| Veronika+3kluci | 
 |
(26.5.2007 23:16:00)
Před nějakou dobou tu byl na toto téma článek od pana Matějčka (je to nanejvýš půl roku). Taky se strhla bouřlivá diskuse:-)))
Jinak se dá ušetřit na plenách - pořídit látkové.
A prosím všechny: nepište DVĚMI ale DVĚMA!!!
|
| leni | •
|
(27.5.2007 23:09:04)
Mě přijde, že si tady každý víc řeší vlastní psyché a vlastní názory na život, než aby se zabýval skutečnou situací zakladatelky - výjimky jsou - např. Kristiánka.
Já bych řekla tohle - která z vás, co tady doporučujete zakladatelce druhé dítě si troufáte a DOBROVOLNĚ budete žít z takového rozpočtu, jaký bude mít ona???? No - nehlašte se všechny...
Nechci být za šťouru, ale myslím, že kdo chodí na rodinku není zrovna kompetentní radit v takovém případě, protože to si tady všechny přiznejme, kdo má na slušný počítač a internet není "socka". Zatím jí ani není asi zakladatelka, ale podobnými radami "dobře míněnými" by se do ní mohla dostat, pokud pouze pořídí další dítě, ale nezvýší příjmy.
POZOR!!! já pořád nemluvím o tom hypotetickém "všechno se nějak zvládne", ale o zcela konkrétní situací, jasně vylíčenou zakladatelkou.
Jinak, samozřejmě že Monty většina matek kamenuje. Já osobně se divím, že na server, kde je tolik "skalních" matek, ona jejího založení chodí. Tohle není myšleno proti nikomu, ale ruku na srdce - kdo tady na rodině kdy uspěl v diskusích s názory, které by "zaváněly tím, že alfou a omegou života, mě matky, nejsou jen děti"?????? Ty plnohodnotné obětavé matky, se okamžitě do těch "nehodných" pustí a propírají je až hrůza.
Já si taky myslím, že model jediná a hlavní funkce ženy je matka-ochránkyně rodinného krbu, je dávno překonaný. Tohle je specifikum českých žen, "obětovat se pro rodinu". Zejména generace padesátnic a výš to tak má nastaveno až do sebezničení, ale pokračuje se v tom pořád dál. Česká žena je prostě a zkrátka správnou ženou jen tehdy, když lítá kolem dětí, plotny a manžela. A když už si nechce najít prostor pro sebe, tak běda, kdy by jí někdo tuhle "glorifikaci mateřství" byť jen názorově ohrožoval.
A já Monty fandím v tom, že více dětí rovná se téměř potlačit sebe a své zájmy - to je prostě realita. A není to jen finanční uspokojování. Ruku na srdce - kolik českých chlapů je natolik super, aby pracovalo v domácnosti, stejně jako musí žena chodit do práce aby jim pomáhala spoluuživit rodinu.
Nějak mi z toho vychází, že ženě pak moc prostoru na aktivity nezbývá. Přilítne z práce, další směna v domácnosti, do toho něco chtějí děti a je moooc ráda, když si odběhne na aerobic.
Postřeh pro Fisperandu: četla jsem tvůj další příspěvek. Pokud o dítěti uvažuješ rozumově, není to nepřekonatelné puzení stylu "příroda volá", jak jsem pochopila z tvého dalšího příspěvku, pak fakt nechápu, netuším, co řešíš.
Další dítě jen kvůli společenskému modelu, nebo prostě že by dítě "mělo mít sourozence". A kvůli tomu se dostat do chudoby?? Myslíš, že tyhle důvody tě budou dostatečně posilovat, až se budeš tak uskromňovat. Nezlob se, ale samozřejmě že budeš mít další dítě ráda, ale asi taky budeš hodně frustrovaná nedostatkem. Nemáš ty správné důvody a JÁ TĚ VŮBEC ZA TO NEODSUZUJU I KDYBYS TADY MÍSTOPŘÍSEŽNĚ PROHLÁSILA, že jsi ten hnusý sobec, co se prostě nechce obětovat až do krajnosti.
|
| leni | •
|
(27.5.2007 23:22:29)
ještě trocha psychologie - dítě z chudých poměrů musí mít od přírody hoodně velké sebevědomí, podpořené rodinou, aby ustálo to, že "se liší" majetkově od většiny svých spolužáků. Pokud to neustojí bez úhony na duši, potáhne si sebou celý život stigma chudáčka. Takový chudáček s podlomeným sebevědomím těžko kdy např. bude aspirovat na skvělé místo, protože nebude mít dostatečné sebevědomí na to, aby ho urval.
Aj...aj...
Nemluvím o těch dětech, co tohle "ustojí".
A dítě, které doma neustále slyší "nejsou peníze, na tohle nemáme, tohle nemůžeme koupit" si myslím, není moc šťastné. Vím o čem mluvím, kvůli stálému poslouchání těchto řečí já vzdala vysokou školu, abych si šla raději hned po střední vydělávat, abych přispěla rodičům a taky si mohla koupit věci, na které nebylo, včetně toho, že když se občas koupil moderní kousek oblečení, nikdy nebyl jen pro mě, ale nosily jsme ho s mámou na střídačku.
A dodnes mě mrzí, že jsem takhle vzdala vzdělání. A už při práci studovat nehodlám, protože je to řehole, pro ty, co by mi snad tohle chtěly napsat.
Já jen, jak to vypadá v takové uskromňující se rodině skutečně. Jo a do školy jsem chodila za totáče, takže moc velká možnost brigád nebyla.
PROTO bych fakt nerada, aby moje JEDNO dítě na tom bylo právě takhle. A že bych jednou dokázala např. držet na vysoké dvě-tři děti, pokud bych tomu svému jedináčkovi pořídila sourozence, na to bych zrovna nespoléhala. V minulosti, když byly chudé rodiny to bývalo taky tak, že na studie např. nejstaršího syna se složila celá rodina, mladší nadaní měli smůlu.
|
| Lavanda | 
|
(27.5.2007 23:44:31)
Určitě není pro dítě moc příjemné být chudý. Ale je velmi dobré, když občas uslyší, že tohle je moc drahé, že na tohle aspoň zatím nemáme a podobně. A že k tomu moři pojedeme třeba příští rok nebo za dva roky. Myslím, že se tak naučí znát cenu peněz a nebude je brát jako jakýsi nevysychající zdroj.
K tomu studiu - můj otec pochází z poměrně chudých poměrů a přece vystudovali všichni tři sourozenci. Protože to byla pro rodiče priorita. Studium je drahá záležitost, ale znám spoustu lidí, kteří nestudovali prostě proto, že v jejich rodině se prostě hledělo spíš na to, aby se dítě rychle postavilo na nohy a vydělávalo.
|
|
| 10.5Libik12 | 
|
(28.5.2007 0:59:14)
ty jo, že to ty matky jedináčků ale prožívají:), no tomu teda nerozumím. Máte jedno děcko, fajn, ale proč to takhle dramatizovat? Navíc tu stráááááááášlivou chudobu se dvěma dětma jste ale vůbec nezažily.
Znovu říkám, že je kdybych měla jen jedno dítě, mohla bych mít možná už třetí automatku(mám druhou), druhou myčku(mám první), novější auťák (r.v. 1999) a takový prkotinky, který tě šťastným nedělaj. A říkám to pro Fisperandu, která podle mě to dítě docela chce. Říkám to jako matka tří dětí:)
|
|
| Karavela | 
|
(28.5.2007 9:41:59)
Leni, musim reagovat na možnost brigád za totáče - já jsem si vydělávala při studiu od šestnácti a fakt si nepamatuju, že by byly problémy se sháněním práce, jedny prázdniny jsem strávila na poště, druhé v kanceláři jako sekretářka, v průběhu roku jsem chodily s kamarádkou dvakrát týdně na odpolední směnu do pekárny, výborná brigáda byla v metru, potom na vrátnici. Jen to chtělo se aktivně ptát a nečekat, až si mě práce najde
|
|
|
|
| Lída,3 kluci a holka | 
|
(28.5.2007 9:24:48)
Leni, možná neznáš ty "správné" diskuse, kam třeba Monty dost dobře zapadne :-))))
MMCH, taky jsme pár let žili s hooooodně napnutým rozpočtem, ve stísněném prostoru, ale šlo to, a taky jsme se z toho vyhrabali. Jo, počítač jsme doma měli vždycky, ale primárně proto, že se tím živíme :-)
Bez drastického omezení vlastních zájmů se dá obvykle zvládnout i víc dětí, je fakt, že to chce alespoň trošku spolupracujícího partnera (což Monty moc nemá). Většinou vcelku postačí rezignovat na "hovadiny" typu "naleštěná okna bez poskvrnky", "denní teplá složitá večeře", "dokonale uklizený byt", "prádlo jako karta" a podobně.
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(28.5.2007 10:07:08)
Libiku,
nezažila jsem drastickou chudobu se dvěma dětmi, asi ani s jedním, i když těžko říct, protože o tom, co to je chudoba má každý jiné představy. Ono je to hodně o prioritách. Za sebe vím, že jsem adaptabilní na jakýkoli podmínky, zažila jsem dobu, kdy jsem fakt neměla ani na jídlo a přespávala po kamarádech, nicméně nebyla jsem z toho nijak traumatizovaná, prostě to tak bylo a bylo to docela fajn. Nic nemít znamená taky nemít žádný závazky, žádnou zodpovědnost. :o)
Ale když rozhoduju ZA JINÝHO ČLOVĚKA - tzn. za dítě - tak prostě uvažuju co nejvíc zodpovědně to v mým případě lze. Všechno se dá "nějak" zvládnout. Jenže já třeba nechci ani teoreticky připustit situaci, že by moje dítě - osoba, která je na mně závislá - měla něčím reálným trpět. Syna nerozmazluju, ale dělám mu ráda radost, jako všem lidem, ke kterým mám nějaký vztah. Nemoct dělat dítěti radost by mně osobně vadilo fakt hodně.
Jak píše Lída, na nějaký umytý okna a vypulírovaný podlahy já fakt kašlu, ale dost dobře nemůžu kašlat na to, že bych přivedla vědomě dítě do podmínek, kdy by se dělilo o nejlevnější jogurt se starším sourozencem. Může se stát cokoli, budu dlouhodobě nemocná (nedej Bože), klient nezaplatí (děje se často) a s jedním dítětem to vždycky nějak zpytlíkuju. Se dvěma - a jedním příjmem - opravdu blbě...
Navíc, ona tu v diskusi padla ještě jedna důležitá věc. Přivést na svět miminko je pro někoho ta nejkrásnější věc, pro mne je to jenom zodpovědnost a povinnost vůči osobě závislý, protože se neskromně domnívám, že umím i jiný věci než rodit děti. Chápu, že někdo to tak nemá a fakt je pro něj rození dětí super. Mám to prostě jinak. Mateřství mne kromě tý zodpovědnosti ničím moc nenaplňuje. :o)
|
| 10.5Libik12 |
|
(28.5.2007 10:24:57)
Monty, Pánbůh ví, že jsem celkem tvůj fanoušek, dám ti jednu soukromou, jo? Nebojíš se, že až Stanislav za rok zadá do Google "Monty" vyletí mu diskuse na Rodině, kde opakovaně zdůrazňuješ, jak tě to mateřství nebere? Jak si ho ani tak moc nechtěla?(vlastně vůbec) Mně to připadá škoda, neměj mi to za zlé, ale působíš jako dobrá matka:)))))
Reagovala jsem na kategorické rozbory Leni, neumím si představit, jak v našem zeměpisném pásmu a politickém zřízení někdo odmítne jeden přírůstek do rodiny z finančních důvodů, trvám na tom, že teda buď zodpovědnost za všechny (ne)narozené, nebo za žádné, že je to stejný(podobný), zvlášť jde-li o JEDNO nebo DVÉ děti.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(28.5.2007 10:41:34)
Libiku,
tak nad tím jsem fakt ještě nepřemýšlela. :o)
Ale když už ta otázka padla - nejsem asi pro syna klasická "maminka". Snažím se, abychom byli kamarádi. Snažím se mu vysvětlit, že ho mám ráda jako člověka, že pro mne není primární, že je MOJE DÍTĚ, já k němu tenhle vztah nemám a výlučnost mateřský lásky nepociťuju. Prostě to tak je, nebudu se do toho stylizovat, byla by to křeč. Myslím, že on ví, blbej není. Ví, jak je ten vztah nastavenej a nepřijde mi - zatím - že by s tím měl problém. Asi se to špatně vysvětluje, ale u nás to prostě funguje trochu jinak, syn mi kolikrát řekne místo "mami" jménem a naopak řekne "mami" nějaký jiný ženský; a když se bavíme o tom, že se máme rádi, tak to není nikdy o nějaký nespoutaný hormonální bouři mateřských citů, já ho mám ráda, myslím že se snažím jak to jde, aby byl spokojený a šťastný dítě, ale odmalička ho připravuju na limity, který ten vztah má. Pro mne to není tak, že dítě je někdo, kdo musí bejt milovanej za všech okolností, on ví, že když udělá něco, s čím nesouhlasím nebo co se mi nelíbí, že to nebude automaticky tolerovaný PROTO, že je "můj". Takže předpokládám, že s tím snad nebude mít problém, i kdyby si to náhodou někde vylistoval. :o)
|
| Čekatel na smazání | 
|
(28.5.2007 12:21:37)
Monty jen tak přemýšlím dopředu, jaký tvůj syn bude mít asi vzorec pro rodinu, když jeho vlastní matka ho bere jako neprimárního a jako dobrého kámoše. Můžu se zeptat na tvůj smysl života?
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(28.5.2007 14:32:18)
Michale,
smysl života? Co to probůh je, smysl života? Lidský život je nahodile vzniklá změna genotypu, když se budeme držet Darwina. :o)
Pokud mne chceš navést na to, že děti jsou pokračováním nás samých, něco jako stupínek k nesmrtelnosti - sorry, nepovažuju své geny za takový zázrak, abych jím musela nutně zaplevelovat planetu. Proto jsem taky s dětmi ve svým životě jaksi nepočítala. :o)
Smysl života, když už to musí být, je pro mne prožít ho. Naplno. Co nejvíc poznat, co nejvíc vidět, co nejvíc užít. Máme na to od přírody (Pánaboha) v průměru 75 let, z čehož těch posledních 10 - 15 už kvalitativně nemusí být nic moc. Chci žít tak, abych v kterejkoli den mohla říct, kdyby přišel Smrť, že jsem z toho života něco měla. Že jsem ho neproflákala. :o)
Protože zcela logicky nevidím smysl vlastního života v nějakým jiným životě, nemám důvod mu svůj život obětovat. Já kupodivu nejsem tak sobecká mrcha, jak si tady zřejmě kdekdo myslí. :o) Jsem člověk, kterej nemá problém kdykoli s čímkoli pomoct, podržet, vyslechnout, jsem trouba, kterej sype žebrákům a doplácí za starý babičky nákup v krámě. Ale asi nejsem tak vysoko na žebříčku morálního vývoje, abych rezignovala na všechny svý potřeby kvůli KOMUKOLIV. To je jedno, jestli je to moje dítě, partner, nejlepší přítel. Vždycky budu nešťastná, když budu přivázaná za nohu. Kdekoli a u kohokoli.
Víš co, já ti řeknu, co je asi "smysl mýho života". Aspoň tak mi to obyčejně prezentujou lidi, který jsou mi blízko. Já jsem takovej dočasnej, putovní andělíček strážníček, kterej je rád, když pomůže, když udělá radost, prosvětlí dobrým skutkem něčí den či život - ale pak může zase jít. :o)
Stačí takhle? :o)
|
| MirkaEyrová | 
|
(28.5.2007 14:50:09)
Monty, nemyslel on tím Michal spíš to, že když máš dítě a není hlavním smyslem Tvého života, že ho asi nějak šidíš, nemyslíš na něj, nedáváš mu to, co potřebuje včetně lásky. Že pro něj nedýcháš, že pro něj neskočíš do toho ohně, protože v první řadě myslíš na sebe, aby sis něco neudělala. Podezřívám Tě ale, že ač syn není, jak tvrdíš, smyslem Tvého života, stejně na něj myslíš, vymýšlíš ptákoviny pro jeho potěchu, a plameny bys taky ignorovala, až bys ho z toho ohně tahala... --- Je to zvláštní, já svého syna miluju, dejchám pro něj, snažím se, aby se měl dobře (psychicky a v rámci skromných možností i materiálně), vymýšlím kdejaký projekt pro zabavení dítěte a pro jeho dobrý rozvoj. A samozřejmě nevím, jak bych se zachovala, kdyby se ocitl v plamenech, ale upřímně doufám, že bych pro něj do toho ohně skočila... Přesto si troufám tvrdit, že ač víceméně JE mým smyslem života, přesto potřebuju od života ještě cosi jiného, cosi, co mi samo dítě poskytnout nemůže. Něco, co třeba hledám v knížkách, v expozicích zámků, v lese u potůčku, v nějakém obraze... Nemít toto, asi bych umřela. Tak co je to tedy ten "smysl života"?
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(28.5.2007 15:21:23)
Mirko,
jenže u mne je to tak, že do toho ohně skočím NEJEN pro syna. Skočila bych tam minimálně pro tři další lidi. Já nemyslím na to, aby se mi něco nestalo - pouze si myslím, že můj život nemá pro mne takovou cenu v tom, že bych ho neobětovala jako takovej. Neobětovala bych jeho kvalitu. :o) Dokud žiju, tak chci žít tak, jak mi to vyhovuje. Když bude třeba ho nasadit pro někoho, kdo mi za to stojí, tak to udělám. Ale nic mezi tím.
Řeknu ti to takhle - když jsem se synem, tak se snažím s ním být naplno. Je x věcí, který nás oba baví a který si můžeme vzájemně dávat, který nás oba obohatěj. Příklad - pojedeme na nějakej zámek nebo hrad, budu mu vyprávět o jeho historii, o tom, kdo tam straší, budeme se bavit o tom, co vidíme, třeba si tam zablbneme, dejme tomu se budeme klouzat v pantoflích po podlaze, dáme si pak někde kafe a džus atd. atd. Já teda nebudu myslet na to, aby se v první řadě bavil, počítám že není tak blbej, aby někam jezdil, když by nechtěl. Neplánuju mu žádný programy, ptám se ho, jestli někam chce nebo nechce, protože tahat ho někam, kde nechce bejt, podle mého názoru smysl nemá. Když řekne, že nechce jít na nákup do Billy, ale do Tesca, tak netrvám na tom, že půjdem do Billy, je mi to jedno; míst, kam bych ho nutila chodit je kromě školky minimum. :o)))
Na druhý straně, když jsem někde já za svejma osobníma věcma a manžel mi ve dvě ráno volá, ať přijedu, že ho bolí ucho, tak nepřijedu. Vím, že je tady manžel plus teta Alena, která má sama dítě, takže se určitě dokáže zachovat adekvátně v daný situaci. Neměním svůj program, pokud to není otázka života a smrti, což není téměř nikdy, že. Tak jsem to myslela. U mně není nikdo na prvním místě ani na druhým místě, jsou věci hlavní a vedlejší, jsou lidi který mám ráda víc a který míň, ale nijak je neseřazuju. Nikdo nevyčnívá ani nahoru ani dolů. :o)
|
| 10.5Libik12 |
|
(28.5.2007 20:19:43)
S tím uchem jsi mě skoro přesvědčila, nejde o to, že chudáček Stáníček, ale o to, že dokážeš v klidu v čemkoliv pokračovat, pokud víš, že ho bolí ucho. Opravdu s tím ani malinko nebojuješ, když si ho tak představíš, uplakanýho, malýho, sobě podobnýho? Fakt je ti to jedno, je-li zajištěnej? Nebo to v tobě je, ale dbáš na to, aby se o , řekněme "protistrana" dokázala z principu postarat?
Pokud tedy skutečně , ale opravdu položíš telefon a vypustíš okamžitě ucho z hlavy, tak jsi mě přesvědčila a jsi matka na baterie:), rp. tak trochu jiná maminka a už o tom pochybovat nebudu.:))
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(28.5.2007 21:01:07)
Libiku,
nevypustím to okamžitě z hlavy... ale fakt jsem roky tyhle věci řešila sama, jela jsem s ním v deset večer autobusem na pohotovost, manžel se doma válel a naprosto ho to nezajímalo, vlekla jsem ho tramvají na píchání uší, on šel v klidu na noční, do loňskýho léta jsem všechno tohle řešila já, úrazy, nemoci... atd. atd. Stáníkovi je čtyři a půl a má taky otce.
Když jsem nedávno jela do Ostravy, tak mi ještě do autobusu manžel volal, ať se okamžitě vrátím, že si Stáníka nemůže vzít tchýně k sobě, protože jim nejde topení (bylo to v zimě). Taky jsem se nevrátila. Prostě už ne. Zvlášť když tam s ním není sám, ale má tam Alenu. Třeba je to spíš boj s manželem, kterej na tohle léta sral. Nepopírám. Jenže jinak ho nedonutím. Jakmile ustoupím, bude to opět ve stejnejch kolejích.
Asi takhle - ideální je, když tyhle věci rodiče řeší společně. U nás to není možný. Takže si prostě manžel musí zvykat, že ke střídavý péči tohle patří. Stáník je v tom opravdu chudák nevinně.
|
| 10.5Libik12 |
|
(28.5.2007 22:43:15)
OK, jsi hodná maminka:)
|
|
|
|
|
|
| Lassie | •
|
(28.5.2007 23:03:27)
Nic ve zlém, ale andělíčka strážníčka, jako jsi ty, bych rozhodně nechtěla. Andělíček, co přijde jen když se mu chce, je strážce na prd. Jsou věci, ve kterých s tebou souhlasím, ale přci jen jsi opravdu moc velký sobec. Píšeš o tom, že "těch posledních 10 - 15 už kvalitativně nemusí být nic moc". Nepřemýšlela jsi někdy o tom, jestli dítě, které znamená pro matku to, co pro tebe tvůj syn má kvalitativně nic moc celý život? Věřím, že i bez dětí může mít život smysl a také si myslím, že se člověk nemusí dětem zcela oddat. Nejsi sama, koho nudí pískoviště a jiné dětské zábavy. Většina matek to dělá prostě proto, že to baví jejich děti a je hezké pozorovat své děti, jak si něco užívají. To samé s návštěvami babiček, které si stále jen stěžují, jak je všechno bolí a vytýkají vám častou změnu zaměstnání, partnerů, případně jiné "nectnosti". Jedeme tam prostě proto, že je naše návštěva potěší, i když nás to k smrti nudí a zdržuje. Chci jen říct, že pokud mi na někom záleží, občas se prostě obětuji a udělám něco pro něj. Sobci jsme v určité míře všichni - ale že bych to tu lidem musela servírovat jako svou přednost?
|
|
| Čekatel na smazání |
|
(29.5.2007 9:02:12)
Promin ze pisu az ted ale to vis prace a povinnosti .)
Ano pochopilas spravne co jsem tim myslel. Jen me to zajimalo. Nijak nekomentuju to cos napsala, kazdy clovek je original a kazdy ma jine zajmy, predstavy a potreby. Jen preju at ve stari to cos prozila a procestovala nevyprcha. Preci jen zbydou vzpominky a mozna par fotek, ja se radeji budu tesit az se budu stykat se svou rodinou, synama, vnukama atd.
|
| MirkaEyrová |
|
(29.5.2007 9:38:58)
Problém je, Michale, že se můžeš třeba na hlavu stavět jakožto rodič, a přesto nemáš záruku, že ty děti o tebe budou mít v dospělosti zájem. Řekneš si - jo, to si člověk musí dítě správně vychovat. Ale, Michale, to je tak strašně relativní! Moje máma nás vychovávala podle nejlepšího vědomí a svědomí tak, abychom se na ni nevykašlali, až budeme dospělí. Snažíme se na ni nekašlat - snažíme se za ní jezdit, já jí prakticky každej den volám atd. Ale ona je na nás tak zoufale upnutá, že nás to až dusí. Jako rodina máme své potřeby, ale ona uznává jen ty svoje. Jako dospělá ženská mám potřebu dělat určité věci určitým způsobem, ale ona uznává jedině ten svůj způsob, a všem ho tak nějak pořád vnucuje. Nejsem nevděčná. Naopak, když jsem si tady na Rodince kolikrát vylívala srdíčko, ozývaly se tu rady typu "omezit styk", a "copak musíš telefonovat každý den?" apod. Snažím se si k ní hledat cestu. Ale nejsem splachovací. Tudíž mi vadí, že když za ní jedu na návštěvu, připadám si nesvobodná; nemám ani trochu prostoru pro sebe; existuje jen to, co ona si myslí, co ona řekne, co ona chce, to ostatní nestojí ani za řeč. To člověk se zaťatými zuby a zoufalou snahou o toleranci vydrží jednou za čas (řekněme každých 14 dní nebo 3 týdny osobně a při telefonátech). Ale nevydržela bych to při tom, co ona by chtěla, abychom za ní jezdili skoro každý den, nebo abychom se k ní přestěhovali. Aniž by samozřejmě brala v potaz, že tím bych musela vzdát výchovné plány vůči svému synovi - bydlí na vesnici, kde není lautr nic než pole, takže pro děti tam není naprosto žádné vyžití, a kde je třeba hudebka a jiné volnočasové vyžití, které v dnešní době považuju za výsostně důležité. A co ta plíseň v domě, které se nelze tak snadno zbavit, přičemž kluk má na plíseň alergii... Atd. Moje máma tím pádem ani zdaleka není spokojená s tím, co my jako její děti jí dnes vracíme (žárlivě hledí na jiné rodiny, kde se děti za rodiči několikrát týdně sjíždějí; ale nevidí, že ti lidé jsou - narozdíl od mé mámy - tolerantnější a nechají své děti trochu dýchat).
Poučení? Je zoufale beznadějné upnout se jen na děti, a očekávat od nich, že nás budou ve stáří obšťastňovat. Můžeme doufat, že se nám to povede; že se nám povede vychovat je tak, že s námi sami budou šťastné, a budou nás vyhledávat. Ale neměli bychom je tím zavazovat a pověsit se jim na krk (kéž mám sílu se tím řídit, až mi jednou syn oznámí - mami, stěhuju se do Anglie...).
|
| MirkaEyrová |
|
(29.5.2007 9:42:42)
...pochopitelně "děti - samy". Pardon.
|
|
| MirkaEyrová |
|
(29.5.2007 10:07:04)
většinou tady spíš polemizuju s názory, které kritizují Tebe (podotýkám, že se nezastávám až tak konkrétně Tvého způsobu výchovy, protože Tě neznám, spíš jaksi "principů").
Ale napadla mě jedna věc, o které by sis možná měla popřemýšlet zase Ty. Moje máma měla štěstí, že mohla dělat práci, která byla vlastní její povaze. Sama sice popírá, že by to pro ni byla bůhvíjaká zábava, ale to je spíš tím, že si neumí spojit, že i věci, které baví, si člověk musí zasloužit pílí. (Bude to asi složitější, protože ona je trochu ze staré školy, a neuznává, že by někdo mohl taky něco dělat pro svoje pobavení, uznává víceméně jen práci, práci a zase práci. Proto mimo jiné mezi námi taky vládne jisté mezigenerační napětí, protože my zase neuznáváme "jen práci, práci a zase práci"...) Byla to učitelka. A protože ji její práce hluboce bavila, měli jsme dnes a denně na talíři děje školní, co se dělo, které dítě mělo problém, jak ona to řešila, co rodiče na to atd. atd. Spoustu krásných pouček pro výchovu jsem si z této "školy" odnesla, třeba tu, že když je dítě slabší, třeba čtverkař, a dostane trojku, zaslouží si pochvalu za píli, a když je jiné dítě jedničkář, tak za tu trojku dostane výtku, protože se málo snažilo. - A já, zoufalec zoufalá, jsem dobu v sobě měla bolest žárlivosti, protože jsem si říkala - kdyby stejně tak, jako přemýšlela o školních dětech, přemýšlela i o nás, o tom, co my skutečně potřebujeme! Musím v sobě nést bolest z toho, že její školní dětičky měly víc její pozornosti než my. Ano, starala se o nás. Věnovala nám spoustu péče. Ale spíš té hmotné. Zatímco o duševních potřebách školních dětí tušila spoustu věcí, o mých skutečných potřebách neví skoro nic dodneška...
|
|
| Mateřídouška | •
|
(29.5.2007 11:28:01)
Já svoje děti vychovávám v tom duchu, že teď jsem tady pro ně a ony pro mě. Ale neočekávám, že se děti o mě postarají až budu stará nebo že se se mnou musí pravidelně stýkat po tom, co budou mít svoje rodiny. To už je jejich věc. Pokud budou potřebovat s něčím pomoci nebo poradit a já budu toho schopná, tak jsem tady. Pokud mě budou samy vyhledávat a mít zájem, tak to beru jako takový bonus od života ke stáří. Ale určitě nechci být pro ně závažím. A kdyby mi měly děti denně volat a denně být s nimi v kontaktu, tak to bych opravdu nechtěla. Nebylo by to přirozené a upřímné. Já chci mít později taky svůj klid, svůj život a svojí pohodu. A nechci se stát já něčí obětí a nebo naopak pro někoho závažím. Tu svobodu svým dětem dám, nechci je dusit. Samy pak přijdou na to, co jim nejvíc vyhovuje a co jim chybí. Moc ráda se s nimi budu stýkat, ale nesnesla bych, kdybych někomu z nich zavolala a poznala, že vlastně volám nevhod a že o to moc nestojí. Raději budu za maminku, která se od dětí nechá uhánět než obráceně.
Vidím to vlastně u rodičů manžela. Tam mám pocit, že oni chtějí mít svůj klid. Jezdí na chalupu, vnoučata si tam neberou, protože je s nimi moc práce. Raději chodí na grilování a zábavy. Prostě si chtějí užít. Z jedné strany je chápu, z druhé mě mrzí, že jsou tak chladní a trochu sobci, protože když si pak stěžují, že se s námi málo vidí, tak mi to nepřijde upřímné. Takže takový extrém já bych být nechtěla.
|
|
| MirkaEyrová |
|
(29.5.2007 11:48:20)
Grrr. Koukám, že jsem se moc rozohnila, a nenapsala jsem některé věci logicky správně. Takže - máma bydlí na vesnici, kde není vyžití pro děti, a do hudebky a podobných volnočas. aktivit je příliš daleko (dojíždění autobusem). Škola jen první stupeň 2 km od mamčinýho domu, od druhého stupně dojíždění do města 10 km. Jediná věc, a to ještě nevím, jestli i pro děti, fotbalové hřiště 2 km od domu - přičemž syna fotbal nebaví. Moje dětství probíhalo tak, že volnočasové aktivity se omezily na téměř povinného pionýra na 2. stupni ZŠ a jiskřičky na tom prvním. Dodnes lituju, že jsem nemohla ANI ZKUSIT klavír. Divadlo, kino v dětství nebylo, až jako dospívající jednou za rok. Výstavy, zámky nula nula nic, protože nebylo auto, a protože se prostě žilo pro práci, ne pro zábavu.
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(29.5.2007 11:54:20)
K tomu, co píše Michal (a vlastně i Mirka)...
To, že lidem, kteří se nevěnují na prvním místě rodině zbudou na stará kolena jen oči pro pláč, je taky takové obehrané klišé. Nikdy nic není černobílé. :o)
Já na adoraci rodiny moc nedám z jednoho prostého důvodu - jediný člověk, kterého si z rodiny máme šanci sami vybrat je partner. Ostatní nám bylo "přiděleno". A buďto se holt vzájemně sneseme víc nebo míň nebo vůbec. Partnera nemám a těžko kdy mít budu, babička mi nedávno zemřela, jakou povahu bude mít syn zatím můžu odhadovat. S matkou a sestrou si moc blízké nejsme. Ale je tu ještě jedna věc. Přátelé. Přátelé jsou rodina, kterou si vybíráme sami. Tím je to pouto daleko silnější, alespoň pro mne, protože přátelé nemusí z hlediska nějaké obecné morálky pro durhého udělat nic, nejsou "rodina", ale když to přesto udělají, má to daleko větší váhu než povinnost.
Když se někdo upíná jen na rodinu, může se stát, že zůstane sám, až děti vyletí z hnízda nebo riskuje, že bude do smrti zavalen starostmi o děti, vnoučata, pravnoučata a nezbude mu vůbec čas na osobní život. Kdo myslí jen na sebe, zůstane pravděpodobně sám. Já to tak nějak rozděluju na víc stran. Ne proto, abych nezůstala sama, jsem sama ráda. Hodně moc ráda. :o))) Prostě proto, že mi to vyhovuje.
Moje kamarádka ze základky má přesně maminku, která by se pro rodinu roztrhala. Doma má neustále uklizeno, navařeno, napečeno, má pět vnoučat, o které se stará, kdykoli si dcery písknou, bere si je na dovolené, na chatu o víkendech. Když ji moje máma někam chce vytáhnout, tak složitě hledá volný den, aby mohla do divadla, protože támhle něco slíbila jedné dceři, támhle musí s jedním vnukem na kroužek nebo k doktorovi, další pátek chce jít druhá dcera na vínko s kamarádkama a ona musí hlídat tři její děti... a já jí to léta rozmlouvám, ona sama ví, že to dělá špatně, ale "nemůže si pomoct".
Moje máma je pravý opak, vnuka má jednoho a jediné, co považuje za "babičkovskou povinnost" je neustále mu vozit sladkosti, dárečky, kupovat hračky. Ale když chci, aby ho hlídala jeden večer, po návratu domů jí najdu ubrečenou, že to nezvládá, že jí bolí u srdce a už je na to stará (je jí 56, mámě kamarádky je o dva roky víc a má těch vnuků pět, opakuju). Nebere si ho na víkendy, ani na prázdniny, a když už s ním někam jde na odpoledne, musí mít s sebou sestru nebo kamarádku, protože by to sama "nezvládla". Ale sama zvládne jezdit starou plečkou po republice za příbuznými a známými, vymetat reklamní akce kvůli děsivým "dárkům zdarma", jezdit za přítelem do zahraničí, na dovolené...
Takže druhý extrém. Ani jednu cestu bych si já nevybrala, obě mi přijdou "mimo mísu". Nechci být ani ničí otrok, ani naprostej sobec. Proto beru důležitý lidi v mým životě v podstatě stejně, ať je to syn nebo nejlepší kamarád, u syna je to jen "ztížené" tím, že je malý a jsem za něj zodpovědná i právně, nejen morálně. Není dobrý mít jenom jednu jedinou věc, jeden cíl, jeden "smysl života". O jednu věc se snáz přijde než když jich máte x. :o)
Asi tak. :o)
|
| Čekatel na smazání |
|
(30.5.2007 9:32:54)
Proto je dobre mít více dětí :-P :)) Nevidím problém v tom aby babička řekla že tento víkend se jí hlídání nehodí že už má něco naplánovaného - divadlo, posezení s přateli. Takto to prakticky funguje i u nás, babička někdy volá kdy jim přivezeme prcka na víkend, ona je ráda že se mu může věnovat a my jsme rádi že máme chvíli na sebe s manželkou nebo na nějakou činnost kterou zvládneme rychleji než s prckem. Pokud se jí to nehodí tak to řekne a no problem.
Víš u těch přátel, každý má svoje starosti a hlavně třeba svoje rodiny a nemůžeš se spolehnout že tu pro tebe budou pořád, narozdíl od rodiny (beru pokud vycházíte dobře). Přeci jen to pouto k vlastní krvi je mnohem silnější než k nejlepšímu příteli.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(30.5.2007 9:40:49)
Michale,
obecně možná ano. U mne to tak neplatí, nejsilnější pouto z rodiny jsem měla k babičce, která minulý měsíc zemřela. Nevyrůstala jsem v klasickém rodinném modelu, neznám ho, ani nevím, jestli by mi vyhovoval nebo ne, můžu se jen domýšlet. :o)
Třeba naivně, ale spoléhám na to, že pokud budu OPRAVDU potřebovat pomoc, tak se mi jí od přátel dostane. Od rodiny těžko - té spíš musím celý život se vším pomáhat já. Když mi bylo v minulosti nejhůř, volala jsem nejlepšího kamaráda, ne rodinu. A bylo to třeba ve tři hodiny ráno, kdy mne opilý exmanžel vyhodil z bytu v tričku a ponožkách, zamkl mi dveře, sebral klíče i mobil a já lítala v noci po městě a sháněla od někoho deset kaček na telefon. :o)
|
| Čekatel na smazání |
|
(30.5.2007 9:48:27)
A to je prave to, jak pises nevyrustala jsi v klasickem rodinnem modelu, pak to chapu. Ja v nem zase vyrustal i kdyz v ne uplné (rozvedena rodina), ale mam dva brachy, ktery kdyz potrebuju s necim pomoct (stehovani, pujceni penez...) tak neni problem a naopak. A presne tak nejak si predstavuju pokracovani i me rodiny.
Taky mame par pratel, ktere se radeji obrati treba na nas nez na svoji rodinu kdyz potrebuji azyl nebo s necim pomoct, ale to moje predstavy vubec nijak nenarusuje.
To muselo byt drsny, ale zda se ze jsi je sehnala :)
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(30.5.2007 9:59:58)
Michale,
právě, každý vycházíme z toho, co známe a co je nám blízký. Já bych taky ráda, abych měla se synem hezký vztah i v jeho dospělosti, ale nechci mu stát věčně za zadkem a počítám s tím, že si v 99% případů poradí sám. Samozřejmě mu POMŮŽU, když mne o to požádá a nebude to "nic proti ničemu" (příspěvek na volební kampaň KSČM bych mu FAKT NEDALA, rozhodně ne vědomě). Ale vychovávám ho tak, aby spoléhal v první řadě na sebe a byl co nejvíc samostatný.
Právě proto, že mně to x krát pomohlo, ty situace s manželem opilcem nebyly jediný "patálie", měla jsem a mám hoooodně pestrej život plnej velice komplikovanejch zápletek, do kterých se dílem dostávám sama a dílem se prostě objeví. :o) Já tady nebudu věčně a chci, aby to syn ustál i beze mne. :o)
|
| Čekatel na smazání |
|
(30.5.2007 10:11:08)
Monty to jedine schvaluju, aby byl samostatny. Pokud planujes tu jednou nebyt, nadel mu sourozence, ve dvou se to lepe tahne a lip vzpomina na cloveka blizkeho. Ja vim chlapi jsou previti a najit toho spravnyho...
|
| fisperanda | 
|
(30.5.2007 10:57:44)
No s tím nadělením sourozence jenom z tohoto důvodu, nevím. Evidentně se Monty do ničeho takovýho nechce, a pořizovat sourozence proto, že si bude mít syn v dospělosti s kým pokecat... Realita je většinou taková, že v dospělosti má každej svůj život, sourozenci se sejdou na výjimečných příležitostech, nebo vůbec ne. Navíc má člověk kolem sebe lidi, který si vybere, rodinu, přátele, takže jestli Monty syn bude v dospělosti sám, až tady Monty nebude, tak to zase bude jeho vina, že se neobklopil lidma. Ale z tohodle důvodu pořizovat sourozence, to mi příde jako nesmysl.
Já vím, že hodně lidí se tím ohání, ale na druhou stranu znám spoustu sourozenců, kteří by radši byli jedináčci. Celý dětství se mlátí a v dospělosti se rači nechcou vidět.
|
| Čekatel na smazání |
|
(30.5.2007 13:25:53)
Fisperando ber to s nadhledem, samo ze to neni jediny duvod :) Ale jestli chces vyjmenovat jaky to ma plus mit minimalne dve deti... tedy vyhody pro ne samotne...
To omylame porad dokola, jeden zna nekoho kde se jeho rodina nestyka a jsou na noze, druzi zase znaji, kde se vsichni schazeji az do smrti. Kazdy si holt bude obhajovat to co si mysli ze je spravne a s tim clovek moc nenadela.
Zil jsem ve funkcni rodine a ted i kdyz kazdy z brachu (2) ma svuj zivot a rodiny, se stykame, pokecame, popripade vypomuzeme a je to v pohode. Zvlast v dnesni dobe kdyz jsou maily, icq, skype, je ten kontakt jeste castejsi...
|
| fisperanda |
|
(30.5.2007 14:25:07)
S tím se dá jenom souhlasit. Pokud máš dobrý vztahy s rodinou, tak je pravděpodobný, že i ty budeš tento rodinný model napodobovat, což se asi děje :o)
|
|
| Barča, 2kluci | •
|
(30.5.2007 15:04:14)
No já žila také ve "funkční" rodině, stále se scházíme na oslavách i na pohřbech i jen tak na kafe. V první řadě si své problémy snažím vyřešit sama, pokud to nezvládám (a opravdu to je móóóc málo kdy) tak požádám kamarády. Peníze si nepůjčuji vůbec - tedy od soukromých osob.
Opravdu si nemyslím, že musím mít nové auto, každý rok nový mobil apod. Moje děti takhle také nepřemýšlejí. Ale pokud bydlím v garsonce, sotva se uživím s jedním dítětem, nemám vůbec výhled na lepší tak mi přivést na svět druhé dítě příjde nezodpovědné - promiňte, ale je to tak.
Co se týká sourozenců tak mám jednoho bratra, bydlí 200km daleko a vídám se s ním málo. Mám ho ráda, ale nedělám z něho parťáka jedinou spásnou osobu. Prostě si myslím, že hodnotit počet dětí v rodině je blbost, do chce 10dětí ať je má je to jeho věc, ale odsuzovat ty, kteří chtějí nebo mají 1 nebo žádné je zcestné.
|
|
|
| Mateřídouška | •
|
(30.5.2007 20:34:49)
Fisperando,
a co ty, jak Ti pomohly názory ostatních?
|
|
|
|
|
|
|
| Lassie | •
|
(30.5.2007 14:26:48)
Michale, mám to podobně, jako Monty - za vlastní rodinné příslušníky spíše žehlím průšvihy a pomoc a oporu hledám u přátel. Když jsem několikrát neměla kde bydlet či když jsem potřebovala půjčit ty zmíněné peníze, nejčastěji mi pomohli právě přátelé. Mám také velmi dobrý vztah s mladším bratrem, bojovali jsme vždy spolu a jeden bez druhého ani ránu. Zvláštní je, že každý z nás má na materiální zabezpečení jiný názor - on hrabe, hrabe, hrabe, šetří, buduje, aby případným potomkům zajistil přijatelnější a radostnější dětsví, než jsme měly my. Já, jako nevyléčitelný idealista, považuji za důležité úplně jiné věci. Ano, není lehké být dítětem z ne příliš zajištěné rodiny - dalo mi to ale houževnatost a vytrvalost, motivovalo mě to do vzdělání a naučilo mě to, že člověk prostě nemůže mít všechno. Hromadění majetku mi nic neříká, nerada se obklopuji krámy a když už peníze do něčeho vrážet, tak rozhodně ne do značkových hadrů. Nutno dodat, že jsme oba spokojení tam, kde jsme. Druhá věc, se kterou s Monty souhlasím je, že děti by se měly vést k samostatnosti - švagrovi matka stále dělá svačiny a kupuje slipy, je mu 26 a dle mého názoru, je to chudák, který své vrstevníky, díky ní, nikdy nedožene.
|
|
|
|
|
|
|
|
| 10.5Libik12 |
|
(28.5.2007 15:14:39)
Monty, nevěřím ti, že bys ho vytěsnila, kdyby tě jakože zklamal. Zatím neměl šanci, čtyřletý děcko může sice zlobit, ale nikoho nezabije, nefetuje, nekrade, nevyhazujou ho ze škol, není srab. Takže tobě může hnout žlučí, ale nevíš, jaké to je, když tě ho vezou policajti na služebnu.
Někde jsem četla nějakej tvůj střípek, bylo to o tom, jak ti matka zdůrazňuje náhodnost tvého bytí, opakovaně a drsně. Proč jsi to psala, nežralo tě to? To že nejsi až tak maminčina láska?:)
Myslím si, že dítě by mělo mít pocit, že matku má vždycky, i kdyby nevím co, navíc si nemyslím, že bys to měla jinak.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(28.5.2007 15:31:46)
Libiku,
já ho nemůžu vytěsnit jako svýho syna, bude pořád můj syn, to je neměnnej stav, nikam se nevyvíjí jako třeba když z přítele povýší chlap na manžela. Synovství je doživotní. Jenom prostě nemám vzhledem k synovi žádný takový ty představy, jako co bych asi chtěla aby dělal nebo nedělal, že bude pan doktor nebo já nevím co. Chci, aby byl v pohodě a jakou si k tomu vybere cestu je jeho věc. Vím, co je PRO MNE neskousnutelný. Vím, že kdyby něco z toho udělal, asi bych neměla moc chuť se s ním vídat, ale bez jakýhokoli pocitu hořkosti nebo zatrpklosti, prostě si to vybral a basta. :o)
Na rozdíl od mý matky jsem synovi v životě ani náznakem nevyčetla, že existuje. Ani to nemám v plánu Pouze mu od malička vysvětluju, že nejsem na světě jenom pro něj a nemám jenom jeho. :o)
A k tomu, jak jsem to brala já - věř nebo ne, naprosto věcně. Moje matka nebyla a není typ člověka, se kterým bych si mohla opravdu rozumět. Daleko víc se mne dotýká to, co dělá TEĎ, než to, co dělala, když jsem byla dítě. A ani tak se mne to nedotýká nijak zásadně, to je takový chvilkový zamrzení. :o)
Víš co, já nějak neřeším, že mi někdo něco špatnýho provedl a ani si nemyslím, že by provedl. Pro mne to tak bylo asi nejlepší. Díky tomu, v čem jsem vyrostla, jsem taková jaká jsem a vzhledem k nějakým vrozeným dispozicím je to pro mne prostě nejlíp. Nikdy jsem matce nic nevyčítala a když na ní někde "nadávám", tak si jenom vypouštím páru, když je toho "zu moc". Z pohledu zvenčí jsem možná měla děsnej a dramatickej život, ale z mýho pohledu to bylo fajn a aspoň jsem se nenudila. :o)
|
|
|
|
|
|
| Veronika+3kluci |
|
(28.5.2007 11:59:23)
Hm, okna bez poskvrnky a dokonalý pořádek jsem vzdala předen ještě bez dítěte:-)))
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)