Re: VŠIMLI JSTE SI? :-)

Jano, "kolega psycholog" pravděpodobně není specialista přes vývoj malých dětí. I děti jsou jen lidi a mají právo cítit nesympatie. Návštěva doktora je i pro zcela zdravé dítě většinou nepříjemný zážitek (buzení, vysvlékání, poťapkávání studeným fonendoskopem, očkování...), celkem děti chápu, že "nespolupracují" a spíš se drží zpátky :-). Určitá opatrnost před cizími lidmi je z hlediska posuzování vývoje spíš klad.

Taky jsem měla "opožděné" dítě. V roce a půl nemluvilo, na pokyny dr. reagovalo poněkud vlažně. Doma jsme měli "hodiny", takže na výzvu "kde je TIKTIK" koukalo jako jelimánek. Dalo práci té jinak hodné postarší paní doktorce vysvětlit, že naše hodiny mají sice ručičky, ale z tekutých krystalů a netikají :-). Též "pacipaci" na povel jsme neuměli, neb jsme tleskali, když se nám něco povedlo - třeba postavit kostky. Plácat dlaněmi o sebe "jen tak" bez situačního kontextu postrádalo význam.

Ve 3 letech nemluvilo, ale "kupodivu" správně ukazovalo v textu písmena, vědělo, kam se v obchodě chodí pro rohlíky a správně nabralo do sáčku 4 kusy. Verbální konverzace nastala téměř přes noc v souvětích včetně správného r a ř. Nebylo to nakonec s tím podezřením na mentální retardaci až tak zlé... (aneb kovářova kobyla... :-))

Vidím, že stále hodně maminek dbá na tradiční "samoúčelné dovednosti", naštěstí je víc způsobů, jak schopnosti dítěte zjistit. V praxi respektuju, když se mnou batole "nechce bavit". Maminka je vyšetření vždy přítomna, takže někdy jen pozoruju, jak se dítě v cizím prostředí rozkoukává, jak se dorozumívá s maminkou. To mi dá určité vodítko, jaký slovník nasadit - zda HAF nebo bude lepší spíš rovnou PES :-).
Bedně rozličných předmětu zvědavost dítěte většinou neodolá, takže můžu vidět, jak krmí lžičkou medvídka, zatímco ukázat pusu na testové panence nechtělo. (Čilí vím, že ví, kde maj medvědi pusu :-)). Raději si pozvu na konzultaci dvakrát i třikrát než nějaký unáhlený závěr, to by dle mých zkušeností byla z nedoslýchavosti podezřelá tak třetina dětí. Věřím tomu, že matka zná své dítě nejlíp, proto, když neuspěju v "přímém přenosu" příliš, tak se ptám maminky, co dítě obvykle v takové či onaké situaci...

Nemohu souhlasit s názorem, že "dětský slovník" usnadňuje komunikaci. Děti, i když třeba nemluví, jsou schopny pojmout značné množství informace, časově následných dějů a prostorových či příčinných souvislostí. Děti, na které se mluví "normálně" (v pojetí některých "složitě") se líp orientují v abstraktech typu nahoře, dole, zítra... a překvapivě bez chyby umí vykonat gramaticky dosti složité slovní instrukce. Ono chápat a používat slova v dětském věku spolu nemusí příliš souviset. "Nemluvících" dětí jsem viděla asi víc, než kdokoliv v této diskusi, ale taky těch, které uměly zopakovat hodně slov (spíš zvuků...)jako papoušek, ale v kontextu ta "slova" nedovedly adekvátně použít. A jen vyjímečně to či ono signalizovalo nějaký další problém.

Z napsaného v příspěvku nemám pocit, že by paní Jana něco zanedbávala - podle všeho na děti mluví, hraje si s nimi. Sociálních obratností bylo popsáno dost.

S psychologickým vzděláním lékařů je to v rámci pregraduálu nevalné, občas to vypadá že pediatři si vlastně nevědí s dětmi rady a netuší, že existuje jev zvaný "selektivní mutismus" - dítko doma s rodiči normálně hovoří a s "bílým kabátem" ani muk a ještě ke všemu se tváří jak mentoš.