| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Každé dítě může být hvězdou

 Celkem 15 názorů.
 ALL 


A proč být "hvězdou"? 

(5.1.2017 10:47:04)
Nějak nevím, proč by dítě mělo v něčem "dokonalé", dokonce "hvězdou". Podle mne je důležitější, aby bylo spokojené, vyrovnané a šťastné, i když se tou "hvězdou" třeba nestane...
 Lenka 
  • 

Jsem ještě starší 

(5.1.2017 11:47:53)
Jsem ještě starší, narodila jsem se v 50.letech, Ani za nás prostě nebyly ty možnosti, jako jsou dneska. Kroužky? Obvykle končily po 2-3 schůzkách, nebyli vedoucí, lektoři nebyli placení, nevím, ale nějaké kroužky prostě nebyly. Bydlela jsem na vesnici, jako děcka jsme hlavně lítali venku s partou ostatních děcek. Hodila by se mi později znalost jazyků, ale nebylo kde se je učit. Jezdit do jazykové školy 30 km do okresního města? Hmm, děcko ze základky?
Už moje děti (narozené v 80.letech) měly jiné možnosti, učily se jazyky, chodily na plavání, učily se potápět. Ale taky jsme bydleli ve městě, na vesnici tyto možnosti nebyly.
 Supermanka 


To není dobou 

(5.1.2017 14:44:04)
To je smutný článek, ale tohle není dobou, ale nastavením uvnitř rodiny. Jsem taky Husákovo dítě a měla jsem (stejně jako bratr) od rodičů podporu - mohla jsem dělat sport, který mě bavil. Že jsem v něm vynikala, byl bonus navíc. To samé teď umožňuju dceři - dělá sport, který mně je naprosto cizí, ale jí moc baví. Je to finančně náročné, ale stojí to za to, investovat do koníčků. Cestičku jí neumetám, ani nevím, jak se to dělá (mně jí rodiče taky neumetali).
 Lenka 
  • 

Re: To není dobou 

(5.1.2017 17:02:55)
Na vesnici můžeš být nastavená jak chceš, ale všechno je prostě daleko. I na ten gympl děti dojížděly 25-30 km, denně. Pak je to nejen čas, ale i peníze. Proč myslíš, že hodně obcí horko těžko shání lékaře? Protože ve městech je větší výběr škol, na vesnici jen jedna, a pokud potřebuješ nějakou jinou (třeba se sportovní nebo matematickou třídou), muselo by dítě těch 25-30 km denně dojíždět. Ve městech jsou prostě jiné možnosti kultury a vzdělání, možná tak sport se dá na vesnici provozovat bez problémů. Ona stačí jen třeba návštěva divadla: protože ti nejede Autobus ani tam, a ani zpátky, musíš jet autem. To ve městě těžko zaparkuješ, pokud někde poblíž divadla, vyplázneš klidně další stovku za parkování. Stojí ti to pak ze to? Hmm, hodně drahá legrace, že, zvláště pokud vstáváš ráno do šichty. Hodně venkovských proto na nějakou živou kulturu rezignovalo, večer si pustí telku nebo dneska mají internet.
 Supermanka 


Re: To není dobou 

(6.1.2017 7:17:36)
No tohle je přesně ukázka toho, že té rodině stačí po večerech čučet na televizi a do počítače. Pokud to má ta rodina nastavené jinak, nehledá výmluvy, ale žije aktivně.
 gamgee 


Re: To není dobou 

(6.1.2017 9:30:56)
Já vyrůstala na malé vesnici, za studií žila v Brně a teď bydlím zase na vsi. Proto si myslím, že mám trochu srovnání. Je pravda, že ve městě je těch možností asi víc, máš větší výběr. Ale i na vesnici se takové příležitosti najdou a mnoho lidí jich prostě nevyužívá. Já třeba do divadla do města zajedu, beru tam i děti, stojí mi to za to, i když tam musím někdy draze parkovat. Anebo zaparkuju o kousek dál od divadla zadarmo a pak se prostě projdu, třeba v Brně to jde. Ale i ve vsi chodím na volejball a do sboru, moje děti chodí do kroužků. Myslím, že je to vždy otázka volby a aktivního přístupu, ať už žiješ kdekoliv. Máme tu třeba krásné fotbalové hřiště, jen je málo dětí, které by ten fotbal hráli, a pokud ano, pak rodiče mají větší ambice a vozí je na tréninky jinam. Já třeba nechci mít z dětí žádné hvězdy. Chtěla bych, aby dělali, co je baví, a trochu ochutnali od všeho. Dál se mohou rozhodnout sami. Pokud někdo tráví život aktivně, je to jeho volba, pokud chce sedět u televize, pak také.
 Irena 
  • 

Re: To není dobou 

(6.1.2017 10:48:58)
Ono je vesnice a vesnice. Já žila na vsi , 450 obyvatel, hodně starých lidí, v ročníku jsem byla sama. Kdo by tam asi hrál vojelbal? Pro koho kroužky? Vesnice, kam jsem chodila do školy - 2500 obyvatel a tam už to žilo...jenže pro mě nemožné se na nějaké kroužek dostat kvůli špatnému spojení. Pro rodiče nemožné vozit mě tam autem.
 Supermanka 


Re: To není dobou 

(6.1.2017 11:23:16)
U nás je to naopak - bydlíme ve městě, ale dceřin kroužek je "mimo" civilizaci, cca 30 km od nás. Jelikož o něj opravdu hodně stojí, tak se tam 4-6x týdně dopraví sama (poměrně složitou cestou + od stanice BUSu delší kus dojde) a já jí pak večer vyzvednu a dovezu domů. Spousta lidí mi taky tvrdilo (i babičky), že to NEPŮJDE, ale jde to, už několik let, i když je to hodně náročné, časově i finančně.
 gamgee 


Re: To není dobou 

(6.1.2017 11:25:39)
Já žila na malé vesnici, jezdila jsem na dvoutřídku do vedlejší vesnice. Byli jsme silný ročník, bylo nás šest :-) Ale i na té malé vesnici kroužky byly, moje mamka třeba vedla zdravotnický. Záleží to hodně na iniciativě lidí. A na volejbal jsem jezdila do sousední vesnice na kole, to ale až pak na gymplu. Celkově si myslím, že jsem měla hodně široký záběr, i když ani u nás žádné dovážení nepadalo v úvahu. Ale je jasné, že ve městě je takových možností víc, to se nedá popřít.
 Henrietka 
  • 

Re: To není dobou 

(8.1.2017 10:21:10)
Mně také rodiče podporovali a jsem 1979. Dobou to rozhodně není.
 Petr 
  • 

Ocaď pocaď 

(5.1.2017 23:37:21)
Dokud je dítě nadšené, baví ho to a raduje se ze svých úspěchů, je to v pořádku. Ne vždy to tak je avšak rodiče se odmítají smířit s tím, že několik let financovali nějakou zájmovou aktivitu dítěti zbytečně a to, že už ho to nebaví berou jako dočasný dětský manýr - vždyť dítě často neví, co vlastně chce, ne? Tady je třeba poznat hranici. Věnovat se něčemu naplno stojí hodně času a úsilí - ať už se bavíme o sportu nebo třeba hudbě, zpěvu. Je to oběť pro rodiče, ale hlavně pro dítě. Pokud dítě chodí 5x týdně na trénink s odporem, ačkoliv ho to předtím bavilo, stává se ze zájmové aktivity krádež dětství. A je úplně jedno, jak moc je dítě dobré a kolik vyhrává medailí. Není nic horšího, než přehnaně ambiciózní rodič, který má v hlavě představu, že jeho dítě musí být hvězda, musí být nejlepší. No, ruku na srdce, kolik z těch, co jsou v dětství konkrétně ve sportu nebo hře na nástroj opravdu dobří, se tím v dospělosti živí? Mizivé procento. Je to především koníček. Proto je třeba respektovat touhu dítěte zkusit třeba něco jiného nebo jednoduše to čemu se věnuje ukončit. Rodič se pak vyhne tomu, že ho jednou bude jeho vlastní dítě proklínat za to, že zatímco jeho kamarádi lítali venku, on musel/musela dřít na něčem, co ho/jí nebavilo. Takové případy znám.
Já jsem opačný případ - od školky jsem si hrozně přál hrát na klavír a rodiče to ignorovali. Dopadlo to tak, že jsem se začal na klavír učit v 19ti z vlastního rozhodnutí a lituji toho, že jsem nemohl hrát od dětství. Třeba bych u toho dlouho nevydržel, třeba jo, to je fuk. Základem je, aby rodiče v těchto věech respketovali sny svého dítěte. A ne ty svoje.
 Lenka 
  • 

Re: Ocaď pocaď 

(6.1.2017 13:50:07)
Syn si taky přál hrát na klavír. Jenže neměl kde hrát a my na koupi klavíru neměli peníze. Tak hrál nějaký čas aspoň na tahací harmoniku. Něco na ni zahrát umí, kdyby hrál častěji, hrál by docela dobře.
Takže někdy je podobné přání dítěte holt závislé na finančních možnostech rodičů (speciálně u toho klavíru: i kdybychom ho třeba koupili na úvěr a dítě si to po roce nebo po dvou rozmyslelo, co pak s klavírem?)
 Babsi+2 


Re: Ocaď pocaď 

(7.1.2017 13:35:03)
V ZUŠkách nástroje pronajímají a zrovna klavír v té naší i naladí.
 Lenka 
  • 

Re: Ocaď pocaď 

(7.1.2017 19:21:10)
Dítku je už 25, tenkrát ta možnost nebyla.
 Renata, 2 děti 
  • 

Re: Ocaď pocaď 

(12.1.2017 11:09:13)
Nedalo mi na Váš příspěvek nereagovat. Píši nejen ze své zkušenosti. Vystudovala jsem konzervatoř a vysokou školu (hra na klavír), což pochopitelně vyžaduje pravidelné cvičení, většinou od 6 let. Mí rodiče určitě nejsou ambiciózní, nechtěli ze mě mít klavíristku, ale trvali na tom, že pokud se něco začne, je třeba to dokončit, čímž mysleli ukončení 1. cyklu ZUŠ (v 8. třídě ZŠ). Přiznávám, že jsem chtěla zkusit i jiné kroužky a rodiče mi to umožnili. Pokud se dítě vrací domů ze školy ve 13-14 hodin, bez problémů má v 16 hodin odcvičeno, úkoly do školy hotové. Pak může v klidu vyrazit na jiný kroužek a večer si užít volno s knížkou. Opravdu nechápu, kde se v této souvislosti bere poměrně hojně používané slovní spojení "ukradené dětství". Ne, opravdu mi jej nikdo neukradl, ač jsem prvních pět let hru na klavír z duše nenáviděla. Rodiče jen chtěli, abych se naučila dokončit vše, co začnu. Dnes učím na ZUŠ i vysoké škole a vidím, jak dopadají děti, které chtějí zkusit vše, ale nic pořádně. Rodiče je v tomto podporují a později v pubertě se diví, že děti nemají žádnou pracovní morálku a střední školu po třech přestupech končí ve 22 letech. Téměř všichni mí známí jsou profesionální hudebníci a pokud na to přijde řeč, shodujeme se jednohlasně, že pokud by nás rodiče u nástroje nedrželi, již v dětství bychom s tím přestali a zkoušeli něco nového a nového a nového... Při tomto přístupu by pravděpodobně v českých orchestrech dnes neměl kdo hrát. Pokud totiž chcete být v něčem dobří, dost to "bolí" a platí to ve všech směrech lidského konání. Jinak to ale nejde.

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2022 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.