| Jana, 2 děti (14 a 10 let) | •
 |
(8.6.2001 7:58:37)
Je to jistě krásné - učit své dítě doma. Nevím, co Vás k tomu vedlo, zda Tomášek je nějak zdravotně či jinak oslabený, nebo to bylo Vaše rozhodnutí z přesvědčení. Ale zdá se mi dle slovního hodnocení, že toho zas až tolik na 7 let neumí. Pozdravit a poděkovat by dítě mělo umět už když jde ve třech letech do školky a pokud si vzpomínám, tak naše děti zcela spontánně psaly tiskacími písmeny už mezi čtvrtým a pátým rokem. Na konci první třídy nejem dokonale psaly psace, ale uměly používat velká písmena na začátku vět a vlastních jmen (a uměly je poznat), správně používaly znaménky na konci věty (.!?). To všechno je naučili ve škole.
Také jsme pořádali výlety do přírody a sbírali různé přírodniny (sbírka hornin, minerálů a hlavně zkamenělin zabírají mnoho krabic pod postelí), ale nikdy jsem neměla dojem, že tím nahrazuji školu. (Někdy kolem osmého roku znaly spousty latinských názvů zkamenělin - protože je to zajímalo a české názvy většinou chybí.)
Držím Vám palce, aby Vaše dítě bylo nejen šťastné a spokojené v domácí škole, ale aby také mělo stejné vědomosti jako jeho vrstevníci nebo raději ještě větší (pokud je toho schopné).
|
| Zuzana,32 let,syn 8 let | •
|
(8.6.2001 11:14:16)
Ahoj Jani,
já myslím,že Jirka se prostě s námi jenom chtěl podělit o svoji radost,že ten první rok domácí školy úspěšně zvládli.Ať už ho k domácí škole vedli jakékoliv důvody,důležité je,že pan ředitel Tomíka uznal schopným ukončit první ročník.Řekla bych,že až na to psaní psacím písmem se Tomík naučil to samé co třeba můj syn v první třídě.A i to psaní určitě brzo dožene,je to přece šikula.Důležité je že spokojeni jsou hlavní aktéři-Jirka s manželkou,Tomík a pan ředitel.Jinak všechna čest Jirkovi,protože já bych domácí školu asi nezvládla.
|
|
| sally | •
|
(9.6.2001 18:35:58)
Milá Jano,
tak mi přijde, že my češi, každého, kdo se trochu vymyká standartu, hned musíme trochu "sejmout", aby "si nemyslel", viď!!!!
|
| Jana | •
|
(11.6.2001 8:58:53)
Milá Sally,
to jsem rozhodně neměla v úmyslu. Tomíkovi i všem ostatním to moc přeju.
Jen si říkám, že pokud bych se pro domácí školu rozhodla já, tak nejen proto, abych dítěti prodloužila bezstarostné dětství a domácí pohodu, ale hlavně proto, abych své dítě naučila víc než škola. (U svých dětí bych ale neuspěla, protože se do školy strašně těšily, a stále do ní chodí rády a stresují se přiměřeně tak, aby je to "otužilo" pro běžný život ve společnosti - nemohou žít celý život ve skleníku). Podle mého je to nejdůležitější (kromě spousty lásky a pevných základů morálky), co můžeme svým dětem do života dát, co nejkvalitnější vzdělání. Prostě maximální vzdělání, kterého je dítě schopno. Pro někoho to může být zahraniční univerzita, pro někoho dobře zvládnutá zvláštní škola. Takže proto mě zarazilo to psaní tiskacími písmeny. Samozřejmě že to psací se také naučí, ale podle mého názoru v době, kdy by se už měl věnovat něčemu dalšímu. Pokud je to, čeho dosáhl Tomášek, jeho maximum, pak je vše v pořádku a radost je na místě.
Vycházím i z vlastní zkušenosti, že když dcera nastoupila do 3. třídy na "jazykovku", zjistili jsme, že se předpokládá, že umí celou násobilku (ve 2. třídě probrali jen polovinu), určovat slovní druhy (a to i čísly) a poznat základní skladebnou dvojici (o tom v životě neslyšela) - to vše v 8 letech (a to jsem do té doby měla pocit, že se v původní škole toho naučily děti hodně - viz mnou citovaná velká písmena na konci 1. třídy). Paní učitelka sice vzala na vědomí, že je tam několik takových dětí, látku dětem během týdne vysvětlila a pak jsme dostali dalších 14 dní na to, abychno to všechno "dohonili" doma. A pak už byla "startovní čára" pro všechny stejná - umíš - neumíš.
Nejsem maximalista za každou cenu. Nevadilo mi třeba, když syn nedávno přinesl trojku ze zeměpisu, když nevěděl kolik pruhů má americká vlajka a kolikátým státem unie je Aljaška. To jsou podle mě informace zcela nepodstatné. Vadilo by mi ale, kdyby nepoznal americkou vlajku nebo nevěděl, že Aljaška je jedním ze států USA. (Když už se o té Americe učí.)Doma nám nejde o známky, ale o vědomosti a především o schopnost je použít.
Nedělám si patent na rozum, píšu jen vlastní názor.
Tomík se také bude jednou muset zařadit mezi ostatní děti. Ta konfrontace bude sama o sobě asi dost tvrdá, takže bych mu nepřála ještě zjištění, že ostatní děti umí víc než on.
Rozhodně jsem neměla v úmyslu kazit někomu radost z prvního vysvědčení.
Ahoj Jana
|
| sally | •
|
(11.6.2001 20:53:20)
Jano,
tak mám pocit, že v tvé mysli domácí škola = pomocná škola.
Pořád kladeš důraz na to, že když někdo neumí v šesti letech psací písmenka, že musí být nějak... pozadu. Ale k čemu psací písmenka jsou??? K čemu je člověk používá? Anglické a americké děti píší celý život tiskacími a nemyslím, že by byly všechny zaostalé, nebo že by přišly o nějakou podstatnou část vzdělání (z mého pohledu leváka, který si psací písmenka neustále rozmazával, bych bez nich přišla akorát o šikanu s úpravou, kvůli které jsem měla kolikrát problém udržet svoje samé jedničky).
Mě se na domácí škole nelíbí to, že dítě nepřijde do styku s jinými dospělými než rodiči (např. s učiteli) a s ostatními dětmi, ale jinak - proč ne? Jestliže je dítě stydlivější, nebo se nějak vymyká hrubému průměru (a tím nemyslím ani tak směrem dolů, jako směrem nahoru - příliš chytré děti si neužijí ve škole nic pěkného), možná bych domácí školu vítala. Mě prostě jen přijde, že ty jsi to pojala "no když chudák Tomášek na nic víc nemá, tak mu to přejme" - a to mi přijde poněkud zvláštní postoj.
|
| Jana | •
|
(12.6.2001 7:50:57)
Už to dál nebudeme rozmazávat. Svou původní poznámkou jsem nemyslela nic jiného, než že mě zarazilo slovní hodnocení. Nemyslím si, že domácí škola = pomocná a ze své vlastní zkušenosti vím, že nadané děti to nemají jednoduché a je nutné pro ně zvlášť pečlivě volit vzdělávací systém (i proto jsem proti rušení víceletých gymnázií a výběrových škol).
Myslím, že Tomášek s touto naší výměnou názorů už nemá nic společného.
Velice obdivuji vzdělanost a kultivovanost starých pánů (dam také, ale těch zas tolik neznám), kteří prošli klasickým vzděláváním na gymnáziu ještě za první republiky. Jak to tenkrát ti profesoři dělali, že dokázali žáky tolik naučit, že celý život měli velice široký a hluboký přehled?
To je vzdělání, které bych ráda poskytla svým dětem, a kterého se ani mně nedostalo. Školu, která by něco podobného poskytla, marně hledám.
Kam se poděli zkušenosti těchto pedagogů? Myslím, že se tenkrát s dětmi moc nemazlili, a přesto tito lidé vzpomínají na školu s nesmírnou láskou. Proč to najednou nejde? Ale tyto otázky patří asi někam jinam.
Když občas vidím tu katastrofu s názvem "Nikdo není dokonalý", pak tam se ctí obstojí většinou právě jen velmi staří lidé. Proč?
|
| Helena, dva kluci | •
|
(12.6.2001 15:05:47)
Ahoj Sally a ahoj Jano,ponecham stranou Tomaska, ten je urcite spokojeny, Pravdu mate / jak to byva / asi obe. Nejlepsi je individualni uceni v kolektivu.Citite ten nesmysl? Vsechno ma sve pro a proti,a myslim si,pokud maminka Tomase dokazala sve dite denne ctyri hodiny ucit a nezblaznit se, klobouk dolu.Co mu nemuze sdelit a predat ,je kolektiv stejne smyslejicich deti /strach opred pisemkou je sice negativni emoce, ale strach je nutne naucit se prekonavat,,a poradit si i kdyz se bijim... a lumparnicky typu bacha ucitelka uz jde mu domaci uceni taky nenahradi. Nevim ale, co vedlo maminku Tomaska ucit kluka doma, a ani,jak to dela,je na materske ?Podle fotek je Tom sympaticky kluk. Jeste jednu otazku.Jak se Tomas vyrovnava se svou vyjimecnosti ? Tedy s tim,ze nemusi do skoly ? Nejak se lisit je taky dost stresujici zalezitost.
Chtela jsem reagovat na klasicka gymnazia. Muj dedecek jednim prosel a absolventi gymnazia se schazeli rok co rok az do smrti jednoho ze dvou poslednich... Chodili si i na pohreb.
Neumel vsechno,co ja, ale mel velmi pevne zaklady. A to je asi dnes ppproblem. Informaci pribyva geometrickou radou,a skole nezbyva nez o kazdou oblast alespon zavadit. O neuveritelnem mnozstvi informaci z fyziky se nasi predci ani ucit nemohli. A co chemie,biologie. Pravda ale take je, ze řízek se porad pise s mekkym i a ne, jak mi prinesl tuhle mladsi kluk ze skoly řýzek se obaluje ve strouhance...
Ale jinak nas skolstvi nuti plavat po povrchu veci. Krava ma ctyri nohy a buci.Doji mleko. Konec.
Opacny exterm je uzka specializace oboru, kdy lekaz neurolog a programator mluvi na jedne prednasce, a navzajem vubec nerozumi ani slovesum !!
Bude to asi, jak rika Murphy : Jeden konkretni vedec v jednom konkretnim oboru vi cim dal tim vic o cim dal tim mene vecech. Nakonec bude vedet uplne vsechno o nicem...Hezky den, a nechte se zit. Myslim, ze to jak Jana,tak Sally mysli dobre . Posilam pusu Tomaskovi, ma skvelou mamu.
|
| Mirka | •
|
(12.6.2001 15:46:51)
Jenom ke klasickým gymnáziím - nemyslím si, že by to bylo jen těmi gymnázii...Vím, že třeba moje babička, když měla po práci (nebo po škole), sedla se sobě rovnými a povídala si - jak jinak, než i svých zkušenostech. Co chybělo jedné, to přinesla druhá...Můj muž zažil podobnou partu - chodila jsem s nimi také - jednou týdně se semlelo všechno možné - každý dělal něco jiného, každý měl jiné vzdělání, a právě proto se probíraly nejrůznější obory - od počítačů, kterými se všichni živíme, až po zahrádku nebo stavbu domku (i tu biologii a chemii)...nebo praní prádla:o))) Myslím, že to je to, co v dnešní době chybí - staré pány a dámy taky zajímalo každého něco, ale měli čas na sebe, na své povídání a na svůj svět. Dřív se také stýkali sobě rovní - odtud to, že se stýkali mezi sebou. A ještě něco - gymnázium mám docela moderní, ale ještě pět let po maturitě stačilo říct:"Jo, a mám stejný gympl jako Vy!" a byla to známka jisté "spřízněnosti" - i když byl mezi námi třeba deset let rozdíl.
Jen stručně k Tomáškovi - vysvědčení mu určitě udělalo velikou radost, přeju mu, aby měl takovou radost i dál.
|
|
|
| sally | •
|
(12.6.2001 23:57:00)
Jano,
bohužel s tím vzděláním to u nás opravdu není valné. Myslím si, že je to částečně v osobě pedagoga - učila jsem na druhém stupni základní školy, byla jsem tam jediná "mladá" - zbytek dam byl věku důchodového, a učil, aby si přilepšil - a taky tak, aby s tím měl co nejméně práce (vyjímky byly asi tři). Mladé učitelky a učitelé nevydrží dlouho - chtějí si založit rodinu, což s tou almužnou nejde - takže odcházejí dělat sekretářky, překladatele, obchodní zástupce... Druhá strana mince je, že ani rodiče si učitelů neváží - a kolikrát si na učitele "došlápnou" a ještě doma pak hrdinně poreferují (v přítomnosti dítka), jak "jí to ukázali".
No a část problému je na rodičích - když jsem vzala šesťáky na Pražský hrad, zjistila jsem, že asi polovina dětí v životě nebyla ani na Staroměstském náměstí - natož na Hradě (přitom se jednalo o pražskou škola).
Mimochodem - jednoho starého vzdělaného pána jsem měla doma - byl to můj děda, který mi odmalinka četl (od Kocoura Mikeše až po Kytici a Staré pověsti České), vodil na víkendová představení do divadla a coural se mnou po památkách, kde jsme si opakovali pověsti a dějiny.
Lék na všechny ty nešvary nemám - ale jednu věc udělat můžeš (a podle toho, že tvoje děti znají např. zkameněliny, soudím, že to již děláš) sama pozorovat k čemu tíhnou a dát jim k tomu prostor. Myslím, že jsem toho Jiráska ve čtyřech letech dokázala strávit proto, že mi ho předkládal milovaný děda, kterého jsem si nesmírně vážila. Na druhou stranu školní výuka tenkrát povinné ruštiny na mě nezanechala nejmenší stopy. Asi rodičům nezbývá, než pečlivě vybírat školu a doplňovat, na co škola nestačí...
Mimochodem - oslovit mě někdo na ulici s kamerou, asi si nevzpomenu ani jak se jmenuju, natož abych zodpovídala nějaké vědomostní otázky :-))))
|
|
|
| Sylvie | •
|
(12.6.2001 18:56:02)
Ahoj Sally,
kdysi jsem četla rozhovor s rodiči, kteří učili děti doma. A ti říkali, že dítě není izolované - chodí normálně s kamarády ven, chodí do junáka, navštěvuje zájmové kroužky... akorát se učí s rodiči. Když jsou z učení unavení, vyjdou si do přírody, tam si procvičí zároveň prvouku, matematiku, zpěv i tělocvik... mladší sourozenci se kolikrát učí taky, protože se jim to líbí... zkrátka idylka... (Já bych na tu idylku asi neměla dost pevné nervy, jako matka - učitelka). A ten kontakt s dospělými taky nebude nejhorší, když Tom zvládnul udělat zkoušky před ředitelem školy - na moji psychiku by to byl docela nápor (i dneska). Měj se Sylvie
|
| sally | •
|
(12.6.2001 23:34:06)
Sylvie,
nevzpomeneš si náhodou, kde ten článek byl? Mě by tohle docela téma docela zajímalo. Asi dost záleží na tom, jaké to dítě je, já bych asi školu za výuku od maminky nevyměnila, ale moje sestra školu opravdu nenáviděla a myslím, že by tenkrát takové řešení ocenila. Pokud jednou budu mít děti, měla bych ráda na vybranou, ale informací je mizivě málo...
|
| Sylvie | •
|
(15.6.2001 18:46:48)
Ahoj Sally, opravdu si nevzpomenu, už je minimálně dva roky. Snad to byly Květy nebo Vlasta, ale už je to dlouho. Ahoj Sylvie
|
|
|
|
|
|
|
| Magda | •
|
(11.6.2001 19:03:31)
Vaše děti jsou evidentně geniální, gratuluji Vám.
Moje zkušenost ale je, že i nejeden člověk, který na konci první třídy nepsal dokonale, se v dospělosti stal kvalitním odborníkem.
|
| Jana | •
|
(13.6.2001 7:14:20)
Ne. Ale mám zvídavé a sebevědomé děi, která však ve svých třídách nepatří k premiantům a to je drží při zemi.
S těmi odborníky a psaním souhlasím.
|
|
|
|
V její náručí
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)