| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Vojtova metoda - nejde o poukaz na zdravé dítě, ale o velkou šanci

 Celkem 54 názorů.
 Jana 
  • 

A taky ne zcela přesná óda :-) 

(15.7.2008 10:42:49)
Já bych jen dodala, že není pravda, že dítě se posadí samo nejdříve v 8 měsících a to z polohy na čtyřech. Náš syn se místo překulení na bok ve svých 6 měsících rozhodl vzít to přes loket (místo na bříško) nahoru - a seděl. On tedy od nějakých 5 měsíců zvedal sám hlavu v leže vysoko na podložku i s částí zad. Sám se posadil, pokládat ho nemělo smysl, sedl si hned zase. A na čtyři šel až ze sedu... Takže "nikdy se neděje tohle, ale vždycky tamto" je hloupost. I ty limity - třeba u dětí nedonošených se jim má dát naopak ještě měsíc navíc oproti korigovanému věku. Tj. třeba dítě narozené 2 měsíce před termínem by mělo vše dělat nejpozději cca se 3-měsíčním zpožděním oproti "normálním limitům".
A ještě k tomu pláči - velmi (mile) mě překvapilo, že v porodnici rehab. sestřičky cvičí s nedonošeňátky tak, že ty děti VŮBEC NEPLÁČOU. Naopak když pláčou, většinou se jim to cvičení nedaří. Je to tak nějak plný opak toho, co by člověk od Vojtovky čekal. A kladu si otázku, nakolik je to cvičení (třeba doma) efektivní, když se dítě pere. Tedy, když se pere a nevykazuje ty reakce, které by mělo. Opakovaně jsem viděla, že děti vztekající se prostě nedělaly co měly, naopak uklidněné ihned začaly a zklidnily se (během cvičení) ještě mnohem mnohem více. Fakt nevím, jestli tam jsou ty sestřičky tak skvělé nebo jestli ty děti do 2,5kg to mají tak rády nebo jestli je někde (jinde) problém se šetrnostím cvičení, prostě nevím nevím nevím. A nebylo to jedno dítě s touhle reakcí na cvičení, to byly prakticky všichni nedonošenci. Rychlé zklidnění, uvolnění, stabilizace - vše brzy po začátku cvičení, ne po konci. Opravdu bych ráda věděla, proč to tak bylo a jestli třeba není někde rozdíl v manipulaci, sama jsem tomu nevěřila, ale pláč k tomu cvičení rozhodně nepatřil... A ty cviky co prckové dělali - k neuvěření, a tak klidně a spokojeně...
 Markéta, šestiletý syn 
  • 

Když máš nemocné dítě, koukáš na věci jinak 

(15.7.2008 11:48:09)
Článek patrně nejvíc kritizují ty maminky, které neměly v životě problém s postiženým dítětem. V tomto případě ale není kritizování na místě, je to jen jakési teoretizování a mlácení prázdné slámy. Já zkušenost s vojtovou metodou mám a nedám na ni dopustit. Můj syn, podobně jako je to popsané v článku, měl stočené nožičky tak, že o ně při chůzi někdy ve dvou třech letech zakopával. Důsledným cvičením, které trvá v různých variantách dodnes, i když dnes už je to víc o rehabilitaci než o vojtování jsme vadu odstranili do té míry, že když dnes vidím jeho fotografie nebo si pouším videa, která jsem s ním natočila, nechce se mi věřit, jaký kus práce jsme my, rodiče, lékaři, fyzioterapeuti, rehabilitační sestřičky a hlavně profesor Vojta, který s tímto geniálním postupem přišel, odvedli.
 JiBi* 


Radši zbytečně než pozdě 

(15.7.2008 12:04:20)
Taky jsme asi do 17-18 měsíců cvičili, než nedonešená dcera 26.tt/900g PH nezačala běhat.
Cvičili jsme vyloženě preventivně a jsem tomu ráda, možná by se vyvíjela dobře i bez cvičení, ale co kdyby ne...? Raději budu cvičit zbytečně než daleko pracněji odstraňovat nějaké postižení.
Slyšela jsem, že děti jak předčasně narozené, tak naopak i s vysokou PH jsou více ohroženy obrnou (že by i případ chlapečka z článku?).
 ADRIEN 


Nám taky cvičení pomohlo 

(15.7.2008 12:31:00)
Celé těhotenství jsem měla malé břicho a bála jsem se, co z toho bude. Malý měl nakonec hlavičku na stranu, jak byl u mě zkřivený. Tak jsme cvičili Vojtovku asi do 8-mi měsíců, dokud jsem měla víc síly jak on. Moc to pomohlo, hlavu drží rovně a je pohybově moc šikovný (chodili jsme od narození do dvou let i plavat). Jediné, co mě zaráželo, byl přístup neurologičky, ke které jsme museli chodit na kontroly do nemocnice. Připadlo mi, že vůbec neví, proč cvičíme. Malý byl pohybově tři měsíce dopředu a ona mi furt vyčítala: "Už necvičte, vy už jste přecvičení..." a na mou reakci, že cvičíme kvůli hlavičce a ne kvůli tomu, že by se nehýbal mi reagovala památnou větou: "Však bude mít vlasy a nebude to vidět." Naštěstí jsme chodili k rehabilitační lékařce, která je opravdu odborník ve svém oboru a nad řečmi neuroložky kroutila hlavou... Přiznávám, už jsem se těšila na to, až nebudeme muset čtyřikrát denně cvičit, ale určitě bych to nezanedbala. Na druhou stránku - neuznávám některé reakce dětských lékařů v případě, že se jednou dítko otočí jinak než má a už ho posílají cvičit (případ mé kamarádky, která to cvičení pak "flákala" a ještě dostávala pochvaly za to, že je vidět, že s malým poctivě cvičí, že dělá pochvaly....) ~g~
 fisperanda 


Re: Když máš nemocné dítě, koukáš na věci jinak 

(15.7.2008 12:26:13)
Přesně tak. Zlobit se na preventivní cvičení Vojtovky je o ničem. To je jako bych byla naštvaná, že jdu s dcerou na očkování nemocí, který třeba nikdy nedostane. Pokud teda dítě nezvedá hlavičku jak by mělo v určitým věku, a je posláno na cvičení Vojtovky, je to ten lepší případ. I kdyby mělo být cvičení poněkud zbytečný. Mojí dceři odhalili špatný držení hlavičky docela pozdě. Vlastně se o to nikdo ňák moc nezajímal, a mně nepřišlo divný, že má hlavičku víc na jednu stranu. Potom nás poslala doktorka preventivně na rehabilitaci, aby se na malou podívali, tam se zhrozili, že nejenom že má nakřivo krk, ale i celou páteř. Zjistili že je jaksi vykroucená, její páteř měla tvar písmenka C. Asi někomu přijde divný, že jsem si toho nevšimla, ale nevšiml si toho ani nikdo z okolí, jenom jsme podkládali hlavičku, aby ji neměla pořád na jednu stranu, jinak nám nepřišlo divnýho nic. Na rehabilitaci nám po pár cvičeních řekli, že tohle už nepude spravit, a dcerku pravděpodobně čeká v pozdějším věku operace páteře. Byla jsem zděšená. Ještě nás teda poslali do dětské nemocnice v Brně na rehabku, ale moc tomu nikdo nedával. Tam se nás ujala fyzioterapeutka (a mrzí mě, že nevím jméno), díky které jsme začali cvičit Vojtovu metodu. Byla výborná, záleželo jí na tom, aby všechno probíhalo správně, hrozně ochotná a milá mladá žena, hlavně ale schopná. Vojtovku sem s malou cvičila třikrát denně, bohudíky mi pomáhal manžel. Bylo to náročný, to musím přiznat, ale jsem strašně ráda, že jsme to podstoupili, protože po půl roce se dcerka spravila jako zázrakem.
nevím, co by se dělo, kdybysme necvičili, ani radši nechci domýšlet. Ještě něco mi to dalo, přestala jsem být v určitých situacích outlocit. Protože cvičení vojtovky mě donutilo prostě vypnout, po dobu kdy jsem cvičila s malou, prostě vypnout nějaký city, pocity, myšlenky, a hlavně neztotožňovat se s tím, co dítě cítí, co může cítit, a nepřemýšlet, proč brečí. Prostě sem se musela zatnout, být jako stroj (terminátor) a soustředit se jenom na dobrý provedení cviku. A ohledně malé mě to do života taky dobře vycvičilo.
Na vojtovku prostě nedám dopustit v žádným případě. Ovšem kdybysme nenarazili na skvělou cvičitelku, která do toho s náma šla a měla tu trpělivost a výdrž, tak by mi bylo docela nanic, že na prvním pracovišti vojtovku uměli, když to s náma vzdali hned při druhé návštěvě.
 Honey 
  • 

Re: Když máš nemocné dítě, koukáš na věci jinak 

(15.7.2008 12:36:40)
I já patřím mezi vděčné zastánce užitečnosti metody. Se synem jsme na doporučení neuroložky začali cvičit krátce po porodu. Byl přidušený, hypertonický (jakoby stále v křeči), extrémně lekavý a dráždivý, skoro nespal, nepřibýval... Prognózy byly nevalné, minimálně hyperaktivita a LMD. Vojtování bylo náročné na čas i na psychiku, cvičili jsme až do jednoho roku 5 x denně. Ale pomáhalo opravdu znatelně a dnes, kdy syn chodí do školy, můžeme s úlevou říci, že je naprosto normální a nedostatek kyslíku před a při porodu zůstal bez následků, LMD ani ADHA se nepotvrdilo. A už jako miminko byl v psychomotorickém vývoji výrazně napřed před tabulkami. Neuroložka, fyzioterapeutka i pediatr se shodovali, že je to právě tím, že vojtováním posiluje nejrůznější svalové skupiny, a možná i tím, že byl většinu dne vzhůru (od narození spal jen 8-10 hodin denně) a měl tak víc času zkoušet, co se svým tělíčkem dokáže. Chodit začal sám v 7 měsících (kdybychom neměli datované fotky a videa, tak bych tomu snad sama zpětně nevěřila).
 Jíťa 
  • 

To není kritika 

(15.7.2008 13:33:55)
alespoň z mé strany. Mě se jen nelíbí, tvrzení, že když dítě v určirém věku neco nezvládá, je hned něco v nepořádku. Sdílím názor, že někdy je vojtkovka skutečně ordinována jen preventivně a úplně zbytečně. Přijde mi to, jako hon za body ze strany lékařů.

Jinak proti samotné vojtkovce nic nemám a pokud někomu skutečně pomohla, tak je to jen dobře.
Ale proč hned strašit všechny rodiče tvrzením, že když mimčo tehdyatehdy nedělá toato, má hned problém.
 JiBi* 


Re: To není kritika 

(15.7.2008 14:25:18)
No to jo, Jíťo, jenomže kdyby potom skutečně to opoždění oproti "tabulkám" se nakonec ukázalo jako skutečný problém, mohl by mít lékař zase potíže, že něco zanedbal.
Takže raději ať pediatr dítě k odborníkovi odešle a matka, pokud je přesvědčena, že je všecko v pořádku, anebo prostě nechce, nemusí tam jít. Pak si nebude muset na nikoho stěžovat.
Já osobně jsem ráda, že žiji ve státě, kde tyto možnosti mám.
 JiBi* 


Re: To není kritika 

(15.7.2008 14:30:53)
A pochybuji, že ji někdo ordinuje VĚDOMĚ zbytečně. Kdo je schopen říct, jestli cvičení bylo zbytečné nebo ne ...kdo může říct, co by kdyby..?
 Jíťa 
  • 

Re: To není kritika 

(15.7.2008 15:36:24)
Budeš se divit, ale takoví lékaři jsou.
Byla jsem odeslána na diagnostickou laparoskopii pro neplodnost a v nemocnici mi řekli, že musím podstoupit dvě laparoskopické operace - jednu hned a druhou jánevím kdy. Zeptala jsem se svého dr, proč mi neřekl, že to budou dvě operace a on mi na to odpověděl, že má jsou to dvě vyšetření, mohou být provedeny při jedné operaci a ať se objednám do jiného špitálu. Skutečně mi jinde udělali obě dvě vyšetření při jedné operaci.
 mellie 


Re: Když máš nemocné dítě, koukáš na věci jinak 

(15.7.2008 16:31:32)
Ahoj Markéto, nemohla bych Tě poprosit, trochu víc popsat to, jak vypadaly stočené nožičky? (kdy se to začalo projevovat, byly stočené obě stejně, stočené jen při chůzi, nebo i v sedě...?)

Mám 16-ti měsíční holčičku a když teď začala chodit, tak taky vidím, že jednu nožičku stáčí dovnitř - divně ji prohne a vytočí palec, tak, že já bych to vlastní vůlí vůbec nebyla schopná napodobit.

K neuroložce se chystáme, jen co se budeme schopni objednat, ale ráda srovnám diagnozy i s někým jiným.
 Markéta, šestiletý syn 
  • 

Re: Když máš nemocné dítě, koukáš na věci jinak 

(15.7.2008 17:03:40)
Syn byl předčasně narozený a pediatrička (paní v letech) mi o možnosti preventivního cvičení vůbec nic neřekla. Podle fyzioterapeutky, kterou jsem si sama našla a sama platila, to byla velká chyba a zanedbání. Nožičky měl stočené nestejnoměrně, levou mnohem víc a nejvíc se to projevovalo při únavě. To opravdu vyloženě zakopával. Pediatričku jsem změnila, ale bohužel jsem v sobě nenašla sílu, abych si s ní problém vyříkala od plic. Kdyby se cvičilo od narození, nemusel se Davídek trápit s nepříjemným cvičením dodneška. Obávám se, že je ještě spousta praktických lékařů, hlavně těch starších, kteří zamrzli někde v době, kdy dostudovali - třeba i před třiceti lety a odmítají na sobě dál pracovat. Děti, u nichž se pak vada vůbec nemusela rozvinout, to pak odnášejí.
 sally 


Re: Když máš nemocné dítě, koukáš na věci jinak 

(15.7.2008 22:22:15)
mám nedonošeného syna, které ho po narození prohlídla fyzioterapeutička a smála se, že z nás teda žádný džob nekouká (syn se jí chytil za podané prsty a přitáhnul - od narození držel hlavičku).
Nevím, proč by měl cvičit "preventivně". Jako miminko byl pod kontrolou, a myslím, že v jeho skoro pěti letech můžu směle tvrdit, že i bez cvičení a trápení je zcela v pořádku.
 Teraza Horáková 


Re: Když máš nemocné dítě, koukáš na věci jinak 

(15.7.2008 22:35:33)
Sally- tebe mimořádně vidím (Daniela, dvojčata :-)))


podobně to bylo u nás.... Už při odchodu z porodnice nám řekli, že začnou-li posazovat, otáčet, plazit nebo lézt a do roka chodit, vše bude v pořádku.

Chodili jsme na Vojtovku, ale kluci se chovali zcela v prevítovském duchu, jen řvali a pasivně leželi, případně někoho pokousali (od 5-ti měsíců), tudíž jsme se přes odpor řev a problémy pokoušeli o cvičení a velmi vynechávali. A to jeden chodil v 10-ti měsících a druhý úderem roku. Nedovede si představit ty nervy.

Ne, nezrazuji od téhle metody, vůbec ne, naopak, je dle mého funkční a vlastně jde o houby krom toho, že vysedíte šňůru v čekárně a pak terorizujete za řevu své miminko, ale malinko mi připadá, že dodnes, potká-li pediatr "netabulkové" dítě, šup s ním neurogolovi.

Taky připouštím obavy ze zanedbané péče, ale právě teď to řeší kamarádka. Holčička 8 měsíců, neleze, plazí se, .... ale bez opory se postaví a snaží se popojít. Přesto dostali doporučení, protože neleze..... bojím se soudit, třeba je to celé špatně, nejsem pediatr, ale když se mne ptala, co bych dělala, prohlásila jsem - poté, co jsme na neuro jezdili 2 x týdně, aby lékařka prohlásila, že děláme pokroky:-))) - ať počká.... doufám, že jsem něco nepohnojila.
 Zdenka 
  • 

Re: Když máš nemocné dítě, koukáš na věci jinak 

(15.7.2008 23:29:26)
Sice tématu tolik nerozumím, ale vypadá to že naštěstí mám dobrou pediatričku. V 8 měsících se synek ještě ani neplazil (začal těsně po kontrole), jen se točil na bříšku. Lézt začal v 10 měsících, sedat si skoro v 11 měsících, na roční kontrole se ještě ani nepostavil (opět až těsně po). To jen doktorka chtěla, ať se za měsíc ozveme, jak jsme na tom. Sám chodit začal ve 14 měsících. On nic nezkoušel, všechno začal dělat až když to prostě uměl. Chodit začal tak, že jeden den si začal přede mnou bez držení stoupat, pár vteřin balancoval a pak se mě chytil. Druhý den balanc udržel a začal první krůčky (uprostřed prázdné místnosti). Nepadal, po pár krůčcích si opatrně dřepnul na bobek. A třetí den přešel přes 4 metry prostředkem prázdné místnosti s jedním malým zaváháním.
Představa PREVENTIVNÍHO běhání po doktorech a rehabilitacích a stresování se doma se cvičením mě děsí. A jak koukám, leckterý doktor by nás asi do toho kolotoče hnal, a jen proto, že si dítě nepotrpí na spousty nevydařených pokusů :-(
 Linda 
  • 

Re: Když máš nemocné dítě, koukáš na věci jinak 

(16.7.2008 8:27:06)
No tak naše dcerka v 8 měsících taky nelezla, do 10 měsíců se plazila. A děti mých kamarádek+děti na cvičení, kam jsme chodili, na tom byly podobně. Prý za to můžou dnešní plovoucí podlahy (dětem se na nich hůř naučí lezení). Asi na tom něco bude, když jsme přijeli na chatu, kde je koberec, dcera okamžitě začla lézt, současně s tím se posadila - obojí v 10 měsících. Fázi postavování se a chození kolem nábytku zcela vynechala. Šla na to po svém - postavila se ze všech čtyřech uprostřed trávníku a balancovala. Díky tomu v 11 měsících udělala první samostatné kroky, za ruce jsme ji nikdy nevodili ani to nevyžadovala.
 JiBi* 


Re: Když máš nemocné dítě, koukáš na věci jinak 

(16.7.2008 16:20:40)
Terezo, prý je kvůli celkovému vývoji nervové soustavy dobré, aby dítě prošlo všemi vývojovými stadií, tedy i lezením.
 Lenka J., Léňa 15 m 
  • 

Re: Když máš nemocné dítě, koukáš na věci jinak 

(16.7.2008 21:15:11)
Lenička měla standartní vývoj v motorice, ale plazení se nekonalo, z polohy na bříšku, zvednutá na ručičkách jakoby rotovala a pak hned lezla a sama si sedala atd. a nemyslím si, že by jsme potřebovali nějaké cvičení. Taky jsem slyšela, že některá citlivá mimi nelezou, protože je bolí kolínka, no sama si pamatuju, když jsem s malou z legrace lezla po zemi, vůbec to nebylo na kolena příjemné...
 Teraza Horáková 


Re: Když máš nemocné dítě, koukáš na věci jinak 

(15.7.2008 22:42:39)
Sally- tebe mimořádně vidím (Daniela, dvojčata :-)))


podobně to bylo u nás.... Už při odchodu z porodnice nám řekli, že začnou-li posazovat, otáčet, plazit nebo lézt a do roka chodit, vše bude v pořádku.

Chodili jsme na Vojtovku, ale kluci se chovali zcela v prevítovském duchu, jen řvali a pasivně leželi, případně někoho pokousali (od 5-ti měsíců), tudíž jsme se přes odpor řev a problémy pokoušeli o cvičení a velmi vynechávali. A to jeden chodil v 10-ti měsících a druhý úderem roku. Nedovede si představit ty nervy.

Ne, nezrazuji od téhle metody, vůbec ne, naopak, je dle mého funkční a vlastně jde o houby krom toho, že vysedíte šňůru v čekárně a pak terorizujete za řevu své miminko, ale malinko mi připadá, že dodnes, potká-li pediatr "netabulkové" dítě, šup s ním neurogolovi.

Taky připouštím obavy ze zanedbané péče, ale právě teď to řeší kamarádka. Holčička 8 měsíců, neleze, plazí se, .... ale bez opory se postaví a snaží se popojít. Přesto dostali doporučení, protože neleze..... bojím se soudit, třeba je to celé špatně, nejsem pediatr, ale když se mne ptala, co bych dělala, prohlásila jsem - poté, co jsme na neuro jezdili 2 x týdně, aby lékařka prohlásila, že děláme pokroky:-))) - ať počká.... doufám, že jsem něco nepohnojila.
 sally 


Re: Když máš nemocné dítě, koukáš na věci jinak 

(15.7.2008 22:59:02)
no mě právě navíc přijde, že každej má ty tabulky jinak.... Moje dcera se začala před šestým měsícem plazit (ne lézt, plazit na bříšku), v devíti měsících byla dr. v klidu (mojí kámošce v ČR se stejně starou plazicí holčičkou vykládali, jak je zaostalá). Lisa se krátce na to postavila na kolínka, v deseti měsících chodila kolem nábytku - a dost.... čtyři měsíce jí trvalo než se pustila. Ale pak ráno přešla vratce obývák, večer BĚHALA kolem baráku za bráchou... prostě si to potřebovala nacvičit :-)

Nedonošený syn - prvně se uměl posadit, a pohyboval se tím, že se posadil, přepadnul na stranu, přitáhnul nožičky a zase se posadil. Lézt se naučil od kamaráda v šesti měsících (upravených). Chodit začal v třinácti.... ale fakt prvně seděl a pak lezl.

Kámošky holčička se posunovala po prdelce, nelezla vůbec po čtyřech. Prý určité procento dětí se vyvíjí touhle oklikou - a jsou to děti které nikdy nelezou a obvykle začnou trošku později hodit (14-16 měsíců) a prý je to taky v pořádku...

takže já jsem k tabulkám dost skeptická. Myslím, že je třeba k tabulkám používat i selský rozum. Že můžou naznačovat, že něco není v pořádku - ale to neznamená, že tam ten problém JE.
Dcera mi vypadla váhově na mínus pátou percentilu - dr. když viděla papíry, tak jí vstaly vlasy hrůzou na hlavě - ale po vyšetření řekla, že je holt holka hubená a že nevidí jedinou známku toho, že by s ní bylo něco špatně....
 Teraza Horáková 


Re: Když máš nemocné dítě, koukáš na věci jinak 

(15.7.2008 23:22:46)
Sal, tabulky má každý jinak. Nedávno byl manžel na měření cholesterolu, něco kolem 6-ti tuším, takže omezoval, to bylo nad normu. Pak se kasal, měl cholesterol pod 5, ale panlékařka nasadila léky, protože mezitím se změnily normy :-))))
 JiBi* 


Re: Když máš nemocné dítě, koukáš na věci jinak 

(16.7.2008 16:16:28)
sally, ono nedonošený a nedonošený je ještě rozdíl - nepíšeš, o kolik týdnů byl nedonošený.
 Dana, dvě děti 
  • 

Re: Když máš nemocné dítě, koukáš na věci jinak 

(16.7.2008 12:43:59)
Pochopitelně nemůžu pět ódy, když jsme cvičili preventivně. Zbytečný stres. Chápu účelnost metody u těžších postižení.Jinak ani náhodou.
 Milada 
  • 

Hlavně ať se matka nestresuje, ono se to srovná... 

(15.7.2008 22:13:12)
Chci reagovat na názor, že každé dítě je jiné a vyvíjí se jinak. To je pravda, nicméně odklon od tabulek může znamenat problém. A tady se domnívám vzniká velká diskuse o tom, že se matka nemá stresovat, všichni ji chlácholí, že se to spraví, není neobvyklý názor radši nic nebudu dělat, ještě by tam doktor něco našel.
Dcera měla po porodu zlomenou klíční kost a poté měla tu ruku slabší. Ačkoli jsem s ní byla fakticky nepřetržitě, nezdála se mi nijak "divná". Ale známé na rehabilitaci stačilo pár chvatů, aby mi ukázala, kde je problém (asymetrie pohybů). Stačilo jednoduché cvičení, ani ne Vojtovka. Proto si myslím, že návštěva specialisty rozhodně nemůže ublížit, ale naopak může pomoci začít napravovat co nejdříve. Nějaká tetička i když třeba má tři děti specialistka být nemůže.
Myslím, že tvrzení, že dítě se má plazit, pak lézt a pak chodit má něco do sebe - pomalu se formují jednotlivé svaly. To, že dítě něco vynechá, nebo třeba se plazí nestandardně, může právě znamenat že se mu některé svaly vyvinou špatně, začne se fixovat náhradní stereotyp - ovšem důsledky se můžou projevit až v dospělosti třeba bolestí zad.
Proto si myslím, že návštěva specialisty "pro jistotu" pokud se nám něco nezdá rozhodně není od věci.
 Eva 
  • 

Re: Hlavně ať se matka nestresuje, ono se to srovná... 

(16.7.2008 8:06:21)
ahoj, ještě bych chtěla dodat, že celá situace je ošemetná v tom, že vlastně nikdo nedokáže vyloučit, že třeba špatné pasení koníčků nebo nelezení v dětství nemůže být prapůvod bolestí zad v padesáti. Ted se to zdá jako prkotina v porovnání např. s dětskou obrnou, ale mojí mámu záda bolí jako ďas a dost jí kazí život a představa, že pro pohodu v rodině si řeknu, ono se to srovná i malému... důsledky svých rozhodnutí můžeme jen těžko dovážit...
 Jíťa 
  • 

Re: Hlavně ať se matka nestresuje, ono se to srovná... 

(16.7.2008 8:26:24)
Sorry, ale tohle jsou takový bláboly....

Někdy mám pocit (nejen v téhle diskuzi), že prenatální péče a následně péče během 1. roku života a za veškeré chyby, kterých se v tého době dopustíme bude dítě trpět celý život....
To je blábol nad blábol!

Nemyslíš, že bolesti zad v 50 může způsobovat 1000 jiných věcí než je netabulkový vývoj batolete?
 Linda 
  • 

Re: Hlavně ať se matka nestresuje, ono se to srovná... 

(16.7.2008 8:33:30)
Jíťo, souhlasím! Pokud vím, bolestmi zad dnes trpí skoro všichni, i mladí lidé. Je to spíš výsledek sedavého způsobu života, než vývoje v batolecím věku. Neříkám, že batolecí věk na to nemá vliv, třeba takové posazování dětí, které ještě nesedí, je určitě špatné (pokud dítě od jakživa sedí zkroucené, tak mu to určitě nepřidá).
 Milada 
  • 

Re: Hlavně ať se matka nestresuje, ono se to srovná... 

(16.7.2008 12:19:07)
I kdyby netabulkový vývoj mohl za 1 z 1000 důvodů bolesti zad, nestojí to přece jen za tu námahu pokusit se aspoň tento jediný důvod vyloučit???
 Jíťa 
  • 

Re: Hlavně ať se matka nestresuje, ono se to srovná... 

(16.7.2008 14:10:17)
Problém je, že to nikdo neví a nikdy v budoucnu vědět nebude.
Můžeš cvičit s děckem jak blázen a stejně tomu neujdete. Co třeba přetížené školní brašny? Zkusilas někdy zvážit aktovku prvňáčka? Co celodenní sezení ve školních lavicích? ....
 Milada 
  • 

Re: Hlavně ať se matka nestresuje, ono se to srovná... 

(16.7.2008 16:30:44)
No samozřejmě, to je taky děs běs. A opět se to dá aspoň trochu kompenzovat vhodným posilovacím cvičením - stejně jako sezení u počítače atd. Ale děti s dobře vyvinutým svalstvem by měly tyto šílené stavy snášet lépe. A taky to nic nemění na faktu, že jsou věci, kterým lze předejít už v kojeneckém věku.
 Jana, tři dcery, 19,16,4 
  • 

Re: Hlavně ať se matka nestresuje, ono se to srovná... 

(17.7.2008 21:38:36)
Milé maminky, klidně se stresujte, hlavně když si uvědomíte, že to děláte nebo neděláte pro svoje dítě. S první dcerou, která se narodila v 39. týdnu, ale s váhou 2,15 jsme vojtily asi půl roku, známí a příbuzní na mě koukali jak na mimozemšťana, co to dítě tak trápím a hlavně když je tak malinká. Cvičení bylo úmorné, strasující, ale postupem času jsem našla dobu, polohu a pohodu a Eva si zvykla a ten pocit, že jí ručičky a nožičky dělají něco bez práce ji vůbec nevadil.Časem jsme mohli cvičení opustit a dnes vidíme, že je dcera jenom trošku menší než ostatní členové rodiny. Další dcera se narodila ze tři roky a byla jak se říká pohodlnější, vojtili jsme také, ale jen tak pro jistotu. Lada nebyla tak živé a pohyblivé miminko jako její sestra, která ji ve všem pomáhala a všechno ji usnanovala. Takže proč by se namáhala pro nějakou hračku natahovat, když ji setřička podá. Tohle všechno jsem si uvědomili, až když tuhle sesterskou výpomoc viděl náš pan doktor a naučil tu starší tu mladší trošku trápit a škádlit, nauč miminko natahovat ručičky, nedávej ji hračky, neříkej nic, počkej si až tě zavolá. Bylo to hlavně těžké pro tu starší. Obě jsou dnes v pohodě, jenom trochu puberta, ale to se rozchodí. A tu nejmladší jsme si vychutnávali všichni čtyři, vojtili jsme, když měla dobrou náladu a škádlili jsme ji všichni, aby z ní nebyl lenošek. Takže vojtěte nebo ne, hlavně ať jste zdraví.
 Svatka 
  • 

CHůze špičkami k sobě 

(16.7.2008 9:48:53)
Váš ortopéd měl pravdu a zbytečně svou dceru trápíte.Navíc geny
neošálíte.
Já od dětství jsem chodila špičkami k sobě ,do šeti let jsem
nosila tvrdé kožené boty obuté naopak aby tlačily šlapky na druhou stranu. NEPOMOHLO TO. Skutečně až jsem byla větší začala jsem si sama /protože děti se mi smály/ dávat pozor na to jak
chodím a naučila jsem dávat špičky správně. . Akorád když jsem hodně unavená tak dávám špičky k sobě.

A co víc když se mi narodila dcera tak dávala špičky taky k sobě,ale poučená svoji zkušeností jsem ji nechala a postupem
času stejně jako já se sama se svým vědomím naučila chodit rovně. Dnes je dospělá a žádný probém s chůzí nemá.
 lojzicka 10/04,01/08 


VOJTOVI POZLATIT RUCE! 

(17.7.2008 12:52:41)
Také jsme si tim prošli a procházíme. Dceřina diagnoza byla že se může stát že nebude nikdy chodit , sedět, lézt ... nebo taky jo podle toho jaké budeme mít štěstí a jak budeme vzorně cvičit.
Od 2měsíců jsme cvičili 6x denně. Stav prvně stál ale při druhé kontrole neurologa už bylo patrno zlepšení. Nyní skoro v půl roce nám neurolog oznámil že s největší pravděpodobností jsme VŠE vycvičili a jak je psáno ve článku tak jsme chybný vzorec nenechali v hlavičce zapamatovat, takže jsme vyhráli!!! Jen si posteskl, že kdyby takhle brzo chodili a tolik cvičili všechny děti tak by v podstatě těch postižených bylo opravdu minimálně. Kdo shazuje Vojtovku je s prominutím... ne bez prominutí DEBIL! A ty maminky co to špatně snáší a nezvládají cvičti.. CVIČTE. lepší ted pár měsíců pláče než celý život s postiženým dítěte.. to je snad horší ne?! My teda ještě stále cvičíme dokud nezačne chodit. Opravdu nepodceňovat a hlavně si všímat rhb jak se něco nezdá tak rychle k jiné. Jinak je to v troubě :)
 Simona, Pavlík 2 roky 
  • 

Na Vojtovu metodu nedám dopustit 

(17.7.2008 18:39:20)
Ze své osobní zkušenosti nedám na metodu pana Vojty dopustit. To co bylo zpackáno porodem, jsme díky vojtění napravili a náš Pavlík se dnes vyvíjí již téměř normálně. Cvičili jsme pravidelně od tří měsíců do roku a půl a postupně jsme viděli za sebou obrovský pokrok. Při porodu byl syn přidušen a narodil se o necelý měsíc dříve. Myslím, že v našem případě, by bez cvičení nedělal takové pokroky a sotva by kdy dostihl své vrstevníky. Když jsme museli díky viróze na 3 týdny přestat cvičit, bohužel se jeho vývoj opět zastavil a vrátil zpět. Nasazení cvičení po správné diagnóze stanovené neurologem je na místě.
 Dana, dvě děti 
  • 

Re: Na Vojtovu metodu nedám dopustit 

(18.7.2008 11:44:46)
A co byste dělala, kdyby se ani neurolog ani terapeut nedohodli na diagnóze a přesto vám doporučili cvičit? Mám na mysli úplně protichůdné názory - hlava doprava, doleva, hypotonie- hypertonus. Byla byste si pořád tak jistá a vděčná?
 Martina, 2 kluci 


Re: Na Vojtovu metodu nedám dopustit 

(23.7.2008 16:14:44)
Dano, ja bych "pro jistotu" udělala cokoliv. Ublížit jsi jí asi nemohla, ale pomoci ano.
Já kdysi souhlasila s operací slepáku "pro jistotu" u 4letého syna - měl u toho i salmonelózu, takže nález na utz, bolesti a pod. bylo silně nejasné. Zánět slepáku se potvrdil, takže operace "pro jistotu" se najednou změnila na operaci, která byla nutná. Jen to dopředu nikdo nevěděl. Pak jsem si povídala s více pediatry na téma dětský pacient - určovat u nich diagnózu je občas jako věštění z křišťálové koule. Taky pracuju s lidmi, takže jsem velice opatrná v soudech, zda se něco dělá "pro jistotu" nebo úplně nutně...
 Simona a Pavlík 2 roky 
  • 

Re: Na Vojtovu metodu nedám dopustit 

(29.7.2008 20:56:10)
Ano je mi jasné, že i to se může stát, ale v tom případě není něco správně nemyslíte? Z mých zkušeností fyzioterapeut s dítětem cvičí a má větší šanci poznat, kde jsou nějaké odchylky než neurolog, u kterého jste pár minut. Doporučila bych změnit minimálně neurologa.
 Martina+Berťas 
  • 

nevím... 

(18.7.2008 12:16:23)
taky si myslím že se to dneska s vojtovkou trošku přehání. nikdo (ani v této diskusi) nepochybuje o její účinnosti a vhodnosti při těžších postiženích, ale naprosto se u nás zasklívá že pro děti s mírnou odchylkou ve správnosti provedení pohybu nebo při menším zpoždění proti tabulkám existují když už tak taky jiné a šetrnější způsoby. my jsme s klukem cvičili asi měsíc v jeho 3m (diastáza břišních svalů a jejich celková ochablost, v důsledku toho se neopíral o ruce v lehu na bříšku, ale vydržel neuvěřitelně dlouho ležet a "dělat letadlo". prostě zvědavec) a když jsem se bavila s paní rhb, říkala že u malých dětí má málo kdo osvědčení pro provádění čehokoliv jinýho než vojty. jakože když už jim zaplatí jedno drahý školení tak jakýkoliv další je zbytečnost.
o účinnosti cvičení v našem případě těžko soudit, malej byl šikula a prostě se chtěl hýbat a zkoumat a tak, ale já jsem s ním cvičení docela flákala, protože jednak mi ho samozřejmě bylo líto, ale hlavně jsem moc nepochopila jak s tříměsíčním miminem který jenom jí a spí najít 4x denně vhodnou dobu (ne po jídle, ne před spaním večer), když moc tak jsme cvičili 3x. ale stejně jsme vždycky dostali pochvalu jaký děláme pokroky. tak teda nevím, ale myslím si že nějaký posilovací cviky a vedení pohybu nám asi posloužilo stejně dobře a nemusel z toho mít kluk takový hysteráky. neřešila jsem to tehdy jen z té pozice že prostě za měsíc nebylo o čem mluvit.

 Žlababa (Postižené Děti cz) 


Použití článku z mého blogu na dmo.blog.cz 

(19.7.2008 22:27:09)
Těšíme mne, že propagujete takto Vojtovu metodu. Ale přiznám se, že mne dost zarazilo, že jste bez mého souhlasu použila text téměř celého mého článku z osobního blogu, který je navíc uveřejněný i tady na Rodině. Myslím, že jste se mne mohla alespoň mailem zeptat, jestli s tím souhlasím. Na blogu(dmo.blog.cz) mám přeci e-mailovou adresu i jméno.
 Lenie 


poporodní obrna 

(20.7.2008 7:41:32)
Chci taky prispet s troskou do mlyna. Do od narozeni Klarky do dnesniho dne chvalim, ze Vojtova metoda je. Klarka pri vyvolavanem porodu spatne dorotovala, navic byla velka (4,5kg) takze si skripla rucicku a mela ji ochrnutou. /Pozdeji jsem se dozvedela, ze si natahla nervy v ruce, coz bylo vlastne stesti, protoze casto se stava, ze se nervy pri porodu uplne pretrhnout a to je potom naprava horsi. Od narozeni (hned v porodnici) jsme cvicili Vojtu az skoro do 1,5 roku. Ze zacatku plakala Klarka i ja, pozdeji uz se Klarka jen zlobila, ze ji drzim jak se ji nelibi. Ale zvladli jsme to, dnes chodime co pul roku na kontroly na RHB a mame pochvalu, ze na prvni pohled neni nic poznat. Jen na ten druhy zkuseny lekar vidi, ze ma Klarka jedno raminko mirne klesle. A tak cvicime nenasilne dal - plavani, jezdime na kole, na odrazedle, a delame vsechno pri cem se udrzuje rovnovaha, aby se zapojili svaly na obou stranach. Stacilo rok a pul cviceni, a Klarka ma ruku v poradku, kdybych to vzdala, tak ji ma ted ochrnutou a uz ji asi tak moc nikdo nepomuze. Je to jen "hloupost" proti miminkum, ktery maj vetsi problemy, a Vojtu cvici, aby vubec zili, ale kdyz se divam na Klarku, tak je pro me ta jeji, ted uz zdrava, ruka moc moc dulezita...
 ajinav 


cvičit nebo ne? 

(23.7.2008 20:23:07)
S vojtovkou jako prevencí taky nejsem nadšená. My dostali zkraje jen protahovací cviky a dnes nám rhb sestra řekla, že zlepšení je, ale že nám přidá další cvik, tentokrát už reflexní. Chodíme, protože jedno z dvojčat má větší hlavu a neuroložka nás pro jistotu poslala na rhb. TAm sestra zjistila, že má Petruška trošku tužší svaly a že při předklonu nedá ručičky před sebe a že se v 6 měs neotáčí na bříško - děti se narodili o 6 týdnů dřív. Po 14 dnech se Petruška začala otáčet na bříško a dnes nám rhb sestra přidala další cvik,že prej ještě trochu prohýbá záda,ručičky při předklonu pořád nedává před sebe a když ležela a ta sestra vedle ní plácla rukama tak se lekla - což mi přijde normální,to by se lekl každej:(. Vůbec se mi do toho dalšího cvičení nechce a ráda bych se vás zeptala, zda je tady nějaká mamina, co cvičit měla a necvičila a nebo necvičila tak poctivě.Můj názor je, že se dětem má nechat čas a oni si s tím sami poradí.
 ajinav 


cvičit nebo ne? 

(23.7.2008 20:23:44)
S vojtovkou jako prevencí taky nejsem nadšená. My dostali zkraje jen protahovací cviky a dnes nám rhb sestra řekla, že zlepšení je, ale že nám přidá další cvik, tentokrát už reflexní. Chodíme, protože jedno z dvojčat má větší hlavu a neuroložka nás pro jistotu poslala na rhb. TAm sestra zjistila, že má Petruška trošku tužší svaly a že při předklonu nedá ručičky před sebe a že se v 6 měs neotáčí na bříško - děti se narodili o 6 týdnů dřív. Po 14 dnech se Petruška začala otáčet na bříško a dnes nám rhb sestra přidala další cvik,že prej ještě trochu prohýbá záda,ručičky při předklonu pořád nedává před sebe a když ležela a ta sestra vedle ní plácla rukama tak se lekla - což mi přijde normální,to by se lekl každej:(. Vůbec se mi do toho dalšího cvičení nechce a ráda bych se vás zeptala, zda je tady nějaká mamina, co cvičit měla a necvičila a nebo necvičila tak poctivě.Můj názor je, že se dětem má nechat čas a oni si s tím sami poradí.
 Hana 
  • 

Re: cvičit nebo ne? 

(24.7.2008 2:09:48)
Jsem maminkou dvojčátek-holčiček a u obou byla diagnostikována predilekce hlavičky a problémy s kyčlemi.
Stále si říkám, že jsme měli více štěstí než rozumu, protože nás naše pediatrička pečlivě sledovala a ve 2 měsících nás odeslala k neuroložce a následně k rehabilitační sestře. A všechyn tři dámy byly a jsou úžasné.
Cvičila jsem s oběma holčičkama 4 cviky denně od 3 měsíců. Bylo to náročné, hlavně psychicky, ale jako naprostý laik jsem věřila naší skvělé fyzioterapeutce, která se holkám věnovala a mě neustále dodávala sílu cvičit a eliminovat možné problémy do budoucna. Stále jsem si opakovala, že to vše dělám pro holky a jejich dobro.
Jedna slečna mohla s cvičením skončit v 11 měsících, byla a je velká čipera, a ta druhá, klidná a rozvážná, si ho ukončila rovněž, v den, kdy se začala plazit, styl a lá Meresjev.
Na kontrolách jsem poslouchala, že tu klidnou brzdí v rozvoji právě ta její mírumilovná a klidná povaha. Jenže holčička neseděla a neměla ani snahu si sednout ještě ve 13 měsících.
Vždy jsem se snažila nesrovnávat a nechat holkám jejich čas. Nikdy jsem ani jednu neposazovala, ani nevodila za ruce. Ale v těch 13 měsících už jsem opravdu začala nervóznět. První holčička se druhé závratně, co se dovedností týče, vzdalovala.
Nechtěla jsem se dočkat dne, kdy mi třeba v jejich dvou letech budou vykládat, že nesedí, protože je klidná. Podle mě jsou i klidnější děti a sedí. Navíc jsem slýchala, že cvičené děti většinou předčí ty necvičené. Jenže já to pořád nějak u té naší klidné holčičky nepozorovala.
Tak jsem si pro svůj klid vyžádala některá vyšetření - krevní obraz, UTZ hlavičky, vyšetření na metabolické vady. Chtěla jsem mít jistotu, že problém není někde jinde. Všechna vyšetření dopadla dobře a tak jsem si znovu říkala, že potřebuje jen svůj čas.
V té době už jsme bydleli v zahraničí a tak jsem se na jedné kontrole u místní dětské doktorky zmínila o tom, že nám jedna holčička stále nesedí a že mi odmítá cvičit Vojtu. Že jen leží jak placka a čeká, až uběhne čas cvičení. Paní doktorka se rozhodla odeslat nás na jejich rehabilitační pracoviště, že začneme zase cvičit. Diagnostikovali nám ochablé břišní a zádové svalstvo.
Už jsem se psychicky připravovala na další cvičení Vojty a jaké bylo mé překvapení, když nám rehabilitační sestra řekla, že sice Vojtu znají, ale oni že budou cvičit Bobatha. V ten moment mi název cvičení nic neříkal. Ale pustili jsme se do toho a já zjistila, že to vlastně žádné cvičení v pravém slova symslu není. Je to terapie hrou, žádné vysvlečení do naha, pro nás na začátek jen kutálení a přetáčení. Holčička si to užívala. Navíc toto cvičení necvičení nijak nenarušovalo náš denní režim a nemuselo se cvičit pravidelně jako Vojta (jako antibiotika).
A já měla možnost sledovat pro mě zázrak v přímém přenosu. Za první tři týdny cvičení se holčička posadila, za další tři týdny lezla po kolínkách a za další tři se postavila.
Samozřejmě jsem přemýšlela nad tím, zda by nebylo bývalo lepší cvičit Bobatha od začátku, když má takové výsledky. Zda nebyl Vojta zbytečné trápení mě i holčiček. Do mých úvah vstoupil i manžel, který řekl, že Bobatha měl možná u nás takový úspěch právě proto, že byla naše holčička vycvičená a připravená Vojtou. Možná má pravdu, kdo ví.
Každopádně náš ďáblík začal chodit v 15 měsících a náš kliďánek v 18 měsících. A to je nejdůležitější.
Jak už zde bylo řečeno, možná bychom se k tomuto výsledku dopracovali i bez cvičení, ale kdo ví. Třeba ne nebo spíše ne, protože ta predilekce tam byla (i když jsem ji já v prvopočátku samozřejmě neviděla). Pak bych si to mohla vyčítat, že jsem pro holky neudělala nebo nezkusila udělat to nejlepší. Kdysi někdo řekl, že se před námi v každém okamžiku otevírají dvě cesty a my volíme jednu z nich. Ať už si vybereme kteroukoliv z nich, nikdy se nedovíme, kam by nás dovedla ta druhá.
Já jen vím, že nebudu nikdy litovat toho, že jsem cvičila jak Vojtu, tak Bobatha (toho ještě stále nemáme ukončeného). Ani kontrol u neuroložky, na které jezdíme domů. Aspoň mám jistotu, že jsou pod kontrolou a pokud by se někdy vyskytl nějaký problém (doufám, že ne, ťuk ťuk), budeme v nejlepších rukou a můžeme ho začít řešit.
Všem přeji hodně štěstí--těm, co cvičit nemusí že mají to štěstí a hlavně těm, co cvičit musí, aby měly jen ty nejlepší výsledky.
 Evka :) 


Re: poporodní obrna 

(19.6.2012 10:47:21)
Nj, potkalo nas to podobne, bohuzel u Elisky byly nervy poskozene vic. Co je ale nejhorsi... V Brne, v porodnici vyhlasene neonatologickou peci NEUMI RHB poradne vojtovku. Takze jsme prvniho pul roku cvicily spatne, nedotazene, ve spatnych polohach. Ten nejduleziteksi cas jsme promarnily a teprve od pul roku, po zmene terapeutky se zacalo neco dit k lepsimu.

Nejdulezitejsi u Vojtovky je vedet, co, kdy a jak se ma dit a jak toho dosahnout. Nestaci vedet, ze ma lezet na zadech a zmacknout tam ci onde.

Preju vsem maminkam, aby mely stesti na terapeuty.
 Sestřička 
  • 

Nedám dopustit na Vojtovu metodu 

(25.7.2008 12:40:40)
Milépisatelky a všechny ostaní čtenářky, přečetla jsem si článek a všechny příspěvky o Vojtově metodě, jak napovídám, nedám na ní doppustit, a určitě to není tím, že jí mám vlastně okolo sebe celý den v práci. Nejsem sice fyzioterapeut, ale pracuji v Dětské lázeňské léčebně Nové lázně v Teplicích. U nás se léčí malé i veliké dětičky a já za svá léta praxe vidím některé děti od miminek až do dospělosti.
Souhlasím s Prďolou, lepší je cvičit dřív, než pozdě a zase naopak ve spoustě věcí nesouhlasím s Andrejkou. Vojtova metoda určitě není móda dnešních dnů, jenom se dnes o níc asi více mluví, protože i postižených dětí je více, dnes se zachrání miminka s porodní váhou i 600-800g, to se dřív nestalo ani náhodou, novorozenecká úmrtnost byla vysoká a teď rok od roku klesá díky vysoké a vyspělé péči o nedonošené děti. Říkáte, že na všechno se ordinuje Vojtovka, ale malé mmiminko, kojence nebo i batole vám nebude plnit pokyny jako dospělý člověk, jemu se musí pomoci, musí se stimulovat, a tom ta Vojtovka je.
Souhlasím s Jibi, že kvůli, cituji: celkovému vývoji nervové soustavy je dobré, aby dítě pročlo všemi vývojovými stadii. Profesor Vojta měl např. jako 4. lokomoční stadium tzv. "hopsání", t. j. stadium mezi plazením(3. stadium) a lezením(5. stadium), kdy dítě provádí hopsání bez střídání končetin a toto stadium u zdravých dětí není.
Souhlasím s Markétou, že článek kritizují ti, kteří nikdy problém s postiženým dítětem neměli a nebo nikdy neviděli, jaký pokrok může dítě udělat.
Tak se na mě moc nezlobte za můj názor, ale vlastně každý den si povídám s maminkami, které jsou u nás se svými dětmi a vím, že některé vaše názory by je určitě nepotěšily.
 ajinav 


Re: Vojtění nebolí?! 

(4.8.2008 12:55:37)
Všichni tvrdí, že vojtění miminka nebolí, že je jim to jen nepříjemné. Tak jakto, že vojtění bolí dospělého. Otec mého přítele je po mrtvici a docházeli k němu fyzioterapeutky a dodnes s hrůzo vzpomíná jak ho to bolelo!!! Je to zpátky cca 5-6 let. Takže mi nikdo nevymluví, že miminka to nebolí, když to bolí dospělého člověka. Ono to mimčo totiž nedokáže říct, že ho to bolí. Andrea
 Luckaaa 


Re: Vojtění nebolí?! 

(4.8.2008 18:01:10)
to ale musíš brát také v potaz, že po mrtvici je dost častá změna citlivosti postižené strany
naší babičku (po mrtvici)někdy bolí pohý dotyk, něžný dotyk podotýkám....druhý den třeba vůbec ne to záleží na spousta okolností
v dospělosti také už máme spoustu svalů zkrácených a protahování také někdy bolí...nemělo by , ale pokud máte zvýšenou nebo změněnou citlivost....
že vojtění nebolí 100% netvrdím, opravdu nejsem mimino ale s největší pravděpodobností ne, spíše je nepříjemná ta poloha a bríná se, také jsem byla vojtěná nebolelo mně nic
vkaždém případě bych nesrovnávala člověka po mrtvici s miminkem
 Annah 
  • 

Re: Vojtění nebolí?! 

(8.8.2008 10:41:33)
Manžela také v dospělosti fyzioterapeutka "vojtila" kvůli vyhřezlé ploténce. Říkal, že to nebolelo, ani to nebylo nepříjemné. Jen měl zvláštní pocit, když se mu tělo někde hýbalo samo od sebe, aniž by to mohl ovlivnit :-)
 Evka+Adelka-3.5r+Eliska5m 
  • 

Terapeuti - Brno 

(12.8.2008 12:51:11)
Jsem rehabka a bohuzel jsem Vojtovku cvicila jen parkrat na praxich s vetsimi detmi. S Adelkou jsem taky cvicila, ale nebylo ji nic hrozneho. Eliska sla bohuzel na svet ztuha a ma poranenou pazi. Z pocatku to vypadalo na uplnou nehybnost, postupne se Vojtenim dostavame na omezenou hybnost a treba jednou bude rucka v pohode.
Bohuzel jsem az nyni zjistila, ze v Brne je snad jedna, mozna dve rehabky, ktere vojtu nejenom samotne umi, ale dokazi svoje znalosti a dovednosti naucit i maminky (a to to maji u mne snazsi, ze alespon trochu vim, o cem mluvi). Prvni asi 3mesice jsme chodily k jedne kolegyni, ktera nas ucila zakladni polohy a dobry... Mela jsem pocit, ze by to chtelo neco vic a tak jsme sli k jine, mladsi. Ta mne nadchla, jak se snazila vymyslet nove a nove uchopy a varianty, aby se co nejvice zapojila nemocna rucka, jenze... Pak jsem na dovolene pozadala kamaradku, ktera Vojtu opravdu umi a najednou jsem zjistila, ze je vsechno spatne :( Ze sice ruzka den ode dne sili a lepe se pohybuje, ale zbytek tela jde spatne, ze je Elsika cela kriva, ze to spatne drzim, ze vlastne nevim, jak ma cely PRiNCIP fungovat. Kamaradka bohuzel neni z Brna, takze k ni nemuzeme chodit. Podle ni, je v Brne asi jen par schopnych a opravdu dobrych terapeutek, ktere Vojtuv princip opravdu umi. To pro mne bylo dost hrozne zjisteni. Kdyby nebylo ji, Eliska by se dal krivila, pouzivala nahradni pohybove vzorce a nakonec by sice rucku pouzivala bezva (mozna i tak bude), ale byla by cela kriva, bolela by ji casto zada, hlava a kdo vi, jaky zivot je lepsi :)

Z celeho plyne jedna jedina zkusenost. Ikdyz mate pocit, ze jste narazili na dobreho terapeuta, nemusi tomu tak byt a opravdu dobrych terapeutu je po cele republice opavdu stale malo. Jedina rada, kterou se snad musite ridit je, ze je to PRINCIP a vy se ho jako takovy musite sami cely naucit. Musite vedet presne, jak ma vypadat vychosi poloha a co mate videt - co ma dite delat. Pak teprve muzete opravdu dobre cvicit :)
 EvaP. 


Re: Terapeuti - Brno 

(24.8.2008 22:40:32)
Vas prispevok som precitala jednym dychom. Mam dvojrocneho syna, ked mal 4 mesiace, som si u neho vsimla prevaleny hrudnik. Nikdy som sa s tym nestretla, kazdy mi tvrdil, ze je to len esteticky problem, ze z toho "vyrastie". Ked mal rok zacali sme nepravidelne, kazdy 2-3 tyzdnen rehabilitovat, ale bol to skor len taky strecing. Minuly tyzden nas pediater upozornil, ze ma pocit, ze by sme mohli mat v buducnosti problem, ze by bolo dobre najst nejakeho dobreho ortopeda a zacat cvicit vojtovou metodou.Detsky lekar nam nevedel nikoho odporucit, tak som zacala patrat. Zijeme tiez v Brne a bola by som vam velmi vdacna, keby ste mi mohli dat kontakt aspon na tu 1-2 terapeutky, ktore to robia dobre - eva.panikova@volny.sk Dobry odbornici su vraj v Bratislave, v najhorsom pripade budem s malym, aspon kym sa tie cviky nenaucime dochadzat tam.
 Veronika Fichtnerova 
  • 

Hlavicka na stranu 

(4.5.2009 0:44:36)
Velice me zaujal vas clanek o Vojtove metode. Muj rocni syn dava od 7 mesice hlavu na levou stranu, hlavne pri sezeni, pri ůezeni je to lepsi a pri chuzi take. Neurologicky je to v poradku.Odbornici nam tvrdili, ze si jen tak ulevuje a ze se to casem ztrati. Jiz je mu jeden rok a stale se to nelepsi.Pripada mi jakoby mel blok a nemohl hlavu uklonit napravo.Chtela bych se zeptat, zda nemate nekdo zkusenosti a kontakt na nejakeho sikovneho fyzioterapeuta na Liberecku, Severni Cechy nebo i jinde.
 Amina 
  • 

Re: Hlavicka na stranu 

(13.5.2009 14:19:03)
Začala bych u neurologa. Ten zkontroluje. Pokud i on říká, že je to v pořádku, hledala bych sama, určitě doporučí fyzioterapeuta pediatr:-) Třeba jen pro váš klid.
Udělala jsme to takhle také, o nic dramatického u nás nešlo, ale mám pocit, že syna alespoň nebudou v dospělosti bolet ohnutá záda (jako mě).
Přeju hodně štěstí.
 Janica 


Re: Hlavicka na stranu 

(31.1.2012 15:23:43)
Cvičíme Vojtovu metodu a chodíme do nemocnice ve Frýdlantě na rehabilitaci..tam mě to učí mladá fyzioterapeutka..
 melden 


prosba o vyplnění dotazníku k bakalářské práci 

(13.4.2011 20:00:18)
Dobrý den
Jmenuji se Jana Nosková, jsem studentka Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, 3. ročník. Píši nyní bakalářskou práci na téma DMO. Obracím se na Vás s prosbou, jestli by byl prosím někdo ochotný z rodičů k vyplnění mého dotazníku pro výzkumné účely do mé bakalářské práce? Popřípadě jestli by někoho napadla otázka, která je pro Vás ...důležitá a zásadní a měla by se objevit ráda ji uvítám. Ráda bych skutečně položila otázky, které jsou ze života a dala prostor k vyjádření. Dotazník bych Vám emailem odeslala. Mnohokrát děkuji

Jana:)

melden@centrum.cz

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.