Jak jsme si pořídili "nájemníky"

Průběh

Říkejme jí třeba Jahoda. Znaly jsem se přes dopisy a párkrát si telefonovaly. Měly jsme domluvené asi desetkrát setkání a vždycky z nich sešlo, jednou neměla hlídání, pak čas. A pak zavolala, jestli by u nás mohli přespat, že nemají kam jít. Většina lidí kolem mne nás vynášela pomalu do oblak, jak jsme hodní, milí a chápaví. Ale upřímně - kdyby někdo s dětmi za ruku zaklepal u Vás, poslali byste ho pod most?

Začátek byl jak jinak idylický, Jahoda byla celá nadšená z toho že s dětmi nemusí po nocích courat venku, že se můžou vykoupat, že dostanou najíst.

Říkala jsem si - dáme jim čas, než se trochu oklepou z toho, co mají za sebou. Postupně zjišťovali, že z věcí, které si nechali u "dobrých přátel", jim zůstalo jen to, co nešlo prodat nebo spálit a že toho moc nebylo. A tak jsme namísto ve třech začali žít v osmi. Společně jsme jezdily na muzikály, společně při nezbytné kávě probíraly poslední světové i osobní novinky. Seznámila jsem Jahodu s některými svými známými, většinou společně s námi rozebírali minulost i budoucnost a ona postupně zjišťovala, že existuje i jiný způsob života než po vzoru poslušné muslimské ženy sedět doma a čekat až se vrátí pán a vládce…

Společně jsme vařily, společně uklízely a praly. Brzy jsme si rozdělily činnosti, aniž jsme se nějak složitě domlouvaly. Jahoda myla nádobí (činnost, kterou já opravdu nemusím) a já se starala o prádlo a o jídlo. Ale jak ze dnů byly týdny z týdnů měsíce, začaly se objevovat první trhliny.

Jahodin muž je trochu zedník, trochu elektrikář, prostě trochu od devatera řemesel, skvělé, řekli jsme si, neb žijeme ve slušně řešeno "rustikálním objektu" a tu barabiznu se snažíme dát trochu dopořádku. Kdo má starou chalupu, ten má zadek v kalupu, takže když už je mládenec pořád "doma" (do práce nechodil), mohl by přiložit ruku k dílu. Zvlášť když proviant šel z naší kapsy. Bohužel jeho pracovní morálka střídavě stagnovala a klesala a až na nečetné obdivuhodně budovatelské záchvaty byla dosti amorální.

Závěr

Koncem května jsem odjela s partou jiných maminek na dovolenou a když jsem se vrátila "něco" bylo jinak. Jahoda seděla u svého muže, nemluvila, koukala do země a odešla, jen když bylo potřeba k dětem. Jsem poslední, kdo by zavrhoval lásku. Já kupříkladu jsem se svým partnerem velmi ráda. Ale mluvím s ním, dotýkám se ho a nesedím jak spráskaný pes. Neměla jsem moc času přijít záhadě na kloub, protože stavba byla v plném proudu a my jsme vyhledali azyl u kamarádky v 3+1 (děkuju), kde naši potomci společně řádili a já si užívala bytu bez rozkopaných podlah. Doma nám mezitím z kasičky zmizelo 340 Kč a byl to ale odvážný zloděj, který tam vlezl otevřeným oknem, neslyšen vyklepal porcelánové prasátko a zase ho prázdné vrátil, kde jej vzal… tedy podle nájemníků…

Domů jsme nakupovat přestali, taky proč dělat zásoby, když my tam nejsme a partner se nají v práci? A pak jsem jednoho dne šla ukázat synovi jak pokračují práce a něco málo udělat. A najednou se přihnala Jahoda od sousedky (se kterou jsem ji mimochodem seznámila) a že se stěhuje. Obvinila našeho syna z toho, že jejich dceři cákl do oka jakýsi sajrat, který se válel na dvorku. Co na tom, že od toho byli mokří oba? Co na tom, že jejich dcera už několikrát lhala a sváděla co se jí hodilo na mě i na Jahodu? Co na tom, že sama za chvilku přišla s tím, že to ona sama…?

Dotčená Jahoda balila. Nevím jestli čekala, že ji budu přemlouvat? Nejspíš ne i kdyby, rozhodně by čekala marně. Zabaleno měla během hodiny a to prosím pro 5 lidí. Takhle rychle nemám zabaleno ani pro sebe a pro syna na týdenní dovolenou. Nepochybuji o tom, že většina věcí už byla pobalena (nikde žádné špinavé prádlo, zato přebrané hračky i nádobí) a čekalo se na vhodnou příležitost. Chvilku na to přijel sousedčin manžel a jal se od nás odvážet pytle plné věcí.

Se mnou vůbec nemluvili, partnerovi prý poděkovali. No nedělám dobré skutky kvůli vděčnosti, ale je pravda že od dobrého slova huba nezabolí. A tak řekli "Ahoj" a téměř po půl roce společného bydlení zmizeli za rohem ulice.

P.S.

Kladno je malé a mě zná spousta lidí. A tak se dozvídám, jak se ztracené peníze našly, škoda že jsem u toho nebyla, jak jsme tu chudinku partnera Jahody dřeli 24 hodin denně a některé nesmyly jsou tak velké, že je odmítám komentovat. Jak kvůli nám nemohl do práce, protože musel makat na baráku, viz. minulý případ. Jak je můj partner vyhodil. . . .

Taky jsem zjistili, že všechny krabice na půdě jsou prohledané.

Taky nám přišel nedoplatek za vodu něco přes 3000 Kč, přestože jindy doplácíme 280 Kč.

Taky se pár věcí ztratilo. . . . .ale možná se najdou.

Možná jsem naivní a možná už šílená, ale udělala bych to znovu. Kdyby někdo v noci zaklepal, že nemá kde spát s dětmi, znovu bych ho uložila. Jen bych lépe stanovila pravidla hry -,, do kdy, zač a co rozhodně ne.

Mluvila jsem s lidmi, kteří se charitou zabývají pracovně a prý nějaká studie říká že po 4-5 měsících se vztahy "dárce" a "obdarovaný" drasticky mění. Tak u nás to bylo skoro na chlup;)

Z pohledu "pána domu":

Studie se shodují na tom, že po cca 4 měsících závislosti na milodarech (sociální síť, asylový dům apod.) se stává člověk "sociálním invalidou". Pokud v sobě nenajde vůli vzepřít se snadnému živobytí, stává se z něj parazit a začíná žít v přesvědčení, že "ti bohatí jsou morálně povinni živit nás, potřebné".

No, něco na tom je, sice v mém případě to znamenalo, že peníze ze čtyř pracovních úvazků padly na jejich obživu, můj stavební materiál a kofein, abych na nočních neusínal, ale myslím, že dilema dárce jsem zvládl a nedal jsem o mnoho víc, než jsem si vyžádal jako protislužbu (mé auto by bez jeho rukou bylo nepojízdné a letošní práci bych dělal ještě napřesrok).

Takže zatímco drahá tříčtvrtka to celé vypráví jako příběh o křivdě ubohým důvěřivým dárcům, já se radši držím teorie transakčních vztahů a píši si tato ponaučení, která bych rád podstrčil i těm, co se do takové situace někdy dostanou:

1) Hned nazačátku jasně deklarovat úmysly a očekávání. Ne závazně, ale aby po čase bylo co připomínat, až se obě strany posunou v názorech. Ono po půlroce připomenout, že řekli na tři týdny… na to se nedá nic namítat.

2) Bližnímu věř, ale sekyrku si hlídej… teď si to snad konečně zapamatuju: když jsem viděl tu ubastlenou prasárnu z lepenky, motaných drátků a silikonu, který mi udělal v počítači, který jsem jim půjčil, už se nedivím, že mu záhadně odešel můj disk. Takže příště se nebudu rozpakovat udělat poctivý filcuňk.

(Chtělo by se mi moralisovat, jak mu v ruce shořelo všechno, co jsem mu půjčil, ale naopak, začínám chápat své naštvané spolupracovníky, protože v tomhle jsem lautr stejný nemehlo… všem to funguje deset let, mě se to rozsype první den. Promiňte mi, lidi, co jste mi kdy něco půjčili…)

3) Jedenadvacet týdnů se zove věčností. A jednotkou věčnosti, jak známo, je jeden furt, takže bacha na to, bijte je, žeňte je, nikoho neživte pátý měsíc, i kdyby to byla jakkoliv oboustranně výhodná výměna, protože jest psáno:

Den je krátký, práce těžká, zaměstnavatel náročný a dělníci líní. Po zkušební lhůtě následuje pracovní poměr, né přátelství.

A Pawlí chybí ten závěrečný zlom, protože tam nebyla: prostě jsem přestal nakupovat (a protože v létě skoro nejím a trávím zimní pupek, vystačil jsem si s rohlíkem do kapsy a kouskem sýra) a tím jsem je vlastně vyhladověl. Asi jako když jsem zjistil, že za týden spálili dvakrát tolik dřeva, než my za měsíc… a tak jsem prostě už další nevyskladnil. Ale nemyslím, že je to nefér… moje děti to nejsou, proč bych je měl živit, když na to nemám peníze? Taky jsem přivezl banánové krabice na stěhování a Jahoda na to, že je to vydírání… to né, jenom zlej domácí, za hodného jsem byl půl roku a jak to dopadlo, v domě mi bydlí cizí rodina a ta moje sqwattuje po kamarádech... a tak vzkypěl rozkol, jehož výsledkem je oboustranná spokojenost. Doufám.

*ALFA*