| 16.5Salám&Lajka14 | 
 |
(21.9.2009 8:59:21)
A popravdě - co by jim uteklo, kdyby teď měly například už předškolní caparty? Diskotéky? Alkohol? Sex na jednu noc? Kariéra? Jaká, probůh? Dnes je trend vyřádit se co nejvíc a pak mít děti. Proč ale neřádit s dětmi - na písku, ve vodě, na kolech, na zahradě, na sněhu?
Jako kdyby "svobodný" život znamenal buďto diskotéku, chlast nebo náhodné soulože. Nic jiného neexistuje. To je skutečně duševní obzor lidí tak zoufale omezený?
|
| 7kraska + jedna |
|
(21.9.2009 9:05:56)
Jo, presne. Bud disko nebo řádění na sněhu o samotě, stavela bych si sama na zahrade snehulaky nebo co.
|
|
| Samarlu |
|
(21.9.2009 9:18:38)
Já nevím, ale ono snad nic neuteče, ne? Co nestihneš před dětma, to tě dožene po nich (začátky kariéry a tak).
Mně teda od starších prvomatek přijde docela krutý, že to svoje nejmilovanější vyčekané, pro které jsou tak vyrovnané a v pohodě, dost často odsoudí k životu bez sourozenců. Když má první dítě mezi 25 a 35 +-, tak je to takový otevřený, jak se život vyvine, ale tohle je jasný omezení už od začátku.
Jako si představte tu poslední dámu s úžasným životem, že by měla v 42 druhý a teď ještě novorozeně a napřesrok přechod a bez otce k tomu. To by se fakt měla.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(21.9.2009 9:20:41)
Syna jsem odsoudila k životu bez sourozenců a fakt nemám dojem, že by ho to nějak výrazně poznamenalo. Naopak je celkem rád, že žádný nemá. Sourozenci nemusí být nutně to nejdůležitější v životě. 
|
| Samarlu |
|
(21.9.2009 9:47:20)
No jo, Monty, ale bralas to tak od začátku? Nebylo to spíš tak, že když to holt šlo do kytek s jeho otcem, kterej je navíc podle toho, co píšeš, docela závažně nemocnej, tak ses rozhodla další dítě nemít?
Nebo sis říkala už před početím, že teda dáš jedno a konec?
To by mi přišlo právě děsně omezující, já jsem si říkala (a furt říkám), že ještě uvidíme, jak se to vyvrbí. Taky se mohlo vyvrbit, že bych třeba nedej Pánbůh přišla o dělohu a bylo by utrum, ale je něco jinýho než vědomě to od začátku omezovat na jedno.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(21.9.2009 9:51:52)
Samarlu,
to je složitá otázka. Uvažovala jsem o dalším dítěti, krátce, ale uvažovala; víceméně proto, aby se syn "zabavil". Jenže mi došlo, že je to nesmysl, pořizovat dítěti sourozence jako hračku. Asi to způsobily hormony při laktaci nebo co.
Navíc, syn fakt není týmový hráč, sourozenci mu nechybí a pochybuju, že by kdy chyběli. Další věc - představa, že mám další dítě jeho ražení, který díky svým koníčkům a taky díky tomu, že je poměrně dost chytrej a rád by jednou studoval v cizině (OK, je mu šest, ale od batolecího věku má velice vyhraněnej zájem a zatím tak nějak počítá s tím, že to jednou studovat bude), přijde mne to na slušnej balík. Druhýmu dítěti bych takový servis poskytnout asi nemohla, nejsem Rotschild.
|
| Samarlu |
|
(21.9.2009 9:57:58)
Já ti to neberu, ale to zas fascinuje mně, jak jsou některý lidi ustaraný, co kdy v budoucnu budou moct pořídit. A přitom hovno víme, jestli zas nepřijdou nějaký šikovný strejdové, kvůli kterejm se bude smět jen do DDR a do Bulharska, a Tvůj mladej nepůjde za Tvojí nevymáchanou hubu k lopatě a ty do lochu.
Teda taky to nevidím tak tragicky, ale taky to u svých dětí hodlám nechat víc tomu, jak se to vyvrbí.
A myslím si, že dvě děti na studiích v eurocizině se dají uživit, pokud se pokusí o spoluúčast. Jen je otázka, jestli trvají na dosavadní životní úrovni (studenti i rodiče). Když jsem odjížděla na semestr do eurákova, tak moji rodiče si nemuseli odříct nic, stipendium+alimenty+moje úspory to pokryly. A i knihy jsem si přivezla domů.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(21.9.2009 10:00:14)
Samarlu,
to není o ustaranosti. To je jen logická dedukce. Navíc já nemůžu počítat s žádnými jinými penězi než se svými vlastními - vaši byli předpokládám dva. A utrhovat si od huby nechci, nejsem matka Tereza.
S Bakalou bych možná měla taky tři děti, i víc. 
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(21.9.2009 10:01:04)
Teda s Bakalou konkrétně ne, ten je strašnej, ale s někým, kdo má srovnatelný finanční zázemí a nevypadá jako taška na hady.
|
| Ecim | 
|
(21.9.2009 10:06:30)
Krásné přirovnání, Monty! Bakala mě - velmi slušně řečeno - také vůbec nepřitahuje.
|
|
|
| Samarlu |
|
(21.9.2009 10:04:33)
Naši jsou dva, léta rozvedení. Léta jsem žila s mámou, pak chvíli s tátou (žije v univerzitním městě a máma ne), pak s manželem. Vystřídání alimentů proběhlo s jistým skřípáním, na zahr. jsem je dostala akorát od táty.
Jinak myslím, že zříct se kvůli zahr. studiu (které by působilo smysluplně) dětí dovolené nebo nového nábytku není nic nepředstavitelného.
Jako bejt o starým chlebu by se mi taky nechtělo.
|
| ...j.a.s... |
|
(21.9.2009 11:22:44)
Samarlu a co je na tom tak špatného, že někdo vědomě nechce víc dětí než jedno? Pokud to dítě nebude vyrůstat jen s dospělími, má kolem sebe brzo děti ze školky, ze školy, takže o co jde. Nemám ráda tenhle diktát, že normální je mít dvě děti a nenormální jedno.
|
| Samarlu |
|
(21.9.2009 13:34:54)
Normální je mít tolik dětí, kolik můžeš a chceš.
Když počkáš s prvním do čtyřiceti, tak se ti spíš stane, že budeš ještě chtít a už to nevyjde.
Když nečekáš a první máš třeba před třicítkou, tak máš ve většině případů ještě cca 10 let na výběr, jestli chceš skončit nebo ne.
Prostě tě ještě ten věk netlačí. Jsi v rozhodování svobodnější. A mně osobně je to příjemnější.
Už jasné?
|
| Petra Neomi | •
|
(21.9.2009 15:45:35)
Do čtyřiceti nečeká skoro nikdo... a od pětatřiceti do čtyřiceti stihneš dvě v pohodě,když chceš. Ale upřímně řečeno, ten, pro koho jsou děti prioritou, si je asi pořizuje dřív, v Praze řekněme před třicítkou.
|
| Cindy (XI/06 + IX/10) | 
|
(21.9.2009 21:50:34)
tys mě tedy dostala.
Pro mě je tedy dítě prioritou číslo jedna a přesto jsem zkrátka měla ono naše vysněné až v 35. Nebyla to moje volba, tak dlouho čekat, ale to přinesl zkrátka život.
A teď ještě asi podstoupíme IVF, abychom prvorozené pořídili sourozence (a to mi je - světe div se! už 38 ).
A rozhodně si nepřipadám stará, dokonce mě mateřství nabíjí velkou energií.
Myslím, že příroda je moudrá. Dvacetileté maminky většinou při dítku trošilinku duševně zestárnou, a ty starší maminky zase dost často příroda trochu omladí. Ano, u vyššího věku rodiček je pochopitelně u dětí vyšší riziko VVV, či nebezpečí toho, že nedosáhneme do jejich dospělosti (ale to se stejně tak může stát i dvacetileté matce).
Moje babička měla kdysi 7 dětí (porodila jich 9 - antikoncepce nebyla zvykem). Začala rodit někdy kolem 26, když se vdala koncem 30. let. Moje maminka se jí narodila, když babičce bylo 40 a poté měla babička ještě další 2 děti, poslední ve 46. A všechny děti vychovala zdárně do dospělosti a o všechny se bála.
Tak prosím nezevšeobecňuj, že dítě není prioritou pro starší maminky.
|
|
|
|
|
|
|
| MartinaNov (dva rošťáci | 
|
(21.9.2009 11:51:33)
Samarlu, dobrý postřeh... taky si říkám, kam to asi s naší momentální politickou situací dopracujeme...
Manžel má stále napůl sbalené kufry na emigraci ..
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(21.9.2009 11:53:53)
Pořád se líp balí s jedním dítětem než se dvěma.
|
| MartinaNov (dva rošťáci |
|
(21.9.2009 13:26:12)
no, někteří mají šesterčata, to teprve musí být fičák 
|
|
|
|
|
|
| Petra Neomi | •
|
(21.9.2009 10:31:58)
Já jsem si celej život říkala "žádný" a pak "jedno a končím". No a taky že jo. Já nevím, copak nedokážete pochopit, že ne každý chce hafo dětí?
A ještě k té "kariéře"... Kariéra přece není jen být managerem, je spousta věcí, kterých můžeme chtít dosáhnout a ta vhodná chvíle přijde jen jednou za život.
|
| Lassie66 | 
|
(21.9.2009 10:36:17)
Petro, a co se stalo, že jsi se obětovala k tomu jednomu? Tedy - napsala jsi to tak, že to byl z tvé strany ústupek...
|
| Petra Neomi | •
|
(21.9.2009 10:50:39)
Už jsem to tu někde psala... Blbě jsem si zlomila nohu a pak jsem usoudila, že když dokážu být aktivní s francouzskejma holema, tak s dítětem taky.
Jinak... neobětovala jsem se, prostě jsem chtěla další zážitek a po té zlomenině jsem se odhodlala :)
Zážitek mám, dcera je můj nejmilovanější člověk, ale podruhé už bych do toho nešla bez toho, že budu vydělávat tak 150 tisíc měsíčně. Shrnu to - těhotenství dobrý, porodo, taky dobrý, ale mateřská - totálná havárie, i když jsem pracovala. To už zažít nechci.
|
| Lassie66 |
|
(21.9.2009 10:52:35)
Třeby si zase něco zlomíš... . Ale sámo, že ti nic takového nepřeju.
|
| Petra Neomi | •
|
(21.9.2009 11:03:10)
Houby :) teď už by to byla jen známka řídnutí kostí :D
Hele, já jsem si vždycky myslela, že jsem mateřskej typ, ale když se mi narodilo dítě, zjistila jsem, že se to týká jen vyzáblých mužů od třiceti nahoru, s umělecým povoláním a drogovou minulostí :D
|
| Lassie66 |
|
(21.9.2009 11:13:04)
No počkej - psala jsi, že jsi dříve nechtěla ani jedno a teď píšeš, že jsi si vždycky myslela, že jsi mateřský typ...to jsem z toho jelen.
|
| Petra Neomi | •
|
(21.9.2009 11:56:37)
To víš, je to složité :) Fakt je ten, že jsem od 16 let vychovávala svého o sedm let mladšího bratra a pak se náš byl změnil v nízkoprahové zařízení pro různé průšviháře, takže jsem si připadala mateřská až dost, ovšem když se narodila niki, omezilo mě to samozřejmě mnohem víc. Jsem typ člověka, co žije v noci, a dítě člověka od tohohle života odřízne. Nakonec to, co jsem považovala za mateřské sklony, bylo s mateřstvím v opozici. Jsem ráda, když mám kolem sebe hodně blízkých lidí, a to narození dítěte zatraceně prověří. Spousta přátel testem prošla, ale i tak jsem si někdy připadala jako trosečník.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Jana+3 | •
|
(21.9.2009 9:35:15)
Samarlu,myslíš,že sourozenci jsou to nejdůležitější v životě?A život bez partnera nebo přechod je dle Tebe něco hroznýho?Myslím,že jsou v životě horší věci:))
|
| Samarlu |
|
(21.9.2009 9:50:27)
Né, tak tragicky to nevidím, ale myslím, že bych si radši uvedené radovánky dopřála s větším rozestupem.
Jinak ano, sourozence považuji za velký dar, možná proto, že žádné nemám, ale moje děti jsou dvě a když vidím, co to znamená, tak jsem neskonale ráda, že jsou aspoň dvě a né jedno samotné.
|
| kotyk | 
|
(21.9.2009 10:18:01)
Samarlu, sourozenec může být i dar danajský. Zvlášť, pokud si s ním starší dítko moc nesedne. A staší dítko snažící se odpravit to mladší (případně naopak), není zase tak vzácný úkaz.
|
| Samarlu |
|
(21.9.2009 10:27:14)
Jistě, nikdy to nemusí vyjít.
Ale prostě by mi vadilo to rovnou zazdít. A mít k tomu kecy, jak jsme si to dobře zařídili. Možná na tom ten poslední jedináček bude jako já - za pár let si bude říkat, že se na spoření a užívání měla matka radši vykašlat a přidat parťáka. A možná ne. Akorát já si nechtěla nechat vzít ty možnosti - a tak jsem s dětmi do 40 nečekala.
|
|
|
|
|
| & |
|
(21.9.2009 9:40:21)
Me zas neprestanou fascinovat lide, kteri maji potrebu se zabivat cizi reprodukci.. {kdy a kolik}
|
| & |
|
(21.9.2009 9:41:44)
Clanek jeden klisovity pribeh vedle druheho..
|
| Ananta | 
|
(21.9.2009 11:34:41)
ten včera byl horší 
|
|
|
| Vážný | •
|
(21.9.2009 12:39:48)
No my jsme spolu s manželkou chodili od 16 let. Nějak se nás už v té době dotklo křesťanství tak jsme se rozhodli, že to nejlepší si necháme do manželství. V 18 jsme oba odmaturovali, já šel na MFF UK, ona na nástavbu na ekonomce, na podzim přišel rok 1989. Já byl na jaře 1990 po dlouhých vnitřních bojích a po závěrečném osobním rozhodnutí pokřtěný u evangelíků, ona v létě u katolíků (ač jsme měli spoustu skvělých lidí z obou církví kolem sebe, tak já jsem více uvěřil jedněm, ona druhým).
Vcelku jasně jsme věděli, že bychom se měli vzít ("přechozený" vztah), ale nebylo kde bydlet atd. Oba jsme sice byli členy svých církví, ale chodili jsme si velmi často i na Bohoslužby navzájem. Přišly první krize, rozešli jsme se na delší dobu. Tehdy to bylo z mé iniciativy, kdy jsem cítil, že mám v životě spoustu průšvihů, které je nutno vyřešit o samotě, mimo budovaní, nebo spíš údržbu vztahu. Po tomhle rozhodnutí jsme oba probrečeli pár nocí. Mezitím umřely moje prarodiče a matka už zůstala v bytě po nich, kde o ně pečovala. V tomtéž roce dům převzali restituenti.
Budoucí manželka v té době chodila na přípravu na biřmování v rámci Obnovy v Duchu Svatém a nějak si uvědomila, že si není jistá, že doživotně zůstane u katolíků. Svěřila se to své kamarádce a kmotře a ta udělala to co musela - promluvila si o tom s vedoucím Obnovy a farářem kostela, kam žena chodila. Domluvili si schůzku a farář (jinak moudrý a vážený muž) tam zareagoval tím, že ty pochybnosti zlehčoval. V důsledku toho se žena již k biřmování nevydala. Po několika týdnech váhání, hledání možností jak by mohla být užitečná tam i jinde tehdy přestoupila k nám do sboru.
Když se modlila za budoucího manžela, tak prožila, že jí Bůh řekl, ať se nemodlí nekonkrétně, že již jednou přijala, kdo má být její manžel. Já o několik týdnů později jsem se modlil, aby mi Bůh pomohl vyřešit nějaký problém ve vztahu k matce, a dostal jsem lapidární odpověď: "To zmizí samo, až si vezmeš ... (mojí ženu)." Za týden jsme stál s kytkou před její prací, další týden jsme se dohodli, že už chodit nebudeme, ale že se za 5 měsíců vezmeme (zkrácená lhůta její maminky na přípravu svatby).
Den po první státní zkoušce jsme se v roce 1993 vzali. Já jsem byl jako v bavlnce, protože jsem ještě studoval (po Bc. titulu jsem si mezitím prodloužil studium přestupem na jinou školu). Byt jsme měli nájemní, ale hlavně že vůbec měli. Žena toužila po dítěti co nejdříve, ale uznávali jsme, že je třeba vyřešit studium a vojnu. Bránili jsme se tehdy hlavně počítáním plodných a neplodných dní (ač jako protestanté nemáme nic proti neabortivní bariérové antikoncepci - tj. hlavně kondomu a spermicidům). Párkrát jsme si mysleli, že dítě je na cestě a prožívali to jako zkoušku ochoty změnit plány.
Těsně před vojnou jsme otočili systém plodných dní a tak se nám dítě narodilo ve 25 letech po 8 měscích mé vojny. Po 10 jsem šel domů. Porod byl ale velmi těžký a žena při něm měla na mále. Po porodu CS ji museli znovu otevřít a řešit sepsi v ráně. V porodnici byli přes měsíc.
Začal klasický ekonomický kolotoč. Zatímco do vojny jsem mohl ve volném čase pracovat v círki jako dobrovolník s dětmi (na 700 členů jsme měli přes 300 dětí), teď nastal frmol. Nastoupil jsme do práce k českému vyžírkovi, který se napakoval tím, že "zprivatizoval" software a vývojové oddělení jedné pražské komunální firmy a stal se brzy monopolním dodavatelem v Čechách. Díte, nedítě, jezdil jsem na celé týdny na služebky na Moravu, často najednou "nebyly" v pokladně peníze na zálohu na hotel, diety, .... Vydržel jsem tam přes rok, pak to postupně, firma od firmy šlo k lepšímu.
Jenže brzy se zjistilo, že dítě není zcela normální, naštěstí to skončili jen u těžké LMD, ale chtěli nás poslat do zvláštní školy. Po 6 letech úmorné práce s ním (žena doma) je dnes jen se slabou dysgrafií a dyslexií, s pomocí psychofarmak v primě lehčího osmiletého gymplu.
Ani druhé dítě to nemělo snadné. Nejprve hrozili vrozenou vadou. Amniocentézu jsme odmítli, protože na co by nám při riziku 0,5 procent potratu byla 3% informace, s níž bychom stejně neuměli naložit. Vrozená vada se žádná nekonala. Ale po skončení RD se začaly projevovat velmi časté infekty HCD a exémy, nosní mandle nepomohla a nakonec posudková lékařka schválila POB na dceru, která trvala do konce první třídy.
Dcerka skoro nesměla do školky, ve škole měla docházku 75-60%, musela se učit doma. Tohle vše bylo to co zablokovalo možnost ženy jít pracovat, tak mi aspoň umožnila dělat špičkově mojí práci. Začal ale narůstat problém s bytem, jak s majiteli, tak s rozměrem (cca 42m2). Bohužel, projevila se moje od dětství hraniční cukrovka. Teď řešíme jako jediné, dosti riskantní východisko hypotéku.
Když jsem četl příspěvky, že děti je třeba si užít, tak ano. Souhlasím. ALE někdy to užití je v tom, že nebudete moci 2 ze 3 týdnů ven, protože jedno z dětí bude nemocné. Pak zase proto, že sice budou zdravé, ale budete muset oběhnout 4 doktory za týden. Pak budete dělat 6 let logopedii, kde se sice vyřeší většina problémů, ale poslední 2 roky se R a Ř neposune ani o kousek. Pak budete běhat každý měsíc k lékaři kde po vystátí fronty vám vydá recept na lék, který synovi jediný pomáhá a přitom jiní lékaři vám ho odmítnou předepsat, protože farmakoterapii LMD nevěří. Pak budete v noci mazat dcerce exém po celých nohách protože mladá slečna se zabejčí a odmítne si ho mazat. Budete v řadě 10 týdnů dávat ATB, Brufen a Paralen, abyste dostali pod kontrolu teplotu opakující se angínu-angínu-spálovou angínu-pak týden hospitalizace kvůli epiglotitis (v 6 letech !!!) - naštěstí zachycená včas námi pod obrazem angíny na ORL jí rovnou dali na kapačky - pak ještě rekonvalescenci a hned další virózu. Budete se muset s dítětem doma učit to co se učí ve škole, chodit pro úkoly. Kvůli LMĎáčkovi budete mít 4x za rok vážné jednání ve škole, budete si týdně telefonovat s třídním, budete vysvětlovat ostatním učitelům, že přeci má IVP a jakto, že to nevědí? Budete s ním opakovat vše ze školy, pak dělat úkoly, které zaberou 2x tolik času co normálnímu dítěti, pak ho odvezete na kroužek a budete se modlit, aby mezitím to mladší nemocné něco neprovedlo. Pokud to mladší nemocné vezmete ssebou, tak vám ho MP odtáhne v autě, které nebylo kde zaparkovat (u nás skončila jen ve vzduchu, pak šla kolem učitelka a upozornila je na to...) s výsledkem fóbie k autu na 2 roky. (Maželka ji nechtěla brát do deště). Večer budete s ním každý den podle PPP slabikovat 6 stran knížky společně nahlas po 3 roky. Atd. Pokud se dostanete ven, tak jednou za 2 měsíc o víkednu, kdy bude pršet a má nepřekročitelné narozeniny tchýně. Jo a nejlépe, pokud vašeho samoživitele pošle firma v tomto roce na 3x 14 dní na školení do ciziny a pak na 6 měsíců na projekt odkud bude létat co 2 víkendy.
I tak může vypadat mateřství, ale jsme šťastní, protože je to z větší části za námi.
|
| Ananta |
|
(21.9.2009 13:10:35)
Tak to tedy klobouk dolů
|
|
| Darka,4+1 | •
|
(21.9.2009 18:59:56)
Ano, klobouk dolů - před vámi oběma. Vaší ženě navíc gratuluji k manželovi, protože málokdo dokáže vidět a ocenit to, co ona musí zvládnout. Mmch. moje děti mají mezi sebou 19let. Obojí mateřství má něco do sebe.
|
|
|
|
| amy | •
|
(21.9.2009 11:33:28)
Odsoudit k životu bez sourozenců - to přijde jako hodně ujetá fráze. Co by moje kolegyně dala za to, kdyby jí rodiče odsoudili k životu bez její sesty Ta by byla šťastná!!! Já mám sourozence dva, za jednoho bych dýchala, druhého prostě mám (nedělá mi problémy, mluvíme spolu, pomůžeme si, ale moje nejlepší kamarádka je pro mě víc).
Nikdy dopředu nevíš, jak to dopadne.
|
|
|
| Ecim |
|
(21.9.2009 9:43:04)
Nedávno jsem měla velmi zajímavou debatu s jedním známým, který má ve 32 letech pocit, že má ještě spoustu času na to, aby se vázal a zakládal rodinu. Mluvili jsme o jedné známé, která si plánovaně pořídila dítě v 18. "No to má taky něco do sebe, pak člověk může v 35 zase žít," odpověděl mi na to. Fakt ho nechápu. Co si sakra myslí, že s manželem děláme my?
První dítě jsem měla ve 29, druhé 31 (na ZŠ i gymplu patřím ve třídě k těm "rychlejším"), před tím, než se mi narodily, jsem toho podle mého názoru stihla víc než dost, co jsem nestihla, na to bude času dost, až děti povyrostou. Mateřství si teď hrozně užívám, mj. i díky tomu, že nemám pocit, že by mi někde něco uteklo. Že mám naopak dojem, že žiju tak intenzivně jako ještě nikdy. Ještě si moc přejeme třetí děťátko, rádi bychom ho stihli do 35 let.
Také mi nepřijde šťastné, když někdo rodičovství moc dlouho odkládá, ale to si musí rozhodnout každý sám. A hodně i záleží na vnějších okolnostech.
Před mateřstvím jsem se chtěla finančně zabezpečit, ale na druhou stranu jsem si vždycky přála být mladá maminka, mít na své děti dost času a sil, a také bych jednou moc ráda byla mladá babička, která si užije i svá vnoučátka a která s nimi bude schopná dětem pomoci, pokud o to budou stát. Protože kombinace malé děti a staří rodiče, kteří sami potřebují pomoc, je hodně náročná.
|
|
| Blanka | •
|
(21.9.2009 11:01:48)
Přesně tak, hodně je to i o přístupu, možná víc než o věku a psychické vyspělosti. Já měla syna v devatenácti, prostě jsme všechno podnikali s ním, navíc jsme ho třeba na hlídání měli opravdu minimálně, protože jsme chtěli dokázat, že když jsme si dítě pořídili, že se o něj postaráme a nelitujeme. Po šesti letech jsme měli ještě dceru, takže ve 33 letech máme doma bezva parťáky.
|
|
| Červená řepa | 
|
(21.9.2009 11:15:20)
Myslím si že nejde ani tak o chlast, nezávazný sex a pařby, řekla bych že hlavní důvod je ta kariéra
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(21.9.2009 11:17:04)
Taky nemusí, třeba moje práce se dá z 90% dělat z domova a dětí bych kolem sebe mohla mít klidně pět. Navíc mi není jasný, co se tou kariérou přesně myslí. Tady se stávám zástupcem oddělení s platem dva tisíce osm set brutto, tady druhá dovolená v Jugoslávii?
|
| Červená řepa |
|
(21.9.2009 11:34:53)
Já kariérou myslím: vystudovat VŠ (nebo SŠ) a věnovat se práci v oboru několik let, získat rozhled a praxi. Pak děti. Opačný případ jsem já: praxi nemám žádnou, svůj úvodní obor jsem nikdy nedělala a zřejmě ani nebudu, nyní studuji dálkově na mateřský s kojencem u prsa obor zcela jiný. Až mi skončí mateřská (po devíti letech), tak zaprvé: budu mít titul, ale nebudu mít praxi-tudíž se nikde neuchytím, za druhé: s dětmi si na malém městě těžko najdu práci v oboru(neexistuje) a dojíždět nelze (odpoledne zabitá vyzvedáváním ze školek, školy, kroužky tam a kroužky zpět- prarodiče nejsou k dispozici...),poloviční úvazky v tomto státě zřejmě neexistují..... Takže budu makat mimo obor, uklízet kancly a ve 40ti se možná dostanu ke svému oboru, až děti odrostou. To už asi nebudu velmi perspektivní a budu si připadat jako exot- začínat ve 40ti Tím nechci říct že si stěžuju, chtěla jsem děti, více, brzy, jsem spokojená....Studium a nastartování kariéry prostě vnímám jako jediný důvod, kterému rozumím co se týče odkládání rození, ačkoli bych příště volila stejně.
|
|
|
|
| Feliz |
|
(21.9.2009 12:22:27)
Mě spíš fascinuje, proč to pořád někdo řeší. Když máš děti tehdy, jsi taková, když tehdy, tak maková.
|
|
| VlastaN | 
|
(21.9.2009 14:43:14)
Pod tohle bych se podepsala. Myslím si, že s dětmi život rozhodně nekončí. Možná je v něčem trochu pomalejší, jind zase rychlejší, ale nemám pocit, že bych o něco přicházela. Dokonce jsem začala s dětmi podnikat a organizuji pobyty pro rodiny s dětmi www.pobytsdetmi.cz . Když jsem byla sama, nebo jen s partnerem, rozhodně jsem takové potřeby neměla, děti mi ukázaly novou cestu.
|
|
| Efka |
|
(21.9.2009 20:47:55)
My jsme po dětech taky nepřestali žít, užíváme si vše i s nimi. Ale na život předtím nedám dopustit. S manželem jsme byli před dětmi skoro deset let a je to prostě jiné. Méně jsme se hádali (naše hádky směřují povětšinou k výchově dětí), měli méně zodpovědnosti a starostí, víc jsme cestovali. To není jako že s dětma to nejde, ale bylo to prostě jednodušší. Obě období mají něco do sebe a je škoda si období zamilovanosti neužít jen ve dvou. I když své děti milujeme, opravdu si myslím, že bychom se ochudili o krásné období, které se už nikdy nevrátí. A rozhodně to v našem případě nebyla přemíra pití a večírků.
Na druhou stranu ti Monty rozumím, co chceš říct a nechci tvému názoru oponovat, jen na celou věc nahlednout jinýma očima.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(21.9.2009 21:23:17)
Efko,
taky se těším na to, až budeme cestovat se synem. On čím je starší, tím je to lepší. Nejde o to, že by to NEŠLO. Jde, ale s kompromisy, který nejsem ochotná dělat. I když bych 100x věděla, že se někde bude dítěti děsně líbit, tak tam s ním nepojedu, když vím, že by mne to ukrutně sralo. S prominutím. Nikdy nepůjdu do mateřskýho centra ani na plavání s miminkama. Nemám na to. Besídky ve školce mne nedojímají a trpím tam jak zvíře. Na pískoviště jsem se dokopala snad 3x. Syn o to nebyl ochuzenej, prostě to s ním dělal někdo jinej, ale ne vždy ta možnost je.
|
| Efka |
|
(22.9.2009 0:23:54)
Já jsem psala svůj příspěvek než jsem si dočetla celý článek. Nakonec s tebou Monty totálně souhlasím. A taky myslím, že nemá cenu se přemáhat, pokud dáš svému dítěti to nejlepší ze sebe, tak určitě uděláš nejlíp.
|
|
|
| Stáňa a dva kluci | 
|
(21.9.2009 21:41:00)
Efko, souhlasím, mně spíš přijde zvláštní, když někdo ten rozdíl necítí a tváří se, jako když neexistuje...Jsou to dost rozdílná období, jiný level:). Nějak si neumím představit, že bych své děti vozila po akcích prázdninové školy Lipnice, s partou bezdětných kamarádů na vodu, či na toulky s těmi samými po rumunských horách. Že bych s nimi dokázala přečíst ty hory knih, makat intenzivně na poznání sebe sama, či jezdit po seminářích.
Jasně, že spousta z toho jde i s dětmi a budu dělat většinu i s nimi, jen už to má kapánek jinou příchuť.
S dětmi přijdou zase jiné radosti a zkušenosti, ale hodně ráda vzpomínám i na tu předchozí etapu.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(21.9.2009 21:47:28)
No vidíš, a já na to třeba vzpomínat nechci. Chci to normálně žít, protože tím, že mám dítě mne nepřestane bavit to, co mne bavilo za bezdětna. Nechci rozlišovat život na "před" a "po" dítěti. Obětovala jsem první tři roky, kdy jsem se fakt dítěti hodně podřizovala. Víc nechci. Ne že by to nešlo, všechno jde, když se chce... ale o tom to právě je. Nechci sedět doma a říkat si "kamarádi jsou v Rumunsku, ach jo, taky bych jela, ale mám dítě". Ani omylem.
|
| Stáňa a dva kluci |
|
(21.9.2009 21:49:27)
Monty, píšu, že tohle všechno jde i s dětmi, ale už je to JINÉ. Kluci jsou ještě malí, ale hory nás čekají i s nimi.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(21.9.2009 21:51:32)
Jo, ale já třeba nechci, aby to bylo jiné. Do toho Rumunska pojedu úplně v klidu sama a dítě nechám tátovi nebo babičkám. A s dítětem vymyslím jinej program, úměrný jeho věku a našim společným zájmům. Prostě to nechci obětovat. Dítě mi samozřejmě něco dává, něco nového přináší, ale netuším, proč bych si měla kvůli němu nechat vzít to "starý".
|
| Stáňa a dva kluci |
|
(21.9.2009 22:02:16)
ALe jasně, taky klidně pojedu někam sama a ráda. Ale už jsou tvé možnosti přeci jen trochu jiné, asi se taky nesebereš a neodjedeš rovnou z Rumunska na celý rok do Indie a pak na další rok na Zéland jen proto, že ti to nabídl kamarád a ty zrovna nemáš nic jinýho na práci a nevadí ti, že pojedeš stopem a budeš spát pod širákem...A hlavně mi nepiš, že bys syna vzala sebou, i když tobě bych to snad i věřila.
|
|
|
|
|
|
|
| Marlene.Lil. | 
|
(23.9.2009 11:01:36)
To, cos vypíchla je vážně děsivé. Myslím, že svobodné a bezdětné podobné výkřiky spíš znechutí. Sama děti zatím nemám, ani o nich v dohledné době neuvažuji. Ano. Jsou pro mě důležité i ty seance s přáteli, vlastní seberealizace, uvědomit si, kde chci žít, co chci dělat a to místo najít. Navíc zastávám názor, že dětem bych měla mít co předat nejen, co se materiální, ale i duševní stránky týče. A já jsem opravdu duševně nevyspělá a neukotvená. Ať si tedy všichni podobní chytráci trhnou nohou.
Mohou a nemusí být lidé vyspělí/nevyspělí ve 20 i 30. Děti si lidé pořizují pro sebe a vzhledem k tomu, že může být každému fuk, kdo si jaký pořídí dům, by nemuseli ani komentovat, zda si pořídí dítě v 18 nebo 35. Je to jejich život, jejich triko. Oni za sebe i za ně nesou zodpovědnost.
Mám pocit, že podobné výkřiky jsou určitou formou drbu.
|
|
|
Moje děti tuhle vzbudily ve vlaku rozruch se svojí hrou "ze skauta", která spočívala v tom, že jedno z dítek vrnělo "Mňau, mňau, dej mi mlíčko!" a další mu odseklo: "Nedám! Vypadni k sousedům!"... a tak se všichni tři celkem spravedlivě střídaly. Dílčí problémek byl, že se hra líbila jakémusi mrněti a když se mu jeho mamina snažila vysvětlit, proč si s tím TUHLE hru hrát nebude, tak se začal vztekat a matce začaly adekvátně tomu téct nervy (tedy - tuhle příhodu znám naštěstí jenom z manželova vyprávění, mně by ty nervy tekly taky 
...myslím si ,že záleží jak která žena rodičovství vnímá
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)