Názory k článku Dítě nežije náš život

Mám už velkého syna s LMD, musím přiznat, že dětství bylo krušné, školní léta jsme ustáli, vyučil se a teď už jen převažují už jen pozitiva a životní jistoty - má trochu jiné vnímání, všímá si spíše detailů a celek je pro něj nepodstatný. Musím uznat, že s přibývajícím věkem se trochu zklidnil, i když i tak je ho všude plno, vnímání detailů se mu hodí v práci, už 2x našel chybu, která přešla i přez výstupní kontrolu a tak automobilový průmysl přišel o další ostudu. Děti s LMD jsou jiné, ale nechápala bych to jako velkou vadu, v dětství měl brát léky na podpoření mozkové aktivity, mělo to jedinou reakci, že skoro nespal a pak byl unavený, museli jsme přejít na jiné formy stimulace.

I já se musím připojit k ostatním a moc poděkovat za tento článek. Mám tři děti, nejstarší syn patří mezi ty, které jsou označovány za problémové. ADHD, (dysgrafii a dysortografii už neřeším), problémy s chováním ve škole. Na druhé straně vysoká inteligence, zajímavé nápady, nečekané reakce, kterými učitelky vyvádí z míry. Mladší syn je pravý opak. Introvert, dvě hodiny si sedí v koutku a hraje s jedním autíčkem a je velmi nerad, pokud ho někdo ruší tím, že se k němu chce přidat. Naprosto rozdílené osobnosti. Nejmladší dcera si jde tak nějak prostřední cestou mezi nimi. Nemyslím, že mám na každého jiné nároky. A přesto jsou tak strašně rozdílní. Nezbývá, než se obrnit trpělivostí a snažit se je provést dětstvím a dospíváním tak, aby v dospělosti byli sami se sebou a svým životem spokojeni.

Článek jsem objevila bohužel až nyní, ale nedá mi to za něj panu doktorovi poděkovat, souhlasím s jeho názory a chci se s budoucími čtenáři podělit o pár zážitků se své praxe.
Jsem nyní na MD a před tím jsem učila 7 let na 1.stupni ZŠ. Vždy jsem se snažila střídat činnosti, hlavně v 1.třídě: např. 5 min.povídání, 10 min.čtení, 10 min.psaní, 10 min.cvičení se zpíváním, atd. Tím, že jsem učila všechny předměty, mohla jsem si dovolit nedodržovat rozvrh, tolerovat únavu dětí, přizpůsobit tempo výuky. Z naší třídy se vždy ozývaly nějaké zvuky, u kolegyň, hlavně těch starších bylo ticho. Když přišel p. ředitel na HV, skončila hodina tím, že hrál na housle, já na klavír a děti zpívaly.
Pokud jsem se setkala s žákem, kterému nešlo psaní, čtení, počítání nebo cokoli jiného, snažila jsem se o individuální přístup nebo o to, že mu nějaký spolužák pomáhal, zatímco ti "rychlejší" měli jinou práci. Ty děti, které uměly číst nebo i psát, byly moje pravá ruka: rozdaly sešity, napsaly to a to, zařídily další věci. Vždy jsem se snažila i ty nejméně bystré za něco pochválit. Ovšem individ. přístup je jiný při 18 dětech a při 30 dětech.
Pak za mnou občas přicházeli rodiče (myslím i jiné třídy):
...že Pepíček psal celé odpoledne ty 2 řádky písmen, maminka to chtěla krasopisně, Andulka to tak přece píše... My to zvládli ve škole za 2 minuty (že to nebylo podle normy? Ale bylo to JEHO písmo a bez chyby!...)
...že Lukášovi nejde násobilka, nebude on pí. uč. dyskalkulik? (neboli: nešlo by, aby si vytáhl kalkulačkou, protože my ho to doma stejně nenaučíme, když to nezvládl za půl roku ve škole..)
...že Milánkovi nejde psaní, to on bude dysgrafik, (neboli my si dojdeme do PPP a on nebude muset psát téměř nic, jako jiné děti v jiných třídách...zcestné...)
...že Tomáškovi nejde čtení...
...že děti šikanují naši romskou dceru, to my tak nenecháme, atd.
Chtěla bych se zmínit i o přestávkách. Já osobně jsem nepsala žákům poznámky typu: "Běhá po chodbě a křičí.." a podobné nesmysly, nad kterými se doma rodiče smějí. Jen jsem přemýšlela, jak to udělat, aby se za 10 minut stihly děti napít, dojít na WC, proběhnout na chodbě s dalšími asi 90 velice hlučnými dětmi, aby je z toho křiku pak nebolela hlava (o dozorující učitelce, která MUSÍ být na té chodbě fyzicky s nimi, WC ani svačinu nestíhá, to ani nepíšu), připravit si na stůl pomůcky na další hodinu, nebo si snad dojít do šatny přezout boty a jít se proběhnout ven? Bylo by to ideální, ale stále mi těch 10 minut nestačí (nepočítám 20 minut velkou přestávku). Ve školách není tolik prostoru, který by dětem vyhovoval na odreagování se a když už je, úředníci by "nevytížené" prostory nejraději nevytápěli, rovnou hned zavřeli a tím ušetřili... jak skvělý nápad...
Namítnete, že by šlo upravit rozvrh hodin, já bych to přivítala, ale dětem jedou autobusy, vlaky, rodiče je chtějí mít brzy doma, mají odpoledne kroužky, hudebku,...nejsme v Anglii.
Ve školách na západ od nás mají (a na rozdíl od ČR i ochotně financují) učitelé pomocné pedag. pracovníky,které pomáhají s dozory, s postiženými dětmi, dokonce i někde opravují písemné práce... U nás jedna učitelka (učí především ženy) ráno v 7.30 h nastartuje na zběsilé celodenní tempo, dozoruje v jídelně, řeší něco s rodiči, do 14 h opravuje sešity, připravuje třídu na další den, pak letí domů za svou rodinou (opět děti, vaření, úklid,...) a po večerech píše přípravy, opravuje, co nestihla, hledá něco na internetu... nápor na nervy...
V naší republice se řídíme heslem: Za málo peněz hodně muziky. Ale neuvědomujeme si, že ta muzika je dost ohlušující pro běžného pedagoga. V poradnách napíší doporučení a učitelko, snaž se, rodiče se většinou zas moc nesnaží, mají svých starostí dost...
Nevím, jak toto velmi vyčerpávající zaměstnání budu dělat s láskou, nadhledem a trpělivostí i po MD. Omlouvám se, že jsem se dostala trochu jinam, chápu, že každé zaměstnání má své, jen jsem chtěla uvést překážky, které spoustě i velice dobrých učitelek podkopávají nohy.

Opravdu vynikající článek, díky moc se zpožděním za sebe i za své mimi, které si na školu ještě pár let počká. Téma mě ale zaujalo už proto, že mám za sebou čtyři roky studia učitelství pro ZŠ a rok odučený. V praxi jsem si jen znovu připomněla, jaká je to neskutečná průda celé dopoledne: mnohdy celý den! sedět v lavici, dělat jen povolené pohyby (hlásit se:-) a snažit se vyhovět požadavkům té které paní (nebo pána) učitelky, které mnohdy souvisí s osnovami asi jen z 30%, mnohdy jde o to spíše jen vyhovět požadavku "klidu", což s výukou souvisí ještě méně. Brzy jsem si ověřila, že osnovy sice jsou vytvářeny kvůli "průměrným" žákům, chápejte myslí se těm "ohebným", nikoliv pro žáky talentované, nadprůměrné, vyčnívající, hůře divoké, "dysnějaké", zkrátka jakkoliv originální a jedinečné! Nějak nám ovšem v průběhu studia zapomněli říct, že právě dětí mimo onen pohodlný průměr je bezmála drtivá většina...

Také se musím připojit se slovy "díky". Uvědomila jsem si chyby, kterých se občas dopouštím. Bude se mi tak lépe odolávat nátlaku okolí, které se nás snaží nastrčit tam, kde se to právě jemu zdá správné. Naštěstí u nás není pozdě, teprvne "začínáme". Trochu se obávám školy, přístupu pedagogů a jejich ochoty spolupracovat s rodiči, i když je to ještě daleko...
Jana