Radyna |
|
(18.7.2006 13:23:59) Taky si myslím, že každý dobrý skutek muí být po zásluze potrestán. Když jsem pracovala v Praze, tak se mi odstěhovala kamarádka, která se mnou bydlela v pronájmu. Nabídla jsem tedy jiné kamarádce, která se zrovna vrátila z Německa kde pracovala jako au-pair a sháněla bydlení, aby se nastěhovala.Prvních pár měsíců to bylo fajn, poté co jsem ji seznámila s mou známou a jejím přítelem, to začalo být hrozné. Známé přebrala přítele, ani se neobtěžovali jí to říct a dlouho ji tahali za nos, mě obvinila z toho, že jsem ji okradla o 10000kč. Ostěhovala se stylem, že asi 10min. před tím než to udělala mi to řekla. Z této zkušenosti pro mě vyplynulo, že už nikdy nikomu pomáhat nebudu. Neboť toto se stalo cca před 5 lety, ale je mi z toho zle ještě dnes.
|
Evča, kluci 90+96 |
|
(18.7.2006 13:39:59) Dle mé zkušenosti se nejhůře řeší spory mezi lidmi, s nimiž jsme si nějak blízcí. Příbuzní, kamarádí, známí. Slušný člověk má zábrany použít ostřejší metody, pořád toho druhého omlouvá... a ten druhý toho sprostě využívá.
Mám vlastní zkušenost s bráchou, šlo o peníze, které jsem mu v dobrém úmyslu půjčila a on se neměl k vrácení. Bylo to ošklivé, nemohla jsem s tím nic dělat, protože bych ublížila mamince (brácha byl vždycky její mazánek). Brácha se mi vysmíval. Už je to vyrovnáno - s velkým prodlením a samozřejmě bez omluvy a bez úroků - ale hořkost ve mě zůstala a bráchovi už v životě nepůjčím ani korunu. Je to smutné, ale je to tak.
Kdysi - když jsem byla na mateřské - přišla s prosbou o půjčku moje tehdy nejlepší kamarádka - též na mateřské, kterou jsem znala přes 20 let. Sama jsem moc neměla, ale půjčila jsem jí asi 5 tisíc (na počátku 90.let). Taky hodně dlouho trvalo, než to vrátila. Sice bez vysmívání, ale s vrácením nijak nespěchala. Kdybych věděla, že jsou na tom špatně, tak neřeknu ani slovo. Ale oni místo vracení peněz jeli autem na 10 dní do Itálie. To mě tehdy hodně mrzelo. Ne že bych jim tu Itálii nepřála! Ale když mám dluhy, tak snad především splácím a pak teprve jezdím po světě, ne? Já mít dluhy, tak nejedu ani na Slapy, než to vrátím.
|
ajsi | •
|
(18.7.2006 14:18:16) Naprostý souhlas - nejhorší jsou příbuzní a velmi blízcí. Zastávám názor, že do takových vztahů nikdy nesmí zasáhnout jakékolí finanční ani majetkové záležitosti. Pomoct s bydlením - ano, pomůžu najít podnájem. Pomoct s penězi - ano, pomůžu najít práci, brigádu. A tak podobnš. Ale nastěhovat si někoho do bytu nebo půjčit (ale ani půjčit si) peníze, to nikdy. Je to tvrdé, ale člověk si tím ušetří spoustu starostí a nervů. Jsem dosmrti poučená podobnou zkušeností.
|
Markéta, syn 4 r. | •
|
(18.7.2006 15:02:21) Přidávám se, nikdo z našich kamarádů, kterým jsme půjčili peníze, už se s námi nekamarádí. V příbuzenstvu jsme půjčovali jednou, dotyčná pak neměla na vrácení, strašně se styděla a tak se nám rok neozvala (předtím jsme byli v docela čilém kontaktu). Už nepůjčujeme. Je to ale dost těžké, když za vámi přijde vaše (dejme tomu) sestřenice, která má tři malé děti, problém najít práci a poprosí vás třeba o takových padesát tisíc (opravuje barák). Protože vy víte, že ty peníze už nikdy neuvidíte (ze sociálních dávek se splácí těžko), takže jí půjčit (dát) nechcete, na druhou stranu je vám (nebo alespoň mě) stydno, protože vy jaksi ty peníze máte a ona ne.
|
Zuzana + kluk04 + holka06 |
|
(18.7.2006 15:11:17) Máme jedno malé dítě a za pár týdnů budeme mít druhé. O naše dítě se momentálně často stará chůva (částečná invalidní důchodkyně). Včera odpoledne mi telefonoval její manžel (starobní důchodce), jestli bych mu nemohla půjčit peníze na auto. Vyhlídnul si totiž zbrusu novou Hondu za výhodných podmínek a na počáteční vklad mu chybí 30 tisíc. Již dřív jsem si všimla, že jsou trochu mimo realitu: „Moje dcera na moravské vesnici chudák má takový obyčejný dům za 6 milionů, já se úplně stydím to někde říkat, jaká to je kostka“… „moje dcera je tak zadlužená kvůli hypotéce, že ani nemá na to, aby koupila dětem jogurt"... „oni mají chudáci takový to český auto – tu Octavii combi“.... Tak nevím, jestli to je na Moravě normální, ale začíná to vypadat, že se navzájem tak nějak šokujeme. Já ji asi šokuji tím, že kupuji dítěti biopotraviny, najímám si chůvu a občas i uklízečku (šetří mi to čas na výdělečnou činnost). Nedávno jsme s manželem dostali příšernou zvracející virózu, tak jsem jí nabídla 800 Kč na den, když se o dítě postará na celé 3 dny. Celkem jsem zaplatila asi 3000 za to, že jsem dítě uchránila před nemocnicí. Mám dojem, že si z toho asi vyvodila, že musím být zaručeně úplná milionářka, když dělám takové věci. A já zase zírám, jak velikou moc mají nad tou rodinou taková vnější pozlátka, že ani dva chudí důchodci nemohou mít auto značky Felicia nebo Fabia. Kdyby chtěli půjčit na doktora, vůbec bych neváhala, ale tohle? To ne.
|
Amélie | •
|
(18.7.2006 15:55:44) Že je hanba nefackuje, obrátit se s požadavkem o půjčku na luxusní auto na prakticky cizí lidi! Já bych si tohle nedovolila ani vůči rodičům, se kterými vycházíme velmi dobře. S velkými rozpaky bych si byla schopná půjčit na nějakou opravdu nezbytnost pro děti, ale jak se znám, tak bych jako první napsala úpis, že jsem si to půjčila a kdy to vrátím.
Od cizích lidí mi takový požadavek přijde doslova sprostý. Na toho doktora bych taky neváhala, ale tohle????
|
Pawlí |
|
(18.7.2006 16:31:10) Já půjčuju často knížky, věci, někdy peníze. Většinou se mi vrací i když samozřejmě né vždy. A budu půjčovat dál jen už ne těm samým lidem. Do téže řeky klidně ale v jiném doprovodu :-).
|
Amélie | •
|
(18.7.2006 16:36:27) Jasně, u přátel nebo rodiny taky nemám problém půjčovat knížky, věci ani peníze (i když to poslední snad od nás nikdo nikdy nechtěl), i kamarádům ručíme na dluh... Ale vždycky se nám to vrátilo a co ne, to byly maličkosti, na které jsme stejně zapomněli.
Ale u těch cizích mě zarazila ta jejich nebetyčná drzost...
|
|
jana | •
|
(18.7.2006 18:29:36) Já znám případ, kdy si jedna paní šla půjčit ke své příbuzné knížku, protože tu svojí měla úpně novou a něchtěla si jí hned "ošoupat" ...
|
Petra | •
|
(20.7.2006 8:17:42) Taky jsem kamarádce půjčila knížku. Vrátila mi ji ve stavu (pomaštěnou, roztřepené rohy, . . . ), že jsem se ji štítila vzít do ruky. Nechápu, jak může někdo s vypůjčenou věcí zacházet tak nešetrně. Rodičům taky půjčuji své knihy a tam problém není, vrátí se zpátky v původním stavu.
|
|
|
|
|
Ivana Procházková |
|
(24.7.2006 1:33:13) ZooZo,
trochu od věci, ale kde se dá, prosím, najmout uklízečka jen na "občas"? Já jen, že mi momentálně odchází paní na úklid (sehnala místo sekretářky :(), a protože mi nesedí úplně každý, bude asi výběr pro dlouhodobou spolupráci trochu trvat. Takže bych mezitím potřebovala, aby s tím uklidem sem tam někdo pohnul :), i když to nebude zrovna osoba podle mé volby (jednorázovku či nahodilé úklidy snad zvládnu s kýmkoli:).
|
|
|
aisi | •
|
(18.7.2006 15:12:51) Stydno by mi nebylo. Snažila bych se pomoci jinak - tady např. s tím hledáním práce, s pohlídáním dětí, s pomocí na stavbě... Ale všem už narovinu a natvrdo říkám, že prostě peníze a majetek mi po špatných zkušenostech do vztahů nesmí. Tečka. Zatím to každý vzal. Kdo by ne, měl by smůlu.
|
|
Víla Amálka |
|
(18.7.2006 15:29:14) Tak to mám asi na kamarády štěstí nebo čuch na to, kdy půjčit a kdy ne. Půjčovala jsem kámošovi na poslední splátky na minilab, kdy hrozilo, že mu bude těsně před zaplacením odebrán. A vše bylo včas vráceno... U drobnějších věcí se občas stane, že se věc nevrátí nebo nejsou úplně OK, ale to může být i tím, že to člověk tolik nesleduje. Leckdy jsem po čase mile překvapena, když se mi vrátí věc, u které už jsem zapomněla, komu jsem jí vlastně půjčila :-)
|
|
|
|
|
|