| Eva, 34 let, 2 děti (9 a 6) | •
 |
(18.6.2001 16:56:36)
Naše dcera (Chodí do 3. třídy.) má od začátku školní docházky potíže s výtvarnou výchovou a pracovní činností. Není prostě šikovná, i když se moc snaží. V 1. třídě měla samé jedničky, jen z pracovní činnosti dvojku, což ji hrozně mrzelo. Myslím si, že učitelé by opravdu měli známkovat spíše snahu dítěte než to, jak nakonec "dílo" vypadá. Svoji dceru naprosto chápu, měla jsem podobné problémy s hudební výchovou. Abych měla aspoň dvojku, musela jsem ovládat stupnice, znala jsem životopisy a díla hudebních skladatelů, zatímco ti šťastnější, kteří dovedli zazpívat bez falešných tónů, prostě jen zpívali a z teorie se nemuseli nikdy nechat vyzkoušet. Zajímalo by mě, jak podobný problém řeší ostatní rodiče.
|
| Lenka - učitelka | •
|
(18.6.2001 20:32:02)
Je to strašne težke. V navrhu noveho skolskeho zakona bylo, aby se vychovy hodnotily slovne. Bohuzel neprosel...
Ja jsem z vytvarky davala same jednotky. Ale ne proto, ze se deti snazily... V matice se taky snazi, ze. Vytvarny projev je ale velmi, velmi subjektivni a myslim, ze znamkovat pouze formalni provedeni prace je zjednodusujici a demotivujici.
Na prvnim stupni si ale myslim muzete vyzadat slovni hodnoceni. Ted jsem na MD tak nevim. V kazdem pripade hlavu vzhuru v zivote jsou sakra dulezitejsi veci!
|
|
| Tana, 2 deti | •
|
(19.6.2001 5:00:23)
Evo-neresim to. Meli jsme podobny problem s vyukou na hudebni nastroj. V Kanade na zakladni skole
se ucila moje dcera hrat na zobcovou fletnu (asi 2 roky), ale pak jsme se prestehovali do USA a tady ve
skole hraji deti na ukulele. To
vis, ze se v tom moje dcera zpocatku nekolik mesicu pekne placala (a to chodi na hodiny
piana uz nekolik let). Ve ctvrtleti mela same
jednicky (tady A a E), ale z hudebniho nastroje B (snad z milosti). Vubec jsem to nekomentovala, naopak jsem ji
velmi pochvalila jak je sikovna.
To prece neni pro zivot tak strasne dulezite. Sama jsem kdysi hrala
na housle, a to tak spatne, ze
si vsichni zacpavali usi...
Dostavala jsem trojky, obcas dvojky
(take z milosti). Nastesti jsem mela rozumne rodice, a tak jsem
ani na housle ani na hudbu nezanevrela. A to je asi to
nejdulezitejsi.
Zdravi Tana
|
|
| Zuzana,32 let,syn 8 let | •
|
(19.6.2001 8:32:44)
Ahoj Evo,
taky bych to neřešila.Je to těžké hlavně pro to dítě.Všechny děti se snaží,myslím,že učitelé by měli přihlížet na to,že jedno dítě je nadané na matematiku,jiné na kreslení či zpěv.V čem dítě nevyniká,tím se přece v životě nebude živit.Těžko když neumí kreslit,se z něho stane malíř či architekt.Skazit prvňáčkovi vysvědčení dvojkou z kreslení mi přijde dost kruté od učitelky.Pak má jít dítě s elánem do dalšího ročníku.Okomentovala bych to asi tim že"já vím že se snažíš,mně se tvoje obrázky moc líbí,tou 2 se trápit nebudeme".A šla bych s ní třeba na zmrzlinu,aby jsme to vysvědčení trochu oslavili.
|
| Jarka, dvě dcery | •
|
(19.6.2001 12:12:14)
My nemáme problém s výtvarkou aručními pracemi, dokonce ani s tělocvikem, ale s hudebkou. Mladší dcera má prostě hluch a nedokáže čistě zazpívat vůbec nic. Asi v páté třídě jí učitelka zkoušela ze zpěvu před celou třídou. Dovedu si představit, jak se chuděra styděla. Dostala čtyřku a doporučení, ať se naučí zpívat čistě, že jí přezkouší! Přišla tenkrát domů celá smutná z té známky a z toho, jak se proboha naučí čistě zpívat čistě, když jí to opravdu nejde. Krátce na to byly třídní schůzky a já jsem k té paní učitelce šla ve vší vážnosti pro radu, jak mám dceru tedy naučit zpívat. S kamennou tváří jsem se jí ptala, jestli mi může doporučit nějaké příručky, nebo kursy, které se zaměřují na získávání hudebního sluchu u dětí, kteří ho nemají. Že jsem netušila, že něco takového je možné a že sama velmi ráda zpívám a ráda bych, aby podobné potěšení zažívala i dcerka. Až mi jí bylo líto, nebyla schopná mi odpovědět, tak jsem jí řekla, že už jí nebudu zdržovat a zkusím se někde popídit sama. Od té doby má dcera pokoj. Už jí neznámkuje kvalitu zpěvu, ale jestli umí slova písně a teorii.
|
|
|
| Šárka, syn 10 let | •
|
(19.6.2001 9:06:14)
Milá Evo,
já mám taky syna tretáka. Maluje moc rád, maluje hodne a maluje pekne. Nicméne ze školních výkresu dostane skoro vzdy dvojku nebo dve mínus, nebot výkresy nejsou podle predstav paní ucitelky na kreslení. Samozrejme, ze Davídkovi to vadí, ale nemyslím, ze má cenu "neco s tím delat". Moc dobrou radu Ti dala Zuzka - dulezité je, ze se Tobe a ostatním clenum rodiny líbí výtvory Tvé dcery a ze ona treba nekdy maluje proto, ze chce svým výkresem neco vyjádrit. Ta dvojka na vysvedcení prece nic neznamená. A pokud jde o slovní hodnocení - rocice v mnoha trídách nesouhlasí se slovním hodnocením výchov, nebot by pak jejich deti mely horší celkový prumer - tomu ríkám duvod za všechny prachy!
Jednu úsmevnou príhodu ze školy z kreslení: Deti mely nakreslit neco s mikulášskou tématikou. David namalovat hezky obrázek pokoje a okna ,za nímz byl cert s Mikulášem. Bylo to jako u nás doma a tak steny nechal bílé. Paní ucitelka mu rekla, ze úplne bílé nikdy zdi nemohou být. Tak si David vzpomnel, ze jsem ríkala neco o tom, ze rohy v pokoji uz jsou tmavé a ze by bylo potreba vymalovat, vzal tu vyplachovací vodu, v níz vyplachovat štetec od cerné barvy z certa a touto zredenou cerní vymaloval ten pokoj na obrázku a paní ucitelce to vysvetlil. Ta neco zabrucela a dala mu 2-. Kdyz mi to vyprável, moc jsem se smála (a tím pofoukala jeho bolísku nad nespravedlností, ze prece udelal presne to, co bylo pozadováno a stejne to nebylo dobre). Dnes na tuto príhodu obcas s úsmevem vzpomeneme oba.
A hudebka - tam píšou diktáty z not!!!! Víte o nekom, kdo nehraje na zádný hudební nástroj a potreboval nekdy noty?? A ti co hrají, ti se je prece obvykle naucí, ze. A pokud nenaucí a stejne hrají a dobre hrají, pak mají muj ješte vetší obdiv.
Proste škola je casto absurdní.
A proto je u nás doma zavedeno, ze na konci školního roku sice pochválíme za hezké vysvedcení, ale na malou oslavu a na pizzu se jde ne za vysvedcení, ale proto, ze zacínají prázdniny a to je treba oslavit.
Jo, a muj manzel, kdyz David mel v pololetí dostat dvojku (uz ani nevím z ceho, to jsem matka, co?!), Davidovi rekl: "To nevadí, aspon to Tvoje vysvedcení nebude tak jednotvárné".
Takze se mej a berte tyto drobné ústrky s humorem, jinak Vás škola vynervuje a znicí. Zivot je o necem jiném nez o dvojce z výtvarky.
|
|
| Míša, syn 4 roky | •
|
(19.6.2001 9:40:48)
Jako rodič tenhle problém ještě neřeším, ale mám v živé paměti svoje vlastní vysvědčení se samými jedničkami a dvojkou z tělocviku (a to v době, kdy se se samými jedničkami chodilo na střední školu rovnou a kvůli dvojce z tělocviku bych musela dělat příjímačky). Nejsem neohrabaná ani líná, jenže paní učitelka měla tabulky, kolik má skočit 11 letá dívka do dálky a podle těch jela. Já jsem byla malá a hubená (v těch jedenácti jsem vážila 25kg) a nemohla jsem splnit limity vypočítané na děti o 10cm vyšší a 10kg těžší.
Tehdy se za mě přimlouvala celá sborovna, ale bylo to málo platné. Naši si s paní učitelkou promluvili na třídních schůzkách a když pochopili, že podle ní není důležitější předmět než TV, taky to pustili z hlavy. Vysvětlili mi, že paní učitelka si nejspíš takto léčí svoje mindráky a že jsem šikovná holka, co umí skvěle běhat a lyžovat (jednou jedinkrát jsem na 2.stupni měla z TV jedničku a to právě v pololetí, kdy byl lyžák).
Taky by mi přišlo lepší, kdyby se výchovy hodnotily jen slovně, ale když to nejde, je asi opravdu nejdůležitější přístup rodičů. Chce to dítěti vysvětlit, že nemůže mít talent na všechno (ono dětem zvyklým jinak na úspěch se nezdar těžko překusuje), že ho přesto máme rádi, a když paní učitelka neuznává snahu, je to její problém.
Mimochodem - dostala jsem za celou školní docházku jen dvě pětky - jednu z dřevěné krabičky (pracovní vyučování) a druhou z hodu granátem (branná výchova). Ani jednu z těhle dovedností jsem v životě zatím nepotřebovala.
|
| Šárka + syn 9 | •
|
(22.6.2001 10:16:34)
Klasické známkování "výchov" mi připadá nefér. Paní učitelka mého syna je v tomto ohledu celkem v pohodě - zrovna včera jsem si prohlížela jeho výkresy za 3.tř.
Sama jsem si ale užila trojky z tělocviku na střední škole, kdy naše gymnázium bylo ve stejné budově se sportovní školou a tedy jsme měli tytéž šlachovité tělocvikářky, které nás známkovaly podle tabulek (inspirovaných snad nominacemi na Olympiádu). Ne že by mě to nějak poznamenalo do života, ale jediná 3 mezi téměř samými jedničkami před přijímačkami na VŠ - to naštve. Notabene za nějaký čas jsem se dozvěděla, že jsem astmatička a tudíž podávat skvělé výkony v době, kdy jsem se nikterak neléčila, bylo opravdu nemožné.
Něco málo ke slovnímu hodnocení.
Můj syn chodí do školy, kde jsou děti v první třídě hodnoceny pouze slovně. Považuji to rozhodně za správnou myšlenku, ALE...
Naše paní učitelka předchozích 15 let děti klasifikovala klasicky a přechod na tuto novinku zřejmě nezvládla. Místo známek dokázala nastolit stejný stres u dětí červenými a černými puntíky škrtnutými či neškrtnutými obrázky atd. I na rodičovských schůzkách padaly věty typu "Víte paní Nováková, že ten váš je nejhorší protože má už osm černých puntíků?!" nebo "Dnes ten diktát dpadl tak hrozně, že jsem rozdala 15 černých puntíků a jen dva červené". A podobně. Vysvědčení syna, který nyní dostává samé jedničky, obsahovalo tři řádky podobného znění - v matematice pracuje dobře.
Takže, jako všechno, je to v lidech, skvělá paní učitelka dokáže zázraky i s klasickou známkovací stupnicí, její méně zdatné kolegyni se to nepodaří ani bez používání známek.
|
|
|
| Dáša (3 děti) | •
|
(19.6.2001 12:42:56)
Taky se mi zdá krutá v první třídě dvojka. To už je lepší pro děti slovní hodnocení.Dvě naše děti navštěvují školu v Německu. První vysvědčení byl pro mě šok. Dcera přinesla dvojku z tělocviku, hudebky i z chování. Tady prostě mají jedničku jen ti úplně nejlepší, což jsou tak dva či tři žáci a to ještě ne ze všech předmětů. Takže ten nejlepší žák ve třídě měl ve druhé třídě tři jedničky a pět dvojek. Takže hlavu vzhůru, ještě na tom nejsme v Čechách tak špatně. Jen se nesmíme kvůli tomu na děti zlobit a raději jim to rozumně vysvětlit.
|
|
| Mirka, dítě 10 let | •
|
(19.6.2001 16:53:02)
Tohle je tak napůl k pláči a napůl pro zasmání: můj syn, děsný nešika, se účastnil závodu v oddíle a jednou z disciplín bylo přišívání knoflíků. Protože bylo přesně předepsáno, jak přišívat, doma jsme chtěli "trénovat". Syn si navlékl nit do jehly a pak - světe div se - provlékl nit KNOFLÍKEM!!! Ten samozřejmě spadl z niti na druhém konci, syn ho jehlou nabral znovu...Když jsme se s manželem dost nasmáli, zeptala jsem se Františka, kde na tomhle postupu byl. Prý:"Ve škole. Já jsem dostal dvojku, protože jsem za hodinu přišil jen jeden knoflík!" "Kolik jich přišila paní učitelka?""No ani jeden, ona nám to jen ukázala!" No, na konci roku jsme měli dvojku a spolu se všemi rodiči príma zážitek - jedničku měla jen dcera pana ředitele a její nejlepší kamarádka. Dítě, jehož maminka učí pracovní výchovu na jiné škole a dotyčnou práci dělala se synem doma, tak z ní dostala trojku - knoflíky byly přišité dobře, ale byly málo barevné...Takže: dítě chválit a tiše si myslet své...(I když taky učím...)Mimochodem jsem kdysi dostala pětku z vaření - na rozdíl od paní učitelky neumím (a nikdy umět nebudu) uvařit za hodinu hrachovou polévku z nenamočeného hrachu!
|
|
| Kateřina (Markétka, 3 a 3/4 roku) | •
|
(20.6.2001 11:44:25)
Tak jsem se víc než po měsíci dostala zase na Rodinu, pročítám si, co je zhruba kde nového a zaujalo mě tohle trápeníčko s učitelkou.
Samozřejmě, že na dvojku či trojku z "vedlejšího" předmětu se můžeme dívat s úsměvem, děťátko pochválit za snahu, vidět v jeho výtvorech jeho originální vidění a o učitelce si myslet svoje. Jak jsem to četla, Jarka elegantně vyřešila i omezenost učitelky hudební výchovy.
Anžto jsem ale tak trochu šťoura, nemůžu si odpustit jedno velké AVŠAK.
Ten stud a lítost, které dítě prožije, když paní učitelka znectí jeho výkon v jakékoliv výchově špatnou známkou, je dosti často zapamatovatelný na celý život. Dobrý a milující rodič se snaží dovést svoje dítě k tomu, aby se nad tím naučilo mávnout rukou a věřit si. Některým dětem ale trvá déle, než se to naučí a mohou z toho být dost frustrované. Moje sestra měla bohužel příšernou učitelku od první do čtvrté třídy. Tehdy, v první polovině 70. let, to byla zapálená komunistka, zlá ženská a děti ve třídě měla rozdělené na oblíbence a "ty špatné". Moje sestra, ačkoliv byla nadaná a chytrá, se jí nikdy nezavděčila, vždycky udělala aspoň něco špatně a když už se jí všechno povedlo, aspoň "zlobila". Začala si kousat nehty, začaly se jí kazit oči, protože seděla v některé z posledních lavic a bezmezná důvěra v učitelku se postupně ztrácela. Dodnes nerozumím tomu, proč ji moji rodiče nenechali převést do béčka (sestra chodila do 1.A), asi tomu tehdy nepřikládali takový význam a v té smutné době se báli jakkoliv ozvat, vybočit z řady.
Ono je to trochu dvojsečné, naznačit dítěti, že paní učitelka není zrovna ideální, protože dítě, zvlášť na prvním stupni, by mělo svému učiteli bezmezně věřit. Pořád potřebuje pocit bezpečí a myslím si, že takováhle - i když malá - disharmonie mezi rodiči a učiteli, ho narušuje.
Já vím, že nikdo není dokonalý, učitelé (dneska vlastně spíš učitelky) mají malé platy, svoje rodiny, svoje starosti a celé školství vůbec stojí za starou belu. Přičemž ovšem čest všem výjimkám (Zuzko...). Jsem ale horlivou zastánkyní slovního hodnocení VŠECH předmětů na prvním stupni a po pravdě řečeno, rodiče, kteří to odmítají vůbec nechápu. Je tu někdo takový, kdo mi může napsat svoje důvody k tomu, aby děti - zvlášť ty malé - byly známkovány klasicky? Abych uvedla svoje důvody pro slovní hodnocení, napíšu jeden příklad. Dejme tomu Tomášek je hodný, přemýšlivý kluk, který má sice obě ruce levé, ale zato kuřeti by neublížil, natož spolužákovi. Na prvním vysvědčení, které je pro takové dítě velkou událostí se mu skví obrovská trojka, protože škrábe jako kocour, pletou se mu slabiky a pořád si plete "p" a "b". Ještě k tomu zpívá falešně a v odečítání do desíti má taky mezery... Místo co by paní učitelka napsala třeba: "Tomášku, jsi hodný kluk, všechny věci máš vždycky v pořádku připravené a líbí se mi, že pozorně posloucháš, co Vám ve třídě vykládám. Jen si dej pozor na psaní, hodně si doma maluj kolečka a vlnky, protože sám dobře víš, že psaní Ti ještě moc nejde. Časem se to zlepší, ale ještě se o trošku víc snaž. Písmenka se Ti sice pletou, ale když si budeš hodně číst a prohlížet různé knížky, zlepší se to. Uvidíš, jakou budeš mít radost, až si sám přečteš svou oblíbenou pohádku. Jsem ráda, že Tě mám ve třídě. Kdyby všechny děti byly tak hodné a pozorné jako Ty, mohla bych Vám toho o světě říct mnohem víc. Tvoje paní učitelka.
Tak jsem tu tím svým románem částečně popsala, jaké mám pocity, když si čtu trápení jedné maminky a zkušenosti a rady maminek jiných. Nevím, jak to vypadá s Bílou knihou školství v parlamentě, ale doufám, že až půjde moje dcera do školy, nebudu muset vyhledávat školu se slovním hodnocením někde v tramtárii. Howgh.
|
| Míša, syn 4 roky | •
|
(20.6.2001 14:00:26)
Ahoj Kateřino,
s tím slovním hodnocením mi mluvíš s duše. Na výběr školy mám ještě dva roky a už teď mě to děsí.
A k té podpoře ze strany rodičů - vzpomínám si, že když jsem přinesla tu již zmíněnou pětku z dřevěné krabičky (nadto s poznámkou paní učitelky, že nechápe, jak takové nemehlo mohlo mít samé jedničky), moje maminka zažbrblala něco o káčách, které nemají ve školství co dělat. A pak o víkendu na chatě vytáhla prkýnka a pilku a dokázala mi, že pod správným vedením jsem schopná tu blbou krabičku udělat. Díky mámě nemám z toho neúspěchu v "dílnách" dodnes mindrák a nebojím se vzít do ruky šroubovák, když můj syn potřebuje opravit nějakou hračku.
|
|
| Jarka,dvě dcery | •
|
(20.6.2001 15:13:53)
Ahoj Kateřino, mluvíšmi z duše. Takové slovní hodnocení, jaké jsi napsala, je pohlazeníčko po duši. I já patřím k těm nešťastníkům, kteří měli na svém prvním vysvědčení jednu velkou trojku. Nastupovala jsem do první třídy s měsíčním zpožděním vinou těžké angíny a prostě se mi nepoadřilo zapadnout. Dodnes si pamatuju svoje pocity, kdy jsem přišla do nového prostředí, mezi nové děti, nikoho jsem neznala a hned jsem musela dohánět ten první měsíc. tu trojku jsem tenkrát moc obrečela, nicméně mě to nepoznamenalo nějak fatálně. Odmaturovala jsem s vyznamenáním. Je to opravdu hodně v učitelkách. Mám kamarádku učitelku na prvním stupni. Když před pár lety dostala své první prvňáčky, nemohla se dočkat, jak se na ně těšila. V srpnu napekla z vizovického pečiva ježečky a každé dítě od ní mělo první školní den jednoho na lavici. Ale ještě před tím, než začal školní rok, napsala každému dtěti dopis, který poslala na domácí adresu. Představila se jako jeho paní učitelka a každému tomu drobkovi napsala, jak se na něj těší, uklidnila ho, že se nemusí ničeho bát, že si budou hodně hrát a povídat a že se naučí spoustu nového. Moc se mi to líbilo, tu třídu má ještě dnes, jsou to čtvrťáci a pořád je pro ně jejich hodnou paní učitelkou. Když mi o těch svých dětech vypráví, žasnu, co o koždém ví, jaké má problémy, co který potřebuje, je prostě úžasná. A to má své tři děti, z toho dva "klacky" v pubertě. Škoda, že takových není víc. bylo by hodně spokojených dětí a hodně rodičů, kteří by mohli být v klidu.
|
|
| Šárka, syn 10 let | •
|
(20.6.2001 16:14:41)
Milá Katerino,
ani nevíš, jak moc s Tebou v mnoha vecech souhlasím. Kdyz se muj syn narodil (1991), byla jsem skálopevne presvedcena, ze nez pujde do školy, budeme mít na výber prinejmenším z nekolika typu škol a slovní hodnocení bude urcite zcela bezné. Moje naivita byla nezmerná - v roce 1998, kdy David nastupoval do školy, jsme v celém našem velkém meste meli na výber celý JEDEN typ školy - školu základní. Takze vybráno bylo rychle. Na otázku po moznosti
slovního hodnocení jsem byla informována, ze rodice ve Sdruzení rodicu jednoznacne tuto moznost odmítli (duvod: ten jiz zmínený horší celkový prospech!). Ale na druhou stranu, Katerino, kdyz se na ty prvnácky diváš a povídáš si s nimi, uvedomíš si, ze pokud pro nekoho známky (tím míním jednicky) neco úzasného znamenají, jsou to práve prvnácci a druhácci. Kdyz nesou ukázat vysvedcení s jednickou, je to pro ne úzasné (slovní hodnocení ne, protoze to mnozí z nich neumí ješte precíst, navíc neví, jak odpovídat na otázky sousedu ci príbuzných ve stylu "Tak co, byly na vysvedcení jednicky?").
Víš, s tou dvojsecností u naznacení, ze ucitel není ideální, bych to nevidela tak tragicky. Jiste, zálezí na typu dítete, ale ver mi, ony ty naše deticky jsou chytré a vnímavé a dokázou si podivuhodne prebrat realitu kolem sebe. Já jsem k zádné premrštené úcte k ucitelum nebyla nikdy vedena (vzdyt pocházím z malého místa a tam jsme vetšinu z ucitelu znali jako sousedy i s jejich horšími vlastnostmi vcetne mezer ve vzdelání), a presto jsem s kazdým z nich vycházela dobre. Podobne neváhám svému synovi ríci, ze urcitá vec není tak, jak nekterá z jeho paní ucitelek ríkala (konkrétne naposled o rozvodech uzitkové a pitné vody zde ve meste) a ze to vím od svých kolegu, kterí jsou odborníci pres tuto oblast, nebo ze s necím, co udelala nekterá paní ucitelka, nesouhlasím, ale ze je mozné, ze ona videla situaci jinak nebo ze mela další informace, které my nemáme a které její jednání ovlivnily. Presto David povazuje své ucitelky a ucitele za autoritu a jako k takovým se k nim i chová.
Víš, ono je sice opravdu únavné a nepríjemné kazdý den se setkávat s príhodami typu, ze jedna ucitelka Tvému díteti vynadá, ze utíká po chodbe, druhá zase, ze se priloudal z obeda k šatnám pozde, jedna mu nedovolí dojít si ze dvora do trídy pro pití (protoze dozor je jen na dvore a ne na chodbe), …. …. …..
Na druhou stranu si uprímne myslím, ze práve mému synovi to muze i trochu prospet, aby byl lépe zocelen do reálného zivota. S drobnými nepríjemnostmi, nespravedlnostmi se prece kazdý z nás setkává dnes a denne a prece je potreba se nehroutit, nekabonit se, nenadávat, ale rešit ty, které lze, a prenést se pres ty, které rešit nejdou, a pokud mozno ješte s dobrou náladou. Tak se to ti naši mazlícci musí nekde naucit. To víš, ze bych chtela pro Davida úplne jinou školu (tedy nemyslím tu konkrétní, ta špatná není, ale jiný typ), ale kdyz to nejde, snazím se najít v tom, co prozívá, aspon zrnko uzitecnosti, abych z nej nevychovala ufnukaného neštastníka nepríjemného pro své okolí.
Jinak Ti samozrejme preju, aby se zacaly dít zázraky a aby za ty dva az tri roky nejen Tvoje Markétka, ale i ostatní deti měly možnost takového výběru škol, aby každé dítě našlo takovou, která je pro ně ta pravá.
|
|
| Dáša (3 děti) | •
|
(21.6.2001 0:19:16)
Dneska dostal můj syn první vysvědčení. Chodí do školy v Německu a bylo to pro něj těžké, neboť na začátku roku neuměl ani slovo německy. Dnes se velmi těšil, dokonce si oblékl i košili bez odporování. Přinesl si vysvědčení dvě. Jedno oficiální slovní hodnocení, ve kterém paní učitelka pochválila vše, co mu šlo opravdu výborně a co ne, o tom se jen zmínila jen jednou větou a to ještě v kladném smyslu:"Míša maluje obrázky velýma barvama a jsou plné fantazie."Druhé vysvědčení bylo jen pro děti. Je na něm namalovaná nádherná mašle, kterou si mohou vymalovat. Dále tam stojí:"Míšo, jsi velmi přátelský a pomáháš, kde je potřeba. Rád svačíš se svojí třídou. Výborně pracuješ na denním i týdenním plánu.Staráš se dobře o svoje věci. Dokážeš rozveselit smutné děti. Rád nám předčítáš své vlastní vymyšlené příběhy na čtecím trůnu. Psát opakovací diktáty Ti dělá radost.Jsi výborný i o přestávkách a rád hraješ fotbal."Závidím svému synovi. Sice jsem mívala na základce jedničky,ale tu záři v očích, s jakou mi přečetl své vysvědčení, tak tu jsem určitě neměla. Mají na příští rok slíbené od paní ředitelky opět slovní hodnocení, ale pak už nastoupí bohužel pravá nemecká přísnost.
|
|
| Kateřina (Markétka, 3 a 3/4 roku) | •
|
(21.6.2001 8:49:48)
Upřímně mě těší, že jste se ozvaly na můj názor a že maminek, které by slovní hodnocení ve škole upřednostňovaly, je zřejmě víc než dost.
Míšo, Tvoje zkušenost s tou nešťastnou dřevěnou krabičkou dokazuje jednu věc: dítě, které není přecitlivělé, se sice z takového zážitku počurávat nezačne, ale přesto si to pamatuje nadosmrti, že to byla ze strany učitelky křivda či necitelnost nebo jak to nazvat. Já jsem byla taky hrozná nešika, zůstalo mi to a přitom naše paní učitelka byla v rámci dobových možností fantastická. Přesto si ty ušmudlaně přišité knoflíky pamatuju dodneška i ty dvojky a trojky v ručních pracích (horší známky nám až do 4. třídy nedávala) a spíchnout si vlastní šaty se mi ještě nepodařilo.
Jarko, Ty musíš být neuvěřitelné sluníčko, protože pokaždé potěšíš, potěšíš a ještě jednou potěšíš. Takových učitelek jako je Tvoje kamarádka kdyby bylo víc... K tomu ta hudebka u Tvojí dcery, jsi fajn.
Šárko, taky jsem měla v první třídě velkou jedničku a byla jsem na to hrdá. Ale ne každé dítě ji může dostat, protože by to prostě nebylo "spravedlivé". Proč má dítě, které je pomalejší, mít očička smutná? Třeba se hrozně snaží, ale slabiky se prostě pletou. Ti rychlejší se tolik snažit nemusí, jde to samo a kdyby paní učitelka pomalejším dala jedničku jen za snahu, mezi dětmi by to vypadalo jako nespravedlnost. Souhlasím s Tebou, že děti se začnou trošičku zocelovat vůči drobným křivdám, s kterými se budou v životě setkávat prakticky neustále, ale já bych toho takhle nevinné děti ještě aspoň do té třetí třídy ušetřila. Zdůrazňuji JÁ OSOBNĚ. A co se týče učitelských autorit, určitě máš do velké míry pravdu. Vycházela jsem z vlastní zkušenosti, kdy mě rodiče mohli bez problému odkázat na paní učitelku, protože věděli, že jí můžou bezmezně věřit. Uznávám, že ne vždycky je to takhle ideální, viz zcela opačný případ mé sestry, která ze čtvrté do páté třídy šla s tím, že už konečně nebude mít tu k...u. Škoda, spousta dětí byla takhle zbytečně znechucena a demotivována. Pak už měla sestra pořád na vysvědčení nějakou tu trojku, opakuju, že byla chytrá a nadanější než já, která jsem měla vyznamenání. Naštěstí bez problému odmaturovala, ale ty čtyři první roky ve škole byly zřejmě důležitější, než se zdálo.
Dášo, zkušenosti Tvého syna jsou ukázkou toho, co bych si vpodstatě přála. Napsala jsi, jak to chodí u něj ve škole. Myslím si, že takhle by to mělo vypadat.
Suma sumárum si myslím, že je nejvyšší čas přestat děti "motivovat" známkami a začít důkladně měnit přístup k prvňáčkům a druháčkům, ať si babičky a tetičky nad slovním hodnocením kroutí hlavou, jak chtějí. Koneckonců vysvědčení s velkou jedničkou můžou svému miláčkovi vyrobit samy...
|
| Mirka | •
|
(21.6.2001 16:52:13)
Jako maminka bych dítěti moc přála slovní hodnocení, jako učitelka trošíčku kroutím hlavou: na nižším stupni - príma, možná, na vyšším - katastrofa, protože ani známky ( a je jich jen pět) nemají ze všech škol ani přibližně stejnou kvalitu. A co teprve, když k nám (na střední školu)nastoupí slovně hodnocené dítě!!! Rodičům totiž nelze napsat: vaše dítě je lajdák a nic nedělá...Hodně rodičů je normálních a fajn, takže si poradí s různými "zaoblenými" větami, jenže zbývá spousta těch druhých, kteří vezmou cokoliv, co není zrovna sprostá nadávka, jako ohromně kladné a pak trvají na tom, že jejich dítě je geniální...Ještě opatrně k úrovni škol: syn patřil k "problémovým" v tom, že měl písemky rychleji, že měl jedničky bez učení...Po změně školy ale měl jiné učebnice a zjistili jsme, že umí sotva polovinu látky. První dva měsíce jsme se museli učit každý den 2 - 3 hodiny, protože ve škole doslova zíral na věci, které ostatní dávno znali...Jedničky bude mít zřejmě zase, a chtěla bych jen "písemnou" pochvalu jeho nové učitelce - když má písemku první, nafasuje - omalovánky! Jako dysgrafikovi mu to jen prospěje, taky už jeho "skupinka" měla jedničku z výtvarky - sám by ji v životě nedostal, ale měl dobrý návrh, který jeho kamarádi bezvadně provedli (plakát na téma "Život v přírodě" a tvořili ho 4 "piditrempíci":o))Myslím, že celá věc není v hodnocení, ale jako všude - v lidech. Ovšem špatné známky z výchov mě samotné připadají jako teror.
|
| Tana, 2 deti | •
|
(22.6.2001 1:50:29)
Take si myslim Mirko, ze je vse
v lidech a ne v pisemnem ohodnoceni... Nevedela jsem, ze
rodice v Cechach tolik usiluji
o pisemne ohodnoceni svych deti.
Vzpominam si na vysvedceni sve
dcery z prvni tridy, kdy jsem
nejdrive sjela ocima znamky, a pak
teprve kladne ohodnoceni. Jsem
mama, ktera ma rada ve vsem jasno
a jenom pisemne ohodnoceni by
me neuspokojilo. Mozna, ze by pomohlo pomalym zackum v prvni,
max. 2. tride, ale dal uz asi ne.
Vzdyt ne jemom dospeli se ve
svem zivote potykaji s ruznymi
nezdary, casto se do stresu dostanou i nase deti. A skola je
jednou z instituci, kde se
mu nauci celit. Mam sikovne deti,
ale pokud prijde neuspech, hned
je povzbuzuji a pofoukam bolistku... Nikdy nic spatneho
o pani ucitelce pred detmi nerikam
a uz vubec nejsem typ, ktery by si
na ni "doslapnul". Deti to citi take tak a sve pani ucitelky respektuji. Nakonec i v Americe
maji ucitele nizke platy a uz vubec
to neni prestizni zamestnani.
Moc si preji vypestovat u svych
deti pozitivni nahled na svet,
aby nezacaly nadavat na vsechny
a na vsechno pri prvnim velkem
neuspechu. Ja vim, ze hodne formuje
nase deti prostredi, ve kterem vyrustaji, ale z velke casti je
to v nas, rodicich.
Pomalu se blizi konec skolniho
roku, nesetreme pochvalami (vzdy
se neco hezkeho najde) a podekujme
vsem ucitelum, aby se v zari
vratili vsichni do svych trid.
Aby se nestalo, tak jako v USA,
ze zacnou vase deti ucit nekvalifikovani lide (mych deti
se to letos netykalo).
Zdravi Tana
|
|
|
|
|
| Blanka,Štěpán 6,5 (po prázdninách do 1.třídy) | •
|
(22.6.2001 9:57:53)
Jak to tak tady čtu, je to pořád stejné, jako když jsem chodila do školy já v 70.letech. Taky jsem dostala ve druhé třídě dvojku z pracovní výchovy na vysvědčení - dodnes nevím, vlastně, proč. Ale já, dítko snaživé, které se učilo dobře a každou horší známku neslo těžce, jsem se s tím dost dlouho vyrovnávala. Paní učitelka byla jinak hodná, nevím, čím jsem ji naštvala. Taky mi dala jednou pětku z výkresu - neuměla jsem nakrelit postavy- krasobruslaře na kluzišti.Pamatuju si, že jsme to pak doma museli trénovat. No, řekněte, ve druhé třídě... Nicméně, z výtvarky dvojka nebyla a na konci roku už ani z pracovního vyučování...Zůstala jen ta vzpomínka. Po prázdninách uvidíme, jak náš prvňák se s takovými potížemi vyrovná. Ve školce s tím problémy neměl. Tam s nimi hodně kreslili - dokázali úplné zázraky. Myslím si, že je to hlavně v učitelkách, jak k dětem přistupují a hodnotí snahu. Já se tehdy mohla přetrhnout a nebylo by mi to nic platné. V hudebce mě to nepostihlo, tím zase trpěli jiní stejně jako v tělocviku. Myslím si, že ve "výchovách" by mělo být nějaké jiné hodnocení - asi podle snahy, ne podle výsledku. Vždyť za to nikdo nemůže, že nemá nadání, ale přesto se může snažit o co nejlepší výsledek.A Nadaní na to můžou kašlat...
|
| Jarka, dvě dcery | •
|
(22.6.2001 10:42:31)
Souhlasím s tím, že by se měla oceňovat snaha. každé dítě má jiné schopnosti a zatímco jedno zvládne něco s přehledem, druhý to třeba zvládne taky, ale stojí ho to hodně úsilí. Já jsem jako žačka druhé třídy strašně toužila po hvězdičce do písanky za hezky napsanou stránku. Tak strašně jsem se snažila, malovala jsem se s každým písmenkem a pořád jsem měla tu vidinu té hvězdičky. Za celý školní rok jsem dostala jenom jednu. Myslím, že když se u dětí neoceňuje snaha, ale jenom se kritizuje výsledek, přestanou se snažit, protože je to stejně k ničemu. Já jsem se na to tenkrát taky už vykašlala. Jako malé mi nedocházelo, že musím umět hezky psát, protože ten rukopis mně bude provázet celý život. Mě šlo o ty hvězdičky. Kdybych jich dostala víc, třeba bych teď psala hezčí písmenka, co já vím. A vy buďte rády, že sem se nepíše ručně. To byste si toho ode mne moc nepočetly. Ale je fakt, že jste tady samé príma holky a možná by mi některá z vás tu hvězdičku dala - za snahu. :o)))
|
| Kateřina, dcera 3,5 roku | •
|
(22.6.2001 10:55:21)
Ahoj Jarko, je to přesně tak, jak píšeš. Každý soudný rodič používá při výchově chválu co nejvíc odmalička. A to nejen, když se něco povede, ale třeba i v případě, že dítě v situaci, kdy nějak zlobí, jednoho dne zlobit přestane. Místo "doufám, že zas nebudeš zlobit" řekne "mám radost, že tentokrát nezlobíš, to je fajn". Zjednodušuju, ale dítě, které v tom vyrůstá a podobně láskyplný přístup má i ve školce, je pak zbytečně zklamané z horší známky než jedničky či černého puntíku, přestože se tak strašně snaží. Tak nevím, pořád doufám, že Markétka, až půjde do první třídy, už s tím nebude muset zápolit. To je přece jasný, že pochvala stimuluje daleko víc než trest a pokárání...
|
| Jarka, dvě dcery | •
|
(22.6.2001 11:22:01)
Ahoj Kateřino, s tím chválením je to 100% pravda. A neplatí jenom na maléd děti, ale i na ty větší. Já jsem už dávno dospělá a když si rodinka blahem vrní při svíčkové a pronášejí vzletné řeči o mém kuchařském umění, tetelím se blahem. I každá ta učitelka přece musí být ráda, když za ní přijde rodič a řekne jí, že je rád, že práve ona učí jeho dítě. Já jsem se chválení naučila používat snad nejvíc ve svém životě během několikaletého pubertálního vývoje své starší dcery. Pochvala bylo to jediné, co na ní jakž takž platilo. Kolikrát se to ve mě vařilo, nejradši bych jí přetáhla potěhem /:o)/, ale občas jsem se ovládla a vykouzlila úsměv a každou výtku, kterou jsem jí musela říct, jsem vyvážila pochvalou za něco jiného. Ono se to dá a zabírá to. Dost lidí má ale tendence všechno, co je správně, hezky, dobře považovat za samozřejmost a nekomentují to, zatímco jakékoli vybočení tím horším směrem dokážou omlátit o hlavu. A když je něčemu takovému vystaveno malé dítě, může to pro něj mít opravdu následky na celý život. I já se přikláním k tomu chválit, chválit, chválit. A ne jenom děti, ale každého, manžela, maminku, tatínka, tetičku ... Všem nám potom bude líp. Tohle umí skvěle jedna moje kolegyně. Stačí zaskočit k ní do kanceláře a okamžitě jásá: jé, ty jsi dneska hezká, tobě to sluší, máš nový vlásky, viď?, nebo no ty jsi zhubla, že jo? Ne, tak to se mi asi zdá, ale vypadáš nějak hubeně. Ona to myslí opravdu upřímně a opravdu to dělá divy. A hlavně, nic to nestojí, pár hezkých slůvek ahned je nám líp.:o))
|
| Kateřina (Markétka, 3 a 3/4 roku) | •
|
(22.6.2001 11:40:41)
Jarko, tak si tu spolu zase medíme a zase se usmívám (přátelsky!!!) nad tím, že hned přihazuješ zkušenosti s odrostlými dětmi potažmo s dospělými. Víš ono to známkování kontra slovní hodnocení je asi trošku složitější. Jak se z předchozích příspěvků vyjevilo, někdy může klasicky známkující učitelka udělat zázraky, zatímco ta služebně starší nadělá slovním hodnocením víc škody než užitku. Je to v lidech a v jejich přístupu. Naše paní učitelka na prvním stupni celou první třídu používala pouze jedničky a dvojky, za hodně velké zlobení černé puntíky a za mimořádnou snahu či výkon červené. Byla báječná, strašně hodná, přitom byla po obrně, tělesně postižená a měla už svoje léta. Jako páťáci jsme za ní pořád o přestávkách chodili, stýskalo se nám. Jednou jsem viděla, jak váhá, jestli má holčičce v první třídě napsat v pololetí velikou dvojku nebo trojku, protože té holčičce nešlo nic, jediné v čem vynikala, byla kázeň, nikdy nerušila a nebyla hlasitá aní o přestávkách. Když jsem se začala o tohle téma zajímat, jako první mi vytanul tenhle zážitek a napadlo mě, že paní učitelka měla strašnou smůlu, že nemohla slovní hodnocení psát. Taky mě napadlo, že slovní hodnocení by dostaly děti, a rodiče, v případě zájmu, by si vyslechli, jak by to vypadalo v případě "normální" klasifikace. Aspoň probůh v té první, druhé třídě... Jo, napsala jsem e-mailem podrobný dotaz jedné poslankyni, jak to vypadá s tou Bílou knihou... Měj se pěkně. K.
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)