| Peta77 | 
 |
(29.12.2006 8:06:31)
Tento příspěvek o nechtěných dětech ve mne opětně vyvolal mou vnitřní debatu na téma "Je lepší, aby dítě vyrůstalo v dysfunkční rodině či byla zajištěna NRP?" Několik let pracuji v DD a za tu dobu jsem se setkala se spoustou "nechtěných" dětí, o které se matka nechtěla či nedokázala postarat. Ale ona to nezvládala jednou, dítě jí bylo odebráno, žilo 1-2 roky v kojeneckém ústavu, pak se situace doma malinko zlepšila, dítě tam bylo navráceno, chvilku to fungovlo, matka si však našla nového přítele, s ním měla další dítě, o to z předešlého vztahu se řádně nestarali, bylo jim tedy odebráno. Za čas se opět do rodiny na chvilku vrátilo, pak zase ústav...ve finále to vypadá tak, že od jedné matky je po různých ústavech ČR několik dětí a ona má další doma. Na jak dlouho? A nemyslete si, že je toto ojedinělý případ!
Proto se stále častěji zamýšlím, kolik šancí, by měla takováto žena dostávat? Děláme to opravdu pro blaho dítěte? Kdyby toto dítě vyrůstalo v pěstounské rodině, muselo by se jednou vypořádat s tím, že ho vlastní matka nechtěla. Ale to musí i v pobytech v ústavu. Nejednou řešíme s dětmi otázku "Co je na mne tak špatného, proč mne nemá ráda, co jsem jí udělal? Proč chce bráchu a né mne...?"
Vím, že je v naší republice obecně platná zásada lepší "špatná" biorodina než rodina "náhradní". Ale čím dál více se mé názory, podpořené zkušenostmi, rozcházejí s danými tendencemi naší společnosti.
A proč to sem píšu? Zajímalo by mne, zda někdo máte nějaké zkušenosti či názory, klidně i jiné než jsou ty moje:-)
|
| petru | 
|
(29.12.2006 9:01:51)
Neodpovídám přesně na Tvůj dotaz. ALe mám taky zkušenost, jak děti přijímají některá rozhodnutí svých rodičů, když jim nejsou vysvětlena. Před lety jsem jezdila jako vedoucí na tábor, který pořádala jedna pražská nemocnice. Nebylo tam moc dětí rozvedených rodičů, ale byly. Nejvíc si však pamatuji jednu šesti nebo sedmi letou holčičku, která plakala, protože byla skoro celé prázdniny u babičky nebo v táboře a tušila, že se její rodiče rozvádějí, proto nechtějí, aby byla doma. Ona se bála, že se rozvádějí kvůli ní. Nevím, možná to bylo úplně jinak a rodiče měli jen moc práce, možná se opravdu rozváděli(dítě jisté neshody vycítí), ale nejhorší bylo, že jí rodiče neřekli, co se opravdu děje a ona tak žila v nejistotě a obavách, že to je její vina. Byla to na můj vkus moc malá holčička, aby měla takové trápení.
Když píšeš o tom, jak se děti neustále vracejí k mamince a zase zpět do DD, úplně mě mrazí, kolikrát si musí prožít takovou tu nejistotu, proč tomu tak je a jestli je vůbec má ještě maminka ráda. Sama vím, že i když mám skvělé rodiče, že stačilo aby zakřičeli a už jsem všem vyprávěla, že mě našli, že nejsem jejich. Myslím, že dětské dušičky jsou úplně jiné než ty dospělé a měli bychom je bránit a hodně si s ními povídat a vysvětlovat přiměřeně jejich věku a dávat jim najevo svou lásku, i když je to pro mnohé z nás těžké.
|
|
| Liné | •
|
(29.12.2006 9:29:40)
Jsem z podobného oboru a mám úplně stejné pocity jako ty. Abych se z toho nezbláznila, vytvořila jsem si takové pravidlo. Myslím si, že téměř každý by měl dostat druhou šanci. Tj. i rodiče, jimž muselo být odebráno děťátko. A pak je na nich a na té tzv. sociální síti (já vím, že se můžeme bavit o tam, jak a zda funguje, ale to by bylo na dlouho), zda začnou fungovat jak mají. Zažila jsem situace, že rodiče se skutečně začali o své děti najednou starat, třeba když se dokázali dostat z alkoholismu. A před těmi klobouk dolů. Ale pokud znovu se dětem v té biologické rodině ubližuje, žádnou další šanci bych jim už nedávala. Já vím, že je to děsně obecné, a že to není žádná "objevená Amerika", ale bylo to pro mne východisko, jak pak přistupovat k indiviudální rodině.
Je to tak těžké, vědět, co je v dané chvíli nejlepší. Hodně často by se dala rodina popsat slovy, že je péče a vztah k dětem na hranici, a co je pak lepší? Byrokracie skutečně přibývá stále víc a skutečný človíček se pod těmi nánosy papírů už ztratil.
Jo a podle mých zkušeností taky hraje dost velkou roli výměna soc. pracovníka na úřadu. Pokud se změní socka, tak rodiče začnou mnohdy hrát etudu na téma Jak je vnější okolnosti ubili a zničili a že oni by moc chtěli se snažit a své děti milují. Já jim to věřím, jen to prostě nestačí. Takže se jim dává další a další šance a končí to přesně tak jak jsi to popsala ty.
Taky bych ráda znala cestu ven.
|
| Petru | •
|
(29.12.2006 13:27:20)
Peto77, neodpovídám přesně na Tvůj dotaz. Ale mám zkušenost, jak děti těžce přijímají některá rozhodnutí svých rodičů, když jim nejsou vysvětlena. Před lety jsem jezdila jako vedoucí na tábor, který pořádala jedna pražská nemocnice. Nebylo tam moc dětí rozvedených rodičů, ale byly. Nejvíc si však pamatuji jednu 6 nebo 7 letou holčičku, která často plakala, protože byla skoro celé svoje první prázdniny u babičky nebo v táboře a tušila, že se její rodiče rozvádějí, proto nechtějí, aby byla u toho, aby se to dozvěděla. Ona se bála, že se rozvádějí kvůli ní. Nevím, možná to bylo úplně jinak a rodiče měli jen moc práce, možná se opravdu rozváděli(dítě jisté neshody vycítí), ale nejhorší bylo, že jí rodiče neřekli, co se opravdu děje a ona tak žila v nejistotě a obavách, že to je její vina. Byla to na můj vkus moc malá holčička, aby měla takové trápení.
Když píšeš o tom, jak se děti neustále vracejí k mamince a zase zpět do DD, úplně mě mrazí, kolikrát si musí prožít takovou tu nejistotu, proč tomu tak je a jestli je vůbec má ještě maminka ráda. Sama vím, že i když mám skvělé rodiče, že stačilo aby zakřičeli a už jsem všem vyprávěla, že mě našli, že nejsem jejich. Myslím, že dětské dušičky jsou úplně jiné než ty dospělé a měli bychom je bránit a hodně si s ními povídat a vysvětlovat přiměřeně jejich věku a dávat jim najevo svou lásku, i když je to pro mnohé z nás těžké.
|
|
|
| Ivka,2 kluci 6 a 1 rok | •
|
(29.12.2006 13:31:24)
Děkuji za tento příspěvek. Jsem adoptivní matka a mám stejný pocit. Jako potenciální adoptivní rodiče jsme byli prověřováni a zkoumáni až na hranici lidské důstojnosti (ano, řeší se i jak často máme sex, jak často bychom ho chtěli mít a mnoho dalších velmi důvěrných věcí), a to vše jsme podstoupili, abychom mohli přijmout za své opuštěné děťátko-pro nás vytoužené a milované. Na celý život, na své náklady, na svou odpovědnost. Na druhé straně jsou příběhy biologických "matek", často nezralých, bez zázemí, řešících problémy sama se sebou, které mají PRÁVO se několik měsíců rozmýšlet, zda své dítě vůbec chtějí, nebo ho radši nechají v ústavu, berou si ho "na zkoušku" domů, je jim dávána "šance", zda se dokážou postarat apod. V dnešní situaci, kdy potenciálních adoptivních rodičů je více než právně volných dětí, to nechápu. Ano, náš syn se jednou bude muset vyrovnat s odmítnutím biologické matky, ale od 2 měsíců má mámu, tátu a brášku (byť adoptivní), kteří ho milují a kteří ho chtějí. Co mají děti, které jsou za každou cenu (našimi zákony) drženy v biologické rodině, která se ani mnohdy rodinou nedá nazvat??? Proč se také tyto biologické rodiny, které dopustily umístění svých dětí do ústavu, neprověřují před vrácením dětí podobně jako adoptivní rodiny?Znáte někdo odpověď, pohled z jiné strany? Trápí mě to a každou návštěvu kojeňáku obrečím, když tam vidím ty desítky párů hlubokých smutných očí.
|
| Lorina | 
|
(29.12.2006 15:07:08)
Dnes vyšel v Blesku článek týkající se vraždy mladé maminky jejím druhem. Celou tu hrůzu sledovala roční holčička. Aby toho všeho nebylo málo, tak když reportéři začali pátrat po osudu malé holčičky, zjistili, že původně mělo být děťátko odvezeno do kojeneckého ústavu, tam nedorazilo, našli ho v nemocnici. Na dotaz sociálního úřadu Prahy 4, mluvčí radnice oznámila, že těžko se k tomu bude někdo mezi svátky vyjadřovat, protože jsou na dovolené. Nejspíš na několik příštích týdnů skončí malá v ústavu.
POdle Marie Vodičkové (FOD) by mohlo být optimální řešení velmi rychlé. Ze zákona o rodině jasně plyne, že rodinná péče v zařízení pro děti vyžadující okamžitou péči má přednost před ústavní výchovou.
Tohle je šok pro mě. Neskutečná lhostejnost úřadů mě prostě vždy pobouří. Přitom pokud by skutečně někoho zajímala malá holčička, tak by mohla již během týdne být předběžným opatřením v péči prarodičů, či v předběžné pěstounské péči, kde není nutné mít souhlas rodiče.
Vám Ivano, přeji jen to nejlepší. Moc radosti s Vašimi dětmi a hlavně hodně štěstí,zdraví.
PS: Prvně jsem četla Váš článek v Betynce před 5 roky a jsem shodou okolností spolužačka Vašeho manžela.
|
|
| Peta77 |
|
(30.12.2006 7:00:57)
Moc děkuji za všechny ohlasy! Jsem ráda, že to někdo cítí stejně, resp. že cítí, že je zde nějaký problém!
Článek v Blesku jsem nečetla, ale vím, že existuje předběžné opatření, které se ustanoví v případě nutnosti do 24 hodin. Což znamená, že kdyby NĚKDO chtěl, mohlo by být vše vyřešeno...
Co se týče "prozkoumávání" biorodiny. Samozřejmě i k nim dochází do domácnosti soc.prac.(dle nového zákona by měl/a každé 3 měsíce) a zkoumá, zda má např. dítě svou postel, psací stůl, hygienickou úroveň domácnosti...Vše je ale o HODNĚ benevolentnější než v případě adoptérů či pěstounů (sami čekáme na adoptivní děťátko, takže celou úřední mašinerií schvalování jsme si s manželem prošli). Dokážete si představit, že by adoptivní dítě dali do rodiny neplatičů, kteří mají v bytě "odstřiženou" elektřinu? I do takových rodin jezdí "naše" děti na návštěvy a prázdniny...Protože z různých (pro mne ne moc pochopitelných)důvodů se dává přednost ústavní výchově před výchovou pěstounskou. No a než být celý rok v DD...
V poslední době se hovoří, že místo výstavby nových DD, by bylo lepší zavést v ČR síť profesionálních pěstounských rodin, fungující třeba ve Velké Británii, kde by alespoň jeden z manželů byl odborník-spec.pedagog, psycholog. Myslím, že by se našla řada vychovatelů DD, kteří by do podobného projektu šli. Takže uvidíme...
|
| petru |
|
(30.12.2006 9:13:08)
Milá Petu, doufám, že se něco v tom nadcházejícím roce 2007 pohne dopředu. Ať se mají příští rok všechny děti, lépe než v tom letošním.
Naslouchejme svým i jiným dětem. Přeji hezký rok 2007 i všem na Rodina.cz. Petru
|
|
|
|
| maceška | 
|
(30.12.2006 19:07:04)
Milá Peto,
jsme pěstounská rodinu a tuhle otázku si kladu mnohokrát. Na jedné straně vnímám, že děti odešly z dysfunkčních rodin, že byly zneužívané, týrané a zanedbávané a že je pro ně NRP šance do života. Na druhé straně čím jsou starší, tím více si uvědomujeme, že dokud nebudou naše děti žít v míru se svými rodiči, nebudou žít v míru se sebou a svým okolím. A tím nemyslím fyzické kontakty, ale vnitřní klid a odpuštění. Pokud se náhradní rodině podaří dát dítěti dost sebedůvěry a jistoty, že je milováno, pak by teoreticky neměl být pro něj problém přijmout fakt, že jeho rodiče ve své rodičovské roli selhali, a odpustit jim. Jenže v praxi to tak snadné není. Moc se přimlouvám za to, aby druzí (myslím druzí v pořadí) rodiče přijali své dítě VČETNĚ jeho prvních rodičů - tedy faktu, že jsou, že mají své klady a nejsou zavrženíhodní. Co mě nesmírně trápilo u naší poslední přijaté dcery je to, že v DD stále poslouchala, jak je její otec špatný člověk, neplní své sliby, pije, je nespolehlivý, atd. Všechno je to sice pravda, ale myslím si, že pro psychiku dítěte neúnosná. Je u nás pátý rok, a stále pracujeme na tom, že její táta není špatný člověk...je to nesmírně těžké, a přitom nutné, protože ONA HO MÁ V SOBĚ.
Riziko vidím v tom, že nesmíme překročit tu tenkou hranici, která může vést k sebeobviňování typu "jestliže teda moji rodiče nejsou špatní, tak potom musím být tím špatným já, když si mě nenechali". Čím déle máme děti v NRP, tím složitější se mi celá problematika jeví.
Jedna z věcí, která je dle mého soudu rukou zdviženou pro NRP, je fakt, že mnoho selhávajících rodičů samo vyrostlo v DD nebo dysfunkčních rodinách. Už tento fakt sám o sobě by měl být silným argumentem pro to, aby dětem byla hledána přednostně rodina náhradní. V praxi to ale zatím nefunguje.
|
| Peta77 |
|
(31.12.2006 8:15:18)
Dobrý den,
děkuji za Vaši reakci. Určitě máte pravdu, že SMÍŘENÍ SE s vlastní rodinou je v životě jednotlivce velmi důležité. Sama jsem si tímto musela projít, abych byla schopná přijmout rodiče takové, jací jsou, se všemi jejich klady a zápory. A byl to "běh na dlohou trať" - a to pocházím ze vcelku normální rodiny:-)Co potom "naše" děti!
Ve své praxi se setkávám se dvěma extrémy-některé děti své rodiče bezmezně milují a druzí se stejnou intenzitou nenávidí.
První skupina dětí má o svých rodičích velmi idealistické mínění, nedokáží či nechtějí si připustit, že by JEJICH rodina měla nějaký problém. To, že "skončí v děcáku" dávají za vinu okolní společnosti, špatní jsme my, soc.prac...., že jsme je doma nenechali. V takovýchto momentech pracujeme s dětmi na tom, aby se na svět, vč. své biorodiny naučili nahlížet REALISTICKY. Tví rodiče mají problémy, jsou nemocní...ale souhlasím, nepoužívat slovo zlí, neschopní...
V poslední době jsem se ale opakovaně setkala s dítětem, které k nám přišlo defakto dobrovolně, neb ho doma neměli rádi, nevěnovali se mu, proto se choval určitým způsobem, aby se dostal do DD...Zde nastupuje práce odlišná, zkusit mu vše vysvělit tak, aby ho to co nejméně ranilo a přestal své rodiče nenávidět...Oboje je velmi náročné a ne vždy se to povede...
Maceško, chtěla jsem se Vás zeptat, zda je možno přes internet objednat Vaši knížku. Vím, že vyšla, kamarádky-adoptérky z Brna mi o ní vyprávěly.
Děkuji moc, krásného Silvestra a šťastný nový rok pro celou Vaši rodinu!
|
| maceška |
|
(31.12.2006 16:34:41)
Ano, určitě je potřeba citlivě vnímat problém každého dítěte jako jedinečný, a podle toho s ním pracovat. Žádné z našich dětí neodešlo z původní rodiny dobrovolně, takže s tímto zkušenosti nemáme, ale je jasné, že s takovým dítětem je potřeba pracovat jinak. Jenom si nejsem jistá, jestli s dětmi VŮBEC NĚKDO pracuje na tom, aby dokázaly přijmout, pochopit, odpustit a najít svoji cestu pro život.
Knížku je možné objednat na www.vug.cz nebo na adrese SPR z Brna, www.pestouni.cz, popř. www.rozumacit.cz.
Mějte se hezky, je pro mě velkým povzbuzením, že s dětmi v DD pracují tak citliví lidé jako jste vy, i když to bohužel není pravidlo. Můžou se zeptat, o který DD se jedná? Klidně i na mejl, mám ho v záhlaví.
Děkuji.
Maceška
|
|
|
|
| vladka | •
|
(3.1.2007 17:30:35)
Když jsem byla malá, také jsem necítila tolik lásky od rodičů. jako měli mí mladší sourozenci. Byla jsem vychovávána v úplné rodině. Ale těžko mě chápaly, protože tátta byl extrovert a já introvert, nechápal, že potřebuju více soukromí a více času sama pro sebe, na učení atd. Byla jsem za to neustále hubována. Nepamatuji si, že by si semnou někdo hrál. Úkoly byly s pohlavkama a pod.
Nyní mám svoji rodinu, a můžu říct, že naučit se k dětem správně chovat, věnovat se jim s láskou, kterou si zaslouží může a je pro člověka, který se to nenaučil v dětství dost velký oříšek. Trvalo mi sedm let, než jsem se naučila věřit svým instinktům a věnovat dětem lásku, kterou si zslouží. Naštěstí mám výborného manžela, který mi dost pomáhá, a tak překonáváme společně všechny překážky, jak se dá.
Jsem ráda, že mám tři děti, někdy je to makačka, zvlášť, když mě přepadnou deprese, kterými trpím už od dětství.Ale lékama se to dá zvládnout. A pak si jen užívám mateřství. Myslím, že přes všechno co jsem zažila mám v životě velké štěstí. Teď vím, že mojí buoucností je rodina a té se snažím věnovat, jak jen to jde.
A to přeji všem, kteří se ještě potácí mezi minulostí a přítomností.
Hezký, spokojený nový rok přeju všem dětem , maminkám a tatínkům. Naschledanou
|
| holka | •
|
(4.1.2007 1:08:06)
Pardon, nejak se mi tam vloudila "zavirovana" verze prispevku... tady je nova:
Jsem taky adoptivní matka a všechno tohle mě dost trápí. Vůbec si nemyslím, že ve všech případech existuje rovnice náhradní rodič = spasitel pro opuštěné dítě, nemluvě o DD (stejně jako Maceška Tě moc ráda "poznávaám," ale obecně řečeno si fakt myslím že ústavy, a zvlášť ústavní systém v zemích jako je ČR, jsou nepřijatelnými místy pro dětí). Ano, ve většině ohledů je mému dítěti mnohem lépe u nás než u původních rodičů. A často si myslím,že i kdyby se k nim býval mohl vrátit a mít šťastnou rodinu, nestálo by to za další rok v kojeňáku, možná ani za dalších 6 měsíců (už tam strávil první rok života a ta doba je nesmírně citlivá...vidím to i u starších dětí v DD, ty které byly v kojeneckém a batolecím věku v rodině a mají určité psychické výhody). Svého syna bych nedala za nic na světě...jenže opravdu nevím, jestli tohle všechno bylo pro něho to nejlepší řešení. Moc by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby jeho původní rodině někdo pomohl, aby si ho mohli nechat. A hlavně bych se vsadila že při kontaktu s KÚ padla spíš slova jako "tady bude v bezpečí, může tu zůstat do tří let" než "dobře si rozmyslete, jestli ho tady chcete nechat, bude tu neskutečně strádat, nebude mu tady dobře, potřebuje rodičovskou lásku." Nejsem si jistá, jestli je dobré rodičům opakovat, že můžou ztratit nárok na dítě pokud se aspoň jeden z nich do dvou či šesti měsíců neukáže(protože to můžou lehce zneužít), a rozhodně bych rodičům nedávala víc než pár šancí, protože dítě není hračka a ústav neni paní na hlídání (ale dlouhodobý pobyt v ústavu by vůbec neměl existovat!!!!!!!!!!!!!!!!!!). Nicméně vidím velký problém v tom, že sociální pracovnice a ústavy nabízejí ústavní pobyt jako jednoduché a relativně bezproblémové řešení i v případech, kdy se nejedná o žádné týrání ani zanedbávání, místo toho aby rodiče řádně informovali o skutečném nebezpečí ústavního pobytu.
Až bude můj syn větší, doufám že bude i nadále rád, že je náš a že svou adopci nebude zazlívat ani nám, ani svým původním rodičům. Ale myslím, že má veškeré právo na to, aby se zeptal sociálních pracovnic a personálu v nemocnici a v KÚ, jestli udělali všechno - nebo vůbec něco!! - proto, aby nemusel být od původní rodiny odloučen.
Uf. Je fakt těžké s tímhle zápasit.
|
| Atramka, 6dětí - 4PP | •
|
(10.1.2007 16:51:18)
I já se mockrát zamýšlela nad osudy "svých" čtyř dětí. Starší tři jsou sourozenci z jedné původní rodiny, která je týrala a nepečovala o ně. Takhle na první pohled jasné řešení - děti do DD a rodiče před soud. Ale během doby jsem se dozvěděla víc podrobností a začala přemýšlet, jak bych se chovala já jako matka 6ti dětí, bez vzdělání, bez autority, protože otec dětí její autoritu u dětí plánovaně likvidoval, bez peněz byť i na základní potraviny, s obrovským pocitem bezmocnosti. I zvíře, zahnané do kouta kouše.Život mě naučit neodsuzovat nikoho moc rychle, taky jsem prožila lecos, na co nerada vzpomínám, a nebýt mé původní rodiny, možná by mi sociálka mé 2děti v té době odebrala. Řešením není plošné odebírání dětí z rodin, ale včasná a odborná pomoc v těch rodinách, které o to stojí. Věřím, že takových rodin, které by s pomocí svou roli vůči dětem zvládly je dost velká část. Ústavy by měly být jen krátkodobé řešení v případech, kdy rodina dětem ubližuje, nebo se nechce starat.
|
|
|
|
| holka | •
|
(3.1.2007 21:35:24)
Jsem taky adoptivní matka a všechno tohle mě dost trápí. Vůbec si nemyslím, že ve všech případech existuje rovnice náhradní rodič = spasitel pro opuštěné dítě, nemluvě o DD (stejně jako Maceška Tě moc ráda "poznávaám," ale obecně řečeno si fakt myslím že ústavy, a zvlášť ústavní systém v zemích jako je ČR, jsou nepřijatelnými místy pro dětí). Ano, ve většině ohledů je mému dítěti mnohem lépe u nás než u původních rodičů. A často si myslím,že i kdyby se k nim býval mohl vrátit a mít šťastnou rodinu, nestálo by to za další rok v kojeňáku, možná ani za dalších 6 měsíců (už tam strávil první rok života a ta doba je nesmírně citlivá...vidím to i u starších dětí v DD, ty které byly v kojeneckém a batolecím věku v rodině mají určité psychické výhody). Svého syna bych nedala za nic na světě...jenže opravdu nevím, jestli tohle všechno bylo pro něho to nejlepší řešení. Moc by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby jeho původní rodině někdo pomohl, aby si ho mohli nechat. A hlavně bych se vsadila že při kontaktu s KÚ padla spíž slova jako "tady bude v bezpečí, může tu zůstat do tří let" než "dobře si rozmyslete, jestli ho tady chcete nechat, bude tu neskutečně strádat, nebude mu tady dobře, potřebuje rodičovskou lásku." Nejsem si ji z nich do dvou či šesti měsíců neukáže, a rozhodně bych rodičům nedávala víc než pár šancí, protože dítě není hračka a ústav neni paní na hlídání (ale dlouhodobý pobyt v ústavu by vůbec neměl existovat!!!!!!!!!!!!!!!!!!). Nicméně vidím velký problém v tom, že sociální pracovnice a ústavy nabízejí ústavní pobyt jako jednoduché a relativně bezproblémové řešení i v případech, kdy se nejedná o žádné týrání ani zanedbávání, místo toho aby rodiče řádně informovali o skutečném nebezpečí ústavního pobytu.
Až bude můj syn větší, doufám že bude i nadále rád, že je náš a že svou adopci nebude zazlívat ani nám, ani svým původním rodičům. Ale myslím, že má veškeré právo na to, aby se zeptal sociálních pracovnic a personálu v nemocnici a v KÚ, jestli udělali všechno - nebo vůbec něco!! - proto, aby nemusel být od původní rodiny odloučen.
Uf. Je fakt těžké s tímhle zápasit.
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)