiotika a nic.17. dubna začal špatně dýchat, prosila jsem ho, ať jde do špitálu. Nechtěl.Že to tu sama nezvládnu, že nemůže. Nakonec šel v pátek ráno k obvodní lékařce, to bylo 23. dubna a vrátil se pro věci, že pro něj dojede sanitka, že musí do špitálu. Udělali mu trachektomii a dali ho na normální pokoj, kde ležel naprosto sám. Já když jsem tam dojela odpoledne, tak na mně vybafla doktorka tu příšernou diagnozu - rakovina hrtanu. Jenomže vůbec nemluvila o nějakém léčení prognoze, ničem, jen že je po operaci a musí se čekat na výsledky. Já byla v tu chvíli tak ochromená a to si taky vyčítám, že jsem vůbec nezareagovala proč je na pokoji sám, bez přístrojů, bez dohledu, nic. A to bylo naposledy, co jsem s ním mluvila normálně. Byl v pohodě, unavený, omámený po narkoze ale usměvavý. Jenže za chvilku usnul a já ho nechtěla budit, říkala jsem si, že lepší bude, když tu čerstvou ránu prospí, že v sobotu bude líp. Ráno mi volali a oznámili, že leží na ARU v umělém spánku. Dodnes nevím co se stalo. Oni samozřejmě tvrdí, že nemohl dýchat pravděpodobně, zavadiln o kanilu, snažili se mu ji nasadit, upadl do bezvědomí a došlo k zástavě srdce.Tak ho resuscitovali a dali do umělého spánku. Po třech dnech vysadili utlumující léky a za další tři dny to uzavřeli jako koma. Bohužel, jak píšete. Láska nezvítězila. 9. května zemřel. A mé srdce odešlo s ním. Sedím, brečím, mám před sebou parte a snažím se to aspoň pochopit. Zatím to nejde. Mám jen jedinou touhu - umřít. Skočit pod vlak, spolknout léky, cokoliv, ale zemřít.

Martinka, patrí Vám môj veľký obdiv a vďaka. Napriek tomu, že si osud s Vami tiež kruto zahral, dokážete s nadhľadom o tom všetkom rozprávať a dokonca podávať cenné rady. Máte skutočne veľké srdce plné lásky, citu, pochopenia aj pre ľudí s podobným osudom. Prajem Vám, aby Ste na svojej ceste života stretli takých krásnych ľudí, ako Ste Vy. Veľa šťastia!
Veľmi by ma potešilo, pár riadkov od Vás.
S pozdravom, Aňa

Ahoj Anno,

moc vám držím palečky a doufám, že se to bude vše do budoucna měnit k lepšímu. Ještě že ty děti máme.
Já to mám právě před sebou a mám obavu z toho momentu až to přijde a já toho svého blázínka opravdu obejmu, uvídím, ucítím naposledy.......
Doufám jen,že to zvládneme tak jako všichni ostatní před námi. Nezapomenout na to krásné, ale zároveň doufám, že se naztratím v minulosti a v té bolesti....protože do budoucna tu musí být zase ta usměvavá máma pro svou dceru a i nadále jí bude muset brát na výlety a dávat jí do života to nej co dokáže..... Snad to obě tak zvládneme jako to zvládla Martina. Nic jiného nezbývá.......

Kdyby jste chtěla písněte mi na mail, je pod jménem v rohu.
Jste take vemi statečná a silná žena!!!!každý kdo se s něčím takovým utká je tím posílen! Lidské osudy jsou zamotané,těžké a utrpení někdy nezná mezí. Ale vždy se najdou i krásné a hezké chvíle v životě a pro ty má cenu být!