| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Geny nebo výchova?

 Celkem 30 názorů.
 Lizzie 


Maceško, 

(28.8.2007 9:12:10)
opět perfektní článek, moc ti za něj děkuji. Četla jsem ho (zatím) 3x. Opět přeju hodně štěstí, trpělivosti, síly a lásky. Seš super máma.
 Kája (jedna Anička) 
  • 

také řeším VÝCHOVA vs GENY 

(28.8.2007 9:48:54)
Ahoj Maceško.
Začínáme si doma povídat o adopci dítěte. A řešíme i téma výchova a geny. Opravdu něco málo vím z teorie. Dítě si nese do života geny - v podobě temperamentu. My je vychováváme - lépe řečeno působíme na něj - a ono si utváři charakter. Charakter znamená to, jak jedná, jak se chová na venek... Jestli to můžu tak zjednodušeně ještě říct.
Výchova se "láme" s temperamentem. My budeme ukazovat vzorce chování, role. A např.co se týká agresivity, pokud bude dítě vrozeně impulzivní a my budem předvádět agresivní chování - dítě se bude hned nebo později, doma nebo jinde, chovat agresivně. No a nebo nebudeme agresivní....

Když naše Anička "zlobí", někdy jí to polopatě říkám (ne vdžycky): " mám tě ráda, ale nelíbí se mi, když tohle říkáš, takhle se chováš apod." Neplácáme jí a nejsme agresivní...
Jestli nás jednou "názorově opustí" (tak bych odhadla tu vaši situaci), pak doufám, že se zase vrátí, protože my jí máme rádi, jen se nám nelíbí, když...


No a k té adopci. Říkám si:
Stejně jsem jen člověk, co když se někdy neudržím a probudím v adoptovaném dítěti TŘEBA agresi.
Už nejde jen o mne a manžela, ale také o naši dceru.
Protože nejsme z Prahy, budem čekat tak dlouho na adopci miminka, že bude mezi dcerou a miminem velký věkový rozdíl - možná si spolu ani nebudou hrát.
Když přijmeme starší dítě, bude poznamenané problémy z kojeneckého - dětského domova.
Nehceme jen být čtyři, nechceme jen pro dceru "něco" na hraní, chceme i někomu pomoci, ale možná nám chybí sebedůvěra.
Můžete třeba poradit nějaký server, kde píší rodiče, kteří už doma děti mají. Kde píší lidé, kteří jen o adopci přemýšlejí. Děkuju
 1.3Magráta13 


Krásné 

(28.8.2007 10:15:32)
Moc hezký článek. Obdivuji vaši odvahu, trpělivost a víru, že vše dopadne dobře.
Vždy jsem zastávala názor, že výchova je důležitější než genetická výbava.
Po určitých životních zkušenostech už jsem trochu na pochybách, i když stále svou teorii bráním.
Ideální by bylo, kdyby adoptivní rodiče mohli přijmout dítě genově podobné. Ale je to vůbec možné? Lze vůbec zjistit genetické vybavení jedince a srovnat ho s genetickou výbavou "cizích" lidí?
Osobně se adopce obávám. Nejspíš bych neustála ten obrovský strach a napětí z toho, zda budu dostatečně silná a odolná abych pochopila odlišnosti svého přijatého dítěte.
I když ani u biologicky vlastních dětí není nic takového vyloučeno. Občas trnu hrůzou z toho, když se mé dítě chová jako jeden člen naší rodiny, který mě svým jednáním velice zklamal a naší rodině velmi ublížil.

Asi musí mít lidé jen pořádnou dávku štěstí...
 Insula 


geny 

(28.8.2007 10:49:25)
Také si říkám, že záleží na výchově, ale na svých vlastních dětech vidím, jakou sílu mají geny. A nic moc se s tím dělat nedá. :-) Ale za snahu to stojí. :-)
 Simona Dlouha ,Sarah 8,Martin 9 
  • 

Adoptovali jsme chlapecka  

(30.10.2007 3:16:53)
Martinka jsme adoptovali ,kdyz mu bylo sedm mesicu.Dnes je mu devet a pul! Sarinka se nam narodila 17 mesicu po adopci..... milujeme je oba.Bylo to nejlepsi rozhodnuti,ktere jsme s manzelem spolecne ucinili.Samozrejme vidime v Sarince geny po nas a podobu.Ale z Martinka mame stejnou radost.Nekteri lide jsou prekvapeni,ze neni biologicky nas! Ze je podobny muzovi,tak to nas i Martinka tesi.O adopci vi,davam mu stejnou lasku a pozornost jako male.Denne se mazlime a povidame,nikdy nezapomenu po poprani dobre noci mu rict jak ho mam rada a jak jsme radi ,ze je nas. Nevim co budoucnost prinese,zatim si uzivam materstvi jako matka dvou deti,s kterymi nemam zadne problemy s chovanim. Jako verici je oba ucime tez moralnim zakonum, dochazi do krestanske skoly.Verim,ze to ma ne velky vliv.Rikame mu,ze se pro nas narodil.Pan Buh nam ho dal.To je tedy moje zkusenost.Macesko,preju Vam plno sil,trpelivosti, viry a nadeje!
 Hvězdule 
  • 

Re: Krásné 

(28.8.2007 14:59:48)
Magráto, zmiňujete, že vaše dítě se chová jako člověk, jež ublížil Vaší rodině....Úplně mi to zacinkalo v uších, tohle je případ pro rodinné konstelace. Děti mají tendence přebírat problémy lidí nějakým způsobem vyloučených z rodiny. Vůbec nejde o to jestli ten člověk je lump a zloduch. Jde o to že byl vyloučen z rodiny, kde má právo být.Ono to zní asi podivně, ale chce to si něco o tom přečíst. Promiňte, že reaguju, ale přišlo mi to tak typické...
 Lizzie 


Re: Krásné 

(28.8.2007 20:38:12)
No, Hvězdule, rodina je rodina, ale právo být s ní v kontaktu má ten, který se určitým způsobem chová a té rodině neubližuje.
Sorry, ale nezastávám názor, že máme akceptovat kdejakého zloducha jen proto, že je z rodiny..
 novule 
  • 

Re: Krásné 

(28.8.2007 22:00:42)
Milá Lizzie, právo být v rodině má KAŽDÝ, kdo se do ní narodí. Neříkám, že také každý musí být všemi akceptován (a často ani v praxi nebývá). Holt, přátele si volíme, do rodiny se rodíme ...
 Lizzie 


Re: Krásné 

(28.8.2007 22:29:54)
Novule, dobré rodinné vztahy nelze držet s každým a někdy je pro rodinu opravdu úlevou, když se jim někdo, kdo jim pěkně ztrpčuje život ztratí z očí. Víš, máme svá práva, ale též POVINNOSTI. I vůči rodině.
 Iva,2 adopt.děti) 
  • 

Re: také řeším VÝCHOVA vs GENY 

(2.9.2007 0:01:38)
Milá Maceško,Váš článek byl pěkný,ale myslím si,že každé dítko je opravdu jiné a potřebuje jiný přístup.
Vím o čem mluvím,protože mám 3 dospělé děti vlastní a 2 malé adoptované(5 a 3).U vlastních dětí můžu říct,že pubertu prožíval každý jinak(syn byl velmi klidný a poslušný,jedná dcera samý průšvih a problém,mladší dcera až na drobnosti v pohodě) a to byli vychováváni všichni stejně.I dnes v dospělosti je každý úplně jiný a to je jedině dobře,protože nikdo není dokonalý.
Co nás čeká u dětí adoptivních ještě nevíme,ale myslím si,že to bude podobné.Takže na závěr každé dítko je osobnost ať je vlastní,nebo adoptované a podle toho se k němu musí přistupovat.
 Lucie Kreclová 


Re: také řeším VÝCHOVA vs GENY 

(2.9.2007 8:33:00)
Pokud někdo neví kam s obrátit tak ať si přečte prve stránky www.adopce.com, jsou tam super témata, hodně se člověk dozví o adopci, jsou tam přízpěvky lidí co již adoptovali, takže pokud někdo hledá,tak určitě tam
 Jumi 
  • 

Re: také řeším VÝCHOVA vs GENY 

(5.9.2007 22:14:06)
Zkuste nadační fond pro opuštěné ženy ROZUM A CIT. www.rozumacit.cz. Pořádají setkání pěstounů a mají vůbec dost informací.
 Jumi 
  • 

Re: také řeším VÝCHOVA vs GENY 

(5.9.2007 22:16:12)
Pardon, pro opustene deti...:-)
 Betina 


pro macešku 

(28.8.2007 10:19:52)
cítím z tohoto i z toho předchozího příspěvku Maceško, jak hodně vás to zasáhlo a to i přesto, že jste s tím počítali a snažili se být maximálně tolerantní....Pro mě je to důkaz, že je to pro vás opravdu vaše dítě, nic náhradního, nic jenom naooko - a to je přece úžasné, plníte svoji roli rodičovskou i lidskou na maximum. Kdyby existoval recept, jak zvládnout geny a výchovu, a to u všech forem rodičovství - tak to byla úleva - teda myslím pro rodiče. Ale nic takového není a nebude a v mnoha rodinách je dospívání malér a mnohdy se vztahy už nikdy neupraví, pár jich znám. Ani na to není recept - a podle mě se nedá vůbec vytipovat nějaké pravidlo pro vlastní a nevlastní děti,
možná u těch přijatých je riziko konfliktu větší, ale uvést přesné důvody lze taky jenom stěží, ať už je pojmenujeme geny, temprament, výchova, přehnané nároky aj.
Taky mě něco čeká s osvojeným synem, co já vím co. Snažím se to brát, tak jak to přichází, ale nedělám si iluze, že to bude vždy selanka a taky vím, že to bude bolet a nebude mi to jedno. Snažíme se ale přijímat tu naši cestu, tak jak
se klikatí, a jít tím směrem, který nám připadá nejlepší. A za to, že na cestě jde s námi náš syn - ať už se jednou oddělí nebo se - jsme hrozně rádi...
 Liné 
  • 

Re: pro macešku 

(28.8.2007 12:15:36)
Milá Maceško, dokázali jste se svou rodinou ujít obrovský kus cesty. Z Vašich příspěvků mám ale občas pocit, zřejmě proto, že ho mám často i u sebe, že snažíte být dokonalá i za cenu popření některých svých pocitů. Jak tady některé moudré holky psaly, Vaše dcera je v pubertě. Vás chování Vaší dcerky zranuje a přijde mi, že často hledáte chybu u sebe, že nejste dostatečně tolerantn, že jste jí dostatečně neporozuměla apod. Ale z Vašich příspěvků je znát veliká empatie a láska ke svým dětem, tak se tolik neobávejte. Tolik se snažíte být pro děti tou nejlepší mámou, až oni si možná myslí, že unesete všechno. Viz když jste psala článek o tom, jak dcerka utekla od rodiny a vy až po dlouhé době při hledání pejska jste posbírala odvahu jí říct, jak hodně Vás to zranilo.

Jaká by to byla cesta životem, kdyby neměla zatáčky a karamboly? Asi bychom se pak nevyvíjeli, jen zakrněli.

Samozřejmě jsou to mé dojmy z Vašich článků, určitě je skutečnost v mnohém odlišná. Ale mnozí Vás tady chválí, obdivují (právem) a já měla pocit, že možná potřebujete i trochu zrcadla:-)
Hondě štěstí.
 Kateřina, 2 děti v NRP 
  • 

Milá Maceško, 

(28.8.2007 11:22:37)
nejsem žádný odborník, ale myslím si, že u každého člověku bude poměr geny/výchova jiný. Pokud se nepletu, je Tvoje dcera stále v pubertě, což bohužel znamená, že to, jak jste byli s výchovou úspěšní, poznáte teprve, až bude puberta zcela pryč. Obábám se, že v tuto dobu nemůžete rozpoznat zhola nic - sestra mého muže, biologické dítě z bezproblémové rodiny, okolo které rodiče od narození doslova skákali, nalezla v pubertě zalíbení v člověku už soudně trestaném za nějaké krádeže prostě proto, že byl tak "jiný" než rodiče a oproti jejímu otci, domácímu kutilovi, tak "mužný". Přesto, že se rodině podařilo ji nakonec od tohoto přítele odpoutat, nebyl následující výběr mužů o mnoho lepší. Naštěstí neotěhotněla, i když se stihla ještě před třicítkou vdát i rozvést (chtěla to "zkusit", ostatní kamarádky už byly vdané). Dlouho byla nezaměstnaná, i když má střední školu a vůbec není hloupá - problém je, že nechce dělat jakoukoli práci se zodpovědností vyšší než má vrátná. U žádné záliby nevydržela, protože ji doopravdy nic nebaví a nemá žádné ambice, kromě péče o domácnost, přesto se však zdá, že nyní po třicítce konečně našla partnera, který je prima, a že už vydrží i v zaměstnání (posledních několik let dělá v recepci jedné firmy). Zvítězily konečně geny nebo výchova? Nebo jen zestárla a dostala rozum? Těžko se na to odpovídá, ale někdy se to prostě tak semele a puberta se trochu protáhne. Jen tím chci říct, že někdy nezbývá, než si sednout a počkat, jak to dopadne. Moje děti, které jsou v NRP, mají pubertu naštěstí ještě dlouho před sebou, ale když vidím manželovu sestru (on tedy ani manžel neměl pubertu úplně lehkou, celou střední školu strávil po hospodách a vracel se pravidleně domů zcela opilý v době, kdy jeho rodiče odcházeli ráno do práce), tak mám pocit, že některé roky svých dětí (jakýchkoli) člověk vůbec nemůže počítat a jen se musí modlit, aby to už přešlo.
 H. 
  • 

Re: Milá Maceško, 

(28.8.2007 12:07:04)
Ano, i já si myslím, že i naše geny nám můžou nadělit pěkné "nadělení". Jenže o těch adoptovaných se víc mluví, víc ví, geny a problematické chování se dávají více do souvislosti. Možná, že skutečný sociologický výzkum by ukázal, že geny nehrají tak velkou roli nebo že vůbec nejsou v zájemné souvislosti s tím, s čím je dáváme dohromady. Opravdu neznám žádnou odbornou práci a studii, která by musela adoptivní rodiče strašit. Když se podívám po svých sourozeních, po sourozencích rodičů a prarodičů (kteří byli samozřejmě třeba i ze 7 dětí), jak byli a jsou rozdílní. Měli někdy dobrodružné osudy, někdy zcela usedlé. A jsou to jedny geny! Ale kdyby tak ten drobrodružný potomek byla adoptovaný, to by bylo vysvětleních, že se ozývají jeho geny, že to výchova nezvládla... Ale kdež, není to tak. No je to jen úvaha.
 maceška 


Re: Milá Maceško, 

(28.8.2007 13:11:12)
Však ode mě je to taky jenom úvaha :-)
Hlavně teda o tom, že se my dospělí pořád rejpeme v tom, aby to pro nás nebylo moc těžký, to přijetí dítěte, jeho dospívání, jeho zátěž, jeho geny, jeho temperament atakdále, doplňte si dle libosti, a ono je to nejmíň stejně, ale spíš ještě mnohem víc těžký pro ně. Navíc se, na rozdíl od nás, NEMŮŽOU rozhodnout, kde a s kým budou žít...
Právě proto, že nemůžou mít odstávající ouška po tetě Magdaleně ani rošťáctví v krvi po strejdovi Ruprtovi, kterej sice prožil bouřlivý mládí, ale usadil se a teď má báječnou rodinku, to mají těžší než my. Když se mluví o dědičnosti v souvislosti s nimi, je to téměř vždy něco nelichotivého, protože jejich strejda Ruprt skončil v kriminále a roztomilá ouška tety Magdalény přispěla k její promiskuitě. Musí být mnohem silnější než ostatní děti, protože jim život rozdal horší karty.

Ale jinak jsem tuhle úvahu psala někdy před rokem, a fakt už na tohle téma končím :-) (myslím tím téma "těžkého dospívání" naší dcery)
 Katie+Z06+I12 


Jak ošálit geny. 

(28.8.2007 11:22:37)
V člověku je utkvělá představa, že to co je jeho, co je z něho a co je mu nejblíž, co mu patří, co si postavil, zhotovil, zaslouži je to nejlepší, nejkrásnější, nejúžasnější, nejdokonalejší, prostě jeho!!!
Mozek nás tím chrání od toho, aby jsme i věci nepovedené hned nezavrhli a raději se je snažili vylepšovat, zdokonalovat a mít rád.
Velmi podobně je to i s dětmi. U cizího dítě-děvčátka kterému např. odstávají uši si řekneme, chudáček holka, třeba jí to pak dají spravit; u svého dítěte si řekneme je tak roztomilá s těmi oušky a nebo to má po tvé tetě Ireně. Jsme okamžitě schopni si jakýkoliv "nedostatek" vyložit tak, aby to pro nás bylo lépe akceptovatelné, že to tak je.
Co ovšem říci svému mozku, který ví, že na toto dítě jsme tak dlouho čekali, těšili se na něj, přáli si ho, chtěli ho vychovávat, ukázat mu vše, naučit ho všemu, vzrcadlit se do něj a přesto není naše? Jak si ulevit při prvním konfliktu se sebou sama, se svým mozkem, že není až tak dokonalé to dítě co máme? U toho vlastního si řekneme, no jo, jak může být chytré, hodné, klidné, dochvilné, pravdomluvné, když já, ty nebo strejda Ruprt, teta Máňa a dalších milión příbuzných je podobných a nebo se chovají podobně. A co s tím mojim co ho miluji, ale nevím jaký jsou jeho příbuzní? Určitě ve své rodině najdete spousty stejných příkladů, všichni totiž občas lžou, nikdo nechodí pořád přesně, každý aspoň jednou něco ztratil, dostal pětku, poznámku a naprosto nechápal, jak tito lidé mohou být jeho rodiči.
A co jsem tím vším chtěla vlastně říci, přinuťte svůj mozek k tomu, aby ani na moment nezapochyboval, že toto dítě je vaše, jste rodina, patří vám a lásku, výchovu kterou mu dáváte by jste dávali úplně tu stejnou, kdyby měl DNA šroubovici totožnou s vaší. Děti jsou velmi citlivé, vašim zapochybováním by mohlo zapochybovat i ono.
Přeji krásný den všem rodičům, jak těm adoptivním, tak těm genetickým, vždyť ono na tomto opravdu nezáleží.
 Lassie 
  • 

Re: Jak ošálit geny. 

(28.8.2007 11:53:20)
Moc hezký příspěvek. Já nemám na koho svést, že má dcera má sklony k panovačnosti a prudkým změnám nálad, jelikož to má po mamince :-)
 Katie+Z06+I12 


Re: Jak ošálit geny. 

(28.8.2007 12:04:47)
:o))))))))))) a k upřímnosti taky?
 JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) 


Re: Jak ošálit geny. 

(29.8.2007 8:51:29)
Chi, a já nemám na koho svést synovu poruchu, protože v rodině ji nikdo neměl. To je ale drzost co si tyhle geny dovolí! :-)
 Leander 
  • 

Přílišná očekávání 

(28.8.2007 14:33:47)
Článek se mi moc líbil, moc, děkuji autorce. Také jsem si svého času pohrávala s myšlenkou osvojení dítěte. A jako asi každý, přemýšlela nad tím, co má větší význam geny či výchova? Po pravdě řečeno, dodnes to nevím, sama mám dvě vlastní děti a někdy mě naprosto vyvedou z míry tím, jak jsou odlišné ode mě či manžela. Nebo jak jsou odlišné od toho jak sami sebe vnímáme? Na druhou stranu výchova...výchova usměrňuje to, co jim bylo dáno do vínku. U vlastních dětí máme výhodu, že je známe od počátku zrození, máme dost času se s nimi seznámit a pak v pravý čas zvolit správné výchovné postupy, vytvořené idividuálně každému dítěti na míru, protože každý je trochu jiný, že, a na každého zabere něco jiného, že? Ale adoptované dítě k nám přichází anonymně, čím přichází později tím míň máme možností ho skutečně poznat a může se stát jak píše autorka, že se tolik bojí, aby se nevrátilo spátky do děcáku, že hraje jen svou roli člena rodiny. Myslím si, že takovém případě nezbývá než dítě zahrnout přízní ať je jakékoliv, má za sebou etapu života do které nepatříme a do které nikdy patřit nebudeme, musíme ho jen přímout takové jaké je, se všemi jeho chybami, nic nepotřebuje víc, než bezpodmínečnou lásku svých nových rodičů. Možná se to časem srovná a nebo taky ne. Přílišná očekávání se v přípdech adoptovaných dětí, ale nakonec ani u těch vlastních, asi moc nevyplácí...když budeme chtít mít kolem sebe jen samé perfektní lidi, zůstaneme sami, ani my nejsme chodící splněná přání našich rodičů, manželů, přátel.
 dasa. syn 9 
  • 

hezké 

(28.8.2007 17:32:53)
Moc hezký článek. Ono to s geny a výchovou není jednoznačné ani u biologického potomka, co když dítě skvělých rodičů bude po černé ovci rodiny strýci Albertovi? Ale vážně: já zkrátka nevěřím, že je někdo genetickou výbavou determinován natolik,že z něj musí být například narkoman nebo zločinec. Človek ale určitě může mít v genech větší sklony k závislosti na návykových látkách nebo třeba k agresivitě. U biologického ani adoptivního potomka geny nezlomíme, ale můžeme se snažit rozvíjet to pozitivní a usměrňovat to negativní. Já vím, je to hezká teorie, Ale co až mě za pár let bude vytáčet vzdorující puberťák ještě víc, než mě občas vytočí náš devítiletý lumpík? Je to jen normální živý kluk a je ho občas dost, jako asi každého. Snad bude stačit hodně lásky a ještě pevnější nervy.
 Kohnova 
  • 

Macesko, 

(28.8.2007 19:41:55)
zkus tohle, mozna by te to mohlo zajimat:
http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/identita.pdf

Zdravim a drzim palce.
 Ráchel, 3 děti 
  • 

Re: Macesko, 

(28.8.2007 20:19:28)
Khonová, teď jsem si to přečetla a mylím, že to fakt výborný rozbor daného tématu.
 Jíťa (dcera 16 let) 
  • 

geny vs. výchova 

(31.8.2007 11:36:07)
Milá Maceško,

bohužel teprv teď jsem se dostala k přečtení tvého článku. Chtěla jsem jen napsat svůj názor na věc, protože se zrovna taky potýkám s pubertální dcerou.

Díky mé kdysi špatné volbě partnera nedostala do vínku zrovna ty nejlepší geny. Ale zase musím upřímě přiznat, že to, co mě na ní dnes vytáčí, nejsou jen špatné geny ze strany jejího otce, ale stejnou měrou se na tom podílí geny z mojí strany - ty, které se všichni tak strašně snažíme potlačovat (tedy ty špatné vlastnosti)

Abych řekla pravdu, tak 12 let to bylo zcela bezproblémová, slušná a milá holčička. Dnes se jeví jako nezvladatelný spratek. Celá ta léta jsem ji vychovávala jak nejlépe jsem dovedla (ano já sama, bez partnera). Myslím, že jsem pro ni udělala (a stále ještě dělám) maximum.
Ale v období puberty mám dojem, že právě teď geny vítězí nad výchovou. Je to možná tím, že už se cítí dospělá a chce si všechno vyzkoušet sama na vlastní kůži - tedy i tzv. "rozbít si hubu" po svém. Já s tím mnoho nezmůžu. Můžu radit, můžu zakazovat, ale je to stejné jako vysvětlit malému děcku význam slova "pálí" - dokud si nesáhne na kamna, neporozumí.

Nejsem sice odborník, ani jsem to nikde nečetla, ale myslím si, že až jednou skutečně dospěje, tak se teprve ukáže, jaká skutečně bude. Potom se v ní nějakým způsobem prolnou geny s výchovou. Podle toho v jakém to bude poměru, takový z ní bude člověk.

Jinak ještě poznámka: Zkusili jste se někdy objektivně zamyslet nad tím, jak jste prožívali svoji vlastní pubertu a jak to asi viděli vaši rodiče. Upřímě, taky to s námi neměli zrovna jednoduché, že?
 Petr 36, 12 a 4 a 1 
  • 

Re: geny vs. výchova 

(1.9.2007 10:57:58)
Právě nad Vaší odtázkou jsem přemýšlel již několikrát při čtení předchozích řádek. Moje puberta asi rodičům moc potíží nepřinesla, nejhlubší propad byla jedna trojka na vysvědčení, na konci roku opravená na jedna. Kouřit jsem nezačal, alkohol pil třikrát a k děvčatům se choval často i opatrněji, než bylo jejich přání :-)
Na druhou stranu musím přiznat, že maminku jsem svými problémy přestal "obtěžovat" zhruba v 15, protože prostě nedokázala poznat skutečný problém od drobnosti a hlavně asi pro její sklon řešit potíže i za mne bez ohledu na můj názor. Získal jsem tím, myslím, silný pocit zodpovědnosti za své činy. Netvrdím, že se chovám vždy podle většinové morálky správně, ale beru hodně ohled na lidi kolem sebe.
Ale proč to celé píši - nejstarší syn se pubertě blíží a doufám, že jí projde velmi podobně, zatím na to vše ukazuje. Naproti tomu mladší syn bude tak tvrdý oříšek, jak jen asi může být dítko s jemnou mozkovou disfunkcí. Přesto si myslím, že to zváldnem a můj plán je jednoduchý - mít jejich důvěru a být jim nablízku, kdykoliv to budou potřebovat .. a neřešit jejich problémy bez vyzvání.
Čím déle píši, tím složitější to je :-) z napsaného to vypadá, jako bych dětem nevnucoval svoji vůli a přitom opak je asi pravdou. Ono vysvětlování 12-ti letému, že i prázdniny jsou vhodná doba na učení, mnoho prostoru pro demokracii nepřináší.
Prostě výchovu nadřazuji genům a hlavně za výchovu nepovažuji jen snahu vtisknout dítěti rysy podle mých přání, ale hlavně rozvoj jejich vlastní osobnosti.
 Dadka1 


Svědomí bolí 

(4.9.2007 23:14:08)
Ahoj Maceško, ten Tvůj článek jsem si četla několikrát. Ne snad že bych nepochopila podstatu napoprvé, ale proto, že už delší dobu přesvědčuji svůj mozek, aby si začal konečně rozumět s mou dušičkou a naopak. Porodila jsem dva kluky. Je mezi nimi 2,5 roku rozdíl. Ten starší nebyl nikdy příliš zodpovědný, pořádný, no a když se vyučil kuchařem a začal pracovat, zachutnal mu alkohol. Mladší syn byl celkem pořádný, puntičkář a k alkoholu vztah nemá. Já si dám příležitostně decku bílého, ale jen při oslavách, jinak nepiju vůbec, nekouřím a nikdy jsem nezkoušela žádné drogy. Vychovávala jsem je oba stejně, mají jednoho otce, tak proč je každý jiný? Starší syn řeší každý problémy alkoholem, mladší je rozvážný a z problémů se "vykecává". Dorazí vždycky za mnou, nebo za svými nevlastními sourozenci, kteří od malička žili s námi. Mozek mně říká, že jsem nikde chybu neudělala, ale dušička soustavně otravuje a nechce mě nechat v klidu. Jsem moc ráda, že se TADY můžu o těchto svých starostech otevřeně bavit. Díky Dadka
 marcela 
  • 

Geny 

(5.9.2007 12:30:46)
Geny jsou geny, výchova je taky důležitá, ale prostě některé věci musí člověk vzít jak jsou. Já mám bratra, myslím že jsme byli vychováváni stejně a přesto jsme uplně jiní, máme jiné priority, jinak se chováme a vycházíme spolu pouze proto že moc nekomunikujeme. Syny mám dva, starší má otce také bohužel mým špatným výběrem se špatnými vlastnostmi a jen doufám že se neprojeví geny po něm,ale snad po mě a výchova, a mladší je depresivní, vzteklý, ale velmi chytrý, ale tam se projevuje i LMD, a výchova je velmi složitá. Občas mám pocit že nejlepší je na výchovu rezignovat protože jsem unavená. Ale pak si říkám, pokusím se vštěpit alespoň základy a pak.... Budu doufat že se ty dobré vzorce chování v rodině a ve společnosti v dobrém projeví.

Komerční sdělení

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.