| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Trocha smutku

Jako stromPodle času
 Celkem 185 názorů.
 Rony-Bobík01+Saša05+Sam12/09 


Přesně to se stalo i mně 

(27.12.2006 9:17:00)
Ahoj Bell,
úplně mi mluvíš z duše. Přesně to, co popisuješ Ty, se mi stalo před třemi lety. Bohužel se na to přišlo až ve 12-tém týdnu těhotenství :-(
Věř, že to docela rychle přebolí, tím že máš doma Agátku nebudeš mít moc času přemýšlet o tom. A třeba zase do roka otěhotníš, tak jak se to podařilo u nás :-) a u většiny mých kamarádek.
Rony
Odpovědět
 Mlada 


Re: Přesně to se stalo i mně 

(27.12.2006 15:03:49)
Je nás opravdu mnoho. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy jsme přišli o druhé mimčo. Také se na to přišlo ve 12. týdnu. V 9. týdnu vše v pořádku (i když dr. se již tehdy něco nezdálo, ale bylo to před Vánoci, nechala mě v klidu - od té doby vím, že chci znát pravdu hned, třeba nepříjemnou). Vzala jsem na ultrazvuk svou dceru (3,5 roku) a těšila se, že poprvé uvidí sourozence. Jenže děloha byla úplně prázdná. Pak už jen klasické kolečko - nemocnice, kyretáž, obrovský smutek a zároveň sbírání sil, jak být statečná před malou slečnou. Na brášku si musela počkat ještě 2,5 roku. Ale dočkala se.
Bellano, i Tobě přeji hodně sil a pro příště šťastný konec.
Odpovědět
 misa17 


Re: Přesně to se stalo i mně 

(6.3.2007 10:01:41)
Ahoj, přišla jsem o miminko v 15 tt, je to něco strašného. Ráda bych se podělila s někým o mé zkušenosti, komu se stalo totéž. Něco jiného je o miminko přijít třeba v 6 tt a něco jiného později. I když vím, že obojí bolí stejně. Vždyť je to ztráta našeho milovaného miminka...
Odpovědět
 pavla 
  • 

Re: Re: Přesně to se stalo i mně 

(12.7.2007 11:46:25)
já jsem o miminko přišla taky ve 12 tt.Šlo o zamlklý potrat v 8 tt.3.7.2007 jsem byla na zákroku.Bylo to strašné ale život jde dál a musíme doufat,že to příště vyjde.Nic jiného nám nezbývá.....
Odpovědět
 misa17 


Potrat v 15 tt 

(6.3.2007 10:02:02)
Ahoj, přišla jsem o miminko v 15 tt, je to něco strašného. Ráda bych se podělila s někým o mé zkušenosti, komu se stalo totéž. Něco jiného je o miminko přijít třeba v 6 tt a něco jiného později. I když vím, že obojí bolí stejně. Vždyť je to ztráta našeho milovaného miminka...
Odpovědět
 Eva 
  • 

Re: Potrat v 15 tt 

(21.7.2007 11:17:44)
Zdravím, já osobně jsem toto nezažila, ale moje švagrová teď prožívá to samé jako Vy.
Byla v 14tt. a čekala chlapečka.
Tolik očekáváného a vytoüženého. Už má dvě dcery.
Nese těžce každy pohled na novorozence....
Dokážu si představit jak musí taková ztráta bolet.Sama mám ročního syna.
Teď jsi uvědomuji, že nejcennější na světě je život....

Přeji brzké zotavení

Eva
Odpovědět
 Beka Kolínská, bezdětná 
  • 

Re: Potrat v 15 tt 

(21.7.2011 11:17:43)
Dobrý den, je mi už 33 let a vždy mě lékaři říkali, že díky vrozené vadě (rozštěp pánve) nebudu mít děti. Na to, že jsem těhotná, jsem přišla až ve 12 tt, jelikož jsem i menstruovala a žádné jiné příznaky, jako ranní nevolnosti, jsem vůbec neměla. Byla jsem nadšená, ale stále jsem měla divný pocit. Paní doktorka mi sice říkala, že je vše v pořádku, dokonce i pohlaví jsme už věděli. A pak mi začalo v 17 tt být divně. Prostě jen pocit, že je něco špatně, najednou jsem jakoby našeho malého "necítila". A pak už šlo všechno rychle a jakoby mimo mě. Zažila jsem v životě už dost, ale tohle se nedá s ničím srovnat...
Odpovědět
 VJ 
  • 

Re: Přesně to se stalo i mně 

(16.5.2008 10:40:04)
Přesně, mluvíš mi úplně z duše, stalo se mi to samé v 9tt ... na konci února, takže docela čerstvá záležitost ... měla jsem úplně stejné pocity. :-( snad se to příští podaří dotáhnout do zdárného konce nám všem :-)
Odpovědět
 Ilona, dcera 1,8měs  
  • 

Re: Přesně to se stalo i mně 

(21.8.2008 11:25:24)
Ahoj, dnes mě pustili z nemocnice, byla jsem 24t a na ultrazvuku zjistili, že miminko je 2t mrtvé. Už mám všechno za sebou, teď zjišťuji s genetikem proč? Je mi hrozně, vůbec jsem to nečekala. Pořád kojim, tak jsme laktaci nezastavovali a moc se těším na malou. Měla jsem podobný termín, tak měli být přesně po 2 letech. Moc jsem se těšila, takhle už se to nepovede. Vůbec nechápu jak se to všechno rychle seběhlo, byla jsem v 6 měs a najednou nic.
Odpovědět
 Michaela0102 


Re: Přesně to se stalo i mně 

(2.3.2009 23:01:01)
ahoj, chtěla jsem se zeptat, 3.unora ve 22+3 týdnu jsem přišla o svého chlapečka..zničeho nic mi v noci praskla plodová voda - miminko se do poslední chvíle hýbalo, vše jakoby v pořádku a najednou z minuty konec. Chci se zeptat, zda Ti bylo vysvětleno a dány nějaké informace, proč se stalo Vám takové neštěstí..???jsem bezradná, nevim co a jak...děkuji moc za info..Míša
Odpovědět
 Alena, 1 syn 
  • 

Re: Přesně to se stalo i mně 

(17.10.2009 15:37:42)
Vím o čem mluvíš. Můj příběh je podobný. Mám dnes již 4letého syna, který mi dává sílu vše ustát, a před 3 měsíci jsem v 21týdnu po špatné genetice rodila chlapečka, na kterého jsme se všichni těšili. I můj malý synek mi už hladil a poslouchal mé rostoucí bříško. Nejde na to zapomenout. Myslela jsem, že jsem se už z toho dostala, ale čím víc se blíží to datum, kdy jsem měla plánovaný porod, je mi více smutno. Chci určitě ještě 1 dítě a věřím, že tentokrát to vyjde. I vám všem holky, které jste si to zažily držím pěsti.
Odpovědět
 Líza 


Bell 

(27.12.2006 9:36:56)
Čtu tvůj článek a vybavujou se mi moje starý pocity... mně se zdál dokonce sen, že jsem potratila, ale přesvědčila jsem samu sebe, že to nic neznamenalo - až za dva týdny se ukázalo, že plod je přibližně dva týdny mrtvý. Tehdy jsem se strašně obviňovala z toho, že zatímco těhotenství jsem poznala dávno před testem, potrat ne - ale pak mi došlo, že to bylo jinak...
Můj gynekolog mi tehdy řekl: "Nemůžete za to, co se stalo. Nijak to neovlivní vaši schopnost mít další dítě. Soustřeďte se na dítě, které už máte, potřebuje vás." - Krásně tak třema větama ošetřil minulost, přítomnost i budoucnost.
Jenže tak lehký to nebylo, skutečně šest neděl trvalo, než jsem se vzpamatovala. Málokdo v mém okolí to chápal, dost lidí mělo tendenci vnímat to jako něco běžného, normálního, spíš jen takovou nepříjemnost.
Ale přešlo to, a i když si každej rok vzpomenem v té příslušné době na někoho, kdo tu s náma mohl být a není, je to pryč.
Dej si na smutnění tolik času kolik potřebuješ, a bude zase dobře...
Odpovědět
 Katka 
  • 

tušení 

(27.12.2006 10:02:59)
Ahoj, taky se mi to stalo, naštěstí se na to přišlo brzo, takže zárodek byl malinký a za dvě hodiny po vyčištění dělohy už jsem byla doma, a protože už jedno dítě mám, tak jsme neměla čas na to tak myslet. Noc v nemocnici bych přežila dost těžko, to bych na to musela myslet neustále a ptát se proč. Je zvláštní, že jsem se z toho těhotenství vůbec neradovala, i když jsem ho chtěla. Cítila jsem, že je to špatně a ...bylo. V podstatě o nic nešlo, ale ... stopu ten "maličký" v mé duši zanechal.
Odpovědět
 Míša 
  • 

Re: tušení 

(29.12.2006 22:50:46)
..mám stejnou zkušenost, pocity, které popisuješ jsou identické.
vybavuji si, jak ležím na stole, cítím se jak kus masa, prázdná..a říkám, honem mi dejte narkozu ať spím, ať je to za mnou..
po narkoze jsem byla v euforii, manii, namíchali mi zvláštní látky, které vzbuzují dobrou náladu, ale ty za pár hodin byly pryč. bylo to strašný, díky Bohu, že tam v noci tajně mohl být se mnou muž. spali jsme v jedné posteli..a věděla o tom jen sestřička..
do dnes mám slzy v očích, ač mám zdravé dítko .
Odpovědět
 Yhec 


Re: Bell - plac 

(27.12.2006 10:35:00)
Dulezite je se vyplakat. Plac a narikej tak dlouho, jak sama uznas za vhodne. Ono se to jednoho dne zlomi a ty sice nezapomenes, ale vyrovnas se s tim.
Je to jeden z nejemocialnejsich pribehu, jake jsem cetla. Umis i v takove situaci nadherne psat, tak proc bys treba nemohla zamestanat svou mysl necim jinym - napis treba Agatce knizku pohadek.
Odpovědět
 jana+1 
  • 

Re: Tušení a potrat  

(2.2.2007 0:33:03)
Právě jsem si prečetla příběh Bell a mnoha jiných.Bohužel i já nyní prožívám stejné pocity o kterých píše Bell.Taky mám dceru a je to teprve 3 dny co jsem byla na revizi potratila jsem v 11 týdnu.Těhotenství bylo v naprostém pořádku i ultrazvuk v 9 týdnu, jen tam byla malá krevní sraženina ta prý ,ale plod neohrozí tvrdil doktor a znova mě ujistil že je vše vpořádku!
Tak jak psala BELL a taky jiné i já jsem se od začátku těhotenství cítila strach a divnou nervozitu,kterou jsem u prvního dítěte necítila,ale já si myslela ,že je to hormonama.Ale celou dobu jsem se snažila nemyslet na to mimi pořád jako by mi něco našeptávalo at se na něho citově nevážu.Nikdo v mém okolí ani neví že jsem byla těhotná,jen manžel.(to dítě jsme si moc přáli)možná opravdu na tom "Tušení"něco bude.(doufám,že takové tušení už NIKDY mít nebudu.
Bohužel jsem neměla žádné příznaky blížícího se potratu.V noci jsem začla krváce pak přišly silné bolesti a bylo po všem.
Revizi a pobyt v nemocnici jsem prožila jak ve snu.Všichni na mě byli hodní a ohleduplní a ja se snažila tvářit,že se vlastně nic nestalo,ale vduchu jsem strašně brečela a kladla si otázku proč já a samozřejmě si dávala vinu.V nemocnici jsem nebrečela ,ale doma jsem měla úplné záchvaty pláče.Ted je to třetí den už brečím mínˇ!Potom co jsem si přečetla příběhy ostatních maminek se mi ulevilo ještě víc, je fajn vědět že nejsem jediná.A ještě lepší je číst jak maminky po potratu donosily další děti a tedˇ je to pro ně jen minulost.Moc bych nám všem co potratily přála brzy držet v náručí vytouženého potomka a ty to hořké události byli jen minulost!
Odpovědět
 Berda 
  • 

Re: Re: Tušení a potrat  

(2.2.2007 10:25:29)
Ahoj Jani, také se nacházím v podobné situaci. Je to tři týdny, co jsem přišla o andílka v 10. týdnu. Byla jsem plná očekávání a už si plánovala , co všechno ještě musím zařídit než půjdu na mateřskou. Jenže. Člověk si pak tímhle zážitkem musí připustit pokoru k přírodě, která v tu chvíli ví, co dělá. I přesto, že je to velmi bolestivé. Moje známá terapeutka mi napsala do nemocnice větu, která mi velmi pomohla se osvobodit. Třeba i tobě pomůže.
Tady je: ´Určitě ti musí být smutno. Jen je možná dobré vzít v úvahu, že je to rozhodnutí toho mimča- rozhodlo se odejít a je třeba to respektovat. Kdyby zůstalo jen proto, že musí, bylo by to obtížné pro vás všechny. Určitě když ho necháš svobodně odejít, dá echo někomu dalšímu. Byť je to těžký, rozluč se, aby mohlo odejít v klidu.´
V předsálí operačního sálu jsem se s andílkem rozloučila. Bylo to opravdu lehčí. I teď si občas vzpomenu, ale pořád myslím na to, že to byla jeho volba a že mi možná měl jen některé věci vzkázat a pak zase jít...
Odpovědět
 Evelina 
  • 

Re: Tušení a potrat  

(6.1.2010 9:49:19)
Milá Jani,
já jsem přišla o své první děťátko rovněž v 15 tt. Bylo to už před 25ti lety, takže pocity už si dost dobře nevybavuji, datum si dodnes pamatuji, nebylo to šťastné období. A přestože prognóza lékařů tehdy nebyla optimistická, dnes mám tři krásné, zdravé děti 23, 7 a 2 roky! Nezoufejte, neztrácejte odvahu a víru!!! Přeji Vám i ostatním maminkám se stejnou zkušeností, aby se vám vyplnila vaše přání ~x~.
Odpovědět
 Georgena, jen kocour 
  • 

smutné 

(27.12.2006 9:57:58)
Je mi líto, co se stalo. Vím, že každý jen radí, že bude líp, že otěhotníš znovu, ale musíš se s tím poprat sama. Ten příběh je smutný, ale moc kráně napsaný. Zarazila mě Agátka- tvá dcera. Je to nějaký rok zpět a já jsem našla tuhle stránku a bulela u příběhu - Moje milá Agátko! Byl strašně krásně napsaný a já z něj byla 2dny hotová. Nebyla jsi to ty???
Odpovědět
 Bellana 


Re: smutné 

(27.12.2006 10:39:10)
Díky za všechny milé rakce, je to ještě hodně čerstvý zážitek (revize byla 20.12.), ale bude líp :-)

Georgeno, ano, asi před rokem jsme tady měla článek o Agátině porodu :-) Doufám, že to nebyl můj poslední porodní příběh, který napíšu :-)
Odpovědět
 Lisa + 3 
  • 

20 12 1999 

(4.1.2007 15:42:22)
Ahoj Bellano, teď jak jsi napsala to datum, tak jsem si uvědomila, že je to tedy přesně na den 7 let od toho, co jsem takhle v Krči na gynekologii skončila já. Bylo to moje první těhotenství a i když skončilo v 8. týdnu, poznamenalo mě to na strašně dlouho. Ještě celé první těhotenství jsem byla jak maniak, neustále jsem chodila zkoumat, jestli ještě jsem těhotná, nebo už ne.. Je to zkušenost, která nikdy nezmizí a nikdy úplně nepřebolí. Jizva na duši. Vím, jak Ti je, a vím, že čas to - až za dlouho - srovná a uhladí. Já mám dneska 3 chlapečky a tak mám naštěstí málo času se vracet zpátky, ale ten pocit a strach se neztratil.
Odpovědět
 Kudlanka 


Bell 

(27.12.2006 10:05:09)
Ahoj Bell.
Mám za sebou totéž, jen s tím rozdílem, že jsem v té době ještě děti neměla a potrat jsem prodělala dvakrát. Dvakrát kyretáž a smutek tak strašný, že nevíš, jestli se dá přežít. První byl tak časný jako ten tvůj. Nebyla srdeční akce. Druhé miminko umřelo, když už tlouklo srdíčko. Trvalo mi rok, než jsem se z toho dostala a dnes, po dvou letech mám v kolíbce tříměsíčního chlapečka a jsem moc šťastná. Jen si občas uvědomím, že už jsem mohla mít tři drobečky. Vydrž a uvidíš, všechno přebolí. Nezapomeneš nikdy, ale už to nebude tak intenzivní a bolavé.
Odpovědět
 Itica 


Re: Bell 

(27.12.2006 11:05:38)
Bell, taky jsem si tím prošla a dodnes si na to občas vzpomenu. U nás to bylo všechno OK až do cca 8.týde, než mě přepadla silná bolest v podbřišku. Pak mi asi tři dny na to doktor řekl, že plod umřel. U nás byl asi na vině pohlavní styk. Neměli jsme ho mít, ale manžel byl neodbytný, že se nic nemůže stát. Dodnes si vyčítám, že jsem ho radši nekopla do přirození, protože bych dneska mohla nejspíš mít holčičku. Místo ní mám syna, za kterého jsem moooc vděčná a kterého jsem si chránila a bránila. Jen ten pocit a to KDYBY a PROČ ve mě pořád zůstává. Takže ti přeji, abys i ty časem znovu otěhotněla a v pořádku a s radostí miminko donosila a porodila a aby se tvůj vnitřní smutek aspoň zmenšil na minimum, nejlépe aby zmizel úplně. J.
Odpovědět
 Ellis+Dáda+Jája 


Re: Re: Bell 

(29.12.2006 8:24:26)
Bellano,
vzpomínám si na Tvé vyprávění o narození Agátky - taky mě chytlo za srdíčko. Přeji Ti, abys co nejdříve opět napsala podobně krásný příspěvek o narození dalšího miminka ... určitě bude všechno v pohodě a v pořádku.
Jen jsem chtěla něco dodat k příspěvku Jutty - nikdo neví, proč dochází k tomu o čem se zde diskutuje, ale myslím si, že na to nemá vliv pohlavní styk (jak píše Jutta) ... tedy pokud to nebylo vyloženě znásilnění apod. To by se přece žádná žena od začátku těhotenství nesměla milovat .... nevím, nejsem lékař, ale připadá mi to jako přehnané ....
Odpovědět
 maw 


Re: Bell 

(4.7.2008 23:58:48)
možná to myslela tak, že styk jí lekář nedoporučil - což dělají, když se jim těhotenství úplně nezdá
Odpovědět
 Ája, Maty 5/04 


Re: Bell 

(27.12.2006 11:34:30)
Bellano,

taky jsem se při čtení Tvého příběhu vrátila o 5 let zpět ve svém životě. V 8 tt jsem byla s bolestmi v podbřišku hospitalizována, ležela jsem tam 2 dny, kdy mi neustále brali krev na kontrolu hladiny HCG, dělali mi ultrazvuk a já se pořád modlila, ať je to v pořádku a mimi žije, prosila jsem miminko, ať bojuje. Bohužel, po 2 dnech lékaři vyřkli ten hnusný ortel, že plod odumřel a já podstoupila totéž, co Ty. Neuměla jsem tenkrát takhle vyjádřit své pocity, ale cítila jsem se opravdu stejně, jako Ty. Ta obrovská prázdnota ve mně, bolest, se kterou jsem si nevěděla rady. Vzpomínám si, že jsem tenkrát měla velkou potřebu o tom mluvit, to jediné mi pomáhalo. Naštěstí jsem kolem sebe měla pár dobrých duší, které mě vždy trpělivě vyslechly. Trvalo mi docela dost dlouho než jsem se s tím smířila, ale čas je opravdu velký lékař.
Odpovědět
 Lenka 
  • 

Re: Re: Bell 

(27.12.2006 12:23:02)
Ano, před čtyřmi lety se mi stalo totéž, s tím rozdílem, že jsem potratila spontánně doma. Bolest byla sice krátká - cca půl hodiny, ale příšerná, jakoby se všechny porodní stahy, které u běžného porodu prožíváš smrskly do tohoto krátkého okamžiku, myslela, jsem, že bolestí zešílím. Z nemocnice mne vyhodili - prý mám dělohu čistou, ani mi nevěřili, že jsem byla těhotná, prý jsem nekrvácela. Následující den mi moje gynekoložka řekla, že mám dělohu natolik čistou, že opravdu kyretáž není potřeba, ale jinak že bych si mohla i stěžovat, protože argumentovat tím, že pokud nekrvácím nic mi není, je pitomost...
Pocity viny byly velké, moje tchyně mi k tomu nedodala - skoro mne vyslýchala, co že jsem dělala a čím jsem si to způsobila, jako bych si to udělala schválně.
Dnes je to pryč, mám krásné dítě a porod byl krásný, skoro nebolestivý, do vody, ve Vrchlabí. Tam mi i Dr.Korbelářová vypravovala. jak mnoho žen má pocity viny a smutku, jak je lépe v prvních týdnech těhotenství spíš opatrně říkat, že žena nedostala menstruaci, protože potratů je teď hodně a nikdo, opravdu nikdo si za to sám nemůže. Přeji Ti vše nejlepší.
Odpovědět
 hedvika, matysek 4 roky 
  • 

Re: Bell 

(28.12.2006 19:44:11)
Taky jsem to zazila, zhruba pred 2 roky..nejhorsi ze vseho bylo pro me si lehnout, roztahnout nohy a cekat na narkozu...nebyla jsem niceho schopna, jen se silene trast a tise plakat
Odpovědět
 Sabi 
  • 

Bell 

(27.12.2006 12:30:24)
Ahoj Bell,drž se a uvidíš, že to brzy přebolí. Je dobře, že se to stalo hned v začátku, mě čeká z důvodu zjištění vývojových vad ukončení těhotenství v 19. týdnu. Cítím už pravidelně pohyby miminka.
Odpovědět
 Bellana 


Re: Bell 

(27.12.2006 12:37:26)
Sabi, to je mi moc líto. Opravdu moc. Moc ti držím palce, ať tohle nelehké období zvládneš a je brzo zase líp.

Jinak, já jsem byla na konci 9.týdne ... "užila" jsem si těhotenské nevolnosti ... ale jsem šťastná, že když už se to muselo podělat, tak aspoň tak brzo. O pár týdnů nebo nedej bože měsíců by to bylo mnohem horší.

Také mi pomáhá fakt, že mám doma zdravou dceru a že pevně věřím tomu, že to vytoužené druhé dítě do naší rodiny určitě brzo přibude :-)
Odpovědět
 irlev 


Re: Re: Bell 

(27.12.2006 13:09:59)
Sabi, je mi to moc líto.
Odpovědět
 Romi+K.10/05+M1/10 


Re: Re: Re: Bell 

(27.12.2006 13:51:19)
Bell,
je mi moc líto co se ti stalo. I já jsem jedna z těch co si prožila stejnou bolest dokonce dvakrát. Jednou ve 12tt a jednou v 9tt. Oboje těhotenství bylo vymodlené a ukončené cca 14 dnů před vánoci. Vánoční svátky jsem tudíž probrečela. Bylo mi fakt hrozně (přesně jak popisuješ), byla jsem zlá na lidi kolem sebe, hlavně na manžela. Věřím tomu, že kdyby nebyl takový kliďas a tolik mě nemiloval, už dávno nejsme spolu. Když jsem byla těhotná potřetí, v 9tt jsem začala krvácet ale tak, že během chvilky podemnou byla kaluž krve, ihned jsem jela do nemocnice a tam mi řekli, že mimi je v pořádku a nevěděli z čeho to je. Krvácela jsem potom ještě jednou ve 12tt - taky bylo všechno OK. Byl tam dost drsný doktor a ten mi řekli "pokud se TO má udržet a je to zdravý plod, tak se udrží ale pokud ne tak je lepší když se pustí teď než třeba ve 20tt". To jsem zrovna slyšet nechtěla ale s postupem času vím, že ten Dr. měl pravdu. Podle mě, záplata na toto trápení je jediná a to je mimi. Přeji ti hodně štěstí a sil!!!!!
Odpovědět
 Zdenka, syn 5 let 
  • 

Bellano!!!! 

(29.12.2006 23:19:17)
Ahoj Bell, mám moc ráda tvoje články, na rozdíl od jiných tady mají hlavu a patu a taky smysl. Je mi moc líto, co tě potkalo, nechci aby co píšu znělo drsně, příroda je nekompromisní a do dalšího života vybere jen ty nejsilnější (i když i ti nejsilnější kolikrát nejsou dost silní). To, co jsi prožila je smutné, ale je to varianta ze špatných ta lepší. Asi nemusím rozvádět, jsi chytrá holka. Sleduju tvoje články od začátku a obdivuji tvoji sílu a přístup k věcem ať překvapivých, tak negativních, fakt klobouk dolů. Já se po prvním porodu zabejčila, že to je stopro moje první a jediné dítě (předčasný, velmi komplikovaný porod, iknubátor, nemožnost kojení, týdny v Motole na neurologii na podezření epilepsie...). Když jsem si v synových čtyřech letech ale rozhodla, že BUDU MÍT DRUHÉ DÍTĚ, ejhle, objevily se problémy s mým čípkem, jedna konizace, za chvilku další konizace s prognozou karcinomu a hrozí odebrání dělohy.... nastupuji do CAR a snad mi pomůžou mít ještě dítě, i když určitě už ne přirozeně, mám asi půl roku, možná rok šancí. Jen ti tímhle krátkým příběhem chci říct, že jsou i bolestivější příběhy a horší budoucí prognozy. Ty jsi mladá silná a zdravá ženská, využiješ brzy všechno k možnostem mít další děti. Přeju ti hodně úspěchů a těším se za pár měsíců na další tvoje články o těhotenství a pokrocích agátky. Držím všechny palce co mám....
Odpovědět
 aurinko 


Zdenko, hodne stesti 

(14.10.2007 12:48:47)
Mila Zdenko,
diky za Tvuj prispevek. Tuto diskusi procitam, protoze jsem sama prodelala revizi delohy pred 2 dny. Je mi z toho smutno, bylo to 3 tydny od pozitivniho testu. Je pravda ze pro vetsinu z nas tady moznost otehotnet nekonci, jak doufam a jak vsichni lekari ujistuji. Preji Ti, i nam vsem ostatnim, at se Ti podari otehotnet co nejdrive a dobre to dopadne!

Porad si rikam, jestli za to muzu sama: pred prvnim slabym nocnim kravcenim jsem si dala male pivo, nasleduji dopoledne jsem se honila s detmi a trochu me v brise zabolelo. Doufam, ze to nezpusobil sex. Dalsi noc uz jsem zacala krvacet silne. Mozna jsem se jeste mela rozjet do nemocnice, ale nechala jsem to az na rano, uz v noci jsem "detatko moje" oplakala.

Takze hodne stesti! A usmev k tomu, at nam to slusi!
Odpovědět
 Lenka 
  • 

Re: Bell 

(27.12.2006 15:26:52)
Proboha, Sabi - to máš ty vývojové vady zjištěné stoprocentně? Moje známá měla podle amniocentézy zjištěný Downův syndrom, miminko prostě jen tak utratit nenechala když už cítila pohyby - a narodila se jí zdravá, nepostižená dcera!!! Prosím, rozmysli si to,konzultovala jsi to s více doktory, ne jen s někým, kdo si myslí, že utratit dítě je jen jako vyhodit do koše starou svačinu? Pocity vin, které pronásledovaly mne po spontánním potratu byly hrozné neumím si představit, že bych to ještě podstupovala vědomě...
Odpovědět
 jasietka 


pro Sabi 

(29.12.2006 23:58:29)
Mila Sabi, skus se podivat na http://www.babetko.sk/user/view_page.php?page_id=385266
Neustale na Tebe a na Tve miminko myslim...
Odpovědět
 Míša, 3 dospělé děti 
  • 

Re: Bell 

(8.1.2007 13:37:58)
Milá Sabi, lékaři se můžou mýlit, dítě může být naprosto zdravé. A i kdyby nějakou vadu mělo, je to přece jen Tvoje dítě. Přeji hodně síly a odvahy.
Odpovědět
 Lavanda 


Taky to znám 

(27.12.2006 13:29:36)
Něco podobného se mi stalo ve třetím těhotenství. Během devátého týdne jsem začala trošku špinit. Můj lékař tvrdil, že to jistě nic není, neměl ale ultrazvuk, aby situaci ověřil. Dva dny před Ježíškem jsem začala krvácet více a radši jsem odjela do nemocnice. Na ultrazvuku jsem pak uviděla plod, už docela zřetelně, hned jsem však pochopila, že srdíčko už netluče. Rozbrečela jsem se a chudák doktor se mě snažil utěšovat tím, že učitelky přece nepláčou. Nebudu to protahovat, přesně za rok na Ježíška se mi narodil kluk.
Odpovědět
 Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 


Čas je nejlepší lékař.... 

(27.12.2006 13:32:38)
Bell, tebou popisované pocity dobře znám, ale musím připustit, že bez tvého článku bych si na to stěží vzpomněla.
Byla jedna neděle (v dubnu to bude pět let) a probudila jsem se s obrovskými křečemi v podbřišku - plná strachu o naše toužebně očekávané první miminko jsme jeli s manželem na gynekologickou ambulanci v nemocnici, bohužel, plod byl mrtvý (navíc více dní, což můj tehdejší gynekolog jaksi nerozeznal), nedalo se na nic čekat, za hodinku jsem byla na sále. Když mě připravovali a začínali dávat narkózu, bylo mi to jedno, bylo by mi jedno, kdyby mě tam rozčtvrtili, jen jsem si přála se z ní už neprobudit. Nebo se naopak probudit a zjistit, že se mi zdál jen ošklivý sen. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostala. Změnila jsem lékaře a při první návštěvě jsem se s se svou novou lékařkou chytla, že jí připadá nerozumné ihned otěhotnět, já jsem věděla, že jediná náplast na naše neštěstí je jedině miminko. Ale poslechla jsem, po tří měsíční pauze jsem ihned otěhotněla. Narodila se mi Terezka a po nějakém čase i Míšenka. I kdybych byla těhotná stokrát, první trimestr pravděpodobně vždy prožiju ve stresu, když už teď už vím z čeho.
Ale co je pozitivní, na to co mohlo být vůbec nemyslím - moje děti jsou přesně takové jaké jsem si přála, miluji je a dělají mě šťastou víc, než jsem si kdy dovedla představit. V sobě jsem tuhle kapitolu uzavřela s tím, že příroda za nás udělala přirozený výběr, abychom teď mohli prožívat jen radost.
Vím, že to bolí, ale věř mi, zapomeneš na to v okamžiku, kdy budeš v rukách držet právě narozené miminko a já ti přeju, ať je to co nejdříve.
Odpovědět
 Eva 
  • 

Re: chtělo se mi jen brečet 

(27.12.2006 14:15:30)
Ahoj,
stalo se mi nedávno něco podobného, naštěstí to byl samovolný potrat a velmi brzo. Nemusela jsem na žádný zákrok do nemocnice a pustili mě domů, když jsem slíbila že u mě bude pořád manžel. Máme krátce po svatbě a křížek na těhotenském testu způsobil trochu zmatek, ale hlavně strašně velkou radost. Začala jsem krvácet hned druhý den po potvrzení těhotenství mojí paní doktorkou. Nikdo neví proč. Tolik emocí jen ve dvou dnech jsem ani nevěděla, že je možné vystřídat. Všichni na mě byli moc hodní, moje paní doktorka je citlivá a milá a manžel mě vážně hodně podržel. Kamarádka byla snad celý den v pohotovosti na telefonu. Nakonec jsme se ze všeho společně s mužem vyplakali... Vůbec se mi chtělo pořád jen brečet. Je to strašně smutné a nikdy nezapomenu, ale už se cítím dobře a přála bych si znovu otěhotnět. Dobré z celé té šílené události je, že vím, že se na manžela můžu vždy spolehnout, že bude stát při mě. Držím palce ať i Vám všem se dobře daří, zvládnete překonat nepřízně osudu a rodí se zdravá a šťastná miminka. Přeju krásný Nový rok
Odpovědět
 Lidka, žádné dítě 
  • 

Re: chtělo se mi jen brečet 

(23.1.2008 13:03:43)
Ahoj... Taky teď prožívám něco jako potrat... On to vlastně je "mikropotrat", jak mi sdělil můj gynekolog... Vysadila jsem antikoncepci, s přítelem toužíme po miminku. První menstruace proběhla v pořádku, ale druhá se nějak nechtěla dostavit... udělala jsem si test a vyšel negativní... po pár dnech jsem si udělala druhý a ten vyšel pozitivní... zaradovala jsem se, ale cítila jsem, že něco není, jak má být... Druhý den jsem začala slabě krvácet... zašla jsem k lékaři a ten mi po pár vyšetřeních suše sdělil, že u mě právě probíhá samovolný potrat... že pokud budu normálně krvácet, jako při menstruaci, není třeba ani chodit do nemocnice... Nikdy by mě nenapadlo, že tohle potká zrovna mě... pořád přemýšlím, kde jsem udělala chybu... co jsem zkazila... a celou mě to zevnitř pořírá... ale nevím ,jak s tím bojovat...
Odpovědět
 Patsy + holky 


Ahoj Bell, 

(27.12.2006 14:17:17)
u Tvého příběhu mi tekly slzy, tím spíš, že jsme to na "srpnovkách" prožívaly všechny s tebou. Přeju ti, aby jsi se s tímhle hrůzným zážitkem co nejdřív vyrovnala. Snaž se už kvůli Agátce, uvidíš, že brzy do vaši rodinky přibude další miminko. Myslím na tebe.
Odpovědět
 Alt+3 


Je mi líto 

(27.12.2006 14:27:10)
Bellano, tvoje články jsou velkou radostí pro mnoho z nás, co pravidelně i sporadicky nevštěvujeme stránky Rodiny. Kolikrát se podávám jen na autory článků a čtu jen tvoje(hlavně v době, kdy jsi vzpomínala na těhotenství a narození Agátky,nebo jak tě mučila svým "chováním"). To víš, mám fofr se dvěma lotrandy. Dneska jsem jásala nad novým článkem od Bellany, ale jen chvilinku. Je mi opravdu moc líto, co se vám (tobě, manželovi a Agátce) stalo. Za tu spoustu dobré nálady a radosti z tvých článků si zasloužíš se brzy dát dohromady, přijmout tu hrůzu, co tě potkala a vzít si z ní to dobré. Vědomí, že jsi milující, oddaná maminka a tvoje další miminko (nebo miminka) už na tebe stojí frontu. Z článku jsem pochopila, že ovládáš relaxační techniky na vysoké úrovni. Pokus se o vizualizaci nového miminka pěkně a v pořádku ukotveného v bříšku. Až bude čas, tvoje vizualizace opět nabyde rozměry těhotenských nevolností a dobrých zpráv v gyn ambulanci. Držím palce (a sobecky se těším na další články).
Odpovědět
 Bellana 


Re: Je mi líto 

(27.12.2006 14:37:15)
Altamiro, moc mě těší, že máš moje články ráda. Díky za milá slova a podporu. Slibuju, že ten příští článek bude zase veselý, v polovině ledna má do naší rodiny přibýt štěňátko, takže se brzy podělím o zkušenosti se soužitím batolete a psa :-)

Všem ostatním také moc děkuji za krásná slova podpory.
Odpovědět
 Senedra 


Re: Re: Je mi líto 

(27.12.2006 14:58:22)
Bell, co dodat - článek je silný, sahající až do úplně temných koutů lidské duše...

Jsi silná a úžasná žena, která dokáže napsat nejem humornou sondu ze života matky na mateřské, ale i něco takhle smutného a vypovídajícího...

Přeju ti, ať už tohle nemusíš zažívat a ať ty další články srší optimismem a vtipem.
Odpovědět
 Soňa (dva synové 4,5 a 1,5) 
  • 

smutné vánoce 

(27.12.2006 15:53:30)
Milá Bell a ostatní,
čtu si ty smutné zprávy a rezonují ve mě spolu s jinými nepříjemnostmi, o kterých jsem se dnes dověděla. Zaplať pán Bůh mám dvě zdravé děti, přesto cítím i bolest vás druhých, které prožíváte nepříjemnosti.
Přesto, nezoufejte, v tom tělíčku ještě nebydlela duše, vždyť ani malé narozené děti nejsou ještě dlouho úplně ve svém těle, ta duše se rozhodla z nějakého důvodu teď nepřijít na tento svět, přeju jen ať si vás brzo ta samá duše, nebo jiná vybere za své příští rodiče.

Krásné Vánoce

Soňa
Odpovědět
 jaska1 


Stejná zkušenost  

(28.12.2006 17:23:57)
Cítím s tebou Bellano a se všemi kdo toto zažili. Já to zažila třikrát. Nedokážu popsat co se semnou dělo, ještě teď to trošku bolí a to už mám dvě krásné zdravé děti. Jediné co na to říct je: snaž se z toho vyplakat a časem to nebude tak silně bolet, když si vzpomeneš.Důležité je, že se ti to podařilo jednou. Nepřestávej to zkoušet, podaří se to znova, uvidíš. Vím o čem mluvím. hodně štěstí...
Odpovědět
 Eva, dva kluci 
  • 

Cas je nejlepsi lekar 

(27.12.2006 14:28:47)
I ja jsem si prozila pred 6 lety stejne smutnou zkusenost. Mela jsem pocit ze uz nikdy nebudu stastna, ale cas je nejlepsi lekar a nejhorsi se mi zdala veta hlavne na to nemysli. Copak to jde?
Preju nam vsem bezproblemove tehotenstvi a zdrave deti.
Odpovědět
 Ráchel, 3 děti 
  • 

Milá Bell, 

(27.12.2006 16:07:38)

Je to tři roky, co jsme prožili něco podobného. Měla jsem už v té době dvě děti a třetí jsme si moc přáli. Nebudu popisovat všechny detaily, ty nejsou až tak důležité. Jen Ti chci říct, že je normální prožívat velký smutek - protože ti umřelo dítě. Řada lidí to nechápe a mají pocit, že za pár týdnů by měla být ženu už "v pohodě". Já jsem rok po kyretáži znovu prožívala velký smutek (to už jsem byla těhotná s naším nejmladším). Když jsme byli loni v létě na dovolené s přáteli, byl náš nejmladší 4 měsíční a mne přepadl smutek z toho, že naše dítě (kdyby se bývalo narodilo), by tam už běhalo... Také mne překvapilo, že když se náš nejmladší narodil, trvalo mi velmi dlouho, než jsem ho vnitřně plně přijala, a to byl přitom vymodlený - nemohla jsem se zbavit pocitu, že "by tu nebyl, kdyby...". Narozdíl od dvou prních dětí, kdy jsem si kojení užívala, jsem ho sice kojila, ale hrozně mi to vadilo. Takže pak se přidaly pocity viny, že ho asi enmám dost ráda... Možná proto je na mě těď nejvíc fixovaný ze všech tří dětí. Asi tak kolem 9. měsíce jeho života se to přehouplo a pak jsem naopak nechtěla s kojením přestat : ) Takhle bych mohla pokračovat. To jsou prostě nepředvídatelné situace, kdy tě to dožene. Takže já na "čas věše zahojí" nevěřím. Čas pomůže vše přijmout tak, jak to je, přejde ta bezprostřední intenzivní bolest, ale moje dítě (říkat mu nějak jinak, jako třeba zárodek a podobně, stejně nepomůže) mi bude vždy chybět a to tvoje zase tobě. Těším se, že se jednou setkáme v nebi.
Nejvíc mne v těchto souvislostech vadily komentáře dobře to mínících doktorů - "však jste zdravá, ještě můžete mít dětí..." Kdyby mé třetí dítě přejelo auto, tak by mi takový pitomosti nikdo neříkal... Navíc u mne bylo všechno komplikované tím, že se vzápětí objevila možnost, že onemocním rakovinou a čekaly mne měsíce opakovaných krevních testů - tím jsem se jen tak bílých plášťů nezbavila...
Moje dvě nejstarší děti o miminku, o které jsme přišly věděly - podle mne to je lepší, než když je v rodině nevyslovené tabu. Děti stejně vycítí, že něco není v pořádku. Potřebují vědět, že to není jejich vina, že je maminka smutná. Náš nejmladší se to taky jednou dozví. Jeho jméno znamená Bůh dal - často říkám, že je můj dáreček od Pána Boha a opravdu je pro mě velkým požehnáním.
Přeji Ti, aby Tě Pán Bůh potěšoval a dával Ti sílu vybrečet slzy a neštosovat nic v sobě. Ať Ti dává do srdce naději do budoucnosti i ve chvílích, kdy Ti připadá, že žádná budoucnost už neexistuje.
Odpovědět
 Lavanda 


Re: Milá Bell, 

(27.12.2006 17:35:40)
My jsme na tom byli velmi podobně, ale podobných nepříjemných pocitů ohledně nenarozeného dítěte jsem se vlastně zbavila tím, že jsem otěhotněla co nejdřívě znova. Potom už jsem netruchlila, protože by bylo technicky neproveditelné, aby na svět přišly děti obě. Termín třetího těhotenství byl v červenci, synek se nakonec narodil v prosinci.
Odpovědět
 10.5Libik12 


Re: Milá Bell, 

(27.12.2006 18:50:39)
V konfrontaci se syrovou krutou realitou ve své blízkosti se musím ohradit proti termínům Ráchel a dalších. Několikatýdenní plod a jeho zánik neznamená smrt dítěte, kterou si většina z nás odmítá i představovat, natož aby to zažila, zaplaťbůh.

Tato poznámka není snížením Bellanina článku, ve kterém mistrně popsala hořkost a prázdnotu po potratu.dtto..už jsem psala.
Odpovědět
 Lavanda 


Re: Re: Milá Bell, 

(27.12.2006 19:15:40)
Jistě máš pravdu.se smrtí dítěte se to srovnávat určitě nedá. Jen si pamatuju, že jsem byla dost šokovaná z pitevní zprávy. Psalo se tam doslova o kusech plodu, asi po kyretáži. Přitom jsem na vlastní oči viděla plod celistvý, jak jej doktor vytáhl. Vzalo mi to veškeré iluze o tom, že se vůbec nějaká pitva konala. Prostě jenom opsali to, co tam píšou vždycky, aby se neřeklo.
Odpovědět
 Ráchel, 3 děti 
  • 

Re: Re: Milá Bell, 

(28.12.2006 18:02:08)
Libiku,
nevím, co tě vede ke tvé úvaze. Právě proto člověk prožívá takovou bolest, protože se o smrt dítěte jedná. Těžko přesvědčovat. K tomu, jaké to je, jsem něco ještě napsala Janině, pokud by tě to zajímalo.
Odpovědět
 10.5Libik12 


Re: Re: Re: Milá Bell, 

(28.12.2006 18:30:58)
Milá Ráchel, Bellana napsala hezký článek o samotě a prázdnotě po samovolném potratu(zažila jsem v roce 1997), ovšem důsledně hovoří o plodu a celkově to pojímá tak, jak to je.Tys napsala, že jsi zažila něco podobného a potom jsi to přirovnala ke smrti dítěte, při nejlepší vůli pochopit citlivější duši, si myslím, že jsi tak mimo, že mě z toho mrazí.
Zárodek života, navzdory našim vírám a chuti k mateřsví, je prostě představa, touha, abstraktum, ale dítě je dítě, PROBOHA.
Nic proti tobě, ale už o tom nechci psát, zvlášť dneska ne.
Odpovědět
 Líza 


Re:  

(28.12.2006 18:50:12)
Škoda to takhle hrotit...
Osobně to nevnímám tak, že tyhle dvě ztráty spolu Ráchel porovnává. Spíše tak, že při potratu není zármutek ženy brán jako legitimní. Myslím, že v tom má pravdu - nebo aspoň co můžu říct ze své zkušenosti. A Libik, já svému dítěti - ani jednomu - nikdy neříkala plod, prostě to pro mě bylo dítě, byť méně skutečné, ještě ne hmatatelné, ale plod to nikdy nebyl. Uvažovala jsem tehdy taky nad tím, jaká je to krutá daň za ty pohodlné časné těhotenské testy... za ten ultrazvuk.... za všechnu tu včasnou diagnostiku, protože prostě o třicet let dřív by to prostě nebylo nic, jen opožděná menstruace. Jak se ale jednou stane opožděná menstruace těhotenstvím, už to není jedno :-(.
Samozřejmě že mluvit v tomhle kontextu o ztrátě narozeného dítěte je nesmysl, a máš pravdu, zvláště dneska.
Ale taky neobstojí porovnání - podívej se, jsou na tom jiní mnohem hůř - protože při určité intenzitě bolesti je prostě právě prožívaná bolest tou subjektivně největší, a její intenzita se zrelativizuje jen časem, a nebo prožitou bolestí ještě horší :-(, jestli chápeš, co tím chci říct.
Odpovědět
 Damila 


Je portat ztráta dítěte? 

(28.12.2006 19:30:45)
Kdy je horší ztratit dítě-v prvním trimestru, kdy začíná naděje?
V půlce těhotenství, kdy už kope, vidíme ho na ultrazvuku...?
Nebo těsně po narození, kdy už by mohlo žít, kdy jsme ho už poznali, dali jméno, nachystali výbavičku?
VŽDYCKY je to nesdělitelně hrozné.
Maminka, co přijde o tříleté dítě, si může myslet, že to má těžší, než maminka, jíž dítě zemře při porodu. A naopak, co by ta druhá dala za tři roky života se svým dítkem...
Toto nelze posuzovat. Každá ztráta dítěte je pro matku taková, že ji nikdo nepochopí. Je v tom sama, a všechna slova jsou JEN slova. Tak zoufale málo oproti tomu, co ztratily!
Nemůžeme to vůbec srovnat. Je to natolik citlivé téma, a žádná nemůžeme posoudit, jak se cítí ta druhá, že nevím co tu řešíme.
Pro ženu neexistuje větší hrůza, než přijít o dítě.
Vůbec nechápu, jak to dříve mohly ženy přežít i několikrát za život. Vždyť bylo běžné, že z devíti dětí přežilo třeba jen pět!!! Copak to tenkrát bolelo méně? Vysvětlí mi to někdo? Byli tenkrát lidé méně citliví?
Odpovědět
 Lucka, ročník 73 


Re: Je portat ztráta dítěte? 

(28.12.2006 19:56:25)
Jendak chci pochválit Bellanu, že ten článek napsala. Protože vyjádřit "veřejně" svoje pocity - to je sice z jedný části možná úleva pro rozbolavělou duši, ale zároveň věděla, že se bńevyhne všelijakým reakcím - a to chce velkou dávku odvahy!

A jinak bych řekla, že ztráta dítěte bolí opravdu VŽDYCKY. A bolí úměrně tomu, jak je dítě milováno. Aspoň tak to vidím já. Pokud je dítě nechtěné, pak slova o tom, že to byl "jen" plod asi pomáhají. Pokud je milované a nastávající maminka (nebo "prostě" maminka) ho miluje, pak je to ztráta obrovská.

Jak to zvládaly ženy dřív - nevím. Nedokážu si to představit. Možná byly víc smířené s realitou života, než jsme my. Ale nemyslím si, že je to nebolelo. Jen věděly, že MUSÍ jít dál. A v podstatě to víme i my dneska. Nedá se nic dělat, musí se jít dál. Nějak se s tou skutečností poprat - vybrečet se, vyřvat se, zanadávat si, ale pak se musí jít dál. Neříkám zapomenout - zapomenout se nedá, ale najít v sobě tu sílu se ve vzpomínání "neutopit".


Ale berte tenhle můj názor jako názor někoho, kdo to nezažil. Ani si nedovedu představit, jaký by to bylo..... Jen chci říct, že všichni, kdo to zažili - všem posílám kousek úsměvu a pohlazení za miminka, který je opustily.

A zcela sobecky doufám, že tohle nikdy nezažiju a kdyby to bylo v mé moci. Pak by bylo mým novoročním přáním, aby žádná maminka na světě už NIKDY nepřišla o své dítě. Protože děti by měly žít dýl, lépe a šťastněji jak jejich rodiče.....
Odpovědět
 Míša 
  • 

Re: Re: Je portat ztráta dítěte? 

(29.12.2006 22:57:26)
..možná to dříve zvládaly ženy pomocí víry, náboženství..
Odpovědět
 Lavanda 


Re: Je portat ztráta dítěte? 

(28.12.2006 20:29:54)
Napsala jsi to moc pěkně, ale nemůžu s tebou úplně souhlasit. Myslím si, že čím vyšší je stadium těhotenství, tím je ztráta pro maminku horší. A už vůbec se to nedá srovnávat s narozením mrtvého dítěte nebo dokonce se smrtí většího dítěte. Určitě je potrat velice smutná a nepříjemná záležitost a okolí často pocity ženy moc nechápe. Ale smrt třeba tříletého dítěte musí být přece mnohem, mnohem horší. Kdybych si sama měla vybírat mezi nenarozeným plodem a dětmi, které se mi už narodily, tak by ta volba byla naprosto jednoznačná, žádná Sophiina volba. Prostě jsou mnohem horší tragédie než potrat a tím to nechci nijak snižovat.
Odpovědět
 dasa T 


Re: Re: Je portat ztráta dítěte? 

(28.12.2006 21:25:13)
Milá Budilko, taky jsem měla potřebu se k tomuto smutnému tématu vyjádřit, ale ty jsi to napsala tak pro mě výstižně, že nemá smysl, abych opakovala tvoje slova.
Přesně tak to cítím i já.
Odpovědět
 kajkule+2 kousky 


Re: Je portat ztráta dítěte? 

(22.1.2008 23:17:04)
JÁ SEM POTRAT, SICE NEZAŽILA, ALE TA PŘEDSTAVA JE ŠÍLENÁ, PŘIJÍT O MIMINKO,ALE OPRAVDU SOUHLASÍM S TÍM, ŽE PŘIJÍT O NAROZENÉ DÍTKO JE HORŠÍ.KDYŽ VIDÍME JAK ROSTE, MAZLÍME SE SNÍM, SMĚJEME....TAKY BYCH ZVOLILA RADŠI PŘIJÍT O MIMI VELMI BRZO, NEŽ PAK.TÍM V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NECHCI ULEHČOVAT VAŠ BOLEST.NIKDY NEZAPOMENETE ANI JÁ BYCH NIKD NEZAPOMĚLA....PŘEJI CO NEJDŘÍV KRÁSNÉ, ZDRAVÉ MIMINKA.
Odpovědět
 kajkule+2 kousky 


Re: Je portat ztráta dítěte? 

(22.1.2008 23:18:45)
OMLOUVÁM SE ZA ŠPATNĚ VLOŽENÝ TEXT, TADY ASI NEPATŘÍ, NĚJAK SEM TO POPLETLA
Odpovědět
 Damila 


Re: Re: Je portat ztráta dítěte? 

(28.12.2006 21:30:40)
Budilko,
Ano, to cítím podobně.
Nevím kde je ta hranice-pravděpodobně žádná neexistuje-kdy je to potrat a kdy už porod dítěte, které zemřelo.
Myslela jsem si dokonce, že když děti vychovám a budou dospělé, už by to nebyla "smrt dítěte" (jako že by to mohlo "míň bolet"). Ale pak jsem si uvědomila, že dítě pro mě zůstane dítětem ať má 3 nebo 30 let.
Rodiče by prostě neměli své děti vůbec přežít.
Tak holky, přeji nám všem, ať tohle nikdy ve skutečnosti nemusíme řešit!
Odpovědět
 Ráchel, 3 děti 
  • 

každý prožívá zármutek po svém 

(29.12.2006 16:03:43)
Přiznám se, že jsem původně svou první reakci na článek chtěla posla Bell jen soukromě, protože jsem se obávala takovéhle reakce. Pak jsem uvažovala napsat článek "politicky korektněji", ale měla jsem dojem, že bych nebyla otevřená. Jednoduše věřím tomu, je život je životem od početí. Možná bych si to svým způsobem trochu "ulehčila", kdybych o tomhle přesvědčená nebyla. Opravdu mi nešlo o to rozpoutat nějaké vášně. V mnoha ohledech ale je reakce na trauma z potratu shodné s úmrtím již narozeného dítěte - to nesoudím jen ze své zkušenosti, ale ze znalostí psychologie. Je to "jednodušší" o to, že není tolik vzpomínek, a tak je méně možností si potrat připomenout. Například, když vidím dítě, jak jede na tříkolce, nemůže to ve mně vyvolat smutek ze vzpomínky, jak jsem své dítě učila jezdit, protože to prostě nenastalo. Takže v tomto ohledu to jiné je.
Mám dojem, že v naší společnosti je úmrtí nenarozených dětí určité "tabu", natož emoce s tím spojené. V USA je vcelku normální, že se žena dozví pohlaví nenarozeného dítěte a dát mu jméno. Také má možnost za nenarozené dítě např. uspořádat malé smuteční shromáždění. Není to sice něco, co já bych chtěla, ale zároveň chápu, že pro někoho je to důležité. Když nám oznámili, že miminku nebije srdíčko, dali nám ještě několik dnů na to, aby byla naprostá jistota, že dítě třeba není ve skutečnosti mladší. Vnitřně jsem ale věděla, že naděje už není. Den před dalším UZ se u nás sešlo pár lidí, kteří ale nevěděli, co se děje. Dvě z těch kamarádek mi "náhodou" přinesly kytku - nikdy jindy mi před tím ani potom ji nepřinesly. Pro mne to bylo symbolické a byla jsem za tenhle "pozdrav z nebe" moc vděčná.
Znovu opakuju, že v tom má každý pocity jiné - dle povahy, dle životní situace apod. Jedna z mých blízkých kamarádek, která má 4 děti, své první potratila, a jak sama říká, tak silné pocity neměla. Zároveň ale dodává, že ví, že teď by to bylo jiné, protože tehdy dítě jednak ani neplánovala a netoužila po něm a také si neuměla představit, o co vlastně přichází.
Já se v těhle souvislostech jiným ženám po potratu snažím neříkat "přesně vím, čím procházíš a jak se cítíš", ale spíš "tuším, jak se asi můžeš cítit". Nikdy totiž nejsme přesně v kůži toho druhého. Připadá mi velmi důležité dát druhému prostor pro jeho zármutek, aby ho mohl prožít po svém. Díky všem, které mi v této diskuzi v tomto směru porozuměly.
Odpovědět
 Kateřina 
  • 

může být i hůř 

(30.1.2008 19:29:12)

Poslyšte, je mi líto, co se Vám stalo, ale: potrat v tak raném stadiu těhotenství většinou znamená, že něco není v pořádku, tudíž že děťátko by nebylo zdravé. A navíc- Vy už jedno dítko doma máte, s otěhotněním jste asi neměla problém a o miminko jste přišla na začátku těhotenství- představte si, že jsou ženy, které otěhotnět dlouho nemohou, a pak potratí. Případně ženy, které musí jít na interrupci, protože se u nich objeví v těhotenství nějaká závažná choroba, a pesrspektiva na další těhotenství je pak u nich malá, nebo žádná. Ženy, které příjdou o miminko těsně před porodem nebo při něm. ty všechny jsou na tom daleko, daleko hůř. Proto hlavu vzhůru a držím palce do dalšího těhotenství.
Odpovědět
 10.5Libik12 


Re: Re:  

(28.12.2006 20:59:32)
Já jsem měla potřebu reagovat na první příspěvek Ráchel, kde to dle mého soudu bylo jednoznačné. Mohu tak působit virtuálně, ale já rozhodně nejsem žádný cynik, přesto mám 3 děti a jedno nevydařené těhotenství, nic víc nic míň. To jak ženě je a jak se cítí v takové situaci znám, ale je to prostě něco jiného.

Že nelze udělat top ten hrůz, to vím. Dokud nebudu mít žádné problémy, mohu si to hodit kvůli nešťastné lásce ke Karlu Gottovi, že jo.

Ale tato diskuse mě fakt netěší, nechť je málo zamlklých těhotenství a děti neumírají, please.
Nic ve zlým..
Odpovědět
 maw 


Re: Milá Bell, 

(5.7.2008 0:09:53)
A kdy se z toho zárodku stane dítě? Co blbneš, nic se nepřidává už, není sec, kdy to dítě ještě není, a příští okamžik už je
Odpovědět
 Libik 
  • 

hodně štěstí 

(27.12.2006 16:13:27)
krásně napsaná pravda o tom, že být ženská není žádná prča, hodně zdraví a štěstí autorce.
Odpovědět
 10.5Libik12 


Re: hodně štěstí 

(27.12.2006 16:19:41)
A hele, nejenže to práská neregistrované,ale ono to udává i ty, co se snaží zaregistrovat, no tak číslo nohy mám 37 a obvod hrudi 98 cm:(, kromě té IP adresy už je to snad všechno.
Odpovědět
 Petra 
  • 

Re: hodně štěstí 

(27.12.2006 16:37:00)
Milá Bell a Sabi, při čekání na 4. dítě se lékařce nelíbily mé krevní testy, prošla jsem tedy amniocentézou a skoro třínedělním čekáním na výsledky....ale nakonec se potvrdilo, že je chlapeček zdravý, byl to planý poplach. Přesto jsem přemýšlela, co bych udělala, kdyby testy vyšly špatně. také ze zkušenosti znám, že přestože výsledky nejsou úplně OK? Nemusí to být pravda, 100% pravda...a "zabít" tak velké dítě, co už se hýbe??? To je těžké rozhodování.....moc těžký.....a opravdu nevím, jak by se rozhodla....
Na druhé straně potrat -spontánní v 1. půlce 1. trimestru do je "normální" a fyziologické - vždycky to asi byo tak, jenže dnes už testy odhalí těhotenství velmi brzy....a mnohem dřív, než příroda provede přirozenou "selekci"..spousta z těchto plodů prostě nejsou životaschopných nebo mají vadu, kterou příroda sama rozpozná. Proto chápu slovo lékařky, která říká, v 1. týdnech raději mluvit o vynechání menstruace....než o těhotenství. Člověk si ušetří mnoho zklamání....a přitom jde o "přirozenou" věc....
samozřejmě bolestivou.....
Přeju další zdravá miminka hodně štěstí...a aby to brzo přebolelo! To příští se určitě povede, není důvod, aby ne..... :o))
Odpovědět
 Lavanda 


Re: Re: hodně štěstí 

(27.12.2006 17:39:00)
No, u mě to bylo v nějakém desátém týdnu, a plod přibližně velikosti vejce šlo jen těžko zaměnit za vynechanou menstruaci, takže se mi tento eufemismus, který mimochodem použila i má tchyně, vůbec nezamlouvá.
Mimochodem plod dost nešetrným způsobem ze mě vytáhl primář při vizitě v nemocnici...
Odpovědět
 Pet 
  • 

Potrat nebo porod? 

(5.1.2007 23:46:41)
Milé dámy. Ač běžně své ryze soukromé a intimní pocity veřejně nevyjadřuji, při čtení diskuse přece jenom převážila moje potřeba je vypsat. Přijít o "miminko" v prvním trimestru je hodně smutné, ale přežitelné a časem to přebolí. Sama jsem měla zamlklá těhotenství dvě, obě ukončena revizí dělohy (8 a 10tt). Teprve napotřetí se těhotenství povedlo, i když to není úplně výstižný termín, od počátku bylo s velkými problémy (opakované krvácení, špatné ultrazvuky, hospitalizace a podepisované reversy apod.). Teprve ve 22týdnu jsem se dozvěděla, že plod je zdravý, předtím na 16tém týdnu také od jednoho primáře nejmenované nemocnice že to je určitě Down a mám zanedbanou genetiku. O odběru plodové vody, genetických ultrazvukách a nervech co bude snad není třeba psát.Předčasně se mi potom narodil zdravý syn.

Nyní jsem na konci 24týdne svého již čtvrtého těhotenství. Od samého počátku je opět problémové, také vypadalo zamlklé. Situace byla komplikovaná i tím, že jsem v té době byla s manželem v zahraničí - i na představu revize dělohy v Asii jsem byla připravená, do toho jsem dostala pásový opar, no prostě "veselo". A stres, protože se nám v rodině nedávno narodilo děťátko, které Downův syndrom opravdu má a samozřejme žijete ve strachu, že jej může mít i dítě Vámi očekávané. V 18-tém týdnu mi byl odběr plodové vody primářem genegiky rozmluven že není třeba. 18.12. jsem již na počátku 22tt absolvovala genetický ultrazvuk a najednou byla amniocentéza nutná, vážné podezření právě na Downův syndrom, takže jsem ji také hned absolvovala s vědomím, že mám pouhé 2 týdny na vyhodnocení výsledku a případné "řešení".
Přes to, že děťátko si s manželem oba hodně přejeme, odmítali jsme vybírat jméno a začít na něj připravovat jeho staršího bratra. Přesto, že již více než 5 týdnů velmi výrazně cítím jeho pohyby, byla jsem vnitřně připravená a smířená s tím, že za pár dní již třeba v případě zjištěné vady nebude. Přesto všechno, že řešení takové situace ukončením těhotenství, a tedy potratem samozřejmě vyvolá řadu výčitek, sebeobviňování, pláče a na tomto místě jistě i diskusí, je to řešení v konečném důsledku nejšťastnější, byť v tom aktuálním okamžiku nepředstavitelné. Po rodinné zkušenosti s narozením malého Downíka s nemocným srdíčkem vím, že to co následuje po narození postiženého dítěte a prvotním šoku, je daleko strašnější, než potrat v 1.trimestru či po půlce těhotenství.

Zítra mi končí lhůta pro ukončení těhotenství ze zdravotních důvodů. Včera odpoledne, jsem se dozvěděla, že - dnes už mohu říci že chlapeček - je zdráv (alespoň pokud jde o vady, které lze zjistit). Věřit tomu budu moci až v okamžiku, kdy se také zdravý narodí.

Chci svým příběhem jenom uklidnit všechny maminky čekatelky, že potrat či zamlklé těhotenství je sice velký aktuální smutek, ale proti narození postiženého dítěte malý problém. A že to tedy tak zřejmě bylo správné, když se plod nevyvíjel.

Přeji všem hodně jenom zdravých dětí
Odpovědět
 abcd 
  • 

Re: Potrat nebo porod? 

(5.1.2007 23:59:25)
Opravdu ze srdce gratuluju a přeju narození zdravého dítěte.Se vším, co jsi napsala souhlasím.abcd
Odpovědět
 nika 
  • 

zamlká těhotenství 

(27.12.2006 17:05:13)
milá bellanko, nejsem jediná, komu je moc líto, co se ti přihodilo a je prima, že máme možnost svěřit se a nebýt samy. Chtěla bych se vyjádřit k zamlklým těhotenstvím. Z lékařského hlediska je to skutečně velky problém, protože v těcho případech existuje reálná možnost v maligní zvrácení, proto je nutná okamžitá revize, ale...stává se, že pokud je diagnostikováno zamlklé těhotenství příliš brzy po vynechání MS, neznalost přesné doby ovulace může způsobit, že plod je MLADŠÍ než udává termín poslední MS a srdeční ozvy tak na UTZ JEŠTĚ nejsou prokazatelné, znamená to, že plod je naprosto v pořádku, přesto lékař indikuje revizi.... je to hrozné, ale realita. Vím, že některým z vás způsobím zmatek, ale opravdu je nutné lékaři při těchto podezřeních sdělit délku cyklu a pravděpodobný termín ovulace. (např. DC 35 dní může být ovulace 20-22 DC, t.j. o týden mladší plod - srdeční ozvy jsou na UTZ prokazatelné až o týden později než u cyklu 28 dní. Berte prosím tento příspěvek jako prosbu, prosbu o konzultaci s lékařem a snahu o vyslechnutí a správné rozhodnutí. jedná se o životy našich dětí...
Odpovědět
 Líza 


Re: zamlká těhotenství 

(27.12.2006 17:16:52)
Niko, já měla vždycky ten dojem, že hlavním důvodem, proč se nemá odumřelý plod nechávat v děloze déle než je nutné, je riziko závažného krvácení a infekce, které je podstatně pravděpodobnější než malignita. Druhá věc, která se mi zdá zvláštní, je ta, že by v 6 týdnech někdo někoho hnal na kyretáž jen proto, že nevidí srdeční akci... znám ve svém okolí dost lidí, kteří tuhle věc zažili, a u všech dr čekali, jestli jen není plod mladší než odpovídá datu MS...
Odpovědět
 Bellana 


Re: Re: zamlká těhotenství 

(27.12.2006 17:21:05)
Já tedy ze své zkušenosti mohu potvrdit, že nejprve se čekalo 14 dní, zda plod povyroste (aby se vyloučila možnost, že je těhotenství mladší než by odpovídalo MS). Plod opravdu povyrostl, ale pouze o jeden týden, místo o dva. Navíc CRL bylo 1,2cm. Takže když u takhle "velkého" plodu nebyla srdeční akce, bylo vše jasné. Kromě mojí dr. mě kontrolovali dva lékaři U Apolináře.
Odpovědět
 Hanka+ 4 berušky 


Re: Re: Re: zamlká těhotenství 

(27.12.2006 17:36:52)
Já bych chtěla dodat že mě při druhém těhotenství dr taky nenašel srdeční akci a chtěl poslat na revizi ale pak přece jen řekl že pro jistotu počká i když prý dutinka vypadá větší a mimi menší. No celý týden jsem byla na nervy a za týden udělal utz a akce tam byla :-)

co se týká potratů tak jsem nedávno taky potratila ale ještě před tím než začlo bít srdíčko. taky myslím že to ve mě asi zůstane a pořád si budu říkat co by bylo kdyby.. atd. :-(( ale je fakt že je to nic proti těm co potratí později. Držím palce ať všechny co jste tohle prožily a přejete si miminko ať ho brzy držíte v náručí!!!!
Odpovědět
 Zuzka a Anežka 06/05 
  • 

Re: Re: Re: Re: zamlká těhotenství 

(28.12.2006 18:40:39)
já měla za sebou dvě zamlklá těhotenství a když jsem otěhotněla potřetí, měla jsem od začátku zas ty samé problémy. Lékař, který zastupoval toho mého, mě poslal do nemocnice na kyretáž. Tam mi řekli, že když je to už potřetí ještě chvilku by počkali i když tomu moc nevěří, že to bude v pořádku. Ale že se mi nemůže nic stát, když se pár dní počká a srdeční akce po pár dnech byla !!! A máme krásnou zdravou rok a půl starou holčičku ! Hrozně mě překvapilo, jak je to možné, že se třeba udělá kyretáž moc brzy a zbytečně. A vidím, že to není jen můj případ.
Odpovědět
 Anka37 


Re: Re: Re: Re: Re: zamlká těhotenství 

(29.12.2006 11:59:04)
Ahoj. Máme hodně podobný příběh. Moje holčička je narozená také v červnu 2005 a začátek těhotenství byl hodně podobný. S krvácením jsem odjela do nemocnice, kde mi paní doktorka po ultrazvuku sdělila, že se jedná o zamklé těhotenství a že tam musím zůstat na kyretáž. S pláčem jsem se rozloučila s partnerem a šla si lehnout na oddělení. Poté následovalo ještě několik ultrazvuků a odběrů krve na testy, už jsem byla vypsaná na operační sál a dělali mi EKG a předoperační přípravu a pak mě vzala jedna mladá paní doktorka na ještě jeden UTZ. Nevěřila vlastním očím a já taky ne, na ultrazvuku jsme jasně viděly srdeční akci. Doktorce na oddělení se to nezdálo, ale nabrali mi znovu krev na testy a hodnoty ( nevím přesně název, vím že se testu přítomnost tzv. těhotenský hormonů ) stouply, takže těhotenství normálně pokračovalo a dnes je naší berušce 1 a půl a je to naše sluníčko.
Odpovědět
 Dajli 


Bellanko 

(27.12.2006 18:00:46)
Tvůj článek je opravdu velmi citově napsaný a krásný, i když je tak strašně moc smutný. Přeju vám, ať bolest co nejdřív pomine a zůstanou jen vzpomínky na nenarozené miminko, a ještě víc přeju, ať se brzičko dočkáte miminka ve své náruči.

Zažila jsem takovou bolest letos v dubnu, ale bylo to velmi záhy, po potvrzení těhu z krevních testů. Přesto jsem proplakala spoustu nocí a dlouho si odmítala pravdu připustit - nechávala jsem si naději, nešla k lékaři i přes mé tušení a strávila tak dlouhé dny v zoufalé naději... K samovolnému potratu tehdy stačila hodina krvácení.
V červenci jsem otěhotněla znovu a moc se bála, aby bylo vše v pořádku. Přesto krvácení přišlo znovu, bylo to už po ultrazvukovém potvrzení těhu a zrovna v době, kdy jsem se začala konečně radovat. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že opravdu krvácím...Jako bych se dívala na jinou osobu. Pak jsem propukla v hrozný pláč, přidaly se menstruační křeče a já v zoufalství nahlas křičela, ať přestanou! Prosila jsem miminko, aby to zvládlo a boha, aby mi nebral naše děťátko. Po celém dni už jsem nemohla, sice jsem přestala krvácet a křeče přešly, ale ta nejistota byla strašná a já jsem věděla, že tentokrát chci znát ortel hned, tak jsem jela večer s manželem do nemocnice. Dopadlo to dobře a teď mě kope miminko v bříšku.
Ale ty pocity, které žena prožívá, se dají velmi těžko popsat, tobě se to Bellanko podařilo a oslovila jsi nás, přeji ti ještě jednou, ať se co nejdříve radujete tak jako já.
Odpovědět
 Alicee 


Re: zamlká těhotenství 

(27.12.2006 20:05:32)
No, mě by zajímalo jak je to skutečně s tou "nutnou" revizí. Žiju v Severní Americe a automatické revize při zamlklém těhotenství se tu přestaly dělat asi před deseti lety. Prý je to zbytečné a může to způsobit víc škody než dobroty. Nevím.
Každopádně, mě když potkalo zamlklé těhotenství před přibližně rokem, počkalo se až samovolně potratím.

Bellano, tobě přeju ať se čas rychle přehoupne. Někdo tu sice psal, že čas nepomůže, ale asi je nutné dodat, že jak u koho. U mě čas zafungoval dobře, po nějakých třech měsících jsem zase byla úplně v normálu psychicky i fyzicky.
Odpovědět
 Osminka 


Re: Jak moc spěchá revize? 

(28.12.2006 11:17:41)
Pokud žena nemá potíže - teplotu, výtok apod., je možné s revizí celkem bez rizika počkat několik dnů i týden. Všem velmi doporučuji nepospíchat a trvat na opakovaném UZ vyšetření, i mně se stalo, že chtěli udělat kyretáž z důvodu nepřítomnosti akce srdíčka, trvala jsem na odkladu a pak se ukázalo, že plod byl opravdu mladší. Bylo to hrozné, už jsem byla vypsaná v oper. programu a všichni na mě křičeli, ale prostě jsem neměla jistotu, že je mimi mrtvé. Měla jsem pravdu.
Odpovědět
 Helena 
  • 

díky za všechny info 

(28.12.2006 16:40:00)
Všem díky za info. Je dobré vědět o tom co jsi psala ty i Nika, opravdu díky moc. Sice mě toto nepotkalo a doufám, že nepotká, ale kdyby, tak vím, že mohu a je lepší počkat a mít více jistoty. Na internetu jsem i našla, že jedna paní místo revize šla k léčiteli a pila bylinky, aby se tělo z toho dostalo samo. Udělala to, protože byla už starší a nechtěla čekat 6 měs. po kyretáži. Sama psala, že to vnímala část. jako risk, a být mladší asi by to takhle neřešila. Nicméně dobře to dopadlo, a dokonce velice brzo potom otěhotněla (asi druhý měsíc). Tímto nechci dávat rady, jen informaci.
Odpovědět
 Lavanda 


Pomohl mi tenkrát internet 

(28.12.2006 16:48:20)
Musím říct, že mi tenkrát pomohl internet - informacemi i psychicky. Ve svém okolí jsem neměla moc lidí, kteří by o potratu a zamlklém těhotenství něco věděli a z nemocnice mě vyexpedovali narychlo, kvůli svátkům. O Rodině jsem tehdy nevěděla, hledala jsem informace v angličtině. V anglicky mluvících zemích rozhodně lékaři nedoporučují půl roku nebo i rok čekání.
Víceméně se shodli na tom, že není nejlepší otěhotnět bezprostředně, před příchodem první menstruace. Ale kdo nepodstoupil revizi, ani ty tři měsíce čekat nemusí.
Jak říkala jedna stará babička, která tenkrát se mnou byla na pokoji: Po potratu je to, jako když pohnojí. Lidi mají odpozorováno, že plodnost je potom spíš vyšší, než normálně. No, nevím, co by na to řekli doktoři, ale u nás to fungovalo dobře.
Odpovědět
 maruška 
  • 

Re: vědět to tak dřív... 

(9.9.2007 16:44:55)
Jsou to dva dny, co jsem absolvovala kyretáž. Cca v 6tt(dle ultrazvuku) jsem začala špinit.¨Doktorka mne poslala do nemocnice,11 dní jsem tam ležela, brala utrogestan.Špinění, ačkoliv bylo minimální, nepřestávalo.Za tu dobu jsem měla tři ultrazvuky.Dva byly v pořádku, srdeční akce viditelná, ale ten třetí - žádná srdeční akce, mimi cca 5 dní nepoporostlo. Den poté jsem šla na zákrok.Od posledního utz už mi jen změřili tlak udělali ekg a poslechli dýchání.Žádný odběr krve, žádné měření HCG...jak jsem si tady četla vaše zkušenosti a názory, mám pocit, že se něco zanedbalo.Nebo jsem jen paranoidní? bylo to mé první těhotenství- takže jsem byla naprosto bez informací(ale na tohle se předem asi nedá připravit). Předem dík za odpovědi- moc by mi pomohly.
Odpovědět
 Jarka,Hanička 6 let 
  • 

Re: zamlká těhotenství 

(27.2.2007 22:21:02)
Také mně to potkalo.O naše dlouho očekávané druhé mimčo, jsme přišli ve 14.týdnu.Paní doktorka, právě kvůli nejistému stáří, nechala udělat znovu HCG.A tam se potvrdilo, co už dávno říkala.Hodnota totiž šla dolů, místo nahoru.Tím pádem nebyla žádná šance tu hrůzu odvrátit.Teď se snažíme znovu, bohužel marně.
Odpovědět
 Lucie Benediktová 
  • 

ztratila jsem anděla 

(17.8.2007 12:35:10)
už skoro 2 roky jsme se s manželem snažili o toho našeho malinkého a vytouženého andílka.
Už jsme to vzdali, naplánovali dovolenou a chtěli si užít prázdniny s tím, že padající listí umělé oplodnění jistí. Ale ejhle, na začátku července na mě vykoukly dvě čárky na těhotenském testu. Ta druhá byla slabá, ale vem to čert, JE TAM! Poprvé tam konečně byla. Ta tam byly představy s jakou láskou a hlubokým pohledem do očí na šíleně romantickém místě to řeknu manželovi. Začala jsem plakat a utíkala do ložnice, kde jsem ho celého zmuchlaného probudila a se slzami v očích a třesoucí se rukou mu řekla: "Budeme mít miminko, hele!"
Nádhera, fakt. Tohle byly nejkrásnější dny mého života, ikdyž už mě bolela prsa, celej den bych prochrápala a bolelo mě v podbřišku. Zavolala jsem doktorce, domluvila termín, který mi připadal neskutečně daleko a chtěla si už jen užívat. Boleti v podbřišku mě v 5. týdnu donutily navštívit doktorku. Ta mi udělala ultrazvuk, ale v děloze nebylo nic vidět. Hned mi odebrala krev na HCG a upozornila na možnost mimoděložního těhoteství. Hned druhý den jsem volala na výsledky z krve. To byla první a jediná dobrá zpráva, která mě za moje 10 týdnů dlouhé těhotenství čekala. Hladina HCG byla jen 231 a to ukazovalo na úplný začátek těhotenství, takže miminko nemohlo být v děloze ještě vidět, prý se ukazují až kolem hodnoty 1500. Domluvily jsme se na kontrole za 14 dní.
Tahle kontrola neprobíhala přesně podle mých představ. V děloze bylo v 7. týdnu vidět jen plodové vejce bez žloutkového váčku. Už se to paní doktorce nelíbilo, ale že prý se to někdy může stát, že jsem měla pravděpodobně ovulaci déle. Odebrala mi krev opět na HCG. Až o dva týdny později jsem se dozvěděla, že hladina byla něco kolem 2400, což zhruba odpovídalo pátému týdnu.
Za dalších 14 dnů tedy když jsem byla v 9. týdnu, jsem se chystala na další kontrolu, když jsem začala slabě špinit. Hrozně mě to vylekalo a rychle jsme odjeli k mé doktorce. Ta mě prohlédla. Miminko sice vyrostlo, ale odpovídalo 6. týdnu a srdíčko mu stále nebilo. Řekla mi, že to vypadá na zamlklé těhotenství a poslala do nemocnice. Celé dopoledne jsem proplakala.
V nemocnici mi řekli, že se pokusí miminko ještě udržet. Dostávala jsem injekce, léky. Chvíli jsem krvácela, chvíli ne. Za týden mě čakal kontrolní ultrazvuk. Andílek téměř nevyrostl. Tak kontrolní HCG z krve. Na jeho výsledek jsem čekala asi 6 hodin. Ale už jsem moc dobře věděla, jaký bude jeho výsledek. Plakala jsem, loučila se s andílkem, ale stále jsem doufala. Naděje má přeci umírat poslední. Naděje možná, ale andílek už mi umřel. Když mi sestra sdělovala výsledky, řekla mi jen cifru 1300, s tím, že neví kolik jsem měla předtím. Ale já to věděla, měla jsem 2400. HCG klesalo a naděje zemřela.
Druhý den mě vezli na revizi, já už to chtěla mít za sebou, nemít bříško, už jsem nechtěla mít nic, jenom klid. Chtěl jsem domů, sice bez anděla, ale k mému muži, který byl fantastický od 2 čárek na testu až po smrt miminka. Miluji ho nejvíc jak to jen jde a chci mu poděkovat. On je totiž pořád mojí nadějí. A z naší lásky se určitě brzy anděl narodí.
Odpovědět
 Ráchel, 3 děti 
  • 

Re: ztratila jsem anděla 

(17.8.2007 12:40:26)
Lucie, moc ti rozumím a cítím s tebou, smrt děťátka je moc těžká zkušenost... a to, že je tak maličké, an tom nic moc nemění. Přeju ti do příštích měsíců hodně sil a chápavé okolí.
Odpovědět
 gabina 
  • 

Re: ztratila jsem anděla 

(17.8.2007 12:52:41)
Ahoj Lucie je mi líto co vás potkalo, poplakala jsem si u čtení tvých řádků, přeji vám ať máte brzy andílka už v kočárku a směje se na vás věřím a držím palečky ať je to pro vás co nejdříve.
Odpovědět
 Markéta Svobodová 
  • 

Re: ztratila jsem anděla 

(26.8.2007 23:05:41)
Milá Lucinko,

přeji ti, abys po boku manžela zahojila své rány na duši i na těle a aby se co nejdříve vyplnila tví poslední věta z příspěvku.
Já sice nejsem těhotná, ale s manželem se o miminko pokoušíme. Když tady čtu články na téma "ztráta", koulí se mi slzy po tvářích. Mám obrovský strach, že se něco podobného stane i mě a nevím, jak bych dokázala fungovat. Moje maminka otratila dvakrát, ale nevím, zda to může být dědičné....
Strašně moc držím palce tobě i ostatním maminkám, které potkalo stejné neštěstí aby byli silné, a brzy se jim splnil sen mít vytoužené mimčo!
Markéta
Odpovědět
 caira (Vojta1/03,Mates11/04) 


Nepochopim 

(27.12.2006 17:32:57)
protoze jsem to nikdy nezazila.
A jsem tomu velmi rada.
Velmi obdivuji vsechny, ktere jste neco podobneho prekonaly. Opravdu a uprimne.
Nevim, co dal k tomu rict... snad jen: "Bell, co Te nezabije, to Te posili!"
At je nasledujici rok pro Tebe stastnejsi, nez ten stavajici...
Odpovědět
 Dáša, Maruška (rok) 
  • 

Hodně síly 

(27.12.2006 21:34:19)
Ahoj Bell, Sabi a ostatní se stejnými příběhy,
když jsem čekala svoji holčičku Marušku, ve 12tt jsem měla špatný nález na ultrazvuku s podezřením na dow.syndrom. Následovalo čekání na provedení amniocentézy, pak samotná amnioc. a další čekání na výsledek. Ten byl naštěstí dobrý. Přesto mě tato zkušenost v mnohém ovlivnila a myslím, že nejen mě, ale i Marušku. Myslím, že na těchto případech je nejhorší dlouhá doba čekání a pak to, že k přeřušení těhotenství dochází z vůle a rozhodnutí matky nebo obou rodiču a hlavně ve vysokém stádiu těhotentsví. Od té doby kdy jsem se dozvěděla o tom, co se může stát a že moje miminko nemusí být vpořádku jsem měla noční můry, kde se mi vybavovalo prostředí nemocnice. Přes den jsem zase přemýšlela o tom zda člověk má právo rozhodnout o takové věci. Víc než kdy jindy jsem narážela na různě postižené děti a obdivně sledovala jejich rodiče. I když jsem se všemožně snažila být optimistická kvůli svému mimi chmur a nočních můr jsem se nezbavila. A vlastně po dobrém výsledku se mi sice hrozně ulevilo ale jakési napětí přetrvávalo až do porodu. I při něm se vyskytly problémy, ztrácely se ozvy a a podstoupila jsem císař.řez s lokálním umrtvením. V té chvíli se mi vše vrátilo a než jsem uslyšela Marušku plakat byla jsem hrůzou bez sebe, že něco přeci jen není vpořádku.
Musím říct, že tato úzkost a strach z těhotenství mě pronásledoval i nadále, nešlo nám kojení, malá měla koliku, pořád plakala a já měla hrozné poporodní deprese. Myslím, že její přecitlivělost a uplakanost zavinil i stres během těhotenství.Teď už je ale dávno vše vpohodě a Maruška je smíšek a naše šikovná, milovaná princezna. Mohla bych o našem prvním roku psát romány, ale chtěla jsem říct něco jiného.
Bell na těhoten.kurzu nám jedna velmi šikovná porodní asistentka vykládala o potratech proč a co a jak. Je to opravdu tak, že příroda tak sama rozhoduje, které těhotenství má velkou šanci se vydařit a že se narodí zdarvé mimi a které tu šanci nemá raději ukončí dřív než vývoj více pokročí. Asistentka nám také říkala, že tyto nenarozené děti jsou u nás vlastně jen na návštěvě a zjišťují jestli zrovna v této chvíli na tomto místě je už čas se uhnízdit a posléze narodit a pokud ne zase odejdou. Nevím jestli toto vše může zmírnit tvoji bolest a souhlasím s názory ostatních, že tvá bolest je odůvodněná a nezkrývej ji, posmutni si. Ale myslím, že je stále lepší když někdy rozhodne příroda než potom musíme my jako v případě Sabi. Věřím, že brzy se zase do tvého života vrátí sluníčko i když jedno velké v podobě tvé dcery tam už máš.
Sabi, je mi moc líto, co právě prožíváš. A svírá se mi srdce, když na to myslím. Sama nevím jak bych se rozhodla kdyby mé testy tenkrát vyšly špatně. Ty jsi se už evidentně rozhodla a tak je to správně. Tvé rozhodnutí ať už jakékoliv je tvé rozhodnutí a jako takové je vždy správné. Nikdo se nemůže naplno vžít do tvé situace, protože v ní není. Pokud ale Bůh, osud nebo cokoliv co řídí naše kroky tě postavilo do této situace bylo to jistě s vědomým, že ty sama se rozhodneš dobře. V tvém srdci zůstane prázdné místo a smutek, ale určitě se časem alespoň trochu zahojí a určitě budeš zase jednou šťastná.
Vám oboum i všem ostatním hodně síly a samé zdravé děti.
Dáša a Maruška
Odpovědět
 Janina 
  • 

Zase bude dobře 

(28.12.2006 8:28:58)
Bell, zase určitě dříve nebo později otěhotníš. Říká se, že příroda si to někdy umí takhle zaonačit, když by mimčo nemělo být potom zdravé...třeba je to tak lepší. Ale - a teď se prosím na mě nikdo nezlobte, já to tak cítím - je to pořád lepší, než když zemře malé dítě. Jako se to nedávno komusi stalo...věřte, že vypravovat své dítě na poslední cestur musí být pro všechny nevyčíslitelně horší, než když záhy přijdete o ještě nenarozené dítě.
Bell, drž se, ono to přejde a věřím, že mimčo na Tebe někde čeká.
Odpovědět
 Janina 
  • 

Zase bude dobře 

(28.12.2006 8:29:12)
Bell, zase určitě dříve nebo později otěhotníš. Říká se, že příroda si to někdy umí takhle zaonačit, když by mimčo nemělo být potom zdravé...třeba je to tak lepší. Ale - a teď se prosím na mě nikdo nezlobte, já to tak cítím - je to pořád lepší, než když zemře malé dítě. Jako se to nedávno komusi stalo...věřte, že vypravovat své dítě na poslední cestu musí být pro všechny nevyčíslitelně horší, než když záhy přijdete o ještě nenarozené dítě.
Bell, drž se, ono to přejde a věřím, že mimčo na Tebe někde čeká.
Odpovědět
 Ráchel, 3 děti 
  • 

Re: Zase bude dobře 

(28.12.2006 17:56:29)
Milá Janino,
Ráda bych na tvůj příspěvek reagovala.
Když jsem přišla o dítě, tak slova o tom, "třeba by to stejně nebylo zdravé" jí moc nepomáhala. Já je sice chápu z tvého čistě racionálního hlediska, ale citově si člověk v tu chvíli stejně říká - radši bych měla dítě živé, byť třeba nemocné.
Nechci taky srovnávat bolest z toho, když zemře dítě, které už nějakou dobu žilo "na světě", s potratem (ať už zamlklým či jiným). Obojí má svá specifika.Když potratíš, to, co je na tom hrozné, je, že nevíš, zda to byl kluk, nebo holčička, nemůžeš dát dítěti jméno, nemůžeš ho pohřbít a rozloučit se tak s ním. Nikdy sis ho nemohla podržet v náručí. Říkáš si, ajk by asi vypadalo. Když ti umře "živé" dítě, tak každý chápe tvůj smutek. Když potratíš, řada lidí má pocit, že by ses přes všechno měla přenést vcelku rychle a nabízejí rady právě typu "budeš mít další" nebo "asi to tak mělo být". Když ti umře "živé dítě", nikdo normální si nic takového nedovolí. Prožíváš podivný pocit viny, pocit, že "nefunguješ". Nemáš fotky, nikdo kromě tebe si na dítě nevzpomene. Byla jsem svojí nejlepší kamarádce nesmírně vděčná, když si rok po kyretáži vzpomněla a zavolala mi. Obdivovala jsem její empatii, protože potrat nezažila. Asi bych si připadala divná, že to takhle prožívám, kdybych nepotkala řadu žen, které procházely něčím obdobným. Samozřejmě každá z nás to prožívá trochu odlišně - záleží na osobnosti, na tom, čím jiným jsme si v životě prošly a podobně. Tahle zkušenost mne naučila, že je důležité neposuzovat druhé v tom, jak by měly svou bolest a smutek prožívat a takzvaně "zvládat".
Odpovědět
 Dana,dcera 18.měs. 
  • 

Vadí.... 

(28.12.2006 8:34:56)
Taky jsem před několika lety potratila.I přsto,že to nebylo plánované a ja tenkrát nevěděla,že jsem těhotná (menzes jsem měla) tak mě ho psychicky moc rozhodilo.Je mi líto co se stalo Bell,protože je to nekrásnější pocit mít v sobě tvorečky a lituji ženy,které to nikdy nepoznali.Ale na příběho mi vadí,jak to autorka psala.Když jsem to četla,připadalo mi jako že čtu stránku příběhu vytrženou z knížky.A to se ma na tom nelíbí.
Odpovědět
 Líza 


Re: Vadí.... 

(28.12.2006 8:42:30)
Proč? Co je špatného na příběhu z knížky? Jako že je příliš dobře napsán ;-))))?
BTW autorka již měla na hlavní straně sérii článků, svým způsobem to skutečně JE jeden díl příběhu na pokračování, i když ne z knížky jako takové.
Odpovědět
 PetraK. 
  • 

Vím, jak to bolí 

(3.1.2007 13:07:04)
Taky ve mě nedávno umřelo dítě. Byla jsem teprve na konci druhého měsíce, ale pro nás to už bylo dítě, ne plod nebo dokonce jen plodové vejce, jak mu říkali lékaři. Něco určitě nebylo tak jak mělo být, ale asi mě nechtěli předem děsit, jen mě, jak lékař v Gyncentru (to těhotenství bylo po IVF), tak můj praktický gynekolog, připravovali na to, že až 30% těhotenství končí v prvním trimetrstu potratem. Neměla jsem ještě ani těhotenskou průkazku, asi vážně tušili, že to nedopadne, jak má. A když jsem začala krvácet, věděla jsem, že je to konec. Tu noc, kdy jsem ležela v nemocnici jen tak nezapomenu. Byla bouřka a hrozný vítr (poslední říjnovou neděli) a já ležela na posteli v břiše křeče, vložky jsem sotva stačila měnit a v televizi v Superstar zrovna někdo zpíval Slzy tvý mámy a já u toho brečela taky. Teď myslím na to, že už jsem mohla začít cítit pohyby, nakupovat výbavičku, vybírat jméno. A vytáčejí mě televizní zprávy, třeba ta v pátek před vánocema, kdy našli v tašce v parku tělíčko v takovém stavu, že nešlo poznat jestli to byl chlapec nebo děvče. Usilovně jsem tehdy tvořila ořechové kuličky a tvářila se, že tu zprávu neslyším, abych se nerozbrečela před manželem. V takové chvíli se vám hlavou honí: Proč se to stalo nám, když jsme dítě tolik chtěli a ne ženské, která s ním provede tohle!
Pochopí to asi jen, kdo to zažil. I když kdoví. Druhý den potom, co jsem se vrátila z nemocnice, měla dcera 21. narozeniny a přišli jí popřát i babička s dědou. Když jsem jim řekla, že jsme přišli o dítě, moje máma mi na to jen řekla, že ona potratila mezi mou sestrou a bráchou dvakrát. Jako by mě něco takového mohlo utěšit. Zvlášť když jí ještě tehdy nebylo ani pětadvacet a měla pak ještě dvě děti, ale mně je čtyřicet, mám jen jeden vaječník, který už ani nepracuje tak dokonale, jak by měl (proto to IVF) a na děloze myomy. Místo čekání a těšení mě čeká za tři týdny operace. Snad pak bude už všechno dobré a seženeme i peníze na další pokus. Možná si někdo řekne, už jednu dceru má, tak co by chtěla (něco podobného lékař, který mě propouštěl, naznačil), ale přece nejde jen o mě. Manžel žádné děti nemá a i kdybychom nějaké společné měli, můžeme si přát třeba pět dalších a nikomu po tom nic není. Smůla, že jsme se poznali tak pozdě, chtěla jsem mít děti dřív než ve čtyřiceti, teď je to mnohem těžší . . .
Odpovědět
 Linda, dcera 15 měsíců 
  • 

Tušení? 

(27.12.2006 21:53:40)
To je moc smutný příběh, je mi to moc líto. Útěchou snad může být, že to je něco, co člověk nemůže absolutně ovlivnit, takže nemá cenu se v tom "plácat". Jenom by mě zajímalo, jak je to s tím tušením "něco není v pořádku". Sama jsem měla naprosto bezproblémové těhotenství, se šťastným koncem - zdravým dítětem. Přesto jsem od začátku pochybovala, že to tak dopadne. V některých příspěvcích jsem četla, že pisatelky měly "tušení", že něco není dobře, ale já měla celou dobu taky takové tušení, a vše bylo bohudík OK...Nevím, ale asi je nás takových víc, které se bojíme a třeba výbavičku pořizujeme až ke konci těhotenství.
Odpovědět
 Katka 
  • 

Re: Tušení? 

(28.12.2006 8:51:48)
Máš, pravdu, každý má nějaké ty pochyby, že bude vždycky všechno celé těhotenství v pořádku. Ale to tušení, že těhotenství je od začátku špatné - to je rozdílné. Já se cítila taková celá prostoupená smutkem, místo abych se radovala, že mám dvě čárky. A když jsem viděla, jak se manžel raduje, bylo mi do breku. Prostě naprosto obrácené reakce, než při zdravém těhotenství.
Odpovědět
 katkaQ 


je nás moc 

(27.12.2006 21:54:56)
Tenhle smutek jsem si prožila hned dva roky po sobě. Žádné dítě jsem neměla a připadal jsem si tak bezcená. Všechno se napravilo letos v červnu a já mám krásného kluka. To byl nejlepší lék na bolest.
Je mi líto, když čtu v diskuzi, že je nás tolik se stejným problémem.
Držím ti palce Bell, ať se to příště povede.
Odpovědět
 irka07 


Re: je nás moc 

(1.1.2007 17:44:19)
e to moc smutné ale taky jsem to zažila bohužel dvekrát.Před pěti lety jsem byla ve druhém měsíci a 24.5.2006 ve 40 týdnu je to hlůza pořad hlavně na dcerušku myslím.Už mám i ovahu zkusit to znovu je mi 38.let čas běží.Ale manžel už nechce nevím nějak se mi hroutí svět,nevím co bude dál.Držte se !!!
Odpovědět
 Jana Procházková 
  • 

Re: děs chlad smutek 

(3.2.2008 12:58:12)
jsem ve věku 32let,kdy první otěhotnění(od sexualní aktiv. 18let),může být považováno za velký a úspěšný počin v pravou dobu....
studovala jsem, pracovala,cestovala, pobyla v zahraničí i delší dobu,tedy je ČAS být v domácím "ústraní" a v pokoji a míru se soustředit na přichozí období milých starostí rodičů, mateřství a dělení se.....vše je jinak,bolí to, je to zmatek a nepochopení osudových plánů, je tady se mnou ,nebo s námi Bůh?
přítele jsem si vybrala cxelkem neplánovaně,za pár dnů jsme se do sebe natolik zamilovali,i přes věkový rozdíl 19 let,že jsem k němu začala po konci pracovní doby dojíždět domu,kde bydlel. V še bylo fajn...večeře na stole,romantické večery při svíčkách,společné záliby v umění i hudbě.Protože mne to baví,pochopila jsem, že žije nejaký čas bez ženy,tedy podle toho vypadalo zařízení domácnosti,začala jsem dokupovávat dopňky, zrcadlo,květiny v květináčích,nebyla tam ani jedna.
O samozřejmosti potravin,drogist. a ostatních nepíši.Když máte rádi a milujete, je to radost.\\\to znáte.
Nebyla jsem nijak šizena,snad jen tím, že jsem používala při jídle...v jedné ruce noviny ala vějíř v druhé vidličku,abych se neudusila cigaretovým kouřem svého milého sedícího a nemilosrdně kouřícího u večeře...je tam přeci doma on!!!obhajoval.
O antikoncepci jsme hovořili několikrát, dokonce poté co jsem v prvním měsíci známosti zjistila,že poslal jakési neznámé dívce, na kterou si po jejím vyhlídnutí sehnal mobilní číslo,kredit za kerý mu chudák zmatená,že neví o koho se jedná,děkovala.
Zasáhlo mne to, jelikož láska byla mladá a nic takového se mi nikdy nestalo ani snad jsem neslyšela.
Že vše vím, jsem mu dala najevo.obvinil mne,že lžu.Ta dívka se jmenuje Kateřina a mé dobré tušení bylo,že vše se stalo náhodou v době kdy si kupoval další telefon-více čísel ,méně okolí zví...
tedy jsem se od něj dozvěděla,že děti nechce,že už má vše zasebou (mladšímu synovi je 10let a starší z prvního manželství je už dospělý. Nechápala jsem, snažila jsem se s ním dohodnout,že děti jsou fajn a
je ještě dost mladý. že to zvládneme,i když třeba časem ,neni třeba hned to bylo společné.
Odjel začátkem ledna do zahraničí za prací na 2-3
Odpovědět
 Jana Procházková 
  • 

Re: děs chlad smutek 

(3.2.2008 12:58:13)
jsem ve věku 32let,kdy první otěhotnění(od sexualní aktiv. 18let),může být považováno za velký a úspěšný počin v pravou dobu....
studovala jsem, pracovala,cestovala, pobyla v zahraničí i delší dobu,tedy je ČAS být v domácím "ústraní" a v pokoji a míru se soustředit na přichozí období milých starostí rodičů, mateřství a dělení se.....vše je jinak,bolí to, je to zmatek a nepochopení osudových plánů, je tady se mnou ,nebo s námi Bůh?
přítele jsem si vybrala cxelkem neplánovaně,za pár dnů jsme se do sebe natolik zamilovali,i přes věkový rozdíl 19 let,že jsem k němu začala po konci pracovní doby dojíždět domu,kde bydlel. V še bylo fajn...večeře na stole,romantické večery při svíčkách,společné záliby v umění i hudbě.Protože mne to baví,pochopila jsem, že žije nejaký čas bez ženy,tedy podle toho vypadalo zařízení domácnosti,začala jsem dokupovávat dopňky, zrcadlo,květiny v květináčích,nebyla tam ani jedna.
O samozřejmosti potravin,drogist. a ostatních nepíši.Když máte rádi a milujete, je to radost.\\\to znáte.
Nebyla jsem nijak šizena,snad jen tím, že jsem používala při jídle...v jedné ruce noviny ala vějíř v druhé vidličku,abych se neudusila cigaretovým kouřem svého milého sedícího a nemilosrdně kouřícího u večeře...je tam přeci doma on!!!obhajoval.
O antikoncepci jsme hovořili několikrát, dokonce poté co jsem v prvním měsíci známosti zjistila,že poslal jakési neznámé dívce, na kterou si po jejím vyhlídnutí sehnal mobilní číslo,kredit za kerý mu chudák zmatená,že neví o koho se jedná,děkovala.
Zasáhlo mne to, jelikož láska byla mladá a nic takového se mi nikdy nestalo ani snad jsem neslyšela.
Že vše vím, jsem mu dala najevo.obvinil mne,že lžu.Ta dívka se jmenuje Kateřina a mé dobré tušení bylo,že vše se stalo náhodou v době kdy si kupoval další telefon-více čísel ,méně okolí zví...
tedy jsem se od něj dozvěděla,že děti nechce,že už má vše zasebou (mladšímu synovi je 10let a starší z prvního manželství je už dospělý. Nechápala jsem, snažila jsem se s ním dohodnout,že děti jsou fajn a
je ještě dost mladý. že to zvládneme,i když třeba časem ,neni třeba hned to bylo společné.
Odjel začátkem ledna do zahraničí za prací na 2-3
Odpovědět
 Jana Procházková 
  • 

Re: děs chlad smutek 

(3.2.2008 12:58:14)
jsem ve věku 32let,kdy první otěhotnění(od sexualní aktiv. 18let),může být považováno za velký a úspěšný počin v pravou dobu....
studovala jsem, pracovala,cestovala, pobyla v zahraničí i delší dobu,tedy je ČAS být v domácím "ústraní" a v pokoji a míru se soustředit na přichozí období milých starostí rodičů, mateřství a dělení se.....vše je jinak,bolí to, je to zmatek a nepochopení osudových plánů, je tady se mnou ,nebo s námi Bůh?
přítele jsem si vybrala cxelkem neplánovaně,za pár dnů jsme se do sebe natolik zamilovali,i přes věkový rozdíl 19 let,že jsem k němu začala po konci pracovní doby dojíždět domu,kde bydlel. V še bylo fajn...večeře na stole,romantické večery při svíčkách,společné záliby v umění i hudbě.Protože mne to baví,pochopila jsem, že žije nejaký čas bez ženy,tedy podle toho vypadalo zařízení domácnosti,začala jsem dokupovávat dopňky, zrcadlo,květiny v květináčích,nebyla tam ani jedna.
O samozřejmosti potravin,drogist. a ostatních nepíši.Když máte rádi a milujete, je to radost.\\\to znáte.
Nebyla jsem nijak šizena,snad jen tím, že jsem používala při jídle...v jedné ruce noviny ala vějíř v druhé vidličku,abych se neudusila cigaretovým kouřem svého milého sedícího a nemilosrdně kouřícího u večeře...je tam přeci doma on!!!obhajoval.
O antikoncepci jsme hovořili několikrát, dokonce poté co jsem v prvním měsíci známosti zjistila,že poslal jakési neznámé dívce, na kterou si po jejím vyhlídnutí sehnal mobilní číslo,kredit za kerý mu chudák zmatená,že neví o koho se jedná,děkovala.
Zasáhlo mne to, jelikož láska byla mladá a nic takového se mi nikdy nestalo ani snad jsem neslyšela.
Že vše vím, jsem mu dala najevo.obvinil mne,že lžu.Ta dívka se jmenuje Kateřina a mé dobré tušení bylo,že vše se stalo náhodou v době kdy si kupoval další telefon-více čísel ,méně okolí zví...
tedy jsem se od něj dozvěděla,že děti nechce,že už má vše zasebou (mladšímu synovi je 10let a starší z prvního manželství je už dospělý. Nechápala jsem, snažila jsem se s ním dohodnout,že děti jsou fajn a
je ještě dost mladý. že to zvládneme,i když třeba časem ,neni třeba hned to bylo společné.
Odjel začátkem ledna do zahraničí za prací na 2-3
Odpovědět
 Ivet 
  • 

Co říct... 

(27.12.2006 22:22:53)
Bell, radost z tvého dalšího článku vystřídal smutek po jeho přečtení. Nevím, co na to říct. Mám strach, že až se mi podaří otěhotnět, stane se mi totéž. Teď si logicky dokážu vysvětlit, že se přírada takhle brání nemocem a postižením, ale vím, že pokud se to stane, logické vysvětlení nedokážu přijmout... Doufám, že tvoje bolest brzy přebolí a budeš se moc radovat z dalšího drobečka.
Odpovědět
 Katka (Daneček 5/01, Matyášek 


mimi 

(27.12.2006 23:05:29)
Ahojky všem, co máme podobné zkušenosti. Sama jsem prodělala zamlklý potrat cca před 8 lety. Kolikrát mě i teď napadne, jak by mimi vypadalo, jaké by bylo. V nemocnici mi doporučovali otěhotnět tak za půl roku, pořád jsem si říkala, že chci hned, jak to půl roku vydržím (bylo zjištěno až v 16. týdnu). Potom jsem se ale pořád bála a bála dalšího těhotenství, že to dopadne podobně, že další neúspěch psychicky nezvládnu... Úplnou náhodou jsem po pár letech otěhotněla. Byla jsem strašně šťastná, ale hrozně jsem se nervovala. Sice jsem musela 3x ležet v nemocnici, ale raději jsem opravdu s každým píchnutím běžela k lékaři, abych něco nezanedbala. Chlapeček se mi narodil v 37. týdnu, naštěstí byl v pořádku a já byla šťastná. Už jen proto, že mi lékař v 17. ti letech oznámil, že asi nikdy nebudu mít dítě z důvodu častých zánětů, potíží a bolestem břicha. Když byly Danečkovi 4 roky, začala jsem přemýšlet, že bych si přála všechno zažít ještě jednou. Vždy jsem si přála mít velkou rodinu, rodina je pro mě vším ....Jenže mě pořád pronásledovaly bolesti břicha, kdy si lékaři nevěděli rady. V květnu jsem podstoupila několik měsíců naplánovanou diagn. laparoskopii, po operaci mi ošetřující lékařka sdělila, že by bylo dobré mít mimi do roka. No a já za 14 dní zjistila, že jsem těhotná. Byla jsem radostí bez sebe. Jenže v 7. týdnu jsem začala strašně krvácet, jak jsem to viděla, byla jsem na 100 proc. přesvědčená, že jsem potratila. Psychicky jsem se během pár minut zhroutila a byla úplně mimo. Manžel mě odvezl do nemocnice, shodou okolností sloužila lékařka, která mě operovala, byla dost překvapená, že jsem vlastně těhotná byla už při operaci a řekla po vyšetření a UZ, že mimi je v pořádku. Poležela jsem si pár týdnů v nemocnici, ve 20-22 týdnu jsem měla zase namále, musela jsem jen a jen ležet, chodit jen na WC, ale s pomocí rodičů a manžela jsme to zvládli, musím polehávat do teď, ale stojí to za to.
Teď začínám 36. týden, i po tom krvácení mi sestry v nemocnici nedávaly velkou naději, za což jsem je nenáviděla. Teď si říkám, musím vydržet alespoň týden, dva a už se náš další klouček může klidně narodit, aniž by byly nějaké problémy. A já jsem nejšťastnější, protože vím, že láska dětí je to nejcennější, co nám život může dát. Cítím s každou z Vás, která potratila, protože mám vlastní zkušenost, ale vím, že i přes někdy nepříznivá slova doktorů, to dopadne dobře.
Všem přeji do nového roku vše nej, nej, nej, hodně zdravíčka, štěstíčka, lásky, spokojenosti, radosti a pohody.... A hlavně krásná a zdravá miminka nám všem!!!!!
Odpovědět
 Terka  
  • 

Smutek , ktery nekdo nemá 

(27.12.2006 23:14:14)
Díky za článek a reakce, za přiblížení těch pocitů, které se objeví v takové chvíli.... takovou situaci jsem nezařila, ale pořád mě napadá, že je zvláštní, že když žena při "samovolném" potratu cítí takový strašný smutek, prázdno po tom človíčkovi (což naprosto chápu), tak co pak mohou cítit ženy, které jdou na dobrovolný potrat.... To musí být hrozné, příšerné, i když si jistě samy vsugerují, že si dítě už fakt nemůžou dovolit, apod. Netěžší je asi rozhodování při prokázání nějaké poruchy...Down a tak. - protože ani to není někdy 100proc. a vůbec je to hrozné dilema. Tak jsem si zase uvědomila, jaký dar jsou mí zlobiváci kluci zlatíčka lumpovské.
Odpovědět
 Martina+F+H+L 


Re: Smutek , ktery nekdo nemá 

(28.12.2006 0:49:26)
Bellano - vrací se mi vzpomínky - mě se stalo něco velmi podobného - s jediným rozdílem, já podepsala reverz a ještě ten den šla domů - za synem. Potratila jsem 2x za sebou. Když jsem otěhotněla potřetí, tak jsem se vůbec nedokázala radovat - první 3 měsíce jsem trnula, kdy začnu krvácet, pak jsem trnula kvůli předčasným kontrakcím, pak mi zjistili těhucukrovku a já trnula znovu - vyhrožovali mi, že mi porod vyvolají - bylo to dlouhé a ustrašené těhotenství - nakonec se Honzíkl narodil sám od sebe - úplně přirozeně, je to nádherný a usměvavý klučina a to co bylo je zapomenuto :o))) Přeji Ti hodně síly a brzo //, klidné těhotenství a zdravé mimčo ;o)
Odpovědět
 Rádička 


Re: Smutek , ktery nekdo nemá 

(15.1.2007 21:54:43)
Já jsem prožila také nemilé chvíle s naším čtvrtým těhotenstvím.Trvalo mi dost dlouho než jsem si zvykla na to že čekáme další miminko.Bylo to zcela neplánované.Ale věděla jsem že miminko bych nikdy nenechasala potratit jen kvůli tomu že už nechci.Až jsem vše překonala a začala se pomalu těšit,obědnala jsem se uplně náhodou na natočení miminka na DVD,jen abychom měli památku.Jenže na sonu se zjistilo že není něco v pořádku.Byla jsem v té době v 16tém týdnu.Ukázalo se že naše miminko nemá okolo sebe pro správný vývoj téměř žádnou plodovou vodu.Bylo to tím že nemělo ledviny.Do tohoto týdne bylo stále v pořádku protože vše zastávala placenta,ale do týdne kdy jsme měli přijít znovu na další sono,nebyla tam voda už skoro žádná,a maličké už mělo propadlý hrudníček,protože bez vody nejsou zaplněné plíce,tudíž se nemohou ani vyvíjet.Před námi bylo rozhodnutí ,buď vše necháme jak to dopadne,nebo potrat.Oba s manželem jsme hned věděli že nemáme právo naše miminko nechat trápit.Proto jsem přijala tu hroznou možnost potratu.To jsem ale ještě nevěděla že budu muset potratit klasickým porodem.Řeknu Vám bylo to hrozné.Byla jsem na tom taky hrozně,ale díky Bohu už je mi lépe.Trvalo to vše do 26.10.04.V dubnu tohoto roku bychom měli naše miminko na světě,ale prostě se stalo a není to už pravda.Ale věřím že je v těch nejlepších rukou.A to mi dává pocit klidu a utěšení.
Odpovědět
 ŽŽŽOFKA 


předtucha 

(28.12.2006 12:47:23)
to je moc zajímavé s těmi předtuchami. mně se zase stalo, že nám kamarádka oznámila, že je těhotná... seděly jsme v kuchyni a dávaly jsme si něco k jídlu a mě najednou napadlo: ale ona to dítě mít nebude, to je jasný, ona potratí... samozřejmě jsem nic neřekla nahlas, ale za pár týdnů jsem se dozvěděla, že potratila.. prostě jsem cítila, že to není skutečné, že to "nevydrží". je to zvláštní, ale tyto věci jdou někdy vycítit.
Odpovědět
 Lavanda 


Ještě pro Bellanu 

(28.12.2006 16:24:54)
Pamatuju si, že mě tenkrát z nemocnice pustili hned ten den odpoledne, bylo to totiž 23.prosince. Ptala jsem se mladého doktora, kdy můžeme začít zase se sexem a kdy mám dojít na kontrolu. Byl z mé otázky očividně v rozpacích, jako bych se ptala na kdovíco. Mumlal něco o třech týdnech, ale nebyl moc přesvědčivý, tak jsem si řekla, že až přestane krvácení, bude to O.K. To trvalo jen asi týden, žádné šestinedělí. Menstruace přišla přesně za čtyři týdny a potom jsem šla na kontrolu ke svému lékaři. Ten mi doporučil nechat proběhnout ještě dva menstruační cykly (celkem tedy tři), to kvůli revizi - prý se po ní déle obnovuje děložní sliznice. Ale jedním dechem dodal, že i když se otěhotní dříve, žádné problémy to většinou nedělá. Tak mnoho štěstí. :o)
Odpovědět
 Bellana 


Re: Ještě pro Bellanu 

(28.12.2006 16:39:24)
Budilko, děkuju, to je moc povzbudivá informace :-)
Odpovědět
 Mulderka+ufounci /05,08,11/ 


Bellanko 

(28.12.2006 19:57:50)
je mi moc líto, jak jsi dopadla. Moc na tebe myslím a asi vím, jak hrozně ti je. Mě totéž potkalo v květnu, kdy jsem skončila v nemocnici s podezřením na mimoděložní. Po 10 dnech, kdy jsem každé druhé ráno po odběrech čekala, že půjdu na sál, se ukázal malinký plod se srdíčkem, tak mě šťastnou pustili domů s tím, že za týden mám přijet do CARu na kontrolu. A to už srdíčko nebilo a já se ubrečená vracela do nemocnice, kde následovala okamžitá revize. Několik týdnů potom patřilo k nejhorším, co jsem kdy zažila. Já i manžel jsme se tiše trápili a nedokázali o tom spolu promluvit. Nakonec jsem kdesi na netu vyčetla, že bychom se měli s tím maličkým, co mohlo být naším milovaným děťátkem, rozloučit. Tak jsme mu na památku zasadili bílou růžičku a při písničce Everybody Hurts od R.E.M. jsme si poplakali v náručí... Můžu říct, že nám to oběma skutečně pomohlo a dnes už jsem v 11. týdnu. Doufáme, že tentokrát to vyjde a v červenci bude mít naše dcerka sourozence.
Bellanko, hladím tě aspoň myšlenkou a přeju ti, aby tě ztráta brzo přebolela a mohla ses co nejdřív potěšit novou a splněnou nadějí:-)
Ahoj Jana.
Odpovědět
 Sirka 


Re: Re: Ještě pro Bellanu 

(30.12.2006 12:04:58)
Bell, přeji Ti a Tvé rodině hodně, hodně moc usměvavých dnů. Bude líp....jen vydržať!!!! :-)
Odpovědět
 Gabča 
  • 

Re: Re: Ještě pro Bellanu 

(31.12.2006 17:40:10)
Bell, napsala jsi to opravdu přesně. Já to samý zažila v březnu, kdy jsem byla v 11.tt. Od začátku jsem tušila, že něco není dobře a nějak jsem se nedokázala pořádně radovat i když to bylo vytoužené těhotenství. Navíc jsem měla doktorku, která neměla ani UTZ a na 1. mě chtěla poslat až ve 12.tt, takže hrozná nejistotota... Po zákroku jsem ale cítila, že to vlastně není konec, ale začátek něčeho novýho. Hned jsem si našla jinou doktorku a okamžitě po šestinedělí jsem otěhotněla :o) Všechno bylo jinak a už od začátku jsem cítila, že teď je to ONO. Termín mám za 3 týdny, takže skoro přesně v termínu, kdy jsem otěhotněla poprvé.
MÓC držim palce, ať se vám taky brzy zadaří znovu a můžeš do roka napsat další krásnej porodní článek.
Odpovědět
 veverka39, dvě odrostlé děti 
  • 

naprosto chápu 

(28.12.2006 20:23:05)
ahoj Bell, Tvůj článek oživil staré vzpomínky a přesně vím jak se cítíš. Chce to čas- hodně času, ale přebolí vše.Držím pěstičky a věřím , že to i Ty zvládneš.
Slzy se mi derou do očí,když si vzpomenu na radost a pak studenou sprchu verdiktu lékaře, že je vše jinak. Člověk nevěří, nebo spíše nechce věřit realitě. Bylo to hodně těžké, ale jiní nemají to štěstí mít alespoň jedno dítě.
Odpovědět
 Hanka, syn 16 měsíců 
  • 

Podobná zkušenost s dobrým koncem 

(28.12.2006 22:54:31)
Také jsem potratila, ale v mém případě se to stalo rok před početím našeho zatím jediného syna (stejně jako rok poté jsem otěhotněla v prosinci), a to přesně na Silvestra, kdy si manžel (tehdy přítel) v rozjařené náladě záměrně (s mým souhlasem - stejně jsme se chtěli brát) "nedal pozor". Nebyla jsem v té době ještě vdaná a miminko jsme sice plánovali, ale až po svatbě (já jsem na tom trvala; ten Silvestr byl z mé strany úlet, abych pravdu řekla, vůbec jsem nečekala, že opravdu otěhotním).
Už první krevní test (týden po vynechání menses) byl nejasný - měla jsem přijít za týden na nový. A v ten den (14 dní po vynechání menses, tj. v 6. týdnu těnotenství) jsem začala krvácet. Myslela jsem si, že je to normální menses, že prostě mimi nebude. Lékař mě ale poslal okamžitě do nemocnice, že v případě, že nepůjde těhotenství zachránit, mi musí vyčistit dělohu. Podle dalších krevních testů, které mi v nemocnici udělali, to byl opravdu samovolný potrat, takže následovala kyretáž. Já jsem sice brečela, ale jen z šoku, že musím do nemocnice (jela jsem ten den normálně do práce), na mimi jsem zatím nijak zvlášť natěšená nebyla, hlavně jsem ani nečekala, že opravdu budu těhotná (žádné těhotenské příznaky jako nevolnost apod. jsem neměla), jen jsme se s přítelem tehdy domluvili, že se tak jako tak co nejdříve vezmeme. Takže mě to celkem nijak nevzalo - říkala jsem si, že je to normální, že si určitě mimi řeklo, že je ještě brzy - že jeho dušička čeká, až se na něj lépe připravíme. Tohle se stalo na přelomu ledna a února. V září byla svatba a přesně na Štědrý den toho roku jsem TO nedostala, takže jsem tušila, že už je to tady. A v srpnu 2005 se mi po úplně bezproblémovém těhotenství narodil krásný zdravý kluk.
Jsem přesvědčená, že to nenarozené mimi před ním byl taky on. Už mi někdo tuhle teorii potvrzoval - že miminka takhle někdy napřed nakouknou. Takže nezoufej, to mimi, které se nakonec narodí, bude to samé, které teď z nějakého důvodu usoudilo, že ještě není ten správný čas.
Jinak osobně druhé (resp. vlastně třetí...) těhotenství zatím odkládám, chci počkat, až budou synovi dva roky - mimochodem právě i z takových důvodů, jaké jsi naťukla ve zmínce o odloučení od Agátky - co kdybych musela kvůli těhotenství ležet třeba i několik týdnů v nemocnici? Navíc syna musím pořád zvedat - do kočárku, do jídelní židličky (pomíjím skutečnost, že se hrozně rád nechá nosit i jen tak - to by si musel asi odvyknout, i když si myslím, že je to u tak malých dětí normální) - a má už minimálně 12 kg. Vůbec nevím, jak bych to dělala jako těhotná. (Druhý důvod je, že se musím dát napřed trochu do kupy.)
P.S. Před časem tu byla diskuse o neregistrovaných přispěvatelích. K tomu jen uvádím, že jsem řádně registrovaná, jenže jelikož jsem registrovaná leckde a na různých stránkách jsou při registraci jiné požadavky (někde je povolena interpunkce a jinde ne, někde chtějí nejméně šestipísmenná hesla, případně v něm musí být i číslo, jinde stačí heslo kratší a bez čísel), navíc někde mi oznámí, že už stejné uživatelské jméno existuje - výsledek je, že vůbec nevím, pod jakým jménem a heslem jsem tady registrovaná a musela bych se registrovat asi pokaždé znovu... Chtělo by to jednotnou univerzální registraci pro celý internet...
Odpovědět
 Jana (Lukáš 6/03,Martin 8/05) 


Bell, 

(28.12.2006 23:17:19)
drzim pesti, at je brzo lip.
Sama tyhle pocity neznam (dikybohu), ale taky jsem se s tim setkala. S mou nejlepsi kamaratkou jsme se na chvili "ztratily" z dohledu - fungovali jsme pres SMS.
Jednou jsem ji zase psala a mimo jine jsem se zeptala, co mimi - protoze jsem vedela, ze s manzelem planuji rodinu. Odpoved byla: jsem zrovna v nemocnici po revizi... :-(
a to same se opakovalo, kdyz jsem byla u rodicu a chystala se ji navstivit s detma (Lukas v poho, ale Martinovi byli asi 2 mesice)...
na navstevu jsem sla sama a celou jsme ji probrecely...

neumim se uplne vzit to vasich pocitu, proto preji jenom hodne sily!!!
Odpovědět
 katka,3 děti 
  • 

osud 

(29.12.2006 16:32:11)
Ahoj,já mám tři dcery a dvakrát jsem potratila.Bylo to hrozný, ale po nějaké době jsem si musela říct,že všechno je tak jak má být.První dcera se mi narodila po svatbě,za rok jsem chtěla druhé dítě, ale ono si to rozmyslelo v osmém týdnu těhotenství a já myslela, že to nerozchodím.Za dva roky,jsem se rozvedla.To mimčo to asi vědělo.Pak přišla druhá svatba,druhé dítě, manžel chtěl syna a dával mi dost jasně najevo,že děvče v žádným případě nepřijme.Věděla jsem od začátku,že to bude holka a dost jsme obě trpěly.Dcera se narodila a manžel ji od začátku miloval.Já po nějakém čase jsem opět chtěla mimčo,"potřebovala" jsem být těhotná jak fyzicky, tak psychycky.Manžel nechtěl ani slyšet,tak jsem si"zapoměla"vzít prášek a bylo to.Manžel vyváděl, já brečela a mimčo toho mělo dost a šlo si po svých.Za dva měsíce při milování manžel řekl, tak ať je po tvým, ale běda jak to nebude kluk a za devět měsíců se narodila hezká holčina.Takže maminy,co jste teď smutné,věřte,že to tak mělo být.Osud ví, co dělá.A ještě na závěr,jsem šťasná,že mám dcery, z manžela se stal sobecký despota, možná byl takový pořád,jen sem to nechtěla vidět.Rozvádím se, a holky budu sama vychovávat snadněji,kdyby to byly kluci,manžel by mi je vzal.Osud ví co dělá.
Odpovědět
 Sonic 


náhoda?! 

(29.12.2006 17:08:16)
Bellano a ostatní,
vaše příběhy mě hodně zasáhly, hned jsem odepsala a taky o tom mluvila-víte, jak to my ženy potřebujeme, ovšem nevím jestli na pravém místě. zkrátím to, dnes jsem se dověděla, že ta kamarádka je v nemocnici, asi právě potratila.
Je mi smutno. Přeju nám všem lepší časy.

Soňa
Odpovědět
 Arlena 
  • 

Smutek je můj přítel 

(29.12.2006 18:39:35)
Já jsem na tom byla mnohem hůře a myslím si, že bych mohla psát s větším tragickým pojetím, ale nebudu tím zatěžovat jiné lidi. Přišla jsem o druhé dítě a nikomu to nevyprávím.
Odpovědět
 Radka 
  • 

Re: Smutek je můj přítel 

(2.1.2007 21:01:41)
Jenže tohle není přehlídka "já jsem na tom hůř, heč", víš? Když o tom nechceš mluvit nebo psát, je to tvoje rozhodnutí, stejně tak, jako rozhodnutí, že si článek Bellany přečteš. Protože on se rozhodla, že o tom, co zažila, napíše a z rozsáhlé diskuse soudím, že to řadu lidí oslovilo. Přeju Ti šťasný nový rok.
Odpovědět
 Zdenka, syn 5 let 
  • 

Bellano!!!! 

(29.12.2006 23:20:57)
Ahoj Bell, mám moc ráda tvoje články, na rozdíl od jiných tady mají hlavu a patu a taky smysl. Je mi moc líto, co tě potkalo, nechci aby co píšu znělo drsně, příroda je nekompromisní a do dalšího života vybere jen ty nejsilnější (i když i ti nejsilnější kolikrát nejsou dost silní). To, co jsi prožila je smutné, ale je to varianta ze špatných ta lepší. Asi nemusím rozvádět, jsi chytrá holka. Sleduju tvoje články od začátku a obdivuji tvoji sílu a přístup k věcem ať překvapivých, tak negativních, fakt klobouk dolů. Já se po prvním porodu zabejčila, že to je stopro moje první a jediné dítě (předčasný, velmi komplikovaný porod, iknubátor, nemožnost kojení, týdny v Motole na neurologii na podezření epilepsie...). Když jsem si v synových čtyřech letech ale rozhodla, že BUDU MÍT DRUHÉ DÍTĚ, ejhle, objevily se problémy s mým čípkem, jedna konizace, za chvilku další konizace s prognozou karcinomu a hrozí odebrání dělohy.... nastupuji do CAR a snad mi pomůžou mít ještě dítě, i když určitě už ne přirozeně, mám asi půl roku, možná rok šancí. Jen ti tímhle krátkým příběhem chci říct, že jsou i bolestivější příběhy a horší budoucí prognozy. Ty jsi mladá silná a zdravá ženská, využiješ brzy všechno k možnostem mít další děti. Přeju ti hodně úspěchů a těším se za pár měsíců na další tvoje články o těhotenství a pokrocích agátky. Držím všechny palce co mám....
Odpovědět
 bondulka 
  • 

je to dva měsíce 

(30.12.2006 1:05:11)
Jako bych se vrátila o dva měsíce zpátky, s tím rozdílem, že to bylo mé první těhotenství. Těhotenských příznaků jsem moc neměla, jen teplotu od 37 - 38 stupňů, od zjištění pozitivního testu až po kyretáž. Bylo mi strašně zle a neustálé kontroly na ultrazvuku, jak se to teda vyvíjí a naděje doktorů, že to třeba bude dobrý, mě jen vytáčely. Věděla jsem, že to dobrý nebude - tři týdny předtím než jsme těhotenství ukončili. Celý tři týdny jsem jen věřila, že už to doktoři konečně ukončí. Popisy ze sálu byly přesné - kus masa. Po kyretáži se mi strašně ulevilo,že to skončilo. Nebrečela jsem, neobviňovala nikoho, přítel to nesl hůř než já navenek. Můj jedinej pocit je úleva, že je to za mnou. Právě měním práci, protože jsem se v té své setkávala s malými dětmi, houfem těhotných, miminama a v pracovním týmu pořád někdo rodí nebo je těhotný. Teď jsem skončila a ulevilo se mi. Vlastně teď nejhůř nesu to, že bych otěhotněla, nechci o tom ani slyšet, nechci to znovu prožít a kontakt s malýma miminkama nesu dost nelibě.
Přítel to téma pořád načíná, kdy tedy se jako budeme pokoušet, ale já vím, že nechci minimálně půl roku ani slyšet, děsím se dalšího těhotenství a pozitivní myšlenky přítele, že teď už bude vše dobré, mě jen vytáčí.
Možná (jsem si jistá) mě někdo odsoudí, ale už teď vím, že až někdy v budoucnu otěhotním, odmítám si to nechat první tři měsíce potvrdit, do čtvrtýho měsíce budu žít svůj normální život včetně velmi aktivního sportování, prostě dokud to nebude alespoň trochu jisté, odmítám se těhotenství podřizovat (teď jsem to udělala a obávám se, že právě to mě ještě víc srazilo na kolena, když to pak nevyšlo).

Tak všem, co chtějí přeji dvě čárky a těm, co nechtějí velmi rozumím.

bondulka
Odpovědět
 Líza 


Re: je to dva měsíce 

(30.12.2006 6:37:46)
Bondulko, proč by tě měl někdo odsuzovat?

I když tvrdíš, že se ti jen ulevilo a nic jiného, tvoje chování vypovídá o něčem jiném. (Možná by bylo jednodušší připustit si negativní emoce a dovolit si pár týdnů deprese, než kvůli tomu měnit celý život včetně zaměstnání... nemyslíš?)

I já jsem po tom neúspěšném těhotenství plánovala, že v tom dalším nebudu nic řešit nejmíň do konce prvního trimestru. Jenže plány jsou jedna věc a realita druhá. Další těhotenství nešlo tak snadno, jak jsem si představovala, takže jsem stejně od začátku o něm věděla, a vzhledem ke komplikacím, s nimiž bylo od samého začátku spojené, jsem vše podřídila jemu chtě nechtě.
Protože komplikace ohrožující zdárný průběh těhotenství skutečně trvaly od začátku do konce, bylo to psychicky strašně náročný. Ale výsledek vše napravil ;-))))
Odpovědět
 bondulka 
  • 

Re: Re: je to dva měsíce 

(2.1.2007 22:09:36)
Víš já už opravdu nemám negativní emoce, mě strašně pomohlo, že jsem změnila práci, ale nebylo to jen důsledkem ukončení těhotenství, protože celý rok 2006 byl pro mě řetěz pohrom, kdy jsem přicházela o blízké lidi (3), psa, neteř po těžké autohavárce ( skoro 3 měsíce v nemocnici, její nejlepší kamarádka přežila jako zázrakem s velmi těžkými následky), zaměstnavatel zavřel organizaci, kde mě to bavilo, dotoho dálkově škola, stresy, nadělavání hodin, abych mohla do školy, .... a po revizi zjištěn náběh na těžkou oční vadu, se kterou se nedá nic dělat ............ prostě abych se nezhroutila nemohla, což jsem si nemohla dovolit, musela jsem to zracionalizovat a nejlepší bylo se vším praštit, rozhodla jsem se s tím nebojovat,prostě to přijmout a nechat působit ať si to udělá co chce a dopřát si ten luxus mít čás a nikam se nehnat, třeba i "zkejsnout" na pracáku nějaký ten měsíc .... prostě nechat to k sobě přijít. Když jsem si ten luxus dovolila a dala výpověď ulevilo se mi (nutno dodat, že to byla práce ne zrovna nejlépe placená a často do osmi do večera). Na pracáku nejsem a jsem v pohodě, jen se teď občas vyhýbám dětem
Odpovědět
 Damila 


Bondulko, 

(30.12.2006 7:21:33)

je to teprve krátká doba. Chépu Tě. Na Tvém příběhu ale není nic, co by se dalo odsoudit. Vždyť jsi nic neprovedla. Jen na tom nejsi psychicky dobře. A v této době přijít do jiného stavu by rozhodně stejně nebylo rozumné.
Přeji Ti, ať se s tím srovnáš, ať už se v budoucnu rozhodneš pro děti, nebo ne...
Hodně štěstí.
Odpovědět
 Lavanda 


Re: je to dva měsíce 

(30.12.2006 8:00:48)
Bondulko, cítím s tebou. Kus masa - to by mohlo znamenat molu. Rozhodně to nebylo v pořádku. Pocit fyzické úlevy po potratu je normální, taky jsem se tak cítila. A potom - i když jsem už dvě děti měla, záviděla jsem najednou všem maminkám s bříšky a kočárky, i když to zní hnusně. A taky jsem si říkala, že další těhotenství budu ignorovat a chovat se, jako bych těhotná nebyla. Dopadlo to samozřejmě jinak, protože hned v pátém týdnu se objevily komplikace a já zůstala doma na neschopence. Ale opravdu, výsledek stál za to. :o)
Odpovědět
 rybickapeta 
  • 

Re: je to dva měsíce 

(5.1.2007 10:27:46)
No dnes jsou to zrovna dva měsíce, kdy jsem přišla o mimi i já. K doktorovi jsem si šla už pro těhotenskou průkazku a vůbec mě nenapadlo, že by mohlo být něco v nepořádku. Chtěla jsem po Dr.fotečku miminka, ale ten mi sdělil, že mi jí dát nemůže a pak to přišlo...hrozný šok, brekot a bezmoc. Doktor mi pak vše vysvětlil a druhý den jsem pádila do nemocnice. Řekl mi,že až mi po šestinedělí přijde první MS, tak se zase můžeme začít snažit /někteří doktoři říkají počkat 3 měsíce až půl roku-tak vlastně nevím/ no asi se už zase začneme snažit, ale ten strach bude asi hodně velký.
Přeji všem ať jsou v pohodě a snad se brzy sejdeme na těhulkách :o))
Odpovědět
 Lola 
  • 

Dobře to dopadne! 

(30.12.2006 19:42:02)
Bellanko,
mě se vloni na podzim stalo to samé. Taky jsem to nesla špatně. A letos v listopadu nám do rodiny přibyla třetí holčička. Uvidíš, že vám to taky vyjde. Držím všechny palce!
Odpovědět
 Heduš 
  • 

Re: Dobře to dopadne! 

(30.12.2006 23:34:37)
Bell, moc držím palečky, aby se rána na Tvé duši brzy zahojila - nejlepším lékem je opravdu zdravé mimčo. Vím o čem mluvím. Já jsem své první mimi spontánně potratila před 2,5lety v 17.týdnu 5dní před svatbou - bylo to kruté (vše se odehrálo doma pár hodin po lékařském vyšetření, kde bylo údajně vše v pořádku i přes mé krvácení), ale díky manželovi jsem vše zvládla a oba jsme doufali, že další těhotenství bude v pořádku. Bohužel tentokrát skončilo opět spontánně ve 14.týdnu a já už jsem přestávala věřit. Po všech vyšetřeních, zákrocích a podpůrné léčbě jsem třetí těhotenství prožila v nejistotě a s nervama na pochodu a jen v koutku duše se těšila z prvních pohybů mrňouska a z každého dalšího úspěšně dokončeného týdne. Podvědomý strach, že se zas něco pokazí, zmizel až den před termínem plánovaného porodu, kdy se nám narodil zdravý syn. Nyní je mu 5 měsíců a já jsem všechny špatné a smutné vzpomínky zasunula do pozadí. Jsem šťastná, že se nám to podařilo i přes všechny překážky, které nám život nastražil (manžel je 5let po leukémii). Proto všem maminám, které si prožily něco podobného radím, aby po prvním nezdaru neházely flintu do žita a zkoušely osud tak dlouho, dokud se to nepodaří. (Moje známá je nyní po pěti potratech těsně před porodem a zatím je vše v nejlepším pořádku). Všem Vám přeji mnoho štěstí a to nejen v novém roce!!!
Odpovědět
 Zuzana + 22 měs. kluk 
  • 

všechno přebolí.... 

(31.12.2006 20:53:02)
neboj, Bellanko, mně se to stalo úplně stejně, měla jsem ten úplně stejný pocit, že to není v pořádku.... O to horší bylo to, že to bylo moje první těhotenství a já si myslela, že se to už nikdy nepovede!!!
Ale POVEDLO SE - už máme skoro dvouletého chlapečka, takže nevěšet hlavu, prostě to tak bývá....
Ale i já se občas zasním a říkám si, byla to holčička nebo chlapeček? Jaký(á) by byl(a) ????? Čas všechno vyléčí, někdy to trvá déle, někdy ani ne - věřím, že Ti Agátka nedá mnoho času nad tím moc přemýšlet a zabřednout do zbytečných černých úvah - všechno se stalo, protože se to mělo stát.... Příště to bude v pořádku - přesně toto mi řekl můj gynekolog, když mě po potratu vyšetřoval a já mu brečela v ordinaci. Držím palce, přeji hlavně zdraví do nového roku 2007!!! Z.
Odpovědět
 Simča, dcery *1988 a 1997 


Všechno přebolí ? 

(1.1.2007 14:11:56)
Já tedy s tím, že vše přebolí a čas vše vyléčí nesouhlasím. V roce 2000 jsem neplánovaně otěhotněla, ale byla jsem strašně šťastná, že se to stalo. Miminko nás ale opustilo (spontánní potrat, nemusela jsem ani na revizi) a od té doby se mi otěhotněnt nepodařilo. Nevím, zda bych na to nenarozené mimi myslela méně, ale tím, že po "něm" žádné další dítě nepřišlo, tak pořád vím, kdy by se cca narodilo, kolik by mu bylo, že by letos asi pod stromek dostalo školní tašku a v lednu by šlo k zápisu....
Rok 2000 měl být podle horoskopu pro mne rokem velmi šťastným, bohužel mi zemřel synovec, švagrová potratila, já jsem potratila, teta zemřela. Naštěstí sestra, která byla také těhule, donosila svoje dvojčata v pořádku a porodila je ve zdraví. Holky letos dostaly své školní aktovky a v lednu jsou k zípisu....
Jsem přesvědčená, že dítě, které nás opustí - ať již před narozením, nebo po něm - je navždy spojeno s námi a my s ním...
Bellano, drž se!!! Neslibuji ti, že zapomeneš. Jen to trochu přestane TOLIK bolet, šelmy už ti nebudou rvát vnitřnosti, bude je stálá, tupá bolest, malý pocit prázdnoty a stesku po něčem, co mohlo být a nebylo. A případné další dítě asi hodně pomůže.....
Odpovědět
 Lenka Grossmannova,peti mesicni holcicku 
  • 

v lednu by diteti byl rok 

(1.1.2007 15:32:58)
Ahoj,me se to taky stalo,ted zacatkem ledna by mu byl rok.Bylo to strasny byla jsem uz ve ctvrtem mesici,sla jsem naultrazvuk se svym pritelem a sla semnou i sestra,je zajimavy ze tam nekde uvnitr jsem mela taky takovy divny pocit ze neco neni v poradu,ale nedavala sem to znat a tesila jsem se ze mi zdeli pohlavi miminka.Ale doktorka se jen zeptala jestli muze mluvit pred temi co tam semnou sou a to uz mi to bylo jasny,vsichni jsme breceli a me tam nechali lezet na tom lehatku a na brichu sem mela gel,ja se nemohla ani hybat,ale nikdo me neotrel ani nezvedl.Hned sem nastopila do nemocnice byla sem tam dva dny.Hruza porad jsem brecela a snikym nemluvila.Nemohla jsem se ztoho vubec dostat rodina radila at jedu s pritelem nekam na dovolenou ale az bysme se vratili bylo by to tu znova.asi pomesici jsem se spritelem domluvila ze bysme se mohli vzit ze by mi to treba pomohla teda byla sem si tim jista na tu chvili sem se vzdy tesila a tak sme chystali svatbumeli sme nato dva mesice svatba byla 21.10.2005 a ja presne za tyden posvatbe otehotnela.Bohuzel sem si to vubec neuzivala stale sem se bal,ale tad uz mam peti mesicni zdravou holcicku.Ale je zacatek ledna a ja mela termin8.1.byl by ji rok(nevim pohlavi)po zakroku mi to nerekli bylo uplne rozlozeny uz bylo ctrnacdni mrtvy mela sem kliku ze se nestalo este neco me,ale vtu chvili sem chtela umrit taky.Po narozeni dalsiho miminka to preboli ale na to nenarozene se podle me nikdy nezapomene.pokazdy si vsrpnu vzpomenu to sem onej prisla a lednu kdy se melo narodit.Urcite chcem poridit Michalce sourozence,ale obavam se ze se znova budu vseho bat.Tohle se nam stavat nema!!!BOLITO
Odpovědět
 Martina,Kuba 2004,Lukáš 2007 


Smutné vánoce 

(2.1.2007 10:34:23)
Byla jsem v pokušení poslat podobný příspěvek jako Bellana,ale říkala jsem si,koho by to zajímalo. Dne 21.12.06 v 8tt jsem šla normálně s Kubuchem na procházku a najednou jakokdyž dostanu mensky. Pak už šlo vše děsně rychle.Sehnat dědu na hlídání,honem na kontrolu,odjezd do nemocnice a zbytek úplně stejný jako u Bellany. Dokonce i já jsem byla schopná s personálem provádějícím zákrok vtipkovat. Nevím,asi to byla obrana navenek aby nebylo poznat jakou bolest cítím.
A nejhorší byly ty reakce okolí. Všichni se tvářili,že se vlastně nic nestalo. Však jedno máte,bude další. Ale to že každé další těhotenství už NIKDY nebude absolutně pohodové a klidné tak jako u Kubíka,to nikoho nenapadá. Do dubna mám zákaz otěhotnět,ale už teď mám strach co bude. A opravdu si myslím,že nikdy nezapomenu ani já,to jsou kecy.
Nevím jestli tobě,Belli,ale mě trošku pomohla stránka www.anjeliky.sk.
Odpovědět
 Zuzana + 23 měs. kluk 
  • 

Re: Smutné vánoce 

(2.1.2007 15:41:41)
Asi budu vypadat jako strašně necitlivá - o něco výš jsem přece nenapsala, že Bell zapomene.... To je fakt blbost, nezapomene. Ale přebolí to - dnes, když si na to vzpomenu a je to přesně 3 roky, co se to stalo i mně (11 t.t.), je mi smutno, ale už dávno to není taková bolest jako tehdy, kdy se mi opravdu chtělo umřít. A to bylo moje první těhotenství....
Máte pravdu, že každé další už nemůže být nikdy pohodové, ani u nás to tak nebylo - skoro celé jsem ho strávila v nemocnici s docela závažnými problémy a v podstatě jsem se až do porodu nedokázala ani těšit, tak jsem se bála, aby se miminko narodilo a ne aby zase odešlo.... Ale odkazovat na anjeliky.sk, to je asi příliš - alespoň co vím, pohybují se tam maminky, které přišly o své malinké děti, které se narodily (jedna moje kamarádka to zažila asi 3 dny po porodu, tak to je asi peklo na druhou) a velice brzo zemřely nebo se narodily mrtvé. To se asi srovnávat nedá, ve třetím měsíci je pro nás miminko sice miminkem, ale když se teď na to nezaujatě dívám zpětně, kdyby to přišlo později, bylo by to mnohokrát horší....
Bell, přebolí to, skutečně - teď bude smutné období, to nevyvracím, mně to trvalo půl roku, než jsem se vzpamatovala - kvůli dlouhé nemocneské jsem zároveň přišla nejen o miminko, ale i o práci :(. Najednou se ale objevila nějaká zázračná síla, řekla jsem si DOST a zkusila se vrátit do života. Šlo to těžko, ale člověk prostě musí. V tomto období jsem jedenkrát v životě a zároveň naposled navštívila stránky anjeliky.sk - a to mě utvrdilo v tom, že utápět se v žalu je sice dojemné, ale k ničemu to nevede.... Asi jsem moc tvrdá - okolí mě taky moc nelitovalo, a myslím, že to vlastně bylo moc dobře, protože kdyby i oni brečeli se mnou....
Je to prostě zvláštní a velice smutný pocit, prázdno a beznaděj - a pak že člověk je pán tvorstva... Houby, musíme se podřídit přírodě tak jako ostatní tvorečkové a nenaděláme zhola nic.
HOLKY, všem Vám držím palce, ať Vás to mine.... Z.
Odpovědět
 Lavanda 


Re: Re: Smutné vánoce 

(2.1.2007 16:32:04)
Přesně tak. Je to smutné, ale přebolí to. Je to čtyři roky a už se tím vůbec netrápím. Horší je, když se další těhotenství nedaří. To chápu, že se pak cítí maminky hrozně.
Odpovědět
 Martina,Kuba 2004,Lukáš 2007 


Re: Smutné vánoce 

(3.1.2007 0:11:34)
Mozna ted budu zas vypadat divne ja,ale me ta slovenska stranka pomohla dost.Byla jsem tam take jen jednou.Nasla jsem tam spoustu holek,co mimca nedonosily.A pak tam byly bohuzel ty,co mely clovicky chvilicku a musely se s nimi rozloucit.Je to divne,ale prave ta hruza me asi vylecila.Uvedomila jsem si to,co me pred tim nedochazelo.Ze tito lide prozili neco nekolikanasobne strasnejsiho nez ja.A to mi umoznilo navrat do reality.Prestala jsem svuj zakrok stale dokola resit a je mi o hodne lip.Asi to nekomu zni hrozne a bude mi navrhovat nejmin lecbu na psychyne,ale je to tak.
Odpovědět
 Zuzana + 23 měs. kluk 
  • 

Re: Re: Smutné vánoce 

(3.1.2007 10:15:36)
Aha - tak pokud ti to pomohlo takhle, tak to asi chápu - přijít totiž o již fyzicky existující děťátko, to musí být opravdu peklo... Kamarádka si to prožila, "naštěstí" u druhého dítěte (u prvního by ji to asi zabilo). Přesto si ale nemyslím, že to, co jsem na těch stránkách viděla, je řešení - např. vyfotit se u hrobu miminka je na mě fakt silné kafe.... Ale kdoví, co bych dělala já.... Moc moc zdraví Vašim dětem přeje Z.
Odpovědět
 REBARBORKA 


smutné vánoce 

(2.1.2007 12:00:49)
stále ještě počítám dny je jich přesně šest co jsem i já uslyšela-mám špatné zprávy maminko miminko nežije-potom to bylo ráz na ráz nemocnice,příjem,narkoza a pak.... prázdno a smutek.manžel byl se mnou,držel mě za ruku a plakali jsme oba.Mozek dokáže tu zprávu přijmout,říká si máš dvě krásné děti,přežila jsi ,snad to tak mělo být,ale přece .. v srdíčku to bolí.Nevím jak dlouho to bude bolet jen vím že to chceme zkusit znovu i když strach bude ohromný.hned jsem najela na vaši diskusi,moc mi pomáháte a tak všem co prožívají totéž přeji v novém roce jen a jen štěstí a držím palce
Odpovědět
 Alice (15 let + 8 let + bříško) 
  • 

Přejde to 

(3.1.2007 14:16:19)
Dobrý den,

i mě potkala v loňském roce stejná událost, jen jsem čekala 3 týdny na zázrak, že se lékař spletl. Bohužel ne. Byla jsem nucena čekat do druhého dne, protože v naší FN nemocnici se čeká na všechno 2 - 3 hodiny. A bylo to na Valentýna. Protože jsem dle dětí již matka ve věku (35) vydržela jsem "čekat" 3 měsíce - a dnes čekáme na Klárku, termín je : na Valentýna. I mě se nesmírně fyzicky ulevilo ihned po zákroku a psychicky asi po měsíci, když jsem pochopila, že miminko bez srdíčka prostě není miminkem, jen tahle představa mě postavila na nohy a dala do pohody. Zkus to také tak, protože tohle proč prostě nemá odpověď. Alice
Odpovědět
 Julia, Angelika 5 mesicu 
  • 

Trocha smutku brzo prejde 

(3.1.2007 19:24:43)
Stalo se mi presne totez, po deseti letech lecby neplodnosti, chirurgickych zakrocich a mesicich v laznich, jsem byla konecne tehotna, vsichni jasali, ja ale citila, ze je neco spatne, vsichni me uklidnovali, ja jsem sice nevedela, jak se ma citit tehotna, ale neco ve me kricelo, ze ty bolesti nejsou normalni, i kdyz vsichni tvrdi, ze to se jen napinaji vazy a roste bricho. Prestalo rust, prestalo tlouct to male srdicko a moje predtucha se potvrdila, ten zivot ve me umrel a ja se s tim musela vyrovnat... Hlavne s tou beznadeji, ze me nadeje byt mamou se zase zmensily.
Dnes mam po rizikovem tehotenstvi, po nekolika mesicich strachu prolezenych v nemocnici na udrzeni, zdravou dceru, sedi tu vedle me a hraje si s vanocnim zvoneckem..
Za vsechno v zivote necim platime, no a cim vic zaplatime tim vic ziskame. A co je vic, nez byt stastna mama...
Odpovědět
 Iveta,chlapeček 1,5roku 
  • 

RE: trocha smutku 

(5.1.2007 14:42:07)
Milá Bell,
už několik článků jsem četla od tebe a musím říct,že jsou mi vždy něčím blízké, chytí za srdíčko,potěší a je v nich i mě blízký humor.
Co popisuješ teď jsem zažila 3x, byla to pro mě vždycky rána,ale rány osudu čas zahojil a máme doma krásného chlapečka kterému je rok a půl.....
Z mojí zkušenosti ti můžu říct, že mi všechno připadalo jako pouhý řeči a útěchy, člověk se s tím musí vyrovnat sám a stejně to zůstane jako jizva na duši, kterou ti bohužel nikdo a nic nesmaže, můžeš jí zasunout jen hluboko do nitra a co jen můžu za sebe dodat : že v tom nejsme samy.
Moc ti držím pěsti ať máš štěstí iveta
Odpovědět
 Iveta,chlapeček 1,5roku 
  • 

RE: trocha smutku 

(5.1.2007 14:43:11)
Milá Bell,
už několik článků jsem četla od tebe a musím říct,že jsou mi vždy něčím blízké, chytí za srdíčko,potěší a je v nich i mě blízký humor.
Co popisuješ teď jsem zažila 3x, byla to pro mě vždycky rána,ale rány osudu čas zahojil a máme doma krásného chlapečka kterému je rok a půl.....
Z mojí zkušenosti ti můžu říct, že mi všechno připadalo jako pouhý řeči a útěchy, člověk se s tím musí vyrovnat sám a stejně to zůstane jako jizva na duši, kterou ti bohužel nikdo a nic nesmaže, můžeš jí zasunout jen hluboko do nitra a co jen můžu za sebe dodat : že v tom nejsme samy.
Moc ti držím pěsti ať máš štěstí iveta
Odpovědět
 B. 
  • 

- 

(5.1.2007 18:48:42)
Napsala jsi to moc hezky. Působivě. Měla jsem přitom pocit, že si dovedu představit, jak ti je. Přeju ti hodně síly a energie.
Odpovědět
 Sqeeky a kluci 02/05 a 06/08 


Ahoj Bellanko, 

(5.1.2007 23:06:03)
je mi moc líto toho, co se Ti stalo, a moc Ti přeju, aby ses brzy po revizi zotavila a mohli jste se s manželem snažit znova. Já jsem absolvovala 27.12. laparoskopii a odstranění mimoděložního těhu spolu s pravým vejcovodem, ke se plod usídlil, byla jsem v 9tt....nicméně proč toto zmiňuji má trošku hlubší kořeny....několikrát jsem na rodince narazila na Tvoje články, které mě vždy oslovily, ( my máme doma Honzíka únor 2005 )a v některých jsem se doslova viděla. Naposledy to byl Tvůj článek " Proč nechci být snažilkou". Ač jsem na něj nenapsala žádnou reakci totožnila jsem se snad s každým písmenkem z Tvého článku. I my jsme se přibližně ve stejné době rozhodli, že pořídíme Honzíkovi sourozence a i já jsem strašně netrpělivá a čas od ovulace k testu se táhnul neuvěřitelně. Pak se nám v listopadu zadařilo, termín bych měla v srpnu 2007 a co nevidím, zabrousila jsem na diskuzi srpen 2007 a objevim tam Tve jmeno. Rikam si to je docela nahoda. Pak byly Vanoce, potom nemocnice a neměla jsem čas moc na rodinku chodit, pak se kuknu po svatcich a hned na prvni straně na mě číhá Tvůj článek z hlavní strany. Když jsem si ho přečetla, nemohla jsem tomu uvěřit...byla to zase náhoda, ikdyž o mnoho smutnější. Neznáme se, ale přesto mě Tvé články ovlivnily tak, že píšu tento příspěvek.
Jen bych se ještě chtěla vrátit ke svým pocitům, protože jsem zde viděla různá vyjádření. Když jsem začala na Štedrý den krvácet a dr. mi řekl, že nevidí srdeční činnost a pravděpodobně jsem samovolně potratila - obrečela jsem to. Ovšem ve chvili, kdy začalo být ve hře mimoděložní těhu, říkala jsem si proboha ať operace dobře dopadne, ať jsem zdravá a můžu se starat o Honzíka, který mě potřebuje a čeká na mě doma. Musím říct, že v té chvíli smutek ze ztraceného těhotenství naprosto převážilo právě to, že musím být v pořádku pro Honzíka. Je jasné, že kdyby to bylo první těhu, pořád bych si to přebírala dokola a dokola. Ale přišla jsem domů z nemocnice, viděla jsem Honzíka, jak ke mě běží a volá mami a bylo přeboleno, další dítě je fyzicky možné, i když to možná bude trvat déle, takže pokud tomuto těhu nebylo dáno nedá se nic dělat.
Nechci vypadat, jako, že plod ve svém těle napovažuji za dítě a netruchlím pro něj, ale nemám pocit, že bych se pořád přebírala, jaké by to bylo, kdyby se narodilo, a že v srpnu bych byla v porodnici, pak, že by s námi bylo na Vánoce. Jistě si na to vzpomenu, zlášť když jsem se na Silvestra dozvěděla, že moje blízká kamarádka má termín jen o týden dřív než by měla já, ale vím, že toto miminko by se nikdy nemohlo narodit, ani by nemohlo v tom vejcovodu růst.
Přeji Vám vše nejlepší do nového roku 2007 a všem brzy krásná a vytoužená miminka.
Odpovědět
 Jana+2 
  • 

Nejde zapomenout 

(6.1.2007 15:48:11)
Milá Bellano!
Dobře vím, co teď prožíváš, i já mám za sebou tuhle smutnou zkušenost.
Byla jsem těhotná poprvé a vlastně úplně čerstvě .... ani jsem si nestačila zvyknout na myšlenku,že budu maminkou a už jsem byla v nemocnici, narkoza,kyretáž... Je to už 5 let, ale stejně si kažký rok s bolestí na dušičce vzpomenu na ty 2 děsivé dny! Přitom necelý rok po tom se nám narodil zdravý syn a za necelé 3 roky po něm jeho bráška. Jsou to krásní kluci, dělají nám radost. Ale zapomenout prostě nejde. Přeju ti, aby vše příště probíhalo, tak jak má a už žádná trápení.
Jana
Odpovědět
 zzaira,Naty02/07,Terka05/09 


Milá Bellano 

(7.1.2007 21:29:54)
Před časem jsem na počátku svého tehdejšího těhotenství(již si nepamatuji zda 1. nebo 2.) četla tvé úsměvné články o těhotenství,přípravě na rodičovství,porodu,kojení a o tvé holčičce. Tvoje články mě vždy potěšily,hodně pobavily. Bohužel 2 mé předchozí těhotenství skončili zamlknutím :( bolelo to,ale překonala jsem to a v koncem února čekáme holčičku. Držím palečky,aby tě to rychle přebolelo a Agátka ti v tom určitě moc pomůže.
Odpovědět
 Lada Ševčíková, 
  • 

všechny rady marný 

(12.2.2007 20:46:08)
Ahoj lidičky.Je mi 23 a mám 2letou dcerku.Ale než přišlo tohle štěstíčko,yažili jsme něco podobného.V 18,5 jsem šla ke své doktorce,že se mi nedostavili měsíčky už 20 dní po očekávání.Ona mne vyšetřila a řekla,že čekáme miminko,ale vezme krev aby byla jistota.Když přišli krevní výsledky,které byli negativní,tak mi píchala injekce na vyprovokování me.,ale pořád nic,tak sem si doma uděla těh.test a byli dvě čárky.Později se potvrdilo,že jsem opravdu těh.a okamžitě jsem nastupovala na nemocenskou.PO 2 týdnech(6týdnů těhotenství)jsem špinila.Doktorka řekla,že se nic neděje.Za čas to opravdu přešlo!AlePOZOR ve 4 měsíci jsem šla do práce a v 5tém jela na dovču do chorvatska na předmanželskou cestu.3dny po návratu z dovči jsem začala krvácet a nastoupila do nemocnice,kde mi řekli,že mám už 3 týdny mrtý mimčo.Moje doktorka před odjezdem na dovču říkala,že srdíčko ťuká a vše je v pořádku!!!Tak co si mám myslet.No okamžitě jsem podepsala papíry a dotkor mi řekl,že možná přijdu o dělohu,ale můžu být ráda,že žiju.Nakonec to dopadlo relativně dobře.14 dní na to jsem se vdávala.Svatba byla hezká,ale mě a manželovi bylo SRAAAŠNĚ těžko.Noc byla ještě horší,když jsme leželi vedle sebe a tekli nám slzy jek nám bylo ouzko.a svatební noc jsme vyhlíželi z okna.Ale po 9 měsících snažení jsem zas otěhotněla,sice prvních 5 měsíců proležela v posteli,ale dnes máme krásnou holčičku ladušku a pokoušíme se o další mimčo.Tak VŠICHNI hlavy vzhůru jen jak to jde.Držim všem pěsti a přeju moc sil.Za čas se s tim všichni naučíme žít.Nikdy to nepřestane bolet úplně,že,ale všechno je časem lehčí.ahojky a ať se vám splní všechny sny¨!
Odpovědět
 Marketka1981 


Re: všechny rady marný 

(15.2.2007 17:51:13)
Ahojky, je to 7 měsíců co jsem také o miminko přišla, byla jsem "naštěstí" něco po 6 tt, a odešlo to ze mě úplně všechno samo, tak jsem nemusela podstupovat kyretáž, tudíž čas pracovat na dalším bylo celkem za krátkou dobu - 3 cykly. V polovině června 2006 jsem se vdávala (o mimi jsme se pokoušeli od ledna 06), pak svatební cesta, kde se nám to povedlo. Ale jak tady už někdo psal, že měl od začátku z toho divný pocit, sny, že potratí atd..., tak já na tom byla úpně stejně. Tak jak jsem tušila, že jsem těhotná, ještě dřív, než byl správný cas si udělat test, tak stejně jsem tušila potrat dřív než mi to lékař potvrdil. Už týden před tím dnem jsem ležela v nemocnici, protože jsem omdlela a měli podezření na mimoděložní a na UZ nebylo nic vidět (6tt), ale po 3-dnech se zase hladina HCG zvýšila, tak mě pustili domu.Byli to strašné 3 dny na porodnici.Tu dobu jsem tam byla jediná, komu hrozilo odebrání celého vaječníku včetně vejcovodu pokud se něco nezmění - jinak denně pláč nově narozených miminek. Ale pustili mě, za 3 dny jsem měla jít znovu na konrolu - konečně byl plod vidět v děloze - s nadšením jsem volala manželovi, ale za 5 hodin jsem měla telefon od doktora, že hladina HCG klesla na polovinu, že se mám zítra znovu zastavit, že to vypadá, že plod zemřel..., ale to jsem už nemusela, druhého dne ráno jsem začala krvácet. Pod pravidelným docházením do nemocnice bylo zjištěno, že žádný zákrok podstoupit nemusím, že děloha je čistá. Byla to pro mě rána, i když jsem tušila, že je problém. Nebýt manžela, tak bych to nezvládla. Snažil se být tak silný, nedával najevo žádné pocity ani slzy (ze začátku jsem ho nechápala a zlobila se, že mu je to jedno co se stalo), ale teď už vím, že jako muž se smutku a trápení brání jinak, že ho jinak cítí a prožívá a hlavně nechtěl být ten druhý, kdo tu bude brečet. I když to bylo tvrdé, tak byl tak silný, že mě z toho brzo dostal a myslím na to doopravdy jen vyjímečně a vzpomenu si na jeho i lékařovi rady a řeči : že nejsem jediná, které se to stalo, že můžu být ráda, že aspoň víme, že jsme oba plodní, že plno žen ani netuší, že potratí, že je to pomalu u každé druhé ženy a hlavně, že Můžu mít další děti... a manžel mi řekl, neboj se, ještě budeme mít tolik dětí, že nebudeme vědět, kam je budeme dávat :-) časem všechno přebolelo a ani netušíte jak moc jsem si přála zase vidět ty dvě čárky na testu, ale měla jsem strach z dalšího zklamání. Manželova maminka mi jednou říkala, když také přišla o dvě děti na začátku těhotenství, že jí jedna stará paní kořenářka říkala, že nemá plakat, že po potratu je děloha připravená, jako jarní pohnojená zahrádka připravená na semínka.... :-) jak u ní, tak i u mě se to potvrdilo. Uběhly 3 cykly a za 3 týdny na to jsem zjistila, že jsem těhotná. Dnes jsem v 155tt + 2. Ale popravdě řeknu, že kdybych na to asi myslela jako dřív, kdy jsem každý sex brala jako výrobnu dětí a ono to nešlo, tak bych asi ani dnes nečekala. V tu dobu, jelikož nás ani jednoho nenapadlo, že by to šlo tak rychle, tak jsme si sex užívali a vůbec nemysleli na výrobu dětí a je to tu. Psychika hraje velkou roli!!! Ještě mě ale provází strach, protože příští týden jdu na vývojové vady a to je dost nepříjemné a stresující, ale můj optimistický manžel mi dává sílu!!! Holky, držte se a nevěšte hlavu!! Nic není ztraceno. I vám se to povede!! Musíte věřit a dát tomu čas.
Odpovědět
 Kori 
  • 

Re: Re: všechny rady marný 

(26.3.2007 19:12:13)
jsem na tom stejně,právě se vracím po revizi dělohy,6tt.nastaly však komplikace,na ultrazvuku zjistili,že tam něco zůstalo,pořád krvacím,mám počkat,pry zbytky odejdou samy,pokud ne,musím znovu na revizi dělohy!!!to je strašný,jako kdyby toho nebylo málo....snad budu mít moci další mimi...
Odpovědět
 kori 
  • 

Re: Re: všechny rady marný 

(26.3.2007 19:15:21)
jsem na tom stejně,právě se vracím po revizi dělohy,6tt.nastaly však komplikace,na ultrazvuku zjistili,že tam něco zůstalo,pořád krvacím,mám počkat,pry zbytky odejdou samy,pokud ne,musím znovu na revizi dělohy!!!to je strašný,jako kdyby toho nebylo málo....snad budu mít moci další mimi...
Odpovědět
 Hatatka 


Jak já Vám rozumím... 

(6.3.2007 13:21:45)
Při čtení Vašeho článku se mi po tvářích kutálí slzy a jsem zpátky v nemocnici 25.9.2006, kdy jsem zažila to samé jako Vy. Rozumově si zdůvodňuju, že to tak asi být má a podobná moudra, ale uvnitř je mi tehdy úplně stejně, jak to popisujete Vy. Každopádně moc díky za Váš pohled na věc.
Renata
Odpovědět
 natalii + 09/08 


Re: Jak já Vám rozumím... 

(3.6.2007 16:56:14)
Ahoj holky!
Před 3 měsíci jsem si bohužel prožila to samé.Od // až po 8+5tt bylo všechno v nejlepším pořádku,netrpěla jsem na žádné nevolnosti a byla šťastná,že čekáme naše první miminko.Ale přesně,jak píše Bellana,nemohla jsem se na to těhu naladit,každou kontrolu jsem se modlila,ať je vše v pořádku,vnitřně jsem ale cítila,že to nedopadne dobře.den před tím osudným utz jsem byla už hysterická strachy,věděla jsem,že to nedopadne dobře,i když mi všichni říkali,že určitě to bude dobrý,jsem přece mladá,zdravá... Toho 26.2. jsem šla už daleko lehčí na ultrazvuk a doufala,že to bude ok,i když mně vůbec nepřekvapil výraz dr.,když koukal na monitor a vůbec mě nepřekvapilo,když vyřknul,že nevidí srdeční akci.Miminko nám umřelo den před tím utz,srdíčko se mu prostě zastavilo.Myslela jsem,že v 10.tt už jsme za vodou a své obavy a strachy přičítala těhotenským hormonům.Na revizi jsem šla až druhý den,potřebovala jsem mít toho drobečka ještě tu noc u sebe.Už jsou to tři měsíce,ale mně to pořád neuvěřitelně bolí a neskutečně se mi stýská!!Vím,že jediná možnost,jak se z toho dostat je další miminko.A tak doufám,že tyhle hrozné pocity,kdy jsem se vůbec nepoznávala(hysterické strachy,panika,neustále vyžadování,že je vše v pořádku... Přičítala jsem to mateřské lásce = tedy obavy...),už nikdy v žádném těhotenství nezažiju.Ten malý drobeček v mém srdíčku zůstane už napořád,navždy bude mým prvním děťátkem.
Odpovědět
 Jana ,jeden školáček 
  • 

Re: Re: Nejsme v tom samy 

(1.7.2007 21:52:31)
Musím přiznat,že ženská má vyvinuty smysly snad na vše.Při prvním těhotenství jsem cítila,že jsem těhotná ještě před testy a prohlídkou u lékaře.Byla jsem si jistá,cítila jsem se těhotně na 100%,nepochybovala jsem a pozitivní výsledek mě vlastně už vůbec nepřekvapil.Po 10 letech-opozdila se mi menstruace,což nemívám.Hned jsem si udělala test,vyšel pozitivní,ale druhá čárka nebyla až tak výrazná.Říkala jsem si ,že je brzy a další vyšetření těhotenství jen potvrdí.Cítila jsem se těhotně,ale jen tak na 50%,pocitově to nebylo naplno,bylo to takové nevýrazné.Z krve bylo těhotenství nad slunce jasné,ultrazvuk už pokulhával.Věděla jsem,cítila někde uvnitř sebe sama,že to není a nebude dobré.Něco mi našeptávalo,že se necítím "těhotně",neuměla jsem si sebe samu teď představit,že mám bříško-ač už jedno dítě mám.Ženská intuice nelže-skončilo to narkozou a vyčištěním.Ultrazvuk nezaznamenal akci srdeční,nebylo co řešit.17.6.2007 mě propustili z nemocnice.Můj závěr je-nepropadat panice,příroda určitě ví,proč zrovna tohle malé nebylo k světu.Mám kamarádku s postiženou holčičkou,bez sentimentu,vím o čem mluvím.Žít se musí,synovi jsme vysvětlili,že brášku nebo sestřičku určitě ještě bude mít(modlím se ,aby tomu tak bylo)-pokud otěhotním znovu,nejméně do 3.měsíce kromě manžela, to nikomu neřeknu.Vysvětlování a kradmé pohledy jsou další zbytečná muka.Fandím nám všem,aby to příště vyšlo!!
Odpovědět
 Eva 
  • 

1% nebo 3% 

(29.10.2007 21:35:04)
Kdyz jsem zacala cist tento clanek, jakoby popisoval zacatky meho druheho tehotenstvi. Chteli jsme druhe miminko. Pozitivni vysledek tehotenskeho testu jsem oplakala na zachode a u srdce mi bylo tak divne s vnitrnim pocitem, ze neco neni v poradku. Ve druhem mesici jsem slabe krvacela, smirena, ze to nemusi "dopadnout". Kontrola i ultrazvuk u lekare vsak dopadl dobre a ja se prehoupla pres 3 mesic. Ted uz bude vse dobre, nejkrizovejsi jsou prvni 3 mesice, pise se ve vetsine prispevku. I presto, ze mi vysel pozitivniho vysledek genetickeho krevniho testu na Downuv syndrom - pravdepodobnost vyskytu 3%, jsem se zacala tesit z pohybu maleho clovicka tam uvnitr. S lekarkou jsme se dohodly, ze podstoupim amniocentezu informovana o 1% potratu v pripade provedeni zakroku. Odber, srovnatelny s odberem krve a mimoradne vstricna lekarka, ktera vse vysvetlila a ujistila, ze je to jen pro jistotu a vse bude v poradku, me poprve dalo do klidu a ja po zakroku odchazela z nemocnice se skutecnou radosti z tehotenstvi. V te chvili jsem ale netusila, ze se sem za tri dny vratim s nalezem odtekle plodove vody. Slova vysetrujici lekarky "Do dvou dnu byste mela porodit", jsem slysela jakoby z dalky a ac vim co znamenaly jsem oponovala, ze v 20tt je preci jeste brzo a ze musi byt neco, co tehotenstvi udrzi. Nebylo. Nasledovaly vyvolavacky, kontrakce, potrat. Jeste na porodnim sale jsem si v duchu rikala, ze je to vsechno zly sen, ze ktereho se probudim. Z narkozy jsem se probudila s pocitem neuveritelneho prazdna a bolesti u srdce. Nebyt meho 2-leteho syna, ktery me "donutil" delat obycejne veci jako jit opet nakoupit, na hriste, proste opustit byt nevim, jak bych to vse zvladla. Velkou oporou mi byla ma kamaradka, ktere jsem se mohla sverit, aniz bych rikala vsechno. Chapala me, sama pred nekolika lety prozila totez. A na zaver, po 14-ti dnech od meho navratu domu jsme dostali vysledky z amniocentezy. Vysledek, potvrzeny Downuv syndrom.
Odpovědět
 SametkaAM 


Strašné 

(4.11.2007 16:28:11)
Milá Bell, bude to sice rok co jsi psala tento článek, ale i tak ti přeji mnoho sil. V sobě nosím miminko, které je ve velikosti třešně a přesto cítím, jak hrozné by to bylo kdyby se něco podobného stalo mě. Je mi hrozně líto, co se ti stalo. Drž se.
Odpovědět
 michaela_m 


Poraďte. 

(9.12.2007 16:08:00)
Mě se naštěstí nic takového nestalo, mám roční zdravou holčičku a doufám, že ani nestane. Ale bohužel tato strašná věc potkala mou milovanou sesřičku, která se už pár let snažila o dítě.
Já vůbec nevím nevím, jak se k ní mám chovat, je mi jí straěně líto!!!
Odpovědět
 _tererezka_ 


Re: Poraďte. 

(21.1.2008 21:28:58)
http://prolife.cz/pomoc/?id=1033
Odpovědět
 Jacoby 


Zítra mě čeká verdikt 

(12.12.2007 10:22:00)
Už pár týdnů si maluju svět, ve kterém budu já, můj přítel a naše miminko. Ale... Tenhle svět pravděpodobně zůstane jenom kresbičkou v mojí duši (i v jeho). Namalovali jsem ho spolu.
Jenomže... Je to pár dní, co mi doktor smutně sdělil, že se plod nějak nevyvíjí. Pak přišel další ultrazvuk a další "asi se nevyvíjí, ale nejde to říct na sto procent", pak odběr krve na těhotenské hormony. Zítra mě čeká poslední odběr a pak nejspíš konec tohohle snu o rodině a miminku.
Já vím že nejsem jediná, ale někdy je moc těžké to přijmout a nepřipadat si tak. Doktoři mi dali ještě malinkatou naději, ale já se snažím moc se jí nedržet. Je opravdu jenom nepatrná. A taky se snažím nebrečet, aspoň ne před lidmi.
Jenomže teď mi tečou slzy a budou nejspíš i zítra.
Držte mi palce a dík, že mám aspoň komu říct že mám strašný strach.
Odpovědět
 sarka 
  • 

smutný konec 

(23.12.2007 13:32:14)
Ahoj všechni, co jste tento pocit poznali. Já už jsem jej zažila po třetí a to 22.12.2007. Měla jsem být 8 týden, dítě odpovídalo 5 týdnu. Je pravda, že jsem byla poslední dobou ve stresu, ale miminko bylo moje toužení. Doma mám již 5-letou princeznu a tak jsem byla šťastná (i s manželem), že se nám to podařilo (otěhotnět). Dnes po zákroku jsem smutná,plná lítosti a obviňování.... bohužel, v těhotenství jsem prošla chřipkou, stresy v práci....Manžel mi dělá velkou podporu i s dcerou, ale stejně se snažím slzy potlačovat, protože působí nejen vánoční čas, ale měla jsem tento týden 33 narozeniny.Nějak se mi to všechno zvrtlo a chtěla bych to vrátit zpět.... smutek je.Vím, že přijde čas a vyléčí se bolest....vím, že budu muset jít do práce a utopím smutek prací(ročními uzávěrkami v účtárně).Snad to rychle odpluje a já za půl roku budu ten nejšťastnější člověk na světě. Při dceři jsem to zažila podobně. Před dcerou jsem byla mezi 4-5měsícem a přišli jsme o miminko. Pak ani ne za 3 měsíce přišla dcera. Byla jsem to nejšťastnější stvoření na světě. Jak manžel říká snad děláme děti až na druhý pokus. Tak nejen sobě, ale i všem těm smutným dávám a hlavně přeji druhý pokus se šťastným koncem.
Odpovědět
 LucikRy 
  • 

Re: smutný konec 

(8.1.2008 13:23:24)
hoj holky,
super napsáno, taky jsem 26.12.2007 potratila. Ale já mám všechny těhu divné.
Na první mimi jsem čekala 3 roky, co jsem prožívala nemusím popisovat. Asi to sami znáte. Nicmeně jsem nakonec samovolně otěhotněla.
Těhu bylo šílené. Maximálně rizikové. Od 6tt cysta 3x3cm, která se zvětšovala a ohrožovala plod. Naštěstí se do 16tt ztratila. Ovšem mezi tím jsem začala v 11tt krvácet - měla jsem hematon. Tak jsem zdárně ležela v nemocnici. A v té nemocnici jsem byla skořo pořád. I přesto, že jsem celé těhu doma ležela, pravidelně jsem krvácela. Později se mi přestaly dělat hematony, ale zase jsem měla nízko placentu a hrozilo odloučení. Takže jsem vždy ležela chvilku doma a pak šup a zase v nemocnici. No v te nemocnici jsem byla víc než doma. Ve 26tt odtok plodové vody. A k tomu veškeré nemoci. I přesto, že jsem normálně zdravá jako řípa v těhu jsem si prošla všechny nemoci od chřipek, angín, výtoků-kvasinek, po záněty středního ucha (skoro měsíc jsem špatně slyšela a musela chodit na inhalace), neminula mě taky střevní chřipka, kdy mě po jednom dnu odvezla záchranka s dehdratací celého organismu. No co Vám budu povídat, byla to hrůza, ale světe div se nakonec jsem porodila 29.9.2006 nádhernou zdravou holčičku Barunku.
Bára měla 13 měsíců, tak jsem se rozhodla rozšířit počet svojich dětí. Gynekolog tvrdil, že pravděpodobnost dalšího rizikového těhu není tak velká, tak jsme se začali opět snažit. Čekala jsem, že budu na mimi čekat opět několik let, ale po 1,5 měsíci jsem držela v ruce pozitivní těhu testík. Moje štěstí nemělo hranice. Těšila jsem se, jak tohle malé překvápko zdělím dědovi, který s náme žije, na vánoce. Bohužel dva dny před vánocema jsem musela s pravdou ven, začala jsem zase krvácet. Miminko s náma bylo ještě pár dnu. 26 ráno mu ještě bylo srdíčko, ale do večera jsem chytla obrovské křeče a večer jsem už ležela na sále.
O další těhu se budu pokoušet od dubna/2008. Mám hrozný strach, ale další miminko si moc přeju. Takže jsem opět budoucí snažilka a snad budu mít ještě někdy mimi.
Pa Lucka
Odpovědět
 Lena 
  • 

Re: smutný konec 

(14.1.2008 19:07:39)
Ahoj Lucko a všechna děvčata :-)
moc s vámi vaše příběhy prožívám. Přišla jsem o dvě miminka v 3 měsíci těhotenství, teď se začínáme pokoušet o další a byla bych vám vděčná za všechny rady, jak předejít zamlčenému těhotenství. Užívám dle doporučení gynekologa kyselinu listovou, vitamíny GS Mamavit. Také jsem si dnes koupila kontryhelový čaj. L
Odpovědět
 Dusicka26 


Re: smutný konec 

(15.1.2008 13:44:27)
Ahoj vsem. Je to týden, co jsme v 11 týdnu těhu prišli o naděje. Zamlklé těhotenství a dal uz vite co se deje.
Je mi moc smutno, a bojim se jake bude dalsi těhotenství, i když tomu nechame čas a v lete se uvidi. Tělíčko a příroda si to nakonec stejně všechno zařídí po svém.
Po narkoze jsem brečela asi dve hodiny, nešlo to zastavit a ty emoce musely ven. Jsem tyden doma, normalne bych delala vsechno možny, jen me ted nic nebavi, trochu se plížím celym bytem a snažim se usmivat a tesit se na spoustu novych veci. Jen me pořád napadá, že ted jsem mohla byt krasna těhu a nic.

Když čtu všechny články, zjištuji, že jsem to vlastně podvědome tušila. Před 14 dny me přestaly studit nohy, bolet hlava a prsa. Na ultrazvuku bylo mimi o dva tydny menši, ale nebylo nic vidět. Tyden na to jsem se nafoukla a začala špinit, tak jsem hned jela na pohotovost a tam potvrdili, že mimi netluče srdičko. Vydržet do druheho dne na potvrzeni a nasledne druhy den na kyretáž bylo šílené, ale je to za mnou a za chvíli bude snad ještě vzdálenejší a vzdálenější.

Tak držím palce všem snažilkam a budoucim mamkam i jejich mužům, snad mate to stejne štěstí mít vedle sebe takovou oporu jako ja.
Odpovědět
 Enchantress 


Re: smutný konec 

(17.1.2008 20:55:56)
Ahoj všem.

je zvláštní, že jsem narazila zrovna na tyhle vaše výpovědi. Měla bych být v 16.týdnu těhotenství, ale už asi týden mám divný pocit, jestli je všechno v pořádku. Asi chápu všechny ty vaše pocity, které jste měly a kterými jste prošly. Před týdnem mi z běžné kontroly moči přišli na to, že mám v sobě nějakého hnusného stafilokoka, který by jednak mohl ublížit miminku a jednak bych mohla skončit v nemocnici se zánětem ledvin. Dostala jsem antibiotika, které asi jediné mohl lékař napsat, přesto je v letáku napsáno, že pro těhotné a kojící jen v závažných případech. I v lekárně na mne koukala magistra trochu překvapeně, že je jako těhotná dostávám. A tak už jsem týden ve strachu, tak mi prosím držte pěsti, abych taky nemusela plakat jako vy, i když mám takové divné tušení....;((
Odpovědět
 LucikRy 
  • 

Re: smutný konec 

(19.1.2008 16:11:27)
Ahojky děvčátka klidně si o tom pojdte pokecat na http://www.emimino.cz/modules.php?name=Forums&file=viewtopic&t=20143.
Je lepší si o tom pokecat, než to držet v sobě. Holky držte se, já už to mám taky zasebou.
Lucikry
Odpovědět
 Jacoby 


Re: smutný konec 

(20.1.2008 15:51:20)
Jo, vím o čem píšeš.
Mám za sebou stejnou zkušenost jako ty. Je to už měsíc a půl a bolí to pořád. Jen už trochu míň.
Mám báječného partnera, co se spolu se mnou těšil na mimi, spolu se mnou smutnil a teď mě drží za ruku kdykoli potřebuju a říká příště... a dáme tomu čas...
Ale i tak mám děsný strach, že to "příště" může dopadnout zase špatně. Ale příroda asi opravdu ví co dělá a tak budu doufat
Držím všem palce.
Odpovědět
 Šárka, tři děti 
  • 

Mohly být čtyři 

(8.3.2008 21:09:49)
Když čtu všechny příspěvky, stará rána v srdci se opět otevírá a já zjišťuji, že přes všechno současné štěstí stále bolí.
O mimčo jsme se snažili 4 roky, podstoupili jsme všechna možná vyšetření, nakonec nekonečné procedury
IVF, když na čtvrtý pokus jsme slyšeli to překrásné "jste těhotná". Strašně jsem si to užívala, byli jsme nesmírně šťastní, až později mě docházelo, že doktor už nebyl hned v počátku nadšený výsledky hormonálních rozborů krve, už tady bylo něco v nepořádku, ale v té chvíli jsem si to nepřipouštěla, ujišťovala se, že se to spraví a bude to všechno OK. S tím mě taky pouštěli z nemocnice. Ve 12. tt jsem šla celá natěšená lna UTZ, že konečně uvidím poprvé svoje dítě. Dívala jsem se na obrazovku a vůbec mě nedocházelo, že tam není něco v pořádku, že nevidím srdíčko, až dr. řekla tu strašlivě krutou větu (snažila se co nejšetrněji). Pamatuji se jen, že jsem šla jako v mátohách, pro slzy jsem neviděla, manžel mě musel vést, vůbec jsem nevnímala lékaře, jen jsem potom pochopila, že miminko bylo mrtvé už od 9. týdne a že mě dají ještě týden, jestli nepotratím spontánně nebo provedou kyretáž. Věděla jsem, že musím být statečná, protože mamča slavila v ten den narozeniny (příhodný dárek :-((). Ten týden jsem prožila s hrozným vědomím, že v sobě nosím mrtvé dítě, v den, kdy jsem nastupovala do nemocnice, jsem se doslova zasekla před vchodem, s tím že dál nejdu, prostě to nezvládnu. Strašně hodná staniční nakonec spolu s manželem mě tam nějak dostali, starali se o mě...
Nakonec se nám miminko povedlo po dalších 7 měsících napoprvé, celou dobu jsem se strachvala, aby to zase nedopadlo špatně, ale narodila se nám krásná zdravá holčička, dnes je jí skoro 7 let. Pak následovaly další roky marného toužení a pokusů až jsem to nakonec vzdávala a přesně v tu hcvíli jsem otěhotněla znovu a aby toho nebylo málo - povedla se nám dvojčátka, s nimi to těhotenství už nebylo tak lehké a pohodové, protože od 26. tt hrozil předčasný porod, takže opět velký strach o děti, ale nakonec jsme to zvládli a narodili se krásní kluci, kterým budou za 2 měsíce 2 roky.
Myšlenka, že tu mohly běhat děti čtyři je stále živá a stále se vrací, ale děkuji osudu, že mám krásné a hlavně zdravé tři děti, které velice milujeme.
Držím všem maminkám, kterým se tahle strašlivá věc stane, palečky, buďte statečné a nevzdávejte se.
Odpovědět
 LenkaSko+D+A+D 


Re: Mohly být čtyři 

(8.5.2008 16:51:48)
Milá Šárko,jsem vám vděčná za váš článek.Mám jednu interupci za sebou.Mám dvě úžasné,zdravé děti 11 a 6 let,ale nikdy jsem na potrat nezapoměla.Je to už 8 let.Teď jsem asi těhotná,zítra jdu na ultrazvuk,chci si mimčo nechat i když je neplánované.Manžel,ale nesouhlasí,myslí,že to nezvládnem finančně.Jsem po gyn.operaci a toto je moje poslední šance mít moje třetí vytoužené dítě.MOC mě to trpí.Lenka
Odpovědět
 eva 


bolest 

(3.4.2008 15:43:04)
už je to víc jak rok a stále to bolí když vidím těhotnou tak ji závidím a mam strach z dalšího těhotenství co bude ještě že mám doma už jedno sluníčko jinak bych to nezvládla vůbec
Odpovědět
 Soňa, Daniel 09/02 
  • 

Re: bolest 

(9.4.2008 12:48:14)
Držím Ti palečky,ať to vytoužené miminko příjde!!!!!!!!!!!!! Já už mám taky doma jedno sluníčko a teď čekáme další, jsem ve 32. tt. moc Ti přeji, abys měla další děťátko!!!

Hodně štěstí!
Odpovědět
 Jacoby 
  • 

Děkuju 

(11.5.2008 17:15:29)
Děkuju, že jste dokázala napsat to, co já nedovedla ani sama pro sebe pojmenovat.
Už dvakrát jsem viděla ty dvě čárky na těhotenském testu. Poprvé jsem šla ke gynekologovi nadšeně, se vší energií, které jsem byla poránu schopná. A verdikt zněl: zamlklý potrat. Následovala cesta do nemocnice... No prostě všechno jako na běžícím páse, odosobněné. Asi to tak mělo být... Uklidňovala jsem sama sebe a tvářila se silně před ostatními a chvílemi jsem dovedla i sama sebe přesvědčit, že jsem v pořádku a že už je všechno dobré. Ale nebylo, jen jsem nechtěla, aby to někdo věděl. A měla jsem strach. Z toho, že příště to třeba dopadne stejně, i když jsem hrdinně prohlašovala, že to bude dobré, určitě.
A nebylo. Když jsem si po několika měsících všimla příznaků, udělala jsem si test. Byl pozitivní a mě na chvíli přepadlo nadšení, ale návštěvu gynekologa jsem odkládala co to šlo. Když jsem tam konečně vyrazila, čekal mě znovu stejný verdikt a znovu stejná cesta do nemocnice. A černá díra prázdnoty a něčeho, co už díky Vám dovedu pojmenovat. A ještě něco. Strašný strach z příště...
Odpovědět
 Marlenka 
  • 

23 týden nám byl osudný 

(11.10.2008 18:56:03)
Je to jen pár dní co jsem přijela z nemocnice bez bříška i miminka. Můj první porod ač byl trochu chaotický a ukončen císařským řezem, byl ve skutečnosti úspěšný. Máme doma tříletou dceru, která nám dělá velkou radost a nic ji neschází. Rozhodli jsme se ji tedy pořídit sourozence. Otěhotněla jsem hned, jak se říká na první pokus, těhotenství bylo bezproblémové, všechny testy nám sdělovaly jen dobré zprávy, máme doma i DVD 3D ultrazvuku. Kontrola ve 23 týdnu byla však osudná a vůbec nečekaná, výraz v obličeji mé gynekoložky nevěstil nic dobrého. Zazněla jen zpráva, že v břišní dutině se nachází voda. Nemusím popisovat jaké byly mé pocity a dlouhá noc čekání na podrobný ultrazvuk, a připravovali se s manželem na nejhorší. Což také bylo, prošli jsme genetikou a podrobnými dopňujícími ultrazvuky a nic jiného nám nezbývalo než přistoupit na potrat ve 23 týdnu z genetických důvodů a vady, která je nslučitelná se životem. Celkově však miminko bylo plně zdravé, vše vyvinuté, jen na vodu v bříšku, která tam neměla co dělat. Ihned jsem zůstala v nemocnici a následovalo vyvolání porodu. Byl to můj první porod normální cestou, a nechtěla bych to už nikdy zažít.
Počkáme na výsledky z genetiky a pokud bude vše v pořádku ještě jednou to asi zkusíme. Jen asi pro nás nebude platit, že první tři měsíce jsou nejhorší, celé těhotenství se budeme strachovat jestli se něco zase nevyskytne. Přeji všem maminkám, které prožili něco podobného ať se nevzdávají a bojují dál, určitě se to příště povede.
Odpovědět
 iveta, žádné dítě 
  • 

Re: 23 týden nám byl osudný 

(11.10.2008 21:18:26)
marlenko, je mi to moc líto a zároveň dovol, abych tě požádala o radu. víš, já jsem v 21.týdnu, čekám dvojčátka, je to moje první těhotenství a bohužel bude muset být ukončeno ze zdravotních důvodů. je strašně těžké se s tím srovnat, navíc mám před zákrokem a nevím, co mě čeká. nemyslíš, že je lepší císařský řez než přirozená cesta? já nevím, jak bych psychicky zvládla být při vědomí. děkuju ivka
Odpovědět
 Marlenka 
  • 

Re: 23 týden nám byl osudný 

(12.10.2008 14:03:34)
Ivetko je mi moc líto, že se ti vůbec něco takového přihodilo a ještě při dvojčátkách, musíš být moc statečná a myslet na budoucnost. Porod ti budou vyvolávat postupně, prvně se zavádějí do dělohy na roztáhnutí tyčinky, které budeš mít přes noc a ty zvětší svůj objem, upozorňuji, že tohle vůbec nebolí ani při vytahování, můžeš mít jen nepříjemný pocit. Po vytáhnutí mi dávali čípek na vyvolání porodu, asi tak kolem 12 hodiny. První vztahy jsem začínala cítit kolem čtvrté ty byly čím dál více nesnesitelné a v devět hodin už jsem to vzdávala, ale porodní asistentka byla opravdu trpělivá a snášela ode mne asi hodně. Už jsem je i přemlouvala ať mne vemou císařem, ale že prý né, protože už mám jeden za sebou a prý bych toho mohla litovat. Teď jsem ráda, že to tak dopadlo, nemám žádné bolesti a po dvou hodinách jsem byla na nohou, což po císaři jsem trpěla jak pes ještě dlouho. Šrám na srdci zůstane veliký, vyrovnat se s tím je těžké, ale nevzdáváme to. Ještě jen co by tě mohlo zajímat, nastřihávat tě nebudou a po porodu tě ihned uspí a dělá se nějaká revize, ale to vůbec nebudeš vědět, jedná se o čištění. Za dvě hodiny se vzbudíš a potom tě odvezou na gyndu. Během porodu ti budou ještě dávat injekce na urychlení porodu. Držím moc palečky, hlavně hodně sil a pevné nervy. Pokud by jsi potřebovala potom promluvit klidně napiš.
Odpovědět
 Helena 
  • 

Jsou i horší věci 

(16.11.2008 19:45:20)
Čekala jsem své první dětátko v 35letech, plánované a očekávané a potkalo mě stejné neštěstí. Při ultrazvuku v 7 týdnu bylo vše v pořádku a já se radovala ani ve snu by mě nenapadlo, že by něco mohlo být špatně. Při kontrole za 14 dní se bohužel plod přestal vyvíjet, srdíčko netlouklo, byl to opravdu šok. Stále jsem se obávala, zda jsem si správně spočítala poslední menstruaci a kyretáž ještě 14dní odkládála po domluvě s doktorkou, která mě sledovala. Bylo to ovšem marné, prostě něco bylo v těle špatně, mohl to být i poškozený plod, stává se to často. Pak jsem začala spontálně potrácet, tělo se chtělo zárodku zbavit, ale stejně jsem musela na kyretáž do nemocnice. Měli bohužel plné gynekologické oddělení, tak mě dali na onkologii a musím říct, že to pro mě bylo asi nejlepší řešení. Přestala jsem se litovat, protože můj případ tam byl nejlehčí, spolu se mnou ležela 22letá slečna a čekala na odstranění dělohy a vaječníků kvůli nádoru, dítě si nestihla pořídit ač se o to 2 roky snažila, několik žen bylo bez vlasů, hubených..... Mně tohle opravdu dost pomohlo, zákrok nebolel, sestřičky byly hodné a druhý den jsem šla oproti těm chudákům domů. Zamklý plod se prostě stává a nic to neznamená, další těhotenství to ničím neovlivní, mohu potvrdit, za půl roku jsem znovu bez problémů hned otěhotněla a za 4 měsíce čekám miminko, vše probíhá bez problémů a ač jsem trochu už starší bude mi 37let na první dítě, je mi báječně, pořád sportuji, pracuji a nemusím nic omezovat ani hlídat. Všem těm které to potkalo hlavu vzhůru, smutek přejde, příroda ví, proč jsme zrovna to naše miminko něměly donosit, třeba by bylo postižené, nebo by jsme o něj přišli později. Lepší zamklý plod než potrat ve 3 měsíci.
Odpovědět
 pavdus 
  • 

potrat 

(9.2.2009 17:53:24)
stalo se mi totéž,o čem tu všichni píší.Bohužel to bylo moje první těhotenství a pořát se s tím nemůžu smířit.Stále si říkám,kde jsem udělala chybu, nebo proč se to stálo!!! Manžel je sice ohleduplný a snaží se přivést moje myšlenky na něco úplně jinýho,ale......
Na druhou stranu si to odůvodňuji pouze tím, že nám asi nemělo být dopřáno a nemělo se to narodit,ať byl důvod jakýkoliv :-))
Odpovědět
 romana 
  • 

proc ja mam takovou smulu 

(26.5.2009 21:56:17)
Prosim vas kdo zažil neco podobného at mi poradí.Jmenuji se Romana a mam velikej problém,nedokážu donosit dítě.Už jsem byla čtyřikrát těhotná a vždycky došlo k potratům okolo dvacátého týdne.Ted jsem byla těhotná,všechny výsledky byly v pořádku,pak jsem se okolo dvacátého týdne začala otevírat,tak jsem byla v nemocnici,kde mě zašili a za týden mě řekli,že šev povolil,zatím mě zašívat znovu nebudou,prý se to stahne samo.Ale ve dvacátémčtvrtém týdnu poctivého ležení v nemocnici mě zničehonic odtekla voda a bylo to špatné o miminko jsem zase přišla.A DOKTOŘI MI ŘEKLI ŽE SE TO STÁVÁ,PRÝ MÁM SLABEJ DĚLOŽNÍ ČÍPEK,ŽE MI UDĚLAJÍ PLASTIKU TA PRÝ POMŮŽE,ALE JÁ UŽ NEVÍM ČEMU VĚŘIT,UŽ JE TOHO MOC,JE TO NA ZBLÁZNĚNÍ,PROČ JÁ MUSÍM TAK TRPĚT,VŽDYT CHCI JEN MIMINKO
Odpovědět
 Danyella 


Re: proc ja mam takovou smulu 

(26.5.2009 22:04:46)
Romano!!!!Uvidíte, že to dobře dopadne a to miminko mít budete!Jen člověk nesmí stratit naději, i když jak vidím je to mnohdy těžké!!!!Mám kamarádku, která je snad 16let vdaná a rok co rok postoupila umělé oplodnění /někdy i víckrát za rok....toho zklamání co zažila a to se nebavím o finanční stránce!/ No a nyní po tisícím oplodnění porodila minulý týden zdravou holčičku! Holt někdy si člověk musí vystát řadu!Ale uvidíte, jednou vám z toho jekotu doma pak bude zle!Hodně štěstí a na operaci rozhodně jděte,nemáte tím co ztratit!
Odpovědět
 romana 
  • 

proc ja mam takovou smulu 

(26.5.2009 22:16:34)
Prosim vas kdo zažil neco podobného at mi poradí.Jmenuji se Romana a mam velikej problém,nedokážu donosit dítě.Už jsem byla čtyřikrát těhotná a vždycky došlo k potratům okolo dvacátého týdne.Ted jsem byla těhotná,všechny výsledky byly v pořádku,pak jsem se okolo dvacátého týdne začala otevírat,tak jsem byla v nemocnici,kde mě zašili a za týden mě řekli,že šev povolil,zatím mě zašívat znovu nebudou,prý se to stahne samo.Ale ve dvacátémčtvrtém týdnu poctivého ležení v nemocnici mě zničehonic odtekla voda a bylo to špatné o miminko jsem zase přišla.A DOKTOŘI MI ŘEKLI ŽE SE TO STÁVÁ,PRÝ MÁM SLABEJ DĚLOŽNÍ ČÍPEK,ŽE MI UDĚLAJÍ PLASTIKU TA PRÝ POMŮŽE,ALE JÁ UŽ NEVÍM ČEMU VĚŘIT,UŽ JE TOHO
MOC,JE TO NA ZBLÁZNĚNÍ,PROČ JÁ MUSÍM TAK TRPĚT,VŽDYT CHCI JEN MIMINKO.Všechny výsledky jsem měla vždycky v pořádku tak nevím v čem je chyba.UŽ SI PŘIPADÁM DIVNÁ,PROČ SE TO STÁVÁ POŘÁD MĚ...ŘÍKÁM SI ZDA NĚKDO PROŽIL NĚCO TAK HROZNÉHO V ŽIVOTĚ JAKO JÁ,PŘI ŽIVOTĚ MĚ DRŽÍ MANŽEL A RODIČE.Prosím o radu jak dál...nevím už co dělat,jen breím,nic m nebaví,už nevím čemu mám věřit.Dám miminku ještě jednu šanci,zda to nevyjde,tak si miminko s manželem adoptujem a dáme mu lásku kterou nepoznal a budem ho mít radi jako vlastní...Už mě ten život nebaví,proč někdo má takové trápení... DĚKUJI PŘEDEM ZA RADU.
Odpovědět
 Danyella 


Re: proc ja mam takovou smulu 

(26.5.2009 22:29:39)
Romano já myslím, že smůlu v životě nemáte jen vy..občas se stačí kouknout kolem sebe a pak možná člověk zjistí, že někdo druhý je na tom daleko hůř! Vy ještě máte šanci a hlavně štěstí na lidi co stojí při vás! Moje sestra má první dcerku mentálně postiženou, že ji to odradilo od dalších dětí.Dceři se naprosto obětovala až jí nějak ten čas uběhl a teď v 40 letech se jim ,,poštěstilo",že otěhotněla.Těhotenství bylo ovšem mimoděložní tak muselo dojít k potratu, ten se ovšem nějak ,,vymkl z ruk" a ségra zkončila na chemoterapii. Ach jo, myslím, že toto je též velké neštěstí, ale mnohdy si člověk musí říct, že věci co se dějí kolem nás mají nějaký důvod a smysl...ale hlavně to člověk nikdy nesmí vzdát!
Odpovědět
 Danyella 


Re: proc ja mam takovou smulu 

(26.5.2009 22:33:07)
Ještě mne teda napdá, že kámoška měla stejný problém jko vy, musela těhotenství celé proležet zašitá v nemocnici a dopadlo to dobře. Nevím nestálo by v úvahu sehnat opravdu dobrého odborníka a nemocnici na váš problém?S někým to prokonzlutovat než otěhotníte? Víc lékařů víc názorů.
Odpovědět
 Mammina 


Re: proc ja mam takovou smulu 

(1.8.2010 0:20:08)



Ahoj Romanko,
ve snaze Ti nejak, jakkoliv poci, jsem si na Vas vylozila karty. Vzhledem k tomu, ze jde o velice intimni zalezitost, chceteli vedet vysledek, napiste na tuto adresu: jungemutter@seznam.cz
Odpovědět
 Mammina 


Dekuji 

(1.8.2010 0:03:34)
At jsi kdokoliv, dekuji Ti za nadherny clanek. Verim a doufam, ze Ti pomuze osvobodit se od Tvee bolesti. Je to fakt, ktery si nese kazdy v sobe, jako brime, tudis Ti muzu tak maximalne predat slovy: "Uprimnou soustrast." a prani vseho dobreho do budoucna:-)~s~
Odpovědět
Máme rádi miminka

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2023 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.