Fígle k jídlu

Musím říci, že ani já nejsem velkým příznivce divadýlka a opiček uskutečňovaných za účelem toho, aby dítko laskavě něco pozřelo. Od doby, kdy byl Ondrovi asi rok, jsem problémy kolem jídla řešila obdobně (jen ta minutka mne nenapadla) jako maminky (Jana a Simona), které tu psaly přede mnou. Pokud Ondra nechtěl jíst, jídlo jsem prostě odnesla a nabídla později. Docela se mi osvědčilo dávat malé porce a byl-li zájem raději pak přidat. A pak možná nenutit mu to, co má vyloženě nerad (taková jídla má každý a nemá cenu někoho o jejich chutnosti přesvědčovat násilím). A asi bych to vlastně neměla psát v minulém čase, protože to u nás podobně funguje dosud (i když dneska už žádné velké problémy s jídlem nemáme).
Vlastně - jediný ústupek, který dělám, je to, že k jídlům, kde to nepovažuji za naprosto šílené (krupicová kaše apod.), povoluji přidání menšího množství kečupu (Ondra ho miluje a pokud by mělo být po jeho, dával by si ho snad i na buchty).
Jinak s nucením a přesvědčování dětí k jídlu mám stejnou zkušenost jako Simona. U nás rovněž babička považuje od malinka za nejdůležitější to, aby toho Ondra hodně snědl (a třeba jogurt a jablko nepovažuje za úplně dostatečnou svačinu), takže kdykoliv jsme u ní na návštěvě, řeší se, kolik toho Ondra snědl, je přemlouván, aby si ještě přidal … A výsledkem je to, že nikde nenadělá s jídlem tolik cirátů jako u babičky. Dřív to bylo dost příšerné, teď jak je větší, tak už to docela jde, ale pokud jsou nějaké problémy s jídlem, bývá to obvykle právě tam.
Myslím si, že újma z nedostatku jídla hrozí dětem (když opominu sociálně nefunkční rodiny) v úplně jiných zemích než je ČR. U nás bychom spíš měli víc přemýšlet o kvalitě a pestrosti toho, co dětem nabízíme.