| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Dítě nežije náš život

 Celkem 20 názorů.
 Ivana, 4letá dcera 
  • 

Re: Děti mají svůj život 

(9.6.2000 10:08:32)
Děkuji panu doktorovi za napsaný článek, až zase budu mít na svoji dceru přehnané nároky, přečtu si ho znovu... :-). Myslím, že popsané jevy souvisí s obecnými trendy ve společnosti - snahou o co nejlepší výkon, úspěšnost, která se často měří jen objemem vydělaných peněz. My, rodiče, pak máme pocit, že pakliže dítě tímto směrěm nepřipravíme, úspěšné nebude, a přece úspěch v životě a štěstí je pojem tak relativní...jsem pro - nechme děti žít svůj život, ale vytvořme mu pro to podmínky.

Hezký den,

Ivana
 Hanka, 2 malé dcery 
  • 

naše nároky 

(12.6.2000 12:34:07)
Děkuji za tento článek. Sama jsem se setkala s jevem, kdy mi paní učitelka ve školce doporučila logopedii, protože tříletá dcera neříkala K, ale nahrazuje ho T. (Neříkala a dosud neříká i jiné hlásky - je jí 3 a 3/4). Paní logopedka pravila, že je brzo, ale můžeme začít hravě a v poklidu. Jsme všichni v pohodě, přesto už jsem postřehla, že se lidi na malou občas dívají divně - že prý jejich XYZ už v té době dávno říkal Ř a zdali prý chodíme na logopedii? A to má dcera štěstí, že je malá, takže ji lidé pokládají za mladší. Kamarádčina holčička, čerstvě čtyřletá, mluví výrazně lépe, avšak zatím neříká Ř (je to jediná hláska, která jí chybí). Je však vysoká a pevně stavěná, lidé si myslí, že je starší, a osočují její matku z nedbalosti... Myslím, že rodiče někdy pochopení mají, ale musí se naučit i vzdorovat tlaku okolí a zároveň se tím, co jejich dítě umí, příliš nevytahovat, aby nevytvářeli nefér tlak na jiné děti...
 Jana, syn 9 let, dcera 12 let 
  • 

"Dysfunkce" 

(12.6.2000 23:58:17)
Děkuji za vynikající článek na téma, o kterém už nějakou dobu přemýšlím, hlavně při pročítání příspěvků na Rodině. Jak se tu postupně rozběhla diskuze o LMD a rodiče popisovali různé příznaky a projevy této dysfunkce, nabyla jsem přesvědčení, že tím určitě trpí moje dcera - neklidná, nepořádná, nesoustředěná, roztěkaná, neposlušná, hrozně píše, porod byl těžký...Učitelky ji nesnášejí už od školky téměř bez vyjímky. Babička si na ni stěžuje. Sousedka ji hlídala jen jedinkrát, od té doby odmítá. A pak jsem se na stránkách Rodiny dočetla o biofeedbeku, který má úžasně pozitivní účinky na děti s LMD. Představovala jsem si, že z naší svérázné dcery se stane konečně roztomilá holčička, kterou jsem si vždycky přála mít - a nemám. Šla jsem tedy na neurologii, abych zjistila podrobnosti. A paní doktorka se mi vysmála. A řekla mi, že jestli chci, aby se učila se soustředit, ať s ní hraju karty. A jestli chci za něco utratit peníze, ať si koupíme zájezd a čtrnáct dní ať máme jen pro sebe. A ať jsem ráda, že je zdravá, chytrá a hezká. Bylo mi trochu hanba. Uvědomila jsem si, že jsem si opravdu přála, jak pan doktor hezky napsal, aby moje dítě někdo "vyléčil", aby nebylo tolik "dysfukční", aby ho měli všichni rádi. Bylo by to tak krásné! Ale je to nesmysl.
Tím samozřejmě nechci zlehčovat LMD ani posuzovat metody její léčby. Ale myslím si, že je to poněkud módní záležitost a rodičům, jejichž dítě je trochu jiné, je vnucována (i pedagogy a psychology) myšlenka, že by měli takové dítě "léčit", místo toho, aby se mu co nejvíc snažili porozumět a pomáhat. To je ale mnohdy hrozně těžké a únavné, věřte, vím to. Ale jinak to asi nepůjde.
Těším se na Vaše další názory.
 hanas5 


Re: LMD 

(7.3.2010 10:36:42)
Mám už velkého syna s LMD, musím přiznat, že dětství bylo krušné, školní léta jsme ustáli, vyučil se a teď už jen převažují už jen pozitiva a životní jistoty ~t~ - má trochu jiné vnímání, všímá si spíše detailů a celek je pro něj nepodstatný. Musím uznat, že s přibývajícím věkem se trochu zklidnil, i když i tak je ho všude plno, vnímání detailů se mu hodí v práci, už 2x našel chybu, která přešla i přez výstupní kontrolu a tak automobilový průmysl přišel o další ostudu. Děti s LMD jsou jiné, ale nechápala bych to jako velkou vadu, v dětství měl brát léky na podpoření mozkové aktivity, mělo to jedinou reakci, že skoro nespal a pak byl unavený, museli jsme přejít na jiné formy stimulace.
 Zdeňka+Zdeninka 1,5 roku 
  • 

Dítě nežije náš život 

(28.6.2000 0:25:49)
Díky za krásný článek a pravdu která v něm je. Já se sice snažím dceru nešikanovat svými požadavky a nedělám jí to co by se mi samotné nelíbilo když jsem byla malá ( toť je v tomto věku že jí nenapomínám při jídle aby si dávala pozor, nedramatizuju pokud něco rozlije nebo rozbije, nevnucuji ji nočník atd.), ale tuším že to bude čím dál těžší (babička si myslí že je mi všechno jedno kdy např trháme třešně ze stromu a rovnou jíme a já ji nechám zmazat tričko!). Hodlám ale vytrvat ve svém úmyslu a nechat dceru žít svůj život i přes nepochopení rodiny a okolí.
 Stáňa(40)+Ondra(6,5) 
  • 

Dítě nežije náš život 

(28.6.2000 14:53:51)
Připojuji se ke všem, kterým se tento článek líbil. I já někdy podléhám tomu, že obrazně řečeno "dělám z komára velblouda". Snad si na moto tohoto článku vzpomenu pokaždé, když budu mít snahu Ondru příliš "přizpůsobovat obrazu svému" - tedy představě o tom, jaký by měl být. Ono opravdu čeká děti v životě i tak dost problémů, než abychom jim my rodiče museli přidělávat další svými zbytečnými nebo nereálnými požadavky.
 Miriam, syn 9 let 
  • 

Dítě nežije náš život 

(30.3.2001 10:55:24)
Článek se mi moc líbil, už proto, že sama se s podobnými potížemi potýkám dlouho. Syn má obrovské potíže a pro mě byl šok, jak se měnily přístupy, když jsme zkoušeli změnit školu. Na několika školách nám řekli, že dítě je "morálně a vývojově" narušené a že nemají zájem, jinde nám slušně řekli totéž, jedna paní třídní nám řekla, že ona to tedy zkusí - následně (aniž by dítě viděla) "připravila" třídu na to, že tam příjde chudák nový chlapec, kterému bude zapotřebí moc pomáhat a nepůjde mu to a nikdo by se mu nesměl smát... V první hodině chudák nový chlapec dostal jedničku, ve druhé pochvalu, ve třetí jedničku, pak napsal těžký diktát jako jediný bez chyby - a pak si to s ním děti vyřídily "ručně" - ne, že bych se jim divila...On ten nový chlapec totiž neměl potíže s prospěchem, jak tvrdila původní škola, ale se spolužáky. Na další škole vzala paní ředitelka dítě, odvedla ho za ruku pryč, strčila do třídy a nám řekla:"Tohle mi podepište, ale honem - já musím do výuky!" Máme novou školu, nové kamarády a taky nové potíže - zapomínáme úkoly a podobně, ale taky máme moc rádi novou třídní a máme komu telefonovat, když jsme nemocní. Jak vidět, větší problém u nás byla "nálepka", než samotné dítě. Tím nechci potíže "shazovat", ale je jasně vidět, že přístup okolí může dítě "podržet", ale i srazit - přesně, jak to bylo v článku.
 Zuzana,32 let,syn 8 let. 
  • 

Re: Ke článku: Dítě nežije náš život 

(5.4.2001 10:10:28)
Článek je moc pěkný a i když jsem ho našla až dnes,musím napsat že je velice poučný pro rodiče,ale i okolí ve kterém se naše děti pohybují.Doufám,že nebudu taková matka,abych si svého syna přetvářela k obrazu svému.Zatím se mi to myslím celkem daří i když vím,že taky nejsem matka bez chyb.Mého syna fascinují pyramidy,dynosauři,bojová umění a taky David Coperfield.Když řekl,že by se chtěl naučit bojové umění,přihlásil se na judo.Je z něho nadšený a minule se ptal,jestli než umře stihne se naučit 2 bojová umění.Řekla jsem,že určitě ano.O dinosaurech jsme mu koupili krásnou knížku a tak ji teď stále čte.Pozorně sledoval seriály o Egyptě,moc se mu to líbilo,měl molion otázek a my jsme si řekli,že by jsme snad mohli pomalu našetřit nějaké peníze a do Egyptu se podívat.Splnil by se mu tak velký sen-viděl by pyramidu na vlastné oči.A popravdě taky bych ji ráda viděla.Mám ráda cizí řeči,ale říkala jsem si,že ve 2 třídě je snad jěště trochu brzo a až bude chtít na na něco může chodit později.On však přišel před 2 dny s tím,že chce chodit na angličtinu.Když jsem se ptala proč,řekl že David Coperfield mluví anglicky a on chce jednou jet za ním,aby ho naučil všechna kouzla a tak se musí naučit anglicky.Copak bych mu to mohla odmítnout když má tak vážný důvod?
 Jarka 
  • 

Re: Re: Ke článku: Dítě nežije náš život 

(5.4.2001 14:56:21)
Ahoj Zuzko, moc se mi líbilo, jak jsi psala o svém chlapečkovi a jeho zálibách. Určitě vám bude dělat jenom radost. Je fajn, když se dítě samo od sebe o něco zajímá. Moje dcera se v patnácti rozhodla, že se bude učit znakovou řeč, sama si zjistila co,kde,kdy a jak a od začátku školního roku tam pravidelně chodí. Jednou by se chtěla věnovat neslyšícím dětem a tak na tom začal pracovat už teď. Z tvého chlapečka bude asi arecheolog, nebo kouzelník. Ať ti roste ve zdraví a ať máš pořád takový pocit uspokojení ze svého syna. Zdravím, Jarka
 Pepik:-) 


Děkuju Ti Vašku! 

(4.12.2003 9:38:05)
Tohle jsem si potřeboval přečíst. A možná by mi neškodilo občas si to zopakovat :-)

Díky Tobě i lidem kolem tohoto serveru!
 SimonaDlouha,Sarah4,Martin5 
  • 

Dekuju! 

(16.12.2003 1:51:01)
Vazeny pane doktore,
mnohokrat Vam dekuji za tento clanek a doufam,ze si ho precte plno rodicu hlavne ti,kteri to potrebuji.
Jsem matkou dvou deti,ktere jsou naprosto odlisne,predevsim tedy tim,ze Martinka jsme adoptovali.Je tmavsi pleti a tak jsme si za doby kdy jsme zili v Cechach museli poslechnout nemistne poznamky.........
Zvlaste kvuli nasim detem zijeme v USA.Nase deti chodi do soukrome krestanske skoly a ja se porad nestacim divit jaka je to skvela skola.
Tady se deti predevsim chvali a povzbuzuji.I deti mezi sebou se prijimaji s rozdily bez problemu.
Lide v CR se maji jeste co ucit jak prijimat se navzajem i s rozdily,ktere se nam nelibi....nikdo neni dokonaly a kazdy mame dar v necem uspet.Hledejme v nasich detech dobre vlastnosti a nezapominejme je chvalit a obejmout kazdicky den!Milujme je , to je co potrebuji.
 gumidci 


Re: Dekuju! 

(8.5.2006 15:46:05)
Také se musím připojit se slovy "díky". Uvědomila jsem si chyby, kterých se občas dopouštím. Bude se mi tak lépe odolávat nátlaku okolí, které se nás snaží nastrčit tam, kde se to právě jemu zdá správné. Naštěstí u nás není pozdě, teprvne "začínáme". Trochu se obávám školy, přístupu pedagogů a jejich ochoty spolupracovat s rodiči, i když je to ještě daleko...
Jana
 Alena, Lenka7 Agáta4 
  • 

Dítě nežije naš život 

(12.5.2006 11:03:21)
I když jsem našla tento článek až dnes nemohu se nepřipijit k poděkování za tento článek. Moje dcera je zrovna levák a v první třídě má s již zmíněným krasopisem celkem nemilé zkušenosti. Musela psát klasickým perem kvůli tlaku údajně a asi jen leváci si umí představit jak je to těžké všechno nerozmazat, ale na druhou stranu musím říct, že když se jí něco v písance povede, připíše paní učitelka pěkné. Nejdříve jsem se snažila psaní trénovat, ale poté co jsem zjistila, že mě dělá problém předepsat písmenka přesně podle písanky jsem to vzdala a jen se snažíme napsat to nejlépe jak to jde.
Musím ještě jednou poděkovat za článek, protože si sama uvědomuji, že patřím mezi dost náročné matky a je dobré získat nadhled.
 lucka Cyroňů, mimi v bříšku 


Re: Dítě nežije naš život 

(2.5.2007 12:28:51)
Opravdu vynikající článek, díky moc se zpožděním za sebe i za své mimi, které si na školu ještě pár let počká. Téma mě ale zaujalo už proto, že mám za sebou čtyři roky studia učitelství pro ZŠ a rok odučený. V praxi jsem si jen znovu připomněla, jaká je to neskutečná průda celé dopoledne: mnohdy celý den! sedět v lavici, dělat jen povolené pohyby (hlásit se:-) a snažit se vyhovět požadavkům té které paní (nebo pána) učitelky, které mnohdy souvisí s osnovami asi jen z 30%, mnohdy jde o to spíše jen vyhovět požadavku "klidu", což s výukou souvisí ještě méně. Brzy jsem si ověřila, že osnovy sice jsou vytvářeny kvůli "průměrným" žákům, chápejte myslí se těm "ohebným", nikoliv pro žáky talentované, nadprůměrné, vyčnívající, hůře divoké, "dysnějaké", zkrátka jakkoliv originální a jedinečné! Nějak nám ovšem v průběhu studia zapomněli říct, že právě dětí mimo onen pohodlný průměr je bezmála drtivá většina...
 olsche 


Rozdílné děti 

(17.2.2008 14:28:46)
I já se musím připojit k ostatním a moc poděkovat za tento článek. Mám tři děti, nejstarší syn patří mezi ty, které jsou označovány za problémové. ADHD, (dysgrafii a dysortografii už neřeším), problémy s chováním ve škole. Na druhé straně vysoká inteligence, zajímavé nápady, nečekané reakce, kterými učitelky vyvádí z míry. Mladší syn je pravý opak. Introvert, dvě hodiny si sedí v koutku a hraje s jedním autíčkem a je velmi nerad, pokud ho někdo ruší tím, že se k němu chce přidat. Naprosto rozdílené osobnosti. Nejmladší dcera si jde tak nějak prostřední cestou mezi nimi. Nemyslím, že mám na každého jiné nároky. A přesto jsou tak strašně rozdílní. Nezbývá, než se obrnit trpělivostí a snažit se je provést dětstvím a dospíváním tak, aby v dospělosti byli sami se sebou a svým životem spokojeni.
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Rozdílní sourozenci 

(16.2.2008 15:13:17)
Také děkuji za článek, měla by si ho přečíst moje maminka... Teda teď už jen pro pochopení, já i ségra už jsme dospělí.
Taky mám dvě dcery, a jedna známá se mě ptala, jestli nemám tendenci je porovnávat. Na to jsem musela odpovědět: "Asi bych tu tendenci měla, kdyby bylo CO porovnávat." Říkám si, že to Bůh věděl, a proto nám dal dvě tak odlišné děti. Až je neuvěřitelné, že jsou opravdu od stejných rodičů, ale je to tak. A to bych musela být slepá, abych neviděla, že každá potřebuje jiný přístup a má jiné silné a slabé stránky. No, jsem straaaašně zvědavá, co z nich jednou bude :-) Pokusím se být jim dobrým průvodcem na hledání jejich cesty, a doufám, že chyby, kterých se na nich dopustím, je nestrhnou, ale posílí...
 Ifka... 


Praxe učitelky 

(17.2.2008 13:54:25)
Článek jsem objevila bohužel až nyní, ale nedá mi to za něj panu doktorovi poděkovat, souhlasím s jeho názory a chci se s budoucími čtenáři podělit o pár zážitků se své praxe.
Jsem nyní na MD a před tím jsem učila 7 let na 1.stupni ZŠ. Vždy jsem se snažila střídat činnosti, hlavně v 1.třídě: např. 5 min.povídání, 10 min.čtení, 10 min.psaní, 10 min.cvičení se zpíváním, atd. Tím, že jsem učila všechny předměty, mohla jsem si dovolit nedodržovat rozvrh, tolerovat únavu dětí, přizpůsobit tempo výuky. Z naší třídy se vždy ozývaly nějaké zvuky, u kolegyň, hlavně těch starších bylo ticho. Když přišel p. ředitel na HV, skončila hodina tím, že hrál na housle, já na klavír a děti zpívaly.
Pokud jsem se setkala s žákem, kterému nešlo psaní, čtení, počítání nebo cokoli jiného, snažila jsem se o individuální přístup nebo o to, že mu nějaký spolužák pomáhal, zatímco ti "rychlejší" měli jinou práci. Ty děti, které uměly číst nebo i psát, byly moje pravá ruka: rozdaly sešity, napsaly to a to, zařídily další věci. Vždy jsem se snažila i ty nejméně bystré za něco pochválit. Ovšem individ. přístup je jiný při 18 dětech a při 30 dětech.
Pak za mnou občas přicházeli rodiče (myslím i jiné třídy):
...že Pepíček psal celé odpoledne ty 2 řádky písmen, maminka to chtěla krasopisně, Andulka to tak přece píše... My to zvládli ve škole za 2 minuty (že to nebylo podle normy? Ale bylo to JEHO písmo a bez chyby!...)
...že Lukášovi nejde násobilka, nebude on pí. uč. dyskalkulik? (neboli: nešlo by, aby si vytáhl kalkulačkou, protože my ho to doma stejně nenaučíme, když to nezvládl za půl roku ve škole..)
...že Milánkovi nejde psaní, to on bude dysgrafik, (neboli my si dojdeme do PPP a on nebude muset psát téměř nic, jako jiné děti v jiných třídách...zcestné...)
...že Tomáškovi nejde čtení...
...že děti šikanují naši romskou dceru, to my tak nenecháme, atd.
Chtěla bych se zmínit i o přestávkách. Já osobně jsem nepsala žákům poznámky typu: "Běhá po chodbě a křičí.." a podobné nesmysly, nad kterými se doma rodiče smějí. Jen jsem přemýšlela, jak to udělat, aby se za 10 minut stihly děti napít, dojít na WC, proběhnout na chodbě s dalšími asi 90 velice hlučnými dětmi, aby je z toho křiku pak nebolela hlava (o dozorující učitelce, která MUSÍ být na té chodbě fyzicky s nimi, WC ani svačinu nestíhá, to ani nepíšu), připravit si na stůl pomůcky na další hodinu, nebo si snad dojít do šatny přezout boty a jít se proběhnout ven? Bylo by to ideální, ale stále mi těch 10 minut nestačí (nepočítám 20 minut velkou přestávku). Ve školách není tolik prostoru, který by dětem vyhovoval na odreagování se a když už je, úředníci by "nevytížené" prostory nejraději nevytápěli, rovnou hned zavřeli a tím ušetřili... jak skvělý nápad...
Namítnete, že by šlo upravit rozvrh hodin, já bych to přivítala, ale dětem jedou autobusy, vlaky, rodiče je chtějí mít brzy doma, mají odpoledne kroužky, hudebku,...nejsme v Anglii.
Ve školách na západ od nás mají (a na rozdíl od ČR i ochotně financují) učitelé pomocné pedag. pracovníky,které pomáhají s dozory, s postiženými dětmi, dokonce i někde opravují písemné práce... U nás jedna učitelka (učí především ženy) ráno v 7.30 h nastartuje na zběsilé celodenní tempo, dozoruje v jídelně, řeší něco s rodiči, do 14 h opravuje sešity, připravuje třídu na další den, pak letí domů za svou rodinou (opět děti, vaření, úklid,...) a po večerech píše přípravy, opravuje, co nestihla, hledá něco na internetu... nápor na nervy...
V naší republice se řídíme heslem: Za málo peněz hodně muziky. Ale neuvědomujeme si, že ta muzika je dost ohlušující pro běžného pedagoga. V poradnách napíší doporučení a učitelko, snaž se, rodiče se většinou zas moc nesnaží, mají svých starostí dost...
Nevím, jak toto velmi vyčerpávající zaměstnání budu dělat s láskou, nadhledem a trpělivostí i po MD. Omlouvám se, že jsem se dostala trochu jinam, chápu, že každé zaměstnání má své, jen jsem chtěla uvést překážky, které spoustě i velice dobrých učitelek podkopávají nohy.
 Dajenka, 1 dítko 


Re: Praxe učitelky 

(17.2.2008 14:11:32)
Milá Ifko,
taky jsem kantorka, po šestileté praxi na gymnáziu teď na mateřské dovolené s dvouletým kloučkem a dalším mimčem na cestě. Mám stejný pohled na věc. Na nižším gymnáziu navíc byla spousta ambiciózních dětí ještě ambicióznějších rodičů, pro které cokoliv jiného než číslo jedna je prohrou a jsou schopni doslova mořit svoje děti nesmyslným perfekcionismem. Prostě většina jede na výkon a číslo (rozumějte známku). A některým rodičům to nevysvětlíte.
Moc bych si přála, aby můj syn měl ve škole učitelku podobného ražení jako jste Vy. Vím, že takových přibývá, tak snad bude mít štěstí. Trochu mě straší příklad mojí kolegyně, která má skvělého, bystrého a zvídavého kluka, který se stále na něco ptá, chce přijít věcem na kloub a s každou odpovědí se nespokojí. Když se nudí, je neposedný. To není nic divného. A v první třídě z ní udělala paní učitelka neschopnou matku nezvládající své příšerné dítě jednoznačně hodné zájmu pedagogicko psychologické poradny. Tak to je fakt noční můra. Asi bych hledala jinou školu.
Prostě život dětem komplikujeme jako rodiče a často i jako učitelé...
 rek11 


Žákyně první třídy 

(7.3.2010 8:33:02)
Nedá mi to než reagovat, i když je článek starší. Jsem matkou prvňačky. Nastoupila do jedné nejmenované ZŠ, kde první třídu získala nečekaně učitelka,která dlouhodbě prvňáky neměl. Trvalo mi měsíc, než mi došlo, že své dítě týrat jejími představami o mé dceři nenechám. Lidi, to jste neviděli!!! Ona nám zadávala to, co má dítě umět na zítřek-rozumějte NOVOU látku a ona pak ve škole děti zkoušela, zda jsme je to naučili dobře!!! Dcera přinesla trojku 14 dní po začátku školy. V době,dky jsem se rozhodla,že už nad úkoly prostě dvě hodiny denně trávit nebude. Byl jí opravován sklon písma-o 2mm!!! V říjnu přišla sousedka a ptala se,jestli vím,že na ně paní učitelka křičí. Dceřina odpověď nevím,nepematuju se, nechci se o tom bavit-upozorňuji,že je extrovert.....
Začala jsem pátrat, ukázala sjem sešit té známé a ona říká,hele podívej na začátku krásný písmo,tady se jí klepe ruka-opravdu-začla se jí třást ruka při psaní a čím dál hůř.... obesílala ostatní rodiče emaily-od nich jsem zjistila,že považují za normální rvát dítě násilím do školy,že se jim šprajcuje nad úkolama atd....Pak se dceři spustila uprostřed hodiny krev z nosu a přinesla v listopadu za 4!! To byla poslední kapka!Obvolala jsem školy a do dvou dnů nastoupila na jiné škole....v době,kdy jsem převáděla dceru,dělali to samé další 4 rodiče z té samé třídy......Teď ani nevím,že v nějaké třídě je. Paní učitelka je to bez křiku naučí, dcerka si píše úkoly sama a strašně ráda čte, půjčuje si knihy z knihovny a já je doma zachraňuju před mladší dcerou......
 wellnesska 


poděkování 

(11.3.2010 16:46:48)
Děkuji za tento krásný článek. Myslím,že nic víc se nemusí psát. Možná jen: co se asi ty učitelky učí, když na škole mají psychologii?

Komerční sdělení

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.