| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Měla jsem poporodní depku - 2. část

 Celkem 72 názorů.
 Petule+Philip 25mesicu 


Hodne stesticka 

(5.6.2002 11:47:17)
Mila Petrusko,

muj prvni nazor na prvni clanek znas, a jak jsem videla, shoduju se i s nekteryma jinyma maminkama.
Tahle druha cast mi skutecne vhnala slzy do oci. Je moc prima, ze jsi nasla odvahu o tom psat, myslim, ze jsi pomohla spousty nastavajicim maminkam a uchranila jsi je od nejhorsiho - to cemu ty ses bohuzel nevyhla.
Moc a moc vam to s Terezkou slusi (ona je vazne malinkej andilek, vid?)! Preju vam ohromnou kupu stesti a uplny velehory lasky! Krasne si to spolu uzivejte, kocicky!
Petule
 Zuzka 
  • 

Re: Hodne stesticka 

(5.6.2002 12:58:04)
Milá Petruško,
přidávám se k Petuli a děkuji za Tvoji odvahu a upřímnost s jakou píšeš o svých pocitech. Je až k nevíře jak se naši lékaři dokaží chovat, ale všechno dobře dopadlo a z tebe je určitě ta nejbáječnější mamina .
Mnoho štěstíčka vám oběma.
Zuzka
 Jana 
  • 

Re: Re: Hodne stesticka 

(5.6.2002 13:02:36)
Aj ja sa pridavam. Petrusa, drzim palce, aby ste obe boli zdrave a aby mala rastla ako z vody. Je taka krasna.

Zase sa mi potvrdzuje asi stara pravda - vsetko je to o ludoch. Cudujem sa, ako si niektori tak strasne arogantni ludia vyberu povolanie ako je medicina...

Majte sa krasne!!!
 Šárka + 4měsíční Honzík 
  • 

Stát se může každému 

(21.4.2008 13:11:16)
Je mi opravdu moc líto,že sis musela projít takovýmhle děsivým obdobím,ale jsi moc statečná,že ses z toho všeho dostala,že ses odrazila od pomyslného dna a našla sílu přijmout vše jak je!!!Moc vám to s Terízkem sluší:)
 aica, Laura  


kde to žijeme? 

(5.6.2002 13:21:20)
Milá Petruše,
jsem za tebe šťastná že vše dopadlo dobře a jsi dnes ráda že máš svojí Terezku.
Jen si vždy při takových příbězích řikám "kde to žijeme" to jak za minulého století.Nikoho nic nezajímá, prostě jseš tu a hotovo.Opravdu nechápu jak je možné ženu v šestinedělí zařadit do jiné skupiny a ještě se k ní chovat takto.Mě toto připadá zoufalé, nedůstojné a vůbec.Jen úplně nerozumím tomu kdo na tebe tu sanitku vlastně zavolal??
Přeji at je vše dobré a at uz tě nic takového v životě nepotká.
 Paní Columbová 


prostředí, lidská důstojnost 

(5.6.2002 14:45:41)
Popis prostředí, byť jen zběžně načrtnutý, a jednání lékařky se mi zdají dost hrozné i pro lidi, kteří do léčebny patří.
 Konstanta & 3 raraši 


Re: prostředí, lidská důstojnost 

(5.6.2002 15:09:40)
Asi tak nejak... Myslim, ze z takoveho prostredi by mel deprese, pripadne se zblaznil i uplne normalni zdravy clovek...
 Hanďula a 3 berušky 


Hodně pohody a štěstí 

(5.6.2002 14:47:07)
Milá Petruško,
taky mi při čtení vhrkly slzy do očí. Po každém ze dvou porodů jsem si užila trochu poporodní deprese, ale s tím, čím sis prošla, se to nedá vůbec srovnat. Je to nezvladatelná situace, když si s námi hormony dělají, co chtějí, a my si nepomůžem. Moc mě mrzí, že se Ti dostalo takové "pomoci".

Ale teď už přeju Tobě, Terezce a celičké Tvé rodině jen a jen pohodu a moc štěstí. A pro další miminko jen všechno dobré!
 Gabča;2 kluci 


Pro statečnou Petruši 

(5.6.2002 20:30:04)
I já vám všem přeji do budoucna hodně štěstí- to špatné je už za vámi.Ať vám Terezka dělá jen samou radost a doufám, že se někdy dozví, jakou má statečnou maminku.
 Aneli 
  • 

Re: Pro statečnou Petruši 

(7.6.2002 21:54:24)
Ahoj Petruśe,doufám,že si na mě vzpomínáš,mám dnes už čtyřměsíční dvojčata.nebyla jsem tu dlouho,neměli jsme počítač.můžu ti říct,že jsi měla ve všem pravdu.Jsem moc ráda za vás všechny,které jste mi pomohly.Jen člověk,který to zažil,může o tom mluvit a hlavně nesoudit!Jsem moc ráda,že jsem neudělala něco,za co bych pykala celý život a že jsem k tomu neměla daleko!Stále beru antidepresiva a ještě asi dlouho budu i když jsem myslela,že jsem už v pohodě a chtěla je vysadit vše to hrozné se vrátilo.Jistě mi Petro rozumíš ačkoli pro některé maminky je to nepochopitelné.Teď už své děti opravdu miluji,ale bojím se,jestli to není nějak umělé a až ty léky vysadím čehož se bojím... můžeš mi napsat na mail? Díky
 Petule+Philip 25mesicu 


Re: Re: Pro statečnou Aneli 

(7.6.2002 22:55:02)
Ahojky Aneli :-)))))))))))))))))))))))))))))))))!!!!!
Vitam te zpatky. Kdyz uz jsme u ty depky, tobe taky drzim vsechny pesticky, at jsi co nejdriv taky v pohodicce. Vzdyt ty miminka jsou tak roztomily, uvidis, az zacnou vyvadet ptakovinky, jako nas mladej, tak se budes smat od rana do vecera!!!!
Hodne stesticka!!!!
Petule
 Aneli 
  • 

Pro všechny nejlepší a neznámé kamarádky  

(9.6.2002 20:38:02)
Děkuji vám všem za pomoc,nic tak člověka nepovzbudí jako to,že s ním někdo soucítí a má o něj zájem v dnešním hrozném světě .Petrušce jsem chtěla odpovědět na osobní e mail,ale vůbec neovládám tenhle nottebook.To je fuk ale hlavně,že jste na mě nezapoměly a jste se mnou!Opravdu je mi líto,že jsem tak všechno nezvládla,myslíte,že roli hraje věk? Ještě jednou díky a já se zas budu ozývat hlavně až se s tím trochu naučím
 Ajanika 


Re: Pro všechny nejlepší a neznámé kamarádky  

(9.6.2002 21:38:13)
To jsem ještě jednou já,beru jako antidepresiva Deprex a Xanax a co ten Seropam? jak lékaři ordinují léky a podle čeho? Třeba by byl jiný lék pro mě účinnější,ale jak to zjistit?Tak bych si ráda o tom všem popovídala s někým,kdo má podobný problém,ale já mám ten problém,že ani nemám s kým jezdit ven,v mém věku už se všechny kámošky spíš připravují na babičkovství a já jsem dost introvert,takže se seznamuji dost těžce.Není ten život žádná sranda a to mi ještě za měsíc přijde z vojny první syn,který práci rozhodně nevynalezl,takže se tady asi všichni povraždíme.Držte mi prosím palce,díky Ála.
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Re: Pro všechny nejlepší a neznámé kamarádky  

(9.6.2002 21:57:34)
Ahoj Aneli,
„nauč se s tím“- s noutbukem, ať jsi občas s námi. Téma se asi za chvilku zase změní, ale jak vidíš, nejsi v tom sama. Člověku se těžko žije s vědomím, že selhal. Já se s tím taky potýkám, vždycky ten pocit vystrčí růžky, když ho nejmíň čekáš. Musíme se s tím prostě nějak srovnat. Jak se říká: Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se – běžela jsi přece, jak jsi dokázala v tu chvíli nejlíp! Držíme Ti se vším palce, brzy ahoj :-)
Za „cvoky“ Ester.
 Ajanika 


Pro Ester 

(14.6.2002 22:43:33)
Díky Ester za povzbuzení,to víš,mlátím se v tom zle,zdá se mi,že je to jak na houpačce,tuhle jsme měli s manželem krizi,prostě výbuch emocí!Ale je to taky tím,že se vůbec nemilujeme-není čas a čím dýl to trvá,tak na to nemám sebemenší chu´t naopak je mi to úplně trapné,jako poprvé!Hrůza co? Teď přijel z vojny první syn a už to tady vypukne.Nejvíc ze všeho mám touhu se sbalit a skončit tady se všemi.Odejet někam navždy-hnusná,krkavčí a zároveń velmi neš´tastná Ála
 Jana 


Re: pro Aneli 

(7.6.2002 23:14:10)
Ahoj Aneli :o)
Moc rada Te tady zase vidim a moc rada slysim, ze uz je Ti o neco lip.
Jana
 lenda 
  • 

Re: Re:neboj,láska k dětem není umělá 

(8.6.2002 2:23:05)
Aneli,neboj,že tvoje láska ke dvojčátkům je jen umělá a zmizí po vysazení léků. Takhle antidepresiva ani jiné léky nefungují. jen se dej hezky do pořádku,největší efekt má brát antidepresiva 2-3 roky.Návik nevzniká,ty doby jsou už pryč. Laicky řečeno,tvůj mozek postrádá určité chemikálie,které mu léky dodají a naučí mozek,vyrobit je sám.
 Daniela 
  • 

Re: Re: Re:neboj,láska k dětem není umělá 

(8.6.2002 12:09:49)
Ahoj Aneli, nic si z toho nedělej a neboj se. Ono to totiž není tak, že by každá maminka cítila tu velkou lásku už v břiše, u některých se prostě musí vytvořit postupně. Nevěřím tomu, že za to u Tebe mohou léky, dvojčátka jsou trochu šok (o tom něco vím - máme je taky), Tvůj život se úplně obrátí, to i s jedním miminkem a když je člověk ještě pořádně vyčerpaný jak porodem, tak péčí o miminka, chvílemi (když se zrovna nedaří a prckové jsou nespokojení a vytrvale brečí) jsem si taky říkala: "že jsem si radši nekoupila rybičky:-)) (to je pochopitelně fór). Pak si jednak maminka zvykne, za druhé se k těm drobečkům vytvoří tak silná citová vazba, že budeš sama koukat, jak se staly tím nejdůležitějším, co můžeš mít. Některé maminky mají tohle už když miminko čekají, jiné to "postihne" později. V každém případě Vám držím palce.
 Alena a syn Adámek 
  • 

Re: Pro statečnou Petruši 

(7.6.2009 15:40:29)
Přejí Petře mnoho sil a velice ji to s Terezkou sluší.Já mám 2.letého syna.Vím o čem mluví.Měli jsme syna vymodleného ale taky jsem trpěla poporodní depresi.Furt jsem jen brečela a brečela.Tak doufám když budeme čekat druhé dítě nebudu tím to trpět je to opravdu hrozné.Alena
 Helena , dva kluci 
  • 

Maminky po porodu ,ambulantne lecit, ale rychle!! 

(6.6.2002 7:37:45)
Ahoj holky tehulky,ahoj Petruše, ahoj vsichni,co mate v okoli maminku po porodu.Laktacní psychoza je podle me nemoc,ktera vznika bez jakehokoliv vaseho zavineni zmenou hladiny hormonu a mineralu v krvi,a asi je jedno,jestli jste unavena z miminka,nebo ne!!Je jedno, jestli jste tyden nebo mesic nespali.Nekdo ji proste dostane a jiny ne ! A tak se nebrante a jednejte!Pravda je,ze Bohnice se prilis neuvedly, tu pani doktorku bych posadila mezi pacientky nebo bych ji zalovala a urcite Petrusi zustane desna vzpominka na cely zivot.Druha pravda je,ac to zni tvrde,ze kdyby to Petruško,tvoji blizci neudelali,mozna by tvoje holcicka dneska nezila.Mozna bys sahla i na svuj zivot.A v novinach by se objevil opbrazek tveho zdrceneho muze a velke titulky ::Dite zabite sekerou a maminka se porezala patnacti ranami nozem . ::
A mozna jen proto, ze by nikdo tu sanitku nezavolal. Maminky nesouvisi to s vasi laskou k miminku ,ani s vami,je to JEN nemoc,ktera se da lecit! A treba ambulantne ..
Drzim palce !!Fazolka je uzasna .Gratuluji .Helena
 Petruše+Terka01+Mariánka05 


Děkuju moc 

(6.6.2002 8:29:57)
Ahoj holky,
děkuju vám všem za vaše příspěvky! Nemusím vám snad ani říkat, že mě hrozně moc zahřály u srdíčka :-) Nebudu se rozepisovat, protože nedokážu dát dohromady to, co bych vám chtěla za vaši upřímnost a podporu napsat. Snad jen opravdu jedno slovíčko: DĚKUJU!
Petruše
 Lucie, dcera Tinka 
  • 

Poporodní deprese se nemusí opakovat 

(6.6.2002 8:57:19)
Milá Petruše,
máš moc krásnou usměvavou kočičku ... a taky hroznou zkušenost jaké pytlíčky hormónů a nervů jsme.
Ale při druhém děťátku se to vůbec nemusí opakovat.
Já když jsem čekala Tinku, tak jsem se hrozně bála, že budu zase v depresi, moje dobrá kamarádka měla miminko půl roku přede mnou a měla taky depresi. (Teď má druhé miminko a depresi taky neměla, i když se jí hrozně bála). Zdůvodňovala to špatným přístupem porodních asistentek k jejímu porodu a plakala mi do telefonu, že tu svoji holčičku nechce. Já jsem plakala s ní, protože jsem čekala na výsledky z genetiky a nevěděla, jestli si své vytoužené děťatko budu moci nechat ...
Porod v jedné nejmenované známe pražské porodnici (Podolí to nebylo) jsem měla jako z reálného socialismu (tlačte matko, jako když kadíte ... neumí tlačit ... vona si vzpomene, že chce rodit, když je jedna v noci a my musíme k císaři a jsme aseptické,... vona chce fačovat nohy, protože má křečové žíly ... vona ztloustla vo 18 kilo, fuj ... nemyslete si, že vám pomůžu na vozík - z vozíku, vážím skoro polovinu toho, co vy ...), můj manžel k porodu nešel, protože se bál ... měla jsem strach, že budu mít taky z toho všeho depresi ... ale ona nepřišla ... byla jenom vlna euforie a síly, že jsem všechno přestála a držela Tinku v náručí a ta radost a euforie mi vydržela celé šestinedělí a na jejích křídlech jsem se přenesla přes toto nemilé a obávané období ...
(Asi to byly taky jenom splašené hormony, ale na druhou stranu :o))
Přeju ti ještě jednou moc a moc štěstí a taky ať se ti to už nikdy neopakuje ...
 Petra, 2 kluci 
  • 

Jak je to možné!!! 

(6.6.2002 11:40:31)
Ahoj Petruš,
je to príma, žes to všechno zvládla. Mezi námi, byl by to fakt dobrý námět na film, zkus zavolat Renčovi. :-) Jak píšeš o té špíně, tak to musel být fakt hnus a ta doktorka asi není žádný psychiatr, ale pěkná k....
Hodně štěstí a určitě další mimčo!
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Od "kolegyně - cvoka": Drž se!!! 

(6.6.2002 21:56:06)
Milá Petruše! Stejně jako ostatní tě musím poplácat po rameni, že jsi s tím vylezla na světlo: zaplať Bůh! Sama bych se k tomu asi neodhodlala. Je to moc dobře, protože to je téma hodně tabuizované (temná stránka mateřství) a hodně lidí včetně mě úplně nechápe, oč se vlastně jedná. Vyšla /snad v Gradě/ dokonce knížka Poporodní deprese - od Pauly Nicholson, je celkem zajímavá, ale není moc praktická (jakýsi průzkum a něco o problému, místy feministická, píše se tam o tom, že depka v čase přílišné zátěže přichází celkem přirozeně; jenže jak to třeba odlišit přesně od laktačky a jak se zachovat při fakt kruté depresi, to se tam moc nepíše).
O sobě zkusím něco málo napsat. Porod celkem dobrý, před ním mírné obavy o dítko (předčasné otvírání o cca 3,5měs.-částečně doma na nemocenské) - nakonec se narodilo 3dny před termínem přirozenou cestou. Po porodu šílená euforie!! Porodníci fajn (snažili se, co bylo v jejich silách, ale dost spěchali - takže to bylo trošku "urychlený"), dětský sestry ale otřes. Bohužel si to nenechaly vymluvit a děcko hned po pár vteřinách (cvičné přisátí:-)) odnesly na několik hodin. Napřed děsná euforie a pak pád do depky. Když ho furt nenesly, courala jsem po chodbách a bulela (dětské řekly, že prý až bude čas, tak ho přinesou a že nemám obtěžovat...)
Pak to byla pěkná dávka hulvátského zacházení od dětských. Jakmile jsem dítko dostala, nějak jsem se oklepala a zase byla spokojená. Ale červíček hlodal. Jako bych se sama viděla, když čtu tvojí větu: "Měla jsem odpočívat a nabírat síly, ale já nějak nemohla usnout - bylo tolik zážitků...... A tak jsem celou noc nespala.... A pak následovala druhá...... třetí........"
Já jsem v porodnici naspala za 5dní asi 1,5hod, fakt nepřeháním. Když jsem šla domů, třásly se mi ruce, že jsem měla strach, že mimi upustím. Pak to došlo tak daleko, že jsem nemohla spát ani v ideálních podmínkách, rušily mě sebenepatrnější zvuky... Zhruba po 3týdnech mi ona Euforie od porodu došla a byla jsem šíleně unavená, a přitom neschopná odpočívat... Věděla jsem, že takhle to dál nejde. Když bylo prckovi asi 2,5měs, šla jsem za jakousi psycholožkou, a ta prý, že to na 1.pohled nevypadá, ale podle nějakého psychotestu mám skrytou depku a hned musím k psychiatrovi (shodou okolností měl dvěře hned vedle:-))rodinný podnik?) Prý hned přestat kojit, brát prášky, to jsem nechtěla. Takže opět spoléhání na vlastní síly + různé bylinky, cvičení atd... Už jsem ale byla asi moc daleko. Naštěstí jsem pak přes dětskou doktorku dostala kontakt na dalšího psychiatra, mladého a empatického, docela i alternativního. Bohužel v 5měsících dítka už jsem měla silné sebevražedné a sebepoškozující sklony. Nebyla jsem schopna se uvolnit a odpočívat. Naše malé jsem měla ráda, ale už jsem se z něho nedokázala těšit. Už v tom nebyla ani špetka té původní radosti, naopak jsem ho moc litovala, jakou má hroznou matku...:-(( Musela jsem se před ním přetvařovat a cítila jsem, že to takhle dlouho nevydržím, že si asi něco udělám... Vše bylo umocněné tím, že bydlíme na samotě, prarodiče daleko, ještě jsem měla na starost 2 zlobivá utíkající psiska...
Do dneška beru Seropram, 2*jsem se ho neúspěšně snažila vysadit. Letos v létě to chci zkusit potřetí... Dítku teď byly 2 roky.
Nevím, jak to dopadne. Ráda bych ještě další mimi, ale zatím se na to nějak necítím. Kdybych nemohla kojit, moc by mě to mrzelo...
Zatím ahoj, Ester.
P.S: Moje mamka měla 10dní po mém porodu laktační psychózu. Halucinace, vidiny ďábla v jednom z lékařů atd. Pak byla taky v Bohnicích jako Ty, ale 3týdny. Bavila se o tom se mnou, až když já měla problémy. Pořád říkala: To přece není možný, vždyť ty myslíš úplně normálně! Já to měla jinak! Tak jak to teda vlastně je s tou diagnózou?
 Hanka 
  • 

Re: Pro Ester! 

(6.6.2002 22:09:55)
esterko,ani nevíš jak to rozumím,nechci se tu obšírně rozepisovat,ale radím ti z vlastní zkušenosti: s tím vysazováním Seropramu moc opatrně a pokud možno,smiř se stím,že kojit nebudeš.
Já jsem na Seropramu přežila 2 těhotenství-2 děti. Zatím vysazovat nechci. Jestli Ti to pomůže,říkej si,že mimi má dávku jídla přesnou,víš,co vypilo,kojit může i tatínek-my tomu tak říkali. Já to taky chtěla vydžet,ale nedopadlo to dobře.zastavovala se laktace lékama. mimi tě nebude mít o nic mín rádo,když ho budeš krmit z láhve. I když je to těžké příbuzným vysvětlovat,já jim nevysvětlovala nic o depresi a byla jsem za krkavčí matku,která miminku nedopřeje kojení. Ale lepší být za krkavce než v blázinci.
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Pro Hanku 

(6.6.2002 22:38:20)
Milá Hanko,
dík, žes napsala. Když ono to je hrozně těžký, to kojení bylo součást mýho vztahu s malou... Budu ráda, když mi napíšeš třeba i osobně na mail. Nemá možná smysl úplně detailně to veřejně rozebírat. Ale souhlasím, že je lepší nekojit než být v blázinci...
Achjo.
Zatím zdar, už se musím odpojit. Psala jsem Petruši ještě další odpověď - jestli Tě zajímá.
Ester.
 Piggy 


Re: Od "kolegyně - cvoka": Drž se!!! - Seropram 

(7.6.2002 12:22:04)
S tim Seropramem opatrne! Nevim, jake beres davky, ale v kazdem pripade se ty leky maji vysazovat postupnym snizovanim davek a zaroven sledovanim psychiceko stavu - behem vysazovani by nemely byt zadne velke vykyvy nalad.. Porad se s psychiatrem... Jinak ten lek patri k novejsi generaci antidepresiv a ma malo vedlejsich ucinku..
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Seropram 

(7.6.2002 12:58:18)
Ahoj Piiggy, díky díky,
tohle já všechno vím, neboj. Jenže se mi nechce být zbytek života na práškách (a tímpádem i bez dalších dětí), pokud to nebude nezbytně nutné. Nevím, co jsi zač, ale jestli chceš, napiš mi na soukromí mailík.
Díky, Ester.
 Tyna 


Pro Janu 

(7.6.2002 14:12:18)
Jani,

naprosto s tebou souhlasim.
Tynka

Ps. Tak jako to krasne napsala Medunka - na nektere veci uz se tezko hleda argument, ale Petr V. si jej zda se vzdy najde :oP
 Petra, Kryštof 01, Kubík 08 


Re: Od "kolegyně - cvoka": Drž se!!! 

(7.6.2002 20:27:49)
Ahoj Ester, taky se připojuji k tomu varování, abys vysazovala Seropram opatrně. Nakonec - proč vysazovat, pokud hned nechceš mít další dítě?
Možná mi namítneš, že proto, že jsou to léky a že je do sebe nechceš cpát. Ale tyhle nové generace antidepresiv jsou relativně bezpečné.
Proč to píšu: také v současné době beru Seropram. Před otěhotněním jsem byla 8 měsíců na Deprexu, protože moje slabší sezónní deprese, které se opakovaly každoročně, se jeden rok proměnily v depresi docela závažnou, zhubla jsem během měsíce o šest kilo, nikam nechodila, ležela jen v posteli, chtěla se zabít.
A musím říct, že jsem se s depresemi vlastně potýkala téměř pořád, nejspíš už jako malé dítě. Je to prostě snížená hladina serotoninu, chemické látky v mozku... Poté, co mi moje skvělá psychiatrička nasadila léky, jsem každé ráno vstávala s pocitem: "Takhle žijou normální lidi - tohle je život!!" Pocit, že se člověk může vypořádat s problémy, že všechno kolem není šedé a v mlze, že nohy nejsou těžké jako z olova... prostě krása...
A proto - já těm lékům blahořečím.
Těhotenství a období po porodu bylo úžasné, totální euforie, i když nevyspání příšerné.
Také jsem z porodnice přišla ze spánkovým dluhem, každou noc jsem spala tak 1,5 hodiny po kouskách, protože jsem byla na trojáku a když neřval Kryštof, řvaly druhé děti. Naštěstí deprese na mě nesedla, ačkoliv jsem se toho moc bála.
Přišla až zase na podzim a přestože jsem ještě kojila, lékařka mi nasadila Seropram. Dost jsem se vyptávala, jestli to nemůže vadit. Četla mi i z "chytré knížky", že je to skutečně přípustné.
Věřím jí, ve svém oboru je kapacita, skvělá, lidská, chodím k ní už šest let.
Tudíž ani kojení není vyloučené se Seropramem.
Nikde není psáno, že se Tvoje deprese musí po druhém porodu opakovat.
Měj se hezky, držím moc palce, aby Ti vše vycházelo podle Tvých představ a deprese dala pokoj.
 Petra 
  • 

Re: Re: Hurá,Seropram! 

(8.6.2002 2:37:02)
Taky se připojuji,pozor na předčasné vysazování antidepresiv. Také jsem byla svou lékařkou ujištěna,že tyhle nové generace antidepresiv jsou bezpečné pro několikaleté braní. Proč vysazovat něco,co funguje? Navíc laik asi neumí posoudit,zda vysadit nebo ne. Prý je depka zákeřná v tom,že máš po pár týdnech pocit,že jsi zdravá,vysadíš a ono se to vrátí.
Dříve byli taky antidepresiva kontraidikovány v těhotenství a mnozí lékaři to stále tak ještě berou,ale já musím říct,že jsem prožila 2 těhotenství na Seropramu a nic negativního to nepřineslo,jedno dítě jsem i kojila,bylo spavé,ale není jisté,zda to bylo kvůli Seropramu. Dodávám,že dávky Seropramu v těhotenství jsem měla sníženy na minimum.
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Re: Re: Re: Hurá,Seropram! 

(8.6.2002 12:17:39)
Petro,
kolik jsi toho prosím Tě vtěhotenství brala?? To mě teda fakt zajímá. Kdyžtak mi prosím napiš na mail. Ne, že bych to chtěla nutně zkoušet, trochu se toho bojím, ale jen pro můj klid:))
Dík, Ester.
 Petra, Kryštof 01, Kubík 08 


Re: Re: Re: Hurá,Seropram! 

(8.6.2002 21:09:11)
Každý lékař asi k antidepresivům přistupuje jinak, ale musím říct, že svojí doktorce opravdu věřím - a to jsem jinak vůči lékařům docela obezřetná (což mi porod ostatně jen potvrdil...)
Myslím, že by mi lékařka, velmi uvážlivá, sama matka dvou dětí, nenasadila nic, čím by si nebyla jista.
Kojila jsem Kryštofa po nasazení 1 tbl. Seropramu denně ještě čtyři měsíce.
Vůbec nebyl spavý, byl příšerně nespavý jako ostatně od svého narození, ale jak jsem později zjistila, bylo to způsobeno návykem na noční kojení, které opravdu vyžadoval.
Když jsem ho v roce odstavila, začal spát normálně.
Nějaké jiné příznaky, změny nálady, chování apod. jsem na něm opravdu po nasazení Seropramu nepozorovala.
 Oremka 


Re: Hurá,Seropram! 

(8.1.2008 11:49:18)
Ahoj Petro!
Předpokloádám, že si můj reakci a dotaz asi už nepřečteš, když toto téma bylo aktuální před 5ti lety, viď?! Teď je ale aktuální i pro mě, tak to zkusím.... Mohla by jsi mi prosím Tě napsat více o svých zkušenostech, kdy jsi brala Seropram při kojení. Tuto variantu právě s psychiatričkou řešíme, ale nemáme bohužel dostatek informací o vlivu na miminko! Děkuji Tobě či komukoliv jinému za odpověď! Oremka
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Seropram – malý zázrak? 

(8.6.2002 12:16:53)
Milá Péťo s Kryštůfkem,
dík za psaní, dost tyhle pocity znám. Taky najednou stromy i tráva byly zelenější, a já jsem se konečně mohla volně nadechnout, konečně jsem malou objímala bez výčitek svědomí, že ze mě tu hroznou depku a napětí musí cítit, zase jsem se z ní mohla radovat!!! Bylo to asi 2-3 týdny po tom, co jsem Seropram začala brát. Ano, totální znovuzrození, předtím mi fakt připadalo, že život nadobro končí a že nic už nebude jako dřív...
ALE!! Seropram je sice zázrak, kterému asi vděčím za přežití, ale NEVYŘEŠÍ ZA NÁS NAŠE PROBLÉMY. Ty možná vyřeší psychoterapie nebo my sami, až se sebou něco uděláme – možná. Pokud je ovšem deprese vyvolána faktem porodu a nástupem laktace (prolaktin – ten je tuším hlavně zodpovědný za psychickou labilitu), pak nevím.
Docela hodně mě překvapuje možnost se Seropramem kojit... Když jsme s doktorem diskutovali o případném příštím těhotenství (+možnosti další depky po porodu), tuto možnost mi navrhl – s tím, že to ještě asi není vyzkoušeno, že se případně mám spojit s výrobcem coby pokusný králík:-((( Do toho se mi moc nechtělo, dělat pokusy na miminku (Kontergan -či jak se to jmenovalo- je děsivé memento...). Ty ale píšeš, že se to dělá??? Je otázka, nakolik lék přechází do mléka, už se to ví?
Milá Petro, moc Tě chápu a taky Ti držím palce. S tím serotoninem jsem se taky snažila zjistit, jak to vlastně je. Doktor-psychouš mi říkal cosi o tom, že se spíš jedná o nějaké jeho porušené rovnováhy v mozku než jeho absolutní nedostatek. Že se to moc ještě neví (těžko zkoumat živý mozek, že?) – Pokud o tom někdo něco blíž víte, prosím napište! Nebo aspoň kde to zjistit. Antidepresiva 3.generace mají být jednak nenávyková a jednak jejich fungování je elegantní v tom, že zabraňují zpětnému vychytávání serotoninu. To asi taky víš. Takže tam vlastně nedodávají „cizí“/syntetický serotonin, ale pomáhají Ti regulovat jeho rovnováhy. Jestli jsem to dobře pochopila. Nedostatek serotoninu taky souvisí s nedostatkem spánku, jak jsem se už mnohokrát na svých „stavech“ přesvědčila (když se člověk trochu vyspí, svět je hned mnohem veselejší, problémů ubývá nebo se snadněji řeší...) – prý jsou na nedostatek spánku citlivé hlavně ženské. Což můžu potvrdit na 1 „exempláři“ – můj muž rád spí hodně, ale když se párkrát nevyspí, celkem nic to s jeho psychikou nedělá. Aspoň co týče krátkodobého nevyspání:o)
Péťo, dík za všechna přání. Taky jsem už v mládí či dětství asi měla slabé deprese /jakož i euforie:)/, ale na léčení to nikdy nebylo. Vždy se to dalo zvládnout. Máme to v rodině, že jsme holt takoví labilnější... Dá se s tím žít, pokud to nepřesáhne únosnou mez. Vysazovat léky chci z několika důvodů – jedním z nich je plánování dalšího mimi a vůbec „nutnost“ zjistit, zda se už bez toho dokážu obejít. Což fakt nevím. Brala jsem 1tbl/den, víc ne.
Zatím se měj krásně a podrbej za mě Kryštofa za ouškem:)
Ahojky,
Ester.
 Davidson,lékař 
  • 

Re: Stanovisko lékaře k Seropramu. 

(8.6.2002 21:44:41)
Vážení přátelé,
nástupem antidepresiv III. generace, tj. např. tzv. SSRI, ale i jiných typů nastala skutečná revoluce v psychiatrii. Do té doby depresívní pacienti byli léčeni přípravky sice účinnými, ale se spoustou nežádoucích účinků. Tyto léky mají vliv mj. na kardiovaskulární systém, zhoršují paměť, a jsou obecně toxické. Pacienti s depresí mají mnohem vyšší sklony k sebevraždám než ostatní populace a proto si jistě dokážete představit, jak důležité bylo vyvinout antidepresiva, kterými se prakticky není možné otrávit. Vůbec nejdůležitější vlastností moderních antidepresiv je to, že umožňuje pacientům vést po všech stránkách plnohodnotný život během léčby !!! Deprese je typickou civilizačníchorobou jejíž výskyt stále narůstá. Je způsobena nedostatkem serotoninu ve strukturách centrálního nervového systému. Léky hladinu této látky v mozku zvyšují. Čím selektivněji, tím lépe. (SSRI působí pouze na serotoninergní neurony). Příčiny vzniku deprese jsou neznámé, avšak za pravděpodobné se považuje vystavení akutnímu nebo chronickému stresu a poškození mozku vysokou hladinou stresových hormonů. Co je však důležité: tyto struktury mají neuvěřitelnou schopnost regenerace, musíme jim to však umožnit. Umožníme jim to právě nasazením antidepresiva, které "ulehčuje poškozeným neuronům práci". Doba potřebná k plné regeneraci neuronů se však počítá na léta ! Proto je důležité když depresi léčíme, léčit skutečně dlouhodobě. Jinak se vystavujeme nebezpečí recidiv. A ještě k SSRI v těhotenství: žádné klinické studie na zvířatech ani na lidech neprokázaly jejich negativní vliv na růst a vývoj plodu v terapeutických dávkách. Přesto je vhodné obvyklou dávku v těhotenství snížit na účinné minimum (např. Seropram 10 mg) a v prvním trimestru (období organogeneze) se pokusit je vysadit úplně. Srdečně vás všechny zdravím a přeji vašim dětem psychicky kompenzované a spokojené matky!!!
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Re: Re: Stanovisko lékaře k Seropramu. 

(9.6.2002 13:54:36)
Milý Olafe Davidsone (nebo nejste Olaf?),
nesmírné díky za příspěvek, to je to, po čem jsem volala. Snad mě omluvíte, když se teď zeptám na svůj vlastní "případ":
Začátek léčení deprese, která se postupně prohlubovala až na středně těžkou(?), 5měsíců po porodu, po 6 měsících postupné vysazování během asi 1 měsíce (v té době vše v pořádku), po několika týdnech návrat deprese. Opět léky (1tbl.20mg/den), po asi 4 měsících /na podzim/ nový pokus, vysazování postupné - asi během 3měsíců. V prosinci několik týdnů těžší nachlazení mě i dítěte, nemožnost vycházet ven - opět návrat. Po novém roce znovu na stejné dávce 1tbl/den. Všechny pokusy o vysazování konzultovány s psychiatrem. Nyní plánujeme další vysazení v létě - nyní během června začít postupně snižovat. V létě přijede babička (opora), ale v srpnu budeme přestavovat dům (očekávaný stres). Vysazovat jsem chtěla hlavně kvůli plánování dalšího potomka (ale i z jiných důvodů) - připadá mi to však zatím ještě brzy - tedy mít teď potomka. Necítím se ještě dostatečně pevně a vyrovnaně, ačkoliv jinak bych další miminko moc ráda. Je ovšem otázka, nakolik se to může se mnou zlepšit. Domníváte se, že je na vysazování Seropramu brzy? Mám ještě mozkovou hmotu nechat regenerovat??
Děkuji za názor, Ester.
P.S: Neodpovídám náhodou svému vlastnímu lékaři? :o)
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Od Cvoka podruhé... 

(6.6.2002 22:32:54)
Milá Petruše,
poprvé jsem odpovídala jen na 1.část Tvého článku, teď znám i druhou. To je síla, fakt děsná síla!!!
Ještě že psychiatři bedlivým zkoumáním nakonec došli k závěru, že to byla jen slabá poporodní deprese! (Tak to u mě bylo možná zpočátku taky tak...)
To člověka potěší. Ale vše jste přežily a Ty jsi vnitřně povyrostla, snad je dobré věřit jako východní národy v karmu a moct si říct, že jsem tím utrpením třeba odčinila nějaké svoje minulé chyby... Víc se s tím dodatečně stejně moc dělat nedá. Jen to nějak přijmout a žít s tím.
Já jsem se naštěstí hospitalizaci vyhnula díky hodnému doktorovi (přesto mi ji nabízel, pak mě ale pustil domů na ambulatní léčbu s vědomím, že si babičky budou střídavě brát dovolenou... a napsal mi do papírů středně těžká deprese 5měs. po porodu... Laktaci jsem si zastavovala sama pomocí mokrého obinadla, kterým jsem se fačovala - s asistencí babiček, popř. taťky. Děsně jsem ořvala to, že jsem musela přestat kojit. Bylo to tak intimní spojení... Ale už jsem fakt nevěděla, jak z toho ven...) Kde byl ale začátek všeho a jak se měl podchytit, to teď nevím. Snad jen mám určitou představu, co bych mohla podniknout příště... jestli nějaké příště bude, v což doufám.
Tak hodně štěstíčka, Terka má silnou a statečnou mámu! Jsem v mysli s vámi.
Ahoj, Ester.
 Petruše+Terka01+Mariánka05 


Re: Od Cvoka podruhé... 

(7.6.2002 8:53:19)
Ahoj Ester,
děkuju ti za odpovědi. Napsala jsem ti na email, tak kdyžtak dej jenom vědět, jestli to v pořádku došlo, protože mě pošta nějak zlobí :-). Zatím se měj moc krásně a přeju hezký den
Petruše
 Lucie, dcera Tinka 
  • 

Glorifikace kojení 

(7.6.2002 8:55:29)
Milá Esterko a Hanko,
tady se narazilo na další tabuizované téma: kojení dítěte. Moderní matka přece kojí!!!! A tak se teď matky předhánějí, kdo kojil déle ... Půl roku vyžaduje všeobecná slušnost ... V porodnici maminku bombardují letáčky ... osvěta říká, že bez kojení zakládáme dítěti na zdravotní problémy ...
Přijde mi to hrozné a stresující ...
Já sama jsem měla kolem dvou a půl měsíců věku Tinky tzv. laktační krizi ... mlíčko Tince přestalo stačit ... jenom jsem přikládala a ona stejně chvilku nepřibývala na váze ... paní doktorka mi doporučila Nutrillon, nakonec jsem se rozkojila a mohla jsem plně Tinku kojit déle. Ale musela jsem se zamyslet a analyzovat své pocity ... pocit náhlého selhání ... pocit, že dítěti nechci dát to nejlepší ... vždyť v každém letáčku stojí, že každá matka může kojit ...
Přitom je nejhorší, že čím inteligentnější ženská, tím víc na to dá ...
A pak jedna moje známá (je to překladatelka a dost velká intelektuálka) byla celá nešťastná, že ve třech měsících musí přikrmovat ... Tak jsme si sedly a spolu to probraly (já se před ní trochu styděla, protože Tince bylo 9 měsíců a byla stále kojená ... navíc moje babička ze staré školy mi říkala, že dřív za první republiky ženy kojily 6-12 měsíců, déle skoro žádná, tehdy osvěta varovala před odvápňováním kostí :o)))... a došly k názoru, že kojení musí být příjemné pro matku i dítě, aby splnilo svůj efekt, že se nic nemá lámat přes koleno ... jinak je lepší flaštička a usměvavá maminka nebo tatínek ... a taky, že by byla nyní potřeba osvěty pro maminky, které kojit nemohou, aby si nepřipadaly méněcenné ...
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Ještě o kojení 

(7.6.2002 12:53:34)
Milá Lucko, díky, (a Petruše, Hanko a všichni),
to je pravda, skutečně se dnes maminky přehánějí v tom, kdo déle kojí. Moje kamarádky většinou měly štěstí a neměly větší psychické problémy. Jedna jediná studovala dálkově školu v jiném městě, tak začala cíleně odstavovat malého „již“ v 8. měsíci. Ostatní mamky vydržely aspoň do roka, některé do dvou. Naopak – předchozí generace matek v tom vidí jakousi úchylku. Moje tchýně (se kterou mám bohudíky dobré a přátelské vztahy) říkala, že pokud za jejího mládí nějaká matka kojila „ještě“ ve 4 měsících, už to byla „Mať geroj“ – hrdinka. Prostě tehdy bylo moderní umělý mlíko. Ona sama 1. dítě (mého muže) nekojila vůbec, protože tam prý „nic nebylo“ (to jí opovržlivě řekla lékařka, propouštěli je po 3 dnech domů po šílením porodu koncem pánevním, při němž měli oba na kahánku; pak tatínek nemohl sehnat feminar a tak miminko málem umřelo, dostalo po hladovění děsné průjmy, odebrali ho do nemocnice, bylo na kapačkách... A nakonec jen díky protekci přes babičku ho zachránili – byl totiž víkend a personál se chystal na chalupy .. No nic, to bylo před 30 lety v Motole a na Bulovce, tohle je už dneska chválabohu jinak!) Další 2 děti kojila bez problémů, ale až později jsem se dozvěděla, že asi 4 měsíce, protože pak už nebylo z čeho. Takže tak. Možná i proto, že moje máma měla laktačku a to dost drsnou (vyprávěla mi vše ex-post, ale nějak jsem to tušila z různých narážek), jsem byla děsně ráda, že nemám s kojením žádné problémy. Naopak, úplně jsem se do děťátka zamilovala. To asi není nic zvláštního.
A ještě jedna věc. Čtvrtý měsíc po porodu, kdy už jsem mlela z posledního, mě drželo nad vodou právě vědomí, že se o malou musím postarat, protože tu nikdo jiný není. Že prostě musím. Vše bylo doma vzhůru nohama, skoro jsem nevařila ani nejedla (bylo mi celkově dost špatně), hrozný nepořádek (ještě že mi pomáhal manžel – bez něj už bych to vůbec nevydržela) – jen přebalování a kojení bylo něco, co mě drželo v tomto světě. A procházky. Opravdu uvolnit (a někdy i usnout!) jsem dokázala pouze při kojení, případně ještě v lese – bez toho usnutí, tam mi bylo moc dobře. Bohužel tam mi ale utíkali psi a dělali lumpárny... Prostě jsem bojovala ze všech sil, ale bez prášků a konce kojení ze dne na den (vřele nedoporučuju!) jsem to nakonec nezvládla.
Ještě k vysazování prášků. Samozřejmě vysazuji vždy po dohodě s lékařem. Jenže nakonec vždy byly nějaké ztížené podmínky (nemoc malé, samota, špatné počasí, nebo naopak příliš mnoho návštěv...) že jsem opět upadla do depky /neschopnost se rozhodovat, pláč, všechno dělám hrozně pomalu atd.../ - tak jsem to raději začla zase brát. Bez konzultace s doktorem bych do toho nešla, to mi věřte. Jde o to, mít kolem sebe pohodu. Což u mě se to u nás na samotě docela střídá – někdy v pohodě jsem a někdy ne, takže fakt nevím....
Zatím ahoj,
Ester :-)
 Hanka 
  • 

Re: Od Cvoka podruhé... 

(8.6.2002 3:00:09)
Já konec kojení taky ořvala,ale pořád jsem si říkala,že nesmím skončit v blázinci. Manžel mi moc pomohl,měl pochopení a nakonec to dopadlo tak,že večer a o víkendu,když byl doma,jsme se tahali o to,kdo bude kojit-ne já budu,ty kojíš celý den-mi říkal. ríkali jsme tomu prostě dál kojení,dokonce manžel musel mít u ruky postavenou sklenici s džusem,měl žízen jak u opravdového kojení. Měl také k malému bližší vztah-sám to říkal. Také jsme se mohli střídat v noci a brzy ráno a já se mohla vyspat.Také jsem ho někdy krmila,tak ,že když jsme byli sami,sundala jsem si tričko,aby iluze byla dokonalá a pak jsem ho dlouho chovala.
Taky mám pocit,že jsou ted závody v kojení a spousta lidí se na mě dívala jako na krkavčí matku,ale nebudu každému na potkání vysvětlovat mé depky.
Já teda měla výhodu,že jsem laktaci zastavovala Almiridem a odstříkávala jsem jen 1 den! Pak už to nebylo nutné.
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Pro Hanku - „Duševní závislost“ na kojení 

(8.6.2002 18:39:15)
Ahoj Hani,
dík Ti, dík. Teď teprve odpovídám – zástava laktace ze dne na den jen pomocí obinadla je sice nepříjemná (no pár týdnů to ještě trvalo), ale je to úplná prkotina vedle toho duševního zmítání. Když jsem o tom s pár blízkými lidmi mluvila, většinou nechápali, proč mě to tak bere. Oni to chápali pragmaticky – lepší nekojit než se zhroutit úplně, lepší dítě na lahvičce a s veselou mámou než s kojící mátohou 1 nohou na onom světě (taky jsem pak někde zaslechla termín „jedovatý prs“ depresivních matek; v mléce je prý přítomno cosi nepříznivého, co se v těle při depresi tvoří – podrobnosti neznám) – jenže! Ono se to hezky chápe rozumem, ale bohužel doba kolem porodu, v těhotenství a při kojení se řídí hlavně emocemi... Trvalo mi to fakt dlouho (týdny), než jsem pochopila, že jsem na tom tak špatně, že fakt malou musím odstavit a začít brát prášky. Bylo jí 5měsíců a 1týden. Už asi 14 dní předtím jsem se ji pokusila odstavit, jenže odmítala lahvičku, strašně plakala, já taky a hádej jak to asi skončilo?? Kojením, asi 1den jsem byla v pohodě, a pak to zase začalo. Jsem vděčná, že to malá zdá se všechno ve zdraví přestála, je to naše sluníčko :o)))
No nic, nemá smysl to omílat pořád dokolečka. Každý si něčím prošel. Každopádně, kdyby se dalo kojit se Seropramem nebo s něčím podobným, nebylo už by to jenom buď a nebo (kojit či nekojit).
Měj se co nejlíp, zdravíčko přeje Ester.
 Petra, 3 kluci - 9,7,4 roky 
  • 

Hodně štěstí 

(7.6.2002 13:57:09)
Dobrý den,
přeji Vám hodně štěstí a zdraví a sděluji moji vlastní osobní zkušenost. Mám 3 úplně zdravé kluky, a když jsem porodilo toho třetího, vůbec mě nenapadlo, že mě může potkat podobná zkušenost jako Tebe. Vždyť už jsem přece zkušená matka, 3. dítě jsme chtěli, všichni jsme se na něj těšili, díky odběru plodové vody (když jsem Vojtu čekala, bylo mi už 35 let) jsme věděli, že to bude kluk a že bude zdravý - prostě idylka. Ale Vojta se narodil a já byla snad ještě v horším stavu než Ty ... U mě to bylo umocněné ještě tím, že už bohužel nemám mámu, takže jsem byla na všechno sama. Ale spíš jsem si to namluvila... Můj muž měl naštěstí tolik rozumu, že když mě jednou takhle našel polonahou s křičícím hladovým dítětem, nejdřív jel koupit Nutrilon, potom kluka nakrmil, vzal si dovolenou na druhý den, v noci "sloužil" a hned druhý den ráno mě dovezl k nám na polikliniku k psychiatrovi. Tam jsem naštěstí "padla do rukou" lékaři, který mi nesmírně pomohl, nejdřív pomocí léků a posléze i psychoterapií. Dostávala jsem se z toho poměrně dlouho, ale úspěšně. Teď, když se dívám zpátky, tak už se směju, ale tehdy jsem opravdu myslela, že to skončím... Jak mi posléze lékař vysvětlil, občas se stane, že se nějak nepohodnou hormony a organismus takto reaguje.
Takže Tě vítám "mezi nás blázny" a přeji Tobě a celé rodině a i Tvé Fazolce všechno nej, nej, nej ...
Petra
 Andrea Crhová, Verunka 2 roky 
  • 

poklona 

(8.6.2002 13:43:06)
Milá Petruško,
teď jsem dočetla pokračování Tvého smutného přiběhu, naštěstí se šťastným koncem. Je mi opravdu všelijak a je až k neuvěření, co je ještě v dnešní moderní domě ve zdravotnictví možné. Moc Ti děkuji za odvahu svůj příběh napsat, pomohla jsi nejen mně, ale i spoustě dalších mamin. Terinka je prostě nádherná, moc Vám to spolu sluší.Přeji Vám oběma opravdu vše nej, nej, ať spolu prožíváte samé krásné chvíle a také Ti moc přeju, aby se Tvá zkušenost už neopakovala a druhý porod a šestinedělí si nenechala zkazit ani vzít. Mějte se holky moc hezky a když bude chvilka, určitě o sobě dejte vědět.Andrea
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Dávkování zázračného Seropramu 

(8.6.2002 18:17:21)
Teď mi došlo, že my se tady sice můžeme dohadovat o tom, kolik kdo bere tablet, ale záleží taky na koncentraci účinné látky (citalopramu). Na trhu jsou 2 koncentrace: 20mg v 1tabletě /zelený a žlutý proužek na krabiččce/ a 10mg/1tbl (myslím červený a modrý proužek). Takže záleží ne druhu, jaký požíváme:)
Já beru 1tbl/den toho silnějšího – 20mg. Tolik technická poznámka.
Ester
P.S. V příbalovém letáku skutečně stojí, že vliv na kojence není příliš znám a v těhotenství užívat jen v naléhavých případech (?) a bedlivě sledovat...
 Petra, Kryštof 01, Kubík 08 


Re: Dávkování zázračného Seropramu 

(8.6.2002 21:12:11)
P.S.: Zapomněla jsem napsat, že jsem také brala a beru "silnější" Seropram - 20 mg.
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Petra, Kryštůfek, Seropram a porodnictví 

(9.6.2002 13:58:08)
Milá Petro s Kryštůfkem,
Díky za odpověď. To je fakt zajímavé, co píšeš, a dodává mi to sebedůvěru, že to snad jednou zvládnu taky:-) Víš, mám jinak pořád obavu, že třeba znova otěhotním (nebo porodím) a spadnu do toho zas – a co pak??? Dvě ubohé opuštěné děti a matka v blázinci. Tatínek musí pracovat (a i tak berem pár stovek soc.podpory), žertem mi jednou říkal, že jestli se zabiju, dá malou „do útulku“ /jasně, že by to neudělal!/ Tohle mi fakt dodává jistotu, že to není jen buď anebo. Jo nebo ne. Třebas pro přirozený porod jsem všemi deseti, neprotestovala bych proti císaři, kdyby mělo miminko šňůru kolem krku a dusilo se. Jde o to, aby se císař nedělal, když to není nutné, anebo jiné porodnické zákroky. Podobné to je s antidepresivy. Bránila jsem se jim zuby – nehty (až mě to skoro stálo život) – rodina si se mnou dost užila, chudák manžel! Pořád koketuju s možností se jich zbavit. Ale já vím, možná to je zahrávání si s ohněm – bez vědomí doktora nic nepodniknu. Takže tolik k tomu paradoxu: přirozený porod a antidepresiva, který sama v sobě mám. (Jenže kdyby mi dětské sestry malou hned po porodu nesebraly a já si nezažila ten šok, že jí prostě nemám – i když na to mám právo, slibovaly mi jí, obě jsme přece zdravé, nebo snad ne?! – třeba bych do toho nespadla. Třeba jo, třeba ne. To se neví. Neviním ze své depky porodníky, rozhodně ne. Snažili se. Zato ty dětské se nesnažily vůbec. Jen si myslím, že humanizace by českým porodnicím prospěla, jakož i uvedení přirozeného porodu z teorie do praxe. /Teď mi to možná Lukáš nandá :-)/
A ještě k Tvé depce. Pokud je sezónní (vždy na podzim či v zimě?), s tím se asi bez léků moc bojovat nedá, nebo ano? (nějaká terapie světlem, zeleninkou:-)) – existuje to? Psychoterapie je tady asi krátká, což?
Ahojky, Ester.
 Petra, Kryštof 01, Kubík 08 


Pro Ester - ještě k depkám 

(9.6.2002 22:31:06)
Milá Ester, s mými depresemi - s jejich vývojem a postupným zjištěním, že jsou víceméně sezónní - to bylo trochu složitější. Napíšu Ti na mail, ale příště, jsem z toho divokého drobečka dnes děsně utahaná.
Jen chci říct k Tvé obavě, že do toho spadneš znovu: přesně toho jsem se bála po svojí první depresi a prvním vysazení léků, které se odehrálo v polovině května 2000, na konci května jsem plánovaně otěhotněla. Zvlášť jsem měla strach, co si počnu, pokud deprese přijde v těhotenství a po porodu. Na podzim se opravdu slabě začala hlásit, ale zahnala jsem ji pravidelným plaváním - každý týden 40 minut intenzivně až do 8. měsíce těhotenství. Potom už jsem se těšila na porod, na miminko... Pohyb je na depresi výborný, ale n a ty silnější už nestačí. Ale k tomu strachu: moje lékařka mě uklidňovala, že teď už depresi poznám, nenechám to dojít tak daleko a vím, co se s tím dá dělat. A přesně tak to bylo. Přišla jsem, řekla sklesle, že už "TO" zase pociťuji, dohodly jsme se na Seropramu, než zabral, byl mi Kryštof už skoro lhostejný a sotva jsem se o něj starala... ale lék po 14 dnech zaúčinkoval a nastalo zase normální období, běžný život. Neboj se, už budeš vědět, kdy si jít pro pomoc. Už do toho nespadneš. I lidé kolem Tebe Tě budou víc hlídat.
Mně nepřipadá to, že se stavíme za přirozený porod a zároveň bereme antidepresiva, jako paradox. O to přece jde: aby medicína pomáhala tam, kde je třeba a necpala se tam, kde to potřeba není. Příklad: byla jsem moc ráda, že jsem s náhlým krvácením dva dny před porodem přijata do nemocnice, vyšetřena a ujištěna, že miminku se daří dobře, nejedná se o problém a poté druhý den dopoledne propuštěna. V té chvíli jsem se v rukou lékařů cítila bezpečně. Ale stejně tak jsem u porodu instinktivně cítila, že ještě nechci oxytocin, že chci zkusit "rozhýbat" kontrakce ve sprše, chůzí. Bohužel, nebojovala jsem za to.
Hmm, s těmi penězi - ono to člověku nepřidá, viď? My jsme na tom teď mizerně, takže se o mě občas depka pokouší, ale je to tzv: depka příčinová, jak jí říkám a ta je vždy snesitelnější.
Měj se hezky, ještě se Ti ozvu na ten mail.
 Hanka 
  • 

Re: Dávkování zázračného Seropramu 

(8.6.2002 21:17:57)
Esterko,já beru také ten silnější Seropram-zelenožlutý proužek. V těhotenství jsem brala jen půl tablety. Můj syn se okamžitě k lahvičce přisál,jako by si ničeho nevšiml,zřejmě můj prs bral taky jako nepřátelský. to je prý i terminus technicus,který používají psychouši a psychiatři.
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Na koho se obrátit, když to na vás přijde??? (pokus o návod – co dělat s depresí:) 

(9.6.2002 13:12:37)
Tento příspěvek píšu hlavně pro ty, kteří tuší, že do toho padají, a nevědí, co se sebou dělat. Ne, že bych v tomto ohledu měla patent na rozum, jenom svojí zkušenost. Osobně pro mě nejhorší bylo, že jsem VŮBEC NEVĚDĚLA, CO MÁM DĚLAT A NA KOHO SE OBRÁTIT, ačkoli jsem jasně cítila, že takhle to dál nejde, že na to prostě nemám, že to je jen živoření a klopýtání a žádný život. (Aby nedošlo k omylu – zpočátku jsem si žádnou depresi nepřiznávala; jen jsem prostě měla problémy se spánkem a byla děsně unavená – tak 50% času jsem byla docela veselá a šťastná – i s miminkem a jeho taťkou... Bohužel stav nepohody narůstal a narůstal, až jsem do toho spadla úplně. Už jsem si po pár měsících skoro plánovala, na které větvi... a jak zabezpečit malou, aby jí včas a v pořádku našli, až se oběsím... Naštěstí jsem to nedokonala.)
Takže myslím, pokud máte silnější duševní problémy, související s depresí (nespavost nebo nemožnost se vyspat, pláč, neschopnost se rozhodovat a soustředit se, problémy s myšlením, zpomalení všeho co děláte – např. vypravování se ven zabere 2hodiny atd. – diagnostika je možná i na nějakých stránkách o depresi, dá se to vyhledat), něco s tím dělejte! Neříkejte si (tak jako já), že se to spraví samo, že to zezačátku mají všichni, když se nevyspí, že to zvládnu... Ono se to totiž začne zhoršovat. Nebo se to chvilku zlepšuje a o to víc do toho spadnete potom. Každý jsme sice jiný, ale varuji před rozhodnutím nechat věcem volný průběh! Časem vás okolí sice pravděpodobně začne upozorňovat, že jste nějací divní, ale to už by mohlo být pozdě...
Pokud máte problémy s kojením a z nějakého důvodu se rozhodnete nekojit, pak je asi na místě ambulantní psychiatrická léčba (antidepresiva) a převedení dítka na náhradní výživu. Rozhodně to však nechci propagovat. Takhle se to vždy dělalo, ale jak jsem tady v diskusi četla, jsou snad dnes už dostupné i léky, při nichž je možné kojit. Doporučuji pečlivě vybírat psychiatra či psychologa, k němuž jdete, jelikož při těchto intimních záležitostech je nutný vzájemný soulad a porozumění. Nechoďte k člověku, o němž máte pochybnosti. V některých případech možná postačí upravit životní styl a léky nebudou nutné, možná. Nevím. Je těžké najít někoho, kdo by vám účinně pomohl a nenutil zároveň zástavu laktace. Alespoň pro mě to bylo velmi těžké až nemožné. Nejsem z Prahy, volala jsem na hotline kojení v Krči (v roce 2000 u nás nic srovnatelného nefungovalo, linka kojení v naší porodnici nestála za moc). Zde jsem dostala kontakt na psycholožku, specializující se na péči o matku v období těhotenství, porodu a kojení + rodinné poradenství – snad nebude na překážku, když jej zde uvedu: Ilona Špaňhelová, tel. 0603/ 959 105, 02/ 6512568. Snad to není nedovolená reklama, o nikom jiném specializovaném nevím. Byly jsem v kontaktu jen písemně a telefonicky, což je málo. Později jsem objevila v našem městě pobočku SKT – Střediska komplexní terapie psychosomatických poruch (centrum je v Praze, jistě se dá dohledat), kam docházím na psychoterapii dodnes.
Ještě malou poznámku k péči o duševno ženy po porodu – mám pocit, že v Čechách (tedy alespoň v mém kraji a asi ani v Praze) – o ni není vůbec postaráno! V porodnicích chybí psychologové (či jejich pomoc není nabízena), zajímají se o vaši fyzickou složku, ne o duševní. Výjimku asi tvoří laktační psychózy, které nelze přehlédnout, a postižená maminka je šupem deportována na psychiatrii. Co ale slabé a střední a těžší deprese? Co deprese, o nichž matka vůbec neví?? (Jako třeba já – prostě jsem jenom nemohla spát!) – Nedalo by se to podchytit v zárodku a zabránit tak několikaměsíčnímu soužení celé rodiny???
Když mi bylo hodně zle, volala jsem svému gynekologovi (asi 2měsíce po porodu) a ptala se ho, co mám dělat. Otázal jsem mě, zda kojím. Kojila jsem bez problémů. Nespím, toť můj problém. Pravil, ať jdu na procházku do lesa, natrhám si nějaké bylinky a zklidním se (už mě trochu znal i co do zájmů). Jenže to jsem už dělala předtím. Na něho si nestěžuji, je to solidní odborník na svém místě. Stěžuji si na systém, který toto dopustí – matka po porodu neví, na koho se obrátit. Psycholožka ze Zlatých stránek hned nutí zástavu laktace a psychiatrickou léčbu, což odmítám. Co mám v tu chvíli dělat?! Jsem v patu.
To je zhruba vše, omlouvám se za délku. Pokud by u nás jednou vznikla služba porodních asistentek, které budou za maminkou docházet domů i po porodu (případně mohou docházet duly, „dětsko-mateřské“ sestřičky nebo já nevím kdo... – prostě někdo, kdo dokáže zhodnotit situaci, poradit a pomoci) – byla bych velmi ráda. Možná by pak těch poporodních depek podstatně ubylo, hlavně těch rozvinutých a těžších – kdo ví?
Ester.
P.S.: Pokud máte někdo další zkušenosti (třeba i s jógou, homeopatií...), napište, budu ráda. Ještě dodávám – pobyt venku v lese či v jiné příjemné přírodní krajině je univerzální všelék, doporučuji! – ale někdy už prostě nezabírá ani to :o(
 Dáša, Patrik 16 měsíců 


Držím palce 

(15.6.2002 10:38:51)
Milá Petruše,
přečetla jsem si tvoje články se slzou v oku. Přístup vešekerého zdravotnického personálu byl naprosto nehorázný, ale to ty víš nejlíp sama. Nakonec jsi to zvládla na jedničku s hvězdičkou a myslím, že jsi pro maminky na rodině udělala velký kus práce.
Držím ti palce a přeju tobě i manželovi, aby vám malá dělala jen a jen radost. Já si zase prožívala zklamání z toho, že budeme mít kluka, a ne holčičku, kterou jsem si tak přála. Dodneška se mi vrací slzy. A to se má narodit za měsíc a půl. Manžel mě hodně podržel, i když to nemohl pochopit, jsem mu moc vděčná. Vím proto, co to je, když k dítěti cítíš to, co bys vlastně neměla, co to s člověkem dělá, co se mu honí hlavou atd. Zvládla jsi to skvěle. Musela to býr děsná zkušenost, ale ty jsi z ní vytěžila maximum dobrého pro sebe. Měj se moc hezky, Dáša
 Petra, Kryštof 01, Kubík 08 


Re: Držím palce - pro Dášu 

(16.6.2002 22:45:18)
Milá Dášo, nerada bych reagovala nějak příkře, ale nedá mi to, abych alespoň něco nenapsala.
Píšeš, že budeš mít chlapečka a chtělas holčičku.
Snažím se Tě chápat, žes kvůli tomu brečela a nějak se mi to nedaří.
Mojí nejlepší kamarádce se narodilo vysněné dítě s těžkým zdravotním problémem. Myslím, že kdyby četla Tvůj příspěvek... ne, já vlastně nevím, co by řekla ona, ale mě to ve světle jejího příběhu strašně rozčiluje.
To dítě tu není proto, aby nosilo samé jedničky, aby z něj byl geniální vědec, muzikant, malíř...
Není tu "pro Tebe". Je tu kvůli životu.
Tak prosím, posílej mu "tam dolů" signály, že ho miluješ - jako dítě, ne jako holčičku nebo chlapečka.
Budeš se muset mnohokrát vyrovnávat s tím, že dítě bude jiné, než sis představovala.
A věř mi, že není nic hezčího, než vědět, že Tě rodiče mají rádi takovou, jaká jsi.
Mluvím z vlastní zkušenosti, protože já jsem v jistém smyslu JINÁ: přitahují mě totiž ženy, ne muži - a žiju s ženou. Rodiče se s tím srovnávali nějaký čas, ale bylo osvobozující a posilující slyšet: "Jsi pořád naše dcera, takže hlavně chceme, abys byla v životě šťastná!"
V době, kdy jsem se i já (před 11 lety) vyrovnávala se svojí odlišností, jsem si opsala jednu báseň, bohužel jsem si nenapsala autora.
Krátce poté, co se narodil Kryštof (mimochodem, i já bych na začátku těhotenství raději chtěla holčičku...) jsem si tu básničku vyhrabala ze šuplíku se starými věcmi a píchla jí na nástěnku, aby mi pořád připomínala... to, o čem se v ní mluví:


Žena tisknoucí k hrudi děťátko pravila:
mluv k nám o našich dětech.
A on řekl:
Vaše děti nejsou vašimi dětmi.
Jsou syny a dcerami touhy po životě.
Přicházejí skrze vás, nejsou však vaši.
A třebaže jsou u vás, nepatří vám.
Smíte jim dát svou lásku, ne však své myšlení.
Neboť mají své vlastní myšlenky.
Můžete ubytovat jejich těla, nikoliv však jejich duše.
Neboť jejich duše dlí v domě zítřků, který nemůžete
navštívit ani ve svých snech.
Můžete se pokusit stát se jim rovní, nesnažte se
však učinit je sobě rovné.
Neboť život jde dál, nevrací se, aniž se pozastaví u včerejšků.
Jste luky, kterými byly vaše děti vystřeleny do života jako živoucí šípy.
Lukostřelec vidí cíl na cestě k nekonečnu a vší silou vás napíná jako luk,, aby šípy letěly rychle a daleko.
Kéž je vám toto napnutí rukou Lukostřelce radostí.
Neboť tak jako ON miluje šíp v letu, miluje i luk v jeho stálosti.

Dášo, přeji Ti krásnou, zdravou holčičku a jí přeju šťastné rodiče, kteří ji budou milovat přesně takovou, jaká je.
 Petra, Kryštof 01, Kubík 08 


Re: Re: Držím palce - pro Dášu 

(17.6.2002 9:51:22)
Promiň, Dášo - tak jsem se asi nechala ovlivnit Tvým přáním, že jsem Ti popřála zdravou HOLČIČKU... to jsou paradoxy, co? Omlouvám se!!!
Přeji Ti tu holčičku třeba někdy v budoucnu.
A zdravého a veselého kluka teď.
 Dáša, Patrik 16 měsíců 


Re: Re: Re: Držím palce - pro Dášu 

(17.6.2002 19:04:00)
Ahoj Petro,
já moc dobře vím, že plno lidí ty moje slzy nepochopí a ťukají si na hlavu. Nedivím se jim. Proto o tom normálně vůbec nemluvím. Chápu, že to ostatní rozčiluje, vždyť nejdůležitější je to, "aby bylo zdravé". Rozumově je mi to naprosto jasné, ale to "srdce" nějak nefunguje. Nemysli si, že si jen tak naříkám. Samozřejmě jsem po své první reakci začala pátrat PROČ. Myslím si, že už to vím. Nadávám si, jaká jsem nevděčnice nevděčná, manžel se těší jako malý kluk, už má dvě děti z prvního manželství, ale tohle jako by bylo první. Skoro každý den mrňousovi říká, jak už by byl nejradši, kdyby se narodil. Je bezvadnej. Uvědomuju si, že jsem divná. Ale nevím, co s tím mám dělat. Nejsem tak naivní, abych se uklidňovala tím, že až to mrně poprvé uvidím, tak se do něj zamiluju. Já totiž na takovéhle šťastné konce nevěřím. Holčičku už neplánuju. Nechci dvě děti, nemyslím si, že si to můžeme s těmi alimenty dovolit.
Děkuju za básničku i za tu jemnou slovní facku. Zasloužím si ji. Dáša
 Dasa_ 


Re: Re: Re: Re: Držím palce - pro Dášu 

(17.6.2002 21:29:24)
Ja som tiež chcela dcérku a narodil sa chlapec. A priznávam, že dodnes (20 mesiacov) mi to občas príde ľúto. Stále (teda len občas, keď stíham:))) si hovorím, keby to bolo dievča, asi by to bolo jednoduchšie. Dievčatá sú šikovnejšie, poslušnejšie, menej ich trápia boľavé brušká ... Ale na druhú stranu, ukľudňuje ma, že chlapci to majú v živote jednoduchšie. 18 rokov som chodila do školy a mala som okolo seba kopec múdrych a šikovných dievčat ale v praktickom živote sa nejak stratili. Niekedy mám pocit, že ich jediným poslaním je iba vychovávať a starať sa.
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Dášeňko! 

(17.6.2002 22:02:48)
Tím se vůbec netrap! Často naše srdce a psýcha tvrdí "divné" věci, kterým nerozumíme. Určitě ho budeš mít ráda. Já jsem zase chtěla kluka a mám holčičku. Smířila jsem se s tím hned a teď jsem spíš ráda, že je to právě holčička. A taky nevím proč. To mimčo si Tě časem úplně omotá kolem prstíku a vůbec už nebudeš myslet na to, co jsi to vlastně očekávala...
Jinak Petra má úplnou pravdu a ta báseň je moc krásná. Když jí budeš mít stále na paměti, nemůžeš udělat chybu. A třeba časem i přijdeš na to, proč jsi chtěla právě holčičku. Třeba ne. To hlavní je něco jinýho...:-) A Ty určitě víš, co.
Tak ahoj! Ester.
 Dáša, Patrik 16 měsíců 


Re: Dášeňko! 

(18.6.2002 20:48:47)
Ahoj holky,
moc děkuju za podporu, teď ji fakt potřebuju. Připadám si jako krkavčice krkavčí. Pak dám vědět, jak se všechno vyvíjí.
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Re: Re: Dášeňko! 

(18.6.2002 21:49:06)
Ale to víš že nejsi! Právě před chvílí jsem Ti shodou okolností napsala na mail. ahoj!
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Pohlaví? – taky ještě pro Dášu 

(19.6.2002 10:39:26)
Připojuju se k Petře. Je vidět, že na člověka (pokud není fakt extra silné povahy:o) se docela podepíšou věci kolem těhotenství, porodu, i dětství.
Ačkoliv vlastně nevím, zda já jsem ten, kdo by mohl někomu dávat nějaké rady :o)))
Nechci, aby ses z toho vyděsila, co to proboha děláš – co si to dovoluješ mít za city?! – ale zamyslela se třeba nad očekáváním svých rodičů vůči sobě. Ne je vinit, ale když to víc pochopíš, snáz jim třeba odpustíš /bude-li co/ a už Tě to nebude tolik ovlivňovat. Nevím, jak je to u Tebe. Já si sem jistá, že mě dost ovlivnil postoj mého táty k ženám. Není moc lichotivý...
Máma asi chtěla holčičku, ale bylo jí to spíš jedno. Táta byl fakt zklamanej, že má „jenom dceru“... Kolikrát jsem si vyslechla: „To kdybys byla kluk......“
Jo jo. Vlastně až v dospělosti se mi přiznal, že sice mámu má rád, je to pro něj nejbližší tvor (ačkoliv se k sobě často chovali zcela opačně:-) – ale ženským nerozumí (dle mého názoru ani rozumět nechce) a v podstatě je považuje za NE-lidské bytosti. Je to trochu úchylka, jenže tátu vidím tak 2* do roka, má dost práce sám se sebou, na komunikaci se mnou mu nezbývá síla a v jeho věku ho těžko změním (ačkoliv i tak bláznivé nápady jsem měla – VYSVĚTLIT mu, jak to vlastně je; je inteligentní, tak to přece POCHOPÍ... No, naivita na n-tou!). Takže musím něco změnit spíš já v sobě, vyrovnat se s tím.
Táta ženám vyčítá nevypočitatelnost, vrtkavost nálad v závislosti na kolísání hormonů, to, že se prý řídí daleko víc emocemi než rozumem (přitom měl šéfku skvělou matematičku, skoro geniální mozek:-))... atd. To mu připadá nelidské. Jako kdyby byla PLATNÁ jen jedna polovina lidstva, ta druhá už ne. Úplně ji neguje (uvědomuju si tu chybu, ty dvě poloviny jsou 2 strany jedné mince, nemůže být jedna bez druhé....), uznává jen mužský svět coby lidský. Kdyby se sám nad tím zamyslel, musel by pochopit, že tam je něco v nepořádku, ale na to nemá čas. Táta je ovšem chemik.
Ale co když takový pohled na svět bude mít muž – PORODNÍK? Odbočuji od tématu skokem, ale tohle mi hned vytanulo na mysli. To je pak průšvih a mockrát se už tady o tom psalo (ženské tělo je nevypočitatelné, musíme z něj to miminko zachránit! Musíme to mít stále pod kontrolou a jak něco nebude hrát – odpovídat normám – honem s tím musíme něco dělat!)
Tolik má duševní smršť.
Nevím, zda Ti to pomohlo :o)
Drží palce Ester
P.S.:
Jsem moc vděčná svému mužíkovi za to, jak má naše malé zvíře rád a blbne s ním, -i když/ - právě proto, že to je holčička! :o)))
 Petra, Kryštof 01, Kubík 08 


Ještě jednou od Petry pro Dášu 

(18.6.2002 23:41:39)
Ahoj Dášo, já nechtěla moralizovat a už vůbec ne dávat nějaké facky, byť slovní.
Proč myslíš, že se mě to tak dotklo?
Já jsem plánovaný chlapeček a narozené holka.
Celá rodina byla zklamaná.
A rodiče mě v dopisech, které si tehdy psali v době mámina těhotenství psali (táta byl na vojně) nenazvali jinak než vybraným klučičím jménem.
Když připočítám ještě to, že máma pila červené víno a skákala ze stolu, aby se mě v 1. trimestru těhotenství zbavila...
No, myslím, že mě mají rádi stejně jako moje bratry, ale tahle rodinná legenda mě dodneška moc a moc mrzí.
Takže proto tolik myslím na to tvoje miminko, (nechtěného) chlapečka.
A také proto, že moje nejlepší kamarádka ví o zdravotním problému (se zrakem) svého syna teprve 14 dní a já jsem toho stále plná a ptám se: "Proč zrovna ksakru ona, její manžel a malý Adámek? Proč vůbec?"
Chtěla jsem za tvého chlapečka trochu "orodovat".
Kdybys viděla, jak je můj Kryštof úžasný!
Určitě budeš mít toho broučka ráda.
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Pro Petru s Kryštofem! - Re: Re: Držím palce - pro Dášu 

(17.6.2002 18:45:47)
Péťo, autor je Chalíl Džibrán - teda aspoň si to myslím.Ozvu se Ti!
Ester
 Linda 34.týden 
  • 

děkuji... 

(9.7.2002 13:07:19)
Moc děkuji za tento článek, doufám, ale že mě nic takového nečeká.
Musím uznat, že to chtělo asi velkou odvahu něco takového napsat.Držím ti všechny palečka, jestli se rozhodneš pro druhé miminko, ať ti to vyjde a kdyby ses náhodou dostala do stejné situace, bude to v pohodě, jsi už přeci mazák :-))))))
 Lenka 
  • 

hrůza 

(15.3.2004 14:54:51)
Teda z tohohle článku jsem v šoku! Vůbec nechápu,jak vám něco takového mohli udělat - hlavně manžel a maminka! přece by stačilo to řešit ambulantně,alespoň se pokusit! Ono je vůbec hrozně, že matka nechce svoje dítě, ale stává se to a je to většinou jenom chvilkový zkrat - jedná moje kamarádka nechtěla miminko hned po porodu,ale naštěstí tak po dvou dnech jí ta deprese a únava přešla už se to dalo....
Jsem ráda, že jste z Bohnic vyvázla se zdravím a doufám že i miminko je v pořádku a nepodepsalo se to vše na vás!
 Misa 
  • 

Re: hrůza 

(21.7.2005 22:10:44)
NEmuzete vycitat rodine ze zavolali sanitku, urcite sami netusili jak to dopadne. Predstavte si jak Vam dcera sedi, breci, trese se, je par dni po porodu... me ji volali malem taky, ale nastesti to samo preslo, vycerpanim jsem proste usnula a diky tomu ze mala byla hned na umele vyzive me nemuseli budit na krmeni a nechali me (poprve od porodu a naposled do ted) vyspat. A pak uz jsem mela jen zbytek sestinedeli tezke chvilkove navaly nalad od totalni euforie po totalni beznadej. Ted uz je to OK, ale docela chapu ze v takove depresi dokaze matka i zabit mimco.
 Blanka, Luky,Dan,Naty 


Zažila jsem přesně to samé!!!! 

(3.9.2005 17:05:50)
Když jsem četla ten článek, jako bych to psala já. Jsem cca 14dní po porodu v Podolí a stalo se mi to samé. Šla jsem za sestrou s tím, že už nemůžu, měla jsem strach, že vyčerpáním, pláčem a tím vším snad upadnu do bezvědomí a to třeba v momentě kdy ponesu malého na tu pitomou váhu - před kojením nebo po kojení. Byla to také poporodní deprese, v léčebně jsem byla 4dny. Nikomu nic nezazlívám, spíš mě mrzí,že se vám v Podolí dostane odborné péče o vás i o mimi nikoli však o vaši psychiku. Myslím si, že by s tím měli něco dělat. Přežít se dá ale opravdu všechno a to, že jsem byla v léčebně s ženami trpícími halucinacemi, těžkými depresemi po pokusech o sebevraždu, mi dalo velikou zkušenost a nahlížím na ně úplně jinak.
 Kik+3 


Re: hlásím se do klubu depkařek:-) 

(5.12.2005 11:40:18)
Taky jsem si prožila poporodní depresi a to tak těžkou, že jsem se z léčila v Bohnicích 2 měsíce!!! Naštěstí mě psychiatr poslal hned na "ten správný" pavilon č.3 a ne na příjmový (kde asi byla pisatelka - z toho bych se v mém stavu už asi fakt zbláznila). Teďka je to akorát rok a na ten pobyt vzpomínám v dobrém jako na skvělé lázně nebo pionýrský tábor nebo tak něco:-) Sešla se nás tam výborná parta, když bylo volno mezi terapiema, hráli jsme na kytaru, zpívali, vzájemně se podporovali a dobře si rozumněli.

Léčit jsem se šla měsíc po porodu a dneska nechápu jako jsem to vůbec tak dlouho mohla vydržet, bylo mi tehdy nejhůř v životě. Laktaci mi zastavili Mysalfonem a mokrým obinadlem, stejnak jsem dostala zánět prsu, takže k anxiolytikům a antidepresivům jsem dostala ještě antibiotika... Brala jsem Remeron (přibrala jsem ale 7 kg za 3 měsíce), pak Seropram (ten mi taky nesedl) a teď mám Wellbutrin. Ještě jedno dítě bych chtěla a taky se bojím, že se mi to bude opakovat.

Moc ráda si s váma, kdo jste tím prošly, pokecám a získám další zkušenosti.
 Lenka dvě dcery 
  • 

Depky 

(8.3.2007 15:39:08)
Ptám se sama sebe,jestli jsem normální,když stále častěji nesnáším svou mladší dceru!Zasloužím si vůbec to vymodlený miminko?Ono to už chodí,ukáže si na to co chce...ale celé dny jenom brečí,vzteká se a pro nic za nic ječí....sápe¨se na mě tak jí vezmu do náruče av tu ránu se kroutí a chce za zem a hned zase na ruku a zase se kroutí a ječí a kdybych jí nepustila upadla by mi.V noci se budí snad každých 20minut,vyřvávání pomohlo na usínání to jsme zvládli,ale v noci to nezabírá.Přez den spí ca 30minut.Jsem zoufalá,manžel také ten dělá raději přezčasy a starší dcerka nechce chodit ze školky.Dospěli jsme jako rodina k velké krizi za kterou může roční dítě.
 Iveta,syn11,dcera 11 měs. 
  • 

Re: Depky 

(18.6.2007 10:19:29)
Ahoj.Ja mám hyperaktivního syna.Vím, že za LMD nemůže, že není zlý, nikoho nebije, nemluví sprostě, je prostě lidově řečeno"splašený",ale poslední dobou už mi "rupají nervy" každý den,vyjedu na něj, pak brečím,jdu se mu omluvit,chvilku klid, za chvilku nanovo-no horor.Některé dny jako bych k němu ani nic necítila jen povinnost se o něj starat.Dcera je taky hypermobilní,zrovna dnes jsem se jen otočila, a to na ni manžel koukal, spadla a tukla se o televizi,nic vážného.Mám pocit, že nic nezvládám, pořád se jen honím a v hlavě jen myšlenky-"už aby spala,spal,konečně je klid,už aby jel na tábor".Absolutně žádná radost z ničeho,všechno přebije hrozná únava,manžel dělá na 4 směny a jeho"to musíš zvládnout a nehysterči mi moc pomáhá".Někdy mám pocit, že jsme spolu z povinnosti, kvůli dětem, vlastně všechno dělám, že musím.Je pravda , že asi od 20 let mám problémy s depresí, ambulantně se léčila s pocitem, že mi prášky nepomohly, jen to všechno utlumily a dokud si to nevyřeším v sobě, nebudu mít nikdy v duši klid.Máma mě nechtěla,tak jsem vyrůstala s nemocnou babičkou, ta byla hodně přísná, pro ránu nešla daleko,všechno to má příčinu v dětství.Vždy, když jsem na dně, se objeví nějaká ošklivá vzpomínka a všechno se zhoršuje. Nemyslím si, že by ve mě bylo málo lásky,jen je někdy zasutá pod hromadou "toho starého haraburdí"Kamarádky mají také své starosti,nechci jim přidávat svoje. Nevím, jestli mám zase začít brát prášky až nebudu kojit.Asi by mi pomohlo mít takovou tu zdravou víru,mít se ráda, někdy se hrozně nenávidím,mám pocit, že nic nezvládám a neumím, a všichni okolo mě jsou v pohodě. Vím přitom, že je to hloupost, že každý má problémy, jen se s nimi umí poprat.Tchyně mi nehlídá, z mé strany žádné příbuzné už nemám.Žiji v rodině a přijdi si sama.....
 Iveta,syn11,dcera 11 měs. 
  • 

Re: Depky 

(18.6.2007 10:19:31)
Ahoj.Ja mám hyperaktivního syna.Vím, že za LMD nemůže, že není zlý, nikoho nebije, nemluví sprostě, je prostě lidově řečeno"splašený",ale poslední dobou už mi "rupají nervy" každý den,vyjedu na něj, pak brečím,jdu se mu omluvit,chvilku klid, za chvilku nanovo-no horor.Některé dny jako bych k němu ani nic necítila jen povinnost se o něj starat.Dcera je taky hypermobilní,zrovna dnes jsem se jen otočila, a to na ni manžel koukal, spadla a tukla se o televizi,nic vážného.Mám pocit, že nic nezvládám, pořád se jen honím a v hlavě jen myšlenky-"už aby spala,spal,konečně je klid,už aby jel na tábor".Absolutně žádná radost z ničeho,všechno přebije hrozná únava,manžel dělá na 4 směny a jeho"to musíš zvládnout a nehysterči mi moc pomáhá".Někdy mám pocit, že jsme spolu z povinnosti, kvůli dětem, vlastně všechno dělám, že musím.Je pravda , že asi od 20 let mám problémy s depresí, ambulantně se léčila s pocitem, že mi prášky nepomohly, jen to všechno utlumily a dokud si to nevyřeším v sobě, nebudu mít nikdy v duši klid.Máma mě nechtěla,tak jsem vyrůstala s nemocnou babičkou, ta byla hodně přísná, pro ránu nešla daleko,všechno to má příčinu v dětství.Vždy, když jsem na dně, se objeví nějaká ošklivá vzpomínka a všechno se zhoršuje. Nemyslím si, že by ve mě bylo málo lásky,jen je někdy zasutá pod hromadou "toho starého haraburdí"Kamarádky mají také své starosti,nechci jim přidávat svoje. Nevím, jestli mám zase začít brát prášky až nebudu kojit.Asi by mi pomohlo mít takovou tu zdravou víru,mít se ráda, někdy se hrozně nenávidím,mám pocit, že nic nezvládám a neumím, a všichni okolo mě jsou v pohodě. Vím přitom, že je to hloupost, že každý má problémy, jen se s nimi umí poprat.Tchyně mi nehlídá, z mé strany žádné příbuzné už nemám.Žiji v rodině a přijdi si sama.....
 Iveta,syn11,dcera 11 měs. 
  • 

Re: Depky 

(18.6.2007 10:20:31)
Ahoj.Ja mám hyperaktivního syna.Vím, že za LMD nemůže, že není zlý, nikoho nebije, nemluví sprostě, je prostě lidově řečeno"splašený",ale poslední dobou už mi "rupají nervy" každý den,vyjedu na něj, pak brečím,jdu se mu omluvit,chvilku klid, za chvilku nanovo-no horor.Některé dny jako bych k němu ani nic necítila jen povinnost se o něj starat.Dcera je taky hypermobilní,zrovna dnes jsem se jen otočila, a to na ni manžel koukal, spadla a tukla se o televizi,nic vážného.Mám pocit, že nic nezvládám, pořád se jen honím a v hlavě jen myšlenky-"už aby spala,spal,konečně je klid,už aby jel na tábor".Absolutně žádná radost z ničeho,všechno přebije hrozná únava,manžel dělá na 4 směny a jeho"to musíš zvládnout a nehysterči mi moc pomáhá".Někdy mám pocit, že jsme spolu z povinnosti, kvůli dětem, vlastně všechno dělám, že musím.Je pravda , že asi od 20 let mám problémy s depresí, ambulantně se léčila s pocitem, že mi prášky nepomohly, jen to všechno utlumily a dokud si to nevyřeším v sobě, nebudu mít nikdy v duši klid.Máma mě nechtěla,tak jsem vyrůstala s nemocnou babičkou, ta byla hodně přísná, pro ránu nešla daleko,všechno to má příčinu v dětství.Vždy, když jsem na dně, se objeví nějaká ošklivá vzpomínka a všechno se zhoršuje. Nemyslím si, že by ve mě bylo málo lásky,jen je někdy zasutá pod hromadou "toho starého haraburdí"Kamarádky mají také své starosti,nechci jim přidávat svoje. Nevím, jestli mám zase začít brát prášky až nebudu kojit.Asi by mi pomohlo mít takovou tu zdravou víru,mít se ráda, někdy se hrozně nenávidím,mám pocit, že nic nezvládám a neumím, a všichni okolo mě jsou v pohodě. Vím přitom, že je to hloupost, že každý má problémy, jen se s nimi umí poprat.Tchyně mi nehlídá, z mé strany žádné příbuzné už nemám.Žiji v rodině a přijdi si sama.....
 Tulipánka 


Depky 

(5.8.2008 20:31:05)
Já měla krizi, jak je popisována v 1. díle už v porodnici. Byla jsem po císařském řezu, nevyspalá několik nocí, protože kvůli diabetu mi měřili glykémii snad každou hodinu i v noci, k tomu vysoké horečky (až 39 st.). Nemohla jsem usnout a když, tak mi buď přinesli malého na kojení, nebo měřit glykémii (cukr v krvi). Byla jsem už tak vynervovaná, že když když odnášeli malého v 11 v noci z kojení, tak jsem se rozbrečela, že už to dítě fakt nechci, že už dál nemůžu. A myslela jsem to vážně! Chtěla jsem prostě jen klid a trochu odpočinku. Ještě teď se mi na to těžko vzpomíná, ale kvůli tomu jsem si ke svému synovi dlouho hledala cestu. Teď už je to snad v pořádku, ale to utrpení kvůli němu jsem mu nemohla zapomenou.

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2023 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.