| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Děti jako závaží

 Celkem 35 názorů.
 Dana,dcera 18.měs. 
  • 

Smutné 

(28.12.2006 18:45:10)
Jsou smutné ty krátké příběhy v tomo článku,ale myslím si,že i s chtěnými dětmi někteří rodiče zachází jako z nechtěnými.Znám i pár dětí které se narodili jen proto,že si jejich matka chtěla udržet partnera (otce toho dítěte) a stejně šli od sebe.Takové dítě se pak jen přehazuje od jednoho k druhému,jelikož ho nikdo nechce.A bohudík,že aspoň babičky mají zájem.Ale malé dítě přeci jen potřebuje rodiče a mít v nich jistotu.Vždy se mi chce brečet,když někde čtu nebo vidim odložené (ne-li mrtvé!)dítě.Takový "rodiče" si nezaslouží mít žádné dítě!
 Trouble07 


Re: Smutné 

(28.12.2006 18:55:17)
A nejsmutnější na tom je že s tím nic neuděláme....Můžeme pomoct krátkodobě, pár individuálním případům...a hlavně matky dětí popsaných v článku zajisté nechodí na rodinu.cz...
 Katka1976 


Re: Re: Smutné 

(28.12.2006 20:28:00)
Opravdu je tento článek strašně smutný.Chtěla bych se ale zeptat,zda se někdo dostal do situace,kdy si "pořídil" s mužem dítě z lásky,chtěné dítě,ale postupem času si s mužem přestal rozumět a chtěl se s ním rozejít,ale přitom musel řešit problém,jak to vyřešit s dítětem?Být s mužem jen kvůli dítěti,aby se dítě cítilo milované,že má oba rodiče nebo jak jinak to řešit?Jsem se svým mužem už dlouhé roky,ale nyní začínám řešit problém,že cítím,že s ním už nechci být,ale pořád mě u něj drží dítě a nevím,jak z toho dál,abych svému synkovi neublížila.
 Dana,dcera 18.měs. 
  • 

Re: Re: Re: Smutné 

(28.12.2006 20:49:29)
Darunko.Já jsem letos v létě toto zažila.Ale bohužel nějak nevyřešila.Dceru máme s mužem (nejsme oddaný) plánovanou,ale nějak nám to od porodu neklape.V létě jsme se tak už tak moc pohádali,že jsem mu řekla,že od něho odcházím.Oděšla jsem druhý den.Cítila jsem se hrozně fajn.6ila jsem jen pro dceru a užívala jsem si "svobody".Ale do chvíle než Natálie několikrát denně řikala "táta"!Byla jsem nejdnou na dně a brečela jsem po nocích.Po několika týdnech jsem se k němu vrátila.Kvůli holce!! Náš vztah se ale nezměnil,moc toho spolu nenamluvíme a sex taky moc nemáme.Mám v hlavě pořád odchod od něho,ale chtěla bych odejít k nějakému muži,který mě bude mít rád i s dcerou a se kterým si budu rozumět.Chci aby měla také nějaký mužský vzor a mohla řikat někomu tati.Ať už cizímu,ale hlavně,že jí bude mít rád a bude se jí věnovat.
 Alicee 


Re: Re: Re: Smutné 

(28.12.2006 21:42:43)
Darunko,
je docela možné, že svému synovi ublížíš víc, když zůstaneš v manželství bez lásky. To dítě to cítí. Jestli ne teď v tomhle okamžiku, tak jednou v dospívání bude.
Já z takové rodiny pocházím, mí rodiče se k sobě chovali korektně, relativně přátelsky...manželství probíhalo bez velkých hádek, ale prakticky žili vedle sebe a ne spolu. Když jsem začala dospívat, začala jsem vnímat, že jejich vztah je jiný, než vztahy rodičů mých kamarádů. U nás se rodiče nikdy neškádlili, nikdy si nedali jen tak pusu, prostě žili vedle sebe jako dva celkem přátelští cizinci. Bohužel, dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že tenhle druh vztahu není norma a že takhle nežijou všichni. Než mi to ale došlo, odrazilo se to dost na mých vlastních vztazích.
Zkus zvážit, jestli tvé dítě nebude spokojenější s rodiči, kteří budou šťastnější když nebudou žít spolu.
 Vlaďka+Daniel 3/05 


pratelsti cizinci 

(1.1.2007 21:21:58)
Ja z takove rodiny taky pochazim, ale rozhodne to neberu jako handicap. Me vlastni manzelstvi je uzasne, protoze mam toho praveho partnera, ale kdybych po dvaceti letech zjistila, ze to neni uplne ono, vim z prikladu svych rodicu, ze to neni duvod nicit kvalitni vztah. Navic si myslim, ze v porovnani dlouhodobych vztahu osudova laska vs pratelsti cizinci je naopak norma kdy ti dva dokazi jako pratele zit vedle sebe. Bylo to tak dlouha staleti, kdy se lidi nerozvadeli a nikdo to nepovazoval za problem a konec koncu i dnes vam vetsina psychologu rekne, ze zamilovanost je casove omezena a neda se brat za zaklad kvalitniho vztahu. Proste si myslim, ze zamilovanost a idealizovane vztahy se obecne precenuji. Idealnich vztahu je pomalu, tech opravdu spatnych taky neni tolik jak to vypada a ten stred mezi tim neni nebe na zemi, presto je to dobry zaklad pro zivot.
 Trouble07 


Re: Re: Re: Smutné 

(28.12.2006 23:51:38)
Já vím že tohle si musí každý vyřešit sám,ale myslím že by se nemělo zapomínat na rovnici šťastná matka rovná se šťastné dítě...tím že to v sobě budeš dusit a trápit se svému dítěti nepomůžeš...já sama jsem tu volbu taky udělala a sice nemůžu nabídnout synovi otce,ale aspoň má vyrovnanou mámu.Nebylo to lehké,ale stojím si za tím.Zhodnotila jsem samozřejmě své možnosti a schopnosti(naštěstí mám skvělou práci.která nás oba pohodlně zabezpečí,na druhou stranu jsem musela do práce 2 měsíce po porodu...)Hodně štěstí ať se rozhodneš jakkoliv a krásný nový rok!!!!!

 Janka.o 


Re: Re: Re: Smutné 

(30.12.2006 11:06:50)
Já myslím, že je nás takových více. Mě se narodil syn 4 roky po svatbě, zcela plánovaně po několika lékařských zákrocích, abych vůbec mohla otěhotnět. Do dvou let od porodu jsem byla rozvedená a zůstala jsem se synem sama. Všechno je ale lepší, než žít s někým, kdo tě nemiluje a dává ti to denně znát. Věř, že to dítě to pozná, že není něco v pořádku.
 Jája 
  • 

Re: Re: Re: Smutné 

(4.1.2007 12:48:41)
Darunko, řešila jsem podobný problém před 16 léty. Nechtěla jsem se rozvádět, bohužel bývalý manžel se domníval, že ženská v domácnosti je méně než slepice a méně než služka. Čtyři roky jsem mu dávala šanci, přetrpěla jsem i domácí násilí, které se stupňovalo až do té míry, že jsme se s dcerou v noci zamykaly, aby nás můj tehdejší manžel nebil, když se vrátí ožralý v noci z hospody. Nakonec jsem se rozvedla, nebylo to k normálnímu životu. Podotýkám, že když jsem se vdávala, byl to vynikající chlap, pracovitý a skromný. Během nějakých 4 let se změnil k nepoznání. Po rozvodu mi bývalý manžel ze vzteku odmítl platit výživné a neplatí ho dodnes. Bohužel soudy ho všeomožně chrání. Například mi napsaly, že mi nemůže platit výživné, protože by pak neměl na hospodu a cigarety, což je jeho jediné kulturní rozptýlení!!!! Řvala jsem na soudu jako tur, řekla jsem přímo při soudním líčení, že by se soudci za tento rozsudek měli stydět, že je to urážka všech zodpovědných rodičů. Tato formulace byla předmětem mé stížnosti až na ministerstvu spravedlnosti. Předseda soudu, který s rozsudkem neměl nic společného, se mi omluvil, ministerstvo to dodnes zkoumá (je to víc než rok). Dodneška se soudím o výživné. A neustoupím ani o píď. Nejde o peníze, jde o princip. Ze zákona i z lidské slušnosti jsou prostě oba rodiče povinni se starat, tak proč bych měla okrást své dítě? Ve prospěch koho? Otce, který se o dítě 14 let nezajímá, 14 let ho neviděl a dítě z toho mělo v dospívání psychická traumata, že otec na něj zvysoka kašle?

Jinak otec se od nás po několika letech odstěhoval, musela jsem ho dát vystěhovat soudně. Dcera viděla, že za ní budu stát, že mi na ní záleží a že se o ni budu starat, jak nejlépe dovedu. Dokázala pak strávit, že jsem jezdila služebně do Německa a byla tam celý týden, kdy se o ni starala moje teta. Dokázala přežít pobyt na letním táboře, sama pak byla v 18 letech rok ve škole v Německu, aby se naučila jazyk. Dítě musí vědět, že alespoň jednomu z rodičů na něm záleží, děj se co děj. Nikdy bych otci nezakazovala styk s dítětem, ale nesměl by být v hospodě a otec by o dítě musel stát. Dneska můžu říct, že otec je dceři lhostejný. Léta ji neviděl (ona jeho ano, pozná ho, on ji ale ne. Viděla ho inkognito, on ji nepoznal).
Není to veselé, ale lepší, než otec-alkoholik a násilník a z něho zneurotizovaná matka s myšlenkami na sebevraždu.
 Ája 
  • 

Re: Re: Re: Smutné 

(16.1.2007 12:32:30)
Darunko,
nejsi sama, to se stává. Máma si připadá hrozně, když rozboří dítěti domov. My si pořídili děťátko v pohodě a souladu, ale během prvního roku našeho miminka se náš vztah prakticky sesypal. Další rok jsme to nějak lepili a pak šli od sebe. Otec nepil a netloukl nás, takže žádný "evidentní" problém. Ale ta rodina byla nefunkční a to moc. Měla jsem dojem, že se starám o dvě děti a nemůžu to zvládnout.
Nikdy nemohu s jistotou říct, nakolik našemu děťátku ublížilo, že jsme od jeho 2 let nebyli spolu. Možná ano, možná ne, už se to nedá zjistit.
Trvalo to dalších 6 let, než jsem dítěti našla nového tátu, nechtěla jsem už dělat žádné kompromisy, hledala jsem chlapa, který chce mě i dítě. Snad mám štěstí, ale našla. Naše dítě má už 7 let úplnou rodinu a můj přítel se chová jako skutečný táta. Dítě je zdravé, spokojené, má spoustu zájmů, kamarádů a dobře se učí. Ani puberta to nezměnila.
Takže moje zkušenost je: dítě potřebuje úplnou rodinu, ale FUNKČNÍ po všech stránkách.
 Ivana 
  • 

Re: Re: Re: Smutné 

(14.2.2007 23:29:00)
Jestli Váš muž opravdu lpí ma synovi,¨a je schopen se o něho postarat,domluvte střídavou péči.Co bude mít vaše dítě z maminky,která je psychicky NA DNĚ?Synovi vysvětlete,že ho máte oba stejně a pořád rádi,jen vy -jako manželé už nejste schopni fungovat.
 Peta77 


Špatná rodina či NRP? 

(29.12.2006 8:06:31)
Tento příspěvek o nechtěných dětech ve mne opětně vyvolal mou vnitřní debatu na téma "Je lepší, aby dítě vyrůstalo v dysfunkční rodině či byla zajištěna NRP?" Několik let pracuji v DD a za tu dobu jsem se setkala se spoustou "nechtěných" dětí, o které se matka nechtěla či nedokázala postarat. Ale ona to nezvládala jednou, dítě jí bylo odebráno, žilo 1-2 roky v kojeneckém ústavu, pak se situace doma malinko zlepšila, dítě tam bylo navráceno, chvilku to fungovlo, matka si však našla nového přítele, s ním měla další dítě, o to z předešlého vztahu se řádně nestarali, bylo jim tedy odebráno. Za čas se opět do rodiny na chvilku vrátilo, pak zase ústav...ve finále to vypadá tak, že od jedné matky je po různých ústavech ČR několik dětí a ona má další doma. Na jak dlouho? A nemyslete si, že je toto ojedinělý případ!
Proto se stále častěji zamýšlím, kolik šancí, by měla takováto žena dostávat? Děláme to opravdu pro blaho dítěte? Kdyby toto dítě vyrůstalo v pěstounské rodině, muselo by se jednou vypořádat s tím, že ho vlastní matka nechtěla. Ale to musí i v pobytech v ústavu. Nejednou řešíme s dětmi otázku "Co je na mne tak špatného, proč mne nemá ráda, co jsem jí udělal? Proč chce bráchu a né mne...?"
Vím, že je v naší republice obecně platná zásada lepší "špatná" biorodina než rodina "náhradní". Ale čím dál více se mé názory, podpořené zkušenostmi, rozcházejí s danými tendencemi naší společnosti.
A proč to sem píšu? Zajímalo by mne, zda někdo máte nějaké zkušenosti či názory, klidně i jiné než jsou ty moje:-)
 petru 


Re: Špatná rodina či NRP? 

(29.12.2006 9:01:51)
Neodpovídám přesně na Tvůj dotaz. ALe mám taky zkušenost, jak děti přijímají některá rozhodnutí svých rodičů, když jim nejsou vysvětlena. Před lety jsem jezdila jako vedoucí na tábor, který pořádala jedna pražská nemocnice. Nebylo tam moc dětí rozvedených rodičů, ale byly. Nejvíc si však pamatuji jednu šesti nebo sedmi letou holčičku, která plakala, protože byla skoro celé prázdniny u babičky nebo v táboře a tušila, že se její rodiče rozvádějí, proto nechtějí, aby byla doma. Ona se bála, že se rozvádějí kvůli ní. Nevím, možná to bylo úplně jinak a rodiče měli jen moc práce, možná se opravdu rozváděli(dítě jisté neshody vycítí), ale nejhorší bylo, že jí rodiče neřekli, co se opravdu děje a ona tak žila v nejistotě a obavách, že to je její vina. Byla to na můj vkus moc malá holčička, aby měla takové trápení.
Když píšeš o tom, jak se děti neustále vracejí k mamince a zase zpět do DD, úplně mě mrazí, kolikrát si musí prožít takovou tu nejistotu, proč tomu tak je a jestli je vůbec má ještě maminka ráda. Sama vím, že i když mám skvělé rodiče, že stačilo aby zakřičeli a už jsem všem vyprávěla, že mě našli, že nejsem jejich. Myslím, že dětské dušičky jsou úplně jiné než ty dospělé a měli bychom je bránit a hodně si s ními povídat a vysvětlovat přiměřeně jejich věku a dávat jim najevo svou lásku, i když je to pro mnohé z nás těžké.
 Liné 
  • 

Re: Špatná rodina či NRP? 

(29.12.2006 9:29:40)
Jsem z podobného oboru a mám úplně stejné pocity jako ty. Abych se z toho nezbláznila, vytvořila jsem si takové pravidlo. Myslím si, že téměř každý by měl dostat druhou šanci. Tj. i rodiče, jimž muselo být odebráno děťátko. A pak je na nich a na té tzv. sociální síti (já vím, že se můžeme bavit o tam, jak a zda funguje, ale to by bylo na dlouho), zda začnou fungovat jak mají. Zažila jsem situace, že rodiče se skutečně začali o své děti najednou starat, třeba když se dokázali dostat z alkoholismu. A před těmi klobouk dolů. Ale pokud znovu se dětem v té biologické rodině ubližuje, žádnou další šanci bych jim už nedávala. Já vím, že je to děsně obecné, a že to není žádná "objevená Amerika", ale bylo to pro mne východisko, jak pak přistupovat k indiviudální rodině.
Je to tak těžké, vědět, co je v dané chvíli nejlepší. Hodně často by se dala rodina popsat slovy, že je péče a vztah k dětem na hranici, a co je pak lepší? Byrokracie skutečně přibývá stále víc a skutečný človíček se pod těmi nánosy papírů už ztratil.
Jo a podle mých zkušeností taky hraje dost velkou roli výměna soc. pracovníka na úřadu. Pokud se změní socka, tak rodiče začnou mnohdy hrát etudu na téma Jak je vnější okolnosti ubili a zničili a že oni by moc chtěli se snažit a své děti milují. Já jim to věřím, jen to prostě nestačí. Takže se jim dává další a další šance a končí to přesně tak jak jsi to popsala ty.
Taky bych ráda znala cestu ven.
 Petru 
  • 

Re: Re: Špatná rodina či NRP? 

(29.12.2006 13:27:20)
Peto77, neodpovídám přesně na Tvůj dotaz. Ale mám zkušenost, jak děti těžce přijímají některá rozhodnutí svých rodičů, když jim nejsou vysvětlena. Před lety jsem jezdila jako vedoucí na tábor, který pořádala jedna pražská nemocnice. Nebylo tam moc dětí rozvedených rodičů, ale byly. Nejvíc si však pamatuji jednu 6 nebo 7 letou holčičku, která často plakala, protože byla skoro celé svoje první prázdniny u babičky nebo v táboře a tušila, že se její rodiče rozvádějí, proto nechtějí, aby byla u toho, aby se to dozvěděla. Ona se bála, že se rozvádějí kvůli ní. Nevím, možná to bylo úplně jinak a rodiče měli jen moc práce, možná se opravdu rozváděli(dítě jisté neshody vycítí), ale nejhorší bylo, že jí rodiče neřekli, co se opravdu děje a ona tak žila v nejistotě a obavách, že to je její vina. Byla to na můj vkus moc malá holčička, aby měla takové trápení.
Když píšeš o tom, jak se děti neustále vracejí k mamince a zase zpět do DD, úplně mě mrazí, kolikrát si musí prožít takovou tu nejistotu, proč tomu tak je a jestli je vůbec má ještě maminka ráda. Sama vím, že i když mám skvělé rodiče, že stačilo aby zakřičeli a už jsem všem vyprávěla, že mě našli, že nejsem jejich. Myslím, že dětské dušičky jsou úplně jiné než ty dospělé a měli bychom je bránit a hodně si s ními povídat a vysvětlovat přiměřeně jejich věku a dávat jim najevo svou lásku, i když je to pro mnohé z nás těžké.
 Ivka,2 kluci 6 a 1 rok 
  • 

Re: Špatná rodina či NRP? 

(29.12.2006 13:31:24)
Děkuji za tento příspěvek. Jsem adoptivní matka a mám stejný pocit. Jako potenciální adoptivní rodiče jsme byli prověřováni a zkoumáni až na hranici lidské důstojnosti (ano, řeší se i jak často máme sex, jak často bychom ho chtěli mít a mnoho dalších velmi důvěrných věcí), a to vše jsme podstoupili, abychom mohli přijmout za své opuštěné děťátko-pro nás vytoužené a milované. Na celý život, na své náklady, na svou odpovědnost. Na druhé straně jsou příběhy biologických "matek", často nezralých, bez zázemí, řešících problémy sama se sebou, které mají PRÁVO se několik měsíců rozmýšlet, zda své dítě vůbec chtějí, nebo ho radši nechají v ústavu, berou si ho "na zkoušku" domů, je jim dávána "šance", zda se dokážou postarat apod. V dnešní situaci, kdy potenciálních adoptivních rodičů je více než právně volných dětí, to nechápu. Ano, náš syn se jednou bude muset vyrovnat s odmítnutím biologické matky, ale od 2 měsíců má mámu, tátu a brášku (byť adoptivní), kteří ho milují a kteří ho chtějí. Co mají děti, které jsou za každou cenu (našimi zákony) drženy v biologické rodině, která se ani mnohdy rodinou nedá nazvat??? Proč se také tyto biologické rodiny, které dopustily umístění svých dětí do ústavu, neprověřují před vrácením dětí podobně jako adoptivní rodiny?Znáte někdo odpověď, pohled z jiné strany? Trápí mě to a každou návštěvu kojeňáku obrečím, když tam vidím ty desítky párů hlubokých smutných očí.
 Lorina 


Re: Re: Špatná rodina či NRP? 

(29.12.2006 15:07:08)

Dnes vyšel v Blesku článek týkající se vraždy mladé maminky jejím druhem. Celou tu hrůzu sledovala roční holčička. Aby toho všeho nebylo málo, tak když reportéři začali pátrat po osudu malé holčičky, zjistili, že původně mělo být děťátko odvezeno do kojeneckého ústavu, tam nedorazilo, našli ho v nemocnici. Na dotaz sociálního úřadu Prahy 4, mluvčí radnice oznámila, že těžko se k tomu bude někdo mezi svátky vyjadřovat, protože jsou na dovolené. Nejspíš na několik příštích týdnů skončí malá v ústavu.

POdle Marie Vodičkové (FOD) by mohlo být optimální řešení velmi rychlé. Ze zákona o rodině jasně plyne, že rodinná péče v zařízení pro děti vyžadující okamžitou péči má přednost před ústavní výchovou.

Tohle je šok pro mě. Neskutečná lhostejnost úřadů mě prostě vždy pobouří. Přitom pokud by skutečně někoho zajímala malá holčička, tak by mohla již během týdne být předběžným opatřením v péči prarodičů, či v předběžné pěstounské péči, kde není nutné mít souhlas rodiče.

Vám Ivano, přeji jen to nejlepší. Moc radosti s Vašimi dětmi a hlavně hodně štěstí,zdraví.
PS: Prvně jsem četla Váš článek v Betynce před 5 roky a jsem shodou okolností spolužačka Vašeho manžela.
 Peta77 


Re: Re: Špatná rodina či NRP? 

(30.12.2006 7:00:57)
Moc děkuji za všechny ohlasy! Jsem ráda, že to někdo cítí stejně, resp. že cítí, že je zde nějaký problém!
Článek v Blesku jsem nečetla, ale vím, že existuje předběžné opatření, které se ustanoví v případě nutnosti do 24 hodin. Což znamená, že kdyby NĚKDO chtěl, mohlo by být vše vyřešeno...
Co se týče "prozkoumávání" biorodiny. Samozřejmě i k nim dochází do domácnosti soc.prac.(dle nového zákona by měl/a každé 3 měsíce) a zkoumá, zda má např. dítě svou postel, psací stůl, hygienickou úroveň domácnosti...Vše je ale o HODNĚ benevolentnější než v případě adoptérů či pěstounů (sami čekáme na adoptivní děťátko, takže celou úřední mašinerií schvalování jsme si s manželem prošli). Dokážete si představit, že by adoptivní dítě dali do rodiny neplatičů, kteří mají v bytě "odstřiženou" elektřinu? I do takových rodin jezdí "naše" děti na návštěvy a prázdniny...Protože z různých (pro mne ne moc pochopitelných)důvodů se dává přednost ústavní výchově před výchovou pěstounskou. No a než být celý rok v DD...
V poslední době se hovoří, že místo výstavby nových DD, by bylo lepší zavést v ČR síť profesionálních pěstounských rodin, fungující třeba ve Velké Británii, kde by alespoň jeden z manželů byl odborník-spec.pedagog, psycholog. Myslím, že by se našla řada vychovatelů DD, kteří by do podobného projektu šli. Takže uvidíme...
 petru 


Re: Re: Re: Špatná rodina či NRP? 

(30.12.2006 9:13:08)
Milá Petu, doufám, že se něco v tom nadcházejícím roce 2007 pohne dopředu. Ať se mají příští rok všechny děti, lépe než v tom letošním.

Naslouchejme svým i jiným dětem. Přeji hezký rok 2007 i všem na Rodina.cz. Petru
 maceška 


Re: Špatná rodina či NRP? 

(30.12.2006 19:07:04)
Milá Peto,
jsme pěstounská rodinu a tuhle otázku si kladu mnohokrát. Na jedné straně vnímám, že děti odešly z dysfunkčních rodin, že byly zneužívané, týrané a zanedbávané a že je pro ně NRP šance do života. Na druhé straně čím jsou starší, tím více si uvědomujeme, že dokud nebudou naše děti žít v míru se svými rodiči, nebudou žít v míru se sebou a svým okolím. A tím nemyslím fyzické kontakty, ale vnitřní klid a odpuštění. Pokud se náhradní rodině podaří dát dítěti dost sebedůvěry a jistoty, že je milováno, pak by teoreticky neměl být pro něj problém přijmout fakt, že jeho rodiče ve své rodičovské roli selhali, a odpustit jim. Jenže v praxi to tak snadné není. Moc se přimlouvám za to, aby druzí (myslím druzí v pořadí) rodiče přijali své dítě VČETNĚ jeho prvních rodičů - tedy faktu, že jsou, že mají své klady a nejsou zavrženíhodní. Co mě nesmírně trápilo u naší poslední přijaté dcery je to, že v DD stále poslouchala, jak je její otec špatný člověk, neplní své sliby, pije, je nespolehlivý, atd. Všechno je to sice pravda, ale myslím si, že pro psychiku dítěte neúnosná. Je u nás pátý rok, a stále pracujeme na tom, že její táta není špatný člověk...je to nesmírně těžké, a přitom nutné, protože ONA HO MÁ V SOBĚ.
Riziko vidím v tom, že nesmíme překročit tu tenkou hranici, která může vést k sebeobviňování typu "jestliže teda moji rodiče nejsou špatní, tak potom musím být tím špatným já, když si mě nenechali". Čím déle máme děti v NRP, tím složitější se mi celá problematika jeví.
Jedna z věcí, která je dle mého soudu rukou zdviženou pro NRP, je fakt, že mnoho selhávajících rodičů samo vyrostlo v DD nebo dysfunkčních rodinách. Už tento fakt sám o sobě by měl být silným argumentem pro to, aby dětem byla hledána přednostně rodina náhradní. V praxi to ale zatím nefunguje.
 Peta77 


Re: Re: Špatná rodina či NRP? 

(31.12.2006 8:15:18)
Dobrý den,
děkuji za Vaši reakci. Určitě máte pravdu, že SMÍŘENÍ SE s vlastní rodinou je v životě jednotlivce velmi důležité. Sama jsem si tímto musela projít, abych byla schopná přijmout rodiče takové, jací jsou, se všemi jejich klady a zápory. A byl to "běh na dlohou trať" - a to pocházím ze vcelku normální rodiny:-)Co potom "naše" děti!
Ve své praxi se setkávám se dvěma extrémy-některé děti své rodiče bezmezně milují a druzí se stejnou intenzitou nenávidí.
První skupina dětí má o svých rodičích velmi idealistické mínění, nedokáží či nechtějí si připustit, že by JEJICH rodina měla nějaký problém. To, že "skončí v děcáku" dávají za vinu okolní společnosti, špatní jsme my, soc.prac...., že jsme je doma nenechali. V takovýchto momentech pracujeme s dětmi na tom, aby se na svět, vč. své biorodiny naučili nahlížet REALISTICKY. Tví rodiče mají problémy, jsou nemocní...ale souhlasím, nepoužívat slovo zlí, neschopní...
V poslední době jsem se ale opakovaně setkala s dítětem, které k nám přišlo defakto dobrovolně, neb ho doma neměli rádi, nevěnovali se mu, proto se choval určitým způsobem, aby se dostal do DD...Zde nastupuje práce odlišná, zkusit mu vše vysvělit tak, aby ho to co nejméně ranilo a přestal své rodiče nenávidět...Oboje je velmi náročné a ne vždy se to povede...

Maceško, chtěla jsem se Vás zeptat, zda je možno přes internet objednat Vaši knížku. Vím, že vyšla, kamarádky-adoptérky z Brna mi o ní vyprávěly.
Děkuji moc, krásného Silvestra a šťastný nový rok pro celou Vaši rodinu!
 maceška 


Re: Re: Re: Špatná rodina či NRP? 

(31.12.2006 16:34:41)
Ano, určitě je potřeba citlivě vnímat problém každého dítěte jako jedinečný, a podle toho s ním pracovat. Žádné z našich dětí neodešlo z původní rodiny dobrovolně, takže s tímto zkušenosti nemáme, ale je jasné, že s takovým dítětem je potřeba pracovat jinak. Jenom si nejsem jistá, jestli s dětmi VŮBEC NĚKDO pracuje na tom, aby dokázaly přijmout, pochopit, odpustit a najít svoji cestu pro život.

Knížku je možné objednat na www.vug.cz nebo na adrese SPR z Brna, www.pestouni.cz, popř. www.rozumacit.cz.

Mějte se hezky, je pro mě velkým povzbuzením, že s dětmi v DD pracují tak citliví lidé jako jste vy, i když to bohužel není pravidlo. Můžou se zeptat, o který DD se jedná? Klidně i na mejl, mám ho v záhlaví.
Děkuji.
Maceška
 vladka 
  • 

Re: Špatná rodina či NRP? 

(3.1.2007 17:30:35)
Když jsem byla malá, také jsem necítila tolik lásky od rodičů. jako měli mí mladší sourozenci. Byla jsem vychovávána v úplné rodině. Ale těžko mě chápaly, protože tátta byl extrovert a já introvert, nechápal, že potřebuju více soukromí a více času sama pro sebe, na učení atd. Byla jsem za to neustále hubována. Nepamatuji si, že by si semnou někdo hrál. Úkoly byly s pohlavkama a pod.

Nyní mám svoji rodinu, a můžu říct, že naučit se k dětem správně chovat, věnovat se jim s láskou, kterou si zaslouží může a je pro člověka, který se to nenaučil v dětství dost velký oříšek. Trvalo mi sedm let, než jsem se naučila věřit svým instinktům a věnovat dětem lásku, kterou si zslouží. Naštěstí mám výborného manžela, který mi dost pomáhá, a tak překonáváme společně všechny překážky, jak se dá.
Jsem ráda, že mám tři děti, někdy je to makačka, zvlášť, když mě přepadnou deprese, kterými trpím už od dětství.Ale lékama se to dá zvládnout. A pak si jen užívám mateřství. Myslím, že přes všechno co jsem zažila mám v životě velké štěstí. Teď vím, že mojí buoucností je rodina a té se snažím věnovat, jak jen to jde.
A to přeji všem, kteří se ještě potácí mezi minulostí a přítomností.
Hezký, spokojený nový rok přeju všem dětem , maminkám a tatínkům. Naschledanou

 holka 
  • 

Re: Re: Špatná rodina či NRP? 

(4.1.2007 1:08:06)
Pardon, nejak se mi tam vloudila "zavirovana" verze prispevku... tady je nova:
Jsem taky adoptivní matka a všechno tohle mě dost trápí. Vůbec si nemyslím, že ve všech případech existuje rovnice náhradní rodič = spasitel pro opuštěné dítě, nemluvě o DD (stejně jako Maceška Tě moc ráda "poznávaám," ale obecně řečeno si fakt myslím že ústavy, a zvlášť ústavní systém v zemích jako je ČR, jsou nepřijatelnými místy pro dětí). Ano, ve většině ohledů je mému dítěti mnohem lépe u nás než u původních rodičů. A často si myslím,že i kdyby se k nim býval mohl vrátit a mít šťastnou rodinu, nestálo by to za další rok v kojeňáku, možná ani za dalších 6 měsíců (už tam strávil první rok života a ta doba je nesmírně citlivá...vidím to i u starších dětí v DD, ty které byly v kojeneckém a batolecím věku v rodině a mají určité psychické výhody). Svého syna bych nedala za nic na světě...jenže opravdu nevím, jestli tohle všechno bylo pro něho to nejlepší řešení. Moc by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby jeho původní rodině někdo pomohl, aby si ho mohli nechat. A hlavně bych se vsadila že při kontaktu s KÚ padla spíš slova jako "tady bude v bezpečí, může tu zůstat do tří let" než "dobře si rozmyslete, jestli ho tady chcete nechat, bude tu neskutečně strádat, nebude mu tady dobře, potřebuje rodičovskou lásku." Nejsem si jistá, jestli je dobré rodičům opakovat, že můžou ztratit nárok na dítě pokud se aspoň jeden z nich do dvou či šesti měsíců neukáže(protože to můžou lehce zneužít), a rozhodně bych rodičům nedávala víc než pár šancí, protože dítě není hračka a ústav neni paní na hlídání (ale dlouhodobý pobyt v ústavu by vůbec neměl existovat!!!!!!!!!!!!!!!!!!). Nicméně vidím velký problém v tom, že sociální pracovnice a ústavy nabízejí ústavní pobyt jako jednoduché a relativně bezproblémové řešení i v případech, kdy se nejedná o žádné týrání ani zanedbávání, místo toho aby rodiče řádně informovali o skutečném nebezpečí ústavního pobytu.

Až bude můj syn větší, doufám že bude i nadále rád, že je náš a že svou adopci nebude zazlívat ani nám, ani svým původním rodičům. Ale myslím, že má veškeré právo na to, aby se zeptal sociálních pracovnic a personálu v nemocnici a v KÚ, jestli udělali všechno - nebo vůbec něco!! - proto, aby nemusel být od původní rodiny odloučen.

Uf. Je fakt těžké s tímhle zápasit.
 Atramka, 6dětí - 4PP 
  • 

Re: Re: Re: Špatná rodina či NRP? 

(10.1.2007 16:51:18)
I já se mockrát zamýšlela nad osudy "svých" čtyř dětí. Starší tři jsou sourozenci z jedné původní rodiny, která je týrala a nepečovala o ně. Takhle na první pohled jasné řešení - děti do DD a rodiče před soud. Ale během doby jsem se dozvěděla víc podrobností a začala přemýšlet, jak bych se chovala já jako matka 6ti dětí, bez vzdělání, bez autority, protože otec dětí její autoritu u dětí plánovaně likvidoval, bez peněz byť i na základní potraviny, s obrovským pocitem bezmocnosti. I zvíře, zahnané do kouta kouše.Život mě naučit neodsuzovat nikoho moc rychle, taky jsem prožila lecos, na co nerada vzpomínám, a nebýt mé původní rodiny, možná by mi sociálka mé 2děti v té době odebrala. Řešením není plošné odebírání dětí z rodin, ale včasná a odborná pomoc v těch rodinách, které o to stojí. Věřím, že takových rodin, které by s pomocí svou roli vůči dětem zvládly je dost velká část. Ústavy by měly být jen krátkodobé řešení v případech, kdy rodina dětem ubližuje, nebo se nechce starat.
 holka 
  • 

Re: Špatná rodina či NRP? 

(3.1.2007 21:35:24)
Jsem taky adoptivní matka a všechno tohle mě dost trápí. Vůbec si nemyslím, že ve všech případech existuje rovnice náhradní rodič = spasitel pro opuštěné dítě, nemluvě o DD (stejně jako Maceška Tě moc ráda "poznávaám," ale obecně řečeno si fakt myslím že ústavy, a zvlášť ústavní systém v zemích jako je ČR, jsou nepřijatelnými místy pro dětí). Ano, ve většině ohledů je mému dítěti mnohem lépe u nás než u původních rodičů. A často si myslím,že i kdyby se k nim býval mohl vrátit a mít šťastnou rodinu, nestálo by to za další rok v kojeňáku, možná ani za dalších 6 měsíců (už tam strávil první rok života a ta doba je nesmírně citlivá...vidím to i u starších dětí v DD, ty které byly v kojeneckém a batolecím věku v rodině mají určité psychické výhody). Svého syna bych nedala za nic na světě...jenže opravdu nevím, jestli tohle všechno bylo pro něho to nejlepší řešení. Moc by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby jeho původní rodině někdo pomohl, aby si ho mohli nechat. A hlavně bych se vsadila že při kontaktu s KÚ padla spíž slova jako "tady bude v bezpečí, může tu zůstat do tří let" než "dobře si rozmyslete, jestli ho tady chcete nechat, bude tu neskutečně strádat, nebude mu tady dobře, potřebuje rodičovskou lásku." Nejsem si ji z nich do dvou či šesti měsíců neukáže, a rozhodně bych rodičům nedávala víc než pár šancí, protože dítě není hračka a ústav neni paní na hlídání (ale dlouhodobý pobyt v ústavu by vůbec neměl existovat!!!!!!!!!!!!!!!!!!). Nicméně vidím velký problém v tom, že sociální pracovnice a ústavy nabízejí ústavní pobyt jako jednoduché a relativně bezproblémové řešení i v případech, kdy se nejedná o žádné týrání ani zanedbávání, místo toho aby rodiče řádně informovali o skutečném nebezpečí ústavního pobytu.

Až bude můj syn větší, doufám že bude i nadále rád, že je náš a že svou adopci nebude zazlívat ani nám, ani svým původním rodičům. Ale myslím, že má veškeré právo na to, aby se zeptal sociálních pracovnic a personálu v nemocnici a v KÚ, jestli udělali všechno - nebo vůbec něco!! - proto, aby nemusel být od původní rodiny odloučen.

Uf. Je fakt těžké s tímhle zápasit.
 zuzkasim 


Nechtěné dítě 

(29.12.2006 22:04:34)
Ani nevím, kolik mi bylo, když mi mamka prozradila, že jsem se v jejím bříšku ocitla naprosto neplánovaně. Ona zrovna studovala 1. ročník vysoké školy, kterou ale už nikdy nedodělala. Ptala jsem se jí tehdy, jestli přemýšlela o potratu, ujistila mě, že ne. Ale já si to celé vysvětlila, jako že jsem nechtěné dítě, kvůli kterému se naši museli brát. Mezi našima to zrovna moc neklapalo. V dobách depresí jsem si to znovu vybavovala a vyčítala, že měla raději jít na ten potrat (naštěstí jsem jí to snad nikdy neřekla nahlas). Dnes už depresemi netrpím, naši jsou rozvedení a svůj vznik docela chápu. I mě potkalo neplánované těhotenství, aspoň jsem měla vysokou už za sebou. Brali jsme se v době, kdy jsem byla těhotná. Nikdo už se nebude zajímat o to, že jsme se na jaře stejně asi chtěli vzít, jen jsme to tedy o pár měsíců uspíšili, prostě jsme se podle okolí "brát museli". Vím, že si budu hodně dávat pozor na pusu, když jednou přijde na otázku, jestli jsme syna chtěli a plánovali. Řeknu mu, že my jsme ho zrovna v tu dobu neplánovali, ale on se přihlásil sám a byli jsme za to moc rádi. Vysvětlím mu rozdíl mezi nechtěným a neplánovaným. Tenhle příběh nemá nic společného s opuštěnými a opravdu nechtěnými dětmi, přesto jsem se tak v určitých dobách cítila.
 slunecnice39 


Re: Nechtěné dítě 

(2.1.2007 0:50:31)
Ano také si myslim,že nechtěné a neplánované je velký rozdíl. Radeček první syn byl plánované a vytoužené miminko.Po porodu jsem si nechala dát nitroděložní tělísko a děti další už jsem nechtěla,chtěla jsem se Radečkovi maximálně věnovat a veškerý volný čas trávit s ním.Vždycky jsem říkala,že kdyby byli děti dvě musela bych ten čas rozdělit.Když byli Radečekovi 3roky pryč ,šla jsem na plánovanou výměnu nitroděložního tělíska.Gynekolog mi oznámil,že jsem těhotná asi + - 7 týden.Byl to šok a velký,do té doby jsem si myslela,že otěhotnět přes tělísko prostě nemůžu.A i když jsem už další děti nechtěla ,odpověděla jsem doktorovi bez rozmyšlení,že si miminko necháme,nedokázala bych ho dát pryč.První asi dva týdny jsem se nemohla pořád spamatovat,ale pak už jsem se strašně těšila.Říkám si,že to byl osud a že je to vlastně dobře ,že to bylo tak nečekané,protože jinak by jsme druhé miminko neměli. Adámek je opravdové zlatíčko a miláček,je tak hodnej,je to opak Radečeka ,ten byl schopen proplakat celé noci.Adámek se pořád usmívá,je to roztomilej brouček.A je to úplně vpohodě mám čas na oba kluky a je nám moc dobře,Radeček má Adámka moc rád a pořád se s nim chce mazlit a ochraňovat ho.Jsou to prostě zlatíčka .Jsem vděčná za to že je mám oba!!!
 Marcela, tři děti 
  • 

Pomoc pro rodiče 

(30.12.2006 12:54:05)
Mě oslovil zejména poslední odstavec článku. Nejstarší dceři je sedm let a už dnes je znát, že to nebude zrovna bezproblémová osobnost. Už jsem pocítila potřebu poradit se o přístupu k ní s odborníkem, zkusila jsem pedagogicko-psychologickou poradnu, ale tam mi řekli, že vzhledem k tomu, že dcera nemá problémy ve škole, není to jejich záležitost. Ale i rodiče "normálních" dětí by občas potřebovali radu. Nechci u svých dětí opakovat přístup mého otce ke mně, ale občas se přistihnu, že použvám jeho "výchovné metody". U mne a mé sestry vedly k dokonalému odcizení a strachu z člověka, který nám předal polovinu své genetické informace. Zatímco o zdraví mého dítěte se můžu kdykoliv poradit s lékařem, kam se obrátit, když jde o vztahy?
 Líza 


Re: Pomoc pro rodiče 

(30.12.2006 13:34:53)
Na klinického dětského psychologa.
 Janka.o 


Re: Pomoc pro rodiče 

(30.12.2006 15:37:35)
Určitě je kam se obrátit. Já jsem po rozvodu chodila se synem k dětskému psychologovi. Není to žádný problém. U dětské lékařky si jen řekneš o doporučení a ona ti i poradí, kde je nejbližší, nebo podle jejího názoru nejlepší psycholog. Chodili jsme v Ostravě k MUDr. Fiutowské a byla jsem s ní velice spokojená.
 Peta77 


Re: Pomoc pro rodiče 

(31.12.2006 7:58:49)
Ahoj,
další možností, kam zajít je např. SVP - Středisko výchovné péče. Když si zadáš toto heslo do internet.vyhledavače, tak zjistíš, že určitě nějaké je v blízkosti tvého bydliště! Pracují zde speciální pedagogové, psychologové. V případě nutnosti dodají kontakty i na jiné odborníky.
Hodně štěstí!
 Jana Svoboda,dve dospele deti 
  • 

Deti jako zavazi 

(31.12.2006 5:18:17)
Libil se mi vas clanek,je pravda co pisete,dneska prakticky musite mit doklad na vse i na to ze jste obcanem Ceske republiky,ale doklad na to byt rodicem nepotrebujete k tomu nic jen fyzicky vek k oplodneni a to je prece jen malo.A jeste jedna pripominka, ne ze bych znevazovala praci socialnich pracovniku,ale mnohdy napachaji vice skody nez pomoci.
 Jiřina, syn 3 roky 
  • 

děti nejsou hračky 

(4.1.2007 11:08:42)
Po přečtení článku, jsem si vzpomněla, jak dobře mne připravili lékaři na porod, ale nikdo mne nepřipravil na výchovu dítěte. Pořád řeším, jestli všechno dělám dobře, jestli můj syn má dost prostoru a nějak ho neomezuji, nebo nemá příliš volnosti. A když tady čtu, že některé matky své děti vůbec nepostrádají, tak si říkám, kde je chyba? Chudák dítě ji pořád hledá v sobě, ale tak to není. Je jen dítě a chce lásku a jistotu a ne peníze a drahé dárky..
Vhání mi to slzy do očí, protože vídím, kolik dětí denně strádá, nemá co jíst, nemá šaty, domov, rodiče, lásku...nikoho!
Děti nejsou hračky, děti máme na celý život a je naší povinností je milovat bez nároku na cokoliv.
 Martinski 


Děti jako závaží... 

(9.1.2007 12:53:15)
Podotýkám, že uvedený článek mluví pravdu... Dítě, které je umístěné v prostředí, kde se rodiče hádají, může být pro něho velmi negativní. Znám jednoho skauta, má jedenáct let a zažívá myslím toho hodně. Byl jsem u něho tak před třemi týdny a mluvil jsem s ním. Ještě než došel domů, mluvil jsem s jeho nevlastním otcem, ten je rozumný a moc hodný. Říkal mi jeho nevlastní otec, že utekl ze skautského tábora kvůli dvěma klukům, kteří po něm chtěli něco na táboře. Já chápu jeho pocity. Malý skaut je velmi úžasné dítě, ale má problémy s vlastním otcem. Má obavy kvůli tomu, že ho chce zmlátit vlastní otec. Nebyl ve skautské schůzce, a prý opět vůči klukům. Dal jsem mu měsíc z keramiky, aby mu nebylo smutno, jen ještě musím mluvit s kamarádem, který tuto družinu vede. Vidím, že kluci, kteří choděj do družiny, nejsou moc zralí. Chce to rozum. Máte nějaké vlastní zkušenosti? Děkuji moc.

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.