Trojka ze zpěvu

Ano, výchovy mají mezi ostatními, převážně naukovými předměty významně odlišné postavení. V daleko větší míře než např. v pravopise nebo přírodovědě v nich hraje roli přirozené nadání, talent, vlohy. A veškeré vynaložené úsilí tu nemusí být v přímé souvislosti s konečným výsledkem v podobě dobré známky.

Co s tím?

Otázku, jak tuto situaci řešit, musíme rozdělit na dvě části. Předně je třeba se ptát, jak ji řeší škola.

Schválené vzdělávací programy shodně poukazují na specifický charakter výchov, který se také snaží v hodnocení zohledňovat. Vzdělávací program Základní škola hovoří o využití různorodých forem hodnocení (do nějž tedy nepatří pouze klasifikace) a zejména požaduje od učitele, aby zvláště ve výchovných předmětech přihlížel k celkovému přístupu žáků, ke snaze spolupracovat s ostatními, k úsilí o co nejlepší výsledek.

Ještě konkrétnější je v tomto směru program Národní škola. Klasifikaci ve škole považuje za potřebný nástroj srovnávání, u výchov ji však neshledává nezbytnou. "Domníváme se, že v předmětech výchovného zaměření by bylo vhodné hodnocení slovní," praví se v dokumentu doslova.

Také Obecná škola se k problému staví obdobně. Setkáme se tu jak s tím, že předmět je klasifikován, ale předmětem této klasifikace není konkrétní dovednost, tak s jednoznačnou preferencí slovního hodnocení. Příkladem prvního přístupu může být výtvarná výchova, kde jsou pro učitelovu orientaci definovány priority: "Není podstatné, jak krásně a výstižně (žák) kreslí, ale co všechno je schopen vložit do své práce." Klasifikaci by autoři naopak docela dobře oželeli v tělocviku. "Doporučujeme ...zrušení klasifikace TV, která nemůže být objektivní výpovědí o podmínkách, postojích, zájmech a dosažených výsledcích žáka," uvádí se v programu.

Co je psáno, to je dáno?

Vzdělávací program míní, konkrétní škola mění, mohla by znít parafráze lidového rčení. Slovní hodnocení je v citovaných dokumentech toliko "doporučeno", je "považováno za vhodné" apod., ale není závazně stanoveno (s výjimkou dramatické výchovy v Obecné škole). Veškerá pravomoc v této věci je tedy přenesena do škol.

Zde však z mnoha důvodů panuje tendence tíhnutí ke klasifikaci, zejména proto, že její tradice je v našem školství hluboce zakořeněna. Vyžadují ji jak rodiče, tak i mladší děti, připravované již v předškolním věku na to, že dokladem úspěchu ve škole jsou jedničky. "Radily jsme se o tom s kolegyněmi a nakonec jsme se rozhodly zůstat u klasifikace. Ono je to moc hezké, mít možnost dítě slovně hodnotit, protože ho můžete spíš povzbudit, tak trochu pohladit po dušičce, ale když to řekneme rodičům, ti nám nejčastěji odpoví: Jistě. Ale přece jen - známka je známka," svěřuje se se svou zkušeností Mgr. Blanka Tesařová ze Základní školy Buštěhrad.

Dominantním přístupem na většině základních škol je tedy hodnocení a klasifikace výchov podle takových kritérií, jakými jsou aktivní přístup, úsilí apod. "Ve výchovách hodnotíme zejména píli a snahu, protože se nám zdá nespravedlivé klasifikovat horší známkou ty děti, kterým - jak se říká - ,nebylo shůry dáno'. Talent a nadání samozřejmě zohledňujeme, ale i žáčkovi bez hudebního sluchu či výtvarného citu dáme jedničku, projevuje-li úsilí a chuť do práce. Jiná situace ovšem je, když dítě nemá pro konkrétní předmět nadání a ještě neprojevuje žádnou snahu ani zájem," říká Mgr. Iva Šafránková ze Základní školy Křečkov.

O čem mluví známka

I tento přístup má však některá úskalí. Žáci, kteří jsou např. v tělesné výchově opakovaně neúspěšní, se jistě nepohrnou aktivně do nových a nových cviků, při nichž se pravděpodobně znovu ztrapní. Stejně tak nelze očekávat, že se žák, který nemá hudební sluch, přihlásí do školní pěvecké soutěže, aby tak demonstroval svou snahu. Žáci bez patřičných vloh budou asi vždy spíše pasivní.

Učitel bude dotyčného žáka buďto trvale povzbuzovat a nabízet mu možnost uplatnění při alternativních činnostech (Michal sice neudělá výmyk na hrazdě, zato je díky své postavě ideálním brankářem při florbalu), a jeho nasazení v nich pak vezme ze podklad pro známku. Nebo (v ojedinělých případech) dospěje k závěru, že známka prostě světu sděluje, jak žák zvládá požadavky konkrétního předmětu, a pokud je nezvládá, dostane trojku, padni komu padni!

Co bylo ve škole?

A jak k této věci přistupují rodiče? Pokud dítě nosí domů horší známky z tělocviku, kreslení či zpěvu a trápí se tím, měli by rodiče kontaktovat vyučující. Vyjde tak třeba najevo, že Jirka neodmítá vytleskávat či chřestit tamburínou z trucu, ale protože ví, že rytmus stejně neudrží, a nemá chuť znovu neobstát. A že když Pavlínka místo kreslení svého zvířátka polévá spolužákům výkresy, brání se tak vlastně srovnání jejich pejsků a morčat s nedefinovatelným čtyřnožcem, který se obvykle vyskytuje na její čtvrtce. Učitelé prvního stupně bývají v zásadě citliví lidé, kteří mají děti rádi, a snaží se je pro konkrétní činnost nadchnout. Takový rozhovor proto často pomůže a vyjasní vztahy.

Někdy se však rodičům nepodaří najít s vyučujícím společnou řeč, zejména pokud učitel uplatňuje diskutabilní "ideu spravedlnosti" (dítě, které vyšplhá po provaze do tří metrů, a dítě, které se na něm ani neudrží, nemohou mít stejnou známky, to by nebylo spravedlivé).

V takovém případě považuji za nejsprávnější dítě ujistit, že se na něj nezlobíme, protože neumí zpívat nebo nepřeskočí snožmo lavičku. A ani na tom, zda bezchybně odzpívá stupnici, nestojí jeho budoucnost. Děti bývají ze svých neúspěchů smutné, a přesto přijímají horší známku se smířenou odevzdaností (nemůžu mít přece jedničku, když nenakreslím slepici). Ujišťujme je co nejčasteji o tom, že písnička je tu pro radost, pohyb pro zdraví a každý obrázek je pro někoho hezký.